Psychologická a kineziologická ordinace

PhDr. Naďa Verecká

(navigace)


Minulé životy

O minulých životech se vášnivě diskutuje už desítky let. Bojím se života, ne smrti, říká slavný Raymond Moody, který sbíráním dat získaných od lidí navrátivších se z klinické smrti strávil desítky let svého života, a kromě jiného vyzdvihuje zkušenost těchto lidí, že když jim v klinické smrti přeběhl před očima celý jejich život, vnímali ho jakoby očima ostatních lidí; sami cítili bolest toho, komu ublížili, a radost toho, koho potěšili.

O přesvědčivých zážitcích souvisejících s minulými životy a se životem po smrti mluví nejen lidé, kteří prošli zážitkem klinické smrti; nějaký názor na to má dnes už skoro každý. Ať už si však myslí kdokoli cokoli, nebude to moci prohlásit s jistotou, dokud opravdu osobně nezjistí, co je po smrti. A to se dá zjistit jenom tak, že umřeš, a to úplně, včetně definitivní ztráty těla. Pak už ovšem nejsou ústa, která by zprostředkovala nám žijícím to, co není jen domněnka v našem hledání. A tak i já mohu než vylíčit vlastní zkušenosti s minulými životy a tím, co se k nim vztahuje, pouze z pozorování těchto jevů v mé ordinaci. Z toho, co jsem zažila já či moji klienti.

Zkušenosti s fenoménem minulých životů z mé ordinace:

  1. Individuální ponory do podvědomí:

    Poprvé jsem byla svědkem tohoto jevu před mnoha lety - ještě v začátcích mé kineziologické praxe:

    Klient, při mé práci ponořen do svého podvědomí (více informací o cestách do podvědomí lze najít na stránce Na(la)ďování), se najednou zarazil, zavrtěl nevěřícně hlavou a začal - s velkými zámlkami - líčit příběh, který viděl s velkou plastičností - jako by ho zrovna žil. Nespal, neuváděla jsem ho předtím do žádné hypnózy, mluvil se mnou během prožívání toho příběhu, odpovídal na mé zvědavé otázky a hlavně žasnul, protože s něčím takovým nepočítal, ani v to předem nevěřil. Nevymýšlel si, nehledal logické odpovědi na mé otázky - prostě jen postupně líčil, co k němu přicházelo, co viděl.

    Já jsem žasla s ním. Jeho líčení bylo velmi přesvědčivé, prožitek příběhu trval několik hodin, aniž se o to snažil, byl překvapován dalšími a dalšími detaily příběhu, které se objevovaly před jeho vnitřním zrakem nezávisle na jeho přání, zdánlivě náhodně.

    Pro mě velmi pozoruhodné bylo to, že téměř ke konci příběhu se všechny ty detaily, celou tu dobu přicházející jakoby náhodně (jako když dokumentární filmař postupně otáčí kamerou), spojily v jeden velký smysl, v pointu, která užaslému a dojatému klientovi pomohla pochopit jeho současnou cestu a chyby, které dělá ve svém nynějším životě.

    Takové zážitky různých klientů, vynořující se odkudsi z jejich nevědomé hloubi a ukazující jim na dávném příběhu jejich současnou cestu, se začaly vyskytovat v mé ordinaci stále častěji. Vyskytují se dodnes - v různé hloubce, délce, míře porozumění - ale já ani klienti dodnes nemůžeme s jistotou říct, odkud se berou.

    Inspirací k přemýšlení nad odpovědí na tuto otázku může být zážitek jedné mé klientky, která chtěla pomoci snížit svůj strach ze smrti.

    Říkala: U nás se ženy dožívají skoro stovky - a přesto já se plaším a mám pocit, že mám málo času - pořád sleduju, jestli nejsem nějak nemocná...

    Když se tato klientka ponořila do svého podvědomí, navrhla jsem jí: Běžte k počátku.
    K počátku čeho? zeptala se.
    No k počátku toho - prostě k tomu, jak to začalo, doplnila jsem poněkud nešikovně a čekala jsem, že půjde ke konkrétnímu počátku svého strachu z nemoci, abychom s tím strachem mohly něco dělat.
    A klientka řekla: Vidím slunce. - Odmlčela se. - Asi to bude slunce, protože je to zářivé, velké, oranžové, oslepující. Blížím se k němu. Bože to je rychlost. Jako bych letěla mezi hvězdami. Po chvíli dodala: To není slunce. - Není to kulaté. Blížím se k tomu. Má to tvar elipsy... spíš jako vejce. Obrovské vejce. Jakoby kamenné, žilkované. Pořád se k tomu blížím. Velkou rychlostí, ale je to tak vzdálené... Letím k němu. Jako bych při tom letu byla v něčí obrovské dlani...
    Uběhl delší čas, než dodala: Nedá se to popsat. Je tu změť příběhů. Jeden přes druhý, samé lidské příběhy. Všechny. A lidi si vybírají odsud své příběhy k žití... Takové příběhy, které potřebují.

