Tato stránka je určena pro:
V jejím rámci je uveden soubor pravidel sloužících k hospodaření s energií a k orientaci v zádrhelích, které postavení člověka, který má být (nebo chce být) oporou pro ostatní, přináší. Pomáhají člověku zůstat vcelku a na svém místě.V některém z těchto pravidel někdo může nalézt odpověď na svou otázku.
Pravidla shrnují mé osobní zkušenosti. Propracovávala jsem se k nim desítky let a často dost bolestivou praxí. Bolestivá byla tehdy, když jsem zjišťovala, co všechno k pomáhání nestačí:
Pomáhající profese se tak jmenuje proto, že pomáhá.
Původně se myslelo, že pomáhá těm, kterým pracovník pomáhající profese pomáhá.
Později se zjistilo, že ten, komu pomáhá pomáhající profese, je taky ten její pracovník. Tj. že člověk, který pomáhá, si při tom taky pomáhá.
Při vykonávání pomáhající profese - např. při řešení cizích problémů, při starání se o jiné lidi - lze totiž krásně přijít na jiné myšlenky: zapomenout na nutnost řešit své vlastní problémy, na nutnost postarat se sám o sebe, na nutnost podívat se sám v sobě na věci, které jsem neviděl, a které tím víc určují to, jak zacházím s okolím a jak okolí zachází se mnou.
A což teprve ten povznášející pocit vlastní platnosti... Velká úleva, řeknu vám. Velká úleva a velké nebezpečí.
Povznášející pocit totiž, jakkoli je příjemný, vždycky vede - aspoň
trošku - ke ztrátě soudnosti; jedním z vážných příkladů je činnost zvaná páchání dobra
. To se děje tehdy, když člověk dělá to, co považuje (z celého otevřeného srdce, samozřejmě!
S dobrým úmyslem!) za dobré pro lidi, kterým chce pomoci, ale pro samé
nadšení a dobrou
vůli a ochotu a vize a další povznášející pocity nevnímá, že v té
chvíli neslouží ani tak těm lidem jako sobě - svému názoru,
svému pocitu platnosti a zadostiučinění, svým vizím - svému vlastnímu
záplatování.
Přechod od platnosti k záplatnosti
je velmi nenápadný - tj. lehce si
lze vyrobit ze své pomáhající profese záplatu na vlastní (často ani
neuvědomovanou, a tedy neřešenou) bolest. Své problémy s okolím vyřešit neumím (to je ta bolest) - ale (a to je ta záplata) lidem, kteří jsou na mě
odkázáni, pomoci umím a pomáhám jim do roztrhání těla, oni to vidí a
jsou vděčni - takže to evidentně má cenu - tj. já mám cenu - aspoň mezi lidmi, kteří jsou na mě odkázáni a kterým pomáhám; tam umím žít, tam nejsem
tak bezcenný a nemožný jako mezi lidmi, kteří na mou pomoc odkázáni
nejsou a .bůhvíproč proti mně pořád něco mají.
Umejt si brejle
. Každý člověk totiž vnímá problémy jiných jen přes prizma (přes brejle
) problémů vlastních - uvědomovaných i neuvědomovaných. Nelze se tomu vyhnout - ale je dobré aspoň to o sobě vědět - všímat si toho; rozvíjet sebereflexi a odvahu si nelhat do kapsy. Podstata názorových omezení je popisována i v kapitole Vznik a vývoj názoru.
špinavých brejlí:
Advokát chudých:
Tolik mě bolí, když vidím nespravedlnost...
Ale to nezvyšuje automaticky moji hodnotu, ani to neznamená, že jsem
morálnější, jemnější či spravedlivější než ostatní. Důvod této prudké reakce na nespravedlnost a odvážného
obhajování všech, kterým se nespravedlnost děje, může být spojen
například s tím, že jsem sám někde na nevědomé úrovni odřený
velkou nespravedlností; jsem na nespravedlnost citlivý, protože mně
samému (nebo mým předkům) se stala obrovská nespravedlnost, proti které se
nedalo nic dělat.
Svět není spravedlivý - války, diktatury a politická rozhodnutí
s sebou nesou spoustu zhůvěřilých činů, jejichž oběť přichází o
jakoukoli víru ve spravedlnost a zastání - přijde o majetek, o zdraví, o
rodinu, o život. To může být tak velké zranění rodu, že jeho důsledky
nesou ve svém podvědomí ještě vzdálení potomci oběti oné
nespravedlnosti; ani nemusejí přitom vědomě znát příběh, na který podvědomě reagují.
Vystemismus:
Vy jste mi zase...
Nebo: Vy jste mi nikdy...
Vystemismus je častý projev zkresleného vnímání, výrazný zejména u lidí žijících ve společné domácnosti. Podléháme mu skoro všichni:
Kam jste mi zase dali...
, nebo Vy jste mi nikdy nepomohli...
.
Jde o přesvědčení, podložené často mnoha velmi trpce prožívanými důkazy, které se dá shrnout do věty "Já jsem chudák a můžete za to vy, kteří mě jednou umoříte."
Vystemické věty patří do skupiny nepřesných generalizací. Nepřesné generalizace mohou vést k úrazu; kdo se řídí nepřesnými generalizacemi, ten jako by šilhal: vidí dveře kousek jinde než opravdu jsou - a může se tak velmi snadno praštit do lokte o futra.
Nepřesným generalizacím člověk může podlehnout, aniž by si toho všiml. Například na někoho, kdo už tolikrát měl pravdu, se díváme s bezděčnou jistotou, že ji bude mít vždycky. - Nebude. Spolehneme se - a to, že se pak praštíme o futra, pak vyčítáme jemu - ne sobě. Ale kdo řekl, že ten člověk pravdu mít musí? Kdo na základě toho, co bylo, usoudil, co bude?
Známým druhem nepřesných generalizací je Nikdy nic
a Vždycky všecko
:
Mně se nikdy nic nepovedlo.
Já vždycky všechno zkazím.
.
Život se ale obvykle nepohybuje v Nikdy
, ve Vždycky
či v Naprostu
. Život se pohybuje v Někdy tak, jindy tak
, v Trošku
a v Poněkud
.
Přesto jsou nepřesně generalizující myšlenky působivé; způsobují ono praštění do lokte o futra. Praštění, které dotyčného přesvědčí o pravdivosti této generalizace, aniž je pravdivá! Přitom jediné, co je v ní pravdivé, je právě to nevědomé posunutí vnímání; to šilhání, které vede k přesvědčení, že futra jsou kousek jinde než opravdu jsou.
