Konstelační skupiny se samozřejmě liší podle toho, co do skupiny přináší ten, kdo ji vede jako terapeut (podle pravidla každý terapeut se stává sám svou vlastní metodou
). V základě však konstelační skupiny pracují na stejném principu. Zde popíšu, jak vypadá běžná konstelační skupina z mojí zkušenosti.
Skupiny se účastní běžní lidé. Nezáleží na vzdělání, na nějakém speciálním nadání, na zkušenostech, dokonce ani nemusejí přijít s nějakou diagnózou
či problémem
. Někteří z nich už na konstelacích byli, jiní ne. Ti, kteří ještě nebyli, mají obvykle strach, zda to budou umět, zda svou neznalostí něco nezkazí. Strach zcela zbytečný, protože to, co se bude dít, přijde samo skrz ně, v té nejsprávnější podobě; nelze to zkazit. Každý člověk, který na té skupině ten den je, tam měl být, protože doplní (už jen svou přítomností) ty ostatní o něco, co ti ostatní neumí, protože nejsou on. A doplní je i tehdy, když celý ten den stráví jen mlčenlivým pozorováním dění z koutku místnosti (i to se může; nikdo není do ničeho nucen).
Na začátku skupiny požádám účastníky, aby si připevnili na prsa cedulku se svým křestním jménem (cedulky jsou k dispozici). To je ochranné opatření proti skleróze a zmatku, který nastupuje vždy, když člověk přijde do skupiny neznámých lidí, kde se v úvodu prostě jen každý představí jménem – jako by měl člověk šanci si všecka ta jména zapamatovat … Jak by to proboha dokázal?
S cedulkou na svetru si pak člověk vybere židli, na kterou se posadí, a začne se sám od sebe tiše nervovat. Že tady nikoho nezná. Že ti lidi kolem vypadají rozhodně divně. Že proč sem lez. Že sem ani neměl chodit. Že neví, co ho čeká. Nebo že (v případě, že už byl na konstelační skupině) naopak ví, co ho čeká (což se plete, protože průběh konstelací překvapí vždy a každého). – Nervování samozřejmě není nutné a někteří z nás to vědí. Jsou lidé, a není jich málo, kteří si v klidu připnou cedulku, sednou si na židli, dají ruce v klín a v pohodě se rozhlížejí. I to jde. Fakt. Záleží na člověku, jak si to v sobě rozhodne.
V tu chvíli tam už pobíhám já a vytvářím úvodní zmatek. Ne že by to bylo důležité pro dobrý chod konstelační skupiny, ale mně se to tak obvykle děje. Ztrácím věci a nalézám je (krásný proces – a může být povzbuzující ho pozorovat …). Vítám se s lidmi. Přesouvám židle a zakopávám o ně. Přesouvám své kameny, karty a esence a zakopávám o ně. Hledám cokoli z toho. Ptám se, jestli to někdo neviděl. Nikdo neví, co. Někdo ví co, ale plete se. Znova se vítám s lidmi. To musím, protože před chvílí tam tihle ještě nebyli. Nebo byli, ale já to zapomněla.
V době, kdy si chaos ještě sedá a lidé hledají svá místa a věci, si lidé mohou sami pro sebe poslepu vybrat po jedné z různých sad rozložených karet. Poselství na vylosované kartě může totiž pomoci pochopit už na začátku něco o problému, který si člověk s sebou přináší. O přestávkách si pak v přiložených knihách lze o vybrané kartě přečíst bližší informace.
Když si chaos sedne a i lidé už sedí na židlích v kruhu, skupina začíná. Já uprostřed kruhu obvykle poprosím o klid a mír a lásku pro lidi, kteří přišli a vytvořili bytost dnešní skupiny, stoupnu si doprostřed kruhu sedících lidí a otevřu dlaně i sebe. To mě ztiší. Tím se ztiší něco ve vzduchu. Začíná práce s energií. A pak už se začínají dít věci, které nejsou vedeny dominantní mozkovou hemisférou, a tedy nepodléhají vědomé kontrole a řízení. Lidé si mohou myslet, že to řídím aspoň já, ale ve skutečnosti se to spíš děje
a já jsem toho jen prostředníkem. Účastníci, sedící vesměs se zavřenýma očima, ponoření do sebe, do svých myšlenek a pocitů, mohou (ale nemusí) hned (nebo později) cítit už při tom prvním ztišení jemné (nebo intenzívní) reakce v těle. Teplo. Mrazení. Energetické proudy probíhající tělem či okolo něj. Lásku. Naději. Touhu. Návaly strachu. Vzteku. Bezmoci. Zoufalství. Radosti. Úlevy. Mohou cítit slzy pod víčky. Mohou cítit své srdce. Mohou cítit svůj třas, svůj strach, své napětí, anebo naopak první uvolnění, první úlevu po dlouhé době. Je to tím, že se dostávají do kontaktu se svou duší, nebo, chcete-li, sami se sebou; ne s tím člověkem, kterým mysleli, že jsou, ale s tím, kdo jsou skutečně a kdo byl hlukem
života a kolotočem myšlenek umlčován.