    Klientka tím, co na své cestě viděla, možná vyjádřila existenci toho, o čem Carl Gustav Jung mluví jako o jezeru nevědomí: všechno, co se komu stalo, každý čin, všechno dobré i zlé, co kdo udělal, přichází do tohoto jezera. A svou veškerou zkušenost pak berou lidé z tohoto jezera. Všechny své příběhy.

  2. Rodinné konstelace - role mrtvých; naciťování:

    Člověk, který se účastní semináře rodinných konstelací, se dostane do energetického pole rodinného systému jiného člověka a začne cítit příběhy jednotlivých členů rodiny toho člověka, aniž o nich předem něco ví (bližší informace o způsobu, jak se do tohoto energetického pole dostává, a o tom, co se mu zde děje, lze najít na stránce Průběh konstelačního setkání. Pro pochopení dalších řádků je vhodné přečíst si i odbornější článek o rodinných konstelacích na stránce Hellingerovy rodinné konstelace).

    V tomto rodinném energetickém poli se může dostat do kontaktu i s tím člověkem z dané rodiny, který již zemřel. Pak referuje o různých fenoménech. Obvykle (ne vždy) se dívá jakoby z druhého břehu na své živé příbuzné, kteří se trápí jeho smrtí; dívá se na ně s pochopením a s ujištěním, že mu je už dobře - zvláštním způsobem dobře. Někdy jako by na druhém břehu získal klid a zvláštní, širší pochopení toho, co my živí žijeme; jako by viděl za to, co je zřejmé na první pohled: jako by viděl všechno najednou, nadčasově, ve vzájemné souvislosti - tak, jak živý člověk nemůže (protože se dívá vždy jen jedním směrem, zbytek nevidí - takže mu to, co vidí, dává jen útržkovitý či žádný smysl).

    Podobný, velmi silný zážitek jsem měla sama, když jsem byla kdysi postavena do energetického pole rodiny, v níž dospělá dcera vylétávala z hnízda. Byla jsem postavena do role matky. Stála jsem a dcera se vsedě držela mých nohou.
    Vadilo mi to. Sakra vždyť už je dospělá, už by měla dávno vypadnout...
    Řekla jsem jí: Tak běž už.
    Ona zoufale řekla: Ještě nemůžu, mami. Ještě chvilku potřebuju cítit, že jsi blízko. Dotýkat se tě. Cítit tě. Prosím.
    A já si uvědomila: Ona byla dospělá vždycky, už jako batole. Vždy jsem ji mohla zatěžovat odpovědnými úkoly víc než jiné děti jejího věku, a vždy jsem to taky dělala. Nepřehnala jsem to trochu? Bývala jsem na ni za tu samostatnost a spolehlivost hrdá - ale jí možná teď, když by měla být opravdu dospělá a samostatná, něco z té doby, kdy nestihla být neodpovědným dítětem, chybí...
    Dcera řekla: Stačí mi jen u tebe chvíli být. Dýchat tě. Cítit tvou blízkost, tvou jistotu.
    Položila jsem jí jemně ruku na rameno a ona si v úlevě o mě opřela hlavu. Pak se postavila a vyšla - a já se dívala na její záda. A pak se stalo to, co tady chci popsat:

    Vnímala jsem, jak stárnu. Stárnu a tmavnu, šednu, mizím. Nebolelo to; nevnímala jsem nic jiného než let roků kolem mě. Mé tělo kleslo na kolena, pak jsem si lehla na zem. Pak jsem pocit těla ztratila a stala se trouchnivým prachem. Byla jsem zcela spojená se zemí, na které jsem ležela - rozkládala jsem se po ní všude do dálky jako její součást. A byla jsem všude. Kamkoli dcera stoupla, všude jsem pod její nohy vkládala jemně svou dlaň, která byla široká jak krajina. Ona mi stála jak drobná figurka v dlaních a já se o ni vůbec nebála. Jako bych teď už věděla, že se jí nemůže nic stát - že je věčná stejně jako já a že každý její krok nemůže být jiný než správný - stejně jako kroky mé a kroky každého. Ve velkém svém zpomalení a klidné, láskyplné jistotě jsem se na ni dívala a byla jsem volným prostorem kolem ní; jako by se po mé smrti pohybovala ve mně. A pryč byla moje nedůvěra v její kroky, pryč byl strach a zpochybňování - zůstal jen prostor vědoucího klidu, ve kterém ona nevědouc chodila - prostorem, který nic nechtěl - jenom byl, plný lásky a jistoty. Prostorem, který byl mnou.
    Roky letěly, dcera žila a stárla. A pak se ke mně vrátila, opřela se, zavřela oči, usmála se s úlevou a řekla: Cítím to taky.

  3. konstelace traumatu - zážitky duše:

    I metoda rodinných konstelací se vyvíjí a rozšiřuje. Její specifická odnož - konstelace traumatu (viz Franz Ruppert - Trauma a rodinné konstelace, Portál 2008) ukazuje na praktických příkladech jednotlivých konstelací, že duše je vícegenerační, tj. že zahrnuje zážitky více generací. Tyto zážitky vedou člověka k opakování určitých traumat minulých generací ve svém vlastním životě.

    To, že silné, příliš bolestivé (tj. traumatické) zážitky našich předků zůstávají v naší nevědomé paměti a nevědomě (a o to hlouběji) ovlivňují náš život, je známé zjištění rodinných konstelací.

    Konstelace traumatu však při zjišťování příčiny tohoto opakování ukazují často na zkušenost duše z doby tak dávné. že už často nelze určit, kterému konkrétnímu člověku patřila. Lidé v energetickém poli vidí ke svému úžasu před svým vnitřním zrakem detailní a plastické obrazy z čarodějnických procesů, hrůzné výjevy z dávných válek a nájezdů, z otrokářských dob apod.
    V konstelacích traumatu se mluví o tzv. zapletení. Jako by podíl na tom, že člověk ve svém životě stále znova klopýtá o určitý problém či má určitou bolest, neslo i to, že jeho nevědomá část je zapletena v příběhu dávno (i před stovkami let) minulém - v příběhu pro duši neúnosně bolestivém a pro ni tak zraňujícím (tj. traumatickém), že už se z toho nedokázala úplně vzpamatovat a má tendenci vracet se do alespoň trochu podobně bolestivých situací a znova a znova žít aspoň díl oné vzdálené bolesti - trochu podobně jako když se škrábnutá gramofonová deska zadrhne na jednom místě, opakuje postižený kousek melodie a nemůže dál.

    Pamatuji například, jak jsem bezelstně, celkem lhostejně a beze všeho vědomého očekávání vstoupila v konstelaci traumatu do energetického pole ženy, která si chtěla ozřejmit, proč občas pociťuje náhlou, nevysvětlitelnou a prudkou bolest hlavy a obličeje na pravé či levé straně - bolest, pro kterou lékaři nenašli důvod.
    Vstoupila jsem do jejího energetického pole v roli té bolesti. Jen jsem vkročila na koberec, na němž se konstelace odehrávala, vymrštily se mi ruce a já si skryla tvář před ranami. Klesla jsem na kolena a snažila se stulit tak, abych zaujímala co nejmenší prostor. Nemohla jsem ochránit celé své tělo před bičem, který jsem viděla, tak jsem chránila aspoň obličej a oči. Bolest jsem necítila, ale velmi jasně jsem viděla nad sebou nohy nějakého muže, který mě bičoval v nějaké písečné aréně, nepříčetný vztekem.

    Během konstelace traumatu dochází často k velmi silným emočním reakcím.
    Vedoucí konstelace postupně uvolňuje zapletení části duše v dávném traumatickém příběhu a vrací ji k jejímu zdravému jádru. Bývá to obtížné - ta zapletená část často nechce opustit ten starý příběh, cítí k němu a k jeho dávným protagonistům jakousi povinnost, vazbu apod., a neustálou (samozřejmě nevědomou) účastí na jejich příběhu není k dispozici vlastnímu životu.