Všechny uvedené generalizace jsou jednoznačné. Šipka ostře namířená jedním směrem. Člověk bývá závislý na šipkách a nabídnutých směrech - ať už tím, že je poslechne, nebo tím, že jde natruc opačně. Pořád jsou to však ze všech možných směrů pouze dva: přesně tam, nebo přesně opačně. To, co žijeme, však nikdy není jednoznačné; má to tolik znaků, kolik jsme ochotni (tj. schopni) uvidět.
Rebel:
Já nesnáším blba
v postavení autority...
Vzhledem k tomu, že o tom, kdo je blb a kdo ne, vždy rozhodujeme my, to často (ne vždy) prostě jen znamená Mám potíže s autoritou. Neumím poslouchat.
.
Neuvědomovaných důvodů mého protestu vůči autoritě může být mnoho. Někdo vůči mně (nebo vůči mým předkům) například zneužil postavení autority. Ublížil mi (nebo někomu z mých předků) blbec (nebo někdo, o kom jsem si myslel, že je to blbec), který byl v postavení autority, takže si to mohl dovolit.
Ale někdy to mohla být například jen hloupá učitelka na prvním stupni, anebo (a to velmi často) jde o nedořešené konflikty s rodiči.Tak to bývá v našem světě, v němž většina pohybů se děje nevědomě a pod povrchem: člověk myslí, že se hádá s tou osobou, která stojí před ním. Na ni křičí, ji nesnáší. Ale přitom - zcela nevědomě - vidí
za zády té osoby stát někoho dalšího. Toho, na koho ve skutečnosti celé dny jeho podvědomí řve. Komu vyčítá. Nejčastěji je to vlastní otec či matka. Protože s nimi učinil nejhlubší zkušenost.
Jde o obrovskou (protože neuvědomovanou) hnací sílu, která se člověku bude neviditelně stavět do cesty tak dlouho, dokud se nepodívá na svůj bezmocný vztek. Tak dlouho bude potkávat lidi, kteří ho budou znova a znova rozčilovat. Samé blbce.
Někdy může být částí této neuvědomované hnací síly zkušenost rodu s krutým zneužitím moci vlivem války, diktatury apod. (tyto příběhy se často vyplavují z lidského podvědomí během rodinných konstelací, zejména během konstelací traumatu).
Mám důkazy:
Mí pacienti mě přece mají rádi a váží si mě - pro mou obětavost, lásku
apod.
To je jistě pěkné. Pod tím je však častý, lákavý (a neúčinný) zlozvyk snahy získat vlastním dobrým chováním kontrolu nad nevyzpytatelným světem, a ukonejšit tak svůj strach. Vždyť přece budu-li se chovat co nejlíp a dávat lidem lásku, vrátí se mi to: svět mě ocení, nebo přinejmenším nepotrestá. Tak už to přece znám od dětství: když jsem byl hodný nebo úspěšný, dostal jsem pochvalu a mohl jsem si být aspoň trochu víc jist láskou rodičů…
Svět, jak to tak vypadá, na tyhle hrátky nedá. Nelze ho odklonit na správnou stranu, právě proto, že to, že je správná, si myslí člověk, a ne svět.
Svět totiž funguje podle mnohem hlubších zákonitostí. Rozhodně netouží být lepší; zdá se, že chce spíš rovnováhu. Čím víc bojujeme za mír, tím víc je válek. Na místě zlikvidovaných nemocí se objevují nemoci nové, čerstvé a plné elánu. Na místě vyřešených problémů se objevují další, které tam předtím nebyly - které ani neexistovaly. Bílé vyvažuje černé a černé vyvažuje bílé - stejně jako v člověku.
Lidé na tyto zákonitosti narážejí celé věky a některé postřehy se v lidových úslovích snaží předat potomkům. Marně. Stále stejně chceme směnit lásku za lásku a stále stejně místo lásky dostáváme přes prsty. Protože láska není směnitelná.
Sebekonejšení hledáním vlastního ocenění v očích jiných lidí je nejen bezúčelné, ale taky velmi vyčerpávající. Nepsaným pravidlům, která vedou k tomuto vyčerpání, se lze vyhnout se stejnou úspěšností jako působení fyzikálních či ekonomických zákonů.
Mezi ekonomická
pravidla ukrytá pod povrchem patří například zákon inflační: Čím víc budeš dávat, tím víc bude kolem tebe žádostivých dlaní; za chvíli
nebudeš mít co dávat, ale lidé budou chtít, abys dával stále víc. A když jim dáš z
toho, co ti zbylo, stejně jim to bude utíkat skrz prsty. Čím víc svému okolí dávám, tím víc po mně mé okolí chce (a tím víc tím plýtvá). - A čím víc budeš tím laskavým záchranářem
, tím víc k tobě přijde lidí, kteří budou potřebovat zachránit. Nepobereš je; místo příjemného pocitu z užitečné práce pocítíš marnost, zatímco kolem tebe budou přibývat další, kteří potřebují zachránit. Samozřejmě že je nezachráníš; nikdy jsi totiž nikoho nezachránil - byla to iluze. Možná jsi mu dal rybu, ale nenaučil jsi ho rybařit. Každý se totiž může zachránit jedině sám - je-li ochoten se podívat, kdo to v něm křičí.
Mezi fyzikální
zákony pod povrchem patří zákon spojených nádob, projevující se ve společném tanci
: čím víc v tom tanci jeden tlačí, tím víc druhý ustupuje. Čím víc jeden ustupuje, tím víc druhý tlačí. Tedy: Čím víc světu dovolím si na mě dovolovat, tím víc si svět dovolí si na mě dovolovat; čím víc se nechám světem využívat, tím víc mě svět bude využívat. Žádný svět se nechytne za nos a nezamyslí se sám nad sebou; vždycky bude jenom reagovat na naši vlastní akci - na naše vlastní chování.
Takže vycházím-li skvěle s pacienty, o které se starám, avšak bůhvíproč pořád narážím na potíže s ostatním personálem nebo doma, něco není v pořádku a bylo by dobré podívat se na to, proč přesto, že s pacienty skvěle vycházím, jinde narážím na stále stejnou situaci - tj. kde v sobě tento důvod střetů vedoucích k opakované bolesti mám.
Můj názor (stejně jako názor každého) je vždy subjektivní, tj. zkreslený (výchovou, zkušeností, lpěním, minulými generacemi...). Je objektivní asi tolik, jak kulatý je čtvereček. Ani nemůže být objektivní - prostě proto, že nejsem objektem, tedy nereagující, nespolupracující věcí, ale subjektem, tedy živým tvorem, reagujícím a měnícím se tím, co se mi děje (a samozřejmě i tím, co si myslím, že se mi děje).
