Vážení návštěvníci této stránky, pokud vám osobně v životě něco – nějaká zkušenost, metoda, poznání, moudrost, citát, prostě cokoli – přineslo úlevu, mohlo by to možná ulevit i někomu dalšímu, a uvést ho tak do společnosti lidí, kterým se ulevilo. Na této stránce se o to můžete podělit (klidně i anonymně) s dalšími návštěvníky. Kdoví – třeba by to mohla být i jejich cesta. Zda tudy půjdou, už nechme na nich. Své zkušenosti posílejte emailem na adresu Nada.Verecka (zavináč) moje-psycholozka.cz.
Já si hraju. Pořád si hraju. Třeba když utírám nádobí, hraju si na Robinsona na pustém ostrově:
Koukám na ty jednotlivé kousky z mého nalezeného pokladu
, lapnu hrnek z toho pokladu, utřu ho a dám ho do skříně. A raduju se:
Tak – hrnek už máme. – A vidličku. Vidlička bude potřeba. Bez vidličky se nenajíš. A další vidlička – vida, do zásoby… A tadyhle je nůž! Ostrý - ten už něco uřízne. A kastrůlek – kastrůlek, aby bylo v čem vařit maso na ohništi… Bez kastrůlku bychom byli vyřízení.
Takhle zachraňuju
z širého moře každý den své nádobí, kousek po kousku ho uklízím jako poklad, který mě bude jistit na pustém ostrově. Velký zadostiučinění, řeknu vám...
Anebo otevřu šuplík s příbory: Holky, přivítejte se - vracejí se vám kolegyně ze služby, neztratily se, dobře to dopadlo…
volám na vidličky. A přidávám k nim do přihrádky další umyté a utřené - a přeju jim to - dívám se na ně jako bych se dívala na někoho, kdo si jde po službě odpočinout.
Chápete? Nikdy není nuda. Nikdy nemusí být. Všude je nějaký příběh, něco, čím si jakoukoli rutinní činnost můžete oživit.
Chápu. Vy jste stejně potrhlá
jako já. Neztratila jste se svému dětství - a to je velká věc.
Dítě, které se naučilo hrát si samo v sobě, žonglovat si s příběhy, se naučilo hodně. Někdy (ne vždy) mu dokonce nic jiného nezbývalo než se to naučit; pomohlo mu to přežít nepříznivé vnější okolnosti.
Ať to bylo jakkoli, Vy jste s ním a s jeho darem pořád v kontaktu. Jako byste pořád četla napínavou knihu; nuda či otrávenost z povinností vás nenavštíví.
Při takových hrách při stereotypní práci se i snadněji vyhnete tomu, do čeho lidé padají při stereotypních pracech často - totiž vyhnete se zbytečnému přemílání vlastních starostí a problémů. Žádná nuda, žádné přemílání. - Gratuluji.
Zdraví NV
Já hraju s nádobím, když ho vyndavám z myčky, tajně Mikádo
. Je to má soukromá radost. Pamatujete Mikádo
? To je ten svazek těch barevných umělohmotných jehlic velikosti brčka - ty se rozsypaly na stůl a úkolem bylo je postupně rozebírat tak, aby se žádná další tyčka z hromádky nepohnula. Člověk se musel hodně soustředit na ten jemný pohyb.
No a já teď, když vybírám z přihrádky příborů v myčce ty vidličky... To není jen tak - vyndat kousek nádobí a neporušit tu sestavu ostatních kousků. Vůbec se nenudím, nemlátím vztekle nádobím, jako že ho musím mejt, a nejsem otrávená.
A nemyslím, že bych ztrácela čas tou hrou - že by mi to trvalo bůhvíjak déle. Jen jsem si víc vědoma svých pohybů. Usmívám se u toho. Než jsem se vrátila při nádobí k Mikádu
, neusmívala jsem se u toho; snažila jsem se to mít co nejrychleji za sebou a nebavilo mě to. A myslela jsem na spoustu blbostí - mnohem blbějších a úmornějších než Mikádo
. Ne že bych ten systém vždycky udržela; ale i tak je to fajn.
Zdraví B.
Jo - dělá to ticho v hlavě, co? Ticho v hlavě i okolo. Když člověk zpomalí, všecko se zastaví. To dělá to soustředění. Člověk pak i jakoby jinak slyší. Já hraju při vyklízení myčky tajnou hru Nesmíš vzbudit kočku
. To jde i s hrnci, se vším. S hrnci je to dobrodružnější - protože nezavadit hrncem o hrnec, to už je umění. Taky se mi to vždycky nepodaří, ale hra je hra. A ani kočku k tomu nepotřebuješ. Kočka je fiktivní. I když - hodila by se kočka, hodila.
Zdraví Karel
Paní doktorko, já jenom chci říct tohle:
Ten, kdo pro druhého uvaří slavnostní jídlo, měl by po tom vaření i umýt nádobí. Protože jestli chtěl toho druhého člověka opravdu uctít, jestli mu tím chtěl udělat krásné chvíle, tak jak to, že ho pak nechá po sobě uklízet celou kuchyň? To je potom jenom dětská hra na dělání radosti mamince.
A ten druhý by neměl tomu druhému dělat rodiče - to znamená, že by to měl přijmout jako dárek i s tím zbytkem, to jest i s tím, že za něj bude umyto nádobí - tím člověkem, který mu chtěl udělat hezké chvíle.
Protože jestli muž jenom uvaří ženě něco povedeného a je tou ženou za to pochválen, načež jako vítěz odchází od stolu a nechává všechny důsledky toho vaření válet se po kuchyni, že tam není kousek prázdného místa, je to opět jako když se synkovi něco povede a jeho máma ho za to pochválí, načež jde po něm uklízet všechno to, co při tom nadělal - nenápadně, aby ho to nemrzelo, když přece chtěl udělat mámě radost. Takže ten synek vidí jen ten kousek - vidí, že udělal radost, má pocit úspěchu, ale nevidí ten binec, který po něm máma musela uklízet.
