Psychologická a kineziologická ordinace

PhDr. Naďa Verecká

(navigace)

Otázky a odpovědi

Vážení návštěvníci této stránky, do tohoto diskusního prostoru můžete napsat svůj dotaz či komentář, anebo svůj názor či odpověď na dotaz položený někým jiným (podle dalšího pravidla ze stanov Společnosti za duševní zdraví - hlavně to svoje - totiž pravidla Víc hlav víc ví. Otázky můžete posílat (i anonymně) e-mailem na adresu Nada.Verecka (zavináč) moje-psycholozka.cz. Stejným způsobem můžete odpovídat i na otázky či komentáře jiných návštěvníků zde již uvedené.

Jana N.:

Ještě jednou bych Vám ráda poděkovala za Váš čas, který jste mi věnovala. Opět jste mi moc, moc pomohla začít si uvědomovat, kdo vlastně jsem. Díky návštěvě u Vás se nám s partnerem podařilo posunout i náš vztah jinam. I ty Vaše audioprográmky jsem začala vidět ještě z jiné perspektivy a obrovsky moc mi pomáhají.

Přeji Vám jen to nejlepší a už teď se budu těšit na další návštěvu u Vás.

Monika B.:

Dobrý večer,

od posledního setkání mě napadlo pár myšlenek k tomu, o čem jsme mluvily. Ráda bych znala Váš názor na ně, jestli to tak je nebo je to jinak. Mohla bych se Vás zeptat, až se příště setkáme, ale to nás většinou tlačí čas a asi bych si taky na všechno nevzpomněla.

Bavily jsme se o zklamání, že když od nikoho nic neočekáváme, nezklame nás. A taky to může být tak, že když milujeme lidi bezpodmínečnou láskou, taky nás nemůžou zklamat, protože je milujeme i s jejich chybami. A když milujeme všechny ostatní bezpodmínečnou láskou, nemusíme ani nikoho stavět na piedestal, protože jsou pro nás všichni stejně dobří. Všichni jsme si rovni, takže žádný člověk ani na piedestal nepatří. Kdybych vedle sebe postavila kuchařku, kněze, teroristu nebo zloděje, tak taky jsou si všichni rovni. Akorát u někoho došlo k zatemnění. My ale nemáme právo někoho odsuzovat, protože každý člověk má ke svému chování důvod a my ani nevíme, kdy může dojít k zatemnění u nás.

Důležité ale je, že bezpodmínečná láska k ostatním lidem má svou hranici, a tou je bezpodmínečná láska, kterou máme k sobě samým. Ta by měla být pro nás důležitější než láska k ostatním lidem. To je naše záchranná brzda, když se k nám chová někdo nevhodně, násilnicky.

Ještě bych se chtěla vrátit k tématu vděčnost. Podle indiánů není dobré, když si jsou lidi vděční, protože to může vytvářet tzv. výměnný obchod, něco za něco. Lidi by měli dělat věci, protože chtějí, ne z vděčnosti. Vy jste mi ukázala ale ještě jednu možnost, a to je - že my lidi se někdy potřebujeme učit být vděční (poklonit se) a druzí se učí přijmout vděčnost (taky se poklonit). Mně se líbí obě možnosti.

Ještě mi není úplně jasná ta polarita. Jak je to třeba u buddhistických mnichů nebo u jiných lidí, kteří jsou spíš pozitivní? A ještě mám poslední otázku. Je možné být v životě něčím jiným než obětí nebo viníkem, nebo musíme být vždy jedno z toho?

Doufám, že jsem Vás svým psaním moc nezdržela. Přeju krásný víkend. Monika

Naďa Verecká:

Zdravím, Moniko.

Rekonstruují mi v Praze byt, takže tam nemůžu teď na čas bydlet, což má své výhody - sedím tu na chalupě své brněnské kamarádky, kam se jednou za pár měsíců (naposled to bylo hodně dávno) uchyluji, a píšu tady na počítači - takže konečně mohu odpovědět na Tvé dotazy.

Na začátku musím připomenout, když si teď podruhé čtu úvod Tvého dopisu, že já nevím, jestli něco je tak nebo jinak; mohu si něco myslet, tak jak to my lidi děláme - ale pravdu nemám. Pravda je tak velká, že ji nelze mít. To, co si myslím, je vždy jenom názor formovaný mým úhlem pohledu, tj. tím, odkud se na věci podívám, tj. kde zrovna stojím. A stojím tam, kam mě moje zkušenost, můj život zrovna postaví. Zítra už můžu stát jinde - a moje pravda, můj názor se tím změní.

To považuju za milé a optimistické na mých názorech - to mě s jejich existencí smiřuje: že se mění.

Kdyby zůstávaly neměnné, bála bych se jich; znamenalo by to totiž, že jakkoli se můj život pohybuje a přelévá se jako voda, mění se a tančí svými změnami, tak některé mé části s ním netančí; jen tak tam trčí jak zalité do betonu na dně, zakletá na jednom místě, v jednom úhlu pohledu.

Teď zpátky k Tvému dopisu:

Mnoho Tvých postřehů vnímám stejně. Dlouho mi trvalo, než jsem k tomu došla, a pořád ještě jsem na cestě – s různými peripetiemi a stále znova se učím pod těmi slovy objevovat obsah.

Sama ta slova totiž mohou někomu znít jako fráze. Alespoň mně tak kdysi ta slova zněla. Ale (po letech meditací a práce s lidmi) se mi jednou stalo a pak znova a znova stávalo, že jsem tu bezpodmínečnou lásku, na jejíž existenci jsem předtím nevěřila a slova o ní jsem považovala za plané žvanění, sama ucítila.

Bylo to ohromující až k slzám - a já jsem najednou byla natolik naplněna, že jsem od lidí vůbec nic nepotřebovala, a tedy ani nechtěla – nebyla jsem závislá na tom, zda oni té lásce a jakýmkoli mým představám o nich dostojí nebo ne; byla jsem dostatečně šťastná už jenom pocitem té klidné, široké lásky v sobě.

Možná když člověk dokáže (pomocí úcty a lásky k sobě) naplnit sám sebe láskou a radostí (a ne že by to bylo vždycky snadné – recidivy zklamání, nevíry a pocitu nedostatku lásky známe asi všichni), přestane být jeho láska a radost závislá na tom, co udělají nebo neudělají ostatní lidé.

Pak ho ostatní lidé nemohou zklamat – jenom je pozoruje a ctí je v jejich vlastním sebehledání; a vymezuje se jenom tehdy, když ti lidé překročí jeho hranice (tak jak to musí udělat každý tvor, aby si vymezil své místo na světě).

Co se týče vděčnosti, kterou zmiňuješ – je to podle mě jeden z nejnádhernějších pocitů. Ve chvílích, kdy cítíš vděčnost, nemáš potřebu dostat víc – a to je velké volno v mysli…

Podobně poklona, o které píšeš: je to tanec dvou: toho, kdo se někomu klaní, a toho, komu se ten druhý klaní. Kdo z nich v té chvíli dostává víc?

S pozitivitou a polaritami (např. s vyvažující polaritou dobra a zla) je to na dlouhé povídání.

Že svět funguje v polaritách a že jakékoli vybočení na jednu stranu je následně vyváženo zhoupnutím na stranu druhou, vídávám v osudech lidí, kteří ke mně přicházejí, tak pravidelně a nezvratně, že to vypadá až jako přírodní zákon.

Na rozdíl od následků běžně patrných všude v životě je sám pohyb tohoto mechanismu patrný a oslovitelný obvykle až v hodně hlubokých hladinách.

Je to kvůli tomu, že lidé utíkají ve svých představách od toho, co by narušilo jejich zidealizovanou představu o sobě. Raději si malují svět i sebe narůžovo – utíkají před svým strachem na tu (podle svého názoru) dobrou, pozitivní stranu:

″My a Naše názory – bohužel - ale co se dá dělat - na rozdíl od Nich a Jejich názorů – jsme moudří, myslíme to pozitivně a ušlechtile. Oni jsou, chudáci, neznalí, negativní a hloupí, jaksi opoždění ve vývoji, ale my jim s láskou pomůžeme jako jejich starší bratři, protože jsme dál a víme, jak na to. Ctíme jejich práva, samozřejmě, s pochopením ustupujeme, protože víme, jak jim je – tak, sakra, proč oni nectí práva naše? Proč jsou pořád takoví… zlí? Proč nás pořád znova nechápou a chovají se jako sběř? Kde je chyba? - Asi v nás. - Možná když se budeme ještě víc snažit, když budeme trpělivě vysvětlovat, když stále znova budeme ukazovat své dobré úmysly jim pomoci, tak oni se chytnou za nos, uvědomí si, jak byli bekaný – a pak se budeme milovat všichni a svět bude ráj..."

Nikdo se nechce provinit, nikdo nechce být tím bekaným; každý chce být ve svých očích tím moudrým a ušlechtilým (protože to bere člověku strach) a zapomíná, že má v sobě stránky všechny, tedy i tu bekanost a hloupost, s níž projikuje své představy o štěstí a o svém způsobu uvažování na druhé lidi.

Je to poněkud komické – a strašidelné – jak lidé stále znova sebe a svou partu řadí k těm dobrým a na ty druhé a na jejich party ukazují obviňujícím prstem, a zároveň jak vědí, co má ta druhá parta dělat…

Stále znova tak vznikají války, a stále znova vznikají dobře míněné, ušlechtilé myšlenky, které jsou pak stále znova zneužívány - a to těmi, kteří sama sebe rozhodně nepovažují za nějaké lumpy – ba naopak - lumpové jsou pro každého ti druzí - to je zákon…

A tak jakkoli jsme všichni ti správní a ušlechtilí, pořád a pořád se z tajemných míst vynořují ti viníci (což my samozřejmě nejsme – dokazujeme to každodenní snahou o dobro... ).

A ti viníci si o sobě ovšem taky myslí, že jsou ti správní... Kriminály jsou, jak známo, plné nevinných, ušlechtilých, nespravedlivě obviněných lidí, kteří měli smůlu...

Jedinou možností, jak vystoupit z role oběti a viníka, ke které jsem zatím došla, je učit se vystoupit z příběhu, který žiju, který mnou zmítá a tím mě tak přesvědčivě ujišťuje, že jeho smršť je realitou. Stát se jeho pozorovatelem: uvědomit si to rozdělení:

Toto jsem já – a toto je můj příběh. Já nejsem svůj příběh; já jsem jen ten, kdo se z místa, které je v klidu, dívá na tento příběh, který vypadá jako smršť. - Toto jsem já – a toto je můj problém. Jako hrnek kávy na stole – a já ho mohu držet v dlaních nebo odkládat.

Znova a znova si toto uvědomovat není snadné, protože příběh (který žiju nejen na vědomé, ale i na nevědomé úrovni) chce být žit – chce existovat a být důležitý a volá svého realizátora pomocí jeho emocí a názorů zpátky. Názory vyvolávají emoce a emoce vyvolávají názory – a vzniká kolem nás ta smršť - změť názorů a emocí, která mate naše vidění.

Už překonat první překážky na cestě od nevědomého koupání se v příbězích viníků a jejich obětí není snadné: například jen jak dlouho trvá, než se člověk naučí vypnout drcení myšlenek ve své vlastní hlavě a zůstat ve svém vlastním tichu, které se poté rozline…

Mnohokrát jsem zažila v ordinaci to upřímné a šťastné překvapení lidí, kteří tu na vlastní kůži zakusili, že to opravdu jde a jak je to krásné…

Když člověk ochutná to sladké ovoce klidu v duši, nejradši by zůstal v tomto nově objeveném duchovním světě.

Ale fyzický svět mu to nedovolí. Jakkoli si totiž člověk v takové povznesené chvíli může myslet, že je osvobozen, jeho realita na něj čeká, se všemi svými požadavky a představami v podvědomí, s pákami na jeho emoce. Proto se dá mluvit o učení se vystoupit z příběhu a z jeho pák, a ne o úplném a definitivním vystoupení ze všech příběhů.

Vystoupení z příběhu by se totiž nemělo stát úlevným úletem, útěkem z bolesti lidského života do onoho bezbolestného neomezeného duchovního světa - úletem, který je jen reakcí na tu bolest, tedy je opět jen součástí onoho bolestivého příběhu - ale člověk by měl umět rád zůstávat ve fyzickém světě, nejlépe tady a teď.

Protože když jsi tady a teď – opravdu tady a teď, tj. když střízlivě vnímáš jen to konkrétní, co zrovna v té vteřině je, a ne to, co by chtěly tvé příběhy, abys vnímala (totiž vzpomínky na ty hrůzy, co byly, či strach z hrůz, které mohou přijít), tj. když ve vědomé ani nevědomé mysli neřešíš, kdo ti co kdy udělal ani co ti kdo kdy udělá (s tím neřešením ti mohou velmi pomoci i ty návštěvy v tom tichém, klidném světě bez myšlenek), tak se do těch příběhů sama stále znova neponořuješ: nevyvoláváš je z minulosti a nepřenášíš ten materiál do budoucnosti. Prostě žiješ - a rány, které sis přestala rozškrabávat, se hojí.