Celý život se učit nemyslet si nic. Jenom se na jevy kolem sebe dívat - pozorovat, jak se dotýkají, proplétají... Zůstat pokud možno bez názoru. Protože stejně je to jinak. A pravda je plachá, jak nám před lety na své přednášce říkal jeden z mých učitelů homeopatie - veterinární homeopat MVDr. Michal Jiřička.
Vyčerpání hrozí, i když se naučím zacházet s výše zmíněným inflačním pravidlem mezilidských vztahů. Pracovat s lidskou bolestí není snadné - je jí tolik...
Ale lásky, zdá se, je víc. Během let znova a znova to ve své práci zjišťuji. Láska pořád za člověkem stojí. Teče jím. Zdá-li se mu někdy, že jí má málo, je to v tom, že ji ve své bolesti nepřesně vnímá - ale ona teče pořád; klidně a laskavě vede jeho kroky a dodává mu energii - ke všemu, co člověk dělá.
Aby se člověk nevyčerpal, pomáhá mít na paměti, že energie k tomu, co dělám, nepřichází ze mě - tj. že není mým majetkem. Nejsem majitelem jejího zdroje. Jsem chodbou, kterou ta energie přichází se záměrem, který tou chodbou taky jen prochází.
Za vámi stojí vždy něco většího - někdo větší,
říkal můj
učitel Jan
Bílý . O něj se lze opřít, v něj důvěřovat, před ním se
sklonit. Jinak bude všechno na vás - a nepoberete to. I vy se
musíte opřít. Klient k vám přichází jako k autoritě a vy si musíte
svou autoritu podržet, abyste ho mohli na jeho cestě podpořit a
provázet. Ale abyste to dokázali, musíte vědět, že za vámi, za
vašimi zády stojí autorita větší, která provází a podporuje vás.
Protože přejde. Nadšení je pěkný stav, pěkná emoce. Euforizuje a unáší na vlně. Je přece pěkné nechat se nést tou vlnou. Někam. Pak ovšem může přijít probuzení - často úderem té vlny o zeď - například zklamáním. A to je překvapení, které bolí.
Zklamání bolí zatraceně, to je fakt. Ale přitom už samo to slovo, jak říkávala moje učitelka Doris Moa, přesně vyjadřuje, o co jde: odejít z klamání. Zklamu tě. Odejdu z klamu. Ze lži. Z něčeho, co není pravda. Z něčeho, o co ses opíral, aniž to tam bylo: opíral ses o klam; o iluzi.
Ostatně když si na začátek slova deziluze připojíte souhlásku j, máte hned totéž: jde-z-iluze. Z něčeho, co nebyla pravda; z něčeho, čím se člověk jen utěšoval.
Proto zklamání a deziluze - přestože jsou tak bolestivé - ve svém důsledku velmi zpevňují nohy. Odnaučují se
opírat o klam, o iluzi. O nepravdu.
Aby to tak nebolelo, hodí se prevence. Zejména pro ty, kteří se ve svém životě co chvíli zmítají mezi nadšením z něčeho a zoufalstvím ze zklamání z téhož. Prevence v tomto případě je učit se rozlišovat: toto jsem já - a toto je to nadšení, kterému právě propadám; pomocí sebereflexe pořád rozlišovat. Cvičně se učit střízlivosti:
Učit se dotknout se prsty svého stavu nadšení - oddálit ho od sebe a zkoumat, co to je; jak se cítím s ním, a jaké je to stát na svých, bez toho opojení - a pak si to svůdné, rozpouštějící teplo zase přitáhnout blíž - a zkoumat změnu. A znova zkusit unést ten stav střízlivosti.
Prozkoumávat nadšení jako svetr, jako látku. Protože nadšení je jen pocit. Stav, který se mění. Nejsem to já. Já nejsem svůj svetr. Mám ho - někdo mi ho dal, něco mi ho dalo - ale možná ho budu muset odevzdat a jít si dál po svých, bez něho (nemusí se to stát; ale pokud taková situace nastane, člověka to nemusí tolik vykolejit). Koneckonců už etolog Konrad Lorenz se ve své knize Takzvané zlo velmi střízlivě zaměřil na nadšení a vypozoroval velmi zajímavé, nepříjemně přesné analogie s instinkty zvířat, které pomáhají naučit se střízlivosti a odstupu a aspoň trochu získat na svém nadšení nezávislost..
Pokud se člověk neučil v sobě prozkoumávat ten stav nadšení a stav střízlivosti a své změny s těmi dvěma stavy spojené (či pokud ho střízlivosti ostře nenaučil sám život) - pokud je tedy jeho energie závislá na pocitech štěstí a on jen pluje na vlně nadšení, protože to je snadnější než střízlivost, může přijít bez svetru zima, kocovina. Skepse, samota, marnost, rezignace.
Když se však člověk naučí cítit, že on není jenom své nadšení; že má ještě jiná želízka v ohni, naučí se plnit své plány i bez oněch vznětů a propadů - v klidu a s pevnýma nohama, i v těch poněkud nepříjemných situacích, kdy je životem uváděn do střízlivé reality.
O srdci na dlani také hodně uvažují snílci; ale kdybyste to s jejich srdcem a dlaní chtěli vyzkoušet, přestali by snít a velmi rychle by se přiklonili k životu: začali by se s vámi prát. A srdce by přitom měli otevřené leda tak pro velký a malý oběh - a rozhodně ne pro ten váš.
Obětovat pro někoho srdce musí mít svůj účel - jinak by to přece
kněží na kamenných oltářích nedělali; ale i ti si dávali pozor, aby
to nebylo srdce jejich. A taky za to obětované srdce něco chtěli;
bohům se nikdy neobětovalo samoúčelně, ale podle pravidla já dám - ty dáš.
: Do ut des.
- Dávám, abys dal.
- To je základní pravidlo
obětování.
Obětuje-li se tedy někdo pro někoho nebo pro něco, je třeba zbystřit pozornost, protože on to nedělá zadarmo, jakkoli má modré oči světice či srdce mušketýra: obětuje-li se někdo pro někoho (např. pro partnera) nebo pro něco (např. pro ideály), chce za to někoho (např. udržet si toho partnera) nebo něco (např. udržet si ty ideály)- a s tím svou jistotu. Člověk se strašně bojí ztratit svou jistotu - často i tam, kde už žádnou dávno nemá, nebo kde nikdy žádná nebyla.
