Psychologická a kineziologická ordinace

PhDr. Naďa Verecká

(navigace)


Sebepoznávací experiment

aneb Jak se v člověku obhajuje názor

"Vyslovím, stojím a podporuji"

(jak člověk hájí svou myšlenku - sebepozorovací experiment)

Vyslovte teď nějaký svůj názor; nic složitého – jen to, před čím byste mohl (a) říct: Já teda osobně si myslím, že … (a teď něco, co si o světě opravdu myslíte). A vnímejte přitom svá hnutí v obličeji, svou kadenci hlasu, svá gesta.

A teď přejděte do druhé fáze: zkuste svůj názor podpořit a stůjte si za ním. - Ale jistě – umíte to – dělali jste to často – vzpomeňte si: No né, rozumíš … – protože … a teď doplňte ty argumenty.

Že vás žádné argumenty nenapadají? – No tak si nějaké připravte!!! To snad není možné – děláte vědecký experiment a ani nemáte připravené argumenty!!! - Ale vůbec na vás nekřičím! I když – já si teda osobně myslím, že na tom není vůbec nic těžkýho. No né, rozumíte – to přece vůbec nevadí, že ty vaše argumenty budou pitomé – vždyť ta osoba, před kterou to obhajujete, proboha neexistuje, je fiktivní! Ta vám sežere všechno!

Tak znova. Fáze jedna – Já teda osobně si myslím, že …, teď doplňte názor a přitom pozorujte své chování (že se nemůžete soustředit? Že nevíte, proč se rozčiluju? Ale já se vůbec nerozčiluju … – To nemá cenu. Prosím vás, nechte toho. Jděte domů a nechte toho. Přijďte, až se uklidníte. No. Tak.).

P. S. než se uklidníte, můžeme si na předchozích odstavcích všimnout mustru, který my lidé často při vysvětlování svých názorů používáme. Výborně to znají děti, s nimiž se učí jejich rodiče (Jaktože nevíš? – Jaktože neučili? – Můžeš mi vysvětlit, proč to máš zase blbě, když jsem ti to pětkrát vysvětloval? Na co čumíš? Můžeš mi říct, na co čumíš? A proč proboha brečíš? Kdo ti co udělal, že brečíš?!) - Zdá se, že každá z obou protistran žije v úplně jiném světě. Svět, ve kterém žije, souvisí s tím, co má ta strana v hlavě; a v hlavě má kromě určitých už upevněných názorů na věc taky emoce, s nimiž v té chvíli neumí nic dělat; často si jich dokonce ani není vědoma; přesto se názory obou stran tlačí z huby ven a bojují spolu – bez ohledu na to, že oba jejich nositelé se cítí špatně, ba stále hůř; a zevnitř tu bitku podporují názory sebelítostivé, které taky člověku nepřidají. Z toho plyne, že když přijde na věc, jsou názory k člověku – svému vlastnímu nositeli – dočista bezohledné. -

A nyní pozorovací experiment opravdu naposled: Fáze jedna – Já teda osobně si myslím, že …, doplňte názor a pozorujte, co děláte; co se vám děje s hlasem, s tváří, s tělem. A teď druhá fáze: No né – rozumíš – protože …, doplňte argumenty a znova se přitom pozorujte: tvář, hlas i chování celého těla se mění: obočí se zvedne, víčka se víc rozevřou, hlas je obvykle o kousek výš a zpívá jinak – například chvíli před tečkou naléhavě stoupá; ruce, pokud se doposavad moc nehýbaly, se do toho teď pouštějí s větší vervou a často bůhvíproč ukazují k nebi otevřené dlaně (jako by říkaly Myslím to s vámi po dobrém – podívejte se, že ani nemám zbraň …!) a ve tváři je, ačkoliv v podstatě o nic nejde, zájem tak živý, že přece není možné, aby ta celá pitomost, o které teď někoho přesvědčujeme, byla jenom zájmem naším a ne ještě zájmem někoho jiného, kdo skrz nás za ni bojuje!

A kdo na tom může mít zájem největší, doslova životní? – No přece ta pitomost sama, která námi bojuje za sebe! Ta myšlenka, která se dívá skrz naši oživlou tvář na toho druhého člověka a zkouší mu našimi ústy a celým naším tělem vysvětlit, že je pravdivá, a že má tudíž právo na život, na další existenci, případně i na nějaké to rozšíření …

Vypadá to těžko uvěřitelně, takhle v malém – ale už jste viděli v televizi například projev Hitlera nebo jiného ideologa přesvědčujícího o něčem zhypnotizované davy? Tam je ta infekce myšlenkou a její hnací síla hezky vidět.

Že má naše myšlenka kromě hnací síly taky schopnost samostatného uvažování, je pěkně vidět v situaci, kdy dobývaná kořist, tj. člověk, kterého potřebuje získat, je komplikovaný či aspoň v komplikované situaci – například v afektu: tam naše myšlenka (pokud ovšem nás nezavalil afekt též, protože v tu chvíli to má myšlenka těžké nejen s dobývanou kořistí, ale i s námi) pracuje mnohem pozorněji, opatrněji a volí úplně jiné strategie; kdepak zvyšování hlasu a široká gesta – to by kořist jen vytočilo; zde postupuje tiše, tváří se, že se stahuje do ústraní – ale to není pravda; jen si hledá co nejlepší pozici k dalšímu postupu. Tvář pečlivě poskládá do správného výrazu, a za ní rozjede spoustu nenápadných, ale velmi důležitých aktivit. Tomu se říká přesvědčovací politika a používají to kromě profesionálních vyjednavačů i lidé, kteří se snaží získat pro svůj nápad šéfa, ukonejšit pána na finančním úřadě, uklidnit rozhněvanou učitelku svého syna apod. Taky sňatkoví podvodníci.


V rubrice Léčba svépomocí:


Slovo pro Tebe

Medica mente, non medicamentis!
(Ať léčí mysl, ne léky!)


Tyto stránky pro Vás vytvořili:

© 2011 Naďa Verecká;

webdesign Atelier GINGO