Může to být chvílemi na první pohled poněkud nudné, ale to je velký omyl, jak ví člověk, který dokázal zklidnit hluk ve vlastní hlavě a v tom následném tichu pochopit, že cokoli vidí, je velmi zbarveno jeho aktuálním stavem – klidem či neklidem jeho názorů a emocí…

Jde o skloubení toho duchovního, klidného a neomezeného světa se světem fyzickým, který je sice omezující, ale koneckonců má také mnoho vlastností, pro které ho velmi stojí za to žít – nehledě na to, že žít ho je náš úkol, úkol velmi smysluplný – ale to už je jiné téma.…

Zdraví NV

Jana K.:

Dobrý den, mám problém:

Syn se narodil až v červenci 2008. Nevím, zda je vhodné, aby nastoupil takhle brzy do školy. Byla bych ráda, kdybyste se k tomu vyjádřila a udělala test školní zralosti – mohla bych ho objednat?

Naďa Verecká:

Ráda vyšetření udělám, ale myslím, že by bylo vhodné s ním ještě pár měsíců počkat; vyšetření by totiž teď ukazovalo výrazně jiné výsledky než za pár měsíců.

Poptejte se, prosím, ve škole, do kdy požadují vyjádření rodiny, a ozvěte se mi.

Alena. B.:

Dobrý den, paní doktorko, pořád marně zápolím se svým strachem. Vždycky je to na čas dobré, a pak mě napadne nějaká myšlenka - třeba že někdo umře nebo tak. A nemůžu se toho zbavit. Neumím poznat, jestli mi to říká moje intuice nebo můj strach.

Naďa Verecká

Můj strach mi předkládá, čeho se bojím. Je to jeho zaměstnání.

Každý máme nějaké zaměstnání. Můj strach má toto zaměstnání: předkládat mi, čeho se bojím, a vysvětlit mi, že ke strachu je pádný důvod – tj. sám sebe a své zaměstnání obhájit. Můj vztek má zaměstnání ukazovat mi, kdo, co a proč mě sere a vysvětlit mi, že k nasrání je pádný důvod – tj. sám sebe a své zaměstnání obhájit.

Je třeba ale vědět, že ani jeden z mých zaměstnanců nejsem já. Já nejsem ten, kdo se bojí či zuří či má nějakou nejistotu, kroutí se.To všechno nedělám já – tj. to, co ve skutečnosti pod myslí jsem - ale ego – tj. mysl, „já“ podle běžného chápání lidí.

Lze mít rád své zaměstnance, chápat je a jejich zaměstnání (každý chce být nějak živ). I je to správné. Ale ředitel by měl určovat, kdy koho pustí do ředitelny – jinak mu na stole vzniká bordel. Tj. měl by se učit řídit svou mysl a uklízet si stůl.

To se dělá tak, že člověk stále znova učí svou mysl být v přítomnosti. A to se dělá tak, že stále dokola ukazuješ svému mozku základní realitu. Koukej, mozku: tohle je skutečnost – můžu si na ni sáhnout. To ostatní je zbarveno mým strachem, vztekem atd

.

Nemusíš mít strach, že tím setrváváním ve vnímání osahatelných věcí přijdeš o svoji intuici. Naopak. Vyčistíš ji od strachů, od dávných nevědomých zlých vzpomínek atd. Nebudou Tě tak ohrožovat a Ty naopak víc uvidíš, protože budeš klidnější.

Zdraví Naďa

Eva Č.:

Paní doktorko, přijměte mou nesmírnou vděčnost. Já mám po 26 letech správné držení těla a postavení hlavy, a to bez jakékoli vědomé snahy z mé strany. Brečím tady štěstím. A to jen díky Vám. DĚKUJI. E. Č.

Naďa Verecká:

To já mám velkou radost! Mohla byste to, prosím, napsat na www. Zlatého klíčku mailem do rubriky Zkušenosti klientů, ať lidi vědí, co se sebou mohou cestou do podvědomí udělat? Příp. mohu to dát - klidně pod jiným jménem - ze stejného důvodu i na svůj web? Zdraví NV

Eva Č.:

Předmět:Naděje chodí zpříma

Milá paní doktorko,

úžasná by bylo výstižnější.

Moc děkuji za to, co jste pro mě udělala. Chtěla jsem pomoc pro syna a v nečekané míře jsem ji dostala i já. Včera odpoledne jsem šla bytem a cítím: Něco je jinak. Ale co? Podívám se dolů, vidím svůj hrudník a najednou si uvědomuji, že po 26 letech každodenního vědomého (a těžce neúspěšného) snažení o správné držení těla - zastrčit břicho, podsadit pánev, narovnat ramena - já jdu ROVNĚ se správným držením a hlavu, kterou jsem měla od puberty jako želvička vystrčenou dopředu, mám ve správné pozici. Bez přemýšlení. Bez námahy. Bez bolesti. Jdu se podívat do zrcadla, volám děti, ty to potvrzují, dcerka jásá: mami, ty jsi rovná jako dřevo! a já brečím a brečím, červená mi nos a slzy mi tečou a cítím obrovský příliv vděčnosti a lásky k Vám. Zbavila jste mě během krátké chvíle vědomých i nevědomých strachů a úzkostí a já jsem povyrostla. Kompletně. Fyzicky i duševně. A ačkoliv od této proměny uběhl zatím jen pouhý jeden den, já se budu ze všech sil snažit, aby mě už žádný strach nesevřel tělo natolik, že se před ním shrbím nebo skloním. Protože ten pocit, ta volnost, je tak úžasná a osvobozující. Teď píšu tento dopis s vyjádřením vděčnosti a hádejte co? Sedím ROVNĚ u stolu...

První a určitě ne poslední setkání s Vámi mě nesmírně obohatilo a kromě jiného před sebou pořád vidím Vaše nádherně zářící oči, když jste mi ukázala, jaký vliv budu mít na své děti, když se začnu mít bezvýhradně ráda.

Ještě jednou a ještě mnohokrát Vám děkuji za Vaši pomoc a za to, co teď cítím.

Sílu.

Jistotu.

Lásku.

Odvahu.

Klid.

A jestli moje zkušenost může někomu pomoci můžete ji i zveřejnit s mými iniciálami.

Přála bych každému, aby si zažil řešení svého problému se stejnou intenzitou a radostí jako já.

Pěkný den Vám přeje a na další setkání se těší

E. Č.

Naďa V.:

Děkuju, paní Č., za krásnou zpětnou vazbu. Myslím si, že efekt toho, co jsme dělaly, záležel taky - a vlastně hlavně - na Vás. Míra, v jaké si člověk může vzít z té společné práce užitek, záleží vždy na tom, kým zrovna je - tj. na jakém milníku své cesty je.Ta intenzita a radost, o které píšete, jste Vy.

Někdo je svými (často nevědomými, už zapomenutými) zkušenostmi a názory (včetně nevědomých názorů předků) jakoby ztuhlý, uzavřený v nich, a tak je někdy třeba déle pracovat, než se dostane sám k sobě - k tomu, co je pod touhle krustou.

Vy jste pomocí fyzicky pozorovatelného efektu naší práce mohla prožít euforii z pochopení. To je krásný zážitek. Moje kolegyně - terapeutka Zlatého klíčku Magda Mužíková, která ve své práci dobře umí propojovat stav těla a tělesného postoje s celkovým přístupem člověka k vnějšímu světu a samozřejmě pak s následným přístupem vnějšího světa k člověku - krásně popsala, jak se to uvědomění obvykle děje:

Napřed něco v sobě uvolníš. Nemusíš ani cítit, žes to uvolnila; ale to jemné, co tě obklopuje, to cítí a může na to reagovat - ať už nějakou konkrétní událostí ve tvém životě, nebo takovým jako energetickým pohlazením, přicházejícím ´zvenčí´. To cítíš - a na tom si uvědomíš, že jsi volná. Taková spolupráce mezi námi a tím, co nás obklopuje; proudy ve tvaru znaku nekonečna - té zvenku dovnitř a zase ven proudící položené osmičky: ∞.

Jen prosím, zkuste pustit to ze všech sil snažení, o kterém taky píšete. I to jste totiž teď Vy - Vy, pro snažení a vysoké nároky na sebe samu svými rodiči vychovaná - a je to jedna z věcí, které Vás svazují.

Očekávání přináší zklamání, říká se. Mít se ráda, ať dělám cokoli a jsem jakákoli - mít se ráda, i když nejsem tak snaživá a občas mám nějakou tu recidivku postoje těla i mysli - mávnout nad tím rukou a radovat se nad vším, co zrovna jsem - nehodnotit, co z toho je lepší a co horší, co bych v sobě chtěla a co nechtěla - i to je součást uvolňování těch řetězů, které svazují mysl i tělo.

Osho říká: Zralým člověkem se staneme ve chvíli, kdy se rozhodneme nežádat o to, co máme rádi, ale začneme mít rádi věci, které se dějí. A já k tomu přidávám: Mít se rád neznamená mít rád to, co bych chtěl být. Znamená to mít rád to, co jsem. - Jedno z možných krásných témat našeho příštího setkání.

Zdraví Naďa Verecká

Dana C.

Dobrý den,

Dostala jsem typ od paní učitelky z MŠ na vaší knihu Jak pomáhat dětem při vstupu do školy.

Je možné někde vaší knihu zakoupit nebo půjčit?

Děkuji za odpověď.

Naďa V.

Jejda, to nejste první, kdo se shání. Zkuste kontaktovat nakladatelství Lidové noviny (řed. Eva Plešková), anebo ji občas (velmi zřídka) vidím na Googlu nabízenou v některých e-shopech v počtu jednoho výtisku... :-)

Přeju mnoho úspěchů...

Dana C.

Ach jo - nechystáte dotisk?

Naďa V.

Jo, jo - ráda bych chystala. Ale to záleží právě na těch Lidovkách; zkuste se poptat - možná když uvidí zájem čtenářů...:-) Já bych tu knihu měla opsat na své www.stránky, ale než to stihnu, Vaše dítě bude ze školy venku. Dotisk by byl skvělý - hodně by to vyřešilo.

Dana C.

Dobrý večer,

knihu jsem sehnala na aukru. Povedlo se to.

Naďa V.

Gratuluju! :-)

P. S. Mohu tuto korespondenci s Vámi dát pod jiným jménem než Vaším na své stránky do rubriky Otázky a odpovědi jako návod pro další, kdo shánějí tuhle knihu?

Dana C.

Samozřejmě můžete to zveřejnit. Měla jsem štěstí na aukru nabízeli jen jednu jedinou knihu.

Petr H.:

Myslíte, že by bylo blbý napsat Aleně?

Naďa V.:

Uvaž, co od toho očekáváš.

Petr H.:

Já ani nevím, asi chci spíš něco začít dělat, protože sem to pořád ještě neskous a myslím na to.

Naďa V.:

 

Jen nepočítej, že se dá vrátit to, co bylo.

Petr H.:

To nepočítám, chci to spíš ňák dokončit nebo co prostě ňák uzavřít...

Petr H.:

Achjo, nenapadá vás, co bych měl dělat?

Naďa V.:

Ahoj, Petře - já, když nevím, co mám dělat - jak řešit určitou situaci, a nedaří se mi zrovna napojit se na svoji intuici, tak se jdu podívat na ty adresy http, které jsem Ti dala, a tam jsou náhodně se střídající věty, kterými se nechám inspirovat; přemýšlím, co mi mohou říct a jak mi mohou v mém hledání cesty poradit.

Jestli jsi zapomněl ty adresy, tak jedna z nich je brněnský Zlatý klíček (najdeš na googlu); na úvodní stránce dole je něco jako slovo k zamyšlení - tam je těch mých vět vybraných asi 300 a střídají se v pomalých intervalech. A na mých stránkách moje-psycholozka.cz, o nichž jsem Ti říkala, jsou jak ty věty (tam jich je asi 1000 a střídají se rychleji - v levém horním rohu na úvodní stránce), tak v části Léčba svépomocí - podčást Léčivé myšlenky - tam jsou citáty z děl světových i českých autorů, a ty mi taky někdy pěkně pomůžou.

Já teď odjíždím na pár dní z Čech. Nemohla jsem Ti odpovědět na sms - byl velký fofr s lidmi. Teď jsem skončila. Zdraví NV

Petr H.:

j já vím, dívam se tam už dlouho a - no, přišlo mi, že i ty věty mi tak ňák naznačujou, ať jí napíšu, já asi ani nechci zpátky, jen mě mrzí, že jsem měl, co jsem chtěl, a mohlo to bejt super, ale dopadlo to takhle, že jsem zase sám...