    Konstelace traumatu by si zasloužily samostatný článek - pro kapitolu o minulých životech je však podstatná výše zmíněná zkušenost lidí vstupujících do jednotlivých rolí v energetickém poli: odkud se v člověku bere ta náhlá znalost příběhů odehrávajících se před stovkami až tisíci let - ta znalost, která není odříkávaná zpaměti jako naučená ze školy, ale v energetickém poli nečekaně a plasticky žitá? A je to znalost individuální duše člověka, který si konstelaci postavil, nebo zkušenost archetypální, tj. znalost týkající se zkušenosti celého lidstva? A pokud je to zkušenost celého lidstva, znamená to snad, že všichni jsme žili všechno - že zkušenost všech v nás zůstává?

  4. zážitky mezi životy:

    Obdobím mezi životy se myslí doba mezi smrtí a dalším narozením. Tato doba je u mě v ordinaci vnímána velmi zřídka, jakkoli bych ráda v ní pobyla s klienty častěji. Člověk je v takovou chvíli spojen s místem, které pro nedostatek lepších termínů vyjadřuji slovem Domů, a s pocitem lásky tak intenzívní, klidné a široké, že slovo pro ni nemám už vůbec. Někdy se tohoto spojení s Domů dostane člověku jako podpora v těžkých dnech. Někdy v takových chvílích přicházejí i vnímané příběhy a obrazy.

    Např. člověk, který hledal smysl své existence, zjistil, že se někde snad ve vesmíru mezi hvězdami dívá na své Domů - tj. na místo, odkud kdysi vyšla jeho duše na svět do života a kam by se on tolik chtěl vrátit.
    A viděl, jak se tam otvírají dveře, za nimi je světlo, a z něho vycházejí zástupy lidí - jako když nekonečná cestička miliónů drobných tvorů - lidí. A každý z těch lidí nesl na rameni pytel - jako mlynářský pomocník. Cestička z miliónů lidí vedla trasou až k Zemi. Tam se každý mlynářský pomocník zastavil a shodil svůj náklad ze zad. A pak jej vysypal. - Mouka to nebyla. Zářilo to.
    Až když se člověk dostal blíž, definoval to: ti lidé nesli ze svého Domů k planetě Zemi něco, co by se dalo pojmenovat dejme tomu láskou. Klidnou, bezpodmínečnou, nic nechtějící láskou. Obsah každého pytle se po vysypání rozplynul v pozemském vzduchu a mlynářští pomocníci se vraceli zpátky Domů.

    Ne vždy je příběh takto idylický. Podle mých zkušeností se zdá, že člověk si nese některé těžké části svého příběhu do určité míry dál i po smrti.

    Vzpomínám například na soukromou návštěvu u jedné rodiny, v níž paní domu hovořila o čerstvé smrti svého dobrého známého - člověka, který se do poslední chvíle zlobil na svou matku tak, že požádal svou ženu, aby zařídila, aby se jeho matka nedostala na jeho pohřeb.
    Já jsem se tehdy uchýlila do soukromí jiného pokoje a tam se zkusila spojit s duší tohoto člověka, očekávajíce, že už - po dlouhém umírání - získala svůj klid, mír a svobodu.
    Ještěže u toho nikdo nebyl; musela jsem se chytit stolu v obrovském, nepřekonatelném vichru - držela jsem se ze všech sil, abych zvládla nezvládnutelné, můj vzdor a snaha se udržet proti vichru byly marné.
    Hodně rychle a ráda jsem z tohoto energetického pole vystoupila - s pocitem studu, že jsem o své vůli vstoupila do intimity člověka, kde jsem neměla co dělat.

Závěr:

Všechno, co jsem popsala, si nedělá nároky na pravdu. Jsou to jen mé dosavadní zkušenosti a otázky ohledně fenoménu minulých životů; měnily se, prohlubovaly a rozšiřovaly během patnácti let práce s podvědomím mým i mých klientů v ordinaci; je vysoce pravděpodobné, že za pár let si o tomto tématu budu myslet něco jiného - možná přesnějšího, možná jenom jiného. Ale jenom myslet. Ne vědět.

Vědět možná budu, až opravdu umřu. A možná taky ne. Ale to není podstatné. Práce s minulými životy je prostě práce s určitým fenoménem, jevem, myšlenkou. Projít minulým životem, ať už je minulý život cokoli, nám často může pomoci pochopit svůj život současný a nabrat pro něj sílu. A to je to, co je důležité.


V rubrice Léčba svépomocí:


Slovo pro Tebe

Medica mente, non medicamentis!
(Ať léčí mysl, ne léky!)


Tyto stránky pro Vás vytvořili:

© 2011 Naďa Verecká;

webdesign Atelier GINGO