Zde lze najít hodně krátké i hodně dlouhé výňatky z děl českých
i světových autorů: myšlenky, útržky, příběhy, do nichž
autoři různých dob vtělili svou zkušenost s člověkem.
Něco pohladí, něco inspiruje, něco vede k zamyšlení či k pochopení
určitého úseku cesty vlastního života. Abychom se v tom neztratili, bude
tu vždy jen výňatek z jednoho díla, a ukázky se budou střídat
při každé další návštěvě této stránky. Fungují vlastně trochu
(i když obecněji) jako karty,
z nichž si člověk může náhodně
jednu vybrat a nechat se
jí inspirovat. Jako by někdo sedící opodál v křesle k tomu,
co zrovna žijeme, něco jen tak připodotknul...
Hamm (imobilní, slepý člověk na vozíku): Jednoho dne
budeš slepý. Jako já. Budeš dřepět někde, drobeček navždy ztracený
v prázdnu, ve tmě. Jako já. Jednoho dne si řekneš: Jsem unavený,
jdu si sednout, a půjdeš si sednout. Pak si řekneš: Mám hlad,
vstanu a půjdu se najíst. Avšak nevstaneš. Řekneš si: Neměl jsem
si sedat, ale když už jsem si sedl, ještě chvilku posedím, pak
vstanu a půjdu se najíst. Ale nevstaneš a nepůjdeš se najíst.
Budeš chvíli zírat na zeď, pak si řekneš: Zavřu oči, možná na
chvilku usnu, potom to půjde líp. A zavřeš je. Až je otevřeš,
žádná zeď už nebude. Nekonečno prázdna bude kolem tebe, mrtví
všech věků zmrtvýchvstalí by je nezaplnili a ty v ní budeš jako
oblázek v širé stepi. Ano, jednoho dne poznáš, co to je, budeš
jako já, jenomže ty nebudeš mít nikoho, protože tys neměl soucit s
nikým a už nebude nikoho, s kým bys mohl mít soucit.
(Z divadelní hry Samuela Becketta Konec hry)
Žít jak tříocasý jedovatý had
jenž si trhem svléká kůži
Nedbat dechu když se úzkostlivě úží
Tančit jak jen tančí ve vichřici katránové keře
Být dokořán jak z pantů vylomené dveře
Klást do žen něžné rozbušky a zdivočelé roje
Na smrtelné posteli ržát jako kůň
Ržát dlouho
A pak umřít vstoje
( Bedřich Stehno, Žít /Můj Zorbas/ ze sbírky Hořké nápoje)
Jde o to, zda je vůbec oprávněné, aby si člověk zoufal nad svou
vlastní nedokonalostí a nedostatečností. Musíme si položit otázku,
zda může být dočista bezcenný člověk, který poměřuje své bytí tím,
co má být
, tedy který sebe samotného poměřuje ideálem. Není
tomu spíše tak, že právě ta skutečnost, že si dokáže sám nad sebou
zoufat, ho také jaksi ospravedlňuje a do jisté míry vlastně odnímá
jeho zoufalství oprávněnost? Mohl by vůbec být svým vlastním
soudcem, kdyby byl tak dočista bezcenný, že by si ideálu nevšímal?
Nepotvrzuje právě vzdálenost od ideálu (pokud ji ovšem vnímá), že se
tomu ideálu tak docela nezpronevěřil?
(Viktor E. Frankl, Být znamená být odpovědný)
Děti, kdy se narodil
Napoleon Bonaparte,
ptá se učitel.
Před tisíci lety, říkají děti.
Před sto lety, říkají děti.
Loni, říkají děti.
Nikdo neví.
Děti, co udělal
Napoleon Bonaparte,
ptá se učitel.
Vyhrál válku, říkají děti.
Prohrál válku, říkají děti.
Nikdo neví.
U nás měl řezník psa,
říká František,
jmenoval se Napoleon.
Řezník ho bil a pes umřel
hlady
před rokem.
A všem dětem je teď líto
Napoleona.
(Miroslav Holub, Napoleon, ze sbírky Achilles a želva)
Začal jsem se modlit, aby město bylo zbaveno lidí a mně se dostalo požehnání, abych zůstal sám - s-á-m; což je jediná N. Y. modlitba, která málokdy zapadne nebo uvázne cestou, a tak zanedlouho všechno, co jsem začal, skončilo naprostou osamělostí.
(J. D. Salinger, Devět povídek)
Albert Szent-Györgyi, jenž toho věděl dost o mapách,
podle nichž se ubírá kamsi život,
vyprávěl tento příběh z války,
skrze niž se ubírá kamsi historie:
Z malého maďarského oddílu v Alpách vyslal mladý poručík
výzvědnou skupinu do ledové pustiny.
Neprodleně
počalo sněžit, sněžilo dva dny a skupina
se nevrátila. Poručík trpěl: poslalť
na smrt své lidi.
Leč třetího dne výzvědná skupina byla zpět.
Kde byli? Jak dokázali nalézt cestu?
Ano, pravila skupina, pokládali jsme se již
za ztracené a čekali konec. Když tu jeden z nás
našel v kapse mapu. To nás uklidnilo.
Utábořili jsme se, přečkali sníh a pak s mapou
našli správný směr.
A tak jsme tady.
Poručík si vypůjčil onu podivuhodnou mapu, aby ji
prostudoval. Nebyla to mapa Alp,
nýbrž Pyrenejí.
...
Nashledanou.
(Miroslav Holub, Stručná úvaha o mapách - z básnické sbírky Naopak)
Přestože byl Bruta jmenován na vysoký post biskupa, byl později
samotným Velkým bohem Omem povýšen až na nejvyššího Jásema. Dožil se
požehnaného věku.
Brutův nový výklad omniánského náboženství jako mírumilovného a
láskyplného téměř okamžitě způsobil rozklad církve na několik tisíc
drobných sekt, které následně trávily veškerý čas debatami o tom, co
řekl, co to mělo znamenat, jestli vůbec existoval, jestli vůbec
existuje kdokoli z nich, jestli to třeba náhodou nic neznamenalo a
když už jsme u toho, jestli nic opravdu znamená nic... a tedy
nechávaly okolní velké části světa volně procházet dějinami bez
toho, že by ony země musely každý týden volat do zbraně.
(Terry Pratchett, Stephen Briggs - Průvodce po Zeměploše)
Vysoko, vysoko.
Poslední slova bloudila stropem
jako mraky.
Kredenc plakal.
Zástěra se chvěla
jako by přikrývala propast.
Byl konec. Mladí šli spat.
Ale k půlnoci
mrtvá vstala,
zhasila svíce (je jich škoda),
rychle zašila poslední punčochu,
našla svých padesát korun
v piksle od skořice,
a položila je na stůl,
našla nůžky zapadlé za skříní,
našla rukavici,
kterou rok nemohli nalézt,
zkusila všechny kliky,
utáhla vodovod,
dopila kafe
a zase padla zpět.
Ráno ji odvezli.
Byla spálena.
Popel byl hrubý
jako z obyčejného
hnědého uhlí.
(Miroslav Holub, Umřela večer, ze sbírky Achilles a želva)
Městečko bylo malinké, horší než vesnice, a žili v něm takřka jen
starci, kteří umírali tak zřídka, že to bylo až k zlosti. Rovněž v
nemocnici a v káznici potřebovali rakví velmi málo. Zkrátka nestálo
to za nic.
Jakov dělal rakve dobré, důkladné... Objednávky dětských rakviček
přijímal velmi neochotně a dělal je bez míry, s opovržením, a
vždycky, když přijímal za takovou práci peníze, říkával: Upřímně
řečeno, nerad se zabývám titěrnostmi.
Jakov nebyl nikdy v dobré náladě, protože měl stále ztráty. Pracovat
například v neděli a ve svátek bylo hřích, pondělek zase byl
nešťastný den, a tak se za rok našlo na dvě stě dní, kdy Jakov chtěj
nechtěj musel sedět s rukama v klíně. Ale co to bylo ztrát! Když
někdo v městě slavil svatbu bez hudby, byla to taky ztráta. Vrchní
policejní dozorce dva roky stonal a scházel, Jakov netrpělivě čekal,
kdy umře, ale dozorce odjel do gubernského města na léčení a umřel
tam. Tady máte ztrátu další, ztrátu nejméně deseti rublů, protože
rakev by se musela dělat drahá, potažená brokátem. Myšlenka na
ztráty pronásledovala Jakova zvlášť v noci; kladl vedle sebe do
postele housle, a když mu lezla kdejaká hloupost do hlavy, drnkal na
struny, housle ve tmě zněly a Jakovovi bylo lépe!
Šestého května loňského roku se Marfa náhle rozstonala. Stařena
ztěžka dýchala, vypila mnoho vody, taktak že se vlekla, ale přesto
ráno ještě zatopila v peci a dokonce došla pro vodu. K večeru však
ulehla. Jakov hrál celý den na housle. Když se úplně setmělo, vzal
Jakov knížku, do které den co den zapisoval své ztráty, a z pocitu
prázdnoty se dal do roční uzávěrky. Vyšlo víc než tisíc rublů ztrát.
Výsledek jím otřásl tak, že hodil počitadlo na zem a zadupal. Pak
zase počitadlo zvedl, dlouho s ním chrastil a zhluboka napjatě
dýchal. Obličej měl červený a zpocený. Kdyby byl dal ztracenou
tisícovku do banky, přemýšlel Jakov, byl by na úrocích vydělal aspoň
čtyřicet rublů. To znamená, že těch čtyřicet rublů je také ztráta.
Zkrátka ať se podíváš, kam podíváš, všude jen samá ztráta, nic víc.
Jakove,
ozvala se znenadání Marfa. Umírám!
Jakov se ohlédl na ženu. Tvář měla horečnatě růžovou, neobvykle
jasnou a radostnou. Jakov, zvyklý vidět její tvář věčně bledou,
plachou a nešťastnou, se v tu chvíli zarazil. Zdálo se, že Marfa
skutečně umírá a je ráda, že konečně navěky odchází z této chalupy,
od rakví, od Jakova... Hleděla na strop a pohybovala rty, výraz
tváře měla šťastný, jako by viděla smrt, svou vysvoboditelku, a
šeptala si s ní.
Z ničeho nic si vzpomněl, že se s ní vlastně za celý svůj život
nepolaskal, že ji nepolitoval, že ho ani jednou nenapadlo koupit jí
šáteček nebo jí přinést ze svatby nějakou sladkost; pořád na ni jen
křičel, nadával jí kvůli svým ztrátám a hrozil jí pěstmi. Nikdy ji
sice nebil, ale přece jen ji strašil, a stařena vždycky trnula
strachy. Ano, také jí zakázal pít čaj, protože vydání byla i tak
velká, a Marfa tedy pila jen horkou vodu. Jakov najednou pochopil,
proč má Marfa nyní tak zvláštní, radostný výraz, a bylo mu úzko.
Při posledním loučení s Marfou ohmatal rukou rakev a pomyslil si:
dobrá práce!
Když se ale vracel ze hřbitova, zmocnil se ho velký zármutek. A z
ničeho nic mu začaly lézt do hlavy všelijaké myšlenky. Znovu si
vzpomněl, že za celý život ani jednou Marfu nepolitoval ani
nepohladil. Těch dvaapadesát let, co spolu žili v jedné chalupě, se
vleklo dlouho, velmi dlouho, ale tak nějak se stalo, že za celou tu
dobu ani jednou na ni nepomyslel, nevšiml si jí, jako by to byla
kočka nebo pes. A ona mu přesto den co den topila v kamnech, vařila
a pekla, chodila pro vodu, sekala dříví, spala s ním v jedné
posteli, a když se vracel opilý ze svatby, vždycky zbožně věšela
jeho housle na stěnu, ukládala ho do postele, a to všechno mlčky, s
plachým, starostlivým výrazem.
Došel k řece... Nedovedl si vysvětlit, jak se to stalo, že za
posledních čtyřicet padesát let svého života nebyl ani jednou na
řece, a jestli snad byl, že si jí nevšiml. Vždyť je to pořádná řeka,
nikoliv nevýznamná. Daly by se v ní lovit ryby a prodávat kupcům,
úředníkům nebo majiteli bufetu na železniční stanici a peníze
ukládat do banky; dalo by se jezdit v loďce od usedlosti k usedlosti
a hrát na housle a lidé všech vrstev by rádi zaplatili pár grošů...
Konečně by se tu daly chovat i husy, zabíjet a v zimě dopravovat do
Moskvy. Jenom peří by tu bylo za rok za dobrých deset rublů. ale to
on propásl, nic takového neudělal. Jaké ztráty! Ach, jaké ztráty! A
kdyby byl dal to všechno dohromady, lovil ryby, hrál na housle,
bárky plavil, husy zabíjel, jaký by tu byl získal kapitál! Ale nic z
toho se nestalo, ani ve snách nestalo, život minul bez užitku, bez
potěšení, zbůhdarma je ztracen. Pro budoucno nezůstalo nic, a když
se podíváš za sebe, ani tam není nic kromě ztrát, takových hrozných
ztrát, že jde mráz po zádech. Ale proč člověk nemůže žít tak, aby
nebylo ztrát a úbytků? Proč lidé nedělají vždycky právě to, co je
třeba? Proč Jakov po celý svůj život nadával, řval, pral se, urážel
svou ženu? Proč lidé vůbec brání jeden druhému žít? Jaké ztráty!
Jaké hrozné ztráty!
Na cestě domů si uvědomil, že smrt přinese jen a jen užitek; nebude
muset jíst ani pít ani daně platit ani lidi urážet, a protože člověk
leží v hrobě ne jeden rok, nýbrž sta, tisíce let, pak - když to
spočítáme - vzejde z jeho smrti užitek obrovský. Život člověka
znamená tedy ztrátu, jeho smrt užitek. Proč je na světě takový
podivný pořádek, že život, kterého se dostane člověku jen jednou,
projde bez užitku?
(Anton Pavlovič Čechov - úryvky z povídky Rotšildovy housle)
Psát deník je výborné i proto, že si člověk s uklidňující jasností uvědomí změny, jimž neustále podléhá, na něž ovšem vcelku věří, které tuší a přiznává, které však podvědomě popře vždycky, když má z takového přiznání načerpat naději nebo klid.
V deníku najde důkazy toho, že i v situacích, které se dnes zdají nesnesitelné, žil, pozoroval a zapisoval postřehy, že tedy tahle pravice se pohybovala jako dnes, kdy jsme sice moudřejší o možnost přehlédnout tehdejší situaci, ale proto tím spíše si musíme přiznat, jak neohroženě jsme tenkrát bojovali, což se nám dařilo přes všechnu tehdejší neznalost.
(Franz Kafka - Aforismy)
To zábradlí
muselo stát
věčně
na krajíčku propasti
a strašně se bálo
že spadne dolů
neboť trpělo
závratěmi
zvláště v noci
to bylo zlé
neboť nemělo orientaci
A ve dne
do něj lidé
vráželi
a klidně se o něj
opírali
a tlačili ho tak
do pádu
neboť si nevšimli
že beton se odrolil
a zábradlí stojí
uvolněné
jen tak
na chodidlech trubek
že stojí
strachy
(Naděžda Slunská, báseň Příběh kovového zábradlí se sbírky Obrace)
Robe Kterýtene! Slíbil jsi mi, že mě nebudete špiclovat!
Rob pozvedl ruku. No, tož ja, toť pravda, šak ba, ale tuto došlo
k temuto toto... nedosporozumění, slečno, páč my sme vůbec netoto
na tě... nenasísali, nešpehúňali, kdeže! No, že ne, chlopi?
Mnohočervená vrstva, která teď pokrývala celý mlat, pozvedla hlas ve
sboru očividných lží a křivých přísah. Sbor utichl, když si všimli
jejího výrazu.
Poslyš, Robe, řekni mi, proč ty musíš lhát, i když tě člověk
přistihne přímo při činu?
Ahá, tak to je na moju dušu lehký, slečinko,
odpověděl Rob
Kterýten, který byl technicky náčelníkem Fíglů. Helejte, a jakej
by podle vás mělo smysl vrdlouhat, dyž byste vážně nic zlýho
neurobila? Aha! A teďkom sem hluboce poraněnej, až do mej
vniternejch drobů, páč mý dobrý meno bylo utržený vod cti a
potrusený,
prohlásil se širokým úsměvem.
(Terry Pratchett, Obléknu si půlnoc)
Není třeba, abys vycházel z domu. Zůstaň u stolu a naslouchej. Vlastně ani nenaslouchej, jenom čekej. Vlastně ani nečekej, buď zcela tichý a sám. Svět se ti nabídne, abys ho odhalil, nemůže jinak, uchvácen se bude před tebou vinout.
(Franz Kafka, Aforismy)
Opuštěnou
tmavou
krajinou
vede
snad nedopatřením
jediná osamělá kolej
Druhou do páru nemá
a tak se bojí
Vede
a bojí se
Upřeně zírá dopředu
aby neviděla
že je tak sama
A zarytě si opakuje
VŠECHNO JE V POŘÁDKU
VŠECHNO JE V POŘÁDKU
Přijede-li vlak
kolej už nebude
tolik opuštěná:
bude s ní
železniční neštěstí
trosky vagónů
a spousta umírání
Osamělá kolej to ví
už cítí vlak v dálce
A nemůže nic
než vést
opuštěnou
tmavou krajinou
bát se
a říkat si
VŠECHNO JE V POŘÁDKU
(Naděžda Slunská, Osamělá, báseň ze sbírky Obrace)
Tady jde ze schodů za Kryštůfkem Robinem Michal Medvěd hlavou napřed, bum, bum, bum. Jinak to ani neumí, ale někdy mu připadá, že to přece jen musí jít taky jinak; jen kdyby tak mohl na chvíli přestat tlouci hlavou o zem a zamyslit se nad tím, jistě by na to přišel. A pak zas mu připadá, že to asi jinak nejde.
(A. A. Milne - Medvídek Pú)
Ano,
ale pak přišli
zedníci,
lékaři,
tesaři,
lidi s lopatami,
lidi s nadějemi,
lidi s hadry,
hladili
slabiny zdivočelého domu,
hladili
bušící srdce prostoru,
hladili hřebínky bolesti,
až se vrátily všechny cihly,
až se vrátily všechny kapky krve,
všechny molekuly kyslíku
a odpouštěl
kámen kamenu.
(Miroslav Holub, Výbuch, ze sbírky Achilles a želva)
Jednoho dne seděl Králíček s Prasátkem před Púovým domkem a
poslouchali Králíčka a Pú seděl s nimi. Bylo ospalé letní odpůldne a
Les byl plný něžných šelestů a Púovi se zdálo, že na něho všecky
volají: Neposlouchej Králíčka, poslouchej nás.
A tak se
pěkně a pohodlně uvelebil, aby se mu lépe neposlouchalo Králíčka, a
občas otevřel oči a řekl: Hm!
a pak je zase zavřel a řekl: Svatá
pravda!
a Králíček občas velmi vážně řekl: Rozumíš, co
myslím, Prasátko,
a Prasátko velmi vážně přikývlo na důkaz, že
rozumí.
(A. Milne, Medvídek Pú)
S lehkou nevolností
šilhám na svůj pupík.
A mráz mě polévá:
Zaplaťpánbůh
že nás
v té porodnici
rozstřihli,
maminko...
(Naděžda Slunská, báseň Před spaním ze sbírky Karikatura mého panenství)
Vzpomínáte ještě na příběhy o dřevěných panenkách, kterým májová
noc vdechla duši? Jedna taková žila v Lipoltově na hranici Poohří a
Doupovských hor. Bydlila u sedláka Mertla, byla veselá, čilá a
plachá jako lesní zvěř. Znala písně, které po ní nikdo nedokázal
zazpívat. Smála se drobným smíchem a svítila přitom očima ze žluté
smůly.
Záleželo jí na lidské lásce. Kdykoli odcházela třeba jen na malou
chvíli do luk nebo k lesu, vždycky řekla: Tak já jdu.
A
počkala si, až jí odpoví: Přijď zas brzy!
Vždycky se
dočkala, protože ji všichni měli rádi.
Jednoho rána vzala panenka konev, že skočí ke studánce pro vodu.
Byly žně, blížila se bouře a u Mertlů nevěděli, kde jim hlava stojí.
Tak já jdu pro tu vodu,
řekla panenka. Nikdo si jí nevšímal,
všichni zapřahali, nad lesem stály bouřkové mraky.
Já jdu,
řekla panenka podruhé a žluté oči jí zmatněly
strachem. Selka otevřela vrata, sedlák pobídl krávy, v dáli hřmělo a
z luk se zvedl vítr.
Já už opravdu jdu,
vzdychla panenka, jdu ke studánce. Co
mi řeknete?
Ale nikdo ji neslyšel. Nikdo neřekl: Přijď zas brzy.
Mraky
už čněly vysoko nad lesem a do sousedových snopů udeřil blesk. Kdo
by myslel na krásné malé panenky, když je v sázce živobytí?
Tu se panenka dala do pláče a vyšla ze síně. Vzdalovala se loukou,
táhla v trávě těžkou konev a déšť se mísil s jejími slzami.
Bouře byla krátká. Sedláci se vrátili z pole, vypřáhli potah a
děkovali bohu, že to dobře dopadlo. Teprve teď si vzpomněli na
panenku.
Hledali ji v síni, za pecí, v kůlnách, v postelích, v sadě, kolem
domu. Ty šibalko,
volali, ty šibalko veselá, kampak ses
nám schovala?
Ale odnikud nezazněl drobný smích, nikde se
nezableskly žluté oči.
Jen u studánky našli konev plnou vody.
Hned první noci, která byla plná hvězd, se jim začalo stýskat tak
bolestně, že nemohli spát. I vyšli před dům, brodili se v trávě, v
křovinách a loupežnických lesích, volali:
Vrať se, panenko! Přijď zas brzy!
Volali marně. Panenka se nevrátila.
Druhé noci se jim stýskalo méně a třetí noci se počali stydět za
svůj stesk. Pracovali, starali se a vychovávali děti, po letech
umírali a znovu se rodili, milovali se a nenáviděli. Jak by si při
všem mohli pamatovat příběh o dřevěné panence?
Jen někdy, v májových nocích, se jejich srdcí zmocnila divoká
prázdnota. a tu se snažili zazpívat píseň, kterou kdosi v dobách
nesmírně dávných uložil na do paměti jejich rodu. Nikdy tu píseň
nezazpívali. Nebyla to lidská píseň.
Často pak hledívali na své ruce podobné prázdným čeřenům.
Byli tak bezradní, že ani nedokázali říct:
Vrať se, panenko!
Panenky neodešly. Je jich plno po vší zemi, v celém světě. Když se
setmí, kmitají se v trávě. Tence si zpívají.
Nevolejme je. Nedají se ani ochočit, ani koupit. Už nám odvykly. A
patrně se jim nelíbíme.
Ale nezapomínejme na ně. Jsou. Schouleny na smrkové větvi rády
pohladí čelo toho, kdo kráčí lesem.
(povídka O poslední panence z knihy Zdeňka Šmída Strašidla a krásné panny )
Buď život jako život jednotlivce smysl má, a pak jej nemůže ztratit
jen tím, že se nerozmnožuje... Nebo život člověka jako jednotlivce
smysl nemá, a pak by jistě nemohl získat smysl jen tím, že touží po
zvěčnění
reprodukcí. Vždyť zvěčňovat něco, co je samo o sobě
nesmyslné, samo postrádá smyslu.
(Viktor E. Frankl, Být znamená být odpovědný)
Chvilku se přehraboval v kapsách a pak vytáhl malou knížečku,
kterou jim podával k nahlédnutí.
Tohle patřilo mýmu prapradědečkovi,
řekl. Byl ve válce s
Pseudopolisem a moje praprababička mu dala tuhle knihu modliteb
pro vojáky, protože ve válce člověk potřebuje všechny modlitby, na
který si jen dokáže vzpomenout, to mi věřte. Tak oni si ji strčil
do horní kapsy svýho kabátce od uniformy, protože byl moc chudej,
než aby si mohl pořídit brnění, a nazejtří v boji... húúš,
přiletěl šíp, vodnikuď, zabod se rovnou do týhle knihy a prošel jí
celou a zarazil se až na poslední stránce, heleďte. Tady je vidět
ta díra.
To musel být fakticky zázrak,
, souhlasil Karotka.
Jo, taky bych řek,
, přikývl seržant. Pak se zasmušile zadíval
na odřenou knížečku. Škoda, že ho zasáhlo těch dalších sedmnáct
šípů.
(Terrry Pratchett, Hrrr na ně!)
Když je s někým pohromadě, ten druhý po něm sahá a on je mu bezmocně vydán všanc. Když je sám, sahá po něm sice celé lidstvo, ale nespočet napřažených rukou se splétá do sebe a nikdo se ho nedotkne.
(Franz Kafka, Aforismy)
Jistě, náš život jako život biologický, tělesný, je svou
přirozeností pomíjivý. Nic z něj nezbyde. A přece tolik! Co z něj
zbyde, co z nás zůstane, co nás může přetrvat - je to, co jsme ve
své existenci uskutečnili; to, co dále působí mimo nás a bez ohledu
na nás. Náš život se vytrácí ve svém působení. V tom se podobá třeba
prvku rádium, jehož materialita se po dobu jeho životnosti
(radioaktivní látky mají, jak známo, omezenou životnost) stále více
proměňuje v energii záření, která už se nikdy nevrátí k látkovosti.
Co vyzařujeme
do světa, ony vlny
jež vystupují z
našeho bytí - to je to, co zbývá z nás, když samo naše bytí už dávno
zaniklo.
(Viktor Frankl, Být znamená být odpovědný)
Pravda je nedělitelná, proto se sama nemůže poznávat; kdo ji chce pozorovat, musí být lží.
(Franz Kafka, Aforismy)
Slunce se blížilo k obzoru.
Nejkratší život na Zeměploše žily jepice, stvoření, kterým se to
zřídkakdy podařilo natáhnout přes dvacet čtyři hodiny. Dvě z
nejstarších poletovaly bezcílně sem a tam nad vodou pstruhového
potoka a probíraly s několika mladšími členy večerního líhnutí
historii.
Jepice teď už zdaleka neuvidí slunce, na jaké byly zvyklé,
řekla jedna z nich.
To máte pravdu. Jó, za starejch dobrejch hodin, to bejvalo
slunce! Bylo překrásně zlatožlutý. Ne jako tohle laciný červený
zboží.
Taky bývalo výš.
To teda bejvalo. To máte pravdu.
A nymfy a larvy měly k jepici alespoň trochu úcty.
Jó, jó,
přikyvovala druhá jepice horlivě.
Já si myslím, že kdyby se mladé jepice v současných minutách
chovaly jenom trošku líp, měly bychom slunce jako za starých
hodin.
Mladší jepice jim vychovaně naslouchaly.
Pamatuju si hodiny,
začala jedna ze starých jepic, kdy
tady všude, kam jepice dohlédla, byla pole.
Mladší jepice se rozhlédly kolem.
Ale ona jsou to pořád pole,
nadhodila jedna z nich po chvíli
opatrně.
Jenže já pamatuju, že to byla lepší pole,
prohlásila ostře stará jepice.
Jó, jó,
přikyvovala její družka. A pásla se na nich
kráva!
Bodejť! To je ono! Na tu krávu si dobře vzpomínám! Stála
zrovínka támhle. Nějakých - no - čtyřicet padesát minut. Byla
hnědá, to vím přesně!
V těchhle hodinách už takovou krávu neuvidíte.
V těchhle hodinách už neuvidíte žádnou krávu.
Co je to kráva?
zeptala se jedna z nově vylíhnutých jepic.
Vidíte?
ušklíbla se starší triumfálně.
To jsou celá ta moderní efemeroptera.
Pak se odmlčela. Co
jsme to dělaly, než jsme začaly mluvit o slunci?
Poletovaly jste bezcílně sem a tam nad vodou,
napověděla
jedna z mladších jepic. Alespoň tak to podle jejího názoru vypadalo.
Ne, ještě před tím.
Hm... vyprávěly jste nám o Velkém pstruhu.
Aha, ano. Správně. Velký pstruh. To je ono. Tak podívejte, když
budete celý život poctivé a hodné jepice a budete pěkně bezcílně
poletovat nad vodní hladinou -
- a chovat se slušně ke starším a chytřejším -
-ano, a chovat se slušně ke starším, pak máte velkou naději, že
Velký pstruh -
Chňap.
Chňap.
Co udělá?
zeptala se jedna z mladších jepic.
Odpověď se neozvala.
Co pak udělá Velký pstruh?
zeptala se jiná jepice nervózně.
Pak se mladé jepice zadívaly na soustředné kruhy, které se rozbíhaly
po vodní hladině.
Svaté znamení!
řekla další jepice. Pamatuji se, že o tom
jsem slyšela vyprávět! Velké kruhy na vodě! To je znamení Velkého
pstruha!
Nejstarší z mladých jepic zamyšleně pozorovala vodu. Začala si
uvědomovat, že jako nejstarší přítomná jepice má teď ona právo
vznášet se nejníže nad hladinou.
Říká se,
začala mladičká jepice, která se vznášela v
nejvrchnější vrstvě hustého roje, který se trhaně pohyboval sem a
tam, že když pro vás přijde Velký pstruh, odeberete se do země,
která přetéká... přetéká...
Jepice nenalézala slov. Přetéká
vodou,
dokončila kulhavě.
To by mě zajímalo,
řekla nejstarší jepice.
Musí tam být opravdu nádherně,
uvažovala nahlas ta nejmladší.
Oh? Proč myslíš?
Protože se odtamtud nikdo nechtěl vrátit.
(Terry Pratchett, Sekáč)
Seděli na stráni za vesnicí a pozorovali holuby. Nebe bylo modré
odpoledním světlem. Holubi létali v hejnech.
Vidíš, jak se ztrácejí?
řekl. Nejlepší je, když letí
rovnou dopředu, přímo na Polanku. Zmenšují se, až jsou z nich
tečky, a pak rázem zmizí. Jako by se propadli do nicoty,
řekl.
Chvilku bylo ticho.
V nicotě přestává být holub holubem,
dodal.
Ale v Polance se tím holubem znova stane. Protože se z té nicoty
vynoří,
namítla.
Jo. Přesně jako já,
pomyslel si. Přesně jako já.
(N. S., Příběhy)
V poslední době byly chvíle, kdy jsem si toužebně přála, abych
měla ten dar změnit minulost. Samozřejmě to nedokážu, ale mohu
změnit přítomnost, takže až se stane minulostí, zjistí se, že to
byla minulost, kterou stojí za to mít.
(Terry Pratchett, Obléknu si půlnoc)
Vydal se na lov Zvědavých olihní, kterým se tak říkalo, protože to
jednak byly olihně a jednak byly zvědavé. Jejich zvědavost byla tím,
co k nim také přilákalo zvědavost lidí.
Obvykle věci probíhaly takto: Krátce po tom, co olihně připluly
zvědavě obhlédnout světlo lucerny, kterou Kuboš Janeček zavěsil na
vnější bok člunu, začaly se s dvojnásobnou zvědavostí zajímat o
způsob, jakým mnohé z jejich středu se zašploucháním mizely směrem
vzhůru.
Zvědavé olihně byly výjimečně zvědavé. Ke svému neštěstí nebyly
příliš dobré v praktickém využití získaných poznatků.
Do míst, kde se vyskytovaly, to bylo daleko, ale Kubošovi se ten
výlet obvykle více než vyplatil. Zvědavé olihně byly malé, neškodné,
jejich loviště se velmi těžce hledala a gourmeti celého světa se
shodli v tom, že na světě neexistuje tvor, který by mě odpornější
chuť než ony. To mělo za následek, že se po nich vzápětí nesmírně
zvýšila poptávka v jistých velmi drahých restauracích, kde z nich ti
nejzkušenější šéfkuchaři s neobvyklou péčí připravovali pokrmy, v
nichž zaručeně není ani stopy po chuti Zvědavé olihně!
(Terry Pratchett, Hrrr na ně!!!)
Říkají, že když člověk zestárne tak jako já, tělesné pochody se prý zpomalí. Tomu nevěřím. Ne, myslím, že to je naprostý omyl. Mám jednu teorii, že se v těle nic nezpomalí, ale že se kvůli člověku zpomalí život. Chápete mě? Všechno jaksi ochabne, a člověk toho může pozorovat mnohem a mnohem víc, když věci kolem jsou v pomalém pohybu. Co všechno člověk vidí! To neobyčejné, co se kolem nás děje, o čem jste předtím neměl ani nejmenší tušení! Skutečně, všechno je to radostné dobrodružství, přímo radostné!
(Gerald Durrell, O mé rodině a jiné zvířeně)
Profesor Hopkins se choval vůči vášni své ženy se shovívavou tolerancí hodnou anglického gentlemana. Byl totiž přesvědčen, že každý člověk má právo na svou denní dávku blbosti.
(Jaroslav Boček, Nové nápady milovníka zvířat )
Pravá cesta vede přes lano, které není nataženo ve výši, nýbrž těsně nad zemí. Je zřejmě spíš určeno k tomu, aby se o ně klopýtlo, než aby se překročilo.
(Franz Kafka, Aforismy )
Má dva soky. První ho svírá zezadu, odkud vzešel. Druhý mu překáží v postupu vpřed. Bojuje s oběma. Vlastně mu ten první pomáhá v boji s druhým, neboť ho tlačí dopředu, a zrovna tak ten druhý mu pomáhá v boji s prvním; neboť ho přece tlačí zpátky. (On) sní o tom, že jednou v nestřeženém okamžiku - to by ovšem musela být noc, tak temná, jak žádná ještě nebyla - vyskočí z bojové linie a za své bojové zkušenosti bude ustanoven soudcem nad oběma soky, kteří spolu bojují.
(Franz Kafka, Aforismy )
Byl jste někdy na moři, seržo?
zajímal se Noby.
Pch, já? To tedy ne!
odpověděl seržant. Mě kariéra
mořskýho vlka nikdy nezajímala!
Mě taky ne,
přikývl Noby. Mně stačili ti, co jsem chyt
já. Mořský vlci! To by mně eště chybělo! Natož aby mě zajímala choroba
nějakýho mořskýho vlka.
Aha.
Já sám jsem dost čistotnej.
Možná, ale nevíš, co to znamená kariéra mořskýho vlka.
To nevím, seržo.
To znamená, že se někdo stane námořníkem. Moři se ale sakra nedá
věřit. Když jsem byl malej, měl jsem takovou knížku o malým
klukovi, kterej se na nějakej čas promění v mořskýho víla a žije
na mořským dně -
A ta kariéra -
Takže tam žije a všude kolem jsou hodný mluvící rybičky a růžový
škeble a takový věci, a pak jsem byl na prázdninách v Quirmu,
viděl jsem poprvý moře a pomyslel jsem si: tady se valí, hurá! A
kdyby naše máma neuměla pořádně běhat, kdo ví, jak by to bylo
dopadlo. Ten kluk v tý knize uměl dejchat pod vodou, rozumíš, tak
jak jsem to měl vědět? Všechno, co se vypráví o moři, jsou jenom zatracený
lži. Samý kecy a v nich sem tam ústřice.
Chvíli zamyšleně mlčeli.
Vypadá to, jako kdyby nás čekal boj, seržo,
řekl Noby.
To dlouho nepotrvá. Ti Klačané jsou jenom smečka zbabělců,
zavrtěl Tračník hlavou. Stačí, abychom jim dali okusit chladné
oceli, a uvidíš, jak jim bude vyletovat písek za patama.
Seržant Tračník měl široké vzdělání. Měl v hlavě uloženo všechno, co
se naučil ve škole Náš táta vždycky říkal
, v institutu Podle
selského rozumu
a teď byl studentem rozšířeného
postgraduálního kurzu Jeden chlápek v hospodě tvrdil
.
Takže by to nemělo bejt nijak těžký je vyřídit?
ujišťoval se
Noby.
A navíc mají úplně jinou barvu než my,
pokračoval Tračník. Teda
rozhodně než já... - Klačana poznáš hlavně podle toho, jak
vyslovuje všechna ta slova s al na začátku, rozumíš?
Protože to je vždycky spolehlivě prozradí. To oni vymysleli
všechna slova začínající na al. Podle toho je vždycky
poznáš, ty Klačany. Jako třeba al-kohol, chápeš?
Oni vymysleli pivo?
Jo.
To bylo chytrý.
Já bych neřekl zrovna chytrý,
zabručel seržant
Tračník, který si pozdě uvědomil, že udělal taktickou chybu. Měli
spíš štěstí, řekl bych.
A co eště udělali?
No, pak je tady...
Tarčník mačkal paměť. Pak je tady
tahle al-gebra. To je jako počítání, jenže s písmenama. To je
pro... pro lidi..., co nejsou dost chytrý na to, aby dokázali
počítat s číslama, chápeš?
Fakticky?
Samozřejmě,
přikývl Tračník pevně.Abych řekl pravdu,
pokračoval mnohem jistěji, protože objevil cestičku ven, slyšel
jsem na univerzitě jednoho mága, který říkal, že Klačani vlastně
nevymysleli vůbec nic. Říkal, že jejich největší příspěvek byl v
matice. Já se ho zeptal jakej a on mi odpověděl, že prej vymysleli
nulu.
Tak to mi nijak chytrý nepřipadá,
řekl Noby. Každej dokáže
nic nevymyslet. Já taky nic nevymyslel.
Přesně to říkám,
přikývl spokojeně Tračník. Já mu řekl, že
existujou lidi, kteří vymysleli čísla jako například čtyři a a -
- sedm -
jasně, co byli géniama. Nic nemusíš vymejšlet. To tady
bylo vždycky. Oni na to asi jenom přišli.
To je tím, že tam mají všude tu poušť,
zamyslel se Noby.
Bodejť! Skvělá úvaha! Poušť. Vždyť poušť, jak každej ví, je
vlastně nic. Nic - to je pro ně přírodní zdroj. Logicky. Zatímco
my jsme mnohem civilizovanější a máme kolem sebe mnohem víc věcí,
který můžeme počítat, a proto jsme vymysleli čísla...
Taky jsem slyšel, že maj spoustu různejch podivnejch bohů,
nadhodil
Noby.
Jasně, a taky bláznivý kněze,
přikývl Tračník. Půlka z
nich má pěnu u huby. Věřej na celou řadu pitomejch nesmyslů.
A jak se teda doopravdy lišej od těch našich kněží?
zeptal se Noby. Rozumíte, někteří naši kněží maj taky -
Doufám, že nemáš v úmyslu chovat se nepatrioticky,
přerušil
ho Tračník příkře.
Ne, jasně, že ne. Jen tak jsem se ptal. Je mi jasný, že musej
bejt mnohem horší než ti naši, už proto, že jsou to cizinci a maj
jinou barvu a vůbec...
A samozřejmě jsou celý žhaví do boje,
pokračoval Tračník. Jsou
to strašní násilníci, rváči, a ty jejich zahnutý šavle...
Myslíte jako... třeba že na tebe zuřivě zaútočej, zatímco budou
zbaběle prchat potom, co jsme jim dali okusit naší chladné oceli?
,
řekl Noby, který měl občas až zrádně přesnou paměť na podrobnosti.
Nedá se jim věřit, jak říkám. A po jídle hlasitě krkají, abys
věděl.
Hrozný..., ale to vy taky, seržo.
Jo, ale já nepředstírám, že to patří k dobrým
způsobům, Noby.
No, musím říct, že jsem fakticky rád, že jsem tady s váma, seržo,
a že to dokážete všechno tak pěkně vysvětlit,
liboval si Noby.
Je úžasný, co vy všechno víte.
(Terry Pratchett, Hrr na ně!!!)
Nepostradatelným prvkem, který je společný jednoduché zvířecí tradici a nejvyššímu kulturnímu ústnímu podání lidí, je zvyk. Jak si může být v důsledcích podobný prostý zvyk nějakého ptáka při prostorové orientaci a složitý kulturní rituál člověka, to se mi ujasnilo při jednom zážitku, na který nikdy nezapomenu. Studoval jsem tenkrát hlavně chování jedné mladé husy velké, kterou jsem odchoval z vejce. Přenesla na mou osobu všechny způsoby chování, kterými se normálně house obrací na své rodiče, pozoruhodným procesem, který nazýváme vtištění a o kterém - stejně jako o huse Martině - podrobněji referuji v jiné své knize. Martina si v nejútlejším mládí pevně osvojila jeden zvyk; když byla asi jeden týden stará a již schopná sama vylézt do schodů, pokusil jsem se ji vylákat do své ložnice pěšky, místo abych ji tam, jako dosud každý večer, donesl. Husy velké špatně snášejí každé uchopení; dostanou tím strach, a proto uděláme dobře, když je toho pokud možná ušetříme. V hale našeho domu začíná napravo od prostředních dveří schodiště, které vede do horního poschodí. Proti dveřím je velké okno. Když nyní Martina ťapající mi poslušně v patách, vstoupila do tohoto prostoru, nahnala jí nezvyklá situace strach; jako všichni postrašení ptáci se snažila dostat se rychle ke světlu; jinými slovy proběhla kolem mne, který jsem již stál na prvním stupni schodiště, a běžela ode dveří přímo k oknu, kde postála několik okamžiků, dokud se neuklidnila. Pak se opět poslušně vrátila ke mně na schodiště a šla za mnou do horního patra. Tento průběh se příštího večera opakoval, až na to, že nebyla zacházka k oknu tak velká, a doba, kterou Martina potřebovala k uklidnění, se podstatně zkrátila. V příštích dnech tento vývoj pokračoval: prodlení u okna úplně zmizelo a také dojem, že se husa vůbec ještě nějak bojí. Zacházka k oknu dostávala víc a víc charakter zvyku a vypadalo přímo komicky, jak Martina odhodlaným krokem přiběhla k oknu, tam se bez zastavení otočila a stejně odhodlaně putovala zpět ke schodům a po nich nahoru. Navyklá zacházka k oknu se stávala stále kratší, ze 180° obratu se stal ostrý úhel: husa, místo aby vylezla na první schod po jeho pravé straně, putovala podél něho až na jeho levý konec, tam udělala ostře vpravo vbok a vyšplhala se do schodů.
Tenkrát se stalo, že jsem jednoho večera zapomněl Martinu vpustit
do domu ve správnou dobu a vést ji do svého pokoje. Když jsem si na
ni konečně vzpomněl, panovala už hluboká tma. Pospíchal jsem k
domovním dveřím, a jakmile jsem je pootevřel, prodrala se husa
spěšně a ustrašeně škvírou mezi dveřmi, proběhla mi mezi nohama do
domu a běžela proti svému zvyku přede mnou ke schodům. A pak
udělala něco, co ještě víc odporovalo jejím zvykům: odbočila z
navyklé cesty a zvolila tu nejkratší; zkrátila si jinak
obvyklý pravý úhel a vylezla na nejspodnější schod z jeho pravé
strany. Řízla
zatáčku schodiště a začala rychle lézt nahoru.
Teď se ale stalo něco skutečně otřesného: když husa vylezla na pátý
stupeň, prudce se zarazila, natáhla krk, jako to dělají ptáci v
případě velkého leknutí a pohotovosti k útěku, a povytáhla křídla z
křídelních příkrytů. Současně vyrazila varovný hlas a
málem by byla skutečně vzlétla. Na okamžik strnula, nato se
obrátila, sestoupila spěšně těch pět schodů zase dolů a proběhla
horlivými kroky - jako někdo, kdo plní velice naléhavou povinnost -
původní, daleko k oknu vedoucí zacházku; pak znovu vkročila na
schody, tentokrát předpisově zcela daleko na levé straně, a začala
lézt nahoru. Když znovu přišla na pátý schod, zůstala stát, ohlédla
se, otřepala a pozdravila - to je chování, jež můžeme u hus velkých
pozorovat pravidelně tehdy, když se po utrpěném leknutí opět
uklidní. Sotva jsem věřil svým očím! Nepochyboval jsem v nejmenším,
jak interpretovat příhodu, která se právě odehrála: zvyk se stal
potřebou, proti níž se husa nemohla prohřešit, aniž dostala strach.
(Konrad Lorenz, Takzvané zlo)
Většinou to totiž bývá tak, že když přijdete za někým, aby vám dal nějakou radu, málokdy to děláte proto, že byste ve skutečnosti chtěli, aby vám ji dal. Chcete jen, aby byl u toho, když rozmlouváte sami se sebou.
(Terry Pratchtett, Hrr na ně!!!)
Steiniger umístil potkany chycené na různých místech do velkých společných výběhů, jež zvířatům poskytovaly zcela přirozené životní podmínky. Nejdříve se zdálo, že jednotlivá zvířata mají před sebou navzájem strach. Zřejmě nebyla v útočném naladění. Buď jak buď, k vážnějším rvačkám docházelo, jen když se zvířata náhodou potkala, obzvláště pak, když byla proti sobě hnána podél stěny výběhu, takže do sebe značnou rychlostí vrazila. Skutečně agresívními se potkani stali teprve tehdy, když si zvykli a začali obsazovat revíry. Současně začala tato vzájemně se neznající zvířata, jež pocházela z různých lokalit, tvořit páry. Jestliže se utvořilo více párů současně, mohly se boje, které vzápětí následovaly, protáhnout na dlouhou dobu. Vznikl-li však ještě jeden pár s určitým časovým náskokem, tyranizovali oba manželé spojenými silami nešťastné spoluobyvatele výběhu natolik, že takto zostřený tlak znemožňoval utvoření jakéhokoliv dalšího páru. Nespárovaní potkani zřetelně klesli v hodnostním žebříčku a pár je nyní neustále pronásledoval. Dokonce i v 64 m² velkém výběhu stačily takovému páru pravidelně jen dva tři týdny k tomu, aby sprovodil ze světa veškerá zvířata, která sem s nimi byla vpuštěna, tj. 10 - 15 silných dospělých potkanů.
Samec a samice vítězného páru byli vůči podřízeným příslušníkům vlastního druhu stejně krutí, přece však samec dával zřetelně přednost trýznění a kousání samců a samice zase spíš pronásledovala samice. Podřízení potkani se bránili jen málo; snažili se zoufale uniknout a obraceli se ve své nouzi směrem, který může potkanům jen zřídkakdy přinést záchranu - totiž nahoru. V místech silného výskytu potkanů viděl Steiniger často ještě za denního světla sedět zcela nekrytě vysoko na keřích a stromcích bojem vyčerpané a zraněné potkany; šlo zřejmě o kusy, které zabloudily do cizího revíru. Zranění se většinou nacházela na zadní polovině hřbetu a na ocase - v místech, kde pronásledující může prchajícího nejsnáze popadnout. Jen zřídka je milosrdnou příčinou smrti prudká hluboká rána nebo vykrvácení. Častěji je smrt způsobena otravou krve, zejména u kousnutí, která proniknou břišní stěnou. Většinou ale zvíře hyne v důsledku celkového vyčerpání a nervového předráždění, jež vede k selhání činnosti nadledvinek.