V té době je už vytvořeno v prostoru mezi lidmi otevřené pole toho, co je z nedostatku jiných termínů obvykle nazýváno informačním polem či energetickými proudy; tyto proudy či energie, jejich zdroj a jejich působení je těžké popsat – nestačí na to celé knihy. Ale aby se s nimi člověk setkal a naučil se je (ke svému překvapení) cítit na vlastní kůži, stačí obvykle účast na jedné či dvou skupinách.
To už se obvykle ozývá tichá hudba a já volně stojím v prostoru a se zavřenýma očima v klidu čekám, až mě začnou tyto energie samy vést; tj. nedávám tělu žádný pokyn a jen pozoruji, co začne dělat samo. Lidi mají zavřené oči a mé nohy se samy rozejdou tam, kam to já vůbec neplánuji, ruce se dotknou nějakého člověka a já nevím proč; u někoho mě to zastaví, a tak jen stojím a chvěji se s jeho chvěním, nebo u něj stojím v náhle pocítěném vnitřním klidu a tichu tak dlouho, dokud ten klid a ticho nevztáhne ruku i k němu a nepřelije se do něj; u někoho mi tiše tečou slzy jeho bolestí či se rozesměju štěstím přicházejícím ke mně jako nabídka; někdy u někoho začnu tiše povídat nějaký příběh, o kterém vůbec nevím, kde se vzal a proč ho říkám, ale ten člověk v tom příběhu poznává sebe, svou bolest i možnou cestu s ní a z ní.
Potom, po krátké přestávce sloužící k návratu, začíná klasická konstelační práce: vyzvu ty lidi, kteří si chtějí postavit konstelaci
, aby si stoupli do kruhu, v němž za chvíli proběhne losování. Ti, kteří chtějí jen pozorovat, si samozřejmě konstelaci stavět nemusejí. Odvážlivci se postaví do kruhu a já veprostřed kruhu roztočím losovací ručičku. Na koho z odvážných ukáže, tomu se staví konstelace.
Vylosovaný odvážlivec zůstane uprostřed volného prostoru, ostatní si sednou – někteří zklamaně, někteří s tajenou či zjevnou úlevou. Já se k odvážlivci přiblížím, obvykle (ne vždy) ho vezmu za ruce a začínám mluvit o tom, co do mého těla přichází (často vnímám prudkou, nečekanou emoci či silný tělesný pocit – bolest, křeč, ztuhlost, slabost, která mi podlamuje nohy …). Někdy se dříve než já otevře klient: změní se mu dech, rozbuší se srdce, přijde k němu lítost či strach, mražení, slabost … Není to však podmínkou. Někdy (ne vždy) se ho zeptám na zakázku, tj. na jaký svůj problém by se chtěl pomocí konstelace podívat; někdy ke mně to, co je třeba v té chvíli udělat, promluví dřív, než stačím otázku položit.
A může se stát třeba toto (nebo cokoli jiného; vybírám zde typický konstelační příběh ze stovek dalších):
Člověk zadávající si konstelaci může například říct: Mám velké problémy se sebevědomím – vůbec si nevěřím. Vím, že bych měl, ale nevím, jak to udělat. Mám pocit, že se mi nic nedaří, takže se už ani moc nesnažím se o něco pokoušet. Dřív jsem se snažil, ale k ničemu to nevedlo. Asi bych se měl snažit i teď, ale jsem unavený – a stejně to dopadne špatně – jako vždy.
Já ho vyslechnu a pak mu můžu říct např.: Dobře. Tak si teď tady mezi lidmi vyber někoho za sebe a někoho za svou vlastní sílu zvládat překážky. Nenamáhej se příliš s tím výběrem, nepřemýšlej nad ním. Prostě kam tě to potáhne.