Petr H.:

A prostě mi přijde, že tohle není všechno, neříkám, že to musí skončit tak, že zase budeme spolu, ale že se má prostě stát ještě něco...

Petr H.:

A mimochodem měla byste změnit vzhled stránek, ta hora nalevo občas zakrejvá část textu :D

Naďa V.:

Ahoj, Petře - ta hora mě taky občas rozčílí :-) Ale většinou je na to snadná pomoc - stačí zvětšit okno prohlížeče nebo si rovnou tlačítkem F11 zobrazit stránku na celou obrazovku. Do malého okénka se prostě nevejde všechno :-)

Co se týče Tvého trápení - možná, pokud Tě to pořád nutí, abys jí napsal, budeš muset udělat praktickou zkušenost - tj. zkusit udělat to, co udělat Tě láká - jinak bys měl pocit, že Ti něco uteklo - že byla škoda, žes to neudělal, a navíc bys nevěděl, co se stane, když to uděláš.

Ať uděláš co uděláš (tj. ať poslechneš to lákání či ne) a ať se tím stane cokoli, při příštím termínu se na to podíváme. Rozhodně budeš o zkušenost bohatší - buď o zkušenost z toho, žes to neudělal, nebo o zkušenost z toho, žes to udělal. Nesmíš však zapomenout (a to je rada na celý život), že za čímkoli, co uděláš (ale i za čímkoli, co neuděláš), je Tvoje rozhodnutí a zodpovědnost (tj. ne rozhodnutí a zodpovědnost toho, kdo Ti cokoli poradil). Každý Tvůj krok Ti otevře nějaké dveře - a Ty si zodpovídáš za to, co za těmi dveřmi uvidíš a jak to zpracuješ (a marné přání získat předem víc informací, co se za těmi dveřmi nalézá, k tomu často patří).

P. S.: To, že jseš zase sám, jsou taky jedny Tvé otevřené dveře - a mohl by ses pokusit s tím, co jsi za nimi našel, něco dělat; to by ses ale musel pustit toho, co bylo - pustit se minulosti. To však možná chce delší čas.

P. S. 2: Můžu tyto tři odstavce - samozřejmě s jiným jménem - dát i pro jiné lidi na net? Přijde mi, že by jim to mohlo pomoct. Ale bez Tvého souhlasu to neudělám, a nemusíš souhlasit! :-) Zdraví NV

Petr H.:

Nevydržel jsem čekat na odpověď a už jsem jí napsal a je mi mnohem líp, myslím, že jsem to konečně hodil za hlavu...

Petr H.:

Ještě to není úplně vono, ale je to mnohem lepší, tak snad už se to nezhorší...

Naďa V.:

Jsem ráda, žes nečekal na mou radu a udělal to, co jsi cítil. Mám radost, že posloucháš svůj hlas a jdeš sám, na svou zodpovědnost.

P. S. Co ten net?

Petr H.:

hmmmmm ještě o tom přemýšlím

Petr H.:

hmmmmm j můžete

M. H.:

Dobrý den, paní doktorko,

před pár dny jsem si na Vás vzpomněla, a tak Vám píšu :-)

Nevím, zda si na nás vzpomenete, je to již 13 let, co jsem u Vám byla se synem Tomášem, a kdy jste nám věnovala svůj čas, rady a pomoc, když jsme se rozhodovali, zda dát Tomíka do 1. třídy.

Vaše volba byla jasná, že je Tom pro 1. třídu připraven a není jediný důvod, aby zůstával ještě ve školce. A my tehdy na Vás dali a nikdy jsme toho nelitovali.

Když byl Tomík přijat na víceleté gymnázium, psala jsem Vám, abyste věděla, jak se mu daří a Vy jste mi odepsala moc milá slova.

A dnes, po dalších osmi letech, bych Vám chtěla napsat, že letos na jaře Tomík odmaturoval na samé jedničky a byl přijat do Prahy na Karlovu univerzitu na studium medicíny - všeobecného lékařství.

Třeba Vám to udělá alespoň zčásti radost jako nám, že jsme Vám před lety uvěřili, a že jste nám dobře poradila. Věřím, že máte hodně spokojených klientů, ale nevím, zda se Vám od nich vrací reakce, neboť lidé se většinou ozývají, pokud jsou nespokojeni.

Takže Vám přeji hodně štěstí a hodně spokojených dětí, rodičů......

S pozdravem,

M. H.

Naďa V.:

To jsou věci... :-) Moc jste mě potěšili - oba. Máte pravdu, že psychologovi se lidi ozývají spíš když mají trápení než když mají radost - to už je dané tím oborem. Ale například soudce to má, myslím, horší...

Chci se zeptat, zda bych mohla Váš dopis zařadit (i pro povzbuzení lidí) na své netové stránky moje-psycholozka.cz (třeba Vás budou zajímat); v jedné podrubrice si tam takto dopisuji s lidmi. Zařadila bych tam Váš dopis samozřejmě ne pod plným jménem, ale jen iniciálou. Ale není to nutné - můžeme si to nechat jen tak spolu jako soukromý pozdrav lidí, kteří se kdysi pěkně potkali... :-)

Zdraví Naďa Verecká a přeje úspěšné studium a spokojenou práci.

M. H.:

Můj dopis pod iniciálami klidně zveřejněte :-)) Nepíšu nic, za čím bych si nestála. Krásné léto, M. H.

M. D.

Koště staré čarodějky bylo proslulé a obávané na nebi celého Lancre. Bábi se dostala k létání poměrně pozdě a po určité počáteční nedůvěře mu propadla jako moucha masařka tři dny staré rybí hlavě. Potíž ovšem spočívala v tom, že Bábi viděla každý let jednoduše, jako přímou linii z místa A do místa B, a odmítala pochopit, že ostatní uživatelé vzdušného prostoru mají také svá práva. Na základě této jednoduché skutečnosti se musely změnit migrační letové plány celého světadílu. Díky překotnému vývoji místní ptačí populace vzniklo několik generací ptáků, kteří létali na zádech, aby mohli pozorným zrakem sledovat nebe nad hlavou.

(Terry Pratchett, Soudné sestry)

Naďo jestli máš tuto knížku můžeš mi jí půjčit?.Dík. Úryvek se mi moc líbí,jak by popisoval moji mámu a mne také.

Naďa V.

Už to mám v diáři! Udělalas mi radost, jak jsi si všimla smyslu mezi řádky a využila ho pro sebe. N.

Alena K.:

Dobry den, paní Verecká,

dostala jsem na Vás kontakt od paní N. R., která k Vám chodila s dětmi před mnoha lety.

Chtěla jsem se Vás na něco zeptat, abych mela trochu představu, neboť dosud jsem podobných služeb nikdy nevyužila.

Jde mi především o 11letého syna, se kterým mam teď trochu problémy. Respektive on má problémy s celým světem.

Nevím, zda bych Vám měla potíže specifikovat do mailu před samotným sezením u Vás nebo zda přímo na míste.

A další věc je, že nevím, jak taktně syna k Vám přivézt.

Naďa V.:

Asi by bylo nejlepší, kdybyste napřed přišla sama (objednejte se na tel. 728/913080) - tam byste mi jak vysvětlila situaci, tak bychom s ní spolu už mohly nějak pohnout. A poradily bychom se, jak přivézt toho syna. Tak to dělám často, že napřed jakoby pracuju s matkou. Na mém webu jste už asi byla, tam jsou i ceny. Pozdravujte paní R., pamatuju!

Zdraví NV

Alena K.:

Dobrý den, paní Verecká, děkuji za info. Zatím to nechám být, jelikož placené konzultace dopředu ještě se mnou si nemohu dovolit. Počítala jsem s tím, ze nějaké peníze do syna vrazím, ale zřejmě by to bylo na mě příliš.

Děkuji za Váš čas.

M.M. :

Dobrý den, paní doktorko,

kontakt na vás jsem našla na internetu a chtěla jsem vás požádat o radu.

Můj bývalý manžel byl jako tříleté dítě adoptován, od půl roku života byl v kojeneckém ústavu, v tomto věku byl i s o rok starším bratrem odebrán soudem matce, která se o děti nestarala, a od bratra oddělen. Celý život má problém v citové oblasti, není schopen navázat hlubší vztahy, sdílet intimitu, dát se, důvěřovat, konflikty řeší útěkem, případně lží, nepustí k sobě blíž jinou osobu ani city, nepřipouští si emoce, dokáže je odstřihnout.....sám tímto svým chováním ale trpí a čím dál víc si toto uvědomuje...problém je patrně ještě hlubší a komplexnější....můj dotaz je, zda toto může být důsledkem citových traumat v raném dětství a zda případně existuje naděje na psychoterapeutické řešení a pomoc, jestli se o pomoc může obrátit případně na vás, nebo jakého odborníka či metodu bychom měli vyhledat. Je nám jasné, že kontaktovat terapeuta musí on sám, a že bez jeho případné spolupráce nelze očekávat jakékoliv výsledky.

Děkuji předem za vaši odpověď.

Naďa V.:

Dobrý den, paní M.,

samozřejmě že příběh, který od narození žil Váš bývalý manžel, ho velmi bolestivě zformoval do současné podoby; odstřihávání emocí, nedůvěra, nenavazování hlubších vztahů, neschopnost dát se, lži a útěky – to vše je v člověku bezděčně vyvíjeno jako obranný mechanismus určený k přežití skoro nepřežitelného, v tak zraňujícím, ohrožujícím světě, v němž člověka zradí vlastní matka - první bytost, v jejíž ochranu narozené dítě instinktivně důvěřuje. A kde byl přitom otec, to je neméně důležité.

Ty všechny v raném věku vytvořené nevědomé obrany jsou pochopitelné a velmi užitečné – Vašemu bývalému manželovi opravdu pomohly přežít. Nicméně člověk si neumí vybrat, kdy je použije a kdy ne; ony ho pak jaksi chrání pořád – i tehdy, když už dávno o žádné ohrožení nejde. Jako by člověku stále znova dávaly dlaň před oči – svět je stále znova vnímán jako místo bolesti a zrady. A tak člověk pořád (aniž si toho musí být nutně vědom) čeká zranění, pořád je v obranně-útočné pozici.

To je bolestivý stav nejen pro něj, ale i pro jeho okolí. A okolí na to samozřejmě nepříjemně reaguje, čímž dodává člověku důkaz, že měl ve svém negativním očekávání pravdu. Takže je to bludný kruh, z kterého se člověk těžko sám dostává, protože většinou nevnímá svůj podíl – a i když ho vnímá, svému podvědomí vůlí neporučíš.

Navíc ani vlastní matka člověka nezradí jen tak. Tj. ta paní žila něco – byla formovaná příběhy svých předků (např. vychovávaná svými rodiči, kteří k tomu, jak se chovali, byli taky nějak od dětství vedeni zase svými rodiči a příběhy) do té podoby, že nakonec udělala to, co udělala.

Všechny ty příběhy má její syn v sobě, i když o nich vědomě neví; všechny ho neustále ovlivňují. Utéct se tomu nedá. Ale dá se na to postupně opatrně podívat – pokud tedy člověk chce. To podívání může být bolestivé, ale za ním je velká úleva, protože to, co tlačilo, se začíná měnit. Neříkám, že úplně a hned – člověk nemůže jen tak svléknout ze sebe to, co doteď žil – ale může to pochopit – uvidět všechny ty mechanismy – zjistit, v jakém se pohyboval soukolí, porozumět tomu a akceptovat to; pak se může začít měnit pohled člověka na svět; jako by ta ruka před jeho očima začala sama pomalu klesat a člověk mohl uvidět víc; víc porozumět světu kolem sebe- jeho reakcím – spravedlnosti a nespravedlnosti, vlastnímu podílu a možnostem apod.

To chce velké odhodlání a odvahu; najde-li ji Váš bývalý manžel v sobě a bude-li chtít přijít, ať se podívá na mé stránky a ozve se – tímto ho zdravím...

Vy mu s tím ale nemůžete nijak pomoct. Ale protože jste s ním nějak spojena – byl to přece Váš manžel a přesto, že je bývalý, stále ještě kladete otázky týkající se pomoci jemu a jeho životu – z hlediska Vašeho osobního příběhu bych se tedy být Vámi zamyslela nad tím, proč se právě Vaše dva příběhy (tj. příběh Váš a příběh Vašeho manžela) spojily. Příběh jednoho je totiž bezděčně volán, přitahován příběhem druhého – má to vždy v sobě hlubokou logiku, i když někdy není na první pohled patrná.

S tím, abyste význam tohoto přitažení pro sebe (případně pro Vaše děti, máte-li je) využila co nejlépe, bych Vám mohla pomoci. Podívaly bychom se spolu do Vašeho podvědomí a do příběhů, které jsou v něm ukryty a které Vás ovlivňují na vědomé úrovni; do příběhů, díky nimž jste si například vzala Vašeho bývalého manžela a zažila s ním to, co jste zažila.

P. S. Tak jako obvykle prosím, zda bych mohla použít tento text – samozřejmě anonymně – pro potřeby ostatních čtenářů mých stránek – určitě nejste sama se svým příběhem a někomu by mohlo přečtení tohoto textu velmi prospět.

Zdraví PhDr. Naděžda Verecká

M. M.:

Dobrý den, paní doktorko,

především mnohokrát děkuji za vaši odpověď, váš čas a pochopení.....

S anonymním zveřejněním samozřejmě souhlasím, prosím případně jen uvést iniciálu M. - děkuji.

Vaše odpověď se mnou včera zatřásla,asi proto, že je v ní pochopení jeho i mé.... a asi i našeho vztahu, který byl a je tímto vším poznamenán....

Jen pro upřesnění, manželovi je 50 let, mně 47 a našim dvěma synům 22 a 24 let - oba ještě studenti. Rozvedli jsme se před čtyřmi lety, a to nakonec poté, co já se zamilovala do člověka, se kterým jsem si asi potřebovala vynahradit to, co mi v životě s manželem léta scházelo.....

Nebudu vás obtěžovat zdlouhavým popisem, ale dostali jsme se v manželství od velké lásky (která svým způsobem nikdy neskončila - alespoň z mé strany jistě ne), přes moji frustraci a léta neštěstí, že nedostávám v citové oblasti dostatečnou odezvu, přes vztek, nenávist, rezignaci a manželovy útěky na seznamky a zoufalé hledání někoho, s kým by to šlo (což dělá dodnes, i když už sám ví, že to není řešení....).... až k situaci, kdy jsme náš vztah zkonsolidovali (před sedmi lety) a dohodli se, že chceme být spolu, že se přese všecko zlé milujeme, koupili úžasné psisko (té umí manžel projevit city naplno :-)) a zahájili přípravy ke stavbě...... A pak jsem potkala svého současného přítele.... Poprvé v životě manželském jsem... a to manžel neustál, odstěhoval se a chtěl rozvést... a já usoudila, že pokud mu nestojím já i rodina za snahu a za to, aby překousl setinu toho, co já, nemělo by naše soužití stejně smysl....... takže jsem nakonec souhlasila s rozvodem. Můj současný partner je o trošku mladší, ale zralý člověk, který mi pomohl svým já pochopit zpětně spoustu věcí v našem manželství... a můj vztah s ním ale postupně přešel v přátelství - alespoň z mé strany už to tak je... ale obrovské přátelství..... citům ale neporučím....

Bývalému muži jsem vaši odpověď předala, děkuji za nabídku, doufám, že se vám ozve.

Naďa Verecká:

Jojo, paní M. - kdyby tak šly všechny naše příběhy žít tak pěkně podle našich plánů, viďte... Člověk může mít jakoukoli vůli a jakýkoli plán, a stejně najednou zírá, kam ho to osud poslal a co mu dal za úkol žít. To právě způsobují ty nevědomé příběhy, kterým žádný člověk nemůže utéct. Jako bychom neměli svobodu se vědomě rozhodnout podle vlastního uvážení - např. na základě zkonsolidovaného vztahu postavit dům; vždycky to vyhraje něco v nás, o čem jsme netušili, a zavede nás to před další úkol.

Přesto si myslím, že Váš společný příběh s manželem (a vlastně i s přítelem) je velký a statečný a že každý v něm dělal po dlouhých a bolestivých úvahách to nejlepší, co uměl. Držím všem zúčastněným palce.

Zdraví NV

Milan Z.:

Dobrý den paní Verecká, jak se daří? Máte stále svoji praxi? Chtěl jsem se zeptat, jestli děláte také nějaké rodinné konstelace? Mám jednoho známého, je to čtyřicátník, 2 děti (18 a 12) a nepracující manželku. Je hodně bohatý, ale klade velký důraz na rodinu, nicméně má teď nějaké nesrovnalosti a chtěl by to řešit.... nechcete se ho ujmout? Je to moc fajn člověk :-)

Naďa V.:

Zdravím; Váš známý, pokud by chtěl se mnou spolupracovat, by se měl ozvat sám - jinak by léčba byla méně účinná. Budu ráda, když mu předáte spojení na mě. Zdraví Naďa Verecká

Lenka V.:

Dobrý den, paní Verecká,

chodila jsem k Vám dříve v Klíčku na terapie - kvůli žaludku a neschopnosti přijímat dost potravy (byla jsem na hadičce:)

Nedávno jsem si všimla na stránkách Klíčku Vašich audio relaxačních nahrávek, které jsou pro mě absolutním balzámem na mé neustálé urputné snažení se o něco :-).

Abych si je mohla poslechnout, musím ale vždycky doma pustit večer počítač, který normálně nezapínám. Napadlo mě nahrát si je do mobilu a pouštět si je do sluchátek. Máte je prosím k dispozici v mp3?

Pokud ano, je možné je od Vás získat? :-) zdarma či za poplatek?

Děkuji a přeji vše dobré,

Lenka V.

Naďa V.:

Zdravím, Lenko, jsem ráda, že jste se ozvala - myslívala jsem na Vás. - Co se týče relaxací, tuším, že můj web-master, s jehož pomocí si dělám své stránky www.moje-psycholozka.cz, je na ty mé stránky kdysi dával v mp3-podobě, takže odtamtud by to snad stáhnout šlo.

Co se týče poplatku - mně dělá dobře, když Vám ty stránky pomáhají - ale jestli chcete pro mě a ty nahrávky něco udělat, tak jednak na stránky zlatyklicek.cz (tam je na to specielní rubrika) napište svou dobrou zkušenost s nimi pro informaci ostatním lidem, a podobně na můj mail, který pak převedu zase na své stránky (chtěla bych, aby ty nahrávky ulevovaly co nejvíce lidem). Oboje klidně anonymně nebo pod pseudonymem.

Zdraví Naďa Verecká. Omlouvám se, že jsem se ozvala až teď - tyto týdny poněkud nestíhám. :-)

Lenka V.:

Dobrý den, paní Verecká,

děkuji moc za info o mp3, stáhla jsem je, mám velkou radost (už si s sebou nosím sluchátka k mobilu jako náctiletí ;-))

Svou zkušenost jsem stručně shrnula do kontaktního formuláře na webu Klíčku - (posílám pod e-mailem).

Jedna drobnost - na stránkách je ke stažení dvakrát relax Zůstaň - jednou tak, jak má být, a podruhé nejspíš omylem? pod Zpomal.

Srdečně zdravím a přeji vše dobré,

Lenka V.

Před časem jsem chodila k doktorce Verecké na terapie zažívacích potíží, proto když jsem viděla na stránkách Klíčku její audio relaxace, neváhala jsem je vyzkoušet. Při poslechu relaxace Nesnaž se mi tekly slzy úlevy a dojetí, měla jsem pocit, že tohle jsem potřebovala slyšet celý život. Letité návyky, kdy člověk zarytě dře a urputně se snaží v každém okamžiku, aniž by to po něm kdokoli vyžadoval (a velmi se tím vyčerpává), nejdou změnit ihned. Proto si blahodárnou relaxaci nepouštím jen doma, v klidu večer před spaním, ale mám ji i v mobilu a pustím si ji třeba při cestě vlakem domů. Ať už mám zavřené oči nebo hledím z okna, během pár sekund se můj svět absolutně promění, prostoupí mě klid a úžasný pocit, že může člověk prostě jen tak bejt, jen pozorovat dech a svět... a přistihnu se, že na veškerou jindy nevnímanou krásu hledím s němým úžasem…

Naďa V.:

Děkuji, Lenko - napsala jste to moc krásně - jako pohlazení. Myslím, že tím, že se zastavíte a jen se díváte a jste, děláte pro svůj život mnohem víc než jakoukoli snahou něco řešit. Žijete v tu chvíli mnohem intenzivněji a - všimněte si - bez bolesti. Což se ve chvílích, kdy se člověk pachtí a o něco snaží, říct nedá. Mějte se krásně, zdraví Naďa Verecká

Ali ml.:

Dobrý večer, paní doktorko.

Když jsem byla v pondělí u Vás v ordinaci, mluvily jsme o zlu. O tom, že zlo někdy koná dobro a že věci, které se nám zdají správné a dobré, být dobré vůbec nemusí. Už jsem pochopila, že zlo a dobro jsou jen naše kategorie, že nám můžou být některé věci nepříjemné, ale to ještě neznamená, že jsou zlé. Ale když nad tím přemýšlím dál, už se ztrácím. Vlastně jsem ztratila schopnost rozeznat dobro a zlo.

Jednou jste mi řekla, že to, co dělal Hitler, zlo nebylo, že je to všechno mnohem složitější. Kdybych na to přistoupila a pochopila to, co z toho ale plyne? Jak se mám zachovat nebo co si myslet? Mám chodit po světě a hlásat válku? Mám si myslet, že neustálé připomínání té hrůzy ztrácí smysl, když to bylo dobře?

Napadá mě vlastní vysvětlení. Že to byla hrůza a stala se, abychom si ji zapamatovali a už jí nedovolili se opakovat. Ale válek bylo spoustu a stejně se opakují dál. Je pravda, že 2. sv. válka mi připadá něčím strašnější. Nevím, čím to. Moje představa zla je klasická, a to, že se jeho prostřednictvím na světě dělá dobro, mě strašně mate. Říkáme tomu zlu pak ještě zlo? Nebo existuje opravdu to pravé zlo, to zlé, proti kterému se bojuje? A jestli je, tak od koho vzešlo, vzešlo od Boha? Ale proč? Dal nám ho sem, abychom se učili? Když se od něj máme učit, máme mu stále říkat zlo? A když se člověk nenaučí, když zlo nepochopí (za předpokladu, že je to to klasické zlo), spadne někam do špatných věcí a co potom?

Začínám se točit v kruzích. Bylo by jednoduší napsat Vám srozumitelnou a jedinou otázku, ale nevím, jak mám tohle všechno vrazit do jedné otázky.

Ali mladší

Naďa V.:

Ahoj, Ali.

Před nedávnem jsem se vrátila z prohlídky Aušvicu (Auschwitzu) – koncentračního tábora v Osvětimi. Byla jsem tam podruhé – a opět to bylo skoro nad mé síly. Poprvé jsem tam byla asi před dvěma lety. Nezastihla už jsem českou skupinu, ale odpoledne bylo povoleno vejít do areálu bez průvodce. Byla jsem tam tehdy pár hodin a viděla ty věci, které jsem viděla už jako dítě na fotkách v polské knize, kterou si kdysi přivezla z návštěvy Osvětimi moje matka:

Viděla jsem za sklem obrovské hromady dětských botiček – od podlahy po strop, celý dlouhý sál. Ty botičky měly ošlapané paty a špičky okopané. V mnoha byly ještě tkaničky. Ty tkaničky mámy kdysi vázaly, protahovaly je těmi dírkami, pěkně aby byly oba konce stejně dlouhé. Uvázaly kličku a pak zkontrolovaly, jestli je jejich dítě dobře oblečené – tak jak to dělají mámy dodnes. Co jedny botičky – to jedno dítě a jeho máma.

Až do stropu.

Viděla jsem boty dospělých žen – často krásné, červené boty, drobné střevíčky na podpatcích. Když si je ta žena zkoušela v krámě, jistě kolem ní běhal prodavač a ona se dívala do zrcadla, jak jí který pár sluší, a nevěděla, který vybrat. Jako my dnes.

Až do stropu.

Viděla jsem holicí štětky mužů. Když se muž ráno o samotě holí, dívá se mlčky do zrcadla na svou tvář, a s namydlenou štětkou v ruce přemýšlí o svém dni. O tom, co udělal, co by měl udělat, a o tom, co udělá. O věcech, s kterými je vždycky sám, i když žije se svou ženou. A každý den znova, s dalším příběhem, s dalšími starostmi - zatímco tvář, kterou vidí v zrcadle, pomalu stárne, a štětka v ruce se ohlazuje. Kolik dnů, tolik mlčenlivých příběhů toho muže. Nedávno jsem viděla, jak jedna dívka, zoufalá z tragické smrti svého otce, vzala si ze všech jeho věcí na památku jeho holící štětku – věc, kterou důvěrně znal a která ho důvěrně znala.

A teď - až do stropu.

Když lidé do koncentráku přijeli, někteří byli rovnou posláni do plynových komor, a některým (těm silnějším) bylo dovoleno (v průměru na několik týdnů – déle to obvykle nepřežili) pracovat (kolem koncentráku tehdy brzy vyrostly pobočky velkých, dodnes prosperujících a světově slavných firem /např. Siemens/, které rády využily práci těchto umírajících lidí; nepatrná mzda za tuto práci byla posílána do Německa). Ti, kteří nebyli hned zabiti, byli svlečeni přede všemi donaha, převlečeni do hadrů, ostříháni dohola a vyfoceni. Viděla jsem nekonečné chodby plné těch fotografií.

Mezi tisíci fotografiemi si pamatuji tvář mladého středoškolského profesora. Bez ohledu na ponížení se díval inteligentníma, klidnýma očima rovně do objektivu; jako by ho nebylo možno ponížit. Jeho žáci ho určitě milovali – musel mít obrovskou, klidnou, laskavou autoritu – už jen z toho, jakým způsobem byl a co vyzařoval svou přítomností. Bylo mu to houby platné – datum úmrtí bylo vyplněné.

Taky jednu dívku asi šestnáctiletou si pamatuju. Špinavý šátek na oholené hlavě velmi jemně podtrhoval její velkou krásu. Evidentně si ho vázala sama a evidentně věděla jak: tak, jak si ho vážou krásné šestnáctileté holky, které se dnes dívají do kamery stejným způsobem. Datum smrti bylo taky vyplněné, tak jak u všech těch tisíců fotek.

Když jsem tam letos přijela podruhé, dostala jsem možnost jít s českou průvodkyní v české skupině. Bylo v ní mnoho mladých párů, a také mnoho rodin s malými i staršími dětmi. Rodiče zkoušeli vysvětlovat dětem (Ty bys nebyl, kdyby babička tomuhle neutekla…).

Jednu rodinu tvořila velmi temperamentní, uječená matka, mohutný otec, asi pětadvacetiletý syn a dcera, asi sedmnáctiletá. Byla to v tváři velmi hezká dívka – po mamince. Měla však silné brýle, zkroucené, hubené, ochrnuté tělo a seděla na vozíku. Syn tlačil ten vozík. Šlo to velmi těžko – musel překonávat hrubé kameny, kterých byly plné cesty. Střídal se s otcem, spolu s ním vynášel vozík do schodů v jednotlivých barácích. Dívka na vozíku občas něco mumlala – přes ochrnuté hlasivky jí nebylo rozumět. Zakláněla hlavu, stáčela oči vsloup, jak to lidé s těžkou obrnou dělají, z koutku úst jí občas stékaly sliny, a když se jí něco nelíbilo, vydávala skřeky.

Mladá průvodkyně hnala, aby tu asi čtyřhodinovou prohlídku stihla včas, a celou dobu toho běhu se z ní sypaly strašlivé příběhy. Už jen to, jak svůj výklad začala: Ze všech těch miliónů lidí, co tu byly, přežilo deset tisíc. Někteří z těch deseti tisíc mohli vydat svědectví. Jejich příběhy máme. Příběhy od těch miliónů mrtvých nemáme. A pak pokračovala: Důkazy, že to, co říkali, se skutečně stalo, můžeme podložit těmi a těmi dokumenty nalezenými tehdy a tehdy a vystavenými zde a zde, a ty dokumenty souhlasí s tím, co se našlo tam a tam… – Ona musela mluvit jako advokát obhajující napadané tvrzení těch mrtvých; jako by nestačilo, že a jak umřeli – ještě to museli dnešnímu světu dokázat…

A pak (spolu s fotografiemi přeživších, na nichž se díval do kamery vždy jeden nahý člověk, vážící 25-32 kilo a pokrytý otevřenými boláky) – přišly ty příběhy o ztrátě zábran: Němci chtěli mít zdokumentováno, co vydrží novorozenec. Nechali tedy například matku, která přišla do tábora těhotná, v táboře porodit (jinak těhotné ženy šly obvykle hned po příjezdu do plynu); po porodu dítě položili vedle ní a jí zasádrovali ňadra, aby nemohla kojit. Pak čekali, za jak dlouho dítě vedle ní umře. Trvalo to prý týden. Pak ji poslali pracovat. Jiná matka, která už věděla, co její dítě čeká, si sehnala smrtící injekci a po porodu své dítě zabila…

Na kolejích na velké pláni stál malý vagónek – v místech, kde byli lidi zbavováni svých zavazadel. Člověk, když jde do neznáma, velmi pečlivě vybírá, co vzít s sebou – věci maximálně užitečné a taky věci drahé srdci, věci nejvzácnější a věci pro své děti... Velmi promyšleně a skladně to balí, ovazuje provázky, popisuje cedulkami – kdyby se to cestou ztratilo, tak aby se to pak našlo a doručilo… Milióny takto celé noci promýšlených balíčků – a vlastně vezli ti lidé dárek na přivítanou svým věznitelům… (Jedna manželka velícího důstojníka se údajně nechala slyšet, když její manžel byl z koncentráku převelen jinam, že ji to velice mrzí, protože zde byl pro rodinu ráj…, říkala průvodkyně.).

Na nádraží také probíhala selekce: staří a matky s dětmi do plynu, silní muži na práci. Práce často spočívala ve vyprošťování těch mrtvých lidí z plynu, takže ti silní muži našli za pár hodin nahá mrtvá těla svých dětí a žen v křečích, zaklesnutá ve změti ostatních těl, zakrvácená, jak děti a ženy otrávené kyanidem zvracely a kašlaly krev… Museli je oddělit od sebe, ostříhat jim vlasy pro výrobu textilu, vypáčit čelisti a vylámat zlaté zuby a prohlédnout všechny tělesné otvory, jestli tam není ukryté zlato. Otcové se nad svými mrtvými rodinami sami zabíjeli.

Příběh a příběh, na každém rohu. Bylo strašné horko – ze všech nás kapal pot. Nestíhali jsme. Zejména rodina s ochrnutou dívkou se opožďovala a já s ní. A tak jsem viděla zpocenou, uječenou matku ochrnuté dcery, jak se dívá v slzách do prázdna a říká: A tady naše Simča si doma pořád na něco stěžuje…

Kde je dobro – a kde je zlo, Ali? Lidé se fotili u hromad botiček a lidských vlasů. Budou mít památku na dovolenou, jak byli v Aušvicu. Poláci po válce rozebrali většinu baráků na stavební materiál a postavili si z něj vlastní domky. Žijou tam. Nemají rádi, když se místo Aušvic říká Osvětim. Osvětim je jejich město, Aušvic je koncentrák. A ta manželka toho velitele, co žila se svou rodinou v tom normálním domě pár desítek metrů od šibenice, v prostoru, který musel páchnout rozkládajícími se mrtvolami, taky zavazovala svým dětem tkaničky...

A co víc: uvědom si, Ali, že to pokračuje. Teď – dneska. To je jen uklidňující blud, že se to týká jen druhé světové války. Je to v člověku - v jeho podstatě. Kriminalističtí psychologové říkají, že jediný rozdíl mezi vrahem a běžným člověkem je ten, že ten běžný člověk měl štěstí, že to udělat nemusel – že nebyl v podmínkách toho vraha. Člověk si to v dobré víře (pěkný termín) často rozděluje – já jsem ten hodný a v tom dobru tady, a to zlo je tam a v něm. Nebo: My jsme ti hodní, a oni jsou ti zlí. To my a oni se mění jen podle toho, v jaké skupině je ten, kdo to říká, a jakou myšlenkou je ta skupina ovládána. Hitler si nemyslel, že je zlý, naopak byl si jist, že to myslí dobře, a lidi, kteří dělali to, co dělali, v noci obvykle spali spánkem spravedlivých, protože dělali věci z nejlepšího vědomí a svědomí– další pěkný termín. Svědomí a vědomí je natahovací jak volné trenky. Lidé, kteří volali po smrti Milady Horákové, aniž přesně věděli proč, byli spravedlivě rozhořčeni – taky pěkný termín. Lidé jednají podle hlubokých instinktů, aniž jsou si toho vědomi, a mnoho z těch instinktů je agresivních. Etolog Konrád Lorenz mluví např. o vnitrodruhové agresi chránící příslušníky druhu před přílišnou koncentrací na určité ploše. A o tom, že mozek nutí dělat svého majitele některé věci i tehdy, když už to objektivně dávno není potřeba - prostě proto, že je v mozku k tomu určitému chování vyvinutý mechanismus, který se musí vybít . Ale my lidi si – ve shodě se svým antropocentrismem (tj. přesvědčením, že člověk je pupek světa) – myslíme, že jsme tak nějak výš a že to zmáknem, když si to umanem. Voláme po dobru a nevíme, co to je – myslíme, že k tomu stačí nejlepší vědomí a svědomí, dobrá vůle (pokoj lidem dobré vůle… – Znáš, Ali, někoho, kdo by byl ochoten přiznat, že patří k lidem zlé vůle? To my jsme ti lidi dobré vůle, a ten zlý zbytek jsou nějací neznámí oni… Stejně jako všichni říkáme: Nejhorší ze všeho je srážka s blbcem – ale když to říkáme všichni všichni – kde jsou pak jsou ti blbci?).

Udržet si při pozorování toho všeho nějakou naději není lehké – to víš sama. Když naciťuji některé lidi, kteří ke mně přicházejí, tak dřív než něco řeknou, vidím jejich duše jen bezmocně plakat nad vším tím utrpením. Řeknu-li jim o tom, odpoví v slzách: Jak to víte? Já o tom s nikým nemluvím… S některými z nich někdy projdu až do míst, o kterých jsem s tebou mluvila: do míst, kde není kategorie dobra a zla – kde je ticho. Ale to místo je hodně vysoko. Nebo daleko – jak to vezmeš.

O tom už jsem s Tebou mluvila (nebo Ti dokonce psala): je rovina, v níž platí, že toto je dobro a dělám ho já, protože mám přece u toho čisté svědomí. A to zlo dělá on – ukažme si na něj, my dobří, prstem. A zlo je, když trpím, a dobro, když je mi dobře. Ale dejme si obě pozor, Ali, na hloupé soudy – tj. jako že jsme nad věcí a rozumíme tomu, že je tato platnost krátkozraká: jistě by byla od nás donebevolající drzost a pitomost říct těm lidem, kteří přežili koncentrák, že to, co dělal Hitler, zlo nebylo nebo že to na určité rovině mělo smysl. Z hlediska tak strašného utrpení jsou všechny tyhle řeči jenom filozofické kecy, zlo je zlo a něco jako naděje vůbec neexistuje (i když já nevím: jednou jsem byla na premiéře dokumentárního filmu o židovském ghettu. V tom filmu vyprávěli lidé, kteří přežili koncentrák, strašlivé hrůzy. Vyprávěli je klidným, vyrovnaným hlasem – to já jsem si to v sobě vyděšeně přebírala. O zastřelení rodičů, které zahlédli ze své dětské skrýše, díky které přežili. Jedna krásná a inteligentní stará paní vzpomínala na svou první lásku v Terezíně. Tajně se scházeli, drželi se za ruce a přednášeli si dlouhé úryvky z Shakespeara, kterého uměli z gymnázia zpaměti. Pomáhalo jim to přežít. Bylo jim šestnáct.On se bouřil proti tomu, co viděl. Pak zmizel. Zemřel. - Režisér některé z těch lidí pozval na to promítání. Představil je. Otočila jsem se na ně. Seděli tam velmi sympatičtí staří usměvaví lidé se zářivýma očima… I když už chodili o berlích, vypadalo, že velmi rádi žijí - užívali si to. Bylo velmi příjemné být v jejich společnosti. Ale co já vím: neprožila jsem to, a tak o tom nemůžu nic vědět.).

Jinde (výš? Dál? Blíž? :-)) je rovina, kde prostě jde jen o výše zmíněnou vnitrodruhovou agresi, které podléháme stejně jako každý živočišný druh (protože prostě jsme živočišným druhem, i když na to rádi zapomínáme). Není to dobré ani zlé – prostě to jen je – jako evoluční mechanismus. Když dáš do krabice živá kuřata, tak ve chvíli, kdy přidáš jedno navíc nad pro ně únosnou mez, začnou se vzájemně vyštípávat – to jsme se učili na fakultě. Nejsou dobrá ani zlá; prostě to dělají. Když určitý druh rybičky nebude moci před svým silnějším sokem uprchnout na širé moře, protože bude v akváriu, bude ubit, protože ten sok prostě bojuje o teritorium – je to dobré nebo špatné? Z hlediska té mrtvé rybičky jistě špatné, ale přírodnímu výběru je to jedno.

A pak ještě jinde je rovina, kde to, čemu dáváme smysl, má smysl. Na této rovině se pohybuji v ordinaci i ve svém životě často a velmi často k tomu potřebuji tu kategorii dobra a zla, kategorii ano a ne, kategorii je a není, kategorii bolest a štěstí, radost a zoufalství atd. Protože bez těch kategorií by se nepohnulo nic ve mně ani v mém okolí: nebylo by kam směřovat, když by nic nebylo… Nebyl by ani důvod. Právě tady v tom místě se někdy ukazuje, že to, co se jevilo být dobrem, a tím přimělo člověka (nebo i spoustu lidí) k pohybu svým směrem, nakonec až takovým dobrem nebylo, ale ten pohyb se stal a vyvolal další pohyb, který zcela nečekaně způsobil něco velmi důležitého, co by bez tamtoho pohybu… atd. Tohle uvědomění přináší určité zklamání a zmatek, o kterém jsi mluvila ve své otázce. Aby ho nebylo tolik, postupuj svým životem pomalu a dřív se dobře dívej (kolem sebe i do sebe), než si něco pomyslíš. Jedna věc, kterou můžeš uvidět, je například to, že na této rovině hrozně záleží na úhlu pohledu na výše zmíněné kategorie; na jejich zahlédnutí a pochopení. Můžeš pozorovat, jak si lidé dělají zcela zbytečné a bolestivé starosti prostě proto, že nemají starosti jiné (jako by si mozek potřeboval dělat starosti i za těch nejnevinnějších okolností - bránit se aspoň fiktivnímu nepříteli - vytvořit si ho, když skutečný nepřítel není: celou evoluci nepřítel byl, a teď že najednou by nebyl?!). Jak něco nemohou vyřešit a nevědí si s tím rady a pořád se kolem toho marně a namáhavě motají, protože si mohou dovolit to nemoci vyřešit a nevědět si s tím rady a marně a namáhavě se kolem toho motat.

Vaše bolest je praskáním skořepiny,
která uzavírá vaše poznání.
Tak jak musí prasknout pecka plodu,
aby se jádro mohlo dostat na slunce,
tak vy musíte poznat bolest.

- říká básník Chalíl Džibrán ve své promluvě o bolesti, a mně to vysvětluje klid a mír, ke kterému došli někteří (ne všichni) lidé, kteří hodně trpěli (bylo jejich utrpení zlo, nebo dobro?). A to, co kolem sebe uvidíš, vždycky budeš i Ty sama; proto akceptuj, že při své cestě životem budeš dělat chyby, jako my všichni; ale že to nevadí; protože svůj názor na cokoli můžeš vždycky změnit, když zjistíš, že byl špatný. Vždycky můžeš změnit svůj postoj, své chování. Život tě provede skrz Tebe a celou dobu Tě bude učit. Už teď jsi mnohem pozornější než jsi bývala; přestala ses bát řady věcí a další se před Tebou otvírají, abys je prozkoumala. Otevřely se až teď – dřív existovaly taky, ale nešlo si jich všimnout, protože jsi neviděla ty, které vidíš teď. Vidět ty věci mohou jen poučené oči. A tak to bude pokračovat.

A ještě jinde je rovina (já ji vnímám jako rovinu nad tím, ale to jen pomocná kategorie - spíš jsou všechna ta místa, o kterých jsem mluvila, všechny ty roviny všude najednou), kde je to nic. A velký, velký klid. Tedy byl by tu klid, kdyby tu byla kategorie klidu, ale ona tu není – jak říkají klienti, kteří se tam se mnou dostanou. Nedá se tam být pořád – tedy aspoň podle mé zkušenosti. Není tam bolest. Není tam přání: všechno je splněno; není tam nic, a zároveň je tam všechno, všechno ve svých potencích - v tom stavu těsně před uskutečněním. Je to tam velmi příjemné, dalo by se říct, kdyby tam kategorie příjemnosti byla.

Pak jsou ještě místa – vlastně mnoho míst, kam se člověk může dostat, když se podívá opravdu hluboko. Některá z nich už znáš – bylas tam při práci v ordinaci. Některá ještě prozkoumáš. A možná ještě nad všemi těmi místy je ještě něco – nějaký další smysl – ale tam jsem s lidmi ani se sebou ještě nebyla – nebo o tom aspoň nevím.

Omlouvám se, že Ti na Tvou otázku písemně odpovídám až teď – nestíhám a nestíhám. Ale v ordinaci jsme vlastně na pochopení velikosti principů zla a dobra pracovaly a bylo to velmi silné i pro mě – hodně mě to naučilo, takže tímto ještě jednou děkuji. Přeji dobrou noc. Protože podle hodin je to teď adekvátní. Ale možná, že budeš číst tuto odpověď ve chvíli, kdy budou mít hodiny jiný názor: budou na jiném místě – což ovšem vůbec nevylučuje to, že teď jsou tady a mají názor, že je noc. Nebo ho mám já – jenom kvůli nějakým blbým dvou ručičkám a faktu, že za okny je tma, která stejně nevydrží a oloupe se? – Ta filozofie… Měj se. Zdraví NV

Jitka S.:

Dobrý den,

chtěla bych se zeptat, zda se dá ještě někde sehnat vaše kniha Jak pomáhat dětem při vstupu do školy?

Děkuji za odpověď.

Naďa V.:

Dobrý den - ojediněle jsem ji viděla inzerovat v počtu 1 ks v různých internetových obchodech, když jsem si zadala na Google "PhDr. Naďa Verecká". Já už mám než jednu. Jestli jim něco zbylo v nakladatelství Lidové noviny, nevím - zkuste zavolat a poptat se, zda by ji ještě nevydali (to já bych byla ráda... ). Já časem dám na net celý rukopis té knížky, ale musím ho přepsat do HTML (=webového jazyka), a to bude ještě dlouho trvat...

Al. ml.:

Dobrý den. Potřebovala bych radu. Jsem závislá na svojí mámě, docela dost, vím to. Tak mě teď napadlo, že když to neukočíruju, budu to mít v sobě celej život. A pak mě napadla děsná myšlenka, že když to nezvládnu já, udělá to za mě osud, že mi mamku vezme, abych se bez ní naučila být. Zpanikařila jsem, vím, že nemám přemýšlet nad tím, co osud udělá, nebo ne, protože to stejně nevím. Ale, tohle mohla být skrze moje myšlenky zpráva pro mě. Může to tak fungovat? Mám strach z toho, že máma umře, to víte. Nechci, aby to takhle osud vyřešil. Mám strach, že to vyřeší za mě. A mě se to špatně řeší, je to tak nepříjemný...

Naďa V.:

Ahoj, Ali, teď teprve jsem se dostala k tomu, abych dala dohromady odpověď. Možná ses mezitím protrápila k nějaké další úvaze sama… – Já si myslím, že kdyby měl osud řešit situaci všech těch mladých dcer, které jsou zvýšeně závislé na matkách, tím, že jejich matky zahubí, byl by to pořádný zásah do populace – téměř matkocida - moc matek by na světě nezbylo. Na druhou stranu jsou na světě dcery, které přišly o své matky, aniž by si to vysloužily tím, že by byly na nich zvýšeně závislé; často jakoby jen tak. Osudu se zlíbilo.

Ty už tušíš, že žádné jen tak neexistuje – že vždy je pod tím nějaká zákonitost, i když není vidět, protože je např. hodně vzdálená; smysl má všechno, co se děje – jen se na ten smysl někdy blbě přichází, protože je skryt příliš hluboko. Důvod má i každý lidský strach – na Tvém strachu o matku se např. může podílet zkušenost někoho (i dávného) v rodě, kdo brzo a nečekaně přišel o matku, nebo kdo jako dítě či mladý dlouho žil v reálných obavách, že mu těžce nemocná matka umře – někdy tu konkrétní příčinu Tvých strachů můžeme spolu zkusit zjistit a Tvé strachy o mámu vyhojit.

Ale co je ve Tvé situaci teď velmi konkrétní, je to, že se zase šviháš bičem myšlenek, místo abys dělala užitečné věci, např. se připravovala na přijímací zkoušky. A to je - vzhledem k tomu, že se zkoušky blíží - poněkud nepraktické (nehledě na nepraktičnost jakéhokoli sebebičování).

A tak Ti poradím něco proti zbytečnému přemýšlení: Vzpomeň si teď na můj kulatý stůl v ordinaci. Leží na něm kámen. Kdykoli Tě začnou honit tyhle Tvé myšlenky, nasměruj je s prosbou do toho kamene; on je sakra starší než Ty – nech mu je, on ví, co s nimi. Uvidíš, jak se Ti už během toho posílání uleví.

Jo a ohledně té Tvé věty tohle mohla být skrze moje myšlenky zpráva pro mě Ti ještě napíšu, co nám poradila před mnoha lety moje učitelka intuice (to byl první člověk, který mě fascinoval tím, jak mi četl myšlenky): Aby se vám váš strach nepletl do vaší intuice, abyste obé od sebe odlišili, musíte prostě postupně čistit Vaše strachy. Čím víc prostoru v sobě od nich vyčistíte, tím víc prostoru zbyde na vaši intuici. Dej si v představě kolem sebe tu myšlenku – Rozhodla jsem se čistit své strachy a paniky. Čím víc budeš mít vyčištěny ze svého podvědomí své strachy, tím méně budou moci křivit Tvé vnímání - a zbyde jen skutečný vhled, skutečné vnímání zpráv. Držím palce. Zdraví NV

Lenka L.:

Milá paní Verecká, možná se divíte že Vás oslovuju tak "familierně", ale před časem jsem k Vám krátký čas chodila .....a ...no je to už poměrně dávno, byl to podzim 2007 a já měla tehdy problém vyjít se svým tehdejším partnerem..S partnerem jsem se nakonec rozešla a uplynulo už dalších pár let a já ...už dlouho vím, že bych měla k němu zajít, s někým se poradit.....Na jaře jsem od Vás v mobilu našla nepřijatý hovor..asi jste mi volala omylem, nevím....každopádně od té doby musím myslet na to, že bych potřebovala poradit a že jste člověk kterému důvěřuju a chtěla bych tu radu od Vás...Netýká se to ani tolik mě, ale mého synka....Tenkrát jsem Vám říkala o tom, že od jeho narození jsem s ním žila sama..Jeho otec ho nikdy neviděl a dosud ani vidět netouží....V době, kdy jsem k Vám docházela, jsem měla partnera..Poměrně brzy jsme spolu začli žít a můj synek, kterému v té době byly dva roky, mu přirozeně začal říkat táto......Bohužel po čase vyvstaly různé PROBLÉMY, KTERÉ JSME NEBYLI SCHOPNI PŘEKONAT a vyřešit A NAKONEC JSME SE PO NECELÝCH 2 LETECH VZTAHU ROZEŠLI....Můj synek to tenkrát nesl velmi těžce...když se rozvedou rodiče, má dítě naději, že se s druhým partnerem bude vídat, ale co když je to takhle?... Myslím že je to podobné, jako by mu ten druhý umřel..Zkrátka nemohl pochopit a vyrovnat se s tím , že mu tatínek najednou zmizel a já zase byla nešťastná z toho, že nevím jak mu to vysvětlit....Tento můj expartner byl ale nadále ve styku s mou maminkou, občas u ní zanechal pro synka dárek a asi po půl roce projevil přání se s ním vídat.....Věděla jsem, že už má novou přítelkyni, proto jsem byla opatrná a napsala mu, že pokud se s ním skutečně vídat chce, musí si být naprosto jistý, že ho nezklame...Slíbil mi to a já bohužel svolila...bylo to strašný.....viděli se třikrát a konec......Naposled za ním zajel týden před Vánoci 2009 a od té doby se už nikdy neozval... Můj syn na něho přesto dosud často myslí, věří že je to jeho tatínek, a nic nechápe a já nevím jak reagovat, nevím jak mu vysvětlit že to vlastně jeho táta vůbec nebyl a zároveň jak mu říct, že jeho vlastní táta o něho taky zájem nemá?...Je to citlivý kluk a já se bojím něco pokazit, zároveň si uvědomuju že to kazím už tím, že s ním o tom nemluvím...Já sama mám od té doby velké problémy se seznámit, možná už jen proto, že mám strach přivést synovi ukázat dalšího člověka, který by ho mohl zklamat....Já vím, že mi asi neporadíte, máte toho moc a já jsem v takové finanční situaci, že si nemůžu dovolit k Vám docházet....přesto...budu ráda, když mi napíšete alespoň Váš názor.... Hezký den!

Naďa V.:

Zdravím, paní L. Dlouho trvalo, než jsem Vám mohla odepsat - hledala jsem co nejpřesnější slova.

Když tak myslím na Váš dopis (a myslím na něj velice často), napadá mě: jako by člověk měl v údělu určité penzum bolesti a utrpení a není v moci jeho blízkých ani jeho samého to utrpení sejmout. Možná proto, že právě vyrovnat se s důsledky toho utrpení je jeho životní úkol…

Tím člověkem je kdokoli – stejně tak Váš syn jako Vy. Hledala jste, jak to udělat co nejlépe, a stejně jste mu bolest nevzala – a právě tou snahou možná i přidala. A nepomohlo by ani, kdybyste tenkrát ty návštěvy u jeho nevlastního otce odmítla; jen byste si vyčítala něco jiného než si vyčítáte - totiž, že jste mu možná stála ve štěstí, když by mu třeba jeho nevlastní otec mohl snížit bolest… takže ani pro Vás tehdy nebylo žádné správné, bezbolestné řešení – musela jste si vybírat ze dvou zel – ze dvou druhů bolesti.

Ale to se stává: život občas postaví člověka do situace, v níž se člověk musí rozhodnout, aniž má dost informací – prostě musí. Je to proto, že některá rozhodnutí věci prostě musejí být udělána, i když se později ukážou jako chybná; protože jsou součástí toho, co má ten druhý (vůči němuž byla ta rozhodnutí udělána) žít a učit se na tom životu.

Součástí toho, co se má učit žít Váš syn, jsou zřejmě problémy s opouštěním od mužů, s důvěrou vůči nim a možná i pocitem vlastní hodnoty? (Kdo jsem, že mě muži opouštějí? A já jsem také muž – znamená to, že budu také opouštět svého syna?).

Napravit tuto nevědomou nejistotu duše není snadné a nejde to vysvětlováním. Též proto, že součástí této bolestivé nejistoty bude pravděpodobně mnohem delší a starší příběh, který je na nevědomé rovině v člověku uložen jako dědictví po minulých generacích; kdybych mohla mluvit s vlastním otcem Vašeho syna, možná by mi řekl, že i on žil bez otce – on či jeho příbuzní. Příběhy – zejména ty neuvědomované – totiž mají tendenci se opakovat.

I Vy zřejmě nesete (protože se Vám v životě opakují) ve své neuvědomované hloubi (ať už ji nazveme karmou, dědictvím po předcích apod.) problémy s muži, s jejich zradou, slabostí; možná i problémy s pocity viny, s utíkáním před bolestí, která pak vede k bezmoci, s jakou se musíte dívat na bolest svého syna v situaci, v níž se snažíte ho nezranit, a právě tím jste aktivní součástí zraňujícího pole. Ve strachu, aby neměl bolest, jste synovi zatajila pravdu: neprozradila včas (tj. v době, kdy by si na to snáz zvykl jako na samozřejmou součást svého života ), že tento muž není jeho vlastní tatínek, ale jenom průvodce, který mu byl na čas poslán do cesty, aby šel s ním a něco ho naučil, a že jeho vlastní tatínek má v sobě nějaký hluboký příběh, pro který nemůže být blízko svého syna, čímž ovšem rozhodně nepřestává být jeho vlastním tatínkem.

Když se ale v rodině něco zatají, byť z jakkoli dobrých úmyslů, vede to ke zmnožení bolesti: Váš syn teď platí i s úroky, a Vy též.

Já nevím, jak z toho najít cestu ven jinak než terapií – tj. osobní návštěvou u mě v ordinaci a pak nejlépe návštěvou konstelační skupiny, kde bych se pokusila přispět k rozmotání tohoto bolestivého klubka, v němž jste oba uvízli.

To je důvod, proč jsem si tak dlouho rozmýšlela odpověď, než jsem Vám napsala. Zkoušela jsem, aby byla co nejpřesnější i bez terapie, ale nevím, jestli jen slova na papíře zaberou.

Co tedy můžete udělat: je nutné, aby syn věděl, kdo je jeho skutečný otec. Nesmí se lhát, nesmí být v rodině tabu. Protože lidská intuice je mohutná – Váš syn intuitivně a nevědomě cítí zmatek – vnímá, že něco je nevyřčeno, že někde něco nehraje – a pokud se vůči němu budou všichni chovat jako že to tak není, že se mu to jen zdá, tak on přestane věřit své intuici a sám sobě,svému vlastnímu vnímání. Pravda totiž zůstává a má tendenci prosakovat sama na povrch, což by tak nevadilo, přesto že to s sebou může nést nepříjemná překvapení. Mnohem horší je, že to, co se zatajilo v jedné generaci, mohutně a negativně ovlivňuje generaci další, tj. generaci Vašich případných vnuků a dál. Tj. bolest zatajením nepříjemné pravdy nemizí, ale roste. Mnohokrát jsem to ve své praxi viděla. Není vyloučeno, že i na tom, s čím se teď tak bolestivě a marně potýkáte Vy i Váš syn (a vlastně i jeho otec, protože žádný otec neopouští své dítě jen tak), má podíl nějaké nevyřčené tajemství Vašich předků či předků otce Vašeho dítěte. Pozitivní je, že s tím můžete něco dělat – i když to chce velkou odvahu: odvahu k pravdě. Pokud budete chtít využít mé pomoci k nalezení síly řešit situaci, přijďte na terapii – potřebujete ji moc – Vy i Váš syn. Samoživitelkám v indikovaných případech někdy (když můžu) snižuji ceny individuálních sezení o třetinu.

P. S. Na mých internetových stránkách www.Moje-psycholozka.cz je na stránce Léčba svépomocí sekce Otázky a odpovědi. V ní jsou otázky čtenářů z mailu a mé odpovědi, které často mohou pomoci lidem v podobných situacích, v jaké je člověk, který se na určitou věc ptal. Ráda bych tam zařadila i Váš dotaz a mou odpověď (samozřejmě bez vašeho jména, resp. pod jakýmkoliv jiným), protože určitě nejste sama, která se z lásky a ze strachu způsobit sobě či jiným bolest dostala do bolesti mnohem větší; naše dopisování by tak mohlo pomoci dalším lidem. Dejte mi, prosím, vědět, zda tam můj a Váš text mohu zařadit, a též zda přijdete na terapii, příp. (a to by bylo v tomto případě velmi indikované) na skupinu rodinných konstelací (informace na mých stránkách v sekci Rodinné konstelace a aktuální termíny již brzy v sekci Aktuality. Zdraví Naďa Verecká

Lenka L.:

Milá paní Verecká,

děkuju za opravdu vyčerpávající odpověď, už jsem ani nevěřila, že se ozvete....Pokud by to bylo možné, sešla bych se raději s Vámi nejdříve sama...a potom se synkem..Chtěla bych to s ním vše probrat u Vás a s Vámi..Nejsem si teď jista, zda bych mu to řekla správně a tak, aby to správně pochopil, proto bych potřebovala Vaši pomoc...

..Na konstelace jít teď nechci....Možná by mi to pomohlo, ale já mám velký problém se takto "odhalovat" veřejně...Jednou kdysi jsem s Vámi byla, ale jen jsem se dívala....

Máte pravdu v tom, že si nesu velkou zátěž z minulosti. Asi i z minulých generací..Někdy mám hrůzu z toho,že to nějak nemůžu ovlivnit, že se mi věci opakují, že se mi nedaří to změnit....Hodně dlouho už stojím na místě a příliš se upínám na svého syna....

No nechci to vše teď takto rozebírat, jen jsem Vám chtěla napsat, že bydlím 100km od Prahy, tudíž je pro mne možné se sejít spíše v pátek nebo o víkendu, což je pro Vás asi nepřijatelné. Pokud to ale budu vědět dostatečně včas, mohu přijít i v jiný den, nejlépe ve čtvrtek...Dnes jedu také do Prahy odpoledne a budu tam až do neděle...

Ale to je asi rychle..Takže spíše navrhněte termín Vy a já se nějak přizpůsobím.

Mějte se hezky! L. PS: Ten můj dotaz samozřejmě můžete zařadit anonymně do poradny.

Jana P. :

Dobrý den, paní PhDr. Verecká, mohla byste mi, prosím, poskytnou informaci, zda mi můžete pomoci s mou situací? Můj syn Tomáš (20 let) před měsícem byl hospitalizován na psychiatrickém oddělení s diagnózou akutní psychóza. Tato událost se vyskytla poprvé. V příštích dnech bude navštěvovat stacionáře, ale ráda bych využila i jiných metod. V minulosti jsem využila Vašich služeb ohledně mé maminky a myslím si, že jste jí velice pomohla. Pokud mi můžete pomoci, dále by mě zajímala i finanční stránka.

Předem Vám děkuji za Vaši zpětnou vazbu.

Naďa V.:

Zdravím, paní J. Psychóza je onemocnění mnohem vzácnější a hlavně vážnější než běžné (byť i velmi bolestivé) neurózy (kterými trpí dnes už relativně velká část populace).

Přesto si myslím, že bych mohla Vám i Vašemu synovi (pokud on o to ovšem bude stát) pomoci zlepšit jeho situaci; víc a konkrétněji si ale netroufám slibovat – ani zatím netuším, jak dlouho by naše spolupráce mohla trvat - musím se napřed podívat k podvědomým a nevědomým procesům, které způsobily až tento vážný vývoj.

Individuální konzultaci bych nabídla jak Vám, tak Vašemu synovi samostatně (měl by však přijít dobrovolně – pomoc se nedá vnucovat.

Ideální by bylo se k tomu také podívat se na celý rodinný systém metodou rodinných konstelací (bližší informace o tomto způsobu léčení podvědomých procesů si můžete najít na mých stránkách moje-psycholozka.cz v rubrice Rodinné konstelace (v odkazech Hellingerovy rodinné konstelace a Průběh konstelačního setkání); v rubrice Aktuality jsou informace o konání a cenách nejbližší konstelační skupiny.

Vašemu synovi bych však zatím účast na takové skupině vzhledem k jeho stavu nedoporučovala – tam bych raději viděla Vás (i Vaše účast by totiž pomohla k léčení podvědomých procesů souvisejících s jeho onemocněním – protože každý jedinec rodiny vždy reaguje na jakoukoli podvědomou změnu jakéhokoli dalšího člena rodiny).

Způsob individuální práce už znáte – už jste ho se mnou trochu zažila. Na cenové podmínky se, prosím, podrobně podívejte také na mých stránkách (rubrika Kontakt a ceny). Pokud se budete chtít objednat, zavolejte mi na tel. 728/913 080.

P. S. Na těch mých nových stránkách je také v sekci Léčba svépomocí rubrika Otázky a odpovědi. Chci se zeptat, zda by Vám nevadilo, kdybych Váš dotaz – samozřejmě bez uvedení Vašeho jména – v této rubrice uvedla i s výše uvedenou odpovědí – aby lidé v situaci podobné té Vaší věděli, jak se s ní dá pracovat. Bez Vašeho souhlasu Váš dotaz ani odpověď na něj samozřejmě neuveřejním. Pozdravujte maminku. Zdraví Naďa V.

Jana P.:

Dobrý den paní Verecká, děkuji za poskytnuté informace. Samozřejmě můžete použít můj dotaz i s odpovědí (mimo jména). V případě zájmu vás budu kontaktovat.

Zdena P.:

Dobrý den, mám 13 letého syna, který od narození trbí fóbií z jídla. V průběhu jeho dosavadního života jsem se snažila za pomoci manžela, dětské lékařky a několika psychiatrů tento jeho problém řešit, ale stále trvá. Syn roste, právě že i pomalu, jeho špatný přísun stravy má samozřejmě špatný vliv na jeho vývoj zubů atd. Všechny podrobnosti bych Vám sdělila pak podrobně. On sám se trápí čím dál tím více, když se pokouší překonat strach, že konečně vezme například do úst hranolky (které nejí a nikdy je neochutnal) nebo cokoliv jiného jablíčko banán atd. začne plakat a je mu na zvracení. Nepomohly za celé roky snažení ani motivace jakékoliv odměny, jako malý nejedl dva dny, lékařka mi řekla ať vydržím dát mu znovu to samé jídlo, dokud ho nesní, ale raději by umřel hlady. Skončili jsme na infuzi. Všichni odborníci, u kterých jsme byli, mi říkali, že z toho syn vyroste.... Nemyslím si to, syn má stále větší problém, teď navíc se ještě stydí ve škole, nesvačí, jí jen 3x denně, jen teplé večeře, které vařím pro něj zvlášť. Na druhou stranu je velký sportovec, jezdí na lyžařské výcviky a tenisová soustředění se svým mladším bratrem a tam, když vaří něco jiného než jí, což je pokaždé, tak buď jen olízne lžíci a zůstane o hladu nebo se odváží a zeptá se v kuchyni, zda jim třeba nezbyly knedlíky. Na těch v podstatě on vyrůstá. Poprvé překonal sám sebe v 6 letech, když konečně dokázal ochutnat se zalitými očima slz knedlík a od té doby je jí. Viděla jsem tenkrát na něm, jak se sebou sám bojuje, a když to dokázal, byl v tu chvíli asi nejšťastnější člověk na světě. Obracím se na Vás, jesli si myslíte, že by synovi pomohla kineziologie, ráda bych se k Vám objednala případně požádala o radu, jak mu jinak pomoci.

Děkuji, že jste si udělala čas na přečtení mé zprávy.

Naďa V.:

Dobrý den, paní Z. Při čtení Vašeho dotazu jsem s určitým dojetím (a soucitným mrazením v zádech) vzpomínala na trápení s jídlem, které jsem měla v dětství já, a na trápení s jídlem, které měla v dětském věku moje dcera (dnes už dospělá a s rozkoší si jídlo užívající). Tj. prožila jsem kdysi Váš příběh také (aspoň částečně); a to jak ve svém dětství, v pozici dítěte bojícího se jídla (a trávícího čas mezi jednotlivými jídly strachem z dalšího jídla a s už předem se obracejícím žaludkem), tak pak ve své dospělosti, v pozici matky bojící se o život a zdravý vývoj svého dítěte, které.nejí dobrovolně nic a nikdy, zvrací, jen se na jakékoliv jídlo podívá, a nad jeho fyzickým prospíváním kvůli tomu doktoři už jen ustaraně vrtí hlavou.

Změnilo se to. Ještě jako dítě se dcera dívala do ledničky dobrovolně a šťastně (dodnes si pamatuju svou úlevu, když se poprvé stalo, že sama nakoukla do ledničky a šťastně si nahlas povzdychla nad možnostmi, které se v ledničce zrovna naskýtaly).

Aby se to ale stalo, musela se změnit spousta okolností (z nichž některé jsem musela změnit v sobě já /a že to bylo sakra těžké.../). Bylo třeba zařídit, aby se znova nastartoval ztracený instinkt, který člověku (jako každému jinému zvířeti – protože člověk je živý tvor a jeho tělo v sobě ty instinkty přežití prostě má – jen se v něm občas něčím zastřou) velí o jídlo bojovat, těšit se na něj, užívat si ho, bránit si ho.

Chtěla jsem Vám původně popsat některé z konkrétních příběhů, které k tomuto dobrému obratu přispěly – ale vzhledem k velké míře trápení, která je s jídlem u Vašeho syna už spojena, se mi zdá, že by bylo vhodnější, kdybychom o nich mluvily osobně, a při té příležitosti se hlavně podívaly na podvědomé příčiny, které vedly (a vedou) k tomu, že přesto, že se oba snažíte, Váš syn (a Vy s ním) má pořád kvůli jídlu ze života peklo, místo aby mu jídlo dělalo radost.

Ráda bych pracovala napřed jenom s Vámi; a pak – při druhé konzultaci - se synem – možná ještě ve Vaší přítomnosti (pokud by syn Vaši přítomnost chtěl).

Kam nás cesta k počátku tohoto příběhu a k možnostem jeho rozpletení zavede, teď vůbec netuším – zatím vnímám jen docela silný pocit, že trápení Vás i Vašeho syna je velmi velké a že ho nelze zlikvidovat jen několika dobře míněnými radami ze života. Proto Vám navrhuji tu osobní návštěvu; pokud se pro ni rozhodnete, zavolejte mi na číslo 728/913 080.

Zdraví N. Verecká

Al. ml.:

Dobrý den, paní doktorko. Seděla jsem na gauči, tam mě napadla otázka. Samozřejmě to bylo ze strachu. Mluvily jsme spolu o zlu, napadlo mě, jestli je zlo podlé, jestli třeba oplácí, když na něj nadáváte, a tak podobně. Nebo je zlo princip, který funguje stejně jako dobro? Jenom se stává a je strašné, ale na nás lidi neposlouchá. Nemyslím poslouchat jako být poslušný, ale reagovat. Vnímám dobro (nebo Boha) jako někoho, kdo i když slyší, že si stěžujeme a dokonce mu nadáváme, se jen dívá a čeká, jak jste říkala. A zlo vidím tak, že si poslechne naše nadávky, zamne prsty a hned nám něco ze sebe pošle... Al. ml.

Naďa V.:

Ahoj, Ali, v době, kdy jsi psala tento dotaz, jsi mi také poslala SMS s podobným, konkrétní situací vyprovokovaným dotazem, zda lze zlo urazit, a já Ti odpověděla prostřednictvím SMS, protože jsem nemohla odpovědět po mailu (vím, žes mou odpověď dostala - přišlo mi Tvé poděkování). Psala jsem tam (mohla jsem jenom stručně), že podle mého názoru Ďábel ani Bůh se neurazí za naše urážky - jsou na to příliš velcí. Zkus urazit horu. To jsou všechno Tvé strachy a svíjení - ne jejich. Oni jsou principy - urážej se malý děti.

Teď mám času trochu víc, tak můžu svou odpověď rozvést. Samozřejmě záleží na tom, jak daleko se podíváš. Nebo vysoko. Nebo hluboko? :-) - To je jedno. Prostě odpověď na cokoli záleží vždy na úhlu a hloubce pohledu - a vždycky je trochu pravdivá a trochu ne - právě proto, že ji omezuje ten úhel a hloubka pohledu. Protože ať jsou ten úhel či ta hloubka jakékoliv, vždy jsou určité - tj. mají své hranice. A když má něco hranice, tj. když je to výsek z celku, může se to podívat zase ne na celek, ale jen na něco, co má hranice, tj. na výsek z celku - rozumíš? Prostě když se díváš napravo, můžeš vidět jen to, co je napravo, protože vzadu oči nemáš... :-)

Takže z toho hlediska, které je zde ještě popsatelné a pochopitelné (a odpovídá to mým zkušenostem ze života i z ordinace) jsou dobro a zlo dva obrovské doplňující se principy (můžeš si je představit jako dva obrovské zdroje), mezi nimiž pobíhá člověk a snaží se stanovit, co je dobro a co zlo, v čemž se obvykle velmi plete, ovlivněn svými zkušenostmi (i těmi neuvědomovanými), které samozřejmě také ovlivňují výše zmiňovanou hloubku a úhel jeho pohledu.

Jeho názory (i na to, co je dobré a co zlé) mu pak hluboce ovlivňují život - dějou se mu totiž dobré (podle jeho názoru) či zlé (podle jeho názoru) věci. Samotným principům je to jedno - ty prostě jenom jsou - jako dvě součásti celku - dva půlcelky. To člověk je ten, který si z nich bere své (i tím, jak si je definuje).

Každý by si samozřejmě rád z toho celku vybíral jen to pěkné, to dobro, ale to není tak snadné.

Jeden z důvodů je to, že, jak už jsme o tom mluvily, naše názory a představy (které ovlivňují naše činy a náš život), nejsou zdaleka jen ty, o kterých víme vědomě (všichni lidé chtějí najít pohodového partnera, mít úspěšnou práci atd. - tak proč se to ne všem podaří?), ale také například zkušenosti a názory našich předků, o kterých už vůbec nevíme, a přesto se jimi ve svých rozhodnutích bezděčně řídíme.

Druhý z důvodů je to, že mezi tím, čemu lidé říkají dobro, a tím, čemu lidé říkají zlo, probíhá proces dejme tomu vyvažování. Ten se velmi těžko popisuje a je na další Tvůj dotaz.

P. S.: Termín páchání dobra jistě znáš; spousta lidí dělá v dobrém přesvědčení pro své bližní věci, kterými jim v důsledcích spíš uškodí; je to dobro nebo zlo? - A někdo jiný zase už dávno potřeboval pořádný štulec od života, aby se vzpamatoval a přestal dělal blbosti. Ale všichni se ve své citlivosti a soucitu zdráhali, aby ho nezranili, aby mu to nebylo líto. Když mu někdo, kdo nebyl tak soucitný a vnímavý, záhlavec nakonec dal, a tomu člověku to bylo líto a byl zraněný, ale začal konečně přemýšlet, co dělá špatně, byl ten záhlavec dobro nebo zlo? Tyhle úhly pohledu... :-) Ještěže to těm principům je jedno. Já se jim ani nedivím. Jinak by se z toho musely zbláznit... :-)

Dotaz z webu www.seznam.cz:

Dobrý den mám dotaz ohledně mých potíží, poslední dobou mě trápí pocity bušení srdce, nedostatečnost dechu a motání hlavy. Mám strach v podstatě kamkoliv jít, jet, abych sebou někde nesekla... Byla jsem na spoustě lékařských prohlídek a všude je mi řečeno, že je to psychického rázu, tak jsem se chtěla zeptat, zda je možné se k vám objednat na konzultaci a pokud ano, kolik zaplatím?? Děkuji mnohokrát.

Naďa V.:

Objednat byste se samozřejmě mohla, s těmito potížemi pracuji často a ráda Vás uvidím. Moje cenové podmínky, adresu i moje zkušenosti a různé způsoby práce lze najít na stránkách http://moje-psycholozka.cz/ - tam získáte mnohem víc informací, než bych Vám mohla poslat v této odpovědi. Pokud se budete chtít objednat, zavolejte mi na tel. 728/913 080.

Zdraví PhDr. Naděžda Verecká

Alena J.:

Dobrý den. Syn má potíže ve škole. Škola ho poslala do ped.-psych. poradny a já nesouhlasím s výsledky vyšetření. Mohla byste jej vyšetřit ještě jednou, aniž bych Vám předem řekla, o co jde a co nám řekli v poradně? Ráda bych nezávislý posudek.

Naďa V.:

Samozřejmě. Kromě toho klasického vyšetření, které ráda udělám, bych s Vámi ráda pracovala také terapeuticky. Jedna věc je něco zjistit, ale druhá - ta důležitější - je pokusit se s tím něco dělat … :-)

Tomáš J.:

Dobrý den. Studuji vysokou školu a mám teď potíže s jazyky - v dětství jsem chodil do poradny jako dyslektik. Vystavujete také potvrzení o dyslexii pro dospělé?

Naďa V.:

Ano, někdy chodí vysokoškolští studenti s touto zakázkou. Absolvují u mě klasické, přibližně tříhodinové vyšetření zaměřené na rozumové schopnosti a specifickou poruchu učení. Na základě výsledků vyšetření napíšu zprávu pro školu, kde doporučuji dát přednost ústnímu zkoušení před písemným a přihlédnout ke zjištěné dyslexii. Záleží ale na tom, zda dané škole stačí zpráva ode mě jako od soukromého psychologa (tj. zda netrvá na psychologovi státní poradny, podléhající ministerstvu školství). Proto je dobré napřed vznést ve škole dotaz. Obvykle ale škola s vyšetřením u mě souhlasí. To samé platí pro studenty středních škol.

Ivan Š.:

Dobrý den. Rád bych věděl, nakolik je zaručeno, že mi Vaše práce opravdu pomůže.

Naďa V.:

Zdravím. Bohužel - na tuto otázku neumím dát přesnou odpověď - jednak proto, že nevím, jak Vy definujete to opravdu pomůže, a jednak proto, že míra účinku zdaleka nezávisí jenom na mně; závisí taky na Vás, na něčem ve Vás. Zjednodušeně by se dalo říct, že na Vašem vnitřním odhodlání.

Ivan Š.:

Odhodlání bych měl.

Naďa V.:

Tak přijďte … :-)

Ivan Š.:

A pomůže to? :-)

Naďa V.:

Nevím … :-) Nerozhoduji za Vás. Klienti hlásí, že jim to velmi pomohlo. Chtějí v práci pokračovat a posílají mi své příbuzné, sousedy, kamarády a známé. To vím. Co má práce udělá s Vámi, to nevím. To záleží na Vás.

Ivan Š.:

A je efekt té práce trvalý? Nevrátí se mi to?

Naďa V.:

Ivane, zaručit Vám mohu jediné: po tom setkání nebudete ten, kdo jste byl před ním. Něco o sobě poznáte, něco se naučíte o zacházení se sebou, o vnitřních procesech, které Vás silně ovlivňují a vedou Vás do problémů v osobním životě. Co se stane pak, záleží na Vás. Nevím, jestli se vám to nevrátí. Ale začínám pochybovat o Vaší míře odhodlání. O čem nepochybuji, je Váš strach přijít. I ten je součást Vašeho problému. A dál to musím nechat na Vás.

Jana R.:

Ivane, někdy se musí riskovat. Člověk má pocit, že nemá dost informací k tomu, aby se správně rozhodl - neví, co je správné, a stejně musí něco udělat. A i tím, že nic neudělá, něco udělal - nejde se nerozhodnout. Takový je ale přece život…

V rubrice Léčba svépomocí:

• Jak meditovat
• Co pomohlo
• Léčivé myšlenky
• Léčivé rozhovory
• Otázky a odpovědi
• Vznik a vývoj názoru
• Sebepoznávací experiment
• Boj s vlastními předsudky
• Pro ty, co pomáhají
• Čištění pohledu na svět
• Čistící meditace
• Minulé životy
• Karty

Rubriky:

• Aktuality
• Služby
• Rodinné konstelace
• Kontakt a ceny
• Audiorelax
• Léčba svépomocí
• Léčivé šperky
• PhDr. Naďa Verecká

Slovo pro Tebe

Medica mente, non medicamentis!
(Ať léčí mysl, ne léky!)

Tyto stránky pro Vás vytvořili:

© 2011 Naďa Verecká;

webdesign Atelier GINGO