Pozoruje-li člověk krvavé tragédie, které přeživšímu páru potkanů
konečně dopomohou k panství nad celým výběhem, sotva očekává vznik
společenství, jaké se velmi brzy nato utvoří z potomstva
vítězných vrahů. Mírumilovnost, ba něha, jimiž se vyznačuje vztah
savčích matek k dětem, se zde neprojevuje jen u otců, ale zahrnuje i
dědečka se všemi strýci, tetami, prastrýci, pratetami atd., atd. až
nevím do kolikátého kolena. Různé matky kladou houfy svých dětí do
téhož hnízda a lze sotva předpokládat, že se každá z nich stará jen
o svá vlastní mláďata. Vážně míněný boj uvnitř takové velerodiny
vůbec neexistuje, i když se houf skládá z tuctů zvířat. V houfu
potkanů sociální hierarchie neexistuje. Houf napadne
společně velkou kořist a jeho nejsilnější členové mají na jejím
udolání největší podíl. Při žrádle ale jsou, cituji Steinigera
doslovně, ... menší zvířata ta nejdotěrnější. Větší jedinci si
od nich dobrovolně nechávají vzít sousta potravy. Tato po každé
stránce čilejší zvířata, jež dosáhla teprve polovice či tří
čtvrtin definitivní velikosti, předčí plně dorostlé jedince zřejmě
i při rozmnožování. Vše je jim po vůli, dokonce ani nejsilnější a
nejstarší zvíře jim nic neodepře.
Uvnitř houfu neexistuje vážně míněný boj, nanejvýš drobné třenice
se vždy urovnávají jen ranami přední tlapkou nebo kopnutím zadních
nohou, nikdy však kousnutím. K vážně míněným střetnutím mezi
příslušníky téže velerodiny dochází jen v jediném případě, který je
v mnoha ohledech významný a zajímavý - totiž tehdy, když
vnitrodruhovou a vnitrorodinnou agresi vyvolá přítomnost cizího
potkana. Jak se chovají potkani, do jejichž revíru vnikne člen cizí
skupiny - nebo je tam experimentálně vpuštěn -, patří k
nejhroznějším, nejotřesnějším a nejodpornějším věcem, jaké lze vůbec
u zvířat pozorovat. Cizí potkan může pobíhat celé minuty a ještě
déle kolem, aniž tuší hrozný osud, který ho očekává. Stejně dlouho
mohou místní zvířata pokračovat ve své obvyklé činnosti - až se
konečně cizinec přiblíží natolik, že je zavětřen. Tu sebou tělo
domorodce trhne, jako by jím projel elektrický proud. Toto naladění
se ihned předává dál a v okamžiku je vzbouřena celá kolonie. Potkani
si předávají naladění jen určitými výrazovými pohyby, krysy to však
činí pronikavě vysokým a ďábelsky ostrým zavřísknutím, k němuž se
připojují všichni příslušníci skupiny, kteří jej zaslechli. S očima
rozčilením vystouplýma z důlků a se zježenou srstí se potkani
vydávají na lov potkanů. Jsou tak zběsilí, že když se dva z nich
setkají, nejdřív se pro jistotu navzájem prudce kousnou. ... Tak
bojují 3 - 5 vteřin,
referuje Steiniger, pak se s kupředu
nataženými hlavami důkladně očichají a pokojně se rozejdou. V den,
kdy je pronásledován cizí potkan, jsou všichni příslušníci houfu
vůči sobě podráždění a nedůvěřiví...
Je možno pokusně ocejchovat člena tlupy za nenáviděného cizince a naopak, ovlivníme-li tento pach vhodnými prostředky. Eibl vzal z kolonie krys jedno zvíře a vypustil je do nově zařízeného terária; když je za několik dní přenesl zpět do původního výběhu, jednalo s ním jeho příbuzenstvo jako s cizincem. V druhém případě přenesl s krysou také trochu půdy a steliva z výběhu, takže izolované zvíře s sebou dostalo jakési věno, na němž lpěl pach tlupy. Ačkoliv byl tento jedinec umístěn do čisté prázdné elementky, byl i po týdny trvající nepřítomnosti velerodinou znovu přijat jako její příslušník.
Přímo srdcervoucí byl osud jedné krysy, s níž Eibl naložil výše popsaným způsobem a již v mé přítomnosti vpustil zpátky do výběhu jejího příbuzenstva. Toto zvíře zřejmě nezapomnělo pach své skupiny, nevědělo však, že se jeho vlastní pach změnil. Po návratu do starého kotce se tedy cítilo doma a v úplném bezpečí a ostrá hryznutí jeho bývalých přátel byla pro ně naprosto nečekaná. Ani po několika vážnějších poraněních ještě nereagovalo strachem a pokusy o útěk, jež lze na skutečně cizích krysách pozorovat již po prvním útoku člena místní skupiny. Ujišťujeme jemnocitné čtenáře - čtenářům vědeckým to zdráhavě přiznáváme - že jsme v tomto případě nečekali na trpký konec, nýbrž jsme pokusné zvíře ve výběhu jeho příbuzenstva umístili do ochranné drátěné klece, aby opět získalo původní pachovoustátní příslušnost.
Bez takového sentimentálního zákroku je osud cizí krysy skutečně strašný. Ještě tak to nejlepší, co ji může potkat, je, že zvíře je v nesmírné hrůze náhle stiženo mrtvicí, jak pozoroval S. A. Barnett v ojedinělých případech. Jinak je příslušníky vlastního druhu pomalu rozsápáno. Myslím, že jen zřídkakdy je na nějakém zvířeti možno tak zřetelně pozorovat zoufalství, panický strach a současně vědomí neodvratitelnosti strašlivé smrti jako na kryse, která pochopí, že ji krysy hodlají zlikvidovat - vůbec se již nebrání! Člověk toto její chování bezděky porovnává s tím, jak krysa vzdoruje hrozbě velké šelmy, jež ji zahnala do kouta a které - stejně jako krysám cizího společenství - nemůže uniknout. Přesto čelí mnohem silnějšímu nepříteli odvážnou sebeobranou, nejlepší obranou, jaká vůbec existuje - útokem. Komu už jednou ve slepé uličce skočil do obličeje potkan s pronikavým válečným křikem svého druhu, pochopí, co myslím.
(Konrad Lorenz, Takzvané zlo)
Ve volném moři se uskutečňuje princip vrána k vráně nesedá
nekrvavou cestou tak, že poražený z teritoria vítěze prostě uteče a
není jím příliš daleko pronásledován. Naproti tomu v akváriu, z
něhož není úniku, vítěz poraženého bez okolků usmrtí. Přinejmenším
si činí nárok na celou nádrž a pokládá ji za svůj revír. Od toho
okamžiku trýzní neustálými útoky jedince, kteří nemají vlastní
teritorium, do té míry, že rostou pomaleji než on sám, takže se jeho
převaha zvětšuje - až k tragickému konci.
(Konrad Lorenz, Takzvané zlo)
Bouře do toho vkládala skutečně všechno. Byla to její životní příležitost. Strávila roky na nebi nad provinciemi a dělala húlavy všeho druhu, sbírala zkušenosti, navazovala známosti, občas se vrhla na nic netušícího pasáka nebo vyvrátila nějaký ten menší doubek. Teď objevila malou skulinu v počasí, uvědomila si, že udeřila její hodina, a bouře začala rychle růst a sílit v naději, že si jí všimne některá z velkých klimatických poruch. Byla to opravdu skvělá bouře. Dokázala se do své role cele promítnout, vložit do ní skutečnou vášeň, na tom se shodli všichni kritikové, a kdyby dokázala lépe kontrolovat hrom, bylo by se o ní mluvilo ještě celá dlouhá léta.
(Terry Pratchett – Soudné sestry)
Jako většina lidí – tedy alespoň většina lidí, kterým ještě nebylo šedesát – si ani Verence nezatěžoval hlavu zbytečnými úvahami, co se s člověkem stane, když zemře. Když na něj přišly podobné úvahy, tak si jako téměř každý člověk od úsvitu lidstva v duchu pomyslel, že se to nakonec jistě nějak vyvrbí samo. A – stejně jako téměř každý člověk od úsvitu lidstva – byl najednou mrtev.
(Terry Pratchett – Soudné sestry)
Velká část lidí žije v jakési časové šmouze, která je rozmáznutá kolem bodu, kde se právě nachází jejich tělo – buď se o chloupek předbíhají do budoucnosti, nebo se maličko zdržují v minulosti. Obvykle se tak úpěnlivě zabývají myšlenkami na to, co se stane, že to, co se děje teď, zjistí, až když na to vzpomínají.
(Terry Pratchett – Soudné sestry)
Jo tak jasné?
, prohlásila nevrle Bábi Zlopočasná. Věřím,
že tobě je to jasné. Potíž je, děvenko, v tom, že když jsou věci
jasné, neznamená to, že jsou taky pravdivé!
(Terry Pratchett – Soudné sestry)
Vévoda Felmet upíral zachmuřený pohled na mokrý prales. Byl tak odporně rozlehlý. Došel k názoru, že to není tím, že by měl něco proti jednotlivým stromům, ale pohled na tolik stromů pohromadě na něj působil silně depresivně. Přemáhal touhu spočítat je.
Jistě, má drahá,
řekl.
Na druhé straně, pomyslel si, nemuselo by to být tak špatné být stromem. Stromy nemají uši, tím si byl skoro jist. A jak se zdá, obejdou se bez posvátného stavu manželství. Takový samčí dubový strom – to si bude muset vévoda ještě ověřit -, takový dubový strom prostě rozpráší svůj pyl do větru a všechny ty ostatní věci s žaludy…, nebo jsou to snad duběnky? Ne, byl si skoro jistý, že jsou to žaludy, to všechno už se odehraje někde jinde…
Ovšemže, poklade,
přikývl.
Ano, stromy to mají skvěle vymyšleno. Vévoda zvedl pohled k hustým korunám. Ti sobečtí prevíti.
Samozřejmě, miláčku,
prohlásil.
(Terry Pratchett, Soudné sestry)
Určité věci, které se snaží vypadat jako určité věci, často
vypadají pravěji než ty pravé. To je známá věc,
pokývala Bábi
hlavou.
(Terry Pratchett, Soudné sestry)
Lidé považují za velké štěstí, když se ve vesnici usadí
čarodějka. A přísahám, že mají pravdu.
Proč?
Kancléř zaváhal. Když se naposled uchýlil k čarodějce o pomoc, měl určité potíže se spodním vyústěním zažívacího traktu, které působily, že se mu záchod denně měnil na mučící kobku, a teprve kelímek masti, kterou mu připravila čarodějka, přeměnil svět na snesitelné místo.
Dokážou uhladit různé vypukliny a praskliny každodenního
života,
odpověděl nakonec diplomaticky.
(Terry Pratchettt, Soudné sestry)
Bábi Zlopočasná, která kráčela nočním pralesem k domovu, si obtočila šál kolem ramen a uvažovala. Procházela temnotou klidným, rychlým krokem někoho, kdo ví, že prales v takové vlhké a větrné noci ukrývá nepředstavitelně strašlivé věci a ona že je jednou z nich.
(Terry Pratchett, Soudné sestry)
Jen jedinkrát v historii se do domu čarodějky v horách Beraní hlavy vloupal zloděj. Jak si lidé vyprávěli, ta, které se to týkalo, na něj seslala strašlivý trest.
(Pozn. autora: Neudělala nic, kromě toho, že když ho tu a tam potkala ve vesnici, usmála se takovým zvláštním, nepřítomným úsměvem. Po třech týdnech vysilujícího napětí už to zloděj nevydržel, vzal si život a svých pět švestek a odstěhoval se na druhou polovinu světadílu, kde od té doby žil poctivým životem. Domů už se nikdy nevrátil.).
(Terry Pratchett , Soudné sestry)
Uběhl rok. Dny trpělivě následovaly jeden za druhým. Znaly to. Kdysi, na začátku mnohovesmíru, se jednou pokusily uplynout všechny najednou, ale nešlo to.
(Terry Pratchett, Soudné sestry)
City a pocity nejsou jednoduché, to Bábi věděla odjakživa. Nadzvedněte je a pod nimi objevíte další a další.
(Terry Pratchett, Soudné sestry)
Kámen byl vysoký asi jako dospělý muž a měl šedomodrou barvu. Všichni věřili, že je neobyčejně kouzelný, protože i když byl v celém širém okolí jediný, nikdy se ho nikomu nepodařilo spočítat.
(Terry Pratchett, Soudné sestry)
Musí se to tak nějak vystříbřit samo, ať už to dopadne dobře,
nebo špatně. To je základní zákon magie. Nemůžete lidem vládnout
nějakými kouzly a zaklínadly, protože časem byste museli užívat
stále víc a víc magie a silnější a silnější zaklínadla.
–
Opřela se o opěradlo, vděčná za to, že pradávné tradice nedovolují
vládnout Zkušeným a Moudrým.
Terry Pratchett, Soudné sestry)
Jediné slovo, které zpívající znala z celé skladby, bylo la
,
ale zato ho dokázala přinutit k tvrdé práci...
(Terry Pratchett, Soudné sestry)
Jenže to naše království už je tady strašně dlouho,
řekla
zamyšleně Bábi.
Jenže to každé,
zavrtěla hlavou Stařenka a dodala s
výrazem celoživotní zkušenosti: Všechno je tam, kde to je, od
doby, kdy se to tam poprvé objevilo. Tomu se říká zeměpis.
(Terry Pratchett, Soudné sestry)
Všichni čtyři žijí v ráji. V tomto okamžiku vlastní více šatů, než bude mít většina lidí na Zemi za celý život. Mají teplý byt, vybavený moderními elektrickými přístroji. Mají koupelnu se stále teplou vodou, kuchyni s plnou spižírnou a na dosah obchody se vším, co ještě mohou potřebovat. Kdyby někdo chtěl před dvěma sty lety popsat pozemský ráj, příliš by se to nelišilo.
(Artho Stefan Wittemann – Architektura vnitřního světa člověka)
Uveďme si jenom malý výběr z toho, co miluju tě
může podle
zdroje znamenat:Uveďme si jenom malý výběr z toho, co „miluju tě“
může podle zdroje znamenat:
1. Miluj mě!
2. Chci sex.
3. Neumím být sám.
4. Doufám, že teď jsi spokojený (spokojená) a necháš mě na pokoji.
5. Podvádím tě, ale nesmíš to zjistit.
6. Miluju tě, pokud ode mě nic nechceš.
7. Vzdám se pro tebe sám (sama) sebe.
8. Miluju tě.
9. Je velice praktické, že jsi tady.
(Artho Stefan Wittemann – Architektura vnitřního světa člověka)
Prozradím ti tajemství šťastného vztahu. Když se na tebe nějaká
bude lepit, řekneš jí prostě: Miláčku, miluju tě takový, jaký
jsem! Zůstaneme navždycky spolu, a kdyby jednou někdo z nás umřel,
odstěhuju se do malého domku u moře.
(Artho StefanWittemann – Architektura vnitřního světa člověka)
Stupeň možnosti pohybu je u zvířat daleko větší. Rostlina nemůže utéct, když ji zvíře chce sežrat. V Africe existují akácie, které jedince stejného druhu varují aromatickou látkou (gaminem), jakmile je začne požírat slon. Sousedi se pak sami chrání touto látkou, která slonům nechutná. Slon může táhnout dál a hledat nové stromy. Tak mohou oba druhy existovat.
(Artho Stefan Wittemann – Architektura vnitřního světa člověka)
Katrin ví, že má problém: je příliš milá. Neumí říct ne a ukázat své hranice. Katrin má komplex pomocnice. V jejím povolání sociální pedagožky to určitě má své výhody: každého vyslechne a pro mnoho lidí je důvěrnicí, mnozí jí jsou vděčni. I její přátelé si jí váží.
Jenže to, co dává, se jí nikdy úplně nevrací zpět. Většinou na to doplácí. I s Filipem to tak bylo v ten den, kdy vypadl proud. Celý večer šlo jenom o něho. Dokonce s ním mluvila o jeho bývalých přítelkyních. Když si na to vzpomene, trochu se stydí.
Teď, s trochou odstupu, jí už je jasné, že zase spadla do staré pasti: ona naslouchala, on vyprávěl. Jeho historky byly důležité, její příspěvky nevýznamné, jako příkrasa.
Co dělala špatně? Mohla se sama trochu víc postavit do příznivého světla, možná se trochu i chlubit (Tina, Život a láska). On se přece také chlubil svými pracovními úspěchy. Proč by nemohla i ona? Jenže co je šesté výročí centra pro mládež proti jeho megazakázce pro mezinárodní koncern? Navíc všechno, co řekla, hned využil jako narážku, aby zase prodal své vlastní historky.
Pravda, mohla víc trvat na svých. Jednoduše říct: Teď zase
poslouchej ty mě!
(Cosmopolitan, Láska@sex).
Ne, to zní příliš hystericky. Ale hysterky mužům přece taky imponují (Katka, Život a láska).
Možná dokonce měla říct: Ty si snad myslíš, že se všechno točí
jenom okolo tebe! Nevšiml sis, že neumíš ani trochu poslouchat?
A pak vstát a prásknout za sebou dveřmi a nechat toho chvastouna
sedět potmě! (Brigitte, Magazín pro rovnováhu).
Ví ale také, že lidi nemůže změnit (Žena a život, Život a láska). To dokonce zná z vlastní zkušenosti (tři ztroskotané vztahy) a z každé psychologické příručky o vztazích, kterou přečetla (jedenáct kusů).
A tak nejlíp udělá, když mu do budoucna půjde z cesty, s přátelskou distancí (Elle, Láska a partnerství). To zní ještě nejrozumněji, i když taky trochu smutně. Nejspíš je prostě beznadějný případ!
Vtom jí padne do oka titulek: Tajemství šťastných párů!
(Žena
a život, Život a láska).
…Jenže když jsou tyto rady tak očividně nerealistické, proč je potom tak ráda čte? Dosud tuto zvědavost považovala za známku své otevřenosti, své ochoty se poučit a porozumět věcem. Ale pokud má být upřímná, vždycky se cítila spokojená už tehdy, když měla dojem, že něčemu porozuměla. Nikdy ty rady nebrala vážně a hlouběji je nezkoumala. Vlastně pro ni představovaly zábavu.
…Během několika minut je čtenář lechtán na několika ústředních místech svých přání a snů. Rozeseté výroky expertů podtrhují dojem serióznosti, pravdivosti a vědeckosti. Jenže takhle nemůže jít o pravdu. Abychom něco pravdivě zpracovali, nemůžeme smíchat všechny kategorie a tvářit se, jako by žádné neexistovaly. Takže zřejmě jde o výši nákladu a jeho prodej. A funguje to. Rádi se necháme lechtat. Nechceme doopravdy znát rozdíl mezi celoživotní láskou a šesti typy pro štěstí.
(Artho Stefan Wittemann – Architektura vnitřního světa člověka)
Ze všeho nejdříve musí zjistit jeho jméno. To spraví starý trik se slupkou z jablka. Opatrně okrojíte slupku z jablka tak, aby vám zůstala celá v jednom dlouhém pásu, a pak ji hodíte za sebe. Slupka se na zemi složí do tvaru jeho jména. Zkoušely to už miliony dívek a byly zklamány, pokud se jejich milovaný nejmenoval nějak jako Scscs.
(Terry Pratchett, Soudné sestry)
Jde o naši mami! On ji dal uvěznit! Tvrdí, že ho přišla
otrávit! A já se nemůžu dostat dolů do hladomorny a promluvit s
ní, protože všude postavil své nové stráže! Říkají, že ji uvrhl do
okovů
- Jeník se zamračil, - a to znamená, že se stane
něco strašného. Víte, jaká je, když se rozčílí! Ona potom neví,
kdy má skončit!
(Terry Pratchett, Soudné sestry)
Bábi Zlopočasná se neztratila. Patřila k tomu druhu osob, které se nikdy neztratily. Bylo to prostě tak, že v tom okamžiku, zatímco naprosto přesně věděla, kde je ona, nebyla si jaksi jista tím, kde je všechno ostatní.
(Terry Pratchett – Soudné sestry)
Pozn. překl.: Pro čtenáře neznající Star Trek: warp jádro je pohonná jednotka všech lodí, které chtějí cestovat rychlostí větší, než je rychlost světla. Warp jádro poznáme podle těchto rysů: je velké, rytmicky bliká, neustále hrozí výbuchem a, ačkoli je pro vesmírnou loď naprosto nepostradatelné, nenajdete ho na lodi ve víc jak v jednom vydání.
(Terry Pratchett – Věda na Zeměploše)
Mohli byste rozemlít celý vesmír na stavební prvky a nenašli byste ani stopu vědy. Věda je jen struktura vytvořená a spravovaná lidmi. A lidé si vybírají, co je zajímá, co se jim zdá významné, a hodně často myslí jako vypravěči nějakého příběhu. Tento rys lidské povahy nemění to, co pravidla říkají, alespoň ne moc, ale ovlivňuje, o která z nich se začneme zajímat jako první. A dále, pravidla musí vysvětlit všechno, co my, lidé, pozorujeme, což vnáší jistý druh síly setrvačnosti příběhu i do vědy. Lidé myslí v příbězích.
(Terry Pratchett, Věda na Zeměploše)
Někdo se zeptá: Proč se zebry sdružují do stád?
Na to
bychom mohli odpovědět analýzou sociologie a psychologie zeber a tak
dále… nebo bychom se mohli zeptat jinak: Co by se stalo, kdyby
to nedělaly?
Jedna z celkem zřejmých odpovědí by byla: Protože
by je mohli mnohem snadněji sežrat lvi.
Z toho vyplývá, že se
zebry sdružují do stád kvůli ochraně – a tak jsme zjistili, jak se
chovají zebry, a to jen tím, že jsme na chvíli přemýšleli o tom, co
by bylo, kdyby se tak nechovaly.
(Terry Pratchett, Věda na Zeměploše)
Nemá žádný smysl říkat vašim šéfům všechno, jsou to zaměstnaní lidé a nechtějí žádná vysvětlení. Nemá smysl je zatěžovat. To, co chtějí, jsou krátké příběhy, o kterých by si mysleli, že jim rozumějí, a pak prostě odejdou a přestanou si dělat starosti.
(Terry Pratchett, Věda na Zeměploše)
Rychlost tmy zatím není přesně změřena, ale musí být větší než rychlost světla, protože tma dokáže světlu neskutečně rychle uhýbat z cesty.
(Terry Pratchett, Věda na Zeměploše)
Lidský zájem o původ vesmíru a o naše místo v něm sahá hodně hodně daleko do minulosti. Ranní humanoidé žijící na afrických savanách si například nemohli nevšimnout, že v noci bylo nebe plné zářivých teček. Vzhledem k tomu, že si časem vyvinuli dost inteligence, aby mohli zapichovat tyče do jedlých zvířat a používat oheň, je nepravděpodobné, že by vydrželi zírat na nebe bez toho, že by se zajímali, k čemu to vše, k čertu, je (a, vzhledem k lidské tradici, jestli to nějak souvisí se sexem).
Když se na scéně objevila určitá tlupa sociálně smýšlejících opic, začaly je podobné věci zajímat. Čím lépe na otázky odpovídaly, tím zmatenějším se vesmír stával; vědomosti prohlubují nevědomost.
Vzkaz, který dostaly, byl: Tam Nahoře je to o dost jinačí než Tady Dole.
Nevěděly, že Tady Dole bylo opravdu dobré místo k žití pro tvory jako ony. Vzduch k dýchání, rostliny a zvířata k jídlu, voda k pití, zem, na které se dalo stát, a jeskyně jako útočiště před deštěm a lvy. Věděly, že je to tu proměnlivé, chaotické, nepředvídatelné…
Nevěděly, že Tam Nahoře – ve zbytku vesmíru, to tak není. Většinou jde o prázdný prostor, vakuum. Nemůžete dýchat vakuum. Většina toho, co není vakuum, jsou velké koule přehřátého plazmatu. Nemůžete stát na ohnivé kouli. Na to měly přijít až později. Co věděly bylo, že Tam Nahoře bylo vše, v lidských měřítcích, klidné, spořádané, pravidelné. A taky předvídatelné – mohli jste si podle toho přesně nařídit svůj kruh kamenů.
Z toho všeho vyvstala myšlenka, že Tam Nahoře se liší od Tady Dole z nějakého důvodu. Tady Dole bylo jednoznačně stvořeno pro nás. Stejně jednoznačně Tam Nahoře nebylo. Takže to muselo být stvořeno pro někoho jiného. A nové lidstvo už spekulovalo o vhodných nájemnících.
Bohové! Byli Tam Nahoře a dívali se Dolů. A měli v rukou vedení, protože lidé ho určitě neměli. A jako bonus to vysvětlovalo všechny věci Tady Dole, které byly mnohem komplikovanější než cokoli viditelného Tam Nahoře, jako bouře, zemětřesení a včely. To vše ovládají bohové.
Byl to perfektně fungující systém. Vytvořil v nás pocit důležitosti. Vytvořil důležité kněží. A vzhledem k tomu, že kněží byli druh lidí schopných nechat ti vyrvat jazyk nebo tě vyhnat do Lví Země za to, že s nimi nesouhlasíš, stal se tento systém velice populárním už proto, že ti, co měli jiné názory, buď nemohli mluvit, nebo byli zalezlí někde na stromě.
(Terry Pratchett, Věda na Zeměploše)
Hlavním problémem ohledně dopravy lidské bytosti na Měsíc není vzdálenost, ale gravitace. Mohli byste dojít na Měsíc během asi třiceti let – po dané dráze, s kyslíkem a s vybavením zkušeného cestovatele – nebýt faktu, že většina cesty je do kopce.
(Terry Pratchett – Věda na Zeměploše)
Existuje jeden rys vyučování, na který bychom chtěli upoutat vaši
pozornost. Nazýváme ho Lži-dětem
. Lež-dětem je tvrzení,
které je nepravdivé, ale vede dětský rozum k důkladnějšímu
vysvětlení, které dítě ocení jen tehdy, pokud mu předcházela lež.
Raná vývojová stadia výuky musela obsahovat spoustu Lží-dětem, protože rané výklady musely být jednoduché. Ale žijeme ve složitém světě a Lži-dětem musely být nahrazeny složitějšími příběhy, pokud se z nich nemají stát opravdové lži.
Bohužel to, co si většina z nás pamatuje z vědy, jsou jen špatně zapamatované Lži-dětem.
Například duha. Všichni si pamatujeme, jak nám ve škole bylo vštěpováno, že sklo a voda rozkládají světlo na jeho základní barvy, existuje dokonce i hezký experiment, kde je to vidět – a řekli nám, že stejným způsobem se tvoří duha, světlem procházejícím skrz kapky deště. Když jsme byli dětmi, nikdy nám nepřišlo, že zatímco je tím vysvětlena barva duhy, nevysvětluje to tvar. A proč se to celé nerozmaže?
Ostatními příklady Lží-dětem jsou představa zemského magnetického pole ve tvaru obřího magnetu s nápisy N a S, obrázek atomu jako miniaturní sluneční soustavy, nápad, že žijící měňavka je miliardu let starýprimitivníorganismus, myšlenka, že DNA je stavební plán žijícího organismu, a spojení mezi relativitou a účesem Alberta Einsteina.
Pokud žijete ve složitém světě, musíte ho zjednodušit, abyste mu
porozuměli. Vlastně přesně tohle ve skutečnosti znamená slovo
„porozumět“. Pro různé úrovně vzdělání existující odpovídající
úrovně zjednodušení. Lhář-dětem je úctyhodné a potřebné povolání,
jinak známé jako učitel
.
Univerzity dobře znají bystré, kvalifikované maturanty, kteří dorazí a jsou šokovaní faktem, že biologie nebo fyzika nejsou přesně tím, co se naučili.
Ano, ale museli jste to pochopit
, řeknou jim, abychom
vám teď mohli říct, proč to není tak úplně pravda
.
Zeměplošští učitelé tohle vědí a používají to jako vysvětlení, proč jsou univerzity opravdu studnice vědomostí: studenti přijdou ze školy přesvědčení o tom, že vědí téměř všechno, a odcházejí s jistotou, že nevědí prakticky nic. A kam se mezitím poděly vědomosti? Zůstaly na univerzitě, samozřejmě, a tam je pečlivě vysuší a uskladní.
(Terry Pratchett, Věda na Zeměploše)
Existují malé otázky, středně velké otázky a velké otázky. Pak jsou ještě větší otázky, obrovské otázky a otázky tak ohromné, že si jen těžko představíme, jaký typ odezvy se dá počítat za odpověď.
Malé otázky většinou poznáte: vypadají neuvěřitelně komplikovaně.
Otázky jako: Jaká je molekulární struktura levotočivého isomeru
glukózy?
Jak se otázky zvětšují, stávají se podvodně malými: Proč je
nebe modré?
Opravdu velké otázky jsou tak jednoduché, že se zdá naprosto
překvapující, že věda nemá ani ponětí, jak na ně odpovědět: Proč
vesmír neběží radši pozpátku?
nebo Proč červená vypadá
takhle?
Tím jsme chtěli ukázat, že je mnohem jednodušší otázku položit než na ni odpovědět a že čím je otázka specializovanější, tím delší slova musíte vymyslet, abyste zformulovali odpověď.
Navíc, čím větší otázka, tím více lidí se o ni zajímá. Těžko se někdo stará o levotočivou glukózu, ale skoro všichni uvažujeme, proč červená vypadá tak, jak vypadá, a matně dumáme, zdali vypadá pro všechny stejně.
(Terry Pratchett, Věda na Zěměploše)
Předchozí generace byly přesvědčeny, že jejich vědecké teorie byly naprosto dokonalé, až na to, že se ukázaly být naprosto mylnými. Proč by tomu u naší generace mělo být jinak?
(Terry Pratchett, Věda na Zeměploše)
Zdá se, že slova mají až neuvěřitelnou moc,
zamyslela se.
Zajisté, má paní.
Musel jsi něco takového dlouho studovat.
Šašek přisvědčil. Slova jsou schopna změnit svět,
řekl.
Oči se jí zúžily. To už jsi jednou říkal. Zatím jsi mě
nepřesvědčil. Podle mě dokážou svět změnit jen silní lidé,“
zavrtěla hlavou. „Silní lidé a jejich činy. Slova jsou jako poleva
na dortu. Samozřejmě, že ty je považuješ za důležitá. Jsi slabý a
nemáš nic jiného.
Její vznešenost se mýlí.
Vévodkyně pozvedla tučnou ruku a zabubnovala prsty na opěradlo
trůnu. Doporučovala bych ti,
zamračila se, abys svůj
výrok něčím dobře podložil.
Paní, vévoda chce vykácet pralesy, že je to tak?
Ty stromy mě pomlouvají,
zašeptal lord Felmet. Slyším
to, když si vyrazím na vyjížďku. Říkají si o mně samé lži!
Vévodkyně a šašek si vyměnili pohledy.
Jenže,
pokračoval šašek, tahle záležitost se setkala se
strašlivým odporem.
Cože?
Lidem se to nelíbí.
Vévodkyně vybuchla. Copak na tom záleží?
vykřikla vztekle. My
tady vládnem! Budou dělat, co jim řekneme, nebo je dáme popravit
jednoho po druhém!
Šašek poskakoval, klaněl se a mával rukama
ve smířlivých gestech.
Ale, lásko moje, takhle nám za chvíli dojdou lidé,
zamumlal vévoda.
To ne, tak to být nemusí!
řekl šašek zoufale. Nic z toho
nemusíte dělat! Mohli byste ale udělat něco úplně jiného, totiž –
odmlčel se a rty se mu roztřásly, - vyhlásit dlouhodobý a
velkorysý hospodářský plán, který bude sledovat rozšíření
zemědělské produkce, zajištění četných a stálých pracovních
příležitostí, především ve dřevozpracujícím průmyslu, otevření
nových půdních ploch všeobecnému rozvoji a stavebním projektům a
současně snížení banditismu a zvýšení bezpečnosti silničního
provozu.
Vévoda na něj upíral užaslý pohled. A jak si představuješ, že
bych to asi udělal?
Dáte vykácet pralesy.
Ale před chvílí jsi tvrdil –
Mlč, Felmete,
prohlásila vévodkyně. Pak vrhla na šaška další
dlouhý a pátravý pohled.
A jak by člověk mohl, třeba,
naklonila nakonec hlavu na
stranu, zbořit domy lidem, kteří mu dělají nějaké potíže?
Asanace. Vybudování parků. Nové stavební projekty prospěšné
celému městu. Všeobecný zájem,
odpověděl bez zaváhání šašek.
Chtěla jsem je dát spálit.
Musela by to být hygienická asanace,
doplnil šašek rychle.
Chtěla jsem dát zem prosolit, aby na těch místech už nikdy
nerodila.
Jářku, kdyby to mělo být provedeno dokonale, jako asanace za
účelem zlepšení bytových podmínek a celkového vzhledu města, možná
by nebylo špatné tam naopak ještě pár stromů vysadit.
Žádné další stromy!
vykřikl vévoda.
Jen klid, to je v pořádku. Ony to stejně nepřežijí. Důležité je
dát je tam zasadit.
Jenže já bych také chtěla zvýšit daně,
pokračovala
vévodkyně.
Nuže, kmotře –
A nejsem tvůj kmotr.
Kmotro?
Ne!
No tak… jářku, troufám… potřebujete financovat svůj velkorysý
plán rozvoje státu.
Cože?
zeptal se vévoda, který už zase ztratil nit rozhovoru.
On chce říct, že kácení pralesů stojí peníze,
vysvětlovala
mu vévodkyně.
(Terry Pratchett, Soudné sestry)
Koště staré čarodějky bylo proslulé a obávané na nebi celého Lancre. Bábi se dostala k létání poměrně pozdě a po určité počáteční nedůvěře mu propadla jako moucha masařka tři dny staré rybí hlavě. Potíž ovšem spočívala v tom, že Bábi viděla každý let jednoduše, jako přímou linii z místa A do místa B, a odmítala pochopit, že ostatní uživatelé vzdušného prostoru mají také svá práva. Na základě této jednoduché skutečnosti se musely změnit migrační letové plány celého světadílu. Díky překotnému vývoji místní ptačí populace vzniklo několik generací ptáků, kteří létali na zádech, aby mohli pozorným zrakem sledovat nebe nad hlavou.
(Terry Pratchett, Soudné sestry)
Trochu síly mi nechte,
pokoušela se přehlušit hukot
vzduchu Magráta. Potřebuju se dostat dolů!
To je to nejjednodušší,
zakřičela Bábi.
Ale já myslela bezpečně!
Vždyť jsi čarodějka, ne? Jo, abych nezapomněla. Vzala jsi mi
kakao? Mrznu tady k smrti!
Magráta bezmocně přikývla a volnou rukou podala Bábi velký sáček vycpaný slámou.
Fajn,
přikývla Bábi. Provedla jsi to skvěle. Sejdeme se
na mostě v Lancre.
Pak uvolnila prsty.
Magrátino koště se zazmítalo ve vzduchových vírech a Magráta pevně sevřela násadu koštěte, které teď, jak se obávala, bylo schopné letu stejně jako kus palivového dřeva.
Jak tak Magráta klesala dlouhým mírným obloukem k temným vrcholkům pralesa, pomyslela si, že ve způsobu, jakým Bábi odmítá brát na vědomí potíže ostatních lidí, je vlastně něco lichotivého. To totiž naznačovalo, že podle Bábina nikoliv zanedbatelného mínění jsou ti lidé schopni poradit si se svými problémy sami.
Asi bude nejlepší nějaké zaklínadlo proměny. Magráta se soustředila. No, zdá se, že to zabírá.
Z pohledu obyčejného smrtelníka se nic nezměnilo. Magnáta docílila jednoduchou úpravou změny vlastních mentálních pochodů. Změnila se ze zmatené a poněkud vystrašené ženy, která nevyhnutelně klesá k nepřátelské zemi, v ženu s jasnou hlavou, plnou optimistických myšlenek, oplývající sebedůvěrou a nesoucí plnou zodpovědnost za svůj život. Uvědomovala si plně, odkud pochází a jaké má zázemí, i když na tom, kam měla namířeno, to celkem nic nezměnilo. Jenže se cítila mnohem lépe.
(Terry Pratchett – Soudné sestry)
Tomjan si před zrcadlem upravil kabátec a dodal: Víš,
Mášrechte, já si myslím, že k zodpovědnosti v chování člověk
přijde postupně s věkem, stejně jako ke křečovým žilám.
(Terry Pratchett – Soudné sestry)
Byl jsem na představení minulý týden,
řekl. Bylo to po
čertech dobré. Bylo tam to děvče a ten chlápek, ale ona byla vdaná
za toho starého, a pak tam byl ten druhý chlápek a oni řekli, že
on zemřel, a ona utekla a otrávila se, ale pak se ukázalo, že on
to nebyl on, ale že to byl ve skutečnosti ten druhý, jenže on jí
to nemohl říct, protože – “ Bouřevan se odmlčel a vysmrkal se. „Na
konci všichni umřeli,“ řekl. „Velmi smutné. Probrečel jsem celou
cestu domů a klidně vám to říkám, nestydím se za to. Ona byla
taková bledá, chudinka.
(Terry Pratchett - Soudné sestry)
Mladík otočil kartičku a na druhé straně stálo:
J. H. BAHNO alias TICHOKRAD a
synovci
Zakázkové lupičství
Stará firma
(založeno v AM 1789)
Provádíme veškeré druhy zlodějny
v malém i velkém
DISKRÉTNĚ
Vybílení domů, nepřetržitá služba 24 hod. denně
Žádná zlodějna nám není příliš malá
INFORMUJTE SE O NAŠICH RODINNÝCH SLEVÁCH
Pozn. autora: Ankh-morporský dokonalý systém organizovaných zločinců vděčí za mnoho současnému Patricii. Patricij totiž prohlásil, že existuje jediný způsob, jakým může policie kontrolovat milionové město.
Znamená to dobře se obeznámit s příslušníky jednotlivých zločineckých profesí a cechů, udělit jim úřední status profesionálů, zapojit jejich vůdce do společenského života, zvát je na oficiální setkání a večeře, povolit určité procento pouličních zločinů a pak přinutit náčelníky cechů, aby tento stav udržovali, pod pohrůžkou, že budou zbaveni svých nových společenských výhod a postavení společně s kusy vlastního těla.
Zabralo to. Jak se ukázalo, vytvořili zločinci velmi výkonnou
policejní sílu, takže takzvaní divocí
zločinci velmi rychle
zjistili, že namísto krátké noci v policejní cele je čeká věčný
pobyt na říčním dně.
Stejně tady však vznikly menší potíže kolem rovnoměrného přidělení, a tedy i rozvrstvení zločinů tak, aby jejich množství odpovídalo statistickým předpokladům, a proto bylo třeba vytvořit složitý systém ročního rozpočtu, stvrzenek a příspěvků, aby se zajistilo, že a) si členové zločineckých cechů vydělají aspoň sumu, která představuje životní minimum, b) žádný občan města nebude okraden nebo přepaden víckrát, než bylo odsouhlaseno.
Mnoho moudřejších občanů (to je plánovaných obětí) si to většinou zařídilo tak, že si příslušné množství zločinů odbyli začátkem kalendářního roku, často v soukromí a pohodlí vlastních domovů, a pak byli schopni procházet ulicemi města v kteroukoli denní i noční dobu naprosto bezpečně.
To všechno klapalo velmi klidně, mírumilovně a efektivně a dokazovalo, že ve srovnání s Patricijem Ankh-Morporku by Machiavelli nedokázal kočírovat ani stánek s ústřicemi.
(Terry Pratchett, Soudné sestry)
Bojujíce proti zlu
které rozpoznávali v sobě
bojujíce proti sobě
a vyčerpaní bojem
ale neměli se kam vrátit
čas, do kterého by přestoupili, zmizel
stáli ověšeni nemožnými úkoly
na místě, které nemohlo být,
a přece právě to bylo jejich místo
a o něm
měli vydat svědectví
(Sylva Fischerová - z básnické sbírky Krvavý koleno)
A proč by to mělo
dopadnout dobře?
Proč bych si měla myslet,
že jsem lepší než kdokoli, kdo tady trpěl
jako zvíře –
(Sylva Fischerová – úryvek z básně A přece se hýbeme dopředu, dozadu, do stran ze sbírky Krvavý koleno)
Ještě tak pejska
Ještě tak hlídat děti sousedům
Ještě tak dojít starejm pro oběd
Ještě tak věřit televizním snům
Ještě tak v pátek nikam neodjet
Ještě tak uhlí ztěžka vynosit
V rádiu hlídat předpověď
Ještě tak uklízet jen pro pocit
Že s prachem zmizí z bytu všechna šeď
Ještě tak tajně hledat inzerát
Odepsat by však bylo neslušné
Ještě tak vzít si k sobě pejska snad
Ještě tak pejska – člověka už ne
(Jan Burian – Hodina duchů)
Šimpanzi, kteří jsou známí svou schopností učit se na základě napodobování, zásadně napodobují jen výše postavené příslušníky druhu. Jeden šimpanz s nižším společenským zařazením byl pokusně izolován od skupiny a naučil se několika skutečně komplikovanými manipulacemi získávat banány z přístroje, který byl pro to specielně zkonstruován. Když bylo toto zvíře i s přístrojem přemístěno zpět ke skupině, pokoušela se mu sice výše postavená zvířata banány, které získal, vzít, žádné z nich ale nepřišlo na myšlenku dívat se, jak přehlížený jedinec pracuje, a něčemu se od něho naučit. Pak stejným způsobem izolovali a naučili obsluhovat aparát zvíře nejvýš postavené. Když se vrátilo zpět do společenství, pozorovali ho ostatní členové plni zájmu a okamžitě napodobovali to, čemu se naučil.
(Konrád Lorenz, Takzvané zlo)
Jednoho zenového mistra požádali, aby vysvětlil rozdíl mezi člověkem a zvířetem, protože oběma se přece dostalo stejnou měrou buddhovství.
Zenový mistr se usmál: "Dobrá, vysvětlím vám tedy rozdíl mezi člověkem a krysou:
Když budeme mnohokrát po sobě krysu strkat do bludiště o čtyřech chodbách a při tom budeme do čtvrté chodby dávat sýr, naučí se krysa nakonec chodit do čtvrté chodby, aby se dostala k sýru. Člověk se to naučí také. Chceš sýr, jdeš tedy do čtvrté chodby a tam ho máš.
Velký bůh života však po čase přemístí sýr do jiné chodby. Krysa jde do čtvrté chodby. Žádný sýr ve čtvrté chodbě. Krysa vyleze ven. Zas jde do čtvrté chodby, sýr nikde. Vyleze ven. Zas do čtvrté chodby. Nic. Vyleze ven. A tak dále. Nakonec dojde k tomu, že krysa přestane zkoušet čtvrtou chodbu a hledá někde jinde.
A tady se ukazuje rozdíl mezi krysou a člověkem: Lidé stále lezou do čtvrté chodby. Věčně. Lidé jsou o čtvrté chodbě přesvědčeni. Krysy nejsou přesvědčeny o ničem; zajímají se o sýr. Člověk si však vytváří přesvědčení: víru ve čtvrtou chodbu. Člověk začne velmi rychle považovat za dobré lézt do čtvrté chodby - ať už v ní je sýr, nebo není. Člověk má raději svou pravdu než svůj sýr.
Máte raději pravdu než své štěstí, a abyste sobě a ostatním dokázali, že máte pravdu, po celé roky vbíháte do čtvrtých chodeb. Vaše mozky chtějí raději mít pravdu než být šťastné. A právě proto jste už tak dlouho nedostali žádný sýr.
Zapamatujte si tedy, nikdy ten sýr nezískáte, když se o to budete pokoušet tam, kde vždycky byl. Velký bůh života totiž přemisťuje sýr neustále. Ve vás je však příliš mnoho přesvědčení o příliš mnoha čtvrtých chodbách.
Jste zde a praktikujete zen proto, abyste se zbavili všeho toho vašeho přesvědčení, které sýr popírá. Nikdy nebudete šťastni, když se budete pokoušet být šťastní. Vaše pokusy budou totiž plně řízeny vaším přesvědčením o tom, kde je to správné místo, na kterém by sýr měl být. Dokud máte představu o tom, co to například je satori a kde je získat, pak jste možnost dosažení satori propásli. Protože každá představa, každé přesvědčení opravdový prožitek ničí.
Kdyby se tedy někomu z vás podařilo setkat se s bohem, nezkoušejte jej tam potkat ještě jednou. Bůh prochází kolem. Když se jej pokoušíš umístit na určité místo, nikdy už jej nespatříš. André Gide řekl: "Nesnaž se Boha najít jinde než všude. Všude, kam bys rád šel, potkáváš Boha - Bůh je to, co je před námi. Buď jako poutník, který vše pozoruje za chůze a nikde se nezastavuje."
(Neznámý autor - Zenové příběhy)
A JEDNA ŽENA, KTERÁ DRŽELA V NÁRUČI NEMLUVNĚ, ŘEKLA:
PROMLUV K NÁM O DĚTECH.
A on pravil:
Vaše děti nejsou vašimi dětmi.
Jsou syny a dcerami Života,
toužícího po sobě samém.
Přicházejí skrze vás,
ale ne od vás.
A třebaže jsou s vámi,
přece vám nepatří.
Můžete jim dát svou lásku,
ne však své myšlenky,
neboť ony mají své vlastní myšlenky.
Můžete dát domov jejich tělům,
ne však jejich duším,
neboť jejich duše přebývají v domově zítřka,
který vy nemůžete navštívit dokonce ani ve svých snech.
Můžete se snažit být jako ony,
nepokoušejte se však učinit je podobné sobě.
Neboť život nekráčí zpět a nezastavuje se u včerejška.
Jste luky,
z nichž jsou vaše děti vystřelovány jako živé šípy.
Lučištník vidí na stezce nekonečna terč
a napíná vás svou silou,
aby jeho šípy letěly rychle a daleko.
Ať napínání rukou Lučištníka
je pro vás radostí.
Neboť jak miluje šíp,
který letí,
tak miluje také luk,
který je pevný.
(Chalíl Džibrán – O dětech, z knihy Prorok)
PAK ŘEKLA JEDNA Z ŽEN:
PROMLUV K NÁM O RADOSTI A ŽALU.
A Mustafa odpověděl:
Vaše radost
je váš žal zbavený masky.
A tatáž studnice,
z níž tryská váš smích,
byla často naplněna vašimi slzami.
A jak by tomu mohlo být jinak?
Čím hlouběji se vrývá žal do vašeho nitra,
tím více můžete pojmout radosti.
Což není pohár, v němž je vaše víno,
pohárem, jenž byl vypálen v hrnčířově peci?
A není loutna, která konejší vašeho ducha,
týmž dřevem, které bylo opracováno nožem?