Člověk stavějící si konstelaci se rozhlédne po sedících lidech a pak vybere někoho za sebe. Prostě přijde k někomu a požádá ho, zda by vzal tu roli na sebe. Ten někdo může samozřejmě odmítnout, bojí-li se příliš; a člověk si vybere někoho jiného.
Ten, kdo nabízenou roli přijme, se zvedne ze židle a člověk stavějící si konstelaci ho jemně vezme za ramena a postaví někam do volného prostoru v kruhu mezi židlemi. Přitom je dobré příliš nepřemýšlet hlavou – spíše se nechat jakoby vést břichem. Jako by člověk v sobě otevřel jemné vnímání a srovnával: Jdu doleva – je to ono? Asi není, protože se mi zvyšuje napětí – jako by mě někde něco trošku tlačilo. Tak zkusím doprava. Vida, tady to netlačí, tady můžu. Ale teď – najednou dál nemůžu a jako by mě to dokonce kousek vracelo; tak zkusím krok zpátky. A tady cítím takovou zvláštní jistotu. Tady to bude. Ale možná ne – ještě se zkusím posunout – ne, je to horší. Tam to bylo správně.
– Takto se to dá dělat, ale jsou možné i jiné postupy; někdo prostě vezme vybraného člověka za ramena a někam ho postaví, to je jedno kam. Ani to není špatně – ta energie ví, jak koho vést.
Když je vybrán a do volného prostoru postaven i ten, kdo má nést roli osobní síly zvládat překážky, tak si ten, kdo si konstelaci staví, sedne na volnou židli nebo na zem a pozoruje, co se bude dít. Přitom může kdykoli popocházet kamkoli, aby dobře viděl.
S těmi dvěma vybranými zástupci se začne po chvíli samo něco dít. Např. ten, kdo hraje osobu člověka stavějícího si tuto konstelaci, řekne: Podlamují se mi nohy, klepu se. Nechci tu být.
- A pak dodá: Ale nevím, jestli to není moje osobní – já jsem se bál, že budu vybrán.
(a může projevit i další obavy a nejistoty).
Já mu k jeho obavám něco řeknu - např.: Není důležité, nakolik jsi v tom také ty; může to být oboje, ale to není teď důležité. Teď je důležité prostě říct, co cítíš teď na tomhle místě. A to jsi řekl. Prostě buď s tím, co cítíš. -Vnímáš svou sílu, tj. tu druhou osobu, která je tady?
On zavrtí hlavou: Nemůžu. Musím se pořád dívat na zem, nemůžu zvednout oči. A chci pryč.
Zeptám se: Kam pryč?
On řekne: Nevím. Pryč. Někam tam třeba …
a neurčitě mávne rukou do rohu.
Tak běž
, řeknu. Zkus to. Běž tam, kam jsi ukazoval.
A zástupce člověka, který si nechal postavit konstelaci, couvá z místa, kde stál, až kamsi do rohu, kde se přitiskne ke zdi, jako by jí chtěl projít. Opře si čelo o zeď a řekne: Tady je to lepší. Zklidňuju se.
Ukážu na něj a zeptám se ženy, kterou vybral člověk stavějící si konstelaci jako zástupkyni své síly zvládat překážky: Máš s ním kontakt?
A ona řekne: Ne. Mrzí mě, že odešel. Ale jenom trochu. Musím se dívat tadyhle na zem. Něco tam je.
Co tam je?
Nevím. Něco. Je mi smutno.
Tak já sáhnu za sebe a vezmu za ruku kohokoli, kdo tam sedí. Požádám ho, aby si na to místo, kam se dívá zástupkyně síly, lehnul. On si tam lehne a zavře oči. Zástupce člověka stavějícího si konstelaci dosud stál otočený ke zdi, ale v tuto chvíli se sám od sebe poprvé obrátí a začne se zajímat o situaci.
Vidíš to?
zeptám se ho.
Vidím,
odpovídá. Vidím a bojím se. Srdce mi zase začalo bušit.
Jak je tobě?
zeptám se zástupkyně síly zvládat překážky.
Mám chuť jít k němu,
řekne ona a ukáže na ležícího.
Tak běž,
řeknu a ona jde a klekne si k ležícímu. Vezme ho spontánně za ruku a pohladí ho po tváři.
Jak je tobě?
zeptám se ležícího.
Jsem v klidu,
řekne on. Je mi příjemně. Jsem rád, že ona je tady se mnou. Jako bych byl u mámy. Hladí mě.
Já se taky cítím jako jeho máma,
řekne zástupkyně síly zvládat překážky. Už co jsem k němu přišla. Jenom jsem to neřekla nahlas.
Ztichne a pak dodá: Ale on je mrtvý
. A po chvíli dodá: Ale já jsem s ním.
Zástupce klienta, opřený o zeď na druhém konci místnosti, se dívá a po tváři mu stékají slzy.
Co se děje?
zeptám se ho.
Nevím,
pokrčí rameny. Musím brečet. Nevím proč. Jako bych měl kámen v břiše.
A v tu chvíli ten člověk, kterému je stavěna konstelace, řekne: Mé matce zemřelo dítě, dřív než jsem se narodil. Bratr. Říkala mi to.
Zástupkyně síly, klečící u ležícího člověka, pokývne v pláči hlavou: Mně taky. Nemůžu se s tím srovnat. Už tolik let …
A já řeknu: Teď jsi s ním. Teď můžeš být.
A ona si lehne vedle svého mrtvého dítěte a obejme ho a z hrdla se jí linou vzlyky matky, která přišla o své dítě. Nezvládla jsem to,
pláče. Nedokázala jsem tě zachránit. Tolik jsem se snažila.
Ale dítě ji hladí po tváři a ke svému vlastnímu úžasu říká: Ale já musel jít. Za to ty nemůžeš. Musel jsem odejít. To vím úplně jasně. – A je mi dobře – nemusíš plakat … Kdybys jen věděla, jak mi je dobře … jak jsem …
– Otáčí se ke mně překvapeně: To je hrozně zvláštní pocit, to jsem nikdy nezažil … takové …velké … široké nebo co …
a zmlkne a jen vrtí hlavou, protože mu chybějí slova.
Vzlyky matky se po chvíli uklidní. Vezmu ji za ruku, pomůžu jí na nohy a řeknu: Řekni svému dítěti
: Vždycky budeš v mém srdci. Nikdy na tebe nezapomenu.
Matka to v pláči řekne a dítě jí v klidu pokývne. Nebyla to tvoje chyba,
řekne ještě.
Uslzenýma očima se teď matka podívá na zástupce člověka, kterému je stavěna konstelace. Zástupce se stále ještě tiskne ke zdi.
Vidíš ho?
zeptám se.
Matka se zarazí a pak řekne s úžasem. Teď ho vidím … Já ho teď poprvé vnímám – to je divný, jako bych předtím nějak nemohla, jako bych ho neviděla …
Usměje se v slzách a vztáhne k němu ruku.
Já řeknu: Řekni mu
: Byla jsem srdcem u tvého mrtvého bratra. Proto jsem tě neviděla.
Matka to říká, ukazuje na mrtvé dítě a zástupce člověka stavějícího si konstelaci v pláči přikyvuje. Matka znova vztáhne ruku a zástupce se k ní pomalu přibližuje.
Řeknu: Mami. Tolik jsi mi chyběla.
Zástupce člověka stavějícího si konstelaci nemůže pro dojetí promluvit. Po chvíli tu větu opakuje matce do očí.
Matka kývá: Já vím.
Bere ho za ruku.
Teď držíš za ruku svou sílu zvládat překážky,
upozorňuji. Zástupce klienta stavějícího si konstelaci se překvapeně podívá na matku – uvědomí si, že tuto ženu si vlastně vybral do role své síly zvládat překážky.
Matka-síla se na něj povzbudivě usměje a stiskne mu ruku. Pak se znova podívá na mrtvé dítě.
Představ mu ho,
řeknu.
A matka obřadně, sama od sebe a s velkou vážností gest, ukazuje na ležící dítě a říká žijícímu: Toto je tvůj starší bratr.
A já dodávám: Vždycky tě bude chránit. Protože je to starší bratr.
Matka kývne, ukáže na žijícího a řekne mrtvému dítěti: To je tvůj mladší bratr.
Ležící dítě kývne, podívá se žijícímu bratru do očí a řekne: Žij i za mě. Stojí to za to, ne?
Usměje se.
A žijící bratr, zástupce člověka stavějícího si konstelaci, s úsměvem pokývne. Ten, koho zastupuje, se dívá ze své židle a mačká kapesník.
Matka se otáčí. Chybí mi tu jejich otec,
řekne.
Vyber zástupce za svého otce,
řeknu člověku stavějícímu si konstelaci.
Ten ho vybere, a zástupce otce si sám stoupne vedle matky a podívá se svému žijícímu synovi do očí. Ten je otcem fascinován.
Řeknu matce: Řekni synovi
: Teď ustoupím, abys mohl ke svému otci. Patříš ke svému otci.
Matka opakuje ta slova a sama ustoupí o krok stranou. Syn jemně postoupí k otci. Otec k němu vztáhne ruce a syn se jich dotkne. Mlčky se na sebe dívají a v místnosti se rozhostí zvláštní ticho.
Po chvíli se zeptám syna: Jak se cítíš?
V pořádku. Klidný. Takový … smířený? Srovnaný?
řekne syn. Ještě se podívá na matku a na mrtvého bratra a usměje se. Pak vezme matku taky za ruku.
Otočím se na zadavatele konstelace. Pojď si to převzít
.
On přichází, dotkne se ramene svého zástupce, poděkuje mu, zástupce opouští svou roli a odchází si sednout, aby ještě doprožil to, co v něm doznívá (v mnohém to souvisí i s jeho příběhem), a zadavatel konstelace, skutečný majitel
tohoto příběhu, se staví na jeho místo. Překvapeně a pohnutě se dívá na svého mrtvého bratra, na matku, pak na otce.
Otec mi ale nikdy …,
,říká nesouhlasně. On mě naopak vždycky jen …
– Mlč. Teď mlč. Počkej a dívej se
, říkám.
On se chvíli mlčky dívá otci do očí. Otec se usměje a vztáhne k němu dlaň. Syn se na tu ruku podívá a kousne se do rtu.
Tati …
, řeknu.
Syn zavře oči a vrtí hlavou. Je vidět, jak mu na hřbetu zaťaté pěsti nabíhá žíla.
Tati.
, zopakuji do ticha.
Synovi po tváři stéká slza. Tati.
Otec ho obejme a syn se mu zhroutí do náruče, jako by to potřeboval udělat už mnoho let. Je ticho a oba muži – otec se synem – se dívají do prostoru, kam za nimi nemůžeme. Po chvíli se syn postaví pevněji.
Jak je?
zeptám se.
Už dobře
, řekne syn a usměje se. Zarazí se a překvapeně řekne: Jako bych byl v něčem … silnější?
No vždyť …,
řeknu. Jsi silnější o sílu svého otce. Protože jsi přestal s otcem bojovat. To je velká věc, cos teď dokázal.
A zeptám se otce, jak se teď cítí.
A on odpoví: Dobře. Jsem na něho hrdý,
dodá. Syn se kousne do rtu, jak se snaží potlačit slzy.
Řekni mu to,
navrhnu otci.
Jsem na tebe hrdý,
řekne otec synovi. A syn kývne a dívá se mu rovně do očí.
Tady to necháme,
ukončím konstelaci. Vystupte si všichni z rolí.
Ozve se sborové smrkání (protože slzy tečou i řadě lidí sedících kolem; příběh totiž rezonuje i s jejich vlastními příběhy). Účastníci příběhu, kteří byli v rolích, si děkují, protože vědí, že prožili velký zážitek, a je konec první konstelace. A následuje krátká přestávka, v níž mají lidé někdy tendenci spolu rozebírat, co to vlastně viděli.
Na závěr ještě mohu promluvit se zástupkyní síly zvládat překážky. Té v jejím skutečném životě též zemřelo dítě. Zeptám se jí, zda to vědí její ostatní děti (měly by – je pro ně velmi důležité vědět, že mají o sourozence víc), a možná jí ještě řeknu: Ucti to dítě, tak jak to potřebuje tvoje bolest. Najdi mu místo, konkrétní místo v sobě i ve světě. Můžeš si někde najít svůj kamínek, který ti padne do oka. A ten kamínek někam doma polož. Najdi mu místo. Tam bude tvé mrtvé dítě – protože ty jsi matka všech svých dětí – nejen těch živých. A na svých cestách můžeš tomu dítěti, které tady zůstat nemohlo, ukazovat svůj svět, své místo. V duchu ho seznamuj s tím, jak žiješ. Jak žije tvoje – jeho rodina. Co se komu povedlo, co kdo prožívá. Jak je svět hezký a rozmanitý. Žij i za něj, když ono nemůže – tak, jak jsi to slyšela v té konstelaci. Když ty budeš žít o to intenzivněji to, co ono nemohlo, když si o to víc budeš užívat života s láskou, radostí a pozorností k životu, tak dáš jeho smrti hodnotu.