Zejména pokud není ten termín dobře pochopen. Když soucítím s někým v jeho bolesti a strachu, neznamená to, že s ním prožívám samou láskou a solidaritou jeho bolest a strach. Jakkoli velkým soucitem a láskou by to bylo způsobeno - k čemu by to člověku bylo, kdyby se v tom jeho přítel zmítal s ním? Dost na tom, že se on hroutí! Nikdo nemůže nikomu pomoci, když se bude hroutit s ním!
Moje léčivá brněnská kolegyně Jaroslava Rinchenbachová často používá větu své kolegyně a mé učitelky Jitky Jurdinové: Když je někdo v jámě lvové, nepomůžeš mu tím, že se
z lásky a soucitu vrhneš za ním. To byste tam byli dva - a co dál?
Nemohu nikoho na jeho cestě doprovázet, když mu budu samou bolestí nad tím, jakou on má bolest, padat pod nohy... Abych mu byla co platná, musím zůstat pevná - tj. velmi při sobě; ne při něm. Protože když bych byla při něm, nebyla bych při sobě - takže kdyby se tam, kde mám být, on podíval, aby se mohl o mě opřít, nebyla bych tam. Nebyla bych na svém místě - na místě, kde mě potřebuje celá ta situace.
Aby to neznělo jako samoúčelné žonglování se slovy, uvedu příklady. A ze všech možných si vyberu příklady matek a jejich dětí. Matky se o své děti často velmi bojí. Cítí veliký soucit s jejich bolestí; prožívají ji s nimi. A to jim jejich úlohu - ustát svou roli matky - neusnadňuje.
Když se člověk v první třídě učí psát ty zatracený čárky, rovný a křivý, nahoru a dolů, taky do stran, je to pořád jiné než to má být a ruka u toho bolí a celé tělo... A je už hodně večer, protože se bylo dlouho venku, a člověk na to sotva vidí... Existuje však druh matky soucitné. Tu bolí, když její dítě má bolest. Nevydrží se dívat na takové velké utrpení. Bolí ji to tak, že se snaží své vlastní bolesti zbavit: čárky dopíše sama, aby byl pokoj; stejně je to blbost a dneska se na těch dětech moc chce.
Nebo když je potom člověk starší a zaspí nebo tak něco a nechce se mu do školy, protože tam včera nebyl taky, protože se bál, a jsou tam samé buzerace, v čemž má rozhodně pravdu, a byl by z toho malér, v čemž má pravdu taky, tak matka to (často na rozdíl od otce) pochopí, protože vidí, jak se člověk trápí, a napíše mu, že byl u lékaře - vždyť se pro jednou či dvakrát (třikrát?) nic nestane a z toho se nestřílí...Všem je dobře - matce je dobře, že se její dítě netrápí, dítěti je dobře, že z toho nebyl malér - tak v čem je problém? Co skřípe?
V knize Daniela Golemana Emoční inteligence je popsán psychologický výzkum úzkostných malých dětí. Longitudinální výzkum - to znamená dlouhotrvající. Hodně dlouho trvající. Celá léta.
Strach těchto dětí byl napřed zdokumentován - za použití velmi přesných technik měřících fyziologické procesy (míru kožního odporu apod.). Pak byly ty děti spolu se svými matkami v herně přes jednostranně průhledné zrcadlo podrobeny pozorování.
Děti byly úzkostné - takže se v tomto novém prostředí samozřejmě bály. Držely se matek a odmítaly si jít samy hrát.
Ukázalo se, že jejich matky jsou dvojího druhu. Jedny byly matky soucitné, které trpěly strachem svých dětí; konejšily je u sebe na klíně, ponořeny do jejich strachu snažily se jim zajistit soukromí. Ty druhé matky místo toho stále znova lákaly své vyděšené děti, aby se přece jenom vydaly do neznámého, tedy zúzkostňujícího světa herny. Vodily je za ruku po herně, zkoušely je seznámit s ostatními dětmi.
Psychologové to pozorovali za tlustým jednostranně průhledným zrcadlem a dělali si poznámky, která dvojice dělá co. A pak - za pár let - si všechny ty děti znova pozvali a znova změřili míru jejich strachu.
Můžete hádat, u které skupiny dětí se strach během těch let snížil. Kdo myslí, že u těch, jejichž matky se podřizovaly tomu strachu, prožívaly ho s nimi a vycházely mu vstříc, tak se sakra plete - podobně jako ten, kdo si myslí, že matky, které své vyděšené děti vodily po herně, místo aby je konejšily na klíně, to dělaly z nedostatku lásky a vcítivosti.
Třetí ilustraci toho, jak je důležité, aby matka zůstala pevně při sobě a své roli, jsem našla při jedné ze svých oblíbených cest do podvědomí při práci se svým klientem: byla jsem dítětem. Malým klukem. V neznámém prostoru měl jít poprvé sám. Špičkou nohy opatrně prozkoumával temný terén před sebou. Pak zjistil, že tam není sám: že všichni jeho lidé - živí, i ti dávno mrtví předci - tam stojí, každý na svém místě. Stojí, usmívají se. Fandí mu. Nikdo k němu nešel, ale všichni na svých místech jako by něco společně v klidu drželi a vyvažovali. Něco, co se týkalo jeho cesty do neznáma. Pomáhali mu tím vyvažováním. Cítil velkou jistotu. Tolik pevných bodů okolo. Tolik kotev. Pak se otočil na místo, kde měla být jeho matka. Bylo prázdné - žádná kotva. Rozhlédl se. Matka vyplašeně běhala ve svém strachu kolem.
Ze složení slova vyplývá že odpovědnost
by mohlo znamenat vždy vědět odpověď
. Nést vědění odpovědi
. Vždy si všechno umět přesně zodpovědět. Tak dlouho odpovídat - obvykle někomu v sobě, kdo stále znova klade upřesňující otázky a námitky stylu co kdyby
, až to bude dočista zodpovězeno.
Odpovědnost je samozřejmě užitečná vlastnost. Ovšem přiměřeně, přiměřeně...
; jakmile ji nemohu pobrat, tj. pokud není moje - pokud si beru za odpovědnost věci, s kterými hnout nemůžu, může se odpovědnost stát pěkným mučidlem.
Vypadá dobře, když člověk zodpovídá za kdeco, a snímá tak z ostatních jejich vlastní tíhu; časem to však dobře vypadat přestává, protože z toho začne chodit jak tělo bez duše - a to začne, protože unést ještě větší tíhu než váží člověk sám se dlouho nedá.
Svět totiž funguje tzv. systemicky: tj. vše je vzájemně propojeno v dokonale vyvážených systémech, v nichž se nic neztratí, jen přesouváním vyvažuje; tak jak to naznačuje zákon zachování energie.
Celková tíha je tedy pořád stejná, i když jí jeden člen systému na sebe vezme víc než ostatní.
Tím, že to udělá, ho to jenom přikrčí, ale ostatní to nezlehčí; protože jsme všichni v jednom dokonalém systemickém spojení, tíha mezi námi zůstane: ostatní budou mít časem na krku toho přikrčeného - totálně vyčerpaného.
Míra zodpovědného přístupu v člověku je určena mnoha faktory.
Tomjan si před zrcadlem upravil kabátec a dodal:
Víš, Mášrechte, já si myslím, že k zodpovědnosti v chování člověk přijde postupně s věkem, stejně jako ke křečovým žilám.(Terry Pratchett – Soudné sestry)
Tomjan je kladný hrdina. Jeden z mála v knize, kdo má rozum. A pravdu: neznám odpovědného kojence. Kojence, který by si každou volnou chvilku dělal starosti a v duchu si přehrával, co jak mohl udělat líp. Ovšem i tato pravda - jako všechny ostatní - je poněkud nepřesná.
Kořeny odpovědnosti, která se časem projeví, totiž vznikají obvykle velmi dávno:
Vlivem výchovy v časném dětství - vlivem podmínek, kterým je dítě vystaveno. K jedináčkovi nebo k dítěti prvorozenému mají totiž rodiče jiný přístup než k dětem dalším: přístup ustaranější; výchově vlastního dítěte jsou vystaveni poprvé, nemohli si to na nikom vyzkoušet, jsou nejistí, a tak si to hodně berou: sledují ho - a jejich požadavkům často není snadné dostát - ani pro kojence.
A pokud je dítě nejstarší ze svých sourozenců, nebude to lepší. Až mu bude pět a jeho tříletý bratr něco provede, kdo za to bude moci? Kdo měl mít rozum? Kdo ho nepohlídal - toho chudáka malého bratříčka, který z toho rozum ještě mít nemůže?! A až mu bude sedm a jeho pětiletý bratr něco provede, kdo za to bude moci? Kdo měl mít rozum? Kdo ho nepohlídal - toho chudáka malého bratříčka, který z toho rozum ještě mít nemůže (ačkoli - všimněme si - je ve věku, kdy jeho starší sourozenec rozum už mít musel)?
Bezděčným přístupem Ty jsi starší - ty máš mít rozum
se nejstarší prostě mít rozum
naučí - včetně odpovědnosti za věci, které nemůže příliš ovlivnit.
Tato nezáviděníhodná situace má však pro prvorozené i výhody. Podle pravidla Těžko na cvičišti - lehko na bojišti
bývají prvorození úspěšnější ve svém vzdělání i kariéře a méně opouštějí svá manželství: protože se museli od časného dětství naučit zvládat konflikty a frustrace kázní, vůlí a vědomím odpovědností, vycvičili si kázeň, vůli a vědomí odpovědnosti pro celý život. Ovšem někdy až moc. Až jim to překáží. Kázeň, vůle, vědomí odpovědnosti - tyto na první pohled chvályhodné vlastnosti - se mohou stát pěkným břemenem; řetězy, které člověka svazují.
Přetížení odpovědností však může mít kořeny ještě hlouběji. Pamatuji na příběh jedné staré paní, jejíž matka v mládí onemocněla devastující schizofrenií. Rodině odcházela před očima. Bylo to velmi dávno - doktoři si se schizofrenií nevěděli rady. Lékař tehdy navrhl, že by možná pomohlo, kdyby mladá paní zkusila přijít do jiného stavu. Kdyby si pořídili k již narozenému dítěti ještě jedno, třeba by ji to dítě zachránilo. - Nezachránilo. Mladá paní porodila a musela být internována v ústavu na zbytek svého života. Holčička - tj. paní, která mi příběh vyprávěla - této marné naději celé své rodiny vděčí za život; jinak by ho nedostala. Dřív, než se narodila, už měla úkol zachránit maminku. A úkol nesplnila.
Pokřivení spojené s dpovědností lze najít i v traumatických příbězích minulých životů. Sama vzpomínám, jak jsem se chtěla podívat se svou léčící kolegyní Ivankou Mlejnskou na svůj pocit hyperodpovědnosti. Vím, že mám odpovědnost celý život zvýšenou. Řekla bych až někdy zanícenou. Jako krční mandle. Špatně se přes
ni polyká. Nebo jako spojivky. Není přes ni dobře vidět. A občas to bolí. Způsob jejího léčení skrz dávný příběh tady pro ilustraci uvádím:
Ivanka řekla: Najdi si tady na koberci místo v čase, kde
to s tvojí odpovědností začalo být špatně.
Tak jsem se tak chvíli
courala po koberci, pak zastavila a podívala se pod nohy.
Co vidíš?
zeptala se Ivanka.
Písek,
odpověděla jsem. Písek, kamínky a nad ním čirou vodu.
Asi deset centimetrů hloubka. Skrz vodu je pěkně vidět. Zelená voda. Pláž. Vlnky. Břeh moře.
Co ještě?
zeptala se Ivanka.
Rozhlédla jsem se v sobě. Na břehu byly nějaké keře. Polámané. Na větvích něco viselo. Nějaké cáry bílé. Šedé. Neidentifikovatelné kousky. Třepotaly se na slunci v mírném větříku. Přemýšlela jsem.
Tady se
Tady se asi něco přehnalo,
řekla jsem. Válka? Nezdálo se. Spíš přírodní
katastrofa. Tsunami...? Ale moře bylo tak klidné, slunečné... Jen ta křoví. Jen ta
zdevastovaná krajina.
Jsi živá?
zeptala se Ivanka.
Ne. Ale zůstala
jsem tu.
Co se stalo?
Viděla jsem se. Byla jsem muž - tak třicetiletý. Oblečený v oděvu pro lidi výsadního postavení. Viděla jsem ten život a jeho závěr. Mlčela jsem.
Máš rodinu?
zeptala se Ivanka.
Studeně jsem se na ni zasmála: Mě nedostaneš.
Cítila jsem, jak mnou
projíždí chladný klid. Žádnou rodinu.
Ivanka chvíli mlčela. Já se dívala na zdevastovanou krajinu. Všechno rozbité.
To, co to udělalo v tobě, bylo horší než to okolo, že?
řekla Ivanka.
Kývla jsem. Měla jsem rodinu. Dvě děti. V roli toho muže jsem myslela
na svou malou dceru: Ona umírala, a já tam nebyl. Já umíral jinde. Ona
se topila, volala mě, a já tam nebyl. Kdybych se aspoň topil s ní...
Tekly mi slzy: Já jí to slíbil! Já slíbil, že vždycky budu u ní, když bude
potřebovat! A já tam vždycky byl! Vždycky! Vždycky jsem to dodržel! A
ona se spoléhala, a teď volala a já tam nebyl!
Svíjela jsem se bolestí. Kolegyně mi marně vysvětlovala, že jsou situace, kdy se slib dodržet nedá; že moc přírodních katastrof je větší než má vůle; byla jsem jak umanutá.
Marně mě přemlouvala, ať svou věčnou stráž na pláži opustím. Dokud tomu muži nenavrhla, že by mohl jít za svou rodinou.
Zklidnila jsem se. A pak jsem je uviděla. Moje malá dcera ke mně běžela a bylo jí úplně jedno, že ji táta zradil. Nemyslela si to. Viděla tátu.
A já si uvědomila, kdo ten slib na tom muži chtěl a komu ten muž sliboval. Dcera nebyla vůbec ta hlavní v tom dramatu.
Ten muž ten slib dal hlavně sobě. A pak se sám trápil tou bolestí z nedodržení toho, co si sám definoval jako správné.
Se mnou to taky asi nemuselo být snadné vydržet,
řekla jsem. Každého jsem stavěl jako figurku do své představy o správnosti. Něco krásného jsem si namaloval, a všechny jsem se pak snažil začlenit do toho obrazu. Chudák rodina.
Když jsem se podívala hlouběji na důvod, viděla jsem obrovský temný prostor, plný strachu. Strachu ze ztráty jistoty.
Ten muž jsem já,
uvědomila jsem si. A vzpomněla si na rodinné historky spojené s mým vlastním křečovitým dodržováním slibů za každou cenu, bez ohledu na situaci.
Způsobů léčení hyperodpovědnosti (tj. přijímání odpovědnosti za kdeco, často spolu s neodůvodněnými pocity viny) je mnoho. Není potřeba se vždy rovnou nořit do minulých životů, tak jak v předchozím případě. Důležité však je na začátku překonat v sobě ten obecně přjímaný názor, že odpovědnost je jednoznačně pozitivní, chvályhodná vlastnost. Kdyby totiž byla tak správná, nepodlamovala by tolika lidem nohy.
Ona přitom, pokud s ní není něco v pořádku, nohy podlamuje - a to i tehdy, je-li za ni člověk ostatními zároveň chválen a uznáván.
Právě těmi pochvalami a uznáním své správnosti se může stát odpovědnost nenápadnou drogou, které se člověk, přestože ho ničí, nerad zbavuje; nerad uzná, že něco s jeho přístupem není v pořádku. A když už to vědomě uzná, přesto ten přístup v sobě velmi těžko mění; protože ve skutečnosti někdo hluboko v něm - někdo neuvědomovaný - tu touhu po změně nemá; vyhovuje mu zrovna tento stav - jakkoli to člověku může vědomě připadat divné.
To může být z řady podvědomých důvodů:
Nevědomé pohnutky mají nad člověkem obrovskou moc, právě proto, že jsou nevědomé. S něčím, o čem nevíte, že to v sobě máte, můžete jen těžko něco dělat. To, čeho si jste vědomi, můžete mít pod kontrolou. To čeho si nejste vědomi, má pod kontrolou vás,
, říká Anthony de Mello.
Takže opět pomáhá sebereflexe: s odvahou zkoumat, kde to v sobě mám: kde, co a proč přeháním. Protože lidská schopnost dát sám sobě uzdu neznamená ještě sám sobě vlastní uzdou až do bolesti trhat.
Přehánění, čehokoli, vědomé i nevědomé, může být totiž ve svých důsledcích velmi nebezpečné: Osobní svědomí má různé důsledky. Za stejný čin jeden člověk podle svého myšlení a hodnot nevědomě přitáhne trest, zatímco druhý nemá žádné obavy a neprožije žádné důsledky svého činu
, říká Doris Moa ve svém rozhovoru pro EnergyLife.
Tak. Za ty roky bolestivé konfrontace s tím, co k pomáhání nestačí, jsem začala vidět i to, co k pomáhání stačí:
Kdysi ke mně přišel klient. Znala jsem ho a znala jsem i jeho ženu. Před několika roky ke mně chodili oba. Jejich situace byla tehdy na první pohled dost bezvýchodná. Pán se vždy snažil své ženě velmi pomoci. Nedal na ni dopustit a trápil se, když jí bylo zle - což bývalo často. Teď - po letech - přišel sám; jen tak si u mně chvíli odpočinout, udělat něco příjemného pro sebe.
Ležel tedy mlčky na lehátku, já dělala kraniosakrální masáž, vnímala jsem proudící energii. Bylo ticho. Myslela jsem, že u té jemné masáže skončíme - vždyť si chtěl jenom odpočinout. Ale pak jsem - aniž jsem to plánovala - prošla do jeho příběhu - tak jako se mi to v ordinaci často stává. A překvapeně jsem hlásila, co se mi děje:
Jsem někde v neurčeném prostoru - vypadá to jako vesmír. Užívám si velkého bezpečí, pohodlí a jistoty - jako bych byl v sobě úplně doma.
A daleko-nedaleko vidím svou ženu a její prostor - její
doma. Vidím, jak - s elánem jí vlastním - tam metá kozelce, zkouší stojky, hvězdy, salta, padá a zase se zvedá, zkouší to zleva i zprava, stále znova a jinak, s neutuchající energií a velkou zaujatostí - jako dítě.
To je celá ona,myslím si úsměvem.Učí se. Zkouší všecko. Nezdolná.
Jsem na ni hrdý. Na to, jak se nevzdává. Jak žije naplno. Není důležité, co dokáže. Důležité je, že něco dělá a že to dělá zcela zaujatě.
Nic od ní nechci - jen ji s láskou a velkým pobavením pozoruji. Fandím jí. Ze svého spokojeného místa v sobě. Z místa, z kterého k ní vůbec nevybíhám - proč bych to dělal, když ji tak dobře vidím? Natož abych jí do toho mluvil a něco jí radil - vždyť zjevně sama si ví rady.
Vůbec nemám strach - ani o ni, ani o sebe. Všechno je naprosto v pořádku.
Toto, co jsem se ke svému překvapení slyšela říkat, je jedna z odpovědí. Často si na ni vzpomenu, když v ordinaci vidím, jaká je ve skutečnosti hloubka a síla v každém člověku. Stačí když já ji uvidím; a on se na ni rozpomene.
K tomuto poznání jsem nedošla za týden; roky mi to trvalo. Desetiletí.
Pamatuji si na doby přibližně před třiceti lety, kdy jsem jako čerstvá doktorka se svou prací začínala. Bála jsem se do práce. Každé ráno jsem od pěti do šesti seděla oblečená v obývacím pokoji a koukala do zdi:
Jak můžu zvládnout den? Vždyť přece těm lidem, co přijdou, vůbec nemůžu pomoct! Jenom slyšet o té bolesti, dívat se, pak chvíli mektat nějaké nesmysly a pak je nechat jít? Jak mohou pomoci nějaké řeči? A co jim vůbec můžu říct; co vím o cestě z jejich trápení? Oni přece o tom vědí mnohem víc než já! Žijí to denně! Co já vím o jejich dítěti? Oni ho znají - ne já - tak co chtějí slyšet?!
Jedinou mojí útěchou tehdy bylo, že mi stát to místo psychologa vůbec dal. Že mě platí. Přece když mi za to stát dává peníze, tak to má nějakou hodnotu. Jinak by mi to neplatili,
říkala jsem si.. Ale myšlenečka se vloudila i tady: Že by prostě jenom byli tak blbí?
Je zajímavé, jak bývá člověk při posuzování sebe zaslepený. V té době jsem už o sobě slýchávala, že jsem terapeut nadaný od Boha. - Kecy. Jaká terapie? Jenom plané žvanění z rozpaků, aby řeč nestála -
abych odvedla nějakou práci za ty peníze. Abych aspoň něco řekla, když už to ode mě čekají,
říkala jsem si.
Poradenskou pracovnu jsem měla narvanou, jezdili ke mně lidé z celých Čech. Poslouchat to žvanění. Nechápala jsem, proč to dělají. Pořád jsem každé ráno koukala ve strachu hodinu do zdi.
Když se jedna kolegyně vzbouřila nad možností, že bych byla pověřena nějakou speciální terapeutickou prací, slovy: To není spravedlivé - vždyť terapie - to je taková třešnička na dortu…
, v duchu jsem žasla: Třešnička na dortu? Tohle mučení? Tahle bezmoc?
Nestíhala jsem. Už jsem v práci zůstávala i o víkendech a domů chodila v slzách. Neštěstí celého světa se na mě v podobě dalších a dalších setkání valilo a já nevěděla, co s ním. Odmítnout lidi jsem neuměla.
Tak jsem nakonec po dohodě s manželem utekla. Do soukromé praxe. Takhle to přece nemůžeš dělat
, řekl. Uživím tě. Odpočineš si. Občas si vezmeš nějakého klienta…
Chvíli byla úleva. A začalo studium kineziologie, se svým postupným očistným vlivem.
Představa Občas si vezmeš nějakého klienta…
ale byla iluzí. Lidi si mě našli. Přijížděli už nejen z celých Čech, ale i z cizích zemí. Ale bylo to lepší - už jsem uměla kineziologii a jasně viděla výsledky.
Přesto se denně opakovalo to, kvůli čemu tady tento příběh uvádím: bála jsem se, koukala do zdi. Utrpení, s kterým lidi přicházeli, se zvětšovalo. To se přece nedá zvládnout. Bála jsem se jich, bála jsem se jejich utrpení. Přicházeli s ním za mnou a já se bála, že ho nevyřeším. Bála jsem se očekávání, které do mě lidé vkládali. V ordinaci to na mně ale nikdy nebylo znát.
Toho pravidelného přecvaknutí přicházejícího bůhvíodkud jsem si všimla: než klient přišel, byla jsem zaplavená úzkostnými myšlenkami: Co s ním proboha udělám? Neopomenu něco? Určitě se mu přitížilo. Minule jsem to určitě zkazila a až on přijde, bude na tom hůř.
- Ve chvíli, kdy vstupoval do dveří, vstoupilo i něco do mě. Strach rázem přešel, i všechny myšlenky se strachem spojené. Přišla radost. Volnost. Jen jsem zírala, co moje ruce a nohy dělají, co moje pusa povídá, co moje tělo cítí. To přece nejsem já…
Tím, jak jsem během let sama kineziologickou i jinou prací čistila vlastní hlavu, byla ta volnost a síla toho, co se dělo v ordinaci, stále intenzivnější a neuvěřitelnější. Klientovi se vždy velmi ulevilo. Vřele děkoval, dojat odešel.
Zavřely se za ním dveře - a cvak - já se vrátila do své vlastní ustarané hlavy: Určitě jsem to zkazila. Bylo to na něho moc. Určitě to nepochopil. Proč si sakra nedávám pozor, abych byla dost srozumitelná? Měla jsem mluvit pomalu. Měla jsem mu radši říct to a to, a tohle jsem vůbec neměla říkat - darmo se tím bude trápit…
Můj život se dělil na práci v ordinaci - při ní jsem byla šťastná - a na můj soukromý život - tam jsem se trápila pomyšlením na práci v ordinaci.
Logiku to nemá - ale žádnému trápení nevadí, že nemá logiku. Na trápení logiku nepotřebujete. Na trápení si stačíte sami. A když už potřebujete logiku, vaše inteligence vám ji ráda doplní v jakékoli požadované podobě: Přišli za mnou. S trápením. Takže jim s tím musím pomoci. Proč by jinak přicházeli ausgerechnet za mnou? A teď já to nedokážu. Musím - a nedokážu.
Ten odchod z pekla nebyl okamžitý. Postupně mi docházely věci. Například jsem si všimla, že ten, kdo tu práci v ordinaci dělá, nejsem já. Já přece nic nevím - tak proč ta práce tak navazuje na to, co bylo minule, když já si na to vzpomenu až ex post?
To navazování bylo nápadné. Jednou mi například volala neznámá paní z nemocnice. Plakala. Byla čerstvě po operaci nohou, nemohla chodit, a věděla, že v jiné nemocnici jí v té chvíli umírá manžel. Nemohla za ním. Udělala jsem aspoň to, co jsem tehdy uměla z práce s rodinnými konstelacemi: velmi jemně jsem pomohla rozloučení; aby byly dokončeny věty, které si ti dva nestihli říct. Věty o lásce, o vděku. Poděkování. Pomohla jsem té neznámé paní dokončit to, co potřebovalo být dokončeno. I přes telefon jsem s ní cítila velmi krásné spojení. Uběhlo pár let a já na ni zapomněla.
Za dlouhou dobu přišla do ordinace žena středního věku. Když vyprávěla o svém životě, zmínila se taky o tom, že jí brzy umřel muž a ona že nemohla být v té chvíli u něj. Zastavila jsem ji, jako zastavuji lidi, kteří se nemohli rozloučit se svými mrtvými.
Nechte mě s tím chvíli,řekla jsem.Jen si zavřete oči a vnímejte. Je třeba něco dokončit.Slova rozloučení, která jsem říkala, však tentokrát vůbec nerezonovala; jako by ta slova byla příliš - hluchá? Mělká? Něco nebylo v pořádku.
Paní měla zavřené oči.
Co vidíte?zeptala jsem se.
Světlo,řekla.
To by mělo být v pořádku,pomyslela jsem si.To u toho bývá.Pokračovala jsem. Žena vůbec nereagovala. Ani se nepohnula, jen zpomaleně dýchala.
Kde jste?zeptala jsem se.Mlčela. Pak řekla:
Vidím svého muže. Letíme vedle sebe.Znova jsem zkusila doříct to, co by těm dvěma pomohlo dokončit, co dokončit nestihli.
Ale paní mě nevnímala. Vyzařovala takové ztišení a klid, že jsem ztichla taky. A ona začala líčit, co vidí. Bylo to, jako by ji ten muž vzal se podívat
na druhý břeh. Viděla světlo. Let. Svobodu. Lásku. Úlevu. Jistotu a bezpečí. Stále byla s ním a on jí ukazoval stále nové věci. Tekly mi slzy a jí taky.Pak jsem si vzpomněla. Když se vzbudila, řekla jsem:
Vy jste mi kdysi z té nemocnice volala…- Kývla. -Moc mi to pomohlo tenkrát. Proto jsem dnes přišla.A já jsem pochopila, proč tentokrát má slova nerezonovala: protože jsem zapomněla, že to, co si myslím, že mám udělat, už je uděláno. Ale to nevadilo; ten (to?), kdo tu práci v ordinaci dělal místo mě a kdo mě vždycky
přecvaknulz mých ustaraných myšlenek do léčivé roviny, plné radosti a volnosti, kdo ve mně vždycky otevřel tu bránu pro léčení lidí, mě prostě trošku odstavil a paní nasměroval ne tam, kam jsem chtěla já, ale tam, kde ona sama potřebovala být.
Takové příběhy se děly pravidelně. Věděla
jsem věci, které neměly logiku. Jak to, že vidím před očima válečné scény, kterými trpěl váš syn v době, kdy jste ho ještě měla v břiše?
, ptala jsem se nejistě matky pětiletého chlapce. Co to je za nesmysl? - Vždyť tady před pěti lety přece žádná válka nebyla...
Tady ne,
odpověděla matka. Ale my jsme s manželem tehdy pracovali v Jugoslávii…
Ulevovalo mi to poznání. Jestliže skrze mě něco takového prochází a ví to víc než já, tak jistě nemusím přemýšlet, jak to udělat, abych svou práci dobře odvedla. Má práce byla stále jistější. Spoléhala jsem se na toho, kdo mě vedl.
Často mám za to, že ten, kdo mě vede, je zřejmě můj klient. Vždyť mé vnitřní změny po jeho příchodu jsou tak markantní. Nic si o něm nemyslím, ale začnu se chovat úplně jinak než před jeho příchodem. "To by se divila ta ranní paní, co tu vyvádím teď", napadne mě občas. S jedním člověkem přichází hluboká agrese, s jiným bezmoc, s jiným obrovský strach, s jiným horký plamen, s jiným nekonečná voda… Vždy ten člověk ví, o čem mluvím. S někým začnu mluvit o bolestivých vztazích s matkou a vůbec nevím proč. On ví. A s někým o bolestivé bezmoci z utrpení lidí ve světě - a on se rozpláče: "Jak to víte? Já o tom s nikým nemluvím…" - Nevím to. Jenom se jakoby projdu v sobě a tam je všecko.Co se ozve, co začne ve mně stoupat k povrchu, je to pravé.
Postupně jsem - skrz řadu bolestí v osobním životě - pochopila, že jediný, kdo je zodpovědný za své uzdravení, je sám klient. Že já jsem jenom branou, která se pro něj otvírá; jak ji využije, záleží jenom na něm. Že dokonce brala-li jsem dřív zodpovědnost za jeho vyléčení na svá bedra, mohlo to sice být pro něj příjemné a úlevné, ale brzdilo ho to právě v tom přijetí vlastní odpovědnosti, a s tím i v přijetí vlastní šance řídit svůj život.
Má bedra si tímto pochopením absolutní klientovy zodpovědnosti ulevila velmi, a klienti se uzdravovali dál.
Myslela jsem, že už vím všechno. Hledění do zdi bylo minulostí a já se na svou práci těšila. Hodně jsem se při ní učila - o práci, o světě i o sobě.Poslední pochopení přišlo nedávno - v jedné konstelaci. Dívala jsem se v ní do očí lidem kolem sebe. Postupně jsem procházela jejich očima hodně hluboko, hodně. Pod všechny bolesti. Pod všechna zaslepení. Pod všechny názory. Pod všechny domněnky a klamné jistoty. Pod všechny jejich děsivé příběhy. Pod všechnu minulost.
A tam - hluboko pod povrchem - pod tím, co dělali a jak se jevili - jsem je našla. Neměli bolest. Ani nejistotu. Všechny strachy a bolesti, o kterých se mnou mluvili a kvůli kterým ke mně přicházeli jako klienti, byl jen povrchový, měnící se tvar - ale nebyli to oni. Tak jako moře nejsou vlny. Vlny vám o moři neřeknou skoro nic; vlny vám řeknou něco o vaší představě moře; o vaší zkušenosti s ním. O tom, co si myslíte, že vidíte. Abyste o moři věděli víc, musíte jinam: do hloubky; pod zkušenost.
Mí klienti v té hloubce věděli všechno. Stejně jako já. Jejich duše vůbec nic ode mě nepotřebovaly. Byly v klidu a velkém bezpečí - široké jak krajina. Přišly-li ke mně, šlo jen o vzájemné setkání. Pozdravení na cestě. Setkání lásky s láskou.
Plakala jsem dlouho úlevou.