Když jste veselí,
nahlédněte hluboko do svého srdce;
shledáte,
že to, co vám dává žal,
je zároveň to, co vám dává radost.
A když jste smutni,
pohlédněte opět do svého srdce
a uvidíte,
že ve skutečnosti lkáte jen pro to,
co bylo vaším potěšením.
Někteří z vás říkají:
Radost je větší než žal
,
a jiní říkají: Ne, žal je větší.
Já vám však pravím,
že radost a žal jsou neoddělitelné.
Přicházejí společně,
a usedne-li jeden z nich s vámi k vašemu stolu,
pamatujte, že druhý spí na vašem loži.
Ve skutečnosti jste jako váhy zavěšeni mezi žalem a radostí.
(Chalíl Džibrán – z knihy Prorok – úryvek z promluvy O radosti a žalu)
PAK PŘEDSTOUPIL JEDEN Z MĚSTSKÝCH SOUDCŮ
A ŘEKL: PROMLUV K NÁM O ZLOČINU A TRESTU.
A Mustafa odvětil, řka:
Často jsem vás slyšel mluvit o tom,
kdo spáchal zlo, jako kdyby nebyl jedním z vás,
jako by to byl cizinec a vetřel se do vašeho světa.
Já však říkám,
že stejně jako svatý a spravedlivý
nemůže vystoupit
nad to nejvyšší, co je v každém z vás,
tak také špatný a slabý
nemůže klesnout pod to,
co je ve vás nejnižší.
A jako jediný list nezežloutne
bez tichého souhlasu celého stromu,
tak ani zločinec nemůže činit zlo
bez skrytého souhlasu vás všech.
Všichni putujete společně jako procesí k božství,
jež je ve vás.
Vy sami jste cestou i poutníky.
Když jeden z vás upadne,
upadne kvůli těm, již jsou za ním;
je to výstraha před kamenem úrazu.
Ba, on upadne i kvůli těm vpředu,
kteří ač rychlejších a jistějších nohou,
přece kámen z cesty neodstranili.
A ještě vám řeknu toto,
i když ta slova dolehnou těžce na vaše srdce:
Zavražděný je odpovědný za své zavraždění
a oloupený není bez viny na svém oloupení.
Spravedlivý není bez viny při činech hříšníka
a ten, kdo má čisté ruce,
není čist od skutků zločince.
Věru, viník je často obětí ublíženého,
a ještě častěji odsouzený nese břemeno za nevinného a neobviněného.
Nemůžete oddělit
spravedlivého od nespravedlivého
a dobrého od zlého.
Neboť společně stojí před tváří slunce,
právě tak jako se společně tká černé a bílé vlákno.
A když se černé vlákno přetrhne,
tkadlec prohlédne celou tkaninu a prozkoumá i tkalcovský stav.
(Chalíl Džibrán – Prorok – úryvky z promluvy O zločinu a trestu)
I PRAVIL ŘEČNÍK:
PROMLUV K NÁM O SVOBODĚ.
A on odvětil:
U městských bran a u vašich krbů jsem vás viděl
vrhat se na zem a uctívat vlastní svobodu
a ponižovat se tak,
jak to činí otroci před tyranem,
kterého velebí,
třebaže je zabíjí…
A mé srdce krvácelo.
Protože svobodni můžete být jen tehdy,
když se vám i sama touha po hledání svobody stane jhem
a když přestanete mluvit o svobodě jako o cíli a naplnění.
………
A nejsou to, co byste chtěli odhodit,
abyste se stali svobodnými,
jen úlomky vás samých?
Je-li zákon, který byste chtěli zrušit, nespravedlivý,
pamatujte, že je to zákon,
který jste napsali svou vlastní rukou na své vlastní čelo.
Nemůžete jej vyhladit tím,
že spálíte své zákoníky,
ani tím, že umyjete čela svých soudců,
neboť na to by vám nestačilo ani celé moře.
A chcete-li svrhnout z trůnu tyrana,
hleďte nejprve,
abyste odstranili trůn,
který jste mu vybudovali ve svém nitru.
A chcete-li se zbavit starosti,
pamatujte, že jste si ji spíše vy sami zvolili,
než aby na vás byla vložena.
A chcete-li zahnat strach,
pamatujte, že sídlo strachu je ve vašem srdci,
ne v rukou toho, koho se bojíte.
Ve skutečnosti všechno ve vašem nitru
je v neustálém poloobjetí,
žádané i obávané,
odporné i chované v lásce,
pronásledované i to, čemu byste chtěli uniknout.
To vše se ve vás pohybuje v nerozlučných dvojicích
jako světla a stíny.
A když stín zbledne a zmizí,
světlo, které zůstane,
se stane stínem jiného světla.
A tak když vaše svoboda ztratí svá pouta,
stane se sama poutem ještě větší svobody.
(Chalíl Džibrán – Prorok – úryvky z promluvy O svobodě)
PAK PRAVILA JEDNA Z ŽEN:
PROMLUV K NÁM O BOLESTI.
A on řekl:
Vaše bolest je praskáním skořepiny,
která uzavírá vaše poznání.
Tak jak musí prasknout pecka plodu,
aby se jádro mohlo dostat na slunce,
tak vy musíte poznat bolest.
Kdybyste dokázali udržet svá srdce
v údivu nad každodenními zázraky svého života,
vaše bolest
by se nezdála být méně hodná podivu
než vaše radost;
a přijímali byste proměny svého srdce stejně,
jak jste vždy přijímali proměny ročních dob,
plynoucích nad vašimi poli.
A s jasnou myslí byste bděli v zimách svého soužení.
Mnoho ze své bolesti jste si zvolili sami.
A lék, kterým vaše choré já
léčí lékař, jenž je ve vás,
je trpký.
Proto důvěřujte lékaři
a pijte jeho lék mlčky a pokojně.
Neboť jeho ruka, ač těžká a tvrdá,
je vedena jemnou rukou Neviditelného,
a číše, kterou podává, ač pálí na vašich rtech,
byla vytvořena z hlíny,
již Hrnčíř zvlhčil svými svatými slzami.
(Chalíl Džibrán – Prorok – promluva O bolesti)
Mustafa, vyvolený a milovaný,
který byl úsvitem svého vlastního dne,
dvanáct let čekal ve městě Orfalu na loď,
aby ho odvezla zpět na rodný ostrov.
A v dvanáctém roce, sedmého dne měsíce sklizně jelúlu,
vystoupil na horu za městskými hradbami a zíral na moře;
a spatřil s mlhou připlouvat svou loď.
Tehdy se otevřely dokořán brány jeho srdce
a jeho radost se rozletěla daleko nad moře.
Zavřel oči a modlil se v tichu své duše.
Ale jak sestupoval s hory,
zmocnil se ho smutek a v srdci přemítal:
Jak odejdu v míru a bez zármutku?
Ne, toto město neopustím bez zraněného srdce.
Dlouhé byly dny bolesti, které jsem trávil v jeho zdech,
a dlouhé byly noci osamění;
a kdo dovede opustit bez lítosti svůj žal a svou osamělost?
………
Přesto však zde nemohu déle zůstat.
Moře,
které všechno volá k sobě,
volá i mne,
a já musím vstoupit na loď.
……
Rád bych vzal s sebou všechno, co zde je,
ale jak?
Hlas nemůže vzít s sebou jazyk a rty,
které mu daly křídla.
Sám si musí hledat prostor.
………
Když došel na úpatí hory,
obrátil se znovu k moři
a viděl svou loď vplouvat do přístavu
a na její přídi námořníky, muže ze své rodné země.
A jeho duše na ně volala a on pravil:
Synové mé prastaré matky,
vy jezdci na vlnách přílivů a odlivů,
jak často jste pluli v mých snech.
A nyní přicházíte v mé bdělosti,
která je mým ještě hlubším snem.
………
A kněží a kněžky mu říkali:
Kéž nás teď nerozdělí vlny moře,
a léta, která jsi strávil s námi,
ať se nestanou jen vzpomínkou.
Chodil jsi mezi námi jako duch
a tvůj stín byl světlem na našich tvářích.
Mnoho jsme tě milovali.
Ale naše láska byla beze slov a byla zastřena závoji.
Nyní však k tobě hlasitě volá
a chtěla by před tebou stanout odhalena.
A vždycky tomu tak bylo,
protože láska poznává svou vlastní hloubku
teprve v hodině odloučení.
(Chalíl Džibrán – úryvky z knihy Prorok)
A co je strach z nedostatku
než nedostatek sám?
Není obava z žízně,
když vaše studna je plná,
žízní neuhasitelnou?
(Chalíl Džibrán – z knihy Prorok – úryvky z promluvy O dávání)
A ZNOVU PROMLUVILA KNĚŽKA A ŘEKLA:
PROMLUV K NÁM O ROZUMU A VÁŠNI.
A Mustafa odvětil, řka:
……
Váš rozum a vaše vášně
jsou kormidlem a plachtami vaší duše,
plující po moři.
Urvou-li se vám plachty nebo kormidlo,
budete se buď jen zmítat, hnáni větrem sem a tam,
nebo se v bezvětří na širém moři zastavíte.
Neboť rozum, vládne-li sám,
je silou omezovací,
a vášeň, nehlídána,
je plamenem, který hoří ke své vlastní záhubě.
Proto nechť vaše duše povznese rozum k výšinám vášně,
aby mohl zpívat,
a svoji vášeň řiďte rozumem,
aby mohla žít svým každodenním zmrtvýchvstáním
a jako pták fénix vznést se nad svůj vlastní popel.
Chtěl bych,
abyste považovali svou soudnost i svá chtění
za dva milé hosty ve svém domě.
Jistě by nebylo moudré
projevovat jednomu hostu větší úctu než druhému;
neboť kdo je pozornější k jednomu,
ztratí lásku a důvěru obou.
(Chalíl Džibrán – Prorok – úryvky z promluvy O rozumu a vášni)
POTOM ŘEKL UČENEC:
POVĚZ NÁM O MLUVENÍ.
A on odpověděl:
Mluvíte, když přestanete být v míru se svými myšlenkami.
Když už déle neumíte prodlévat v samotě svého srdce,
žijete na svých rtech
a zvuk je vám rozptýlením a zábavou.
A v mnohých vašich řečech je myšlení zpola zabito.
Neboť myšlenka je pták prostoru,
který v kleci slov může sice rozepnout křídla,
ale létat nemůže.
(Chalíl Džibrán – Prorok – úryvky z promluvy O mluvení)
A HVĚZDÁŘ ŘEKL:
MISTŘE, CO NÁM POVÍŠ O ČASE?
A Mustafa odpověděl:
Chtěli byste měřit čas,
jenž je bezměrný a neměřitelný.
………
Z času byste chtěli učinit proud,
na jehož břehu byste seděli
a pozorovali jeho tok.
Avšak to, co je ve vás věčné,
je si vědomo věčnosti života
a ví, že včerejšek
je jen vzpomínkou dneška
a zítřek
je snem dneška.
A ví, že to, co ve vás zpívá a hloubá,
stále zůstává v mezích onoho prvního okamžiku,
než rozptýlil hvězdy do prostoru.
……
A není čas nedělitelný právě tak jako láska,
a není stejně nehybný?
………
Jestliže však ve své mysli musíte čas dělit na doby,
pak nechť každá doba pojme v sebe všechny ostatní doby
a nechť dnešek objímá minulost se vzpomínkou i budoucnost s touhou.
(Chalíl Džibrán –Prorok, úryvky z promluvy O čase)
Mohu mluvit o dobru ve vás,
ne však o zlu.
Neboť co jiného je zlo
než dobro trýzněné svým vlastním hladem a žízní?
(Chalíl Džibrán – úryvek z promluvy O Dobru a zlu z knihy Prorok)
Říkali vám,
že podobně jako řetěz
jste i vy tak slabí,
jak slabý je váš nejslabší článek.
To je však jen poloviční pravda.
Jste také tak silní,
jak silný je váš nejsilnější článek.
Posuzují-li vás podle vašeho nejmenšího skutku,
je to jako by měřili sílu moře
podle křehkosti jeho pěny na vlnách.
Soudí-li vás podle vašich neúspěchů,
je to jako by vytýkali proměnlivost ročním dobám.
…
Jste také jako roční doby,
a i když ve své zimě popíráte své jaro,
jaro přesto ve vás odpočívá,
usmívá se ve své dřímotě
a není vaším popřením uraženo.
………
A nastal večer.
A věštkyně Mitra řekla:
Buď požehnán tento den, toto místo a tvůj duch, jenž promluvil.
A Mustafa odpověděl:
Byl jsem to já, kdo mluvil?
Což jsem nebyl také posluchačem?
………
Jistě není pro člověka většího daru než ten,
který proměňuje všechny jeho cíle ve vyprahlé rty
a celý život v pramen.
A má pocta a odměna spočívá v tom,
že vždy, když se přijdu k onomu prameni napít,
najdu tam živou vodu, jak sama žízní;
a ona pije mne, zatímco já piju ji.
………
Chtěl bych, abyste při vzpomínce na mne
si vzpomněli na toto:
To, co je ve vás zdánlivě nejslabší a nejasné,
je nejsilnější a nejodhodlanější.
Což to není váš dech,
jenž vybudoval strukturu vašich kostí a učinil ji tvrdou?
A nebyl to sen,
na nějž se žádný z vás již nepamatuje, že jej snil,
jenž vystavěl vaše město a vytvořil vše, co v něm je?
……
Buďte zdrávi, lidé z Orfalu!
Tento den skončil.
……
Nezapomeňte, že se k vám vrátím.
Nebude to trvat dlouho
a má touha nakupí prach a pěnu pro jiné tělo.
Nebude to trvat dlouho,
jen chvilku odpočinutí ve větru,
a další žena mne zrodí.
(Chalíl Džibrán – úryvky ze závěru knihy Prorok)
Podívejme se spolu na želvu a orla.
Želva je tvor, který žije na zemi. Není možné žít tak blízko země a nebýt pod jejím vlivem. Obzor naší želvy není dál než několik centimetrů. Do vínku dostala právě takovou dávku rychlosti, jakou potřebuje k tomu, aby mohla honit zelený salát. Zatímco se kolem hnala evoluce, přežila želva díky tomu, že je minimálně nebezpečná jako zvíře a maximálně nedostupná jako potrava.
A pak tady máme orla. Je to tvor vzduchu a vysokých míst, jehož obzor je až na okraji světa. Zrak má natolik bystrý, že dokáže zahlédnout zahemžení malého pištícího tvorečka z výšky stovek metrů. Zosobněná síla, vtělené ovládání. Blesková smrt na křídlech. Zobák a pařáty, které stačí k tomu, aby si pochutnal na čemkoliv, co je menší než on sám, a utrhl nějaké to sousto i z toho, co je větší.
A přece dokáže orel prosedět celé hodiny na skalní římse a pátrat pohledem v královstvích světa, dokud nezahlédne malý vzdálený pohyb. Pak začne zaostřovat, zaostřuje, až zaostří na malý krunýř, který se pracně posunuje kupředu mezi sporými křovisky tam dole v poušti. A pak se vznese…
O minutu později zjistí želva, že jí zem zmizela pod nohama. A poprvé v životě vidí svět ne z výšky pěti centimetrů, ale z výše sto padesáti metrů a pomyslí si: Jakého já to mám v orlovi skvělého přítele.
A vtom ji orel pustí.
A téměř pokaždé se želva zřítí a najde na zemi smrt. Každý ví, proč to želvy dělají. Přitažlivost je zvyk, kterého se těžko zbavujete. Nikdo neví, proč to dělají orlové. Želva je skvělé jídlo, ale když vezmeme v potaz námahu nutnou k jeho získání, je jednodušší jíst prakticky cokoliv jiného. Orlové prostě nacházejí potěšení v trápení želv.
Faktem je, že je tady jedna věc, kterou si orlové neuvědomují. Podílejí se na poměrně drsném systému přirozeného výběru.
Přijde den, kdy se želvy naučí létat.
(Terry Pratchett – Malí bohové)
Čas je droga. Když ho užíváte příliš dlouho, zahubí vás.
(Terry Pratchett – Malí bohové)
Někdo tam nahoře mě má rád. A jsem to já.
(Terry Pratchett - Malí bohové)
Koneckonců ti, kteří na tomto světě dosáhli úspěchu, dosáhli ho jen díky souhlasu Velkého boha, protože by bylo nesmyslné se domnívat, že ho dosáhli s jeho nesouhlasem.
(Terry Pratchett - Malí bohové)
… A zaposlouchala se do toho, co jí říkaly oči...
(Terry Pratchett – Svobodnej národ)
Zamilovat se, mít s ní dítě, a pak u ní vydržet co nejdýl,
jakkoli je nesnesitelná. Abys tomu děcku moh bejt nablízku.
Protože jinak mu nablízku nebudeš. Jako tvůj fotr nebyl. Moje
zkušenost.
(NS – Příběhy)
Existovaly však jisté věci, z nichž bystře uvažující člověk snadno usoudil, že Stvořitel lidstva měl rozhodně velmi pokřivený smysl pro humor…
Například hrnky. Inkvizitoři neboli vyšetřovatelé dvakrát denně ustali v práci, aby si dali kávu. Jejich hrnky, které si každý z mužů donesl z domova, stály i s konvicí na vodu kolem ústřední výhně, ve které se současně rozpalovala železa, nože a ostatní nástroje.
Hrnky měly nápisy jako Na památku z posvátné jeskyně Velkého Janerada nebo Nejlepšímu tatimu na světě. Většina z nich už měla oťuknutý okraj a ani dva nebyly stejné.
Na stěně byly pohlednice. Bylo tradicí, že když jel někdo z
vyšetřovatelů na dovolenou, poslal pohlednici zhotovenou otiskem z
hrubého dřevořezu…. Vedle nich byl na stěně připevněn dojemný dopis
inkvizitora první třídy Ošmejda Táty
Kvákola. Děkoval v něm
všem mládencům za to, že sebrali celých sedmdesát osm obolů na dar,
který dostal při příležitosti odchodu do penze, a za kytici, kterou
při téže příležitosti zaslali paní Kvákolové. Dále psal, že nikdy
nezapomene na dny strávené v mučírně č. 3 a že se těší na to, jak
občas zajde na návštěvu. Ujišťoval bývalé kolegy, že kdyby měli
nedostatek personálu nebo někdo potřeboval dovolenou, rád zaskočí a
vypomůže.
Z toho všeho vyplývá, že: ani ten nejšílenější psychopat nedokáže udělat nic, co by nemohl pravidelně a oficiálně provozovat laskavý otec rodiny, jenž denně chodí do zaměstnání a vykonává svou práci.
Tohle si Vorbis vždy znovu a znovu s nadšením uvědomoval. Člověk, který věděl tohle, věděl všechno, co o lidech vědět potřeboval.
(Terry Pratchett - Malí bohové)
Člověče, řvala na mě jak na cizího pacholka. Ona se ti připlíží
za člověka jak nějakej zloděj, vůbec ji není slyšet - a pak na mě
řve jako na nějakého gaunera. Že jí beru z peněženky. Tak se nemá
plížit. Kdyby chodila normálně, nemuselo se to stát.
(NS – Příběhy)
Skutečný problém nikdy nepřichází zvenčí, skutečný problém přichází vždycky z vnitřního podráždění.
(Osho)
Zralým člověkem se staneme ve chvíli, kdy se rozhodneme nežádat o to, co máme rádi, ale začneme mít rádi věci, které se dějí.
(Osho)
Pouze ten člověk, který je opravdu spokojen s tím, co má, smí dostat víc!
(Aristoteles)
Jednoho dne, bylo to na začátku devadesátých let, jsem zcela
nečekaně řekla dětem v šesté třídě, kterou jsem mimořádně převzala:
Vidím vás ve třídě stále v doprovodu vašich rodičů. Jsem si
jistá, že tady přede mnou nesedí 22 dětí, ale 22 rodin, takže
společně s rodiči celkem 66 osob, k tomu já se svými dětmi a
jejich otcem.
Dvanáctileté dívky se chichotaly. Když jsem je ale ujistila, že jsem to myslela vážně, začaly o tom přemýšlet.
Některé děti byly toho názoru, že nechtějí být stále pod dohledem otce a matky, a tudíž je těší, že jsou zde bez rodičů, jiné mlčely.
Také jsem jim řekla, že by nás rodiče podporovali a že bychom se cítili silní, kdybychom si představili, že stojí za námi.
O něco později jsme si na to udělali pokus. Dala jsem jim jako každý den příklady na počítání z hlavy, např. 1/5 ze 40 nebo 1/3 z 66, později ¾ ze 100 atd. Každý učitel zná tuhle látku. Přitom jsem stále měnila své pokyny: S rodiči za zády – asi pět úkolů, a bez rodičů – pět dalších úkolů. Výsledky si mohly zkontrolovat na zadní straně tabule.
Všímat si ale měly následujícího: Kdy počítají jistěji a rychleji,
s vnitřní podporou rodičů, nebo bez ní? Později děti kontrolovaly,
to už je experiment začal bavit, jestli byla účinnější přítomnost
otce nebo matky. Mnoho žáků a žákyň bylo při počítání uvolněnější,
prostě proto, že je pokus bavil a úspěch byl spojen s novým
aspektem. Někteří zase zjistili, že jim pomáhala přítomnost strýce,
sourozence nebo babičky. Samozřejmě, že chtěli počítat rychle a
dobře. V tomto pokusu vyšlo najevo něco nečekaného, a to, že některé
děti začaly díky vnitřní podpoře mnohem lépe počítat. Radost z toho
měla celá třída. Viditelně nám všem dělalo dobře, že jsme se již
nezabývali otázkou, kdo bude první, a místo toho jsme se zaměřili na
systemické otázky: Kdo je mi nápomocen při učení?
S kým je
pro mě učení snazší?
Některým dětem jeden z rodičů naháněl
strach ze selhání. Tomuto rodiči mělo toto dítě v duchu říct, že to
zvládne s pomocí… (nějakého pomocníka nebo pomocnice).
Jedna žákyně mi sdělila, že je pro ni nejlepším pomocníkem babička,
která totiž vůbec neumí počítat
, říkala dívka, ale
uklidňuje mě, protože pro ni není důležité, jestli to umím nebo
ne!
…
Při písemkách nebo slohových úlohách jsem se vždy ptala dětí, které si zoufaly, jestli mají vedle sebe svou pomocnou osobu, otce, matku nebo bratra. Někdy mi na to žáci odpovídali, že ti teď momentálně nemají nervy na to, aby se o ně starali. Tak jsem vedle nich beze slova postavila prázdnou židli a z jejich vděčných očí jsem mohla vyčíst, jak jim ta pomoc přišla vhod. Uklidnili se a dokázali se soustředit.
(Marianne Franke-Gricksch – Patříš k nám!
)
Jste natolik silní, abyste mohli kritizovat?
Důležitost nepřísluší kritikovi
ani člověku poukazujícímu
na klopýtnutí silného muže
nebo na to,
co mohl původce velkých činů vykonat lépe.
Úcta však náleží tomu,
kdo se skutečně odvážil do arény
a jehož tvář je pokryta
prachem a potem a krví;
tomu,
kdo udatně napíná své síly,
kdo znovu a znovu chybuje
a stravuje své síly bojem za věc,
která za to stojí;
kdo se v lepším případě
dočká vítězství až na samém konci zápasu
a kdo je v nejhorším případě
přes veškerou úctyhodnou snahu poražen;
tomu, kdo ví,
že jeho místo nebude
mezi opatrnickými studenými dušemi,
které nikdy nepoznají vítězství ani prohru.
Theodore Roosevelt
Člověk má někdy pocit,
že pořád jenom sbírá síly a zkušenosti,
aby byl připraven na to velké a podstatné,
co teprve přijde.
Ale když se pak ohlédne,
zjistí,
že to velké a podstatné
bylo všechno to malé, co už prožil.
neznámý autor
Každý jen trochu citlivý muž zná subjektivní prožitek, jaký vzniká
při reakci nadšení. Sestává v první řadě z citové kvality, která je
známa jako nadšení a při níž člověku přebíhá posvátný
mráz
po zádech a – jak možno při podrobnějším pozorování zjistit – i po
vnější straně paží. Člověk se cítí vyzdvižen a povznesen nad všechny
závazky každodenního života. Je ochoten nechat všechno ležet a běžet
a uposlechnout volání svaté povinnosti. Všechny překážky, které
stojí jejímu splnění v cestě, ztrácejí na významu a důležitosti a
instinktivní zábrany, které znemožňují zraňovat a zabíjet
příslušníky vlastního druhu, ztrácejí bohužel mnoho na své
působivosti. Rozumové úvahy a veškerá kritika, stejně jako důvody,
které mluví proti chování diktovanému strhujícím nadšením, to vše je
nuceno k mlčení tím, že se pozoruhodným přehodnocením všech hodnot
jeví nejen jako neudržitelné, nýbrž přímo jako nízké a nečestné.
Krátce, jak říká krásně jedno ukrajinské přísloví: Vlaje-li
prapor, je rozum v troubě!
Tomuto prožitku odpovídá i objektivně pozorovatelné chování: tonus
veškeré příčně pruhované svaloviny se zvyšuje, držení těla je
napjaté, paže jsou poněkud nadzvednuty a natočeny dovnitř, takže
lokty směřují ven. Hlava je hrdě vztyčena, brada vysunuta vpřed a
obličejová svalovina vytváří zcela určitou mimiku, kterou všichni
známe z filmů jako tvář hrdiny
. Na zádech a po celé vnější
straně paží se ježí chlupy, a právě to je objektivní stránkou
příslovečného posvátného mrazení
.
O posvátnosti tohoto mrazení, stejně jako o duchovnosti nadšení
zapochybuje ten, kdo viděl odpovídající chování samce šimpanze,
který se s bezpříkladnou odvahou zasazuje o obranu své tlupy nebo
rodiny. I on vysunuje čelist kupředu, napíná celé tělo a nazdvihuje
lokty; i jemu se ježí chlupy, což při pohledu zepředu způsobuje
mohutné a jistě zastrašující zvětšení obrysu těla. Natočení paží
dovnitř slouží zcela jistě k tomu, aby se jejich vnější strana,
která je porostlá nejdelšími chlupy, otočila ven a tím přispěla ke
zmíněnému optickému efektu. Celá kombinace držení těla a zježení
chlupů slouží tedy úplně stejně jako u hrbící se kočky bluffu
– totiž úkolu, aby se zvíře jevilo větším a nebezpečnějším, než ve
skutečnosti je. Naše posvátné mrazení
není tedy nic jiného
než naježení zbytků naší srsti.
Co prožívá při své sociální obranné reakci opice, nevíme; víme však, že svůj život dává v sázku stejně nezištně a statečně jako člověk v nadšení. Nelze pochybovat o skutečné fylogenetické homologii reakcí u šimpanze, který brání svou tlupu, a lidského nadšení; člověk si může dokonce dobře představit, jak jedno z druhého vzniklo. Vždyť i u nás jsou hodnoty, o jejichž obranu se nadšeně zasazujeme, původně sociální povahy… Jeví se skoro jako nevyhnutelnost, že reakce, jež původně sloužila obraně individuálně známých konkrétních členů společnosti, bere postupně pod svou ochranu nadosobní, tradicí předávané kulturní hodnoty, jež jsou trvalejší než skupina jednotlivců.
Nepociťuji jako rozčarování, nýbrž jako naléhavou pobídku k rozjímání sám o sobě, že naše statečné nasazení se pro něco, co pokládáme za nejvyšší, probíhá po homologických nervových drahách jako sociální obranné reakce našich antropoidních předků. Člověk, který je postrádá, je instinktovým mrzákem, kterého bych nechtěl mít za přítele. Avšak člověk, který se dá strhnout jejich slepou reflexívností, je nebezpečím pro lidstvo; stává se snadnou obětí těch demagogů, kteří umějí lidem situace vyvolávající boj předvést stejně snadno, jako my etologové umíme předvést svá pokusná zvířata. Začíná-li mi při poslechu staré písně nebo dokonce nějakého pochodu přebíhat posvátný mráz po zádech, bráním se tomu svodu tím, že si uvědomím, že již šimpanzové, když se chtějí podnítit ke společnému zaútočení na nepřítele, vydávají rytmické zvuky. Přidat se ke zpěvu znamená podat čertu prst.
(Konrad Lorenz – Takzvané zlo)
Vrátili jsme se ke stezce. Sluníčko bylo vysoko nad námi, když jsme
došli ke krocaní pasti. Byli tam, hlasitě pípali na poplach. Vždyť
tam nejsou žádný dvířka, dědečku,
řekl jsem, proč neskrčí
hlavu a nevylezou?
Dědeček strčil celou ruku do jámy a vytáhl naříkajícího krocana. Svázal mu nohy provázkem a zašklebil se na mě.
Starej Tei-ki je jako někerý lidi. Protože sám ví všechno, nikdy
se nepodívá dolů, co se děje kolem něj. Zvedá hlavu vysoko do
oblak, a tak se nemůže nikdy nic naučit.
(Forrest Carter - Škola Malého stromu)
Maminka přežila tatínka jen o rok, a tak se stalo, že jsem se dostal k dědečkovi a babičce. To mi bylo pět let…
Bylo šedé zimní odpoledne a my scházeli po stráni cestou, která vede do města. Dědeček, moje šaty v tlumoku přehozeném přes rameno, kráčel vpředu po okraji cesty. Hned jsem pochopil, že kdo jde za dědečkem, musí klusat. I babička, která šla za mnou, musela občas zacupitat, aby nám stačila….
Teprve když jsme odbočili ze silnice do úvozu porostlého travou, uvědomil jsem si blízkost hor. Čněly tam tmavé jako stín. Půlměsíc stál přímo nad hřebenem, který se zvedal tak vysoko, že se člověk musel zaklonit, aby na něj pořádně dohlédl. Při pohledu do temna hor jsem se roztřásl.
Babička za mnou řekla: Walesi, už toho má dost.
Dědeček se
zastavil, obrátil se a kouknul dolů na mě. Velký klobouk mu stínil
obličej.
Není to špatný mít aspoň něčeho dost, dyž člověk vo hodně příde.
Obrátil se a zase vykročil, ale teď už jsem mu stačil. Dědeček
zpomalil; taky je unavený, pomyslel jsem si.
(Forrest Carter - Škola Malého stromu)
Toho rána jsem skočil do montérek, zapnul si bundu a nakonec vklouzl do mokasínů. Byla ještě tma a chladno – ranní vánek ještě nestačil rozšumět stromy.
Dědeček řekl, že jestli vstanu včas, můžu s ním jít na horní stezku, a ještě řekl, že mě nevzbudí.
Pořádnej mužskej vstává ráno z vlastní vůle,
řekl nakloněn
nade mnou, aniž by se usmál. Jenže dědeček nadělal při vstávání
spoustu rámusu, několikrát bouchl na stěnu mého pokoje a nezvykle
hlasitě mluvil s babičkou. Slyšel jsem to, a tak jsem byl první
venku a čekal na něj se psy ve tmě.
Á, ty už seš tady,
překvapeně zněl dědečkův hlas.
Ano, pane,
řekl jsem, ale tak, aby nebylo na hlase znát, že
se tím vytahuju.
(Forrest Carter - Škola Malého stromu)
Právě ve chvíli, kdy se první slunce dotklo hřebenů hor na druhé straně soutěsky, jsme usedli do listí stranou stezky. Dědeček vyndal z kapsy kysaný suchar a kousek jeleního masa. Jedli jsme a dívali se na hory.
Slunce udeřilo do vrcholků hor, jako když při výbuchu vystřelují vzduchem spršky blyštivých jisker, jiskření stromů pokrytých ledem bodalo do očí a jako vlna klesalo po úbočích tak, jak slunce zahánělo stín noci níž a níž. Vrána – strážce – třikrát zakrákala, hlásala, že jsme tam.
Najednou hora pukla, vzdychla, vyfoukla chomáčky par do výše, a jak slunce osvobozovalo stromy ze smrtelného krunýře ledu, sténala a mručela.
Dědeček se díval, já taky, a společně jsme naslouchali sílícím zvuků ranního vánku, který začal šumět ve stromech.
Vožívá
, řekl tiše a jemně, aniž spustil oči z hor.
Ano, pane,
řekl jsem, ožívá
. Hned jsem věděl, že si
s dědečkem rozumím tak, jak to většina lidí nikdy nepozná.
(Forrest Carter - Škola Malého stromu)
Dědeček se náhle napřímil a sevřel mou ruku.
Támhle je,
zašeptal. A opravdu. Starej chytrák se plížil
vrbovým proutím na břehu potoka, klusal zvolna s jazykem vyplazeným,
huňatou oháňkou pohupoval bezstarostně za sebou. Uši vztyčené,
ostražitě se loudal a nelitoval času, aby se dlouhým obloukem vyhnul
hromadě dříví. Na chvilku se zastavil, zvedl přední tlapu, olízal
ji, pak otočil hlavu tam, odkud znělo štěkání, a zase pokračoval
dál…
Pod námi dole vyčnívalo z vody několik kamenů, asi pět nebo šest, dosahovaly málem až doprostřed potoka. Když Starý chytrák došel až k těm kamenům, zastavil se a ohlédl, jako by zvažoval, jak mohou být psi daleko. Potom se zvolna posadil hřbetem k nám a díval se do potoka. Do jeho rezatého kabátku se opíral měsíc a psi se blížili.
Dědeček mi stiskl ruku: Teď se dívej!
Starý chytrák skočil
z břehu na první kámen, chvilku se zastavil, zatancoval na něm.
Přeskočil na další, zase zatancoval, a pak na další a další, až se
dostal na poslední, skoro uprostřed potoka.
Potom se vrátil, skákal z kamene na kámen, až na ten, co byl nejblíž u břehu. Zastavil se a znovu poslouchal. Seskočil do vody a brouzdal se potokem, až nám zmizel z očí. Stihnul to jen tak tak. Sotva zmizel, byli tu psi.
Vedl je Modráček, čenich u země., Starej Rippitt těsně za ním a na
ně nalepení běželi Bess a Červeňák. Chvílemi některý z nich zvedl
čenich a zavyl: ÚÚÁÁÚUúúú!
, až člověku tuhla krev v žilách.
Přihnali se ke kamenům v potoce. Modráček nikdy nezaváhal; přeskakoval z kamene na kámen, ostatní za ním.
Když se dostali na poslední kámen, Modráček se zarazil. Starý Rippitt ne. Skočil do vody, jako by nebylo o čem pochybovat, a plaval k druhému břehu, Bess v závěsu za ním.
Modráček zvedl čenich a zavětřil. Červeňák zůstal na kameni s ním. Oba se obratem vrátili po kamenech k našemu břehu. Modráček zachytil stopu Starého chytráka, začal dlouze a halasně štěkat a Červeňák mu přizvukoval.
Bess se ve vodě obrátila a připlavala ke břehu. Za potokem ztraceně pobíhal Starý Rippitt nahoru a dolů, kňučel a poštěkával, běhal sem tam s čenichem těsně nad zemí. Když uslyšel Modráčka, vrhl se znovu do vody, a jak usilovně plaval, zmáchal si celou hlavu. Sotva se vyškrábal na břeh, zamířil za ostatními. S dědečkem jsme se tomu strašně nasmáli, div že jsme se neskulili ze stráně. Opíral jsem se o malou borovičku, když tu mi najednou noha sklouzla a já sjel jak dlouhý tak široký do bodláčí. Dědeček mě vytáhl a ještě jsme se společně chechtali, když mi vymotával bodláky z vlasů.
Dědeček řekl, že to věděl, že Starej chytrák tendle kousek provede, a že proto se rozhod usadit se na tomdle místě. Řekl, že Starej chytrák určitě seděl někde poblíž a koukal se na psy vlastníma vočima.
Dědeček řekl, že Starej chytrák schválně nechával psy přiběhnout hodně blízko, aby na kamenech zůstaly čerstvé stopy. Počítal s tím, že budou tak rozrušený, až jejich pocity zvítězí nad rozumem. A taky to tak fungovalo, aspoň u Starýho Rippita a Bess, ale ne u Modráčka a Červeňáka.
Řekl ještě, že si mockrát všim, že dyž pocity zvítězí nad rozumem, udělá to z lidí stejný hlupáky jako ze Starýho Rippitta. Hádám, že to tak je.
(Forrest Carter - Škola Malého stromu)
Babička s ním souhlasila. O slovíčka se s ním raději nepřela. Nikdy
mu například nedokázala vysvětlit, proč se neříká dyby
nebo
kerej
. Odpovídal, že dyby říkal kdyby
nebo který
,
lidi by si mysleli, že má vadu řeči, nebo že je cvok. A nikdy z toho
neslevil, znělo to docela přesvědčivě.
Spíš než ve významu slova si dědeček liboval v jeho zvuku a v tom, jak ho kdo vysloví. Říkal, že lidi, dyž vyslovujou jednotlivý slova, můžou mít stejnej pocit, jako dyž poslouchaj zvuky hudby. Babička s ním v téhle věci souhlasila, protože právě tak nějak spolu mluvili.
Babička se jmenovala Včelička. Věděl jsem, že když jí někdy pozdě v
noci říkal Sme sví, Včeličko
, že jí vlastně říkal Miluji
tě
, protože tak se to dalo z těch slov vycítit. Nebo když si
spolu někdy povídali a babička řekla: Taky si to myslíš, Walesi?
a dědeček odpověděl: Taky,
a myslel tím Chápu tě
.
Láska a pochopení byly pro ně jedna a táž věc. Babička říkala, že
není možné milovat něco, co nechápeš; není možné milovat lidi ani
Boha, když ani lidem, ani Bohu nerozumíš.
Dědeček a babička se chápali, a proto se i milovali. Babička
říkala, že s přibývajícími léty se chápání prohlubuje a že může být
tak hluboké, že si to obyčejný smrtelník neumí ani představit, natož
vysvětlit, a tak tomu říkali: Sme sví
.
Dědeček povídal, že dyž se za starejch časů řeklo sme sví
,
myslelo se na lidi, kerejm se dalo rozumět a kerý měli porozumění
pro druhý, takže to vlastně byli všichni milovaný lidi
.
Jenže z lidí se stali strašní sobci, a tak se tím dneska myslej už
jenom pokrevný příbuzný. Ale dřív to tak nebylo.
(Forrest Carter - Škola Malého stromu)
Dědeček vyprávěl, že dyž byl malej, měl jeho táta kamaráda, kerej občas zašel k nim domů. Byl to starej Čerokí, říkali mu Mývalovej Jack. Byl pořád naštvanej a věčně se hádal. Co jeho táta na tom Mývalovým Jackovi viděl, dědeček vlastně nikdy nepochopil.
Vobčas chodívali do malýho kostelíka v údolí. Jednu neděli, zrovna dyž bylo dosvědčování, lidi vstávali podle toho, jak cejtili, že je Pán povolal, vyznávali svý hříchy a svědčili, jak mocně milujou Pána.
Dědeček pokračoval, že při tom dosvědčování najednou povstal
Mývalovej Jack a řek: Zaslech sem, že tady někdo z vás za mejma
zádama vo mně drbe. Pamatujte si, že vo tom dobře vím. Vím, vo co
vám de; závidíte, že mi rada starších svěřila klíče vod zpěvníkový
skříňky. Tak vám povídám, esli se to někomu nelíbí, tak je tu eště
druhá možnost, a ta je přímo tady v mý kapse.
Dědeček řekl, že Mývalovej Jack si vysoukal jelenicovou košili, až se vobjevila rukojeť pistole. Byl nažhavenej do ruda.
Kostel byl plnej tvrdejch chlapů, včetně táty, kerý by klidně
vodbouchli někoho jen proto, že se změnilo počasí, ale teďko nikdo
nehnul ani brvou. Dědeček řekl, že jeho táta vstal a řek: Mývalovej
Jacku, každej z nás obdivuje, jak pěkně zacházíš s tím klíčkem vod
zpěvníkový skříňky. Nejlíp ze všech, co to kdy dělali. Esli došlo
k nedorozumění, kerý tě namíchlo, tak já tady a teď slavnostně
prohlašuju lítost nás všech, co tu jsme.
Mývalovej Jack si sed, změknul a uklidnil se a všichni vostatní taky.
Na cestě domů se dědeček zeptal svýho táty, jak to, že Mývalovýmu
Jackovi to všechno tak lehce prošlo, a ještě řek, že bylo legrační,
jak se Mývalovej Jack vytahoval s tím klíčkem vod zpěvníkový
skříňky. Táta mu prej vodpověděl: Hochu, nesměj se Mývalovýmu
Jackovi. Víš, dyž Čerokíe dotlačili, aby vopustili svý domy a aby
šli do Národů, Mývalovej Jack byl mladej, schoval se v horách a
bojoval sám za sebe. Dyž přišla válka mezi Státy, napadlo ho, že
by moh bojovat proti vládě a dostat půdu a dům zpátky. Bojoval
statečně. Ale zase prohrál. Dyž válka skončila, přišli politici,
aby si zabrali eště to, co z našeho zbylo. Mývalovej Jack se bil
dál, utíkal a skrejval se a zase bojoval. No a teďka mu zbyl než
ten klíček vod zpěvníkový skříňky. A esli se ti někdy zdá, že
Mývalovej Jack je rozzlobenej, no tak je to proto, že už nemá za
co bojovat. Nikdy nic jinýho neznal.
Dědeček se přiznal, že mu bylo nad Mývalovým Jackem do breku, řekl mi taky, že vod tý doby mu bylo jedno, co Mývalovej Jack říká nebo dělá, měl ho rád, protože ho chápal.
(Forrest Carter - Škola Malého stromu)Babička s dědečkem chtěli, abych poznal minulost, neboť dyž
neznáš svou minulost, nebudeš mít budoucnost. Dyž nevíš, kde
pobejval tvůj lid, nebudeš ani vědět, kam de.
A tak mi skoro o
všem vyprávěli…
Jak přišli vládní vojáci. Jak do té doby Čerokíové obdělávali bohatá údolí. Jak pořádali svatební tance…. Jak se připravovali na zimní hony a jak slibovali věrnost Cestě.
Jak najednou přišli vládní vojáci a nabádali je, aby podepsali papír. Řekli jim, že ten papír určuje, kam až noví bílí osadníci mohou zakládat svá sídla, aby nezabírali půdu Čerokíů. A dyž to podepsali, přišli další vládní vojáci s puškami a na nich nasazenými dlouhými noži. Vojáci řekli, že slova na papíře změnila svůj smysl. Teď říkají, že Čerokíové musejí opustit svá údolí, své domy a své hory. Že musejí jít daleko směrem zapadajícího slunce, kde má vláda pro Čerokíe jinou půdu, kterou bílý muž nechce.
Jak přišli vládní vojáci a zaplnili velké údolí rachotem svých pušek a v noci táboráky. Udělali kolem Čerokíů kruh. Sehnali je z hor a dolin ve stádech jako dobytek a sevřeli je v obklíčení.
Za nějakou dobu, když už měli téměř všechny Čerokíe, přitáhli povozy a mezky a řekli Čerokíům, že můžou odjet do země zapadajícího slunce. Čerokíům už nezbylo nic. Ale odmítli jet na vozech, a tak jim zbylo aspoň něco. Něco, co se nedá vidět, ani nosit, ani jíst, ale je to přece něco – nevezli se. Šli pěšky.
Vládní vojáci jeli na koních před nimi, po stranách a za nimi. Čerokíští muži kráčeli s pohledem upřeným přímo před sebe, nepodívali se ani dolů, ani na vojáky. Jejich ženy a děti šly těsně za nimi a na vojáky také nepohlédly.
Kdesi za nimi harašily a řinčely prázdné a teď už zbytečné povozy. Nedokázali jimi ukrást duši Čerokíů. Vzali jim zemi a jejich domy, ale Čerokíové nedopustili, aby povozy uloupily jejich duši.
… jak se Čerokíové vzdalovali od svých hor, začali umírat. Jejich duše neumírala, ani neslábla. Byli to jen ti nejmladší, nejstarší a nemocní, co nevydrželi.
Zprvu je vojáci nechávali zastavit a pohřbívat mrtvé; ale potom umírali další – po stovkách – po tisících. Víc než třetina jich na Stezce pomřela. Vojáci jim přikázali, že smějí pohřbívat své mrtvé jen jednou za tři dny, protože spěchali a chtěli s Indiány co nejdřív skoncovat. Rozkázali nakládat mrtvé na povozy, ale Čerokíové nekladli své mrtvé do povozů. Nesli je. Pěšky.
Muž nesl svou mrtvou ženu. Syn svou mrtvou matku, svého otce. Matka nesla své mrtvé dítě. Nesli je v náručí. Kráčeli, hlavou nepohnuli, nepohlédli na vojáky ani na lidi shromážděné po stranách Stezky, kteří se na ně přišli podívat. Někteří z těch lidí se dali do pláče. Ale Čerokíové neplakali. Aspoň ne navenek, neboť Čerokíové jim nedovolili nahlédnout do duše, tak jako nenastoupili do povozů.
A tak se té cestě začalo říkat Stezka slz. Ne proto, že Čerokíové plakali; neuronili ani slzu. Nazvali ji Stezkou slz, protože to zní romanticky a vypovídá to o smutku těch, co stáli podél stezky. Pochod smrti nemá s romantikou nic společného.
Nelze dost dobře psát básně o miminku v matčině náručí, o tělíčku ztuhlém smrtí, s očima, které se nezamhouří, vytřeštěnýma k rozkývané obloze; o matce, která jde bez hlesu dál.
Nedají se dost dobře zpívat písně o otci, který složí své břímě, mrtvolu své ženy, položí se v noci vedle ní, ráno znovu vstane a nese ji zase dál a požádá nejstaršího syna, aby nesl tělo jeho nejmladšího. A nedívat se, nemluvit, neplakat a nevzpomínat na hory.
(Forrest Carter - Škola Malého stromu)Bruta se vydal na cestu a procházel neuspořádanou armádou. Nikdo se ho nepokusil zadržet. Došel na pěšinu vedoucí k útesům a ani se neotočil, aby se podíval na vojsko, které se připravovalo k boji.
Nebudeš pozorovat bitvu? Potřeboval bych, aby někdo pozoroval
bitvu.
Na kameni seděl Didactylos s rukama složenýma na hlavici své hole.
Oh, poklona,
odpověděl mu Bruta zatrpkle. Vítejte do
Omnie.
No, dost pomůže, když se k tomu postavíš filozoficky,
usmál
se Didactylos.
Ale vždyť tady není žádný důvod k boji!
Ale samozřejmě, že je. Čest a pomsta a povinnost a spousta
dalších podobných věciček.
Vážně si to myslíš? Já měl dojem, že filozofové jsou lidé, kteří
uvažují logicky!
Didactylos pokrčil rameny.
Víš, já to vidím tak, že logika je jen způsob, jak se mýlit ve
velkém.
Myslel jsem si, že s Vorbisovou smrtí všechno skončí.
Didactylos se na okamžik zahleděl do svého vnitřního světa.