A my to děláme těm svým chlapům taky tak. Jenom aby se mohli vznášet, jak nás uctili a jak jsme z toho natěšené. A my jsme pak v kuchyni o hodinu déle, protože muž když vaří...
Já myslím, že máte pravdu. A myslím, že je to dlouhodobá chyba systému
. Tj. že za to nemohou jenom ti muži, které to nenapadne - kteří opravdu chtějí udělat radost - ale také ženy, které je vychovaly a rozdávaly se pro ně; ve snaze se jich nedotknout jim neukazovaly celou realitu. A tento po matkách matek zděděný
přístup k mužům pak aplikujeme my ženy jako manželky. Bojíme se muže dotknout poukazem na nádobí - vždyť se, chudák, tak snažil - a my ještě kritizovat budeme? Radši změníme odpolední plán a zařadíme do něj mohutný úklid kuchyně.
Jediná možná změna je samozřejmě na nás - protože my jsme ty, kdo vidí problém. Protože vždy jenom ten, kdo vidí problém, s ním může něco dělat.
A myslím si, že existují i slova spojená s nádobím, která nemusejí muže hned ponížit v jeho snaze nám udělat radost. Můžeme se třeba zasnít: To je paráda, že chceš uvařit. Tak já se dnes nemusím o kuchyň vůbec starat - to je pro mě fakt pěkný dárek. A tobě nebude vadit ani to mytí nádobí, co k tomu všemu patří? No ty jsi neuvěřitelný...
Vypadá to jako mazání medu kolem huby, ale jednak lidi opravdu potřebují pochvalu a ocenění k životu; motivuje je mnohem lépe než věta A nádobí bude mýt kdo?
A je to lepší než obecná varianta nasazení potěšeného úsměvu a následné více či méně zahořklé trávení odpoledního času kuchyňským úklidem po někom, kdo se domnívá, že hrnce podléhají samočištění a vracejí se do skříněk samy.
Zdraví NV
Milá Naďo, tak jsem si uvědomila, jak se ke mně vrací věci, které mě učíte. Myšlenky mi zatemnila vzpomínka - a to, že chci něco, co mít nemůžu. A pořád jsem na to myslela, nemohla jsem spát, soustředit se, prostě jsem do toho zabředla.
Až mi kamarádka, se kterou jsem o tobě a o tom, co mi říkáš, mluvila, řekla – jsi nešťastná, protože nejsi smířená a netěšíš se z toho, co máš, ale trápíš se tím, co nemáš - vždyť jsi mi to sama říkala, je to jen v tvé hlavě...
A tak jsem si uvědomila, jak jednoduché je odsunout někam daleko do podvědomí to, co už člověk někdy měl
, a jak úžasné je dávat to dál, protože se to pak vrací ve chvílích, kdy to člověk opravdu potřebuje.... Děkuju... A teď je mi zase faaaajn.....
V.
Kdyby se Tě, V., to, o čem píšeš, že to teď mít nemůžeš, kdysi nedotklo – kdybys s tím tenkrát nepřišla do styku - nebralo by Ti to teď spánek a soustředění; necpalo by se Ti to do myšlenek a Ty bys mohla bez toho žít úplně skvěle – tak, jak jsi žila předtím, než jsi to poznala; protože bys na to – nevědouc, že to existuje, ani nepomyslela.
Jen ten dotek s tím, ten kontakt a zážitek s tím spojený vytvořil v Tvé hlavě představu, že je to pro Tebe nezbyté, ačkoli to nezbytné samozřejmě není; kdyby to opravdu bylo nezbyté, nemohla bys bez toho žít ani před tím, než jsi se toho dotkla a než se to dotklo Tebe.
Co jen je na světě například lidí – přátel, s kterými bychom byli bývali šťastni, kdyby nám je osud postavil do cesty - ale on nepostaví; co je různých zajímavých společenství, v kterých bychom se bývali našli; co je možných milenců a milenek, s kterými se nikdy nepotkáme...
Všeho toho nás osud ušetřil tím, že jsme s těmi lidmi nepřišli vůbec do styku - a tak nás jejich existence kdesi ve světě nechává úplně chladnými…
Kdežto o jiných – o těch, s kterými jsme do styku přišli, kterých nás osud neušetřil - dal
nám je a pak nám je zase vzal
- si teď myslíme, že bez nich nemůžeme žít, ačkoli před tím, než jsme je poznali, jsme bez nich mohli žít docela snadno… To, že jsme je poznali a zvykli si na ně - to, že jsme z nich
začli žít, dělá pak ten bolestivý pocit ztráty něčeho nepostradatelného. Toho, co bylo, a už není.
Ve vztazích to známe snad všichni: Začneme s někým chodit, chvíli je to prima, pak on se s námi rozejde – a ačkoli jsme před tím, než jsme toho člověka poznali, mohli bez něj žít docela snadno a s klidnou hlavou, tak najednou to bolí jako čert.
Nemůžu bez něj žít
, křičí pak zoufalá mysl. Ale ačkoli člověk, který tu větu říká, ji vnímá jako pravdivou, pravdivá není. Protože bez něj předtím mohl žít docela dobře.
Ten tolik bolestivý pocit, že teď to bez něj nejde, je jen důsledkem převratu v hlavě, kde se měla čas usídlit představa o tom člověku.
To je důležité vědět: neusídlil se tam ten člověk – nikdy tam nebyl; nevešel by se tam – se vším, co on je. Usídlila se tam jenom naše – velmi výběrová - představa o něm. A přesně po ní, po představě, kterou jsme si o tom člověku sami udělali, se nám stýská, protože ta představa - ne ten člověk, ale ta představa o něm - kdysi vyvolávala ty krásné pocity.
A ty bolestivé pocity teď vyvolává jiná naše představa – totiž představa, že se zmizením tohoto člověka mizí i možnost těch pocitů. Také to tak zpočátku vypadá - a zoufalá mysl křičí: Nemůžu bez něj žít…
.
To se mysl plete. Žít může jak ten člověk, tak i ona. Mysl je velmi silná; najde si něco jiného. Jinou představu, jiné štěstí.
Údajně existuje albánská kletba, která zní:
Přeju ti, abys měl a potom neměl.
Bolí to. Zažili jsme to všichni. Všichni známe ten tajný pláč pod dekou, ten němý (nebo i hlasitý, ale přesto marný) křik. Jednou přejde. A mezitím nás čas učí. Učí nás nelpět a učí nás ztichnout. Je to velmi těžké – proto to učí čas - ale je to velmi osvobozující a hojivé.
Protože když se utiší zoufalá mysl, když ztichne, když opravdu hodně ztichne, může uvidět i to, co mě kdysi, když jsem s tím přišla poprvé do styku, velmi ohromilo: dodnes se pamatuji, jak jsem se držela tenkrát za hlavu a neobratně jsem zkoušela sdělit lidem, které jsem zrovna léčila, to, co jsem tehdy poprvé s takovou jasností v hloubi uviděla: totiž to, že i rozchod a ztráta je jenom omezující představa; že všechno, všichni lidé – i ti, které jsem dávno oplakala, jsou kolem mě stále přítomni…
Vzkazy od toho, co existuje a je kolem nás, můžeme dostat různými způsoby. Můžeme je dostat i od vlastní duše.
Jednoho dne jsem zavřela oči a nechala svoje myšlenky a představy toulat se kamkoli chtěly.
Ocitla jsem se najednou na pasece, kterou ze svého reálného života dobře znám. Je to normální paseka v lese, kde jsem byla jednou v létě sbírat maliny.
Ve zlomku vteřiny jsem se víc než přirozeně ocitla právě tam, jako by to byla samozřejmost.
V hlavě se mi začaly rojit spousty myšlenek, které na sebe chtěly upoutat pozornost.
Nevnímala jsem je a nechala je běžet. Cítila jsem, že tam žádné myšlenky nepatří. Znala jsem jasný pokyn: Nic nedělej a jenom se dívej. Jako v kině, kdy nejste režisér a můžete jen sledovat, co se děje.
Uviděla jsem malého skřítka vznášet se nad pasekou. Takové malé, roztomilé stvoření s bambulkovitým nosem a velkýma nohama jako postavičky s filmů od Disneyho.
Tvoreček měl tvarem motýlí křídla, ale barvou připomínaly spíš křídla muší. Vzbudil ve mně obrovský pocit něhy a náklonnosti. Znala jsem ho - a v tu chvíli mi došlo, že je mojí součástí.
Navzdory jeho velikosti jsem ale také okamžitě pochopila, že ve smyslu toho, co dokáže, jakou má moc, je obrovský. V téhle představě měl hrát mého ducha, moji duši. Přesto, že byl jen její část.
Jak jsem spatřila Skřítka, uviděla jsem pod ním na zemi ležet i mé tělo. Skřítek lítal nad ním a v rukou držel provázky, každý z provázků byl přivázán k jedné ruce nebo noze.
Tělo bylo v pořádku, zdravé, ale nehýbalo se. Bylo připravené k použití - k ožití, ale nikdo s ním nic nedělal. Mělo zavřené oči a leželo na zemi.
Skřítek se snažil tahat za provázky, ale nedokázal ani jednou rukou nebo nohou pohnout.
Pak jsem na kraji lesa na pasece uviděla Smrt. Bylo mi hned jasné, kdo to je, protože měla na sobě černou barvu, která je pro mne její typický znak.
Jak ji Skřítek spatřil, začal panicky škubat za provázky, poulil oči na Smrt a snažil se rozhýbat tělo.
Smrt se vydala směrem ke Skřítkovi. Skřítek zpanikařil ještě víc, střídavě sledoval tělo, střídavě Smrt a škubal co to dalo.
Tělo nereagovalo, až najednou se samo zvednulo. Postavilo se a v tu chvíli si Skřítek do těla vlezl. Smrt se zastavila.
Probrala jsem se. Nebyla jsem už ve své představě, ale ve skutečnosti.
Cítila jsem každý prst na noze zvlášť a taky všechno, co se mě dotýkalo na kůži.
Nechtělo se mi spát, zostřilo se mi vidění a vnímala jsem všechny zvuky.
Jenže pak se znovu ozvala únava.
Vrátila jsem se zpět do své představy. Tělo padlo na zem, Skřítek se nad ním vznášel, vystrašeně sledoval Smrt i tělo.
Smrt se dala do pohybu a došla až ke Skřítkovi. Netrvalo ale dlouho a tělo se znovu probralo, Skřítek vklouznul dovnitř.
Tentokrát jsem zůstala v představě. Už jsem nesledovala dění jako pozorovatel, nýbrž jako účinkující. Vlastníma očima jsem pozorovala Smrt, která stála naproti mně, a cítila jsem, že Skřítek je uvnitř mého těla.
Smrt mě pozorovala, nebála jsem se jí, věděla jsem, že nepřišla proto, že mám v tu chvíli zemřít. Měla mi něco říct. Náhle zvedla ruku a ukázala za mne.
Otočila jsem se a spatřila, jak roh paseky ústí k cestě a ta vede k prosluněné aleji mezi dvěma poli.
U ústí aleje stál můj přítel a ostatní muži, přátelé, vonělo to tam, pofukoval vítr, bylo tam teplo. Všichni tam se na mne usmívali.
Podívala jsem se zpět na Smrt a za ni. Na její straně byl les, bylo v něm přítmí, protože se tam skrze stromy slunce nedostalo, byl tam klid, ticho, žádná strašidla nebo hrůza a děs. Byl to klidný les, ale nebyl v něm život.
Bylo načase otočit se a jít za přítelem k aleji a ke slunci. Pochopila jsem, co jsem se měla dozvědět. Jednoduše: Jdi za životem, dokud máš čas, a neplýtvej s ním.
Cítila jsem, jak je těžké se ve stavu bdění
udržet, a také jsem věděla, že jdu do života a vlastně nic nevím.
Nikdo mi nic nezaručil ani neslíbil, možná jsem měla trochu respekt, ale chtěla jsem tam jít.
Díky, A., žes mi to napsala. - To je překrásně popsaná zkušenost s tím, co lidi učím: s kontaktem s vlastním podvědomím, které samo a stále snadněji nabídne řešení nějaké životní situace.
Podvědomí častěji než slovy mluví k člověku symboly a obrazy - a čím víc se člověk naučí (a ty už to umíš dost dobře) jeho jazyku a čím víc se odváží přestat s pokusy to někam cpát, tím jsou informace bohatší, plastičtější a pro pochopení života užitečnější.
Člověk je potom sám překvapen, co dokáže, aniž se o cokoli snaží, před vnitřním zrakem vidět; jak plastické a jako živé
to je: jak se stane - tak jako ty - jakoby součástí nějakého filmu, nebo spíš jiného světa, a často je schopen zachytit i zvuky, vůně, prostorové zážitky pohybu a hmatu, a hluboké emoce - otvírání srdce
; a jakou ten film
má velkou logiku a přináší velká pochopení a vhledy - jakoby se spojilo srdce a rozum.
Ty už víš, že tato schopnost se zklidnit tak, abys našla kontakt se svým podvědomím, nepřišla hned. Obvykle je třeba - tak jak to děláš Ty u mě - tento kontakt postupně otevírat, učit se uzemnění, pozorovat pohyby vlastní mysli - čistit své vidění
. Je to určitý druh meditace.
Ahoj Naďo,
objevila jsem tvoje stránky úplně náhodou
při hledání něčeho jiného...
Asi jak ty věci spolu souvisí, hledala jsem názory, zkušenosti lidí s Bachovými esencemi.
Ale vrátím se na začátek, proč jsem je začala hledat. Okolo Velikonoc začalo jedno z povedených období, které mě uvrhlo do nepohody a kdy už jsem si říkala, fajn, už jsem z toho sebeléčení unavená, dojdu si k nějakýmu doktorovi pro chemii na nervy a budu žít v pohodě pod práškama jako ostatní lidi. No ale ještě předtím si zajdu koupit Bachovy kapky, protože ty už mě delší dobu lákají k vyzkoušení a stále jsem to odkládala - vyzkouším (sama pro sebe jsem si říkala, tak teď už jsem opravdu vyzkoušela všechno, co mě napadlo ke zlepšení) a pak budu hledat nějakýho doktora.
Používám roky přípravky z Aurasomy a stále mě účinky překvapují, jak působí a mění pocitově duši téměř okamžitě. A tak jsem si našla sympatický internetový obchod, kde prodávají Bachovky, objednala a hned druhý den jsem si pro ně zašla do centra města.
Po pravdě jsem zase tak moc od toho nečekala, protože jsem byla v takovém duševním rozpoložení, kdy se člověku zdá, že nic ho nemůže vytáhnout z jeho bahna...
Hned po cestě jsem ze zvědavosti použila Rescue krizovou esenci, po příchodu domu ještě znova, psali, že se nelze předávkovat, no tak po další hodině zase...
A pak se najednou pozvolna začal můj duševní stav zvolna měnit, jako bych se vynořovala z mlhy a nebo se osprchovala čistou vodou. Užasla jsem. To jsem opravdu nečekala - tak rychlý účinek - byla jsem odhodlaná poctivě mlsat kapky týden a pak možná se mi nálada zlepší, ale tohle?
Po čtrnácti dnech duševního utrpení jsem zase byla schopná něco dělat, večer jsem dokončila návrhy, práci, kterou už jsem měla před týdnem odeslat. Pokud je to placebo, tak vůbec nic proti placebu nemám, ale jak to, že funguje, když jsem tomu vůbec nevěřila?
A v souvislosti s touhle svou zkušeností jsem hledala na webu zkušenosti a názory lidí - články o tom, že je to placebo, a zkušenosti lidí, pomohly změnit směr, a tak jsem doputovala až na tvé stránky, kde o nich krásně píšeš.
A tak jsem se začetla do tvých článků a nacházela další. Místy jsem se bavila vtipným a svěžím popsání pocitů... spoustu věcí mě oslovilo, lidsky láskyplně napsáno.
Nevím, jestli si na mě ještě vzpomeneš, je to už hodně dlouho, co jsme se viděly /asi 30 let - přesně nevím/ - ještě s Denisem jsme se párkrát viděly...
Pokud čas zavál všechny stopy v paměti /i mně se to stává, že si nemohu za nic na světě vzpomenout na události z minulosti/, tak je to tak, jak to má být. Ale na tebe a Denise si pamatuji, nějak jste se mi zapsali do duše a ani po těch letech jsem nezapomněla na setkání s vámi...
Měla jsem takové nutkání ti napsat, a tak poslechnu své nutkání a pošlu ten email tak jak je:) možná ho zítra nevymažu...
D.
Jé, to jsem byla překvapená, - až jsem vykřikla, když jsem dočetla k podpisu...
Jsem ráda, že žiješ, to víš, že si na Tebe pamatuju. Ještě nedávno jsem doma našla Tvou sponku do vlasů - sponku Tvé výroby. A obrázek si pamatuju, který Denis jednou přinesl. Měj se krásně...
Ještě mám dotaz - mohu úryvky z Tvého dopisu týkající se efektu Bachových esencí na Tebe dát (samozřejmě anonymně) na své stránky, aby lidi viděli na praktické ukázce, jak esence působí?
Já Ti řeknu taky jednu ze svých čerstvých zkušeností:
Rescue lahvičku Bachových esencí nosím už léta stále při sobě; od doby, kdy jsem zažila, jak ve skupině, v níž jsem byla účastna, upadl do bezvědomí jeden její člen; nevěděl o sobě, marné byly pokusy přivést ho k sobě. Začala vznikat panika, ale jiná členka skupiny měla po ruce Rescue Remedy lahvičku, nakapala mu pár kapek na jazyk - a ten člověk se velmi rychle vzpamatoval.
A teď - před pár týdny v Brně před Červeným kostelem, kudy jsem zrovna šla a hryzala se svými akutním starostmi, ležel člověk v bezvědomí. Kolem lidi, sanitka byla na cestě, policajti pána uložili do stabilizované polohy, aby nevdechnul případné zvratky, ale marně se ho pokoušeli přivést k vědomí. Jen si sdělovali, že opilý není.
Vzpomněla jsem si na lahvičku Rescue Remedy, a protože jsem se neodvážila veřejně cpát člověku v bezvědomí něco na jazyk, jen jsem tu lahvičku v kapse namířila na toho člověka a vyslala myšlenku, ať její energie k němu jde.
A bylo to tu zas, jako tehdy v té skupině: pán se okamžitě vzbudil a snažil se posadit.
Tak jsem jenom tiše zaklela překvapením a šla dál...
Mimochodem - mělo to pokračování: Šla jsem dál svou cestou, lahvičku jsem svírala pevně v ruce, bůhvíproč jsem ji nevrátila do tašky - a náhle jsem si všimla, jak mně osobně se postupně ulevuje od mých tehdejších velkých starostí, kvůli kterým jsem se ty dny tak hryzala. Jako bych je bezděčně té lahvičce odevzdávala.
Zasmála jsem se, když jsem si toho všimla; nebýt události u Červeného kostela, ani by mě nenapadlo, že si mohu od svého trápení takto ulevit...
Měj se,
zdraví Naďa. Jsem ráda, že se Ti líbí moje stránky.
Tak to je moc pěkná historka s tím člověkem, co byl v bezvědomí! Mám ráda tyhle příběhy ze života, jak všechno se vším souvisí...
Klidně použij email, jeho části, jak se ti to bude líbit... jen tam nedávej celé jméno, kdyžtak jen křestní nebo dk. Kdybys ještě chtěla nějaký příspěvek k samoléčení nebo co mi pomohlo, já tak různě eperimentuji a občas je pro mě překvapením, jak věci a myšlenky fungují svým životem:), můžu něco sepsat, jen krátce, žádný moc velký román:))) - taky si ráda pročítám různé zkušenosti lidí a jak řeší mnohdy komplikované situace a jak každýmu pomáhá něco jinýho...
D.Budu ráda, když občas něco napíšeš - časem to dám na web, aby to pomohlo víc lidem... :-) Dík a zdraví Naďa
Naďo, nevím jak je to možné, ale to sluníčko na tvých stránkách nahoře vlevo je nějak moc moudré, vždy řekne, co je třeba.
Vážně netuším jak to dělá.
Děkuji, že ho tam máš! Dost mi pomáhá. :)
Maruška
Mně taky, Maruško :) Taky si tam sama lezu, když si nevím s něčím rady. Když chci vědět něco zásadního, lezu si na stránky Zlatého klíčku - tam je to na úvodní stránce vlevo dole. A když to, co jsem se tam dozvěděla, potřebuju ještě rozvést, tak si dám tři karty ze sluníčka
. Je až zarážející, jak jsou přesné. Vůbec se se mnou nepatlají - nandaj mi to na solar. A já můžu často říct jen No jo, dyť jo...
Zdraví Naďa
P. S. V poslední době jsem si postup trochu upravila: napřed otevřu stránky - tam se objeví na sluníčku
první karta, pak otvírám Léčbu svépomocí
- tam je na sluníčku
další karta, pak otevřu náhodnou Léčivou myšlenku
- kromě ní se opět na sluníčku
objeví další karta, a nakonec jeden z Léčivých rozhovorů
(na jejichž stránce se opět objeví na sluníčku
další karta. A mám příběh celý.
Když jsem byl malý kluk – mohlo mi být tak osm, devět – bílil jsem stěny v chalupě. Měl jsem velkou štětku jako Tom Sawyer a bílil jsem vápnem – tak jak se psalo v pohádkách: „Dědeček s babičkou bydleli v malé chaloupce, chudičké, ale vápnem vevnitř i zvenku čistě nabílené.“
Ležel jsem přitom v posteli. Musel jsem být každý večer povinně od osmi v posteli . Tam jsem vždycky dvě hodiny civěl do tmy.. A bílil jsem – místnost, kterou jsem měl ve své hlavě. Máchal jsem v duchu velkou štětkou a všechny šedé šmouhy, všechny stíny a starosti, strachy a nejistoty, všechny myšlenky, co se mi honily hlavou, všechny zlé věci, které se mi ten den ve škole staly, jsem hodil čistě doběla – až po nich na stěnách nezbylo ani stopy.
Místnost pak voněla vápnem a byla plná mokrého, studeného klidu a prázdnoty – tak jak to člověk zná, když vstoupí někam, kde je čerstvě vymalováno.
Někdy jsem taky uklízel sklep. Okénkem jsem vyhazoval stará rozlámaná prkna a různé krámy. To bylo když mě někdo obzvlášť rozčílil. Když jsem chtěl mít od všeho pokoj. Pak jsem ten prázdný sklep taky vymaloval.
Netušil jsem tehdy, že medituju. To slovo jsem neznal. Rozhodně to byl dobře strávenej čas.
Zdraví Tomáš
Jé, Tomáši, Vy jste si taky takhle hrál s představami? Já taky! A taky jsem o tom houby věděla, ale zabíralo to... Myslela jsem, že to tak dělají všichni. A taky jsem si v dětství představovala, jaké by to bylo dostat se do vědomí jiného člověka - stát se jím. Dívat se na věci jeho očima a cítit jeho pocity. A jaké by to bylo pro něj, kdyby viděl svět z mojí hlavy - z toho místa za mýma očima. Říkala jsem si, že bychom to třeba nevydrželi - že by nám ten život toho druhého, to, co se mu děje, přišlo moc bolestivé, ale na to svý že jsme každý zvyklý, takže už nám to ani nepřijde...
To jsem netušila, že to jde a že to jednou budu dokonce dělat ve své ordinaci. O rodinných konstelacích a o sestupech do podvědomí a do společného vědomí lidstva jsem nevěděla vůbec nic...
Je zajímavé, jak informace zvnitřku prosakují do vědomí...
Zdraví Naďa Verecká
Když ztratíš víru v sebe, v život... Z přátel se stanou cizí lidé... Ovládne tě démon viny a samoty. Nekonečně se opakující válka emocí... Kde vzít sílu? - tak takhle přesně jsem se cítila v jednom z nejtěžších období v mém životě. Zoufale jsem hledala sebemenší důvod k radosti, sebemenší důvod proč zůstat žít. Mé tělo ovšem přestalo normálně fungovat a najednou nebyla žádná situace, ani žádná blízká osoba, která by mi pomohla... Tehdy mi došlo, že nemám hledat pomoc v okolí, ale sama v sobě... a zároveň jsem věděla, že tentokrát to sama rozhodně nezvládnu,... Vzpomněla jsem si na osobu, která mi už jednou pomohla i v těžké chvíli nalézt něco pozitivního... Paní doktorka Verecká mi ukázala, že život může být hezký a taky, že to záleží jen na mně...
V tuto dobu, kdy už jsem nespala více než dvě hodiny v kuse, jsem se k paní doktorce Verecké objednala na terapii,... Ovšem trvalo hrozně dlouho než byl volný termín... Když jsem šla spát, tak mi srdce tlouklo v návalu paniky, jak splašené... Léky na uklidnění vůbec nezabíraly... Ani nevím proč, jsem se tenkrát podívala na webové stránky paní doktorky Verecké a objevila jsem tam relaxace a nahrávky. Už dřívě jsem věděla, že Naďa Verecká má velmi příjemný hlas, ale netušila jsem, jaká je síla v těch nahrávkách... Ačkoli jsem zpočátku nebyla schopna vnímat slova, její hlas byl jediný, co mě dokázalo uklidnit... A v jednu dobu to byl jediný způsob jak jsem dokázala usnout a normálně spát...
Naděnko, mnohokrát děkuju za sílu do života,... moc si vážím toho, co jsi pro mě udělala...
Opatruj se...
J.
Děkuju. Nedivím se, žes nespala. Příběh, z kterého jdeš ven, je jeden z nejtěžších, které jsem ve své praxi zažila. Vzpomínám, jak jsi se kdysi klepala v mých rukou, neschopná říct, co se Ti stalo a co vlečeš s sebou; jen jsi mlčky kývala na to, když jsem to říkala nahlas za Tebe, tak jak to ke mně přicházelo. Muselo Tě stát velkou odvahu vůbec ke mně přijít.
Za tu dobu, co se od té doby známe, jsi se dávno přestala klepat - i když cesta z toho, co se stalo, byla těžká. Nedivím se, že už spíš. Houževnatost a schopnost sebereflexe, se kterou od začátku pracuješ na tom, abys mohla vystoupit z role bezmocné oběti těžkého osudu (nebo z oběti sama sebe - oběti vlastního podvědomí a zděděných příběhů - už víš, že je jedno, jak se to nazve), je neuvěřitelná a je mi příkladem. Takže taky děkuju...
P. S. Díky taky za pozdrav Opatruj se.
Vždycky znova mě dojme jeho výzam...
Zdraví Naďa
Vážená paní Naděždo,
chystám se Vám již nějaký čas napsat o zázraku
, který se Vaším nasměrováním a vedením v očistě stal!
Nyní již je to půl roku k l i d u , bez dechových potíží, astmatických
záchvatů, dojíždění záchranářů a pobytů na plic. klinice v Krči. Jsem tedy již definitivně a nastálo zdravá - a proto Vám musím poděkovat!!
Nasměrovala jste mne na dětství, kde měly mé problémy vzniknout. Tehdy, kdy jste mi to sdělila, jsem nechápala, v čem by to mělo spočívat - vždyť mé dětství s bráchou bylo šťastné! Protože však se problémy dechových krizí s tvrdošíjnou pravidelností opakovaly, začala jsem hledat ve vzpomínkách a vyprávění - tudy však se zdálo, že cesta nepovede. Ani bratr si nevybavoval z dětství nic stresujícího, kromě toho, že jsme se jako sourozenci někdy prali - což je věc běžná. Já jsem si vybavila, jak jsem za něj (o dva roky mladšího) byla vždy zodpovědná, často i trestaná... Ale bití nebo jiné potrestání jsme si nevybavovali.
Potom jsem začala hledat deníky, které jsem si psala od svých cca patnácti let. A při jejich čtení se mi ozřejmilo to malé děvčátko,
schoulené, plačící, - které jste Vy v našich sezeních viděla. Kromě péče o bratra jsme byli otcem často posíláni pro odvoz
či dovoz nějakého zboží (rodiče obchodníci), většinou do dolní části města, kde jsme se my dva bezbranní nedokázali bránit pranicím s dolejšáky
z jiné školy - a že jsme
odcházeli zbití, ponížení, nešťastní, to otec odmítal brát v úvahu. Posílal nás, ustrašené dušičky, vždy znovu, kdykoliv to bylo potřeba! Mám poznamenánu šťastnou pro mě událost, kdy mě maminka při nemoci pohladila - prožívala jsem to jako výsostné, neznámé mi blaho... Prostě ve výchově chybělo pro nás ocenění, pochvala, projevená něžnost nebo láska. Rodiče to neuměli, ve svém dětství nezažili, takže nemohli předat... Pravda byli jsme do života vybaveni, zoceleni, umějíce si se vším poradit (za jakou cenu často?!!), ale v duši zůstaly šrámy a jizvy!
nezlobí... Odjížděli jsme totiž na pionýrský tábor o několik dnů později, nežli byl jejich odjezd... Bylo toho asi opravdu hodně, co jsem zvládala, protože jsem musela. Otec nás zoceloval, na vše jsme podle něho byli už velcí!! Brácha to většinou obrečel, čímž si stres odreagovával, já to v sobě dusila...
Konečně se vyjasnilo to, o čem jste hovořila! Ano, bylo toho na nebojácnou holku hodně, na křehkou duši v ní příliš!!
Začala jsem s tím pracovat, ať už nad hrobem rodičů, nebo ve chvílích meditací... odpustila jsem vše to, o čem jsem nikdy předtím nepřemýšlela... rozumem to přece bylo zvládnuté - a naší samostatnosti v životě to prospělo...
Dusilo mne to však zevnitř, z podvědomí, - a příčina záchvatů se tak vysvětlila!
Ve stejné době, kdy jsem na sobě pracovala, jsem dostala už třetí, v pětiletém období - křížkové lázně - a tak meditace probíhaly i v krásné přírodě Luhačovic. Po velkém očistném odpuštění se uvolnilo všechno to dříve neregistrované napětí a výsledek se dostavil: Už 6 měsíců od té doby žádná krize - (lékaři si to vysvětlují poslední změnou léčby) - a já jásám, a provolávám oslavu Vám, osvícené psycholožce, která nejen v psychice, ale i v duši příčiny hledá, duše léčí!
Díky, d í k y , D Í K Y !
M. P.
P. S. Omlouvám se, že píši na německém psacím stroji - počítač ani jiný psací stroj nevlastním. Moje písmo by však dalo více luštění nežli písmena, háčků a čárek postrádající.
A píši Vám v den svého svátku, abyste věděla, že za největší dárek považuji své zdraví, navrácené Vaší moudrostí.
Vážená paní M. P., tento Váš oslavný text jsem podle dohody s Vámi opsala z Vašeho dopisu psaného na německém psacím stroji.
Je pěkné číst od Vás tolik chvály, ale myslím, že byste měla pochválit i svou duši – za to, že informaci o Vašem dětství a o té nešťastné holčičce ke mně pustila, a i sebe – za Vaši vlastní pečlivou, dlouhodobou a pozornou meditační práci na sobě, během níž jste dokázala využít veškeré informace, které přišly během onoho dvouhodinového odblokování, na které jste si musela, jak od Vás vím, napřed dlouho šetřit.
I ta nutnost si na to ušetřit je jistě jeden z důvodů, proč jste dokázala získané informace během následujících měsíců tak velmi využít a podrobně zpracovat; co člověk získá snadno a může si to kdykoli vzít znova, mu pak totiž někdy může poněkud protéct mezi prsty - ani si nevšimne, jak to bylo důležité.
Ale já, jak Vás už delší dobu znám, už vím, že i běžně se dokážete radovat z každého malého daru života; že si ho dokážete užít. Vážit si a užívat si mála jste se možná naučila právě díky onomu těžkému dětství; nic nemá jen jednu - negativní nebo pozitivní - hodnotu.
Nevím, nakolik se na Vašem zlepšeném zdraví podílí moje terapie a nakolik lékaři změnou Vaší léčby; zdá se mi, že věci obvykle nefungují takto jednoduše - stylem potom, tedy proto
, ale že vše se děje zároveň, všemi směry a na mnoha vzájemně propletených vrstvách.
Léčení člověka je celostní a léčí ho celé okolí; záleží na tom, k čemu on svým životem došel v sobě - co o sobě a o svém podvědomí pochopil a jak změnil své podvědomé chování; podle toho pak se mu mění životní okolnosti a on potkává pomoc, která je účinná.
To jen naše snaha získat kontrolu nad vlastním strachem nám velí vidět věci lineárně a hledat přesné výklady, a nalezenému pak věřit jako jasné pravdě.
Naďa V.
Kdysi, když už můj partner (dnes už chválabohu bývalý)
bydlel u milenky, volával mi kvůli dceři a já se těch jeho
telefonů moc bála, byla jsem z něj celá vyklepaná, protože
jsem na něm pořád ještě byla citově závislá, zvyklá ho
poslouchat jako Pána Boha. Uměl mluvit jak kniha - po celý
náš předchozí společný život mě dokázal přesvědčit o
čemkoli, nejlépe o mé vině - on měl milenku, a já se z toho
cítila provinile - ne on … Tehdy jsme měli pevnou linku a já
se jednou na ten hovor připravila: nad ten telefon na zeď
jsem si namalovala tužkou písmeno K. Znamenalo to Kecy v
kleci …
. A když pak volal, já vzala sluchátko, koukla
na ten svůj nápis, on to samozřejmě nemohl vědět, bylo to mé
tajemství. A tak povídal jako obvykle, já poslouchala ty
jeho řeči, ale už jsme na to byly dvě - já a ta, co napsala
to K na zeď. Představovala jsem si ji, viděla jsem, jak se
na mě šibalsky usmívá, pak už jsem i dávala sluchátko od
ucha, poslouchala to vzdálené chrčení, abych ho pak dala
zpátky k uchu a volala Co? Cože? Teď to asi vypadlo…
Lenka Š.
Antiiluzivní terapie
Někde jsem četl - už nevím, kde - že spousta lidských
starostí je živena naivním předpokladem jejich nositelů, že
život je příjemný. Kdyby si člověk už předem uvědomil, že
žít život fakt není nic snadného, ale že co chvíli je to
pěkná dřina, protože tak to prostě je, nedivil by se tak
naivně a nebyl by tím životem tak deptán … I moje učitelka
na VŠ nám říkala: Proboha kde jste vzali, že máte právo
na štěstí?
A jeden starý psychiatr říkával ve svém
kruhu neurotiků: Přátelé, nemylme se: spravedlnost
neexistuje …
Pavel P.
Já nevím, jestli je to dost dobré pro tuhle rubriku, ale
napíšu svou zkušenost se svým domácím masérem
. Bolí
mě občas záda, třeba to znáte, mezi páteří a lopatkou, a
člověk si tam nedosáhne a nikdo není poblíž, aby ho tam
zmáčkl … Tak já si dám na koberec tenisák naší Asty - má ho
tam mezi hračkama, pořád chce hodit míček - a lehnu si na
ten míček a nasměruju si ho přímo na to bolavé místo pod
lopatkou … To bolí, jak tam tlačí, samozřejmě, ale já na něm
ležím celou vahou, netlačím na něj, jen se uvolňuju, dýchám
do toho místa, jak tlačí ten tenisák, a zjistil jsem, že jak
tam dýchám, tak že se tam ten míček jakoby propadá hlouběji,
uvolňujou se mi okolo svaly, ta bolest za chvíli přestává a
když se pak zvednu, tak zase můžu k počítači a záda dobrý …Richard
B.
Já sem chci přidat starý židovský příběh - možná ho znáte:
Přijde Kohn k rabimu a zoufale říká: Rabi, poraď, co mám
dělat. Já jsem tak nešťastný...
Proč jseš nešťastný, Kohn?
ptá se rabi.
Ále, rabi, já jsem jeden nerv. - Znáš nás - mě a Sáru.
Máme šest dětí, Sára má matku, ne že bych jí to zakazoval,
ale nevejdeme se, zakopáváme jeden o druhého, byt máme
malý, jednu místnost, pořád spolu, děti ječí, maminka
ječí, Sára... Rabi, to se nedá vydržet...
Ano, to musí být hrozné,
, řekl rabi. Poradím ti.
Pořiď si kozu.
Kozu, rabi? - Myslíš kozu?
Kozu. A za týden mi přijď říct, co to udělalo.
Kohn přišel za týden.
Tak co, Kohn,
ptá se rabi. Je líp?
Kdepak líp, rabi, kdepak líp. Hůř je, rabi. Máme malý
byt, na větší nemáme, v bytě šest dětí, maminka, Sára, a
teď ještě koza v něm - rabi, to je strašné...
Strašné, říkáš...
zamyslel se rabi. Tak víš co?
- Pořiď si kozla.
Kozla?! Ještě k té koze?!
No ano... Máš přece kozu, ne? - Tak ke koze kozla.
Ke koze kozla, hm...
mumlal si Kohn na odchodu, když
za ním rabi ještě zavolal: A za týden mi přijď říct!
Za týden se ptá rabi Kohna:Tak co, Kohn - co kozel s
kozou?
Což kozel s kozou, rabi, ale já - já jsem chudák, chudáci
jsme všichni, mých šest dětí, žena, teď ještě koza s
kozlem do toho, maminka - ani se neptej, rabi...
Rabi soucitně kýve hlavou. No jo, Kohn, to musí být
strašné. - Tak víš co? Pořiď si slepice. Pět šest slepic -
a to už musí zabrat.
Za týden vstoupil Kohn k rabimu a ruce se mu třásly.
Tak co, Kohn,
ptá se rabi. Dobrý?
Dobrý? - Horší to už ani být nemůže, rabi - vždyť si to představ: Já, žena, šest dětí, jedna koza, jeden kozel, šest slepic, maminka - všechno v jedný místnosti... Rabi - já se snad zblázním...
Rabi se zadumal. No jo - vidíš. To by asi nešlo. - Co jen budeme dělat... Malý byt, šest dětí, Sára, maminka... No ale teď mě něco napadlo: co kdybys tu kozu a toho kozla a ty slepice dal pryč?
Myslíš jako pryč, rabi?
Jo - myslím jako pryč. A za týden mi přijď říct.
Za týden se Kohn přiřítí: Rabi - fantastické. Zejména ta tvoje poslední rada byla skvělá. Představ si - dal jsem pryč kozu, kozla, pět slepic - to se nám ulevilo - žádný peří, žádnej smrad, a kolik prostoru teď máme pro sebe...
Honza V.
No jo, to je další příběh o tom, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř, a někdy se osud, když si člověk neváží toho, co má, chová jako ten rabi, tj. že člověku přidává. Aby poznal, že předtím to vlastně bylo docela fajn. Alena V.
Až na to, že potom obvykle nejde dát tu kozu, kozla a slepice tak snadno pryč. Saša Š.
Mně by stačilo, kdyby vypadla ta koza... Michal B.
Já bych spíš vyprovodila toho kozla... Zuzana J.
Tedy vážení, nejsem si jista, o čem mluvíte, ale mluvíte-li o tom, o čem si nejsem jista, že mluvíte, tak v té nejistotě mě přepadla vzpomínka na jeden seminář vedený před lety panem Milanem Calábkem na jeho Univerzitě Nové Doby (bližší informace o škole lze najít na stránkách Univerzita Nové Doby). Shlížel tam na nás - stovky horečně si zapisujících lidí, z nichž oči některých z nich vzhlížely k němu v nábožném vytržení, jako k někomu, kdo konečně ví, jak na to (už předtím se nám pokoušel občas marně vysvětlit, že není to, co v něm vidíme - že v něm vidíme jen to, co chceme vidět...), a hřímal:
Vy byste pořád chtěli najít nějakého gurua, nějakého svého učitele, který by vás vedl na vaší duchovní cestě... Tak víte co? Až se zítra ráno probudíte ve své manželské posteli, otočte se na bok k tomu člověku, co už tolik let vedle vás líhá, po ránu vypadá příšerně a i přes den je to podle vašeho názoru úplný blbec. - To je váš nejlepší duchovní učitel, přesně na míru určený - tj. to je ten, kdo vám ukazuje dnes a denně všechny vaše slabinky a překážky, které si sami stavíte do cesty... - A když si někdo myslí, že spojení s tím blbcem byl omyl a že se ho zbaví a najde si někoho lepšího, tak pokud nevyřešil ty svoje slabinky, tak se jednou ráno otočí na bok a zjistí, že leží vedle úplně stejného blbce, ne-li horšího - jenom v jiném těle...
Je to citované velmi nepřesně, protože už je to vzpomínka mnoho let stará. Odpovídá ale tomu, co shledávám často se svými klienty v ordinaci: změna nezačíná ve vnějším světě, ale ve vnitřním. Tj. nestačí dát kozu (kozla) pryč.
P. S. Pokud jste zde jen komentovali své preference ohledně pěstování užitkových zvířat, má poznámka se Vás netýká.
Naďa V.