Lidem, jako je Vorbis, trvá dlouho, než opravdu zemřou. V
historii po nich zůstává ozvěna.
Vím, co tím myslíš.
(Terry Pratchett - Malí bohové
Vorbisův stín se rozhlédl kolem sebe.
Ah. Poušť,
řekl. Pod hvězdným nebem se rozprostírala tichá
černá poušť. Zdála se být chladná.
Neměl ještě v plánu zemřít. Vlastně… nedokázal si ani přesně vzpomenout, jak zemřel.
Poušť,
opakoval a tentokrát v jeho hlase zazněl náznak
nejistoty. Něco takového… nejistotu… nezažil celý svůj… život. Ten
pocit mu byl neznámý a děsil ho. Cítili se snad obyčejní lidé
takhle?
Nakonec se sebral.
To na Smrtě udělalo velký dojem. Něco takového se podařilo jen málokterému člověku. Málokdo si i po smrti uchoval tvar svého původního myšlení.
Smrť ve svém zaměstnání nenacházel žádné zvláštní potěšení. Velmi těžko chápal emoce. Věděl však, že existuje něco jako uspokojení.
Tak,
řekl Vorbis. Poušť. A na druhé straně pouště - ?
POSLEDNÍ SOUD.
Vorbis se pokusil soustředit. Nedokázal to. Cítil, jak jeho jistota mizí. A on si byl jistý vždycky.
Zaváhal jako člověk, který otevřel dveře do známého pokoje a zjistil, že tam není nic jiného než bezedná temná jáma. Vzpomínky tam pořád ještě byly. Měly i ten správný tvar. Háček byl v tom, že si nedokázal vybavit, co to vlastně je. Pak si vzpomínal na jakýsi hlas… No byl tam přece hlas? Jenže všechno, na co si vzpomínal, byl zvuk jeho vlastních myšlenek, který se mu v hlavě honil sem a tam.
Teď musí přejít poušť. Čeho by se tam mohl bát?
Poušť je přece to, v co věříš.
Vorbis nahlédl sám do sebe.
A díval se dál.
Pak klesl na kolena.
VIDÍM, ŽE JSTE ZAMĚSTNÁN, řekl Smrť.
Neopouštěj mě! Je tady tak strašlivé prázdno!
Smrť se rozhlédl nekonečnou pouští. Pak luskl prsty a objevil se velký bílý kůň.
JÁ VIDÍM STO TISÍC LIDÍ, řekl a vyhoupl se do sedla.
Kde? Kde?
TADY. VŠUDE KOLEM TEBE.
Já nikoho nevidím!
Smrť uchopil otěže.
I PŘESTO, řekl. Kůň o pár kroků popošel.
Já tomu nerozumím!
Smrť chvilku mlčel. MOŽNÁ JSI UŽ SLYŠEL TO RČENÍ, ŽE PEKLO, TO JSOU OSTATNÍ LIDÉ?
Slyšel, samozřejmě jsem ho slyšel.
Smrť přikývl. PŘIJDE ČAS, řekl, KDY ZJISTÍŠ, ŽE TO NENÍ PRAVDA.
(Terry Pratchett - Malí bohové)
Pro lži ať si lidé klidně umírají. Ale pravda je příliš drahocenná, než aby za ni někdo položil život.
Terry Pratchett - Malí bohové
Cuius testiculos habes, habeas cardia et cerebellum.
Když máš v hrsti jejich pozornost, jejich srdce i mozek budou následovat.
Pozn. překl.: Takto je uveden překlad oné věty z latiny do angličtiny. Faktem ovšem je, že testiculos by se dalo přeložit i maličko jinak než jako pozornost.
(Terry Pratchett - Malí bohové)
Po celé Omnii jsou roztroušeni lidé, kteří znají jiné lidi. A ti
všichni věří v želvu,
řekl Svatkup.
No, abys rozuměl,
řekl Didactylos nešťastně, já vůbec
neměl v úmyslu přesvědčit lidi, aby věřili v želvu. Je to prostě
jen velká želva. Prostě existuje. Já jen myslel, že by nebylo
špatné pěkně věci sepsat a tak trochu je vysvětlit.
Lidé sedávali celé noci a hlídali, zatímco jiní knihu opisovali,
pokračoval
Svatkup, jako by ho nevnímal. Ty kopie pak putovaly tajně dům od
domu. Každý si udělal vlastní opis a původní poslal dál! Jako když
se šíří podzemní oheň!
Ale to těch opisů muselo být hrozně moc?
řekl Didactylos
opatrně.
Stovky! Tisíce!
Předpokládám, že teď už je trochu pozdě na to, abych požádal o
dejme tomu pětiprocentní podíl ze zisku?
řekl Didactylos a po
tváři mu přeběhl výraz plný naděje. Jasně. Ne, já vím. To byla
asi hloupá otázka. Nic. Zapomeň na to.
(Terry Pratchett - Malí Bohové)
Efendi se o astronomii velmi zajímali. Experticos dokázal, že Zeměplocha napříč měří šestnáct tisíc kilometrů. Fenomenius postavil jednoho dne za úsvitu napříč zemí řadu vybraných otroků s nejrychlejšími reakcemi a znělými hlasy. Otroci si hlásili, kdy k nim dorazilo světlo, a díky tomu Fenomenius dokázal, že světlo na Zeměploše se šíří skoro stejně rychle jako zvuk.
(Terry Pratchett - Malí bohové)Podívej,
obrátil se Didactylos k Brutovi. Existují různé
způsoby, jak se věci učit. Připomíná mi to, jak se mě princ
Lasgere z Sortu kdysi zeptal, jak by se mohl stát učencem, když
nemá čas na takové nesmysly, jako je čtení. Řekl jsem mu:´Ke
vzdělání královská cesta nevede, pane.´ On mi na to řekl: ´Tak
setsakra rychle nějakou vybuduj, nebo ti dám useknout nohy. Můžeš
k tomu použít tolik otroků, kolik budeš chtít..´ Měl velmi přímý
přístup k věci. Nebyl to muž, který by mlel nesmysly. Lidi ano.
Ale nesmysly ne.
A proč ti ty nohy nakonec neusekl?
zeptal se se zájmem Urno.
Já mu totiž tu cestu postavil. Víceméně.
Jo? A jak? Myslel jsem, že to byla jen taková metafora.
Vidím, že se učíš, Urno. Bylo to takhle. Vybral jsem několik
otroků, kteří uměli číst, ti seděli celou noc v jeho ložnici, a
zatímco spal, šeptali mu vybrané texty, které jsem zvlášť
připravil.
A to fungovalo?
Jo, to já nevím. Třetí otrok, na kterého přišla řada se čtením,
mu do ucha vrazil patnáct centimetrů dlouhou dýku. Pak, po
revoluci, mě nový vládce propustil z vězení a řekl, že mohu odjet
z jeho země, když mu slíbím, že celou cestu až na hranice nebudu
vůbec na nic myslet. Ale co se týče toho učení, myslím, že v
principu to špatný nápad nebyl.
(Terry Pratchett - Malí bohové)
Život na tomhle světě,
řekl po chvíli, za těchto
podmínek připomíná život v jeskyni. Co víme o skutečnosti?
Všechno, co vidíme ze skutečného světa, jsou podivné a někdy
zábavné stíny, které se odrážejí na stěně té jeskyně. Jsou to
stíny vzniklé ve světle absolutní pravdy, z nichž si někdy
dokážeme a někdy nedokážeme odvodit určitý díl pravdy. Jsme jako
jeskynní lidé hledající moudrost, kteří ovšem mohou udělat jen
jediné – pozvednout svůj hlas k těm, které nevidíme, a poníženě
říci: ´Pojď blíž, zpotvořený králíčku… tebe mám nejraději.´
(Terry Pratchett - Malí bohové)
Já vím o jistotě své,
řekl Didactylos. Teď se mu z hlasu
vytratil ten lehce hněvivý tón. Vzpomínám si, že jednou, ještě
než jsem oslepl, jsem navštívil Omnii. Bylo to předtím, než byly
uzavřeny hranice, v době, kdy měli vaši lidé povoleno volně
cestovat. A v té vaší Citadele jsem viděl dav lidí, který
kamenoval muže vhozeného do hluboké jámy. Viděl jsi to někdy?
Muselo to být učiněno,
zamumlal Bruta. Jen tak mohla být
jeho duše očištěna od hříchu a –
Já o duši nic nevím. Nikdy jsem nebyl filozof toho druhu,
zavrtěl hlavou Didactylos. Vím jenom jedno – byl to strašný
pohled.
Stav těla není –
Oh, já nemluvím o tom ubohém chudákovi v jámě,
zarazil ho
filozof, ale o těch lidech, kteří ho kamenovali. Ti měli svou
jistotu, to ti řeknu. Byli si jistí, že oni v té jámě nejsou. Dalo
se jim to vyčíst ze tváří. Z radosti, že tam dole nejsou oni,
házeli tak prudce, jak to jen šlo.
(Terry Pratchett - Malí bohové)
Lidé! Žili ve světě, kde neustále dorůstala zelená tráva, květy se měnily v ovoce, kde den za dnem vycházelo slunce, a co na ně dělalo největší dojem? Plačící sochy. A voda přeměněná ve víno! Obyčejný tunelový efekt kvantové mechaniky, který by se nakonec stejně přihodil, kdybyste byli ochotni nějaký ten milion let čekat. Jako kdyby přeměna slunce ve víno prostřednictvím vinné révy, hroznů, času a enzymů nebyla tisíckrát úžasnější a neděla se neustále…
(Terry Pratchett - Malí bohové)
Jak vypadá filozof?
řekl Bruta. Tedy když se nekoupe,
dodal.
Hodně přemýšlí,
odpověděl mu Om. Hledej někoho se
soustředěným, napjatým výrazem.
Obklopilo je město Efebe. Štěkali psi. Někde zamňoukala kočka. Všude zněl chór těch slabých příjemných zvuků, které naznačují, že kolem si lidé žijí své životy.
Pak se rozletěly jakési dveře a ozval se dutě zvonivý zvuk, jaký se může ozvat, když někdo někomu rozbije o hlavu poloprázdnou amforu s vínem.
Z dláždění, kam nepříliš měkce dopadl, se sbíral hubený muž v tóze a vrhal ošklivé pohledy na dveře, které se mezitím zavřely.
Říkám vám, slyšíte, že omezený intelekt nemůže srovnávacím
způsobem nikdy dosáhnout absolutní pravdy věcí, protože pravda,
abyste to věděli, byvši ve své podstatě nedělitelná, vylučuje
pojmy jako ´více´ či ´méně´, takže přesnou mírou pravdy nemůže být
nic jiného než pravda sama. Vy prevíti,
dodal.
Odněkud z budovy se ozval hlas: Vážně? Kecy!
Stařík si Bruty vůbec nevšímal. S vynaložením všech sil vyviklal jednu dlažební kostku z chodníku a potěžkal ji v ruce.
Pak rozrazil dveře a vtrhl zpět do domu. Zevnitř se tlumeně ozval zuřivý výkřik.
Ach. To je filozofie,
řekl Om.
Bruta opatrně nahlédl dveřmi dovnitř.
Ve velké místnosti se dvě skupiny velmi podobných mužů pokoušely udržet od sebe dva ze svých kolegů… Oba rádoby zápasníci na sebe vrčeli, dělali obličeje a snažili se uniknout.
(Terry Pratchett - Malí bohové)
Většina lidí má tlumiče reality.
Je všeobecně známá skutečnost, že lidé svůj mozek využívají jen z devíti desetin, a jako většina takto všeobecně známých skutečností to není pravda. Ani ten nejhloupější stvořitel by si nepřidělával zbytečnou práci s výrobou lidské hlavy jen proto, aby měl kam umístit bůhvíkolik deka zbytečné šedé břečky, jejíž jediný význam by spočíval například v tom, že by ji malá, dnes už vymírající skupina jistých domorodců v neprozkoumaných údolích Jakazačistánu považovala za největší lahůdku na světě. Ne ne. Těch devět desetin je užíváno! A jedna z jejich funkcí je způsobit, že zázračné se zdá obyčejným, a měnit neobvyklé v běžné.
Protože kdyby tomu tak nebylo, dopadlo by to tak, že by lidé
stojící dennodenně tváří v tvář zázračnosti veškerého bytí, chodili
světem s širokými přihlouplými úsměvy podobnými těm, které mají na
tvářích jiní jistí domorodci. Jsou to ti, k nimž občas úřední
autority vyšlou trestnou výpravu, která velmi pečlivě zkoumá obsah
jejich malých plastikových skleníků. Tihle domorodci chodí
sem a tam, mají zmíněné přihlouplé úsměvy a téměř neustále říkají No
né!
nebo Ojojoj!
. A žádný z nich moc nepracuje.
…Část mozku je určena právě k tomu, aby se něco takového nestalo. Je velmi výkonná. Dokáže to, že se lidé uprostřed zázraků nudí.
(Terry Pratchett - Malí bohové)
Potoční rybky se střelhbitě vrhaly na pižmové vodoměrky. Jednu jsem vzal do ruky, sladce a sytě voněla.
Chytáním pižmových vodoměrek jsem jednou strávil celé odpoledne. Dal jsem si jich do kapsy aspoň několik, protože se těžko chytají. Přinesl jsem je babičce, věděl jsem, že má ráda sladké vůně. Vždycky přidávala zimolez do louhového mýdla, které sama vyráběla.
Pižmové vodoměrky ji nadchly málem víc než mě. Říkala, že nikdy necítila nic tak sladkého a že nedovede pochopit, jak to, že si toho hmyzu nikdy nevšimla.
Po večeři, dřív než jsem se k tomu dostal já, řekla dědečkovi, že je to úplně nejnovější objev voňavých věcí. Dědeček tím byl také vyveden z míry. Nechal jsem ho přičichnout. Řekl, že za celejch svejch sedmdesát let netušil, že může něco tak pěkně vonět.
Babička řekla, že jsem to udělal dobře; když člověk na něco přijde, má se o to podělit s každým, koho nejdřív potká; dobro se tak šíří cestami, které by sis sám nedokázal vymyslet. Což je správné.
(Forrest Carter - Škola Malého stromu)
Stárla. I její slzy měnily s věkem kvalitu. Ze zoufalství stávalo se s věkem dojetí. Z bolesti pochopení. Hořící svíčka ztrácela svůj ostrý tvar.
(NS – Příběhy)
Chodíval jsem daleko proti proudu potoka, brodil se průzračnou vodou, skláněl se pod zelenými záclonami smutečních vrb, spuštěných až k hladině a smáčejících své konečky v proudu. Kapradí vytvářelo zelené krajkoví, pnulo se nad potokem a poskytovalo kotviště létavým pavoučkům.
Tihle malí odvážlivci upnuli konec svého jemného vlákna na list kapradí, pak se vrhli do vzduchu, soukali přitom další vlákno a vytvořili si malý padáček v naději, že se uchytí na kapradí na druhé straně. Když se jim to povedlo, ukotvili své vlákno a vrhali se zpátky – sem a tam – tak dlouho, dokud nevytvořili nad potokem perleťovou síť.
Byli nesmírně vytrvalí. Když spadli do vody, uchvátil je proud a museli úporně bojovat, aby zůstali nad vodou a dostali se k břehu dřív, než po nich chňapne nějaká rybka.
Dřepěl jsem uprostřed potoka a pozoroval pavoučka, jak se pokouší napnout přes potok pavučinu. Zřejmě se rozhodl utkat největší pavučinu, jaká kdy na potoce byla. Vybral si totiž široké místo. Zakotvil své vlákno, vrhl se do vzduchu a spadl do vody. Stržen proudem zápasil o svůj život, pak se vyhrabal na břeh a zase zpátky na stejnou kapradinu. Potom to zkusil znovu.
Když se potřetí vrátil na svůj list, dolezl až na jeho konec, lehl si, přední nožky si dal pod bradu a zkoumal vodu pod sebou. Počítal jsem, že toho má už dost – aspoň já jsem toho začínal mít dost, zadeček jsem měl ztuhlý zimou, jak jsem dřepěl v potoce. Ale on klidně ležel, přemýšlel a zkoumal. Najednou dostal nápad a začal poskakovat po listu kapradí. Nahoru, dolů. List se rozhoupal. Když list dosáhl své nejvyšší polohy, hop, skočil a vypustil svůj padáček – povedlo se!
Přímo zářil pýchou, začal tancovat radostí z úspěchu, div že znovu nespadl. Jeho perleťová pavučina byla skutečně ta největší, jakou jsem kdy na potoce viděl.
(Forrest Carter - Škola Malého stromu)
Babička vyprávěla, že každý člověk má dvě mysli. Jedna mysl řídí potřeby tělesného života. Ta třeba rozhoduje, jak si opatřit střechu nad hlavou, potravu a vůbec věci pro tělo. Je třeba jí užívat při zakládání rodiny, při vychovávání mladých a tak. Řekla, že tuto mysl musíme mít, abychom si mohli zajistit živobytí. Ale zároveň řekla, že máme i jinou mysl, která s tím nemá nic společného. Řekla, že je to duchovní mysl.
Babička řekla, že kdo používá mysl tělesného života k sobeckým a záludným plánům, k tomu, jak podrážet druhé lidi a vymýšlet si, jak z nich získat hmotný prospěch, špatně skončí; jeho duchovní mysl se scvrkne tak, že není větší než hikorový oříšek.
Babička ještě dodala, že když umře tělo, umře s ním i tělesná mysl, a že člověku, který celý život prožil jenom s touto myslí, zbude ta duchovní mysl velikosti hikorového oříšku, protože jenom ta přežívá, když všechno ostatní zaniká. Potom, řekla babička, až se znovu narodíš – protože tak to musí být -, potom se tu octneš s oříškovou duchovní myslí, která prakticky není schopná pořádně chápat.
Nakonec se může scvrknout až na hrášek nebo i docela zaniknout, když tělesná mysl začne vládnout všemu. V takovém případě ztrácíš svého ducha úplně.
Tak se z tebe stane mrtvý člověk… Babička řekla, že světem se toulá mnoho mrtvých lidí.
Babička vysvětlovala, že duchovní mysl je jako sval. Při používání se zvětšuje a sílí. Říkala, že jediný způsob, jak toho dosáhnout, je používat duchovní mysl k pochopení, k tomu se ale dveře prý neotevřou, dokud se neskoncuje se sobectvím, a tak s tělesnou myslí. Teprve potom se začíná chápání rozvíjet, a čím víc se snažíš pochopit, tím je silnější.
Samozřejmě, řekla, pochopení a láska jsou jedno a totéž, jenže lidi na to často jdou z falešného konce, snaží se předstírat, že milují věci, i když je nepochopili. To prostě nejde.
(Forrest Carter - Škola Malého stromu)
Babička mi řekla, že leccos z toho můžu pochopit na svém tajném místě. Na jaře, když se všechno rodí (a vůbec vždycky, když se něco rodí, dokonce i nějaká myšlenka), vládnou svízele a zmatek. Jarní bouře, to je, jako když se v krvi a bolestech rodí dítě. Babička říkala, že to jsou duchové, kteří se úporně brání, aby nemuseli být zase vtěsnáni do hmotných pout.
(Forrest Carter - Škola Malého stromu)
Babiččin táta se jmenoval Hnědý jestřáb . řekla mi, že měl hluboké poznání. Dovedl chápat myšlenky stromů. Jednou, když byla malá holka, tátu popadla starost a říkal, že bílé duby na hoře jsou neklidné a mají strach. Na hoře, kde se procházel mezi duby, trávil mnoho času. Byly to velmi krásné stromy, vysoké a rovné. Nebyly sobecké, dopřály místo škumpám, tomelům, hukotám i bukům, aby živily divokou zvěř. Protože nebyly sobecké, měly hodně ducha a ten duch byl silný.
Babička řekla, že táta byl tak zachvácen obavami, že k nim chodil i v noci, protože věděl, že je něco v nepořádku. Potom, jednoho časného rána, sotva se slunce vyhouplo nad hřeben, Hnědý jestřáb uviděl, jak se mezi bílými duby pohybují dřevorubci. Značkovali je a vymýšleli, jak je porazit a všechny dostat dolů do údolí. Když odešli, řekl Hnědý jestřáb, bílé duby začaly plakat. Nemohl ani spát. Sledoval dřevorubce, kteří pro své povozy vybudovali cestu do hor.
Babička řekla, že její táta promluvil s čerokískými muži. Rozhodli se, že bílé duby zachrání. V noci, když dřevorubci odešli a vrátili se do osady, Čerokíové rozkopali cestu a napříč vyhloubili jámy. Ženy a děti jim pomáhaly. Ráno přišli dřevorubci a strávili celý den opravováním cesty. Ale v noci ji Čerokíové rozkopali znovu. Tak to pokračovalo další dva dny a dvě noci. Potom tam dřevorubci postavili stráže vyzbrojené puškami. Celou cestu však uhlídat nestačili a Čerokíové hloubili příkopy, kde se dalo.
Babička říkala, že to byl úporný zápas, až byli všichni unaveni. Jednoho dne, když dřevorubci pracovali na cestě, padl na jeden z povozů obrovský bílý dub, povoz rozdrtil a zabil dva mezky. Řekla, že to byl nádherný zdravý strom, nebylo nejmenšího důvodu, aby padl, a přece se to stalo. Dřevorubci se budování cesty vzdali. Přišly jarní deště a dřevorubci se už nikdy nevrátili.
Babička řekla, že když měsíc dorostl do úplňku, uspořádali v porostu bílých dubů velikou slavnost. Tancovali při žlutém úplňku, bílé duby zpívaly, dotýkaly se navzájem větvemi a hladili i Čerokíe. Babička řekla, že zpívaly pohřební píseň za bílý dub, který položil svůj život na záchranu svých druhů; panovala přitom prý tak zvláštní nálada, že se téměř vznášela nad horami.
(Forrest Carter - Škola Malého stromu)
Cítil jsem se zle a prázdně. Dědeček řekl, že ví, jak mi je, protože mu je taky tak. Ale dodal, že dyž člověk ztratí něco, co miloval, je mu dycky tak. Řekl, že jediný východisko je nic nemilovat, jenže to je eště horší, protože se pak člověk cejtí prázdnej pořád.
(Forrest Carter - Škola Malého stromu)
Dědeček řekl, že až zestárnu, budu na Starýho Ringera vzpomínat, a ty vzpomínky mě budou těšit. Taky řekl, že je to divná věc, dyž člověk zestárne a vzpomene na ty, co měl rád, tak vlastně vzpomíná jenom to dobrý, což znamená, že to špatný se vlastně vůbec nepočítá.
(Forrest Carter - Škola Malého stromu)
Zatímco dědeček mluvil, telátko si lehlo a umřelo. Prostě si lehlo na bok a bylo to…
Dřepl jsem si u svého telátka a díval se na ně. Bylo mi hůř, než co se vůbec pamatuju. Mých padesát centů bylo fuč a s nimi i ta červenozelená krabice cukroví. A teď ještě mé telátko – stokrát dražší, než co jsem za ně dal.
…Babička se mě nezeptala, ale pověděl jsem jí, že nemůžu do hrnku vrátit svých padesát centů, protože jsem všechno utratil za telátko, které už stejně nemám.
…Večer jsem neměl chuť k jídlu, i když vařené buráky a kukuřičné vdolky jsem měl rád.
Dědeček se na mě dlouze zadíval a řekl: Vidíš, Malej strome,
nikdy se v životě nic nenaučíš jinak než chybama. Dybych ti byl
řek, nekupuj to tele, porád by sis pak myslel, žes ho moh mít.
Dybych ti řek, kup ho, vyčítal bys mi, že ti umřelo. Musíš se
prostě učit, tak jak věci dou po sobě.
(Forrest Carter - Škola Malého stromu)
Jednou jsem dřepěl před krámem a cucal staré cukroví, když přišlo to děvčátko a stouplo si přede mne. Její táta byl v krámě. Měla rozcuchané vlasy a zkažené zuby… místo šatů měla na sobě starý pytel. Jen tam tak stála, dívala se na mě a palci čmárala v prachu.
…Vyprávěl jsem o tom děvčátku babičce. Babička ušila pár malých mokasínů. Byly moc hezké. Na každý mokasín přišila ještě dva červené korálky.
Když jsme zašli příští měsíc do krámu, dal jsem je děvčátku a ona si je obula. Řekl jsem jí, že je ušila babička a že jsou zadarmo. Pobíhala před krámem sem tam, dívala se na nohy, bylo jasné, jakou z nich má radost, protože se každou chvíli zastavila a rukou hladila korálky.
Když její táta vyšel z krámu, rozběhla se za ním a celou cestu poskakovala ve svých mokasínech. Spolu s dědečkem jsme je pozorovali. Když ušli kus cesty, muž se zastavil a podíval se na děvčátko. Něco jí říkal a ona ukázala zpět, směrem ke mně.
Muž sešel z cesty a uřízl pořádný prut z tmelového keře. Vzal děvčátko za ruku a švihal ji přes nohy, ruce, i přes záda. Naříkala, ale ani se nehnula. Švihal ji tak dlouho, až se prut zlomil; všichni u krámu se dívali, ale nikdo neřekl ani slovo.
Pak děvčátko přinutil si sednout a zout mokasíny. Vrátil se,
mokasíny držel v ruce. Já s dědečkem jsme vstali. Dědečka si ani
nevšiml, zamířil rovnou ke mně; podíval se na mě dolů, tvář měl
zamračenou a oči mu svítily. Mrsknul po mně mokasínami – sebral jsem
je – a řekl: My nestojíme vo ňáký dobročinnosti vod nikoho – a
zvlášť ne vod pohanskýho divocha!
Opravdu jsem se vylekal. On se otočil a vykročil zpátky k silnici, potrhané montérky na něm plandaly. Minul děvčátko a to ho následovalo. Nebrečelo. Kráčelo se vzpřímenou hlavou, docela pyšně a na nikoho ani nepohlédlo. Na obou lýtkách jí byly vidět červené pruhy. Dědeček a já jsme odešli.
Na stezce mi dědeček řekl, že tomu nájemci nemá nic za zlé. Dědeček řekl, že hrdost je asi to jediný, co mu zbejvá, i když v nevhodnou chvíli. Řekl, že si ten člověk myslí, že nesmí dovolit, aby si to malý děvče a vůbec jeho děti oblíbily něco hezkýho, protože to nikdy nemůžou mít. Bude je řezat tak dlouho, dokud to z nich nevymlátí, takže si zakrátko zapamatujou, po čem se nemaj vohlížet.
Dědeček řekl, že mi nemá za zlý, že mi to hned nedošlo. Řekl, že je ve výhodě, protože už je to řada let, co šel kolem chatrče jednoho nájemce a viděl, jak si jeho dvě malý holky na zadním dvorku prohlížej katalog vod Searce Roebucka.
Dědeček řekl, že ten chlápek vzal bič a spráskal ty malý, až jim krev tekla po nohách. Řekl, že se díval, jak ten chlápek vzal katalog vod Searce Roebucka a šel s ním za stodolu. Spálil ho, ale nejdřív ho vzteky roztrhal. Dědeček řekl, že si ten chlápek sednul zády ke stodole, kde ho nikdo nemohl vidět, a dal se do pláče. Řekl, že to viděl na vlastní voči a že ho úplně chápe.
(Forrest Carter - Škola Malého stromu)
Nejlepší salát je ale z kopřiv, jejich listy na sobě ovšem mají drobné jehličky, které při trhání popálí každý kousek kůže, která se jich dotkne. Často jsme s dědečkem trs kopřiv přehlédli, ale babička je vždycky objevila, a tak jsme je museli natrhat. Dědeček říkal, že v životě neviděl něco příjemného, co by někde nemělo nějakej háček. Což je pravda.
(Forrest Carter - Škola Malého stromu)
Lidi, kteří se tomu smějí a tvrdí, že o Přírodě se ví už všechno a že Příroda nemá duši nebo ducha, nezažili nikdy jarní bouřku v horách. Když Příroda rodí jaro, svírá hory jako žena, která se při porodu křečovitě drží pokrývky.
Třeba strom, který se dlouho držel a vzdoroval i zimním větrům, rozhodne-li o něm Příroda, že je třeba se ho zbavit, vytrhne jej ze země a mrskne s ním dolů ze stráně. Probere větvičky každého keře, každého stromu; nejprve je svými větrnými prsty pečlivě prohmatá, pak je dokonale protřepe a zbaví všeho, co je slabé.
Dojde-li k závěru, že je třeba některý strom odstranit, a nepodaří se jí to větrem, udělá řach! A zbude jen hořící pochodeň po zásahu blesku. Příroda je živá a působí bolest. Poznáte to také.
Dědeček říká, že kromě jiného taky uklízí to, co zbyde po porodu, třeba ještě vod předchozího roku, aby její nový rození bylo čistý a silný.
(Forrest Carter - Škola Malého stromu)
Truchlivá holubice se ozývá jen v noci a nikdy se nepřiblíží. Volá ze vzdálených hor a má dlouhý, osamělý hlas, jako by měla smutek. Dědeček říkal, že skutečně truchlí. Říkal, že když někdo umírá a nemá nikoho v celým světě, kdo by na něj vzpomínal nebo pro něj plakal, vzpomíná na něj a truchlí právě truchlivá holubice. Dědeček řekl, že každej horal ví, i když umře hodně daleko, třeba i za Velkejma vodama, že si holubice na něj vzpomene a bude pro něho truchlit. Dědeček říkal, že to vědomí dodá každýmu klid duše. I mou duši to upokojilo.
Dědeček říkal, že když si vzpomeneš na někoho, kdo umřel a kohos měl rád, truchlivá holubice už pro něj nemusí truchlit. Hned poznáš, že truchlí pro někoho jiného, a budeš vědět, že ty ostatní už nejsou tak úplně vopuštěný, jak by se zdálo.
(Forrest Carter - Škola Malého stromu)
Já a dědeček jsme mysleli indiánsky. Později mi lidé říkali, že to
bylo naivní – ale já jsem věděl a dobře si pamatoval, co dědeček
říkával o slovech
. Nevadí, že je to naivní
, hlavně,
že je to dobré.
(Forrest Carter - Škola Malého stromu)
Dědeček řekl, že když Indián myslel mír
, zdvihl dlaň, že
nemá žádnou zbraň. Dědečkovi se to zdálo logické, ale všem ostatním
to připadalo hrozně legrační. Dědeček řekl, že když si bílej muž s
druhým potřese rukou, tak tím myslí to samý. Jeho slova jsou totiž
tak křivácký, že mu nezbejvá nic jinýho než potřást rukou toho, co
se prohlašuje za jeho přítele, a vyklepat mu tak z rukávu ňákou
zbraň. Dědeček o podávání rukou nestál, říkal, že nikdy nechtěl, aby
něco vypadlo z rukávu člověka, kerej ze sebe dělá přítele. Podávání
rukou bylo výrazem nedůvěry ve slovo člověka. Což je rozumné.
(Forrest Carter - Škola Malého stromu)
Musíme myslet na budoucnost.
Proto taky na podzim nosíme jablka do sklepa a nahoru nosíme ta nahnilá.
Ta zdravá necháváme na pak, takže celou zimu jíme nahnilá a na jaře vyneseme poslední shniláky na hnojiště. Na budoucnost jsme mysleli, to se upřít nedá…
(Vladimír Komárek – Pojednání o radostné cestě od kolébky ke krematoriu)
My šťastní, co jsme byli přijati, jsme malovali u stojanů v kruhu okolo aktu a u stěn se krčili občas návštěvníci, kteří nebyli tak šťastní a zkoušky neudělali. Přišli se aspoň načuchat terpentýnu. No a my mluvili nahlas. Byli jsme doma. Nebo některý se svraštělým obočím "tvořil". Prostě nevšímal si těch menších lidí. Od díla se odstupovalo s elegancí veleducha, který byl už jaksi mimo ten pitomý svět. Holt jsme byli Rembranti. Blbost je velký dar přírody. Činí člověka šťastným.
Vladimír Komárek
Tak nějak jsme si povídali o všem možném se spisovatelem Bohumilem Hrabalem před koncem minulé sezóny v nabitém divadle, kde by se zrovna vzduch dal krájet. Na otázku čím jste chtěl být, když jste byl malý, odpověděl pan Hrabal, že chtěl být nezaměstnaným, protože jako dítě hned poznal zaměstnaného podle toho, že spěchal, měl ustaraný obličej a byl bílý jako stěna.
(Jan Schmidt, Jak mě zabil slon)
Probudili jsme se s dědečkem až při svítání. Nic není krásnějšího
než svítání na vrcholku vysokých hor. Já, dědeček, ba i Modráček
jsme je pozorovali. Obloha byla světla šedá a ptáci se ve stromech
probouzeli švitořením a hašteřením do nového dne. Daleko pod námi,
snad dál než sto mil, se hrbily hory jako ostrovy unášené mlhou.
Dědeček ukázal k východu a řekl: Koukej!
Nad obzorem nejvzdálenějších hor, až na konci světa, se vyloupl růžový paprsek; štětec namočený do barvy se přetáhl oblohou širokou miliony mil. Zvedl se ranní vánek, pohladil nás po tvářích a my s dědečkem viděli, jak barvy a rodící se jitro ožívají. Barevný štětec natíral další pruhy – červenou, žlutou a modrou. Zdálo se, že obzor hor vzplanul ohněm. Slunce omývalo stromy, proměnilo mlhy v růžový oceán, který se dole pod námi lehce dmul a vlnil.
Slunce nás s dědečkem přímo udeřilo do tváří. Svět se znovu narodil. To řekl dědeček a přitom si sundal klobouk a spolu jsme se pak dlouho, dlouho dívali.
(Forrest Carter - Škola Malého stromu)
Někdy jsme se ráno vydali sázet, protože večer byly hvězdy v příznivém postavení. Ale jakmile jsme zjistili, že není správný vítr nebo že utichli ptáci či že je moc mokro nebo sucho, nechali jsme všeho a šli na ryby.
Babička říkala, že má podezření, že některá dědečkova znamení souvisejí s jeho náladou na rybaření. Ale dědeček říkal, že ženský nemaj smysl pro složitosti. Říkal, že ženskejm se všechno zdá jednoduchý a snadný. Což není. Říkal, že s tím ženský vůbec nic nenadělaj, protože sou od narození podezřívavý. Dědeček říkal, že viděl mimina ženského pohlaví sotva den starý, jak už hned u prsu podezřívavě mžouraly.
(Forrest Carter - Škola Malého stromu)
Dědeček řekl, že dyž necháme meloun ležet do tý doby, než nám bude stát slunce nad hlavou, tak asi do voběda, že bysme ho pak mohli utrhnout.
Sledoval jsem pozorně pohyb slunce. Zdálo se, že se jen tak povaluje nad hřebenem hor a že se rozhodlo udělat si co nejdelší ráno. Dědeček říkal, že se tak slunce někdy chová; jako když oráme a už myslíme na to, jak se vykoupat v potoce, večer přichází taky pomalu. Dědeček řekl, že dyž se dáme do práce a vykašleme se na to, jak pomalu se hejbá, přestane ho to bavit a začne se chovat tak, jak má. Což jsme taky udělali.
(Forrest Carter, Škola Malého stromu)
Tak nějak jsme si povídali o všem možném se spisovatelem Bohumilem Hrabalem před koncem minulé sezóny v nabitém divadle, kde by se zrovna vzduch dal krájet. Na otázku čím jste chtěl být, když jste byl malý, odpověděl pan Hrabal, že chtěl být nezaměstnaným, protože jako dítě hned poznal zaměstnaného podle toho, že spěchal, měl ustaraný obličej a byl bílý jako stěna.
(Jan Schmidt, Jak mě zabil slon)
Léto pomalu vrcholilo. Bylo to mé roční období. Měl jsem v tu dobu narozeniny, a tak se léto stalo mým obdobím; takový je zvyk Čerokíů. A tak moje narozeniny trvaly ne jeden den, ale celé léto.
Je takový zvyk, že se člověku v jeho období vypráví o jeho rodišti, o tom, co dělal jeho tatínek, a o lásce jeho maminky.
Babička mi říkala, že mám štěstí, a to tak velké, že ho má sotva jeden ze sta miliónů. Řekla mi, že jsem se narodil z přírody, z Mon-ó-lá, a že mám plno bratří a sester, o nichž mi zpívala ten první večer v horách.
Babička mi řekla, že jen málokdo je vybrán, aby se mu dostalo plné lásky stromů, ptáků, vod – dešťů i větrů. Ještě řekla, že já se k nim můžu kdykoli vrátit jako domů, zatímco jiné děti zůstanou po smrti svých rodičů opuštěné, ale já že nikdy opuštěný nebudu.
Za letních večerů jsme sedávali na zadním zápraží. Tma se plížila do údolí a babička tiše vyprávěla. Někdy utichla a dlouho mlčela, pak si uhladila tváře rukama a pokračovala ve vyprávění.
Řekl jsem babičce, že jsem na to všechno hrdý a že můžu rovnou prohlásit, že se už nikdy nebudu bát tmy v údolí.
Dědeček řekl, že jsem lepší než von už tím, jak jsem se narodil, a vůbec. Řekl, že by si přál, aby byl taky tak vyvolenej jako já. Dědeček říkal, že mu to dycky dělalo potíže a že měl strach, že by se moh bát tmy, ale že se teď může spolehnout na mě, že ho v temných chvílích povedu. Slíbil jsem mu, že se může spolehnout.
(Forrest Carter, Škola Malého stromu)
Pan Wayn klečel, hlavu skloněnou na matraci. Tušil jsem, že se asi modlí.
… Na kuchyňském stole měl rozsvícenou svíčku. Stál jsem úplně tiše, protože babička říkala, že se nemá hlučet, když se někdo modlí.
Pan Wayn zdvihl po chvilce oči a spatřil mě. Řekl mi, abych šel dál. Zeptal jsem se, proč rozsvítil svíčku, když tam je petrolejka. Pan Saun řekl, že celá jeho rodina je za Velkou vodou a že je jenom jedinej způsob, jak se s nima spojit. Řekl, že zapaluje svíčku jen v určitou dobu, kdy voni taky zapalujou svíčky, a že sou tak spolu, protože maj stejný myšlenky. Což zní rozumně.
……… Babička se rozhodla, že se mnou až do osady nepůjde. Dědeček na mě čekal na mýtině. Babička si klekla na zápraží a objala mě jako Vrbovýho Johna. Já ji taky objal. Snažil jsem se neplakat, ale nešlo to, proti mé vůli mi vyrazily slzy.
… Jak tam přede mnou klečela, babička řekla: Pamatuješ se na
Psí hvězdu, Malej strome? Jak jsme se na ni dívali za večerního
smrákání?
Řekl jsem, že ano. Babička řekla: Ať seš, kde
seš – je to jedno kde -, dívej se večer po západu na Psí hvězdu.
My se s dědečkem budem taky dívat. Budem na tebe myslet.
Řekl
jsem, že i já na ně budu myslet. Bylo to jako pan Wayn a jeho
svíčka. Požádal jsem babičku, aby vyřídila Vrbovýmu Johnovi, aby se
taky díval na Psí hvězdu. Řekla, že to vyřídí.
…Vždycky mezi setměním a večeří se konaly v kapli večerní modlitby. Nechodil jsem tam a večeři jsem taky vynechával. Mohl jsem tak pozorovat Psí hvězdu. Kus od mého kavalce, asi v polovině místnosti, bylo okno, odkud byla Psí hvězda vidět úplně zřetelně. Objevovala se zároveň se soumrakem jako zlatá jiskřička, a jak tmavla noc, byla čím dál jasnější.
Věděl jsem, že dědeček s babičkou se taky dívají, i Vrbovej John. Každý večer jsem nejméně hodinu stával u okna a pozoroval Psí hvězdu.
… Zpočátku, od chvíle, kdy jsem ji začal pozorovat, jsem celý den přemýšlel, na co bych si měl večer vzpomenout, ale brzo jsem poznal, že to není dobře.
Stačilo se jen dívat. Dědeček mi poslal svou vzpomínku, jak sedí na
hřebenu hor a sleduje zrození dne, jak slunce udeří do ledu a
jiskří. Slyšel jsem, jak úplně zřetelně říká Vožívá,
a já mu
u okna odpovídal: Ano, pane, ožívá.
Jak jsme šli s dědečkem honit lišáka a dívali se na Psí hvězdu. Byli tam Modráček, Červeňák a Starej Rippitt a Maud. Smáli jsme se neohrabanosti Starýho Rippitta, až jsme se za břicha popadali.
Babička mi poslala vzpomínku na sbírání kořenů a na to, jak rozsypala cukr na kukuřičný vdolek. Jak nás nachytala s dědečkem v kukuřičném políčku, když jsme hýkali jako mezci na Starýho Sama.
Poslala mi i obrázek mého tajného místa. Listy už opadaly, ležely hnědé, rezavé a žluté na zemi. Červené škumpy ho lemovaly jako hořící pochodně, připravené nepustit dovnitř nikoho než mě.
Vrbovej John mi poslal obrázek jelenů ve stráni. S Vrbovým Johnem jsme se zase smáli, jak jsem mu dal žábu do kapsy kabátu. Ale obrazy od Vrbovýho Johna byly rozmazané. Pozornost měl upřenou k něčemu jinému. Vrbovej John měl zlost.
(Forrest Carter, Škola Malého stromu)
Zbývaly nám už jen dva roky společného života; dědečkovi, babičce a mně. Asi jsme to tušili, ale nikdy jsme o tom nemluvili. Babička teď chodila všude se mnou a s dědečkem. Žili jsme naplno. Ukazovali jsme si navzájem různé věci; nejčervenější list na podzim, abychom se ujistili, že ho všichni vidíme; nejmodřejší fialku na jaře, abychom si všichni přivoněli a společně se o to potěšení podělili.
(Forrest Carter, Škola Malého stromu)
Pokud nevíte, jak daleko jedete, je to vždycky daleko.
(Forrest Carter, Škola Malého stromu)
K tomu, že lidi řikaj hau
, a přitom se smějou, když vidí
Indiána, dědeček říkal, že to začalo před pár stoletíma. Řekl, že
dyž bílej muž potkal Indiána, zeptal se ho: jak (how) se cejtíš,
nebo jak (how) se vede tvejm lidem, nebo jak (how) ti to de, nebo
jakej (how) je lov tam u vás a tak podobně. Řekl, že Indián si
myslel, že nejoblíbenější věcí bílýho muže je ňáký hau
(jak);
a protože byl slušnej, dyž někoho potkal, došel k závěru, že mu taky
řekne hau
a pak nechá toho zkurvysyna, aby kecal vo
jakýmkoli hau
, vo jakým se mu zlíbí. Dědeček řekl, dyž se
tomu lidi smějou, jen nepochopili Indiána, kerej chtěl bejt
zdvořilej a pozornej.
(Forrest Carter, Škola Malého stromu)
Bábi Zlopočasná samozřejmě dávala ostentativně najevo svou nezávislost a soběstačnost. Jenže háček spočívá v tom, že kolem sebe potřebujete někoho, ke komu byste se mohli nezávisle a soběstačně chovat. Lidé, kteří nepotřebují lidi, potřebují lidi, kterým by dali najevo, že oni jsou lidé, kteří nepotřebují lidi.
(Terry Pratchett, Maškaráda)
Samozřejmě že to nebylo nic jiného než staré pověry a ty patřily do
těch neosvícených časů, kdy pojem panna
nebo matka
nebo… ta třetí… zahrnoval každou ženu nad dvanáct let nebo tak
nějak…
Ale i tak… byla to stará pověra – starší než knihy, starší než písmo – a taková víra byla těžkým závažím na gumové plachtě lidských zkušeností a měla sklony přitahovat lidi k sobě.
A Magráta byla vdaná tři měsíce. To znamenalo, že už nepatřila do první kategorie. Tedy – Stařenka přesunula vlak svých myšlenek na vedlejší kolej – pravděpodobně nikoliv. Oh, jistě ne. Mladý Verence si poslal pro jistou odbornou příručku. V knize byly návodové ilustrace a obrázky člověka s očíslovanými částmi těla. Stařenka o tom věděla, protože se jednoho dne, když byla u Magráty na návštěvě, vplížila nepozorovaně do královské ložnice a strávila deset dobře využitých minut tím, že některým postavám přikreslila kníry a brýle. Ale ani Magnáta s Verencem přece nebyli tak to…, aby se nedobrali… Ne, nakonec na to určitě přišli, i když Stařenka slyšela, že se Verence vyptával několika lidí, kde by dostal falešný knír.
(Terry Pratchett, Maškaráda)
JAKÝ TO S NÍM BYLO
Malinkej člověk padá zas a zas.
Ta země matička,
jak ta s ním nakládá!
Von padá na nosík,
von padá na záda,
von padá o stýblo,
von padá o kaluže.
Kterýmžto padáním
se proměňuje v muže.
Vyroste z košilky
a škobrtne jen zřídka.
To dyž ho ošidí ta lasička, ta Lidka,
nějakej přechodník
anebo panák lihu.
Už zvládnul zemskou tíhu,
mládenec!
S rukama v kapsách
po světě se klátí
a propasti jsou pro něj čirej hec,
že naučil se vůbec nepadati.
No, ale dyž to nejlíp umí,
dyž nohy nehlídá
a v hlavince mu zněj
vznešený myšlenky
jak ňáký hvězdný splavy,
najde se kamínek,
najde se beznaděj,
zašeptá horečka,
či suchý stýblo trávy,
von padne, a už nevstane.
Trošku se zaprášilo.
A velkej bude svět soud,
esli směl takhle upadnout
a jaký to s ním bylo.
(Josef Kainar – Jaký to s ním bylo – ze sbírky Lazar a píseň)
(Doris Moa – z rozhovoru pro EnergyLife)
Znaven ach znaven vším já hledám smrt a klid
když vidím zásluhy rodit se u žebráka
a bědnou nicotnost zas v nádheře se skrýt
a víru nejčistší, zrazenou, hořce plakat
a zlatý vavřín poct na hlavách nehodných
a dívčí něhu, čest, servanou v okamžiku
a dokonalost pak budící už jen smích
a vládu ve zchromlých pařátech panovníků
a jazyk umění vrchností zmrzačený
a blbost doktorsky radící rozumu
a přímost zvanou dnes hloupostí bez vší ceny
a dobro zajaté a otročící zlu...
Bez vší ceny, bez vší ceny…
Bez vší ceny, bez vší ceny…
Bez vší ceny…
a jazyk umění vrchností zmrzačený
a blbost doktorsky radící rozumu
a přímost zvanou dnes hloupostí bez vší ceny
a dobro zajaté a otročící zlu…
Tím vším ach unaven já zemřel bych už rád
kdybych tím nemusel
lásce sbohem dát…
lásce sbohem dát…
lásce sbohem dát…
lásce sbohem dát…
lásce sbohem dát…
lásce sbohem dát…
(William Shakespeare –Sonet 66; převzato ze zhudebněné verze Marka Ebena)
Ne, ty si svoje zranění nosíš pořád s sebou. Když máš ego, pak je celá tvá bytost jednou velkou ranou. A ty si ji nosíš s sebou. Nikdo ti nechce ubližovat, nikdo na tebe nečíhá, aby tě ranil; každý je zaměstnaný tím, aby si uchránil své vlastní zranění. Kdo by na to měl energii? Přesto se to děje, protože jsi tak nakloněný každému poranění, tak připravený a čekáš na pokraji čehokoli.
…Uvědom si své zranění. Nepomáhej mu růst, dopřej mu uzdravení – a uzdravit se můžeš jen tehdy, když se dostaneš ke kořenům. Čím méně hlavy, tím menší bude zranění. Kde není hlava, není zranění. Žij bezhlavě. Pohybuj se jako totální bytost a přijímej věci kolem sebe. Zkus to aspoň na čtyřiadvacet hodin – totální přijetí, cokoliv se stane. Někdo tě urazí, přijmi to, nereaguj a pozoruj co se stane. Najednou v sobě ucítíš proudit energii jako nikdy předtím.
(OSHO ZEN TAROT – Uzdravování)
Ať se v přítomném okamžiku děje cokoli, přijměte to, jako byste si to sami vybrali. Přijměte to – a potom jednejte. Vždy pracujte s tím, nikoli proti tomu. Udělejte si z přítomného okamžiku svého přítele a spojence a ne svého protivníka. Zázračně to promění celý váš život.
(Eckarth Tolle – Moc přítomného okamžiku)
Odesílatel: Josef Holubovský, roku 1946
Adresát: První Česká Vzájemná Banka a Pojišťovna
Hodlajíc opravit chlívec u své chalupy, čp. 12 ve Lhotě Bláhové, okres Písek, potřeboval jsem z půdy složit cihly, tamtéž uložené.
Abych si práci usnadnil a cihly nemusel snášet po strmém schodišti, vysunul jsem z půdy kladku a na ni upevnil provaz se škopkem, který jsem zajistil na dvoře zatlučením kolíku.
Poté jsem na půdě naložil plný škopek cihel. Sešel jsem dolů a hodlal uvolniti provaz, abych cihly spustil dolů.
Vtom se však kolík vytrhl ze země a škopek zatížený cihlami počal prudce klesat k zemi. Jelikož jsem kolík pevně třímal v ruce, počal jsem opačným pohybem stoupat vzhůru. Míjeje škopek, přerazil jsem si na pravé straně dvě žebra a odřel pravý bok. Doraziv nahoru, udeřil jsem se hlavou prudce o trám, čímž jsem utrpěl zlomeninu lebeční kosti a otřes mozku 3. stupně.
Na opačné straně provazu mezitím škopek prudce udeřil o zem, takže se z něj vyrazilo dno a cihly vypadly na zem. Tím se škopek odlehčil a opět počal prudce stoupat vzhůru. Já jsem klesal k zemi.
Míjeje škopek, přerazil jsem si na levé straně tři žebra a odřel levý bok. Doraziv na zem, přerazil jsem si obě nohy a ztratil vědomí. Přitom jsem se pustil provazu a odlehčený škopek svojí vahou padl k zemi, kde mi přerazil klíční kost.
(Pojistná příhoda - Mladý svět 1966; z knihy Petra Janečka - Černá sanitka a jiné děsivé příběhy: současné pověsti a fámy v České republice)
Ve světě plném žvanilů je Mack tím, kdo přemýšlí a koná. Pokud se ho přímo na něco nezeptáte, sám od sebe toho na rozdíl od většiny lidí moc nenamluví. Když se pak rozhovoří, napadne vás, jestli není mimozemšťan, protože na sféru lidských myšlenek a zkušeností pohlíží zcela jinak než ostatní.
Má totiž tendenci říkat nepříjemnou pravdu ve světě, kde spousta lidí raději slyší to, na co je zvyklá, což zpravidla nestojí za moc. Ti, kdo jej znají, ho většinou mají docela rádi, pokud si své myšlenky nechává pro sebe. Ne že by ho přestali mít rádi, když začne mluvit – jen se pak sami se sebou už necítí tak spokojeni.
(Wm. Paul Young – Chatrč)
Mack mi jednou vyprávěl, že zamlada vyjadřoval své pocity bez zábran, ačkoliv, jak přiznal, jeho řeči byly z velké části motivovány snahou přežít a zahojit si svůj žal a často končily tak, že svou bolest chrlil na každého, kdo byl zrovna po ruce. Míval prý ve zvyku poukazovat na chyby druhých a zesměšňovat je, aby si udržel falešný pocit moci a kontroly. Nic příjemného.
(Wm. Paul Young – Chatrč)
Řekl bych, že velkou část naší bolesti způsobují vztahy, a právě proto ji také nejlépe hojí.
(Wm. Paul Young – Chatrč)
Smutek je jen zeď mezi dvěma zahradami.
(Chalíl Džibrán – Písek a pěna)
Milenci objímají spíše to, co je mezi nimi, než jeden druhého.
(Chalil Džibrán - Písek a pěna)
Jsme natolik přesvědčeni o spravedlivosti našeho soudu, že zpochybňujeme důkazy, které nás v něm neutvrzují. Nic, co si zasluhuje být nazýváno pravdou, by nikdy nemohlo být dosaženo takovými prostředky.
(Marillynne Robinsonová - Smrt Adama)
Jsou chvíle, kdy se rozhodnete uvěřit něčemu, co byste normálně považovali za naprosto iracionální. To neznamená, že to skutečně je iracionální, ale rozhodně to není racionální. Třeba existuje něco jako supraracionalita, odůvodnění přesahující běžnou definici skutečnosti nebo logiku vycházející z daných údajů; něco, co dává smysl jen tehdy, když dokážete zahlédnout realitu z větší perspektivy. Možná právě sem patří víra.
(Wm. Paul Young – Chatrč)
Poznámka Nadi Verecké:
Mezi Léčivými myšlenkami jsou roztroušeny ukázky z knihy Chatrč. Toto je jedna z nich.
Hrdinou knihy Chatrč je hluboce věřící křesťan (Mackenzie), jemuž pedofil unesl a zabil šestiletou dceru Missy. Těžko znovu uvěřit v Boha, když se vám stane něco takového. To si pak kladete opravdu důležité otázky.
Kniha provokuje. Někomu se zdá příliš křesťanská, někomu málo. Boha Otce ztělesňuje tlustá černoška, která si navíc nechá říkat v českém překladu familiérním, pro leckoho těžko přijatelným slovem
Taťka. Ježíš pobíhá v montérkách a Duch svatý, zvaný zde Saraju, vypadá jak éterická Asiatka. A to je to nejmenší.Přesto musím konstatovat, že to, co se v ní píše, k mému překvapení často velmi odpovídá tomu obrazu lásky a Boha, se kterým jsem se já, ačkoliv nejsem příslušnicí žádné konkrétní víry, roky před její četbou s dojetím a ohromením setkávala jak při osobních meditacích, tak při léčivé práci s lidmi – věřícími i nevěřícími.
S některými myšlenkami v knize jsem se hádala dost dlouho; knihu odhazovala a vracela se k ní; stálo to za to - stále více chápu smysl za slovy. Smysl, který mi postupně velmi ulevil. To je důvod, proč jsem ukázky zařadila mezi Léčivé myšlenky.
Myšlenky Mackovi klopýtaly jedna o druhou, když se usilovně snažil přijít na to, co dělat. Je jeden z nich Bůh? Co když to jsou halucinace nebo andělé, anebo Bůh přijde později? To by mohl být trapas. Jelikož byli dohromady tři, třeba to bylo něco jako nejsvětější Trojice. Ale dvě ženy a jeden muž, a žádný z nich běloch? Na druhou stranu, proč tak samozřejmě předpokládal, že Bůh bude bílý? Cítil, jak se mu myšlenky rozbíhají, a tak se soustředil na jednu otázku, na kterou nejvíc potřeboval odpověď.
Takže,
Mack obtížně hledal slova, který z vás je Bůh?
Já
, odpověděli ti tři jednohlasně. Mack jednoho po druhém
přelétl pohledem, a ačkoliv ani zdaleka nechápal to, co vidí a
slyší, tak nějak jim věřil.
……No tak, Mackenzie, nestůj tady s vyvalenýma očima a otevřenou
pusou, jako by sis nadělal do kalhot,
řekla velká černoška,
otočila se a zamířila přes verandu, ale nepřestala přitom mluvit. Pojď
si se mnou povídat, já dám zatím vařit večeři. Anebo jestli nemáš
chuť, můžeš dělat, cokoliv chceš.
…..Mack vykročil přes verandu ke dveřím. Znovu osaměl, ale tentokrát se rychle rozhlédl kolem a opatrně si otevřel. Strčil hlavu dovnitř, zaváhal, pak se však odhodlal.
Bože?
zavolal, poněkud nesměle, připadal si jako blázen.
Jsem v kuchyni, Mackenzie. Jen jdi po hlase.
…Mack šel za jejím tichým pobrukováním krátkou chodbou do otevřené kuchyně. Taťka něco připravovala zády k němu, mísila mouku, zatímco se pohupovala do nějaké hudby, kterou právě poslouchala.
…….Určitě víš,
nadechl se, že nazývat tě Taťkou je pro
mě trochu fuška.
Ne, fakt?
Podívala se na něj s hraným překvapením. Ovšem
že to vím. Vždycky jsem to věděla.
Zasmála se. Ale řekni
mi, proč si ty myslíš, že je to pro tebe těžké? Je to kvůli tomu,
že je to pro tebe příliš důvěrné, nebo snad proto, že se ti
zjevuju jako žena a matka, nebo…
Což není zanedbatelné,
přerušil ji Mack s nejapným
pousmáním.
Nebo snad kvůli selhání tvého vlastního otce?
Mack nevědomky zalapal po dechu. Nebyl zvyklý na to, aby jeho
největší tajemství vyplouvala na povrch tak rychle a otevřeně…
Nakonec procedil skrz zuby: Možná je to proto, že jsem nikdy
neznal nikoho, komu bych mohl opravdu říkat Taťko.
Po jeho slovech odložila šlehací mísu, kterou držela v náručí,
nechala v ní vařečku a otočila se k Mackovi s něhou v očích.
Nemusela nic říkat, bylo vidět, že chápe, co se v něm odehrává, a
tak nějak věděl, že se o něho zajímá víc, než se o něj kdy zajímal
kdokoliv jiný. Jestli mě necháš, Macku, budu tím Taťkou, kterého
jsi nikdy neměl.
Její nabídka byla současně svůdná i odpudivá. Mack vždycky toužil po Taťkovi, kterému by mohl věřit, ale nebyl si jistý, jestli ho najde tady, zvlášť když zrovna tenhle nedokázal ani ochránit jeho Missy. Rozhostilo se mezi nimi dlouhé ticho. Mack nevěděl, co říct, a ona na něj nijak nespěchala.
Jestliže jsi se nedokázala postarat o Missy, jak ti mám věřit,
že se postaráš o mě?
Tak a bylo to venku – otázka, která ho
mučila každý den jeho Velkého smutku. Mack cítil, jak mu obličej
rudne zlostí, zatímco upřeně zíral na to, co teď považoval za
podivnou karikaturu Boha, a uvědomoval si, že svírá ruce v pěst.
Macku, je mi to tak líto.
Slzy jí začaly stékat po tvářích.
Uvědomuju si, jakou to mezi námi vytvořilo obrovskou propast.
Vím, že to ještě nechápeš, ale mám Missy obzvlášť ráda, a tebe
taky.
…To proto jsi tady, Macku,
pokračovala. Chci zhojit tu
ránu, která se v tobě a mezi námi otevřela.
Zlato, neexistuje jednoduchá odpověď, která by tvou bolest
odstranila. Věř mi, kdybych takovou měla, použila bych ji teď.
Nemám žádnou kouzelnou hůlku, kterou bych nad tebou mávla, a
všechno by se zlepšilo. Život si vyžaduje hodně času a spoustu
vztahů.
…Znovu se chopila vařečky, ze které odkapávalo nějaké těsto. Mackenzie,
já nejsem ani muž ani žena, přestože oba rody vycházejí z mé
podstaty. Jestliže se rozhodnu zjevit se ti jako muž, nebo jako
žena, je to proto, že tě miluju. Ukázat se ti jako žena a
navrhnout ti, abys mi říkal Taťka, je pro mě prostě spojení
metafor, které ti mají pomoct, abys příliš snadno nesklouzl zpátky
k tradičním náboženským předsudkům.
…… Pak ale,
zamyslel se Mack a soustředil se na to, aby
jeho myšlenky měly logiku, proč se tedy klade takový důraz na
to, že jsi Otec? Chci tím říct, že je to přece způsob, jak se
nejčastěji zjevuješ.
No,
začala Taťka, odvrátila se od něj a pustila se zase do
práce, „je pro to mnoho důvodů a některé z nich jdou velice do
hloubky. Pro začátek si řekněme, že jsme věděli, že jakmile bude
Stvoření přerušeno, opravdového otcovství bude daleko větší
nedostatek než opravdového mateřství. Nechápej mě špatně, obojího
je třeba – ale důraz na otcovství je nutný právě kvůli jeho
obrovské nouzi.
(Wm. Paul Young – Chatrč)
Poznámka Nadi Verecké:
Mezi Léčivými myšlenkami jsou roztroušeny ukázky z knihy Chatrč. Toto je jedna z nich.
Hrdinou knihy Chatrč je hluboce věřící křesťan (Mackenzie), jemuž pedofil unesl a zabil šestiletou dceru Missy. Těžko znovu uvěřit v Boha, když se vám stane něco takového. To si pak kladete opravdu důležité otázky.
Kniha provokuje. Někomu se zdá příliš křesťanská, někomu málo. Boha Otce ztělesňuje tlustá černoška, která si navíc nechá říkat v českém překladu familiérním, pro leckoho těžko přijatelným slovem
Taťka. Ježíš pobíhá v montérkách a Duch svatý, zvaný zde Saraju, vypadá jak éterická Asiatka. A to je to nejmenší.Přesto musím konstatovat, že to, co se v ní píše, k mému překvapení často velmi odpovídá tomu obrazu lásky a Boha, se kterým jsem se já, ačkoliv nejsem příslušnicí žádné konkrétní víry, roky před její četbou s dojetím a ohromením setkávala jak při osobních meditacích, tak při léčivé práci s lidmi – věřícími i nevěřícími.
S některými myšlenkami v knize jsem se hádala dost dlouho; knihu odhazovala a vracela se k ní; stálo to za to - stále více chápu smysl za slovy. Smysl, který mi postupně velmi ulevil. To je důvod, proč jsem ukázky zařadila mezi Léčivé myšlenky.
Jak můžeš vůbec vědět, jak se cítím?
zeptal se Mack.
….(Taťka) neodpověděla, ale sklopila zrak ke svým rukám. Mack její pohled sledoval očima a poprvé si všiml jizev na jejích zápěstích; stejných, jak si právě domyslel, jako ty, které bude mít Ježíš na těch svých. Dovolila mu, aby se lehce dotkl jizev, stop po hlubokých ranách. Konečně znovu zvedl zrak a pohlédl do jejích očí. Slzy si pomalu nacházely cestu po jejím obličeji.
….Nesmíš si myslet, že jsme za to, co se můj syn rozhodl udělat,
draze nezaplatili. Láska vždycky zanechá výraznou stopu,
prohlásila tichým, jemným hlasem. Byli jsme tam spolu.
Mack byl překvapený. Na kříži? Ale přece, myslel jsem, že jsi
ho opustila – však víš -, ´Bože můj, Bože můj, proč jsi mne
opustil?´
Byla to část Písma svatého, která Macka v jeho
Velkém smutku často pronásledovala.
Špatně jsi tohle mystérium pochopil. Bez ohledu na to, co v tu
chvíli cítil, já jsem ho nikdy neopustila.
Jak to můžeš říct? Zřekla ses ho, stejně jako ses zřekla mě!
Mackenzie, nikdy jsem ho neopustila a nikdy jsem neopustila
tebe.
To mi nedává žádný smysl,
vyštěkl.
Já vím, že ne, přinejmenším zatím. Aspoň se zamysli nad tímhle:
Když nedokážeš vidět nic jiného než svou bolest, právě tehdy mě
možná ztrácíš z dohledu?
(Wm. Paul Young – Chatrč)
Poznámka Nadi Verecké:
Mezi Léčivými myšlenkami jsou roztroušeny ukázky z knihy Chatrč. Toto je jedna z nich.
Hrdinou knihy Chatrč je hluboce věřící křesťan (Mackenzie), jemuž pedofil unesl a zabil šestiletou dceru Missy. Těžko znovu uvěřit v Boha, když se vám stane něco takového. To si pak kladete opravdu důležité otázky.
Kniha provokuje. Někomu se zdá příliš křesťanská, někomu málo. Boha Otce ztělesňuje tlustá černoška, která si navíc nechá říkat v českém překladu familiérním, pro leckoho těžko přijatelným slovem
Taťka. Ježíš pobíhá v montérkách a Duch svatý, zvaný zde Saraju, vypadá jak éterická Asiatka. A to je to nejmenší.Přesto musím konstatovat, že to, co se v ní píše, k mému překvapení často velmi odpovídá tomu obrazu lásky a Boha, se kterým jsem se já, ačkoliv nejsem příslušnicí žádné konkrétní víry, roky před její četbou s dojetím a ohromením setkávala jak při osobních meditacích, tak při léčivé práci s lidmi – věřícími i nevěřícími.
S některými myšlenkami v knize jsem se hádala dost dlouho; knihu odhazovala a vracela se k ní; stálo to za to - stále více chápu smysl za slovy. Smysl, který mi postupně velmi ulevil. To je důvod, proč jsem ukázky zařadila mezi Léčivé myšlenky.
Taťka sáhla po kuchyňské minutce, trochu s ní pootočila a postavila
ji na stůl před nimi. Nejsem tím, za koho mě pokládáš,
Mackenzie.
Nezlobila se ani se neobhajovala.
Mack se podíval na ni, pak na minutku a vzdychl. Připadám si
úplně ztracený.
Pak se tedy podívejme, jestli tě v tom nepořádku dokážeme najít.
Jako by to byla smluvená hláška, na parapet kuchyňského okna přilétla modrá sojka a začala se producírovat sem a tam. Taťka sáhla do plechovky na kuchyňském pultu, otevřela okno a nabídla panu Sojkovi směs zrní, kterou tam zřejmě měla pro tento účel přichystanou. Bez zaváhání a s očividnou pokorou a vděčností pták popošel rovnou k její ruce a dal se do zobání.
Podívej se tady na našeho malého přítele,
navázala. Většina
ptáků byla stvořena, aby létala. Být na zemi je pro ně omezení v
rámci schopnosti létat, ne naopak.
Odmlčela se, aby dopřála Mackovi čas se nad tímto prohlášením
zamyslet. Podobně jsi ty byl stvořen, abys byl milován. Takže
pro tebe žít, jako bys nebyl milován, je omezení, ne naopak.
Mack přikyvoval, ne snad, že by bezvýhradně souhlasil, spíš na znamení toho, že aspoň chápe a naslouchá. Tohle mu připadalo docela jednoduché.
Žít nemilován je, jako když ptákům zastřihnou křídla, a zbaví je
tak jejich schopnosti létat. Což není něco, co bych si přála pro
tebe.
V tom byla ta potíž. Poslední dobou neměl pocit, že by byl nějak zvlášť milován.
Macku, bolest nám dokáže zastřihnout křídla a zabránit v létání.
Chvilku vyčkávala a nechávala svá slova doznít. A především,
když se příliš dlouho neřeší, můžeš snadno zapomenout, že jsi byl
kdy pro létání stvořený.
Mack mlčel. Ticho kupodivu nebylo až tak nepříjemné.
…..Já nejsem jako ty, Macku.
Nebylo to ponižování, bylo to prosté konstatování. Přesto měl Mack pocit, jako by ho polili studenou vodou.
Já jsem Bůh. Jsem, kdo jsem. Na rozdíl od těch tvých, moje
křídla nemůžou být zastřižena.
(Wm. Paul Young – Chatrč)
Poznámka Nadi Verecké:
Mezi Léčivými myšlenkami jsou roztroušeny ukázky z knihy Chatrč. Toto je jedna z nich.
Hrdinou knihy Chatrč je hluboce věřící křesťan (Mackenzie), jemuž pedofil unesl a zabil šestiletou dceru Missy. Těžko znovu uvěřit v Boha, když se vám stane něco takového. To si pak kladete opravdu důležité otázky.
Kniha provokuje. Někomu se zdá příliš křesťanská, někomu málo. Boha Otce ztělesňuje tlustá černoška, která si navíc nechá říkat v českém překladu familiérním, pro leckoho těžko přijatelným slovem
Taťka. Ježíš pobíhá v montérkách a Duch svatý, zvaný zde Saraju, vypadá jak éterická Asiatka. A to je to nejmenší.Přesto musím konstatovat, že to, co se v ní píše, k mému překvapení často velmi odpovídá tomu obrazu lásky a Boha, se kterým jsem se já, ačkoliv nejsem příslušnicí žádné konkrétní víry, roky před její četbou s dojetím a ohromením setkávala jak při osobních meditacích, tak při léčivé práci s lidmi – věřícími i nevěřícími.
S některými myšlenkami v knize jsem se hádala dost dlouho; knihu odhazovala a vracela se k ní; stálo to za to - stále více chápu smysl za slovy. Smysl, který mi postupně velmi ulevil. To je důvod, proč jsem ukázky zařadila mezi Léčivé myšlenky.
Jak můžeš něco takového říct, když je ve světě tolik bolesti,
tolik válek a katastrof, které ničí tisíce lidí?
Mackův hlas
přešel v šepot….. Možná tyhle věci nezpůsobuješ, ale rozhodně je
nezastavíš.
Mackenzie,
odpověděla něžně Taťka, jeho obvinění se jí
zjevně nedotklo, existují miliony důvodů, proč bolest a zármutek
a utrpení dovolit, a ne je vymýtit, ale většina těch důvodů se dá
pochopit jen v rámci příběhu každého jednotlivce. Já nejsem zlo.
To vy tak ochotně přijímáte strach a bolest a moc a práva ve svých
vztazích. Ale vaše volby zároveň nejsou silnější než moje záměry a
já použiju každou vaši volbu pro konečné dobro a nanejvýš
láskyplný výsledek.
…Ale jak to můžete říct?
vybuchl Mack. Celé to zní, jako
když cíl ospravedlňuje prostředky, jako když k tomu, abyste
dosáhli, čeho chcete, zajdete jakkoliv daleko, i kdyby to mělo
stát životy miliard lidí.
Mackenzie,
ozval se opět hlas Taťky, obzvlášť něžný a
laskavý. "Opravdu ještě nerozumíš. Snažíš se pochopit smysl světa,
ve kterém žiješ, na základě velice malého a neúplného obrazu
skutečnosti. Je to, jako by ses díval na nějakou přehlídku uzounkou
štěrbinou v bolesti, zármutku, sebestřednosti a moci a věřil, že jsi
sám a bezvýznamný. Všechno jsou to lži, které tě ovlivňují. Ty
vnímáš bolest a smrt jako největší zlo a Boha jako největšího
zrádce, nebo přinejlepším jako v podstatě nedůvěryhodného. Diktuješ
si podmínky, soudíš jeho činy a shledáváš ho vinným.
Zásadní chybou tvého života, Mackenzie, je, že nevěříš, že Bůh je dobrý. Kdybys věřil, že je dobrý a že ve všem – v prostředcích, v cílech a v celém průběhu jednotlivých životů je obsažena naše dobrota, přestože bys možná pokaždé nerozuměl tomu, co dělám, důvěřoval bys mi. Jenže ty mi nedůvěřuješ."
Že ne?
, zeptal se Mack, i když to vlastně nebyla otázka.
Bylo to konstatování faktů a on si to uvědomoval.
…..Pak promluvila Saraju: Mackenzie, nemůžeš vyrobit důvěru,
stejně jako si nemůžeš ´udělat´pokoru. Buď je, nebo není. Důvěra
je plod vztahu, ve kterém víš, že jsi milován. Protože ty nevíš,
že já tě miluju, nemůžeš mi věřit.
….Jen poslední poznámku,
dodal Mack a otočil se zpátky. Já
si prostě nedokážu představit žádný konečný výsledek, který by
tohle všechno ospravedlňoval.
Mackenzie,
Taťka vstala ze židle a obešla stůl, aby ho mohla
pevně obejmout. My to neospravedlňujeme. My to vykupujeme.
(Wm. Paul Young – Chatrč)
Poznámka Nadi Verecké:
Mezi Léčivými myšlenkami jsou roztroušeny ukázky z knihy Chatrč. Toto je jedna z nich.
Hrdinou knihy Chatrč je hluboce věřící křesťan (Mackenzie), jemuž pedofil unesl a zabil šestiletou dceru Missy. Těžko znovu uvěřit v Boha, když se vám stane něco takového. To si pak kladete opravdu důležité otázky.
Kniha provokuje. Někomu se zdá příliš křesťanská, někomu málo. Boha Otce ztělesňuje tlustá černoška, která si navíc nechá říkat v českém překladu familiérním, pro leckoho těžko přijatelným slovem
Taťka. Ježíš pobíhá v montérkách a Duch svatý, zvaný zde Saraju, vypadá jak éterická Asiatka. A to je to nejmenší.Přesto musím konstatovat, že to, co se v ní píše, k mému překvapení často velmi odpovídá tomu obrazu lásky a Boha, se kterým jsem se já, ačkoliv nejsem příslušnicí žádné konkrétní víry, roky před její četbou s dojetím a ohromením setkávala jak při osobních meditacích, tak při léčivé práci s lidmi – věřícími i nevěřícími.
S některými myšlenkami v knize (zejména s těmi uvedenými specielně v této ukázce) jsem se hádala dost dlouho; knihu odhazovala a vracela se k ní; stálo to za to - stále více chápu smysl za slovy. Smysl, který mi postupně velmi ulevil. To je důvod, proč jsem ukázky zařadila mezi Léčivé myšlenky.
I kdybychom našli nový Ráj,
nebyli bychom schopni z něj mít dokonalé potěšení
ani v něm zůstat navždy.
Henry Van Dyke
Saraju vstala od stolu a pohlédla přímo na Macka.
Mackenzie,navrhla,jestli máš chuť, byla bych ráda, kdybys mi pomohl na zahradě. Je tam pár věcí, které potřebuju dodělat před zítřejší oslavou. Můžeme tam pokračovat v závažných bodech této konverzace, prosím?
Samozřejmě,odpověděl Mack, omluvil se a vstal od stolu.…
Mackenzie,ukázala Saraju přímo na neskutečně nachovo-žlutou kombinaci. „Byla bych ráda, kdybys mi pomohl vyčistit tento kousek půdy. Chci tu zítra zasadit něco mimořádného a potřebuju to tu mít připravené.
To snad nemyslíš vážně? Takové nádherné, ukryté místo.Ale Saraju ho zjevně nevnímala. Aniž mu cokoliv vysvětlila, pustila se do ničení toho uměleckého květinového exponátu. Sekala čistě, očividně bez jakékoliv námahy. Mack pokrčil rameny, natáhl si rukavice a dal se do shrabování nadělané škody. Měl potíže s ní udržet krok. Co bylo pro ni hračkou, pro něj představovalo těžkou práci. Za deset minut byly všechny rostliny posekané u kořenů a vyčištěný kus půdy v zahradě vypadal jako otevřená rána. Mack měl předloktí pořezaná od větví, které skládal na hromadu. Lapal po dechu a potil se, byl rád, že skončili. Saraju si prohlížela svoje dílo.
Není to osvěžující?zeptala se.
Už jsem se osvěžoval lepším způsobem,poznamenal Mack sarkasticky.
Ach, Mackenzie, kdybys jen věděl. Ta mimořádnost nespočívá v práci, ale v záměru. A,usmála se na něj,bez něj já nedělám.
…
Mackenzie,odvětila Saraju a pohnula se spolu s vánkem.Stvořená bytost může pouze vzít to, co už existuje, a přetvořit to v něco nového.
Chceš tím říct, že ty jsi…
.. stvořila úplně všechno, co existuje, včetně toho, co považuješ za špatné,dokončila za něj Saraju větu.Ale když jsem to vytvářela, bylo to jenom Dobré, protože právě taková jsem já.Zavlnila se tak, že to vypadalo, jako by se ukláněla, než se znovu zhostila svého úkolu.
Jenže,pokračoval Mack, stále nespokojený,proč se potom tolik toho Dobrého ´zkazilo´?Saraju si dala s odpovědí na čas.
Vy lidé jste tak malí ve svých vlastních očích. Vůbec si neuvědomujete svoje místo ve Stvoření. Nedokážete opravdu vidět svou cestu k nezávislosti…
…
Před chvílí jsi mluvila o tom, jak lidé rozlišují dobré a špatné, aniž by o tom něco věděli,připomněl jí Mack…
Ano, mluvila jsem konkrétně o stromu poznání dobrého a zlého.
O tom stromu poznání dobrého a zlého?zeptal se Mack.…
Bavili jsme se o tom už u snídaně,odpověděla.Dovol mi začít tím, že ti položím otázku, Když se ti něco stane, podle čeho určíš, jestli je to dobré, nebo špatné?Mack se na chvíli zamyslel, než odpověděl.
Víš, nikdy jsem o tom doopravdy nepřemýšlel. Asi bych řekl, že je něco dobré, když se mi to líbí – když se potom cítím dobře nebo mi to dává pocit bezpečí. Naopak, za špatné považuju to, co mi způsobuje bolest nebo za co zaplatím něčím, na čem mi záleží.
Je to tedy hodně subjektivní, že?
To asi ano.
A jak moc důvěřuješ své schopnosti opravdu poznat, co je pro tebe dobré, nebo co je špatné?
Abych byl upřímný,řekl Mack,většinou se oprávněně rozzlobím, když někdo ohrožuje moje ´dobro´, chápeš, to, co si podle svého mínění zasloužím. Ale nemyslím si, že bych ve skutečnosti měl nějaký logický důvod, proč usoudím, že je něco skutečně dobré, nebo špatné, kromě toho, jak to na mě působí.“ Na okamžik se odmlčel, aby popadl dech. „Obávám se, že se to celé zřejmě točí kolem mě a mého prospěchu. A můj seznam úspěchů a neúspěchů není o moc lepší. Některé věci, které zpočátku vypadaly jako dobré, byly nakonec naprostou zhoubou, a jiné, o kterých jsem si myslel, že jsou špatné, se nakonec ukázaly…Váhal, jak má svou myšlenku dokončit, ale Saraju ho přerušila.
Takže ty sám určuješ, co je dobré, nebo špatné. Stáváš se soudcem. A aby to všechno bylo ještě složitější, tvoje rozhodnutí se mění s časem a podle okolností. A mimo to, což je ještě horší, jsou vás miliardy a každý z vás určuje, co je dobré a co špatné. Když se pak tvoje dobro a zlo střetne s představami tvého souseda, pramení z toho roztržky a potyčky, a dokonce může vzniknout válka.…
A jestliže ve skutečnosti neexistuje absolutní dobro, nemáš podle čeho bys soudil. Je to jen otázka vyjadřování a můžeme stejně tak slova dobré a špatné zaměnit.
...Zatímco dál vykopával kořeny a házel je na hromadu, Mackova mysl se horečnatě zabývala souvislostmi toho, co mu Saraju sdělila. Nakonec ticho prolomil.
Teď vidím,přiznal,že jsem věnoval většinu svého života a své energie úsilí získat to, o čem jsem usoudil, že je to dobro, ať už šlo o finanční zabezpečení, zdraví, penzijní zajištění či cokoliv jiného. A obrovské množství mé energie pohltil můj strach z toho, co podle mého úsudku bylo zlem,povzdechl si zhluboka Mack.
To máš úplnou pravdu,řekla jemně Saraju.Tohle si zapamatuj.…
Existuje tedy možnost, jak to napravit?
Musíš se vzdát svého práva rozhodovat o tom, co je dobré a špatné podle tvých představ. Není to snadná léčba, rozhodnout se žít pouze skrze mě. Abys toho dosáhl, musíš mi věřit.…
Mohlo by to znamenat, že…Saraju ho opět nenechala dokončit větu.
…že nastane okamžik, kdy dobro může představovat přítomnost rakoviny nebo ztrátu příjmu – nebo dokonce života.
Jo, ale říkej to člověku s rakovinou nebo otci, jehož dcera je mrtvá,namítl Mack s trochu větším sarkasmem, než zamýšlel.
No tak, Mackenzie,uklidňovala ho Saraju.Nechápeš, že na ně my myslíme také? Každý z nich je středem jiného příběhu, který zůstal nevyřčený.
Jenže,Mack cítil, jak se přestává ovládat, a prudce zarazil lopatku do hlíny,copak Missy neměla právo být ochráněna?
Ne, Macku. Dítě je ochraňováno, protože je milováno, ne proto, že má na ochranu právo.Mack se zarazil. To, co říkala Saraju, jako by obracelo celý svět vzhůru nohama, a on se marně snažil najít nějakou oporu. Jistě přece musela existovat práva, na která by mohl mít oprávněný nárok.
Ale co…
Práva jsou pro ty, kdo přežili, aby si nemuseli budovat vztahy,skočila mu do řeči.
Ale kdybych se vzdal…
Potom bys začal poznávat zázrak a dobrodružství života ve mně,přerušila ho opět.… Ohromeně se postavil a pohlédl na ni. Nevěděl, jestli se má smát, nebo zuřit. Saraju se na něj usmála.
Mackenzie, Ježíš netrval na žádných svých právech. Vzdal se všeho, aby svým životem v závislosti otevřel dveře, které vám umožní žít natolik svobodně, že se budete moct vzdát svých práv.
V tu chvíli se na konci cesty vynořila Taťka s dvěma papírovými sáčky. Usmívala se, když se k nim blížila.
Tak jste si vy dva spolu hezky popovídali?mrkla na Macka.
Výborně!, zvolala Saraju.A víš, co? Nazval naši zahradu bincem – není to skvělé?Obě se srdečně usmívaly na Macka, který si stále ještě nebyl jistý, jestli si z něj nedělají legraci. Jeho hněv ustupoval, ale pořád cítil, jak mu hoří tváře. Zdálo se, že si toho ty dvě nevšímají.
Saraju políbila Taťku na tvář.
Tvoje načasování je jako vždy dokonalé. Všechno, co jsem potřebovala, aby tu Mackenzie vykonal, je hotové.Obrátila se k němu.Mackenzie, udělal jsi mi takovou radost! Děkuji ti za všechnu tu těžkou práci.
Zas tolik jsem toho neudělal,omlouval se.Jen se podívej na ten binec.Přelétl pohledem okolní části zahrady.Ale je to opravdu krásné a plné tebe, Saraju. Přestože to vypadá, že je tu ještě zapotřebí spousty práce, cítím se tu zvláštně příjemně a jako doma.Ty dvě se na sebe podívaly a zazubily se.
Saraju k němu popošla tak blízko, že narušovala jeho osobní prostor.
A to bys také měl, Mackenzie, protože tahle zahrada je tvoje duše. Ten binec, to jsi ty! Společně jsme ty a já záměrně pracovali na tvém srdci. A to je divoké a krásné a skvěle se vyvíjí.
(Wm. Paul Young – Chatrč)
Pastýř zklamaně odešel a zařekl se, že žádnému snu už věřit nebude. Sedl si na náměstí na lavičku, aby ochutnal víno, které si koupil. Bylo horko a víno mu oněmi nevyzpytatelnými cestami přece jen trochu zchladilo tělo.
Začetl se do knihy, kterou získal od tarifského faráře. Když se trochu soustředil na čtení, sedl si vedle něho jakýsi stařec. Říkal, že je unavený a má žízeň, a chtěl, aby mu Santiago dal napít vína.
Chlapec mu tedy nabídl svou láhev. Snad mu pak dá pokoj.
Hm… Kniha je to důležitá; ale hrozně nudná. Mluví se tu o něčem,
co se objevuje skoro ve všech knížkách – totiž o neschopnosti
člověka zvolit si svůj vlastní osud. A nakonec ještě čtenáře
přesvědčí, že uvěří největší lži na světě.
A jaká je největší lež na světě?
Tahleta: že v určité chvíli své existence ztratíme vládu nad
svým životem – a ten pak podléhá osudu. To je největší lež na
světě.
(Paulo Coelho - Alchymista)
Když pořádám v různých městech semináře o rodině a rodičovství,
používám jedno oblíbené laboratorní cvičení
, abych lidem
zprostředkoval první kontakt se základními rysy jejich sourozenecké
konstelace a zároveň získal přehled o tom, s kým budu pracovat a jak
jim mohu nejlépe pomoci.
To cvičení probíhá následujícím způsobem:
Požádám účastníky semináře, aby se rozdělili do rohů místnosti po
skupinách, jedináčci do jednoho rohu, prvorození do druhého,
uprostřed narození do třetího a poslední (rodinní benjamínci) do
nejvzdálenějšího rohu, kde nebudou nikoho obtěžovat. Dopředu nedávám
těmto skupinám žádné instrukce, jen jim řeknu: Můžete si
povídat, ale zůstaňte ve svém rohu.
Potom obcházím nenápadně místnost, do každé skupiny položím list
papíru a nechám ho ležet na podlaze popsanou stranou k zemi. Stále
jim nedávám žádné instrukce, alespoň ne otevřeně. Na každém listu je
stejný text tohoto znění: Blahopřeji, stal jsete se vedoucím
této skupiny. Představte se jejím ostatním členům a pak je
vyzvěte, aby udělali totéž. Během další společné konverzace
napište seznam charakteristických vlastností, které sdílíte s
ostatními členy své skupiny. Buďte připraveni referovat účastníkům
semináře, jaký „syntetický obraz“ své skupiny jste vytvořili.
Dejte se do práce.
Co se obyčejně stane? Nejprve všechny skupiny čekají, že jim dám
nějaký verbální pokyn. Když se nic neděje, je zajímavé sledovat, jak
se začnou projevovat přirozené rysy pořadí narození
.
Uhodnete, kdo zvedne list papíru první? Téměř jistě někdo z
jedináčků nebo prvorozených a hned si přečte instrukce. Zakrátko
nato je budou následovat prostřední narození a brzy už budou tři
skupiny v místnosti pilně plnit svůj úkol.
A co čtvrtá skupina? Benjamínci stále ještě postávají ve svém rohu, klábosí a jejich list papíru leží na zemi nepřečtený.
Ještě chvíli počkám a nakonec oznámím: Zbývá vám už jen několik
minut, abyste dokončili svůj úkol. Připravte se, abyste za chvíli
mohli referovat svým kolegům!
Jedináčci a prvorození sebou vyplašeně trhnou a zdvojnásobí úsilí, aby včas dokončili svou přípravu. Uprostřed narození nevypadají tak vyděšeně, ale také se snaží svůj úkol dokončit. Pokud jde o naposled narozené, ti se mezi sebou vesele baví a obvykle vůbec nevnímají, co jsem řekl.
Během jednoho semináře byli benjamínci jako vždy zaujati sami sebou a bavili se, jako když se sejdou staří přátelé. Jeden z nich přitom spokojeně šlapal po listu papíru, který jsem položil do jejich středu….
Asi ze dvou set podobných experimentů, které jsem provedl, jen asi
v jednom nebo ve dvou případech jako první zvedl papír a začal plnit
instrukce
někdo jiný než zástupce prvorozených nebo jedináčků.
(Kevin Leman – Sourozenecké konstelace. Pořadí narození a jeho vliv na osobnost člověka…)
Rány bolí, ale někdy dělají pacientovi i dobře. Dr. Bruce Moseley se o tom poučil po několika stech provedených operacích. Byl lékařem amerického národního basketbalového týmu, a když právě se sportovci nelétal po světě, staral se jako ortoped v Houstonu v Texasu o vymknutá ramena a opotřebované kolenní klouby. Mnozí jeho pacienti trpěli závažnou artrózou – bolestmi v důsledku postupné mechanické devastace chrupavky v kolenním kloubu. Pak nastala pro Moseleyho vhodná doba pro operaci. Nařízl kloub, vypláchl úlomky a vyhladil chrupavku pomocí frézy.
Tato metoda měla dobré výsledky, ale Moseley chtěl jako svědomitý
lékař p mnoha letech této praxe zjistit, zda by ji nemohl ještě
vylepšit. Poradil se s odbornicí na kontrolu kvality ve své
nemocnici. Ta ho velmi překvapila otázkou: Na základě čeho jste
si jist, že vůbec dochází ke zlepšení výkonnosti?
Moseley odpověděl: Čtvrt milionu Američanů každý rok podstupuje
tento zákrok. Téměř všem se pak vede lépe. Jedná se o seriózní
způsob léčby.
Na to odbornice řekla: Nerada to tak zkušenému chirurgovi
říkám, ale to často není rozhodující. Nic neprobudí fantazii
člověka natolik jako představa, že bude operován. Přemýšlel jste
již někdy nad tím, že jen samotná naděje může zbavit pacienta
bolesti?
Od té chvíle se Moseley obracel na nové pacienty, aby se zúčastnili mimořádného, nikoli nebezpečného pokusu. Kdo souhlasil, byl v den zákroku ve sterilním oděvu dovezen na operační sál. Když bylo vše připraveno, otevřel Moseley, aniž to pacient mohl vidět, zapečetěný dopis, v němž stálo, zda má být skutečně operován. Pokud ano, pokračovalo se v běžné proceduře. Tak tomu bylo u poloviny všech adeptů – určených na základě dopisů kolegů, aby si Moseley vědomě či nevědomě nemohl vybírat k operaci jen pacienty s vysokou šancí na uzdravení.
Pokud bylo výběrovým protokolem určeno, že žádná operace provedena nebude, byl pacientovi podán silný zklidňující prostředek a Moseley provedl pár povrchních řezů do kolena, aby bylo vidět operační ránu. Pak natáhl a srovnal dolní končetinu a nakonec asistent nalil trochu vody do kbelíku – aby to znělo, jako by byl kloub vyplachován. Bylo to jen z opatrnosti, pokud by pacient přece jen něco vnímal při slabší narkóze.
Po probuzení byli všichni pacienti propuštěni domů s prostředkem proti bolesti v ráně a nikdo se nedozvěděl, jak to s jeho kloubem skutečně bylo. Také to nehrálo žádnou roli: ještě dva roky poté byli úplně všichni pacienti, operovaní či neoperovaní, se zákrokem velice spokojeni. K dnešku Moseley tímto způsobem ošetřil více než 180 pacientů. Jeho výzkum je největší studií zdánlivých chirurgických zákroků, jaká kdy byla provedena.
Stefan Klein - Placebo: Iluze pomáhá léčit. Magazín Geo, číslo 9, ročník 2008
Po operaci plic dostávali pacienti skutečný, vysoce účinný lék proti bolesti, kdykoli si přáli. Kromě toho jim sestry zavedly infuzi s fyziologickým roztokem. Někteří pacienti byli informováni o skutečném stavu věcí, takže u nich probíhalo jen přirozené zlepšení, bez placebového účinku. Jiní pacienti nebyli záměrně informováni o tom, co obsahuje infuze. Třetí skupině sestry vysvětlily, že v infuzi je nový lék s úžasným účinkem proti bolesti.
Benedetti nechal přesně zaznamenat kolik injekcí proti bolesti jednotliví nemocní požadovali. Výsledek: Čím spíše měli pacienti důvod předpokládat, že infuze zmírní jejich bolesti, tím méně skutečného léku spotřebovali.
Aniž si toho byli vědomi, měli tito pacienti prospěch z dávného programu přírody. Mozek je schopen přirozeným způsobem tvořit hormony, které potlačí bolest: opioidy, chemicky příbuzné opiu.
Díky těmto látkám snesou ženy porodní bolesti. Opioidy jsou uvolněny, je-li zraněný nucen utéci, aby si zachránil život, v situaci, kdy poddat se obtížím by znamenalo smrt. Mozek tedy rozhoduje, kolik bolesti připustí, a pošle prostředek proti ní.
Rozhodující úlohu zde má představivost. Mozek je léky do jisté míry přesvědčen, že není vše tak špatné, jak to možná vypadá, a podpoří sekreci opioidů tlumících bolest. To se ukázalo, když vědci pacientům při pokusech podali látku, která opioidy blokuje. Ihned byl pryč i placebový účinek.
Stefan Klein - Placebo: Iluze pomáhá léčit. Magazín Geo, číslo 9, ročník 2008
Do jaké míry závisí vnímání bolesti na vjemech a očekáváních, ukázala německá neuropsycholožka Herta Florová. Vyšetřovala lidi sužované chronickými bolestmi v zádech. Srovnávala pacienty, kteří byli svými blízkými v dobrém úmyslu zahrnováni péčí a litováni, jakmile si postěžovali, s jinými, jejichž partneři v takových chvílích navrhli změnit téma nebo jednoduše odešli z místnosti.
Litovaní pacienti museli snášet mnohem větší potíže, protože byli stále citlivější vůči bolesti. Je to tím, že mozek reaguje tím silněji na podněty, čím více pozornosti jim věnujeme. Projevilo se to i v záznamech mozkové činnosti: U osob se starostlivými partnery byly při bolestivých podnětech zaznamenány až třikrát větší výchylky ve srovnání s těmi, jejichž partneři nebrali stížnosti příliš vážně. Rozdíl byl ale patrný jen tehdy, pokud byl partner v místnosti – tak subtilně jsou ovlivňovány naše pocity.
Stefan Klein - Placebo: Iluze pomáhá léčit. Magazín Geo, číslo 9, ročník 2008
Naděje má příznivý účinek na velmi závažná onemocnění centrálního nervového systému. Pacienti trpící Parkinsonovou chorobou často nejsou bez léků téměř schopni chůze pro třes a svalovou ztuhlost. Když však lékaři podali těmto lidem fyziologický roztok a tuto neúčinnou injekci prohlásili za vysoce účinné atiparkinsonikum, třes se náhle zastavil a pacienti opět mohli chodit. Bylo to způsobeno dopaminem, jedním z nejuniverzálnějších přenašečů v mozku.
Dopamin je nutný pro řízení svalů, ale také pro pocity radosti a schopnost soustředit se ve chvílích, kdy něco očekáváme. Přiblíží-li se lékař se stříkačkou, dojde k uvolnění dopaminu. To je pro parkinsoniky příznivé vzhledem k jejich poruše v hospodaření s dopaminem. Na tomografech bylo u těchto pacientů možné sledovat přechodný vzestup hladiny dopaminu v určitých částech mozku. Injekce fyziologického roztoku působila téměř tak dobře jako skutečné antiparkinsonikum, ale ne tak dlouho.
Stefan Klein - Placebo: Iluze pomáhá léčit. Magazín Geo, číslo 9, ročník 2008
… Obraz placeba jako léčby bez stinných stránek je jen snem. Při klinických pokusech si stěžuje 10 až 40 procent pacientů, kteří dostávají tabletky z cukru nebo injekce obsahující roztok soli, na vedlejší účinky. Tyto projevy jsou tím silnější, oč přesněji je nemocný informován o vedlejších účincích léků. Kdo doufá v efekt nějakého prostředku, musí nutně věřit i na jeho vedlejší účinky.
Pomáhá-li tedy placebo, pak i proto, že jsme za svůj život již poznali, že spolykané léky mohou působit více či méně příznivě. I samo balení léku je součástí tohoto návyku získaného zkušeností. Jsme srozuměni s tím, že účinný lék mívá odpornou chuť; proto mají hořké pilulky větší placeboefekt než sladké. Kromě toho byly ve srovnávacích studiích velmi malé i velmi velké tablety účinnější než normálně velké. Obří tablety patrně vzbuzují v pacientech představu velké dávky účinné látky, zatímco velmi malé vyvolávají pocit velké razance. Ještě účinnější než tablety jsou injekce, protože víme, že k nim lékaři sahají jen ve vážných případech. Také rektálně podávané léky dělají na pacienty dojem, přinejmenším v kontinentální Evropě, zatímco u Angličanů se zdá, že z neznámých důvodů ústy podávané léky účinkují lépe.
Ještě více než na vzhledu léku záleží na tom, kdo ho podává. Když pacienti se vředem v jedné klinické studii dostávali placebové pilulky od zdravotní sestry, odpovědělo jen 25 procent léčených, že se cítí lépe. Byl-li u podávání pilulek přítomen pan doktor, odpovědělo stejně 70 procent nemocných. Sama přítomnost lékaře bývá lékem.
Nejen pacient musí být správně naladěn, ale také celkové kulturní prostředí musí s léčbou souznít. Zatímco v Německu je 60 procent žaludečních vředů možné vyléčit placebem, brazilské žaludky na zdánlivou medikaci prakticky vůbec nereagují. Přitom je v Německu, na rozdíl od jiných částí světa, beznadějné řešit pomocí placeba vysoký tlak. Stefan Klein, Placebo: Iluze pomáhá léčit. Magazín Geo, číslo 9, ročník 2008
Kdybys kráčel po rovině, usilovně se snažil jít kupředu, a přesto bys nepostupoval, byla by to zoufalá věc; ale protože šplháš po strmém svahu, asi tak strmém, jako se ty sám jevíš při pohledu zdola, může být ta nemohoucnost způsobena také jen sklonem terénu, a nemusíš zoufat.
(Franz Kafka - Aforismy)
Jaké štěstí pochopit, že země, na níž stojíš, nemůže být větší, než co zakrývají obě chodidla.
(Franz kafka - Aforismy)
Je cíl, ale nikoliv cesta; to, co nazýváme cestou, je váhání.
(Franz Kafka - Aforismy)
Konat záporné věci je ještě naším údělem; kladné je nám už dáno.
Franz Kafka - Aforismy)
Mně líbí se, že nestůněte mnou.
Mně líbí se, že já nestůňu vámi.
Že země se svou tíží nezměrnou
Že nám neujede nikdy pod patami,
že bez slovního šermu, lehkou hrou,
se můžem bavit jenom jako známí
a vzrušením se nechvět, nezrudnout,
když rukávy se dotknou jen tak samy.
Tak dík za vaší lásku nesmírnou,
o které zřejmě sám nemáte zdání,
za to, že moje noci klidné jsou,
že jen občas sejdeme se za stmívání,
že nestáváme spolu pod lunou
a slunce zář nás spolu neomámí
že bohužel vy nestůněte mnou
a já že bohužel nestůňu vámi.
Marina Cvetajevová (překlad Milan Dvořák)
Horník by měl kromě toho dobře rozuměti mnohému umění a vědě: především filosofii, aby znal vznik a příčiny a vlastnosti podzemních věcí, neboť pak nalezne snáze a pohodlněji vhodné žíly a z vyrubaných více vytěží. Za druhé by měl rozuměti medicíně, aby se mohl starati o havíře a jiné dělníky, aby neupadli do nemocí, jimiž více než jiní lidé jsou tísněni; anebo jestliže onemocní, sám aby je mohl léčiti nebo o lékaře se postarati. Za třetí astronomii, aby znal světové strany a podle nich posuzoval směr žil. Za čtvrté musí znáti měřičství, aby mohl i měřiti, jak hluboko jest hloubiti šachtu, aby došla k štole, která k ní jest hnána, i aby uměl přesně vyměřiti hranice a meze každého dolu, zvláště ve hloubce.
Jiřího Agricoly dvanáct knih o hornictví a hutnictví – l. p. 1556 vydaných…
Jen vydržet! Zavřel oči. Ano, samozřejmě. Uvědomil si, že zase přemýšlí o tom rozkvetlém parku před rokem. V poslední době si na to vzpomněl často, ale teprve teď si jasně uvědomil, jak to bylo, když si všiml, že ten stařec v černém obleku něco rychle schovává pod kabát.
……… Stařec vyskočil, jako by se chtěl dát na útěk, a Montan mu
řekl: Počkejte!
Nic jsem neudělal!
vykřikl stařec a třásl se.
Nikdo vám neříká, že jste něco udělal.
Chvíli seděli beze slova v měkkém zelenavém světle a potom začal
Montag mluvit o počasí a stařec nejistým hlasem odpovídal. Bylo to
podivné, tiché setkání. Stařec přiznal, že je profesorem angličtiny
ve výslužbě a že ztratil zaměstnání před čtyřiceti lety, když
zavřeli poslední filosofickou fakultu pro nedostatek studentů a
finanční podpory. Jmenoval se Faber, a když konečně přestal mít z
Montaga strach, rozhovořil se melodickým hlasem, dívaje se na
oblohu, na stromy a na rozkvetlý park; a když hovořil asi hodinu,
začal Montagovi něco říkat a Montag postřehl, že to je nerýmovaná
báseň. Faber si položil dlaň na levou náprsní kapsu a tiše a lahodně
přednášel ta slova a Montag věděl, že stačilo natáhnout ruku a mohl
ze starcova kabátu vytáhnout svazek básní. Ale nenatáhl ji. Jeho
ruce zůstaly bezvládné a neužitečné na kolenou. Nemluvím o věcech,
pane,
řekl Faber. Mluvím o smyslu věcí. Sedím
tady a vím, že jsem naživu.
Ray Bradbury – 451 stupňů Fahrenheita
Ta otupělost mě přejde, myslil si, bude to chvíli trvat, ale dokážu to, anebo to Faber dokáže za mě. Někdo mi někde vrátí můj starý obličej a mé staré ruce takové, jaké byly. A také úsměv, myslil si, ten starý, ohněm do tváře vpálený úsměv, který zmizel. Bez něho jsem ztracen.
Ray Bradbury – 451 stupňů Fahrenheita
Pane Montagu, vidíte před sebou zbabělce. Už dávno jsem viděl,
kam to spěje. A neřekl jsem nic. Jsem jedno z těch neviňátek,
která mohla promluvit a volat, dokud ještě nikdo nepopřával sluchu
viníkům, ale já nepromluvil, a tak jsem se stal viníkem
sám.
Ray Bradbury – 451 stupňů Fahrenheita
Faber zkoumavě hleděl na Montagův hubený obličej s popelavě modrými tvářemi. ˝Co vámi tak otřáslo? Co vám vyrazilo louč z ruky?˝
˝Já nevím. Máme všechno, co potřebujeme ke štěstí, ale šťastni nejsme. Něco nám chybí. Pátral jsem po tom. Jediná věc, o které jsem věděl, že schází určitě, byly knihy, které jsem po deset nebo dvanáct let pálil. Tak jsem si myslel, že by nám knihy mohly pomoct.˝
˝Jste nevyléčitelný romantik,˝ řekl Faber. ˝Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo tak vážné. Vy nepotřebujete knihy, vy potřebujete něco z toho, co kdysi v knihách bývalo… Ne, ne, to, co hledáte, to nejsou knihy, vůbec ne. Sáhněte po tom všude, kde to objevíte, ve starých gramofonových deskách, ve starých filmech, u starých přátel; hledejte to v přírodě a hledejte to v sobě samém. Knihy byly jenom jedním z rezervoárů, kam jsme ukládali všemožné věci, když jsme se báli, abychom je nezapomněli. Není v nich vůbec nic kouzelného. Kouzlo je pouze v tom, co knihy říkají, v tom, jak sestehovaly útržky světa dohromady a udělaly nám z nich jediné roucho. Vy jste tohle samozřejmě nemohl vědět. Vy samozřejmě ještě pořád nemůžete rozumět, co tím míním, když tohle všechno říkám. Ale vy chápete intuitivně pravdu, a to je nejdůležitější. Tři věci nám scházejí.
Za prvé: Víte, proč jsou knihy, jako je tato, důležité? Protože
mají hodnotu. A co znamená slovo hodnota? Pro mne znamená tkáň.
Tahle kniha má póry. Má výrazné rysy. Na tuhle knihu se
můžete podívat pod mikroskopem. Pod čočkami v ní uvidíte život,
který se tam valí nekonečným proudem. Čím víc pórů, čím víc pravdivě
zachycených detailů života dokážete dostat na jeden čtverečný
centimetr papíru, tím jste literárnější
.
Už víte, proč jsou knihy v takové nenávisti a proč se jich lidé bojí? Ukazují póry na tváři života. Pohodlní lidé chtějí vidět pouze voskové, náměsíčné obličeje bez pórů, bez chloupků, bez výrazu. Žijeme v době, kdy se květiny snaží žít z květin, místo aby rostly z poctivého deště a z černé půdy. I ohňostroje, s celou svou nádherou, pocházejí z látek země. A my se přesto bláhově domníváme, že můžeme růst, když se budeme živit květinami a ohňostroji a neuzavřeme koloběh návratem ke skutečnosti. Znáte pověst o Herkulovi a obrovitém zápasníku Antalovi, který měl neuvěřitelnou sílu, dokud stál pevně na zemi, ale když ho Herkules zvedl do vzduchu, takže ztratil půdu pod nohama, zabil ho bez námahy? Jestli se z téhle pověsti nemůžeme my dnes, v tomto městě, v této době něčemu přiučit, potom jsem úplný blázen.″
Ray Bradbury – 451 stupňů Fahrenheita
Přičiňte se také trochu sám při zachraňování, a jestli se
utopíte, umírejte alespoň s vědomím, že jste mířil ke břehu.
Ray Bradbury – 451 stupňů Fahrenheita
Montaga zaléval pot.
Montanu, posloucháš?
Moje nohy,
řekl Montag. Nemůžu s nima hýbat. Je mi tak
hrozně divně. Moje nohy se nechtějí hýbat!
Poslouchej. Jen klid,
řekl stařec něžně. Já vím, já vím.
Máš strach, že uděláš chybu. Neměj ho. Z chyb se člověk může učit.
Víš, když jsem byl mladší, házel jsem lidem svoji hloupost do
obličeje. Mlátili mě klackem. Když mi bylo čtyřicet, můj tupý
nástroj se tak obrousil, že měl pěkný hrot, kterým jsem mohl
bodat. Jestli se budeš se svou hloupostí tajit, nikdo tě neudeří –
a nikdy se nic nenaučíš…
Ray Bradbury – 451 stupňů Fahrenheita
Ale právě tohle je na člověku to nádherné; nikdy nezmalomyslní natolik, nikdy není natolik zhnusen, aby se vzdal a nezačal zase všechno od začátku, protože ví velmi dobře, jak je to důležité a že to stojí za námahu.
Ray Bradbury – 451 stupňů Fahrenheita
Když jsem sama, největším nebezpečím pro mě je moje hlava. Když
jsem s ostatními, je to horší: k mé hlavě se přidávají hlavy
ostatních.
NS - Povídky
″Když jsem byl malý chlapec, zemřel mi dědeček, byl to sochař. Byl to taky velice milý člověk, který měl v sobě dost lásky, aby ji mohl rozdávat světu. Pomohl městu odstranit nezdravé baráky na periferii, pro nás vyráběl hračky a udělal v životě miliony věcí; neustále něco kutil. A když pak zemřel, najednou mi bylo jasné, že vůbec nepláču pro něho, ale pro věci, které dělal. Plakal jsem, protože už je nikdy neudělá, protože nám už nikdy nic nevyřeže ze dřeva, ani nám nepomůže chovat na dvorku holuby, nebude hrát na housle, jako hrával, ani s námi nezažertuje, jak to míval ve zvyku. Byl částí nás samých; když zemřel, zemřely všechny ty věci s ním a nebyl tu nikdo, kdo by je uměl udělat jako on. On byl osobnost. On byl významný člověk. Nikdy jsem v sobě docela neudusil žal nad jeho smrtí. Často jsem si myslel, jaké nádherné vyřezávané hračky nikdy nespatřily světlo světa, protože on zemřel. Kolik žertů na světě není, kolika poštovních holubů se nikdy nedotkly jeho ruce. On vytvářel svět. On pro svět něco dělal. Tu noc, kdy odešel, byl svět okraden o miliony dobrých činů.
…….Každý musí po sobě něco zanechat, když zemře, říkával dědeček. Dítě, nebo knihu, nebo obraz, nebo dům, musí vystavět zeď, nebo vyrobit pár bot. Nebo založit zahradu. Něco, čeho se nějak dotkla jeho ruka, takže duše má kam jít, až člověk zemře, a když se lidé podívají na strom nebo květinu, kterou zasadil, je on v ní. Dědeček říkával, že nezáleží na tom, co člověk dělá, jen když při tom něco změní,takže už to není takové, jaké to bylo dřív, než se toho dotkl, a promění se to v něco jemu podobného, když to hotové odloží.
………Dědeček je už mrtev řadu let, ale přisámbůh, kdybyste mi otevřel
lebku, našel byste v záhybech mého mozku hluboké rýhy, kde se otiskl
jeho palec. Zanechal tam po sobě svůj dotyk. Jak jsem vám prve řekl,
byl sochař. Jednou mi povídal: Nenávidím Římana, který se
jmenuje Status Quo. Nacpi si do očí co nejvíc zázraků,
říkal,
žij, jako bys měl v deseti vteřinách umřít. Poznávej svět. Je
fantastičtější než všechny sny, které vyrobí a za které si dají
zaplatit v továrnách. Neptej se po zárukách, nevyžaduj bezpečí,
takové zvíře nikdy nežilo.
″
Ray Bradbury – 451 stupňů Fahrenheita
Montag se podíval na řeku. Poplujeme po řece. Pohlédl na starou železniční trať. Nebo půjdeme po ní. Anebo teď půjdeme po silnicích a budeme mít čas, abychom v sobě shromažďovali věci. A jednou, až v nás uzrají, vyjdou našima rukama a našimi ústy. Mnoho jich bude špatně, ale právě dost jich bude správně. Dnes se prostě vydáme na cestu, budeme poznávat svět a jak to na světě chodí, o čem se mluví, jak svět doopravdy vypadá. Chci teď uvidět všechno. A i když nic z toho, co v sobě ze světa nashromáždím, nebudu já, po nějakém čase se to všechno ve mně sloučí a vytvoří mě to. Podívejte se na svět kolem, Bože, můj Bože. Podívejte se na něj, kolem mě, někam mimo můj obličej; jediná možnost, jak se ho doopravdy zmocnit, je uložit ho tam, kde z něho budu nakonec já sám, kde mi vnikne do krve, kde bude kolovat tisíckrát, desettisíckrát za den. Popadnu ho, aby mi nikdy neutekl. Jednou se dokážu pevně držet světa! Dnes se ho už dotýkám jedním prstem; to je začátek.
Ray Bradbury – 451 stupňů Fahrenheita
″Tak, a teď půjdeme dál, proti proudu,″ řekl Granger. ″A mějte na mysli jedno: nejste důležití. Nejste nic. Jednou snad náklad, který s sebou vláčíme, někomu pomůže…
V nadcházejícím týdnu, měsíci, roce potkáme spoustu osamělých lidí. A když se nás zeptají, co děláme, můžete jim říct: Pamatujeme si. Tímhle nakonec zvítězíme…
Teď pojďte, nejdřív vystavíme továrnu na zrcadla a po celý příští rok nebudeme vyrábět nic než zrcadla a pořádně se do nich budeme dívat.″
Ray Bradbury – 451 stupňů Fahrenheita
Tento dům mě už nesnáší ve svých zdech.
Stal se i pro mne nesnesitelným břemenem.
Člověk tu musí stále dávat pozor, dávat pozor,
podpírat zeď velikým příborníkem,
podpírat příborník starým vyřezávaným stolem,
podpírat stůl židlemi,
podpírat židle rukama,
podsunovat rameno pod trám, který se právě uvolnil.
Janis Ritsos – Sonáta měsíčního svitu
Ale to už byl povahový rys Katěriny Ivanovny: vymalovat prvního, kdo se jí namanul do cesty, honem honem nejlepšími a nejvýraznějšími barvami a vychválit ho tak, až to je trapné, přimyslit si k jeho chvále všelijaké okolnosti, které vůbec nikdy nebyly, naprosto upřímně a bezelstně sama uvěřit v jejich existenci, a pak se najednou a naráz zklamat…
Fjodor Michajlovič Dostojevskij – Zločin a trest
Souhlasím, že přízraky se zjevují jen nemocným. Ale to přece
dokazuje jen a jen to, že přízraky se mohou zjevovat výhradně
nemocným, a nikoliv to, že jako takové neexistují.
Fjodor Michajlovič Dostojevskij – Zločin a trest
″… A slituje se nad námi ten, kdo se slitoval nad všemi a kdo všechny a všechno chápal, on jediný, on je ten soudce.
…… A všechny rozsoudí a všem odpustí, dobrým i zlým, moudrým i pokorným… A nakonec, až už vyřídí všecky, pak se i k nám obrátí: ´Vystupte´, řekne, i vy! Vystupte, opilí, vystupte, nemohoucí, vystupte, hanební!´ A my vystoupíme do jednoho, beze studu, a staneme před ním.
I řekne: ´Jste hovada! Zvířecí je vaše podoba i rod. Ale přijďte i vy!´ I pozvednou hlasy moudří, pozvednou hlasy rozumní: ´Hospodine! Proč tyto přijímáš?´A řekne jim: ´Proto je přijímám, moudří, proto je přijímám, rozumní, že ani jediný z nich se sám nepokládal za hodna…´ a rozevře nám náruč svou a my s pláčem padneme do prachu… a všecko pochopíme!″
Fjodor Michajlovič Dostojevskij – Zločin a trest
Promiňte, mladý muži, stalo se vám někdy… hm… třeba že jste
beznadějně prosil o půjčku?
(zeptal se Raskolnika Marmeladov)
…… Tak… dočista beznadějně, prosím, když víte už napřed, že to
máte marné. Když například napřed nezvratně víte, že onen muž,
onen vysoce ušlechtilý a prospěšný muž vám nedá peníze ani za nic,
neboť proč by také, ptám se vás, dával? Ví přece, že mu je
nevrátím! Ze soucitu? Ale pan Lebezjatnikov sleduje nové myšlenky
a onehdy prohlásil, že soucit v dnešní době odmítá i věda a že už
se to tak praktikuje v Anglii, kde mají politickou ekonomii. Tak
proč by mi, ptám se vás, dával? A tak, ačkoliv napřed víte, že
nedá, přesto se k němu vydáte a…
Jaký to má smysl?
podotkl Raskolnikov.
Jestliže nemáte ke komu, jestliže už nemáte kam jít! A je přece
potřeba, aby každý člověk aspoň někam mohl jít. Protože bývají
chvíle, kdy člověk musí jít – kamkoliv, ale jít!
Fjodor Michajlovič Dostojevskij – Zločin a trest
Zeměplocha není ovládána vědeckými teoriemi. Tak proč bychom měli předstírat, že ano? Draci neplivají oheň, protože by měli plíce z azbestu – plivají oheň, protože to je právě to, co všichni víme, že draci dělají…
Mohli byste rozemlít celý vesmír na stavební prvky a nenašli byste ani stopu vědy. Věda je jen struktura vytvořená a spravovaná lidmi. A lidé si vybírají, co je zajímá, co se jim zdá významné, a hodně často myslí jako vypravěči nějakého příběhu.
…… Vždy jsme se snažili obtisknout na vesmír obrázek příběhů. Když se lidé poprvé podívali na hvězdy, což jsou jen velká žhavá slunce nepředstavitelně daleko, viděli v nich obrovské býky, draky a místní hrdiny.
Tento rys lidské povahy nemění to, co pravidla říkají, alespoň ne moc, ale ovlivňuje, o která z nich se začneme zajímat jako první. A dále, pravidla musí vysvětlit všechno, co my, lidé, pozorujeme, což vnáší jistý druh síly setrvačnosti příběhu i do vědy. Lidé myslí v příbězích.
Terry Pratchett, Ian Stewart a Jack Cohen – Věda na Zeměploše
Sannjása (tj. radost v bytí) jednou začne. Pokud
jste naplno rozhodnuti a cítíte dokonalou důvěru a lásku, může začít
ve chvíli zasvěcení, ale to se stává jen zřídka. Většinou to bývá
šedesát procent na čtyřicet procent; sedmdesát procent na třicet
procent. Někteří lidé důvěřují na devadesát devět procent, ale právě
to jedno procento pochybností stačí, aby jim v tom zabránilo… na
celé roky, a dokonce i životy. Dokud nejste stoprocentně otevření,
dokud z vašeho slovníku nezmizí slovo ne
, nemůžete prožít
onu zásadní proměnu zvanou sannjása.
Sannjása vyžaduje rozhodné ano
a pak se to
může stát třeba hned teď. Ale stačí pochybnost – třeba velmi drobná
– je jako zrnko písku v oku; nemůžete pořádně otevřít oči. Malé
zrnko písku vám zabrání vidět tento nádherný svět. Pochybnost je
drobné zrnko písku ve vašem vnitřním oku. Brání vám vidět krásu a
vznešenost života; brání vám vidět vlastní potenciál a květy, které
už mnoho životů čekají, až vyrostou a rozkvetou, ale vy jste jim
dosud nedali šanci.
Osho
Ospalost není v rozporu s duchovností. Nedokážu si představit, proč by ospalost měla být v rozporu s duchovností. Je-li ospalost v rozporu s duchovností, pak jsem ten nejméně duchovní člověk, jaký kdy žil.
Někdo si myslí, že medituji, někdo si myslí, že podnikám nějaký esoterický výlet; někdo si myslí, že působím na žáky, ale skutečnost je jiná. Budu k vám naprosto upřímný – já prostě spím. Neobjevil jsem jediný případ, kdy by spánek byl hříchem a někomu uškodil. Spánek je ten nejčistší a nejpoctivější stav, jaký si dokážete představit. Když jste bdělí, určitě uděláte nějakou hloupost – tomu se prostě nevyhnete: koukněte na mého kameramana Niskriyu! Většinou spí. Postaví kameru a ví, že se židlí nepohnu. Tak proč plýtvat časem?
Ale váš smích ho stejně pořád vyrušuje ze spánku. Myslíte, že vám ty vtipy vyprávím, abych vám dělal radost? To jste na omylu. Dělám to, abych rušil Niskriyu.
Je naprosto v pořádku, že jste ospalí a postupujete pomalu. Ryby také spí a pohybují se i ve spánku. Zkuste někdy pozorovat rybu. Ani ona nevydrží být celých čtyřiadvacet hodin vzhůru. V určitou dobu se probudí, nasnídá se, podívá se do novin… není tam moc politických, společenských ani filozofických problémů. A pak zase spí, ale i ve spánku se pohybuje. Musí se pohybovat, protože řeka se pohybuje. Řeka proudí, tak jak by ryba mohla být nehybná, i když třeba zrovna spí?
Existence je v pohybu. V celé existenci není kromě změn nic trvalého. Pouze změna je neměnná. Vše ostatní se mění. Stárnete, aniž byste to cítili – je naprosto jisté, že stárnete. Myslíte, že náhle nastane zlom a vy budete staří? Lidé stárnou postupně, když jdou do kanceláře i když jdou domů. Stárnou, když spí. Ať děláte cokoli, stále probíhají změny.
Jakmile se zklidníte tak, že to vnímáte jako dýchání, jako součást vlastního bytí, jako proudění krve, pak vás nemusí trápit, že jste příliš pomalí.
…….Tenhle stav je naprosto v pořádku. Ospale a pomalu k vám
pronikne světlo a ve vašem bytí procitne pravda. Ona už tam totiž
je. Projeví se potichu, bez zašeptání, aniž si toho všimnete. Přijde
spontánně a náhle a člověku to dojde: Proboha, vždyť to, co jsem
hledal, sedí uvnitř. To, co hledám, je to, co jsem. Já hledám sám
sebe. Není třeba dál hledat. Nemohu být jiný – já jsem já.
Buďte klidní a naprosto tiší. A pak vás obklopí mír a klid a odhalí se vám tajemná pravda o existenci.
Doufám, že to nechápete mylně, protože mým osudem je být mylně chápán. Neříkám, že máte šťastně a spokojeně spát… neříkám, že vám má být jedno, zda přijde jaro a rozkvetete. Říkám, že máte respektovat pomalý růst i ospalost, ale neztrácet stopu vědomí. Ospalost není spánek. Uprostřed ospalosti stále hoří plamínek bdělé pozornosti. Kdo vnímá ospalost a kdo vnímá pomalost?
A tuto bdělou pozornost musíte neustále tříbit a brousit jako meč. Jakmile budete dokonale bdělí a pozorní, dostaví se osvícení. Já neříkám, že máte být ospalí, já říkám, že máte ospalost bděle pozorovat.
Já vás vedu k bdělé pozornosti.
Vedu vás k bdělému pozorování pomalého růstu. Bdělá pozornost je váš pravý poklad.
Osho
Každý člověk si utváří určitou psychologickou jistotu, aniž by si uvědomoval skutečnost, že jistota je jeho vězením. Lidé jsou obklopeni všelijakými druhy nejistoty, a tak přirozeně touží po tom, aby si vytvořili ochranu. Jak si více a více uvědomujete rizika, kterými procházíte, tato ochrana se více a více rozrůstá. Vaše vězeňská cela se zmenšuje. Začínáte žít tak dobře chráněni, že život sám začíná být nemožný.
Život je možný pouze v nejistotě. To je velmi zásadní věc, jíž je třeba porozumět: život je ve své podstatě nejistota. Zatímco chráníte sami sebe, ničíte svůj život. Ochrana je smrt, poněvadž absolutně chráněni jsou pouze lidé, kteří leží ve svém hrobě. Nikdo jim nemůže ublížit, nic se nemůže obrátit v jejich neprospěch. Smrt pro ně už neexistuje, všechno se již stalo. K ničemu dalšímu už nedojde.
Toužíte po jistotě hřbitova? Nevědomě je to to, oč se všichni pokoušejí. Snaží se o to rozličnými způsoby, ale jejich cíl je stejný. Co hledáte prostřednictvím peněz, moci, slávy, prostřednictvím přizpůsobení se společnosti, skrze přináležitost k náboženskému nebo politickému stádu, příslušnost k rodině či národu? Obklopuje vás neznámý strach a mezi sebe a tento strach začínáte stavět tolik překážek, kolik je jen možné. Tytéž překážky vám však zabraňují, abyste žili. Jakmile tomuto jednou porozumíte, pochopíte, co znamenásannjása (tj. život v radosti). Sannjása je přijetí života coby nejistoty, odhození všech obran a svolení k tomu, aby se vás zmocnil život. Je to nebezpečný krok, avšak lidé, kteří jsou schopni jej učinit, jsou v nesmírné míře odměněni, protože pouze oni jsou naživu. Ostatní lidé jen přežívají.
Mezi životem a přežíváním je rozdíl. Přežívání znamená, že se jen vlečete - vlečete se od kolébky ke hrobu, přemýšlíte, kdy svůj hrob zahlédnete na obzoru. Proč byste v prostoru mezi kolébkou a hrobem měli mít strach? Smrt je jistá... a nemáte co ztratit. Přišli jste bez ničeho. Vaše strachy jsou jen projekce. Nemáte co ztratit a jednoho dne to, co máte, zákonitě zmizí. Kdyby smrt nebyla jistá, záměr vytvářet jistotu by měl jakousi podstatu. Pokud byste se mohli smrti vyhnout, pak by bylo samozřejmě naprosto správné, že byste mezi ni a sebe stavěli překážky. Smrti se však vyhnout nemůžete. Smrt existuje a vy s tím nemůžete nic udělat. Jakmile tento fakt přijmete, ztratí smrt veškerou svoji moc. Jestliže s ní nemůžete nic udělat, proč byste si s ní měli lámat hlavu?
Osho - Důvěrnost
Poly se obrátila na bok a pokusila se udělat si pohodlí. Jsou to všechno lži, pomyslela si poněkud omámeně, protože se pomalu začala propadat do spánku. Jen některé jsou o něco hezčí než ty druhé, to je všechno. Lidé vidí to, co si myslí, že nejspíše vidí. Dokonce i já jsem lež. Jenže mně to zatím prochází.
Terry Pratchett – Podivný regiment
Sokrates byl v městě, kde jsem bydlel, malý řecký chlapec, který kradl v Guggenheimově balírně rozinky. Uměl dobře anglicky, ale kdykoli ho chytili, jak krade rozinky, přestal anglicky umět. Odpovídal na jejich otázky novořečtinou. Vypadal zaraženě.
Říkávali: Jak si to představuješ, vloupat se do našich
nákladních vagonů a krást nám naše dobré muškátové rozinky?
Sokrates vypadal jako němý.
Já nemluvit anglicky.
Copak nevíš, že krást je proti zákonu?
Němý výraz. Řecká slova.
Vždycky ho nechali, aby si šel. Když kráčel k domovu, mluvil si pro
sebe. Rozinky,
říkával. Mají v balírně víc rozinek, než
by mohli sníst všichni lidi na světě. Já rád rozinky. Hrome, kdo
si myslí, že jsou?
Měl bratrance, který se jmenoval Plato. Toho chlapce chytili, když
kradl rozinky, a on, místo aby dělal němého, začal plakat. Posadili
ho do fordky, jeli s ním tam, co bydlel, a pustili se na celé kolo
do jeho matky. Polekalo ji to a začala řecky křičet na malého
chlapce: Plato,
křičela. Cos to provedl? Proč se z tebe
stal zloděj?
Dlouho plakala a muži z balírny tu stáli u toho a čím dál víc se účastnili té malé tragedie.
Můj malý Plato,
plakala. Nemohu uvěřit, že se z tebe
stal zloděj.
Muže z balírny konečně unavilo tam postávat a odešli.
Plato si myslel, že ho matka zabije.
Utřela si slzy a přísně se na něj zadívala.
Příště se nechovej jako zloděj,
řekla. Oni všechny ty
rozinky vůbec nepotřebují. My jich taky trochu dokážeme upotřebit.
Příště neplač. Když vidí, že se chováš jako zloděj, myslí si, že s
tím máš něco společného. Krást rozinky neznamená být zloděj. Oni
přece podvádějí farmáře, nebo snad ne? A viděls je někdy, že by se
chovali jako zloději? Příště dělej, jako bys o ničem nevěděl. Oni
to taky tak dělají.
Tihle Řekové v městě, kde jsem bydlel, byli od narození filosofové. Ale Plato byl instinktivně křesťan. Když ho chytili s ukradenými rozinkami v kapse, musel brečet. Sám si myslel, že udělal něco zlého, a tak brečel.
Sokrates nebyl o nic starší než Plato, ale byl instinktivně pohan. Nedokázal mít žádné špatné pocity, když ho chytili s ukradenými rozinkami v kapse. Chtěl jen vědět: Hrome, kdo si myslí, že jsou?
Když Sokratovi bylo devět, mně bylo asi patnáct a právě jsem objevil toho druhého Sokrata, toho původního.
Smál jsem se tomu, kdykoli jsem ho viděl. Bylo to opravdu k smíchu. Sokrates a Sokrates.
William Saroyan
Jednoho dne, když se slunce vrátilo nad Les se všemi vůněmi máje, kdy všechny potůčky v Lese si vesele bublaly, že zas mají svou pěknou podobu, a malé tůně snily o tom, co viděly a zažily, a v teplém klidu Lesa zkoušela zas kukačka svůj hlas, zda s ním může být ještě spokojena, a líní holubi rousňáci si mírně stěžovali, že to ten druhý za to může, ale že na tom stejně nesejde; v takový den Kryštůfek zapískal svým známým způsobem a hned přilétla Sova ze Stokorcového lesa zeptat se, co si přeje.
Sovo,
řekl Kryštůfek Robin, chci pořádat večírek.
Vážně?
řekla Sova.
A sice docela zvláštní večírek, protože to bude na počest Púovu
za to, co vykonal, aby zachránil Prasátko při povodni.
To jo!
řekla Sova.
Tak prosím Tě, řekla bys to Púovi a všem ostatním co
nejrychleji, protože to bude už zítra?
Tak tedy zítra, že?
řekla Sova stále tak horlivě.
Řekneš jim to, Sovo?
Sova si honem chtěla vymyslet něco duchaplného, ale nic ji nenapadlo, odletěla tedy za ostatními. A ze všech nejdříve to řekla Púovi.
Pú,
řekla, Kryštůfek Robin pořádá večírek.
Á,
řekl Pú. A když viděl, že Sova očekává, že něco řekne,
zeptal se:
Budou tam ty malé koláčky s růžovou polevou?
Sově připadalo, že je pod její důstojnost mluvit o koláčcích s růžovou polevou, a řekla tedy Púovi doslova to, co řekl Kryštůfek Robin, a odlétla za Ijáčkem.
Večírek pro mne? myslel si Pú. To je báječné! A začal přemítat, zda to budou všichni ostatní vědět, že je to výhradně Púův večírek, a jestli jim Kryštůfek Robin pověděl o Plujícím Medvědu a Moudrém Púovi a o všech těch znamenitých lodích, které vynašel a řídil, a jak by to bylo hrozné, kdyby na to všichni zapomněli a nikdo nevěděl, proč vlastně večírek pořádá; a čím déle na to myslel, tím mu to všechno připadalo zašmodrchanější, jako ve snu, ve kterém se nic nedaří. A sen dostával v jeho myšlenkách nápěv, až z něho byla jakási písnička. Byla to:
PÚOVA PÍSEŇ ÚZKOSTI
Třikrát sláva Púovi!
(Pánovi?)
Púovi -
(Co udělal, ten Váš Pú?)
Vždyť pomohl Prasátku
z vody!
Třikrát sláva Medvědu!
(Co vedu?)
Medvědu -
Neuměl sic plavat sám,
Prasátko zachránil nám!
(Zachránil co?)
Ty popleto!
Mluvíme přec o Púovi.
(0 pánovi?)
0 Púovi!
(Já jsem zas, odpusť, zapomněl. )
Pú Medvěd velmi moudrý byl -
(Že hloupý byl?)
On moudrý byl -
(Že mnoho pil?)
A mnoho jed.
On plavat sice nedoved,
však k Prasátku přec dostal se
na jakési kocábce.
(Na jakési skořápce?)
No, na takové nádobě -
Zvolejme Sláva! třikrát po sobě.
(Zvolejme Sláva! třikrát potopě.)
Ať žije mezi námi dlouhá léta,
oplývá zdravím a bohatstvím světa!
Třikrát sláva Púovi!
(Pánovi?)
Púovi -
Třikrát sláva Medvědu!
(Co vedu?)
Medvědu -
Ať žije náš milý a rozumný Medvěd!
(Prosím Vás, povězte - co vlastně vyved?)
Zatímco si tohle vymýšlel a skládal, Sova mluvila s Ijáčkem. Ijáčku,
řekla Sova, Kryštůfek Robin dává večírek.
To je zajímavé,
řekl Ijáček. To mi asi pošlou zbytky,
které jim upadnou na zem. Jak laskavé a ohleduplné! Ne, ne, nemluv
o tom!
Nesu ti pozvání.
Co to je?
Pozvání!
Ano, rozuměl jsem. Někdo to upustil?
To není nic k jídlu. To je pozvání, abys přišel na večírek.
Zítra.
Ijáček zvolna zavrtěl hlavou.
Myslíš asi Prasátko. To malé zvířátko se vztyčenýma ušima. To je
Prasátko. Řeknu mu to.
Ne, ne!
řekla Sova všecka načepýřená. To patří Tobě.
Víš to jistě?
Toť se ví. Kryštůfek Robin řekl: Všem! Řekni všem!
Všem kromě Ijáčka?
Všem,
řekla Sova nadurděně.
Á!
řekl Ijáček. To bude bezpochyby omyl, ale přijdu
přece. Ale bude-li pršet, nesvalujte to na mne.
Ale nepršelo. Kryštůfek Robin udělal z dlouhých prkýnek dlouhý stůl a všichni zasedli kolem. Kryštůfek Robin seděl na jednom konci, Pú na druhém a mezi nimi seděla po jedné straně Sova, Ijáček a Prasátko a na druhé straně Králíček, Klokánek a Klokanice. A všichni Králíčkovi přátelé a příbuzní se usadili kolem na trávě a dychtivě čekali, až na ně někdo promluví nebo něco upustí nebo se zeptá, kolik je hodin.
Byl to první večírek, na který vzala Klokanice Klokánka s sebou, a tak byl všecek rozrušen. Sotva usedli ke stolu, dal se do řeči.
Nazdar, Pú!
zakvičel.
Nazdar, Klokánku!
řekl Pú.
Klokánek chvíli vyskakoval na svém místě a pak zase spustil.
Nazdar, Prasátko!
zakvičel.
Prasátko mu zamávalo prackou, ale nemělo kdy něco říci.
Nazdar, Ijáčku!
řekl Klokánek.
Ijáček mu zachmuřeně pokynul. e brzy pršet, to uvidíš,
řekl.
Klokánek se díval a viděl, že neprší, řekl tedy Sově: Nazdar,
Sovo!
- a Sova řekla velmi vlídně: Nazdar, kamarádíčku!
a vypravovala dál Kryštůfkovi Robinovi o nějaké nehodě, která by
málem byla potkala jednoho jejího známého, kterého Kryštůfek Robin
neznal, a Klokanice řekla Klokánkovi: Nejdřív vypij mlíčko,
milánku, potom můžeš povídat.
A Klokánek, který pil mlíčko,
chtěl říci, že to dovede obojí najednou... A Klokanice ho musila
bouchnout do zad a ještě dlouho potom mu utírala šatičky.
Když už všichni měli skoro dost, Kryštůfek Robin zazvonil lžící o stůl a všichni umlkli a byli zticha, až na Klokánka, který měl právě hrozitánskou škytavku a dělal, jako by to neškytal on, ale jeden z Králíčkových příbuzných.
Tenhle večírek,
řekl Kryštůfek Robin, je na počest toho,
co někdo vykonal, a my všichni víme, kdo to byl, a to je jeho
večírek, na oslavu toho, co vykonal, a zde mám pro něho dárek.
Pak sáhl vedle sebe a zašeptal: Kde je to?
Zatímco jej hledal, Ijáček si významně odkašlal a začal.
Přátelé,
řekl, počítám-li do toho i drobotinu. je mi
velkým potěšením, nebo bych měl spíše říci, bylo mi
velkým potěšením vidět Vás všechny na svém večírku. Nic to nebylo,
co jsem vykonal. Kdokoli z Vás - až na Sovu, Králíčka a Klokanici
- by učinil totéž. A ovšem až na Púa. A má slova se také
nevztahují na Klokánka a na Prasátko, protože jsou příliš malí.
Kdokoli z Vás by byl učinil totéž. Náhodou jsem to byl já. Nemusím
snad říkat, že jsem to neudělal proto, abych dostal, co Kryštůfek
Robin právě hledá,
- a přiložil si nohu k ústům a zašeptal: Podívej
se pod stůl!
- ale protože mám dojem, že všichni máme ze
všech sil pomáhat druhým.
Škyt,
udělal Klokánek znenadání.
Ale Klokánku!
řekla Klokanice vyčítavě.
To jsem byl já?
ptal se Klokánek udiveně.
Co to Ijáček povídá?
zašeptalo Prasátko Púovi.
Nevím,
řekl Pú zkormouceně.
Myslelo jsem, že je to tvůj večírek.
Také jsem si to myslel. Ale asi není.
Bylo bych radši, aby to byl tvůj než Ijáčkův,
řeklo
Prasátko.
Já taky,
řekl Pú.
Škyt!
udělal zase Klokánek.
JAK JSEM PRAVIL,
řekl Ijáček hlasitě a přísně, jak jsem
pravil, když jsem byl přerušen hlasitými zvuky, mám dojem, že -
Tady je to!
zvolal Kryštůfek Robin vzrušeně. Podejte to
tomu hloupoučkému Púovi. Je to pro Púa.
Pro Púa?
řekl Ijáček.
Ovšem. Nejlepšího Medvěda na světě.
To jsem si mohl myslet,
řekl Ijáček. Koneckonců, člověk
nesmí naříkat. Mám přátele. Ještě včera se mnou někdo mluvil. A
bylo to minulý týden či předminulý, že do mne Králíček vrazil a
řekl: ,To je hloupé!' Tomu se říká společenský život. Stále se
něco děje.
Nikdo ho neposlouchal, neboť všichni volali: Otevři to, Pú.
- Co je to! Pú?
- Vím, co to je.
- Ne, nevíš,
a jiné podobné poznámky. A Pú to ovšem honem otvíral, ale provázek
nepřeřízl, protože člověk nikdy neví, k čemu se mu kousek provázku
hodí. Konečně to otevřel.
Když Pú spatřil, co to je, málem by se byl samou radostí svalil. Bylo to zvláštní pouzdro s tužkami. Byly tam tužky označené M za Medvěd, tužky označené MZ za Medvěd Zachránce a tužky značené SM za Statečný Medvěd. Byl tam i nůž na ořezávání tužek, guma na vymazávání špatně napsaných slov, pravítko na linky, aby po nich běžela písmenka, a byly na něm značeny centimetry, když sis chtěl něco poměřit, a modré tužky a červené a zelené, když jsi chtěl napsat určité věci modře, červeně nebo zeleně. A to všechno bylo ve zvláštních přihrádkách, ve zvláštním pouzdře, které se zavíralo na takové pero, když se stisklo. A všecko to patřilo Púovi.
Jé!
zvolal Pú.
Jé, Pú!
zvolali všichni kromě Ijáčka.
Děkuju Ti,
mručel Pú.
Ale Ijáček si říkal pro sebe: To je krámů s psaním. Tužky a co
všecko. Přeceňuje se to, říkám já. Hlouposti. Nic na tom není.
Později, když všichni řekli Kryštůfkovi Robinovi Sbohem
a Děkujeme
,
Pú s Prasátkem se ubírali vlahým večerem společně domů. Byli hluboce
zamyšleni a dlouho oba mlčeli.
Když se ráno probudíš, Pú,
řeklo konečně Prasátko, co je
Tvá první myšlenka?
Co bude k snídani,
řekl Pú. A co Tvoje, Prasátko?
Co se dnes asi stane zajímavého,
řeklo Prasátko.
Pú zamyšleně přikývl.
To je totéž,
řekl.
A co se stalo?
zeptal se Kryštůfek Robin.
Kdy?
Druhý den ráno.
Nevím.
Mohl by sis vzpomenout a říct to někdy mně a Púovi?
Kdybyste si to moc přáli.
Pú by chtěl,
řekl Kryštůfek Robin.
Zhluboka si vzdychl, vzal Medvídka za nohu a šel ke dveřím. U dveří
se obrátil a řekl: Přijdeš se podívat, až se budu koupat?
Možná,
řekl jsem.
Bylo Púovo pouzdro lepší než moje?
Bylo právě takové,
řekl jsem.
Přikývl a vyšel... a za chvilku jsem slyšel Medvídka Pú - bum, bum, bum, jak jde za ním po schodech.
A. A. Milne - Medvídek Pú
Jestliže si jen připamatujete, že živí lidé by právě tak dobře mohli být mrtví, pochopíte v jejich chování mnoho směšných věcí, které by vás možná ani nebylo napadlo chápat, kdybyste si nemyslili, že by právě tak dobře mohli být mrtvi.
Přesto myslím, že nejpodstatnější rada, jakou lze dát spisovateli, je tato: naučte se zhluboka dýchat, vskutku vychutnávat potravu, když jíte, a vskutku spát, když spíte. Dejte si co nejvíc práce s tím, abyste doopravdy žili, veškerou svou silou, a když se smějete, smějte se jak ďábli, když se rozhněváte, buďte dobří a hněviví. Dejte si práci být živi. Tak jako tak dost brzy zemřete.
(William Saroyan)
Všichni úspěšní spisovatelé věří, že v jednom slově, když tak stojí samo, není dost smyslu a že je lépe zdůraznit smysl toho slova pomocí slova jiného. Někteří spisovatelé jdou tak daleko, že jednomu nevinnému slovu pomáhají až čtyřmi nebo pěti slovy jinými, samou soucitnou láskou pak to nevinné slovo zabíjejí, takže to pak nějakému spisovateli nevědomci, který se nevyzná v přídavných jménech, trvá dlouhá léta, než zase vzkřísí k životu slovo zabité samou laskavostí.
(William Saroyan)
Cestuje-li člověk současně mnoha směry, jde-li k severu, k jihu, k východu, k západu, jde-li vpřed a zpátky, jde-li vzhůru a dolů, zůstane-li při tom v rovnováze na zemi, uvnitř prostoru a času, není pro něj nemožné vytvořit něco zvláště významného a napsat dobrou povídku. Ale dobrá povídka se vlastně nepíše: vyskytuje se; přihází se.
(William Saroyan)
Jestli jsi někdy byl ve Frisku chudý a bez práce, poznal jsi, jaké to je, ráno vstát a vidět před sebou veliké město v mlze a jaké to je, být sám, jediný člověk proti světu, jeden podvyživený, špatně oblečený, uboze bydlící člověk proti asfaltovým ulicím, cementovým chodníkům, sloupům lamp, budovám, úřadům, obchodním domům, strojům, jízdním řádům, zákonům a všemu ostatnímu.
Jestli jsi někdy byl v tomhle městě chudý, sám, bez práce, skoro bez peněz, poznal jsi, jaké to je, nebo jsi byl lepší člověk než lepší lidé; jinak byla tvoje chudoba nadarmo, jak říkají vlastenci; tvoje chudoba byla zbytečná, bylo to marnění času, marnění vlastně všeho, co má nějakou cenu.
Proč?
Dobrá, povím ti to. Protože jen pro chudého člověka, pro člověka v nebezpečí světa je svět světem. Jen pro něho je svět skutečný. Bratře, říkám skutečný. Nemyslím fotografii ulice, kudy jsi šel, byt, kam jsi vstoupil, byt, kde jsi bydlel. Chci tím říci, že svět jsi ty, tvoje vnitřnosti, srdce, tělo, kosti; kroky po chodníku. Jsi to ty, bratře. Nevím, co je svět pro ostatní, pro ty, kdo nejsou chudí, kdo nejsou v nebezpečí, ale určitě to není totéž místo jako pro toho, kdo je chudý. Tento svět stojí za to. Je to doopravdy to pravé: svět, místo. A jsi-li chudý, jeto v něm, a důkladně. Osobitost. Tolik osobitosti, že z toho člověk přijde strachy o rozum. Tolik osobitosti, že z tebe udělá hlupáka. Nebo naopak šílence, básníka, obyvatele světa, nesmrtelného; možná venkovské dítě snažící se udržet na živu ve velkém městě, možná osmnáctiletého, sedmnáctiletého nebo devatenáctiletého chlapce, který se snaží najít práci, udržet si ji, stát se částí cirkusu, semhle vstoupit, tamhle odejít, říci jednu řádku tady, mlčet jinde, smát se tady, plakat tamhle, vyjít ráno na šálek kávy a vědět, že bude dost šálků kávy na každé ráno světa, které přijde, a vědět, že tenhle šálek kávy není poslední, že ten okamžik bude trvat dál a navždy, že svět vydržím, že vydrží i všechno ostatní.
Jestli jsi byl chudý a sám v kterémkoli městě světa, poznal jsi slávu toho místa i strašnou skutečnost, zvláště strašnou skutečnost lidských tváří kdekoli, hladových i dobře živených tváří; unavených i občerstvených; umírajících i živých. Viděl jsi v každé tváři svět, bratře. Mnohonásobný svět, šílené místo smrtelnosti.
V tomhle městě, ve starém Frisku, je to při husté mlze lepší i horší. Když v noci odejdeš z ulic a jsi pokoji, který se pronajímá i nábytkem a kde cítíš zápach smrti a rozkladu, zvuk výstražných signálů v mlze je sténání tvého srdce. A spíš, zdá se ti svět, a když se ráno probudíš ze spánku, ze sna o světě, slyšíš výstražné signály v mlze, víš, že je den, a víš, že je svět za dveřmi, předsíní, schodištěm a chodníkem a čeká, chápeš ze všeho velmi mnoho. Když se zvedáš ze sna a postele a oblékáš se, víš pravdu o celé té věci, že je špatná, že je dobrá, že je současně taková i taková. Jestli jsi někdy byl chudý a sám v městě, poznal jsi tohle i všechno ostatní, co se dá poznat. Pocit z toho, že je člověk na živu: poznal jsi jej strašným způsobem, dýchal jsi, bylo ti zima, šaty jsi měl staré, odřené a nečisté, boty už vlastně ani nebyly, všechno měnilo barvy. Poznal jsi, jak to páchne, jaký to má zvuk, jaké je to na dotyk, jak se to hýbe. Poznal jsi den, hodinu, minutu, rok. Říkám na živu, bratře. Říkám tím strašným způsobem. V nebezpečí.
A jestli jsi tyhle věci nepoznal, byla tvoje chudoba nadarmo a svět nikdy nebyl objeven. A jestli jsi nikdy nebyl chudý, nikdy sám, nikdy v nebezpečí, pak ses, bratře, nikdy nenarodil, nikdy jsi nedýchal, nikdy jsi nežil, a samozřejmě, až budeš umírat, bratře, nebudeš umírat, nebude to nic, zem k zemi, prach k prachu a všechno ostatní, ale umírat nebudeš, protože věc, která nikdy nic nebyla, nemůže přestat něco být; a tvoje umírání bude nic, které se stává o trochu víc ničím, jinou odrůdou ničeho.
(William Saroyan)
Byl mlhavý den, den vzpomínek na staré časy a staré písně. Celé odpoledne jsem seděl doma a naslouchal písním. Všude byla spíš tma než světlo a já vzpomínal na jednu píseň, kterou jsem kdysi zpíval jedné dívce v autobusu. Tu chvíli tenkrát jsme byli do sebe zamilovaní, ale když autobus dojel do Topeky, vystoupila a už nikdy jsem ji nespatřil. Uprostřed noci, když jsem ji políbil, se rozplakala a já onemocněl láskou. Byla vlahá srpnová noc a já jel po prvé v životě do New Yorku. Onemocněl jsem, protože jsem šel svou cestou a ona také.
Po celý ten mlhavý den jsem seděl doma a vzpomínal, jak se vlastní život ubírá jednou cestou a ostatní životy jinou, každý svou vlastní cestou, a celá řada mladých lidí stále umírá. Když je už nespatříte, jsou mrtví, i když svět je malý: i když se vrátíte a hledáte každého z nich a najdete je, najdete mrtvé, protože ať se vydají kteroukoliv cestou, každá zabíjí.
Autobus dojel do Topeky a ona vystoupila a zašla za roh a už nikdy jsem ji nespatřil. Viděl jsem mnoho jiných a mnohé byly právě tak půvabné jako ona, ale nikdy takovou jako ona, nikdy žádnou s oním smutkem a líbezností v hlase a nikdy žádnou, která plakala, jako ona plakala. Už nikdy nebude žádná s jejím smutkem. Už nikdy nebude v Americe taková noc. Ona je teď třeba půvabnější než tenkrát, ale už nikdy nebude v noci takový smutek jako tenkrát a už nikdy nebude ona ani žádná jiná tak plakat a žádný muž, který ji políbí, neonemocní láskou oné noci. To všechno je součástí jedné noci v Americe, která je ztracena a a už nikdy nemůže být nalezena. To všechno je součástí tisíců drobných náhod, všech všedních, všech bezvýznamných, které ji přivedly na sedadlo vedle mne, a všech drobných náhod, které tam postavily mne, čekajícího na ni.
Přišla a seděla vedle mne a já viděl, že celá léta jsem čekal na ni, ale když v Topece vystoupila z autobusu, zůstal jsem sedět a o tři dny později jsem dojel do New Yorku.
To je všechno, co se přihodilo, kromě toho, že kus mého já je stále tam v té vlahé, daleké, americké noci.
Když denní šero přešlo v šero noční, nasadil jsem si klobouk a vyšel z domu. Šel jsem mlhou k městu a moje srdce mě sledovalo jako velký trpělivý pes a v městě jsem našel některé z mrtvých, kteří jsou mými přáteli, a za smíchu, trýznivějšího a bolestnějšího než nejtrpčí pláč, jsme jedli a pili a zpívali a já vzpomínal jen a jen na líbeznost jejího pláče, protože tisíce drobných náhod nás svedly dohromady, na pošetilost vlastního srdce, které mi říkalo, abych zůstal u ní a neodcházel, protože není kam.
(William Saroyan – Dávná noc)
§ XXX
Květy tedy nejsou nic jiného než pohlavní ústrojí rostlin. A přece se liší od živočichů tím, že pohlavní ústrojí živočichů považujeme za neslušné a stydíme se na ně dívat. Z toho důvodu je také příroda u živočichů zakryla. Naproti tomu v říši rostlinné tyto části nejsou zakryty, jsou spíše vystaveny na odiv zrakům všech. Ty jsou právě nejkrásnější ze všech částí rostliny, na ně se upírá lidské studium, láska a zkoumání. Jako pohlavní ústrojí všech živočichů zapáchá, tak zase květy jakožto pohlavní ústrojí rostlin vydechují vůni, a to každý květ jinou, většina z nich však příjemnou, takže každý, kdo ji vdechuje, se domnívá, že pije nosem nektar.
§ XXXI
A tak, milý čtenáři, vidíš, že nejvyšší stvořitel velmi nevinné snoubení rostlin bohatě naplnil okrasami naprosto neobyčejnými a nádhernými.
Pohleď, prosím, na thalamus neboli kalich, jak je mistrovsky vypraven, podívej se na aulaeum a stragula aneb na pyšnící se korunu, jak je ladně ukončena, jak je spanile provedena, jak je ztepilá a jak je okrášlena pestrými barvami, že by sám Šalamoun ve vší své kráse se nemohl k nim přirovnat.
§ XXXII
Všichni živočichové v době páření mají barvy velmi pestré. Jelen se honosí rozložitými parohy, ptáci v době lásky se lesknou a ryby v té době velmi příjemně chutnají. Avšak po vybití pohlavní lásky jelen ztrácí vztyčené a vznešené paroží, ptáci pozbývají mnoho na své kráse a i ryby nemálo ztrácejí na dřívější své chutnosti.
V době jarní a v době květenství rostliny jsou podrobeny týmž změnám. Honosí se na jaře sytou zelení a sličným zjevem, ale po uplynutí této doby ztrácejí velmi mnoho na své dřívější půvabnosti.
Milování tedy silně maří tělesnou zdatnost a oslabuje. Můžeme vidět na bourcích (Bombyce), můrách (Phataene) a na motýlech, jak po době lásky klesají jejich křídla a uhasíná jejich život. Jestliže však nějaký motýl je uzavřen sám ve světnici, aby se nestýkal s jinými, vydrží často půl roku zcela neporušený, čilý a v plné svěžesti.
Obrať se k rostlinám jednoročním nebo dvouročním a uvidíš, že odolávají ledové zimě, pokud nejsou v květu, na příklad Dianthi (hvozdík), Lychnides (kohoutek luční) a Coronariae. Jestliže by pak v prvním roce vykvetly, velmi často hynou, když se na ně valí zima. Jestliže však nekvetou, přečkají třetí a často i čtvrtý rok. Banánovník (Musa) přečkal v zahradách v Belgii často i sto let. Jakmile však jedenkrát rozkvete, žádné umění ani zkušenost nezabrání, aby jeho vznešený stonek neušel zkáze.
Corypha (talypot) bez plodů doroste za 35 let až do výše 70 stop. Potom za čtyři měsíce povyroste o 30 stop, kvete, téhož roku nese plody, ale po skončení této činnosti úplně zmírá.
Lavatera s listy sedmiúhlými, tupými, svinutými, porostlými chloupky, se stonkem keřovitým, s květy shluklými v úžlabí listů, vyroste do výše hrušky a dobře snáší silné zimní mrazy. Avšak když se jedenkrát zkrášlí třebas jen jediným květem, tu pak, když nastane zimní chlad, neodvrátí její zhoubu ani pomoc, kterou jí přinášejí ruce zahradníků, ani zimní kryt nebo všechny možné přípravy a úpravy.
(Snoubení rostlin /sponsalia plantarum/: pojednání, kteé se souhlasem slavné lékařské fakulty předkládá k veřejnému posouzení ušlechtilých mužů na královské universitě v Upsale za předsednictví velmi proslulého, učeného a zkušeného muže, pana Karla Linnéa, profesora lékařství a botaniky, rektora a řádného člena university ve Stockholmu a v Upsale, této pak sekretáře, jako disertační práci Jan Gustav Wahlbom z Almaru ve velké posluchárně 11. června 1746 v obvyklých hodinách předpoledních.)
Nauč se uvažovat srdcem,
nauč se cítit rozumem.
Theodor Fontane (1819 – 1898)
Vše, co čas přinese,
je schopen též odnést.
Theodor Fontane(1819 – 1898)
Minulost? Neexistuje! Byla!
Theodor Fontane (1819 – 1898)
Nejste sami, kdo pozoruje okolní svět. Ostatní lidé jsou také lidé, zatímco vy pozorujete je, oni pozorují vás a přemýšlejí o vás, zatímco vy přemýšlíte o nich. Svět není jen o vás.
(Terry Pratchett – Podivný regiment)
Proč já, pomyslela si Apoléna. Copak mám někde na sobě našpendlenou
ceduličku s nápisem svěřte se mi se svými starostmi?
(Terry Pratchett – Podivný regiment)
Pane, já nevím, jestli stojí za to s ním mluvit, ale myslím, že
by stálo za to ho vyslechnout. Dokonce i když si myslíte, že nám
bude lhát. Protože občas, pane, vám může způsob, jakým někdo lže,
pokud vám těch lží navykládá dost, říct, jak veliké ty lži jsou a
co mají vlastně zakrýt.
(Terry Pratchett – Podivný regiment)
Lidé vybudují něco, co funguje. Pak se ale okolnosti změní a oni si s tím musí neustále hrát, aby to pracovalo dál, a oni jsou tím hraním a úpravami a opravami tak zaměstnaní, že nemají čas pořádně myslet. Proto je ani nenapadne, že by bylo jednodušší místo vylepšování a flikování toho, co je, vymyslet úplně nový systém, který by vycházel z nových okolností. Jenže outsidera to napadne hned, je to jako na dlani.
(Terry Pratchett – Podivný regiment)
Každopádně bylo mnohokrát lepší prodlévat v přítomnosti někoho, kdo svou pravdu hledá, než ve společnosti toho, kdo si myslí, že ji našel.
(Terry Pratchett – Podivný regiment)
Modlila ses, že?
řekla paní Breberková laskavě.
Ne, jenom jsem naslouchala,
odpověděla Coto.
A Nugát k tobě promlouvá, že?
Ne. Nugát je mrtvý, paní Breberková,
odpověděla Coto.
Apoléna opatrně vzala Alici za hůlkovou paži a řekla: Můžete
nás na okamžik omluvit, paní Breberková?
Odtáhla dívku za
velký, vodou poháněný mandl. Duněl a zvonil a vytvářel hlučnou
kulisu jejich konverzace.
Coto, tohle už začíná být…
Apolenin rodný jazyk neznal slovo
výstřední
, ale kdyby ho znal, byla by Apoléna jistě ocenila
jeho všestrannou kulatost, - divné. Přiděláváš lidem starosti.
Nemůžeš chodit sem a tam a říkat, že je Bůh mrtev.
Tak odešel. Vytratil se… ze sna,
odpověděla jí Coto a obočí
se jí nakrabatilo. Už s námi prostě není…
Ale pořád ještě máme Hříchy před očima…
Coto se soustředila. Ne, ty nejsou pravé. Ty už jsou jen něco
jako… ozvěny. Mrtvé hlasy v prastarých jeskyních, které se
odrážejí sem a tam, a slova se mění a z vět se stávají nesmysly…
jako signalizační praporky, které jen tak někdo vyvěsil a nechal
vlát ve větru –
Cotoiny oči byly rozostřené a její hlas se
měnil, stával se dospělejším, jistějším, … a nepocházejí od
Boha. Tady už žádný Bůh není.
Tak odkud přicházejí?
Pocházejí z vašeho strachu… Pocházejí z té vaší části, která
nenávidí ostatní, která se nezmění. Pocházejí ze součtu veškeré
vaší malichernosti, hlouposti a omezenosti. Obáváte se zítřka a z
vašeho strachu jste si udělali boha.
(Terry Pratchett – Podivný regiment)
Osamělý strážný pozoroval, jak jsou ženy jedna po druhé vytahovány vzhůru.
Ehm… promiňte,
obrátil se k Poly, která právě pomáhala
nahoru Rubaškovi.
Ano? Co je?
Vadilo by vám moc, kdybyste mě taky praštila zezadu do hlavy?
řekl zničeně. Já jen, že to bude vypadat, jako když jsem se
nepustil do boje s několika ženskými.
A proč jste se nepustil do boje?
podívala se na něj Poly
zúženýma očima. Je nás jen několik ženských.
Copak jsem blázen?
odpověděl popuzeně voják.
Terry Pratchett – Podivný regiment
Apoleně se zdálo, že nadporučík má s nově zjištěnou zkušeností dost velké potíže. Neustále kladl tytéž základní otázky, jen pokaždé jiným způsobem, zřejmě v naději, že uslyší něco jiného než odpovědi, které slyšet nechtěl.
(Terry Pratchett – Podivný regiment)
Život je proces, při němž zjišťujete, jak daleko můžete v tom či onom zajít, i když pravděpodobně i v hledání toho, jak daleko můžete v tom či onom zajít, můžete občas zajít příliš daleko.
(Terry Pratchett – Podivný regiment)
Moře je, konec konců, v mnoha směrech jen vlhčí forma vzduchu.
(Terry Pratchett – Zaslaná pošta)
Říká se , že mozek člověka, který má být následujícího dne ráno pověšen, se dokáže výjimečně soustředit. Naneštěstí věc, na niž se zcela nevyhnutelně soustřeďuje, je to, že se nachází v těle, které má být ráno pověšeno.
Muž, jenž měl být pověšen… k celé situaci přistupoval mnohem pozitivněji a svou mysl soustředil na myšlenku, jak následujícího dne zrána nebýt pověšen, a z toho nejvíce, jak co nejrychleji vyškrabat lžící nepříliš kvalitní maltu mezi kameny ve stěně. Zatím mu ta práce trvala pět týdnů a lžíce se zmenšila do velikosti pilníku na nehty. Naštěstí se tady nikdo neunavoval výměnou ložního prádla, jinak by už dávno objevil nejtěžší matraci na světě.
Objektem jeho aktuální pozornosti byl velký balvan a následně v něm zaražený silný ocelový čep, který sloužil jako ukotvení pro jeho okovy.
Vlahoš usedl na zem tváří ke stěně, sevřel kovový kruh oběma rukama, zapřel se nohama po obou stranách a zatáhl. Měl pocit, že mu prasknou ramena, a před očima se mu válela rudá mlha, ale kamenný blok se s tichým zaskřípěním posunul ven. Podařilo se mu ho s vypětím posledních sil vytáhnout z otvoru a nahlédnout dovnitř. Na druhém konci byl otvor uzavřen dalším kamenným blokem a malta kolem něj vypadala podezřele nová a kvalitní.
A těsně před ním ležela lžíce. Leskla se novotou. Právě když si ji nechápavě prohlížel, uslyšel za sebou tleskot. Ohlédl se a krční svaly mu do mozku vyslaly bolestivé protesty a uviděl, že ho přes mříže ve dveřích pozoruje několik dozorců.
Skvělá práce, pane Třpytko!
zvolal jeden z nich. Tuhle
Robert mi dluží deset tolarů. Říkal jsem mu, že jste cílevědomý!
Ten vydrží, říkal jsem mu.
To jste vymyslel vy, pane Viklíne?
prohlásil Vlahoš chabě a
pozoroval odlesk světla na lžíci.
Oh ne, to ne. To byl příkaz lorda Vetinariho. On trvá na tom, že
odsouzeným vězňům by se měla nabídnout naděje na svobodu.
Na svobodu? Ale tam na konci je po čertech velký kámen!
Ano, je to tak, pane, taková je skutečnost,
přikyvoval
dozorce. Je to jen naděje, chápete? Nejde tady o skutečnou
svobodu. Ha, to by bylo trochu hloupé, nemyslíte?
No, to asi ano,
přikývl Vlahoš. Nedodal už vy hajzlové
.
Dozorci se k němu těch posledních šest týdnů chovali cekem slušně a
on byl pyšný na to, že vycházel s lidmi.
… Kromě toho měli dozorci velké hole. Proto volil slova velmi
opatrně, když řekl: Někteří lidé by to mohli považovat za kruté,
pane Vulkáne.
To ano, pane, taky jsme se ho na to ptali, ale on řekl, že ne,
to tak vůbec není. On řekl, že je to vlastně -
čelo se mu
nakrabatilo námahou, jak se pokoušel vybavit si neznámé výrazy – protipasivní
terapie, která zahání apatii, zdravé cvičení, a nabízí onen
největší ze všech pokladů, tedy naději, pane.
(Terry Pratchett – Zaslaná pošta)
V tomhle byli lidé opravdu zvláštní. Ukradnete sto tolarů a jste malý zlodějíček. Ukradnete statisíce a víc a jste buď vláda, nebo hrdina.
(Terry Pratchett – Zaslaná pošta)
Buď vždycky rychlý, nikdy nevíš, co tě dohání.
(Terry Pratchett – Zaslaná pošta)
Eduard Proužník byl uměleckým dílem. Podvodník-začátečník, kterému chybí ta správná sebedůvěra a jehož si musí každý všimnout. Byl tak očividně, komicky nešikovný při provozování svých triků, jako byly třeba skořápky nebo hry s kartami, že se lidé doslova stavěli do fronty, aby ošidili chudáka šidiče a o nějaký ten tolar bohatší s úsměvem odešli. Úsměv jim ovšem vydržel vždycky jen do chvíle, kdy se pokusili zaplatit někde svými nově, snadno a rychle nabytými penězi.
Jako všechna řemesla, i padělatelství má svá tajemství a jedno z těch, které Vlahoš odhalil už dávno, spočívalo v tom, že když lidé spěchají nebo jsou vzrušení, dodají svou dychtivostí a přehnanou sebedůvěrou padělku dokonalost. Touží tolik po tom už už shrábnout peníze, o něž obrali hlupáka podvodníka, že jejich oči samy doplní všechny ty podrobnosti chybějící na mincích, které si tak spěšně cpou do kapsy. Stačilo jen naznačit.
(Terry Pratchett - Zaslaná pošta)
...Ale dalo by se říci, že nejdůležitější na tom všem byla tvář. Měl poctivou tvář. A měl rád ty lidi, kteří se mu zadívali pevně do očí, aby mu nahlédli do duše a tak do jeho vlastního já, protože Vlahoš měl celou zásobu vlastních já, nějaké pro každou příležitost. Pokud šlo o pevná potřesení rukou, praxí si vypěstoval takové, že jste u něj mohli uvazovat loď. Byla to taková jeho dovednost. Zvláštní společenská dovednost. Když chcete někomu prodat sklo jako diamant, musíte nejdříve přimět lidi k tomu, aby opravdu chtěli vidět diamant. V tom byl ten trik, trik všech triků. Nechat lidi vidět svět tak, jak ho vidět chtěli…
(Terry Pratchett – Zaslaná pošta)
Jaký to musí být člověk, aby dokázal pověřit známého kriminálníka řízením jednoho z nejdůležitějších městských úřadů? Kromě, řekněme, průměrného voliče, samozřejmě?
(Terry Pratchett – Zaslaná pošta)
Vstávejte a začněte zářit, pane Rosrete. Začíná váš druhý den ve
funkci vrchního poštmistra!
(Terry Pratchett – Zaslaná pošta)
Pak se vydal do svérázného Domova akufílií
.
Bylo to, jako když zvednete kámen, kterého jste si nikdy předtím
nevšimli, a pod ním se vám objeví úplně nový svět. Davidovo
zprostředkovatelství patřilo k oněm malým obchůdkům, jehož majitel
zná všechny své zákazníky jménem. Byl to úžasný svět, svět
špendlíků. Jeden z mnoha koníčků, který vám mohl vydržet celý život.
Vlahoš to věděl, protože utratil jeden tolar za časopis Špendlíky
od Ochmýra J. Sovorova, což byla podle všeho nejžhavější novinka v
oboru. Každý má své podivnůstky, pravda, ale Vlahoš se jaksi necítil
úplně doma mezi lidmi, kteří se postaví před obrázek na zeď
našpendlené nahé krásky a věnují svou pozornost špendlíkům. Výraz
některých zákazníků, kteří se prohrabávali policemi s knihami (Chybopichy,
Dvojhroty a chybohlavičky, Špendlíky Überwaldu a Genovy, Začínáme
se špendlíky, Špendlíky v Lancre? Dobrodružství zvané akufílie…)
a upírali chamtivé pohledy na řady špendlíků srovnaných ve
vitrínách, v něm doslova vzbuzoval obavy… Všichni zákazníci byli
muži. Bylo jasné, že ženy nejsou špendlíkářky
od přírody.
Časopis Špendlíkář znalec našel na spodní polici…
Když Vlahoš položil útlý časopis na pult, majitel obchodu, obrovský muž s mohutným plnovousem, silným ozdobným špendlíkem v nose a nápisem ŠPENDLÍKY NEBO SMRT vytetovaným na bicepsu, vypjal břicho spoutané opaskem, který by stačil třem obyčejným lidem, a s pohrdavým výrazem do svazečku strčil prstem.
Jste si jistej, že jste si vybral dobře, pane?
zabasoval. Máme
tady Měsíčník špendlíků, Nové špendlíky, Praktické špendlíky,
Moderní věk špendlíků, Špendlíky extra, Mezinárodní špendlík,
Hovory o špendlících, Svět špendlíků, Špendlíky světa, Pestrý
svět špendlíků, Svět v špendlících, Špendlíky ve světě,
Špendlíky a špendlíkárny…
Vlahošova pozornost se na
okamžik rozběhla do neznáma, ale vrátila se ještě včas na to, aby
zachytila Akufília Digest, Výjimečné špendlíky, Štifte
– to je z Überwaldu, skvělá věc, pokud sbíráte cizí špendlíky – Špendlíkář
začátečník – to je taková doplňková záležitost, pane, každý
týden nejnovější špendlíky, Čas špendlíků, Hrot špendlíku
a,
tady velký muž významně zamrkal – Špendlíky jak je
neznáte, aneb Co se leskne v temných uličkách?
Té knihy už jsem si taky všiml,
přikývl Vlahoš. Je v ní
spousta obrázků mladých žen v kůži.
Hm, to je pravda, ale když se dobře podíváte, zjistíte, že každá
z nich drží nějaký špendlík.
………………Když se Vlahoš vráti do obchodu, zkoumal právě Velký David jakýsi špendlík pod mikroskopem……
Vlahoš přistoupil k pultu a zakašlal.
Prosím, pane?
ozval se Velký David a zvedl hlavu od
mikroskopu. Tak jste se ještě vrátil? Zapíchly se vám pod kůži,
co? Objevil jste něco, co by se vám líbilo?
Vzal bych si složku předperforovaných ukládacích aršíků a jeden
balíček Šťastný nález za deset pencí,
řekl Vlahoš hlasitě.
Ostatní přítomní pozvedli na okamžik hlavy a pozorovali, jak David
vybírá balíčky z příslušných regálů. Pak se ale každý vrátil ke
svému.
Vlahoš se naklonil nad přepážku. Víte, říkal jsem si,
zašeptal ochraptěle, jestli nemáte něco… víte… kapku ostřejšího?
Mohutný muž na něj vrhl ostražitě prázdný pohled. Jak to
myslíte, ostřejšího?
zabručel.
No, vždyť to znáte… něco průbojnějšího, co by člověku tak jako…
píchlo?
Poslední návštěvníci, kteří se pro dnešek nasytili špendlíků, vyšli z obchodu a dveře za nimi se zaskřípěním zapadly. David se za nimi chvilku díval.
Takže pán je tak trochu znalec, ano?
řekl nakonec a mrknul.
Seriózní student,
odpověděl Vlahoš. Většina těch věcí
tady…
S hřebíky já nechci mít nic společnýho,
odpověděl David
ostře. Ty mi nesmí přes práh! Musím myslet na svou pověst! Vždyť
sem chodí i malé děti, vždyť víte!
Tak moment! Co si myslíte? Čistě špendlíky, o tom mluvím!
odpověděl mu Vlahoš spěšně.
(Terry Pratchett – Zaslaná pošta)
Vetinari se otočil zpět k oknu. Poslyšte, Važuzle,
zeptal
se, řekl byste o mně, že jsem tyran?
V žádném případě, pane,
odpověděl okamžitě Važuzel a
poklízel stůl.
Jenže v tom je právě ten problém, že? Kdo by se odvážil tyranovi
říci, že je tyran?
No, je to trochu záludná otázka, pane,
přisvědčil Važuzel a
urovnal hromádku složek.
Ve svých Myšlenkách, o kterých si
myslím, že jim překlad velmi ublížil, píše Bouffant, že zasáhnout
proto, abychom zabránili vraždě, znamená omezit svobodu vraha,
přestože je svoboda označována jako přirozená, všeobecná a
bezpodmínečná,
řekl Vetinari. Možná si vzpomenete na jeho
proslulý apokryf: ´Jestliže nejsou všichni lidé svobodní, pak i já
jsem malý koláček s kuřecí nádivkou!´, který už vedl k takovému
množství diskusí, debat a hádek. Můžeme to brát například tak, že
když seberete láhev člověku, který se upíjí k smrti, je to
lidumilné, a nejen to, přímo chvályhodné, ale svoboda že při tom
zase přišla zkrátka… Svoboda je možná přirozený stav člověka, ale
to platí i pro případ, že sedíte na stromě a pojídáte oběd, který
se vám ještě kroutí v zubech. Na druhé straně Froidegger, ve Filozofických
souvislostech, trvá na tom, že každá svoboda je
nějak omezená, uměle vytvořená, a tedy iluzorní, že je to v
nejlepším případě hromadná halucinace. Žádný příčetný smrtelník
není opravdu svobodný, protože opravdová svoboda je tak strašná,
že jen tvor šílený nebo božský se jí může postavit s otevřenýma
očima. Zaplaví duši a nastane stav podobný tomu, který na jiném
místě knihy nazývá Vonallesvolkommenunverstandlichdasdaskeit.
Jak se k tomu postavíte teď, Važuzle?
Já si vždycky myslel, pane, že to, co svět opravdu potřebuje, je
lepší systém zakládacích šanonů.
Hmm,
řekl lord Vetinari. I to je věc, nad kterou by
stálo za to se zamyslet.
(Terry Pratchett - Zaslaná pošta)
Myslíte na peníze velmi obstarožním způsobem. Peníze, to nejsou
věci, dokonce ani probíhající proces. Je to jakýsi kolektivně
sdílený sen. Sníme o tom, že malý kotouček obyčejného kovu
představuje cenu jednoho slušného jídla. Jakmile se z toho snu
jednou proberete, můžete se koupat v moři peněz.
(Terry Pratchett – Zaslaná pošta)
Proto se zacházení s magií ponechávalo na mázích, kteří věděli, jak s ní pracovat bezpečně. Hlavní práce všech mágů spočívala právě v tom, nedělat žádnou magii, ne nedělat magii, protože by neuměli dělat magii, ale nedělat magii právě proto, že ji dělat uměli. Každý nepoučený hlupák dokáže neproměnit někoho v žábu. Jenže musíte být velmi chytří na to, abyste to neudělali, když víte, jak je to snadné. Po celém světě existovala místa, která připomínala ty časy, kdy mágové tak chytří nebyli, a na většině z nich už nikdy tráva neporoste.
(Terry Pratchett – Zaslaná pošta)
Hluboko v nitru Percy věděl, že odpověď na tyhle otázky se nikdy nedozví.
Takže bude lepší si je neklást.
(Terry Pratchett, Stephen Baxter – Dlouhá země)
Výrazy stvořené z mlhy! Napájí proud výrazů způsobující, že
cokoliv znamená cokoliv, co chcete, aby to znamenalo, až to
neznamená vůbec nic a nic není přesné!
(Terry Pratchett, Stephen Baxter – Dlouhá země)
Jošua řekl: Nejsem si jistý, jestli je to tibetské rčení, ale
je jedno, které praví, když bojuješ, nemluv, ale bojuj.
Samozřejmě, máte pravdu. Jeden by se měl na boj plně soustředit.
A najednou Jošua pocítil pěst mezi očima. Rána ve skutečnosti nedopadla, Lobsang ji vedl s naprostou přesností a Jošua ucítil jen slabý tlak na kořeni nosu.
Lobsang řekl: Jedno staré tibetské rčení říká ´Nestůj příliš
blízko Tibeťanovi, který štípe dříví.´
(Terry Pratchett, Stephen Baxter – Dlouhá země)
To ale nevěděl a on nenáviděl, když něco nevěděl. Tenhle večer viděl, že si bude dělat starosti a pozorovat, dokud měsíce nezajdou, a pak se dívat a dělat si starosti, dokud se nerozední a nenadejde čas na denní povinnosti, což v jeho případě představuje… dělat si starosti.
(Terry Pratchett, Stephen Baxter – Dlouhá země)
Nejstarší Mary se narodila v Butte ve státě Montana a už ve velmi raném věku se ukazovalo, že má spoustu nápadů a obrovské nadšení, především pro tyto své vlastní nápady. Já, Betty, v pořadí následující, jsem spatřila světlo světa v Boulderu ve státě Colorado, a hned od začátku jsem se chýlila k Maryiným nápadům jako proutkařova hůlka k prameni vody.
……Moje první vzpomínky na to, jak jsem byla Maryiným Pátkem, sahají zpátky do oné zimy v Butte ve státě Montana, kdy Mary odpochodovala každé ráno důležitě do druhé třídy McKinleyovy školy, zatímco můj bratr Cleve a já – ačkoli jsme už uměli číst a psát – jsme se odšourávali malomyslně do mateřské školy slečny Crispinové, do instituce pochmurné, v níž byly všechny pastelky polámané a oprýskané.
Rozdíl mezi školkou slečny Crispinové a skutečnou školou, po pravdě řečeno mezi školkou slečny Crispinové a čímkoli jiným kromě márnice, byl srdcelomně očividný i čtyřletým a pětiletým dětem. Ale mezi školkou slečny Crispinové a onou pozoruhodnou školou, kterou Mary navštěvovala a líčila v oslňujících barvách, byl rozdíl naprosto nesnesitelný. Ve školce slečny Crispinové se nestalo nikdy nic kromě toho, že některé dny byly chmurnější a tmavší než jiné, a abychom rozlišili modrou od červené nebo hnědou od černé, museli jsme se ke svým náčrtníkům sklánět tak hluboko, že jsme se nosem dotýkali obrázků. Někdy na nás slečna Crispinová, jež byla velmi nervózní, ječela, abychom byli zticha, na krku jí naskočily červené skvrny a tahala a hnětla si kůži na podbradku jako těsto. A v pátek jsme za doprovodu její hry na klavír, v níž ji poněkud zdržovalo čtení z listu, poskakovali po místnosti a zpívali.
A srovnejte tohle s velikou školou z červených cihel, kam chodila
Mary a kde každodenně a běžně (podle Mary a Joe Donera, což byl
spolužák a Mary se na něj tak často odvolávala jako na svědka
neuvěřitelných příběhů, že jestli mi nevěříte, zeptejte se Joe
Donera
se stalo rodinným úslovím pro všechny zřejmé nepravdy)
tloukli malé děti tyčemi s železnými hroty, mrskali starší chlapce
devítiocasou kočkou před zraky všech žáků, kde prvňáčkové museli pít
inkoust a jíst jaderníky z jablek, kde byli opozdilci zamykáni do
sklepa a kde bylo běžné kruté mučení dětí tím, že nesměly na záchod,
takže všechny kvílely bolestí a mnohé se počuraly.
Cleve a já jsme pochopitelně a přirozeně věřili všemu, co nám Mary
vyprávěla, ale také pochopitelně a přirozeně nás po čase znudilo
setrvalé tlučení a mučení a pomočování, které pokračovalo i ve druhé
třídě skutečné školy, a Mary, postřehnuvši náš ochládající zájem,
počala salámový sešit
a měsíce a měsíce nás napínala
horečnatou zvědavostí a smrtící závistí.
Jednoho zimního odpoledne padal sníh a Mary se přiřítila ze školy,
pozlacená vědou, ale místo své obvyklé nálože hororů nesla velký
sešit v lesklé tmavě červené melírované obálce, připomínající salám.
Podívejte se,
vyzvala babičku a maminku. Říkám tomu
salámový sešit a píšu si tam všechno, co se učím. Vidíte!
Opatrně smetla sníh z palčáků, rozevřela lesklou obálku a s velkou
pýchou ukázala na první stránku. Tohle jsme dneska dělali ve
škole, úplně sami, nikdo nám nepomáhal.
Ale to je překrásné, miláčku,
řekla maminka. Nádherné!
Bábinka přizvukovala a Cleve a já jsme se přiblížili, abychom se
podívali, co bylo tak krásného. Mary okamžitě sešit chytla, prudce
sklapla a schovala za zády. Počkej, chceme vidět tvůj salámový
sešit,
volali jsme, Cleve a já. Mary řekla k zbláznění sladce
a smutně: Moc ráda bych vám ho ukázala, Cleve a Betynko, opravdu
moc ráda, ale slečna O´Tooleová to nedovolí. Maminkám a tatínkům
prý sešity ukázat smíme, ale do smrti smrťoucí je nesmíme ukázat
malým bratříčkům a sestřičkám.
Maminka a bábinka se zasmály a
řekly, že to je nesmysl, ale Mary zadupala: Když mi nevěříte,
zeptejte se Joe Donera.
Den po dni, pracně a cílevědomě budovala Mary význam salámového sešitu, až se mi o něm zdálo ve dne i v noci. Třeba že jsem ho otevřela a že byl plný papírových panenek a barevných pastelek. Ale žádný špion nestřežil nikdy bděleji svůj tajný kód než Mary ten zatracený starý sešit. Někdy do něho psala úkol, ale obtáčela jej pažemi a nakláněla se tak daleko, že kreslila nebo psala úplně pod břichem. Když spala, měla ho pod polštářem, brala si ho dokonce s sebou i na sáňkování a do baletu. Clevovi a mně nedovolila nahlédnout do sešitu ne snad proto, že by se na nás hněvala nebo že by nás chtěla zlobit. Tvrdila, že pouze dbá příkazů paní učitelky a že se nás snaží ochránit, protože chápe – i když to nechápala maminka ani babička -, že pohled do jejího salámového sešitu by mohl příliš rychle strhnout závoj z naší nevědomosti a že by se tím mohla vyšinout křehká rovnováha našich duší. Naše jediná zbraň byla, že jsme jí neukazovali výkresy ze školky slečny Crispinové, ale Mary o to stejně nestála.
Potom jednou nařídila slečna Crispinová svým školáčkům, aby
nakreslili jabloň, ale protože žádné z nás malých Butteňanů nikdy
jabloň nevidělo, poradila nám, abychom si našli nějaký obrázek a
přinesli ho nazítří do školky. Svěřili jsme se se svým úkolem
mamince a bábinka a maminka nám našla velmi hezký barevný obrázek
jabloně v knížce Tři malá prasátka. Mary na obrázek chvíli kriticky
hleděla a pak pravila: Ukážu vám mnohem hezčí,
a k nesmírné
radosti Clevově a mé otevřela svůj salámový sešit, přelistovala
několik stran a ukázala nám velký výkres něčeho, co vypadalo jako
špenát s červenými puntíky na dlouhém pavoučím hnědém stvolu. Takhle,
pravila Mary, takhle kreslíme jabloně ve skutečné škole. Prosím,
pravila a velkoryse vytrhla celou stránku, vezměte to slečně
Crispinové a uvidíte, co řekne.
Učinili jsme to a slečna
Crispinová na obrázek dlouho zírala, hladila si podbradek a řekla: Mmmmmmmm.
(Betty McDonaldová – Co život dal a vzal)
Dobrý den,
pozdravil malý princ.
Dobrý den,
řekl obchodník.
Byl to obchodník s patentními pilulkami utišujícími žízeň. Když člověk polkne jednu týdně nemusí už pít.
Proč to prodáváš?
zeptal se malý princ.
Je to velká úspora času,
odpověděl obchodník. Znalci to
vypočítali. Ušetří se padesát tři minuty za týden.
A co se dělá s těmi padesáti třemi minutami?
Co kdo chce...
Kdybych já měl padesát tři minuty nazbyt, řekl si malý princ, šel bych docela pomaloučku ke studánce...
(Antoine de Saint Exupery – Malý princ)
Ale když tak malý princ šel dlouho pískem, skalinami a sněhem, stalo se, že objevil konečně cestu. A všechny cesty vedou k lidem.
Dobrý den,
řekl. Byla to zahrada plná růží.
Dobrý den,
odpověděly růže.
Malý princ se na ně zadíval. Všechny se podobaly jeho květině.
Kdo jste?
zeptal se jich užasle.
Jsme růže,
řekly růže.
Ó,
řekl malý princ.
A cítil se hrozně nešťastný. Jeho květina mu vypravovala, že je jediná svého druhu ve vesmíru. A tady jich bylo pět tisíc v jediné zahradě, jedna jako druhá!
Strašně by ji mrzelo, řekl si, kdyby to viděla... Moc by kašlala a předstírala by, že umírá, jen aby nebyla směšná. A musel bych dělat, že o ni pečuji, neboť jinak by raději opravdu umřela, jen aby mě taky pokořila…
Potom si ještě řekl: Myslil jsem, že jsem bohatý, že mám jedinečnou květinu, a zatím mám jen obyčejnou růži. Ta růže a mé tři sopky, které mi sahají po kolena a z nichž jedna je možná navždy vyhaslá, nedělají ze mne moc prince... A lehl si do trávy a plakal.
XXI
Tu se objevila liška.
Dobrý den,
řekla.
Dobrý den,
zdvořile odpověděl malý princ. Obrátil se, ale
nic neviděl.
Jsem tady, pod jabloní...,
řekl ten hlas.
Kdo jsi?
zeptal se malý princ. Jsi moc hezká...
Jsem liška,
řekla liška.
Pojď si se mnou hrát,
navrhl jí malý princ. Jsem tak
smutný...
Nemohu si s tebou hrát,
namítla liška. Nejsem ochočena…
Ó, promiň,
řekl malý princ.
Chvíli přemýšlel a pak dodal:
Co to znamená ochočit?
Ty nejsi zdejší,
řekla liška, co tu hledáš?
Hledám lidi,
odvětil malý princ. Co znamená ochočit?
Lidé,
řekla liška, mají pušky a loví zvířata. To je
hrozně nepříjemné. Pěstují také slepice. Je to jejich jediný
zájem. Hledáš slepice?
Ne,
řekl malý princ. Hledám přátele. Co to znamená
ochočit?
Je to něco, na co se moc zapomíná,
odpověděla liška. Znamená
to vytvořit pouta....
Vytvořit pouta?
Ovšem,
řekla liška. Ty jsi zatím pro mne jen malým
chlapcem podobným statisícům malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty
mě taky nepotřebuješ… Jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícům
lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého.
Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na
světě...
Začínám chápat,
řekl malý princ. Znám jednu
květinu...myslím, že si mě ochočila...
To je možné,
dodala liška. Na Zemi je vidět všelicos...
Ó, to není na Zemi,
řekl malý princ.
Zdálo se, že to probudilo v lišce zvědavost:
Na jiné planetě?
Ano.
Jsou na té planetě lovci?
Nejsou.
Ach, to je zajímavé! A slepice?
Také ne.
Nic není dokonalé,
povzdychla liška.
Ale vrátila se ke svému nápadu:
Můj život je jednotvárný. Honím slepice a lidé honí mne. Všechny
slepice jsou si navzájem podobné a také lidé jsou si podobní.
Trochu se proto nudím. Ale když si mě ochočíš, bude můj život
jakoby prozářen sluncem. Poznám zvuk kroků, který bude jiný než
všechny ostatní. Ostatní kroky mě zahánějí pod zem. Ale tvůj krok
mě jako hudba vyláká z doupěte. A pak, podívej se! Vidíš tamhleta
obilná pole? Nejím chléb. Obilí je pro mne zbytečné. Obilná pole
mi nic nepřipomínají. A to je smutné. Ale ty máš zlaté vlasy. Bude
to opravdu nádherné, až si mě ochočíš. Zlaté obilí mi tě bude
připomínat. A já budu milovat .šumění větru v obilí...
Liška umlkla a dlouho se dívala na malého prince.
Ochoč si mě, prosím!
řekla.
Velmi rád,
odvětil malý princ, ale nemám moc času. Musím
objevit přátele a poznat spoustu věcí.
Známe jen ty věci, které si ochočíme,
řekla liška. Lidé
už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníků věci úplně
hotové. Ale poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátele.
Chceš-li přítele, ochoč si mě!
Co mám dělat?
zeptal se malý princ.
Musíš být hodně trpělivý,
odpověděla liška. Sedneš si
nejprve kousek ode mne, takhle do trávy. Já se budu na tebe po
očku dívat, ale ty nebudeš nic říkat. Řeč je pramenem
nedorozumění. Každý den si však budeš moci sednout trochu blíže...
Druhý den přišel malý princ zas.
Bylo by lépe, kdybys přicházel vždycky ve stejnou hodinu,
řekla liška.
Přijdeš-li například ve čtyři hodiny odpoledne, již od tří hodin
budu šťastná. Čím více čas pokročí, tím budu šťastnější. Ve čtyři
hodiny budu rozechvělá a neklidná; objevím cenu štěstí! Ale
budeš-li přicházet v různou dobu, nebudu nikdy vědět, v kterou
hodinu vyzdobit své srdce... Je třeba zachovávat řád.
Co je to řád?
řekl malý princ.
To je také něco moc zapomenutého,
odpověděla liška, to,
co odlišuje jeden den od druhého, jednu hodinu od druhé. Moji
lovci například zachovávají také řád. Tančí každý čtvrtek s
děvčaty z vesnice. Každý čtvrtek je tedy nádherný den! Jdu na
procházku až do vinice. Kdyby lovci tančili kdykoliv, všechny dny
by se podobaly jeden druhému a neměla bych vůbec prázdniny.
Tak si malý princ ochočil lišku. A tu se přiblížila hodina odchodu.
Ach, budu plakat...,
řekla liška.
To je tvá vina,
řekl malý princ. Nepřál jsem ti nic
zlého, ale tys chtěla, abych si tě ochočil...
Ovšem,
řekla liška.
Ale budeš plakat!
namítl malý princ.
Budu plakat,
řekla liška.
Tak tím nic nezískáš!
Získám, vzpomeň si na tu barvu obilí.
A potom dodala: Jdi se podívat ještě jednou na růže. Pochopíš,
že ta tvá je jediná na světě. Přijdeš mi dát sbohem a já ti dám
dárek - tajemství.
Malý princ odběhl podívat se znovu na růže.
Vy se mé růži vůbec nepodobáte, vy ještě nic nejste,
řekl
jim.
Nikdo si vás neochočil a vy jste si nikoho neochočily. Jste
takové, jako byla má liška. Byla to jen liška podobná statisícům
jiných lišek. Ale stala se z ní má přítelkyně a teď je pro mne
jediná na světě.
A růže byly celé zaražené.
Jste krásné, ale jste prázdné,
pokračoval. Není možné
pro vás umřít. Pravda, o mé růži by si obyčejný chodec myslel, že
se vám podobá. Ale ona jediná je důležitější než vy všechny,
protože právě ji jsem zaléval. Protože ji jsem dával pod poklop.
Protože ji jsem chránil zástěnou. Protože jí jsem pozabíjel
housenky (kromě dvou nebo tří, z kterých budou motýli). Protože ji
jsem poslouchal, jak naříkala nebo se chlubila, nebo dokonce někdy
mlčela. Protože je to má růže.
A vrátil se k lišce.
Sbohem...,
řekl.
Sbohem,
řekla liška. Tady je to mé tajemství, úplně
prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím
neviditelné.
Co je důležité, je očím neviditelné,
opakoval malý princ,
aby si to zapamatoval.
A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak
důležitá.
A pro ten čas, který jsem své růži věnoval...,
řekl malý
princ, aby si to zapamatoval.
Lidé zapomněli na tuto pravdu,
řekla liška. Ale ty na ni
nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě
připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži...
Jsem zodpovědný za svou růži...,
opakoval malý princ, aby si
to zapamatoval.
(Antoine de Saint Exupery – Malý princ)
Alelidé, to je takový zvláštní druh lidí, kteří ke všemu, s čím se
setkají, mají nějaké ale
, nějakou svou výhradu. Jejich řeč
není ano ano
ani ne ne
, nýbrž ano, ale
, nebo
ne, ale
.
Kdybyste jim řekli, že dvakrát dvě jsou čtyři, odpovědí vám na to
pohotově a s jakousi převahou: Ano, ale dvakrát tři, pane, je
šest.
Načež od vás odejdou s uspokojením, že se nedali a že to
vaše tvrzení uvedli, jak se říká, na správnou míru. Kdybyste si
oddychli, že už se chválabohu trochu dlouží den, namítnou něco na
způsob: Ano, ale tím se jistě hospodářská mizérie nezlepší.
Kdybyste se z nějakých naléhavých důvodů pohoršili, že Petr je
zloděj a huncút, odpovědí: Ano, ale tamhle Capl není o mnoho
lepší.
A tak dále.
Jak známo z mluvnice, ale
je spojka odporovací. Alelidé nic
nevyvracejí ani nepopírají, nýbrž jenom odporují, kladou všemu
jakýsi odpor; jsou to od nátury špatní vodiči, ve kterých se ztrácí
sdělovaná energie. Nepopírají, že dvakrát dvě jsou čtyři; dají jenom
najevo, že na tom tak mnoho nezáleží, že si tu čtyřku můžete dát za
klobouk a že jsou na světě důležitější fakta, například to, že
dvakrát tři je šest. Kdybyste před nimi vytáhli z vody tonoucí dítě,
neřeknou vám, že jste to neměl dělat; spíš se vyjádří asi v ten
smysl, že vaše jednání bylo sice správné, ale že na lodi Principessa
Mafalda utonulo tři sta nebo kolik osob a ty že z vody nikdo
nevytáhl. Můžete pomoci chudému, ale tím se ještě, holenku,
nerozřeší sociální problém. Zkrátka nemůžete udělat nic, ani
vyslovit nic, aby se na to nedalo pověsit nějaké ale
. Od
toho tu jsou alelidé; oni vždycky mají víc rozumu, vždycky si
vzpomenou na něco, co není obsaženo a splněno v dané situaci, a co
tedy lze káravě vytknout jako nedostatek, neúplnost a špatné řešení.
(Karel Čapek – O alelidech)
Ó, kéž bych víc mohl, anebo méně chtěl…
(Jan Amos Komenský)
Ani nejpřesnější mapa nestačí, nevíš-li, kde jseš.
(Gabriela von Witzleben)
Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil
A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál
A držel ale neudržel
tu vodu v prstech bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil: kamenuj
A držel ale neudržel
a bál se ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál…
Jan Skácel - Píseň o nejbližší vině (ze sbírky Dávné proso)
Je místo ve mně, víc: je prostor
pro nářek váš a pro rouhání
a také pro radost… Ne, nic vám nezabrání
vstoupiti tam při svitu slunečním
a teprv ne, když hourá bouře…
Zde plakat můžete i proklínati,
a nejblíž tajemství, i smáti se, ba smáti –
a nic vám nezabrání zase odejít.
Jsem tady, vy jen přecházíte…
(Vladimír Holan - báseň Můžete - ze sbírky Na sotnách)
Autobiografie v pěti kapitolách
1.
Jdu po ulici.
V chodníku zeje hluboká díra – spadnu do ní.
Jsem ztracen...
Jsem bez naděje.
Není to má vina.
Trvá to věčnost najít cestu ven.
2.
Jdu stejnou ulicí.
V chodníku zeje hluboká díra.
Předstírám, že ji nevidím.
Znovu do ní spadnu.
Nemohu uvěřit, že je to stejné místo.
Ale není to má vina.
Ještě to trvá dlouho najít cestu ven.
3.
Jdu stejnou ulicí.
V chodníku zeje hluboká díra.
Vidím ji.
Přesto do ní spadnu – je to už zvyk.
Oči mám dokořán,
vidím, kde jsem.
Je to má vina.
Hned jsem z ní venku.
4.
Jdu stejnou ulicí.
V chodníku zeje hluboká díra.
Obejdu ji.
5.
Jdu jinou ulicí.
(Sogjal-Rimpoche: Tibetská kniha o životě a smrti)
Mezi formulováním Teorie všeho a porozuměním jejím důsledkům je
dlouhá cesta. Pro demonstraci tohoto tvrzení bylo vytvořeno mnoho
matematických modelů a jedním z nejjednodušších je Langtonův
mravenec, jedna z nynějších hvězd počítačových programů. Mravenec
putuje po nekonečné šachovnici. Kdykoli vkročí na čtvereček, změní
jeho barvu z černé na bílou nebo z bílé na černou, a pokud vkročí na
bílý čtvereček, zahne doprava, ale na černém zahne doleva. Takže pro
mravenčí vesmír známe teorii všeho – pravidla, která řídí jeho celé
chování tím, že přesně definují, co se může dít na té nejmenší
úrovni – a vše, co se ve vesmíru stane, se dá oním pravidlem vysvětlit
.
Pokud uvedete mravence do pohybu, objeví se tři rozdílné typy chování. Každý – ať už je matematik nebo ne – si jich okamžitě všimne. Něco v našich myslích nás činí citlivými na vznikající rozdíly a to nemá s pravidly nic společného. Jde celou dobu o stejná pravidla, ale rozlišíme tři rozdílné fáze:
JEDNODUCHOST: Během prvních dvou nebo tří set roků mravenec, který
začíná na úplně bílé šachovnici, vytváří malé vzorky, které jsou
jednoduché a velmi často symetrické. A vy sedíte u monitoru a říkáte
si: Samozřejmě, máme jednoduchá pravidla, a tak dostáváme
jednoduché vzory, a měli bychom vše, co se děje, popsat
jednoduchým způsobem.
CHAOS: Pak najednou zjistíte, že to už není pravda. Vznikne velká
nepravidelná kupa černých a bílých čtverečků a Mravenec po ní
pochoduje jakýmsi nepravidelným pochodem a vy nevidíte jakoukoliv
strukturu. Pro Langtonova mravence trvá tento pseudonáhodný pohyb
přibližně dalších 10 000 kroků. Takže pokud máte pomalý počítač,
můžete u něj sedět dlouhou dobu a říkat si: Nic zajímavého se už
nestane, budeme se takhle pohybovat navždy, je to náhodný pohyb.
Ne, řídí se stejnými pravidly jako předtím. To jenom nám se zdá
náhodný.
NENADÁLÝ ŘÁD: Nakonec se Mravenec ustálí v určitém opakujícím se
pohybu a začne stavět dálnici
. Prochází cyklem 104 kroků, po
kterých se posune diagonálně o dva čtverce a barvy a tvary kolem
nich zůstávají stejné jako před začátkem cyklu. Takže cyklus se
stále opakuje a Mravenec staví diagonální dálnici – navždy.
Tyto tři stupně činnosti jsou důsledkem stejných pravidel, ale jsou na jiných úrovních než samotné pravidlo. Není žádné pravidlo o dálnicích. Dálnice je jednoduchá věc, ale 104krokový cyklus není jasný důsledek pravidel. Vlastně jediný způsob, jakým mohou matematikové dokázat, že Mravenec opravdu staví dálnici, je následovat jeden za druhým všech 10 000 kroků.
V tom okamžiku můžete říct: Teď rozumíme tomu, proč Langtonův
mravenec staví dálnici.
Ale ne dříve.
Ale pokud položíme trochu obecnější otázku, pochopíme, že nerozumíme Langtonovu mravenci vůbec. Předpokládejme, že před začátkem pokusu vybavíme Mravence prostředím – nabarvíme pár čtverců načerno.Teď položme jednoduchou otázku: skončí Mravenec vždy tím, že bude budovat dálnici? To nikdo neví. Všechny pokusy na počítači zatím ukazují, že asi ano. Na druhou stranu nikdo nemůže dokázat, že ano. Může existovat dost zvláštní uspořádání čtverců, a pokud na něj vypustíme Mravence, můžeme dostat nějaké úplně odlišné chování. Nebo jen větší dálnici. Možná to je cyklus 1 349 772 115 998 kroků, který bude vytvářet odlišný druh dálnice, pokud začneme od správného prostředí. To nevíme. Takže máme tento jednoduchý matematický model s jednoduchými pravidly a jednoduchou otázku a známe teorii všeho a… odpověď se stejně nedozvíme.
(Terry Pratchett – Věda na Zeměploše)
Neper se s prasaty v blátě, protože ona to mají ráda.
(mexické přísloví)
Jsou občas chvíle, kdy všechno, co jste měli udělat, je hotovo, a pak nezbývá nic jiného, než se stočit do klubíčka a čekat, až hromy odezní.
(Terry Pratchett)
Když přijde Medvídek Pú dolů, někdy si chce na něco hrát. Jindy zas jen rád sedí tiše u krbu a poslouchá pohádku. Tak třeba dnes večer:
Což takhle nějakou pohádku?
řekl Kryštůfek.
Ale jakou pohádku?
já na to.
Byl bys tak moc hodný a vypravoval nějakou Medvídkovi Pú?
To bych mohl,
já na to. Jaké pohádky má rád?
Pú má nejradši pohádky o sobě. To je jeho.
To jo.
(A. A. Milne –Medvídek Pú)
Když šel jednou Medvídek Pú na procházku, přišel na mýtinu uprostřed Lesa, a na ní stál uprostřed veliký dub a z jeho koruny bylo slyšet silné bzučení.
Medvídek si sedl pod strom, složil hlavu do pracek a hluboce se zamyslil.
Nejprve si řekl: To bzučení něco znamená. Takovéhle ustavičné
bzučení vždycky něco znamená. Když slyšíme bzučení, musí někdo
bzučet, a pokud já vím, bzučet mohou jedině včely.
Pak zase dlouho přemýšlel a řekl: A včely jsou na světě jedině
proto, aby dělaly med.
A pak vstal a povídá: A med dělají jedině proto, abych já ho
snědl.
A začal šplhat na strom.
Šplhal a šplhal, a jak tak šplhal, zpíval si takovouhle písničku:
To vám přece každý poví,
že med chutná medvědovi.
Včely bzučí: Bzum, bzum, bzum!
Chystáme med medvědům.
Pak šplhal trochu výše… a ještě trochu výše… a pak ještě trochu, a tu ho napadla jiná píseň:
Kdyby byla včela medvědem,
Měla by své hnízdo při zemi,
A když by šel medvěd za medem,
Nemusel by šplhat větvemi.
Už ho to trochu zmáhalo, proto teď zpíval naříkavou píseň. Byl už skoro u cíle, a kdyby byl jen dobře stál na oné větvi… Prask!
Ach, pomoc!
volal Pú, když spadl na větev o deset stop níže.
Kdybych jen nebyl –
řekl si Pú, když břinkl na druhou větev
o dvacet stop níže.
Já jsem chtěl-
vysvětloval, když se řítil po hlavě na jinou
větev o třicet stop níže, - já jsem totiž chtěl –
– bylo to ovšem trochu –
přiznával, jak svištěl rychle mezi
dalšími šesti větvemi dolů.
To je všecko tím,
usoudil, když se rozloučil s poslední
větví, třikrát se ve vzduchu překotil a snesl se půvabně do bodláčí,
to je všecko tím, že mám tak rád med. Ach, pomoc!
Vylezl z bodláčí, vytáhl si bodliny z nosu a zase se zamyslil.
(A. Milne –Medvídek Pú)
Michal Medvěd – známí neřekli jinak než Medvídek Pú, nebo zkrátka Pú – šel jednou Lesem a pyšně si pobroukával písničku. Složil si ji právě ráno, když dělal před zrcadlem odtučňovací cvičení: Tra-la-la, tra-la-la, když se natahoval, co mohl, a pak Tra-la-la, tra-la-ouvej! – la, když se pokoušel dotknout se prstů na nohou. Po snídani si to znovu a znovu opakoval, až se to naučil nazpaměť, a teď už to zpíval celé bez chyby; písnička zněla takhle:
Tralala, tralala,
Tralala, tralala,
Bum tarara tydlidum.
Tydli fidli, tydli fidli,
Tydli fidli, tydli fidli,
Bum tarara tydlidum.
(A. A. Milne –Medvídek Pú)
Jednoho krásného zimního dne zametalo Prasátko sníh před domem, a když náhodou vzhlédlo od práce, spatřilo Medvídka Pú. Pú tu chodil stále dokolečka a o něčem přemýšlel. Když na něho Prasátko zavolalo, ani se nezastavil.
Hej, co to děláš?
řeklo Prasátko.
Lovím,
řekl Pú.
Co lovíš?
Něco stopuju,
řekl Medvídek Pú velmi tajemně.
Co stopuješ?
zeptalo se Prasátko a přistoupilo blíže.
To bych právě taky rád věděl. Ptám se sám sebe: Co?
A co asi odpovíš?
Musím počkat, až to dohoním,
řekl Medvídek Pú. Podívej
se tamhle.
Ukázal na zem před sebou. Co tam vidíš?
Stopy,
řeklo Prasátko. Šlépěje.
Rozčilením až
zakviklo. Ach Pú! Myslíš, že je to Kolčavice?
Snad,
řekl Pú. Možná že jo a možná že ne. V šlépějích se
jeden nevyzná!
Po těchto slovech se dal zase do stopování a Prasátko za ním chviličku hledělo a pak běželo za ním. Znenadání se Medvídek Pú zarazil a nějak rozpačitě se nakláněl nad šlépějemi.
Co je?
ptalo se Prasátko.
To je prapodivné,
řekl Medvěd. Teď se mi zdá, že to jsou
dvě zvířata. Tohleto se přidružilo k tomu prvnímu – ať už je to co
chce. A oba teď jdou dál spolu. Nešlo bys radši se mnou, Prasátko,
co kdyby to přece jenom byla dravá zvířata?
Prasátko se podrbalo za uchem a řeklo, že nemá až do pátku nic na práci a s radostí půjde s Púem, kdyby to snad byla Kolčavice.
Myslíš, kdyby to byly dvě Kolčavice,
řekl Medvídek Pú, a
Prasátko odpovědělo, že nemá stejně do pátku co dělat. A tak se
vydali spolu.
Byla tu taková modřínová houštinka a zdálo se, že ty dvě Kolčavice, jestli to vůbec byly Kolčavice, chodily kolem té houštinky; Pú s Prasátkem šli tedy kolem houštinky za nimi; Prasátko si krátilo čas tím, že vypravovalo Medvídkovi, co dělal jeho dědeček Vstupdolesa S. proti strnulosti údů po dlouhém stopování, jak jeho dědeček Vstupdolesa S. trpěl v pozdním věku záduchou, a jiné zajímavé věci; a Pú přemítal, jak asi vypadá takový dědeček, a zdali snad právě nestopují dva dědečky, a chytí-li je, jestli si bude moci vzít jednoho s sebou domů a ponechat si ho, a co tomu řekne Kryštůfek Robin. Ale stopy před ním vedly dál a dál…
Náhle se Medvídek Pú zastavil a ukázal před sebe: Hele!
Co!
řeklo Prasátko a leknutím až poskočilo. A pak, aby se
nezdálo, že se leklo, poskočilo ještě dvakrát, jako by si jen tak
poskakovalo.
Stopy!
řekl Pú. Třetí zvíře se přidalo k druhým dvěma.
Pú!
zvolalo Prasátko. Myslíš, že je to ještě jedna
Kolčavice?
Myslím, že ne,
řekl Pú, protože ty šlépěje jsou jiné.
Buďto jsou to dvě Kolčavice a jedna Kolasice, nebo dvě Kolasice a
jedna Kolčavice. Pojďme dál za nimi.
Tak šli dál a byla v nich malá dušička, když si pomyslili, že ta tři zvířata před nimi jsou možná nepřátelského smýšlení. A Prasátko si vroucně přálo, kdyby tak byl dědeček Vstupdolesa S. právě tady, a ne jinde, a Pú si myslel, jak by to bylo hezké, kdyby znenadání, čirou náhodou, potkali Kryštůfka Robina, ovšem jen a jen proto, že ho má moc rád. A pak najednou se Medvídek Pú zarazil a olizoval si špičku nosu, jako by se chtěl ochladit, protože mu dosud nikdy v životě nebylo tak horko a úzko. Před nimi musí být čtyři zvířata!
Vidíš to, Prasátko? Podívej se na ty stopy! To by tedy byly tři
Kolčavice a jedna Kolasice. Přidala se k nim ještě jedna
Kolčavice!
Vypadalo to tak. Byly tu stopy; tu se proplétaly, tam zas byly rozmazány, ale tu a tam zas bylo zcela zřetelně vidět stopy čtyř párů pracek.
Když si taky olízlo špičku nosu a pocítilo pravou úlevu, řeklo Prasátko:
Teď si vzpomínám. Zapomnělo jsem udělat včera něco, co nemohu
udělat zítra. Musím jít bohužel opravdu domů a udělat to teď.
Uděláme to odpoledne, půjdu pak s tebou,
řekl Pú.
To se nedá dělat odpoledne,
řeklo rychle Prasátko. Je to
taková naprosto dopolední věc, musí se udělat dopoledne, pokud
možno mezi – co myslíš, kolik je hodin?
Asi tak dvanáct,
řekl Pú, když se podíval na slunce.
Jak jsem řeklo, mezi dvanáctou a pět minut po dvanácté. Tak
tedy, milý Medvídku, doufám, že odpustíš – Co to je?
Pú vzhlédl k nebi, a pak když uslyšel zapískání, podíval se do větví starého dubu a spatřil svého přítele.
To je Kryštůfek Robin,
řekl.
Tak se ti nic nemůže stát,
řeklo Prasátko. S ním budeš
docela v bezpečí. Sbohem,
a uhánělo tryskem domů, šťastno, že
je zas mimo všechno nebezpečí.
Kryštůfek Robin pomalu slézal ze stromu.
Hloupoučký Medvídku,
řekl, cos to dělal? Nejdřív jsi
obešel houštinku dvakrát sám, pak za tebou přiběhlo Prasátko a
obešli jste ji spolu a pak jste šli právě počtvrté.
Počkej chvilku,
řekl Medvídek Pú a zdvihl pracku.
Posadil se a hluboce se zamyslil. Pak vložil svou pracku do jedné šlépěje… a poškrábal se dvakrát na nose a vstal.
Tak jo,
řekl Medvídek Pú.
Už vím,
řekl Medvídek Pú. Dal jsem se pobláznit a
ošálit,
řekl, a nemám ani špetku rozumu.
Jsi nejlepší Medvěd na světě,
řekl Kryštůfek Robin
konejšivě.
Vážně?
řekl Pú zas nedůvěřivě. A náhle zazářil.
Ať je to jak chce,
řekl, už je skoro čas k obědu.
A šel domů na oběd.
(A. Milne – Medvídek Pú)
Starý šedivý oslík Ijáček stál docela sám v lesním zákoutí plném
bodláčí, přední nohy široce rozkročeny, hlavu skloněnou na stranu, a
dumal. Chvíli si smutně myslil: „Proč?“ a pak zase „Nač?“ a jindy
zase „K čemu?“ a chvílemi sám dobře nevěděl, o čem vlastně přemýšlí!
A tak když se přibatolil Medvídek Pú, byl Ijáček velmi rád, že může
na chvilku přestat myslit, a zachmuřeně mu řekl: Dobrý den.
Jak se máš?
řekl Medvídek Pú.
Ijáček zavrtěl hlavou.
Vůbec se nemám,
řekl. A neměl jsem se už dlouho.
(A. Milne – Medvídek Pú)
Dali se do přátelského rozhovoru o tom i o onom, a Prasátko řeklo:
Jestli víš, co myslím, Pú,
a Pú řekl: To si taky myslím,
a Prasátko řeklo: Ale naproti tomu musíme, Pú, pamatovat na to,
a Pú řekl: Právě že, ačkoliv jsem to na okamžik zapomněl.
(A. Milne – Medvídek Pú)
… a celý čas si Pú v duchu říkal: Kdybych jen na něco připadl!
Byl totiž přesvědčen, že někdo hodně chytrý by jistě Slona chytil,
jenom vědět, kudy na to.
Dejme tomu,
řekl Prasátku, že bys chtělo chytit mne. Jak
bys to udělalo?
Asi takhle,
řeklo Prasátko. Udělalo bych past, dalo bych
do ní lahvičku medu a ty bys ho ucítil a vlezl tam za ním…
A já bych šel za ním,
řekl Pú všecek vzrušen, ale moc
opatrně, abych si něco neudělal, a dostal bych se k lahvičce s
medem a nejdřív bych olizoval okraj, jako by tam už nic nebylo,
víš, a pak bych poodešel rozmyslil si to a zase se vrátil a začal
lízat zprostředka a potom –
No dobře, na tom nesejde. Ale byl bys v pasti a já bych tě tam
chytilo. Ale teď jde o to, co rádi Sloni. Já bych myslilo, že
žaludy, nemyslíš? Nasbíráme jich hromadu. – Povídám, vzbuď se,
Pú!!
Pú, který se pohroužil do velmi krásného snu, sebou trhl a řekl, že
se mnohem spíše dá nachytat na med než na žaludy. Prasátko s tím
nesouhlasilo; a byli by se o to málem pohádali, ale Prasátko si včas
uvědomilo, že kdyby dali do pasti žaludy, musilo by je nasbírat, ale
dají-li tam med, bude musit přinést Pú trochu ze svého, a proto
řeklo: Dobrá, tak tedy med,
právě když Pú na to přišel také
a chtěl říci: Dobrá, tak tedy žaludy..
Med,
řeklo si Prasátko zamyšleně, jako by to už bylo
rozhodnuto. Já vykopu jámu a ty jdi zatím pro med.
Výborně,
řekl Pú a batolil se pryč. Jakmile přišel domů, šel
rovnou do spížky, stoupl si na židli a sundal velikou láhev medu z
nejhořejší přihrádky. Bylo na ní napsáno MET, ale pro jistotu sňal
papír a podíval se na něj, a opravdu to vypadalo jako med. Ale
jeden nikdy neví,
řekl Pú. Pamatuju se, že strýc jednou
říkal, že viděl sýr, který měl zrovna takovou barvu.
Vyplázl
tedy jazyk a pořádně si lízl. Ano,
řekl, je to med.
Docela jistě. A řekl bych, med až na dno. Ledaže by někdo ze žertu
dal ke dnu sýr. Snad bych měl jít trochu hloub… pro ten případ, že
by… že by Sloni neradi sýr… jako já… A!
zhluboka si oddychl. Nemýlil
jsem se. Je to med až dolů.
Když se tedy o tom přesvědčil, odnesl lahvičku Prasátku. Prasátko
se podívalo nahoru z hodně hluboké jámy a řeklo: Přinesls?
a
Pú řekl: Ale láhev není plná,
a hodil ji dolů Prasátku a
Prasátko řeklo: To není! Víc ti nezbylo?
A Pú řekl: Ne.
A bylo to pravda.
(A. Milne – Medvídek Pú)
Nazdar, Ijáčku,
řekl Kryštůfek Robin. Jak se máš?
Pořád ještě sněží,
řekl Ijáček pochmurně.
To ano.
A mrzne.
Opravdu?
Ano,
řekl Ijáček. Nicméně,
řekl a tvář se mu
vyjasnila, neměli jsme poslední dobou žádné zemětřesení.
(A. Milne – Medvídek Pú)
Králíček viděl, že dočeká perný den. Sotvaže se probudil, cítil
svou důležitost, jako by všechno záviselo na něm. Dnes by tak mohl
NĚCO USPOŘÁDAT nebo NAPSAT VYHLÁŠKU PODEPSANOU KRÁLÍČEK nebo ZJSTIT,
JAKÉHO MÍNĚNÍ JSOU OSTATNÍ. Bylo to skvostné ráno, právě se hodící k
tomu, aby si zaběhl k Púovi a řekl mu: Tak dobrá, řeknu to
Prasátku
, a běžet k Prasátku a říci mu: Pú myslí – ale
snad bych měl napřed navštívit Sovu.
Byl to takový vůdcovský
den, kdy každý jen říká: Ano, Králíčku,
a Ne, Králíčku,
a čeká, až co Králíček řekne.
(A. Milne – Medvídek Pú)
Králíček je chytrý,
řekl Pú zamyšleně.
Ano,
řeklo Prasátko, Králíček je chytrý.
A má rozum.
Ano,
řeklo Prasátko. Králíček má rozum.
Pak bylo dlouho ticho.
Myslím,
řekl Pú, že právě proto nikdy nic nechápe.
(A. Milne – Medvídek Pú)
Takového něco člověka těší,
řekl Kryštůfek Robin, složil
papír a vstrčil ho do kapsy. Pojď, Pú,
a rychle odcházel.
Kam půjdeme?
řekl Pú, když pospíchal za ním a přemítal,
jestli to bude výzkumná cesta nebo něco jako Což abychom, však
ty už víš co
.
Nikam,
řekl Kryštůfek Robin.
A tak se tam pustili, a když chvíli šli, řekl Kryštůfek Robin:
Co děláš ze všeho na světě nejradši, Pú?
No,
řekl Pú, já ze všeho nejradši –
a pak se
zarazil a zamyslil se. Protože jíst med je sice moc hezké, ale ta
chvíle před jídlem je ještě hezčí, nevěděl však, jak se tomu říká. A
pak mu napadlo, že moc pěkné je být s Kryštůfkem Robinem, a mít
nablízku Prasátko je taky dobré; a tak když si to všechno přemyslil,
řekl: Ze všeho na světě mám nejradši, když jdu s Prasátkem
navštívit tebe a když ty řekneš ´Což abychom si dali něco
menšího?´a já řeknu ´Neměl bych nic proti tomu, dát si něco
menšího, a co ty, Prasátko?´a venku by to bzučelo a ptáci zpívali.
To se mi taky líbí,
řekl Kryštůfek Robin, ale ze všeho
nejradši mám nedělat nic.
A jak to děláš?
zeptal se Pú po dlouhém přemítání.
No to je, když na mne někdo zavolá, zrovna když to chci dělat,
´Kryštůfku, co teď budeš dělat?´a já řeknu ´Ale nic´a pak to jdu
dělat.
Ach tak,
Pú.
To si člověk jen tak chodí a poslouchá všechno, co není slyšet,
a nestará se o nic.
Aha!
řekl Pú.
………Pak najednou zase zavolal Kryštůfek Robin, který se až dosud díval na svět s bradou v dlaních:
Pú!
Copak, Kryštůfku Robine?
Teď bude konec nicnedělání.
Už navždy?
Skoro. Už to nepůjde.
Pú čekal, že bude pokračovat, ale Kryštůfek zase zmlkl.
Tak co, Kryštůfku Robine?
řekl Pú povzbudivě.
Pú, až budu – ty víš – až přestanu s nicneděláním, přijdeš se za
mnou taky někdy podívat?
Jenom já?
Ano, Pú.
Ty tu taky budeš?
Ano, Pú, opravdu tu budu. Slibuji ti, že tu budu, Pú.
Tak dobrá,
řekl Pú.
Pú, slib mi, že na mne nezapomeneš – nikdy. Ani až mi bude sto
let.
Pú chvíli přemýšlel.
Kolik pak bude mně?
Devětadevadesát.
Pú přikývl.
Slibuju,
řekl.
Kryštůfek Robin stále hleděl na svět a rukou nahmatal Púovu pracku.
Pú,
řekl Kryštůfek Robin vážně, až já – až už nebudu tak
docela –
zarazil se a spustil znovu. Pú, ať se stane
cokoliv, ty tomu porozumíš, viď?
Čemupak porozumím?
Ale ničemu.
Zasmál se a vyskočil. Pojďme!
Kam?
řekl Pú.
To je jedno,
řekl Kryštůfek Robin.
Tak spolu odešli. Ať jdou kamkoli a ať je cokoli potká na začarovaném místě na vrcholku Lesa, chlapeček a Medvěd si budou stále hrát.
Trpělivost a klid, to jsou dvě krásné vlastnosti. Stále být
zaměstnán a netrpět spěchem, to je kus nebe na zemi. Kromě boží
vůle pro mne není nic zajímavějšího.
A ještě: Angelo, neber se tak vážně!
Papež Jan XXIII. (1881 – 1963)
Přijímám své chyby, abych pročistil svou mysl.
Přijímám chyby druhých, abych zdokonalil své srdce.
(Sri Chinmoy)
Dovol neúspěchu, aby ti dal to nejvyšší ponaučení:
Každý západ slunce je začátkem velmi, velmi jasného a mocného svítání.
(Sri Chinmoy)
Trpíš-li a máš-li za to, že toho je příliš,
uchop svoje srdce, stiskni je, aby na chvíli nekřičelo,
a potom pohleď a pomni:
na Golgotě strmí žebř Jakobův, to jest kříž,
a na něm je Pán, kterého tam zdvihli, a výše nemůže sám ani o píď,
a daleko jest odtud do Království, kam se mu otec skryl s bezmeznou ironií.
Nijak se nevznáší v lehkosti ducha,
ale je tažen k zemi, až mu to rány trhá, visí jako bezduché maso
a nic mu nezbývá, ačkoli je Bůh, než aby jej mrtva složili na zem a pohřbili do země
a potom aby prošel peklem, než bude vzkříšen a oslaven, než vstoupí na Otcovu pravici.
Nestrachuj se tedy na svém žebři,
drží tě hřeby bolesti, abys nespadl nevčas ani nevčas nevzletěl.
Táhne-li tě země, je to dobré,
má právo na tvoje tělo a její krev je lázní na obmytí z pyšných úšklebků Luciferových,
které se odrazily v Evině tváři, když poslechla hada,
a které dědíme a roztahujeme.
(Bohuslav Reynek - Žebř Jakobův - z výboru
z básní v próze Jasný prsten
)
Chodíme světem coby
šediví muklové
A vrabec vlastní zloby
nás k smrti uklove...
(Jiří Suchý)
Buddha učil, že žádné Já neexistuje. Maharši říká: Existuje
jenom Já.
V podstatě mají pravdu oba. Jen volí jiná slova.
Eduard Tomáš
Francouzský spisovatel a vysokoškolský profesor Jacques Lusseyran ve své knize Nalezené světlo píše sám o sobě – o svých zkušenostech z dětství a z mládí. O tom, jak v sedmi letech ztratil oči následkem úrazu, a o tom, co se mu skrz slepotu pak ukázalo; o nekonečných možnostech vnímat svět. O tom, jak mu jeho nové
viděnínejen nebránilo, ale dokonce dopomohlo založit ve Francii mnohasetčlennou odbojovou skupinu a později i nejen přežít koncentrák, ale dokázat i tam pomáhat lidem.Máme stejné možnosti rozšířit své vnímání. A máme informace, které nám Jacques Lusseyran skrz vlastní příběh zprostředkoval. Možná tedy by stačilo si je jen uvědomit; není třeba oslepnout k tomu, abychom se naučili vidět svět. Proto jsou v Léčivých myšlenkách roztroušeny ukázky z jeho knihy. Zde je jedna z nich:
Moji rodiče – to byla ochrana, důvěra, teplo. Když myslím na své dětství, cítím ještě dnes to teplo nad sebou, za sebou a kolem sebe, ten báječný pocit, že ještě nemusím žít na vlastní účet, nýbrž že se mohu zcela, tělem i duší, opřít o jiné, kteří z člověka sejmou břímě.
Rodiče mě nosili na rukou a to je zřejmě důvod, proč jsem se v celém svém dětství nikdy nedotkl země. Mohl jsem odejít, mohl přijít; věci nic nevážily a neulpívaly na mně. Probíhal jsem mezi nebezpečími a hrůzami, jako když světlo proniká zrcadlem. A to je právě to, co nazývám štěstím svého dětství, ta magický zbroj, která – teprve když se jí člověk opásá – poskytne ochranu na celý život.
……Rodiče – to bylo nebe. Takhle jasně jsem si to nikdy neříkal, a ani oni mi to neříkali; bylo to však očividné. Věděl jsem to (a to hodně brzy, tím jsem si jist). Z toho přesvědčení pramenila i má odvaha. Neustále jsem běhal; celé mé dětství bylo samý běh. Neběhal jsem snad proto, abych něčeho dosáhl (to je představa dospělých, ne dítěte), běhal jsem prostě vstříc všem viditelným – a přece neviditelným – věcem. Jako ve štafetovém běhu jsem se pohyboval kupředu od důvěry k důvěře.
Jasně jako na obraze, visícím přede mnou na zdi, vidím sám sebe o
čtvrtých narozeninách. Běžel jsem po chodníku k trojúhelníku ze
světla, který vznikl z průsečíku tří ulic – rue Edmond Valentin, rue
Sédillot a rue Dupont-des-Loges, kde jsme bydleli – k trojúhelníku
ze slunečního světla, který se otvíral na Rappovo náměstí jako na
mořské pobřeží. Toto jezero světla mě postrkovalo kupředu, celého mě
vsáklo, a zatímco jsem v něm plaval rukama a nohama, říkal jsem si:
Jsou mi čtyři roky a jsem Jacques.
Chceme-li, můžeme tomu říkat zrození osobnosti. Nepociťoval jsem však přitom žádnou paniku. Zasáhl mě jen paprsek všeobsáhlé radosti, blesk z čistého nebe.
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Francouzský spisovatel a vysokoškolský profesor Jacques Lusseyran ve své knize Nalezené světlo píše sám o sobě – o svých zkušenostech z dětství a z mládí. O tom, jak v sedmi letech ztratil oči následkem úrazu, a o tom, co se mu skrz slepotu pak ukázalo; o nekonečných možnostech vnímat svět. O tom, jak mu jeho nové
viděnínejen nebránilo, ale dokonce dopomohlo založit ve Francii mnohasetčlennou odbojovou skupinu a později i nejen přežít koncentrák, ale dokázat i tam pomáhat lidem.Máme stejné možnosti rozšířit své vnímání. A máme informace, které nám Jacques Lusseyran skrz vlastní příběh zprostředkoval. Možná tedy by stačilo si je jen uvědomit; není třeba oslepnout k tomu, abychom se naučili vidět svět. Proto jsou v Léčivých myšlenkách roztroušeny ukázky z jeho knihy. Zde je jedna z nich:
Sedm let jsem skákal, běhal a honil se alejemi Martova pole. Cválal
jsem po chodnících úzkých pařížských ulic, kolem nakupených domů a
libých vůní. Ve Francii má totiž každý dům svou charakteristickou
vůni. Dospělí si jí sotva všimnou, ale děti ji vnímají v celém
rozsahu a poznávají domy podle vůně. Je tu vůně mlékárny, vůně
cukrárny, vůně pekařství, vůně ševcovské dílny a lékárny, nebo vůně
krámu, jehož majitel se ve francouzštině tak krásně označuje jako le
marchand de couleurs
, obchodník barvami. Všechny tyto domy
jsem rozpoznal, když jsem jako psík vystrčil nos do vzduchu.
Byl jsem přesvědčen, že mě nic neohrožuje, že mě větve, na které se věším, udrží, že každá stezka, i ta nejskrytější, mě dovede na nějaké místo, kde nebudu mít strach, a že mě všechny cesty přivedou zpátky k mé rodině. Dalo by se říci, že jsem neměl žádnou historii – kromě té nejdůležitější ze všech: historie života.
Bylo tu však světlo. Světlo na mne působilo přímo fascinujícím kouzlem. Viděl jsem je všude a pozoroval jsem je celé hodiny. Žádná z místností našeho třípokojového bytu mi nezůstala jasně ve vzpomínkách, jedině balkón: protože tady, na balkóně, bylo světlo. Trpělivě jsem se opíral o zábradlí – já, který vždy býval tak neposedný – a díval se, jak světlo přede mnou bublá v trychtýři ulice vpravo i vlevo nad stěnami domů.
Nebublalo to jako voda: bylo to lehčí, nekonečné bublání, jehož prameny byly všude. Rád jsem pozoroval, že světlo nepřichází z žádného určitého místa, že je to spíš živel podobající se vzduchu. Nikdy se neptáme, odkud přichází vzduch. Je tu a my žijeme. Tak je to i se sluncem.
Pro mne bylo slunce vysoko nahoře na poledním nebi nezajímavou skvrnou v prostoru, hledal jsem je jinde: ve třpytu jeho paprsků, v ozvěně, kterou obvykle přiznáváme jen zvukům, ale která je stejně vrozená i světlu. Světlo rodilo nové světlo, hlásilo se od okna k oknu, od kousku zdi nahoru k oblaku, vnikalo do mne, splývalo se mnou. Hltal jsem slunce do sebe.
Toto okouzlení nepolevilo ani s nástupem noci. Sotva jsem se večer vrátil z procházky a snědl večeři, sotva přišla chvíle jít do postele, našel jsem znovu okouzlení ve tmě. Tma – i ta byla pro mě světlem, jen v nové formě a v novém rytmu, byla světlem, které plynulo pomaleji. Zkrátka, nic na světě, ani to, co jsem vnímal za zavřenými očními víčky v sobě samém, nemohlo tomuto nekonečnému okouzlení uniknout.
I když jsem běhal po Martově poli, hledal jsem světlo. Chtěl jsem přiskočit tam, kde končí alej, chtěl jsem je chytit jako motýla, letícího nad vodní plochou, lehnout si s ním do trávy nebo do písku. Žádný jev, dokonce ani zvuky, jimž jsem tak pozorně naslouchal, jsem nepovažoval za tak drahocenné jako světlo.
Ve čtyřech nebo pěti letech jsem náhle objevil, že je možno držet světlo v ruce. Stačí vzít si k tomu pastelky nebo barevné kostky a hrát si s nimi. Trávil jsem teď celé hodiny tím, že jsem maloval barvy všeho druhu, jistěže bez náležité formy, ale dovedl jsem se do nich ponořit jako do studánky. Ještě dnes jsou jich mé oči plné.
Později mi říkali, že mé oči byly už v tomto věku slabé. Krátkozrakost, pokud vím. Jako malé dítě jsem však nevěděl, že dobře nevidím. Nestaral jsem se o to; byl jsem šťastným, že jsem uzavřel se světlem přátelství, jako by v sobě zahrnovalo celý svět.
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Jsem přesvědčen, že děti vždy vědí víc, než dovedou povědět; v tom je velký rozdíl mezi nimi a námi dospělými, kteří v nejlepším případě víme setinu toho, co všechno říkáme. Nesporně to vzniká tím, že děti všechno chápou celou bytostí, kdežto my to přijímáme pouze hlavou.
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Francouzský spisovatel a vysokoškolský profesor Jacques Lusseyran ve své knize Nalezené světlo píše sám o sobě – o svých zkušenostech z dětství a z mládí. O tom, jak v sedmi letech ztratil oči následkem úrazu, a o tom, co se mu skrz slepotu pak ukázalo; o nekonečných možnostech vnímat svět. O tom, jak mu jeho nové
viděnínejen nebránilo, ale dokonce dopomohlo založit ve Francii mnohasetčlennou odbojovou skupinu a později i nejen přežít koncentrák, ale dokázat i tam pomáhat lidem.Máme stejné možnosti rozšířit své vnímání. A máme informace, které nám Jacques Lusseyran skrz vlastní příběh zprostředkoval. Možná tedy by stačilo si je jen uvědomit; není třeba oslepnout k tomu, abychom se naučili vidět svět. Proto jsou v Léčivých myšlenkách roztroušeny ukázky z jeho knihy. Zde je jedna z nich:
Slepota byla pro mne velkým překvapením, protože se nijak nepodobala mým představám o ní; ani představám, které o ní zřejmě měli lidé kolem mne. Říkali mi, že slepota znamená nevidět. Ale jak jsem jim měl věřit, když jsem viděl? Ne hned, to připouštím. Ne ve dnech, které následovaly bezprostředně po operaci. Tenkrát jsem totiž ještě chtěl používat očí, nechával jsem se jimi vést. Díval jsem se směrem, kam jsem se dívával před úrazem, odtud však přicházela jen bolest, pocit, že něco chybí, jakási prázdnota. Odtud přicházelo to, co dospělí, myslím, nazývají zoufalstvím.
Avšak jednoho dne (a tento den nastal dosti rychle) jsem zpozoroval, že jsem se prostě díval špatně, že jsem dělal chybu, jako někdo, kdo si vymění brýle, protože se mu oko nechce přizpůsobit sklům. Díval jsem se příliš do dálky a především příliš na povrch věcí.
Bylo to mnohem víc než obyčejný objev: bylo to zjevení. Vidím se ještě na Martově poli, kde se několik dní po úrazu se mnou procházel otec. Znal jsem ten park dobře. Znal jsem jeho jezírka, jeho terén, jeho železné stoličky. Znal jsem dokonce některé stromy téměř osobně. Samozřejmě jsem je chtěl uvidět znovu; ale už jsem je vidět nemohl. Vrhl jsem se do substance, jež byla prostorem, ale nemohl jsem ji znovu poznat, protože už neobsahovala nic důvěrně známého.
Instinkt – řekl bych skoro: ruka, jež na mně spočinula – mi tehdy umožnil změnit směr. Začal jsem se dívat víc zblízka: nepřistupoval jsem však blíž k věcem, nýbrž sám k sobě. Místo abych tvrdošíjně lpěl na pohybu oka, které hledí ven, díval jsem se teď zevnitř na své nitro.
Znenadání opět substance vesmíru zhoustla, znovu nabyla podoby a ožila. Viděl jsem, jak z místa, které jsem neznal a které mohlo ležet stejně tak dobře mimo mne jako ve mně, vychází záření, nebo přesněji: světlo. A bylo tu světlo, to bylo jisté.
Cítil jsem nevýslovné ulehčení, takovou radost, až jsem se rozesmál. Naplnila mě naděje a vděčnost, jako by byla vyslyšena prosba. Objevil jsem světlo a radost ve stejném okamžiku a bez váhání mohu říci, že od té doby nebyly světlo a radost v mých prožitcích nikdy od sebe odloučeny: buď jsem je měl společně, nebo jsem je společně ztratil.
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Francouzský spisovatel a vysokoškolský profesor Jacques Lusseyran ve své knize Nalezené světlo píše sám o sobě – o svých zkušenostech z dětství a z mládí. O tom, jak v sedmi letech ztratil oči následkem úrazu, a o tom, co se mu skrz slepotu pak ukázalo; o nekonečných možnostech vnímat svět. O tom, jak mu jeho nové
viděnínejen nebránilo, ale dokonce dopomohlo založit ve Francii mnohasetčlennou odbojovou skupinu a později i nejen přežít koncentrák, ale dokázat i tam pomáhat lidem.Máme stejné možnosti rozšířit své vnímání. A máme informace, které nám Jacques Lusseyran skrz vlastní příběh zprostředkoval. Možná tedy by stačilo si je jen uvědomit; není třeba oslepnout k tomu, abychom se naučili vidět svět. Proto jsou v Léčivých myšlenkách roztroušeny ukázky z jeho knihy. Zde je jedna z nich:
Viděl jsem světlo. Viděl jsem je, třebaže jsem byl slepý. A říkal jsem to. Mnoho let jsem však o tom nemohl mluvit nahlas. Vzpomínám si, že jsem této zkušenosti, jež se ve mně neustále obnovovala, dával až do čtrnácti let zvláštní jméno: nazýval jsem ji „svým tajemstvím“ a mluvil jsem o tom jen se svými nejbližšími přáteli. Nevím, zda mi věřili, ale ježto byli mými přáteli, poslouchali mě. A to, co jsem jim vyprávěl, mělo pro ně daleko větší cenu než jen cenu pravdy: považovali to za krásné. Pro ně to byl sen, kouzlo, cosi jako magie.
Bylo udivující, že to pro mne nebyla žádná magie, nýbrž skutečnost, kterou bych stejně tak nedovedl popřít, jako ti, kdo mají oči, nemohou popřít, že vidí. Já sám jsem tím světlem nebyl, toho jsem si byl vědom. Koupal jsem se ve světle, v živlu, který mi slepota náhle přiblížila. Přímo jsem cítil, jak vystupuje, jak se šíří, jak spočívá na věcech, propůjčuje jim tvář a ustupuje; ano, ustupuje, nebo snad povoluje. Nikdy však pro mne neexistoval protějšek světla. Ti, kdo vidí, mluví stále o noci slepoty, a z jejich hlediska je to docela přirozené. Tato noc však neexistuje. V žádnou hodinu mého života – ať při vědomí nebo dokonce ve snách – se nepřerušila kontinuita světla.
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Francouzský spisovatel a vysokoškolský profesor Jacques Lusseyran ve své knize Nalezené světlo píše sám o sobě – o svých zkušenostech z dětství a z mládí. O tom, jak v sedmi letech ztratil oči následkem úrazu, a o tom, co se mu skrz slepotu pak ukázalo; o nekonečných možnostech vnímat svět. O tom, jak mu jeho nové
viděnínejen nebránilo, ale dokonce dopomohlo založit ve Francii mnohasetčlennou odbojovou skupinu a později i nejen přežít koncentrák, ale dokázat i tam pomáhat lidem.Máme stejné možnosti rozšířit své vnímání. A máme informace, které nám Jacques Lusseyran skrz vlastní příběh zprostředkoval. Možná tedy by stačilo si je jen uvědomit; není třeba oslepnout k tomu, abychom se naučili vidět svět. Proto jsou v Léčivých myšlenkách roztroušeny ukázky z jeho knihy. Zde je jedna z nich:
Bez očí bylo světlo mnohem stálejší, než bývalo dříve. Rozdíly mezi světlými, méně světlými a neosvětlenými předměty, na něž jsem se tehdy ještě mohl přesně upamatovat, už neexistovaly. Viděl jsem svět zcela zalitý světlem, který žil světlem a ze světla.
Také barvy – všechny barvy spektra – trvaly nadále. Pro mne – dítě, které tak rádo kreslilo a malovalo – to byl tak neočekávaný svátek, že jsem strávil celé hodiny při hře s barvami a bylo to lepší než dřív, protože teď byly barvy přizpůsobivější.
Světlo šířilo své barvy na věci i bytosti. Můj otec, matka, lidé, které jsem potkával na ulici nebo do nichž jsem vrážel, byli všichni přítomni jaksi barevně a v takové míře, jak jsem to nikdy před oslepnutím neviděl. A jejich barvy se mi teď vrývaly stejně hluboko jako dřív jejich obličeje. Samozřejmě byly tyto barvy jen hrou, kdežto světlo bylo pro mne základem života. Nechával jsem je v sobě stoupat jako vodu ve studni a radoval jsem se bez konce.
Nechápal jsem, co se to se mnou děje, tak důkladně to odporovalo všemu, co jsem slýchal povídat. Nechápal jsem to, ale to mi ani nevadilo, protože jsem to přece prožíval.
…..Toto stálé a intenzívní světlo přesahovalo mou chápavost do té míry, že jsem o něm někdy sám pochyboval. Co když to vůbec není skutečnost? Když si to jen představuji! Potom snad postačí představit si opak nebo prostě něco jiného, abych je jedním rázem zahnal. Tak jsem přišel na myšlenku, že je vyzkouším a že mu dokonce budu oponovat.
Když jsem byl večer docela sám v posteli, zavřel jsem oči. Nechal jsem klesnout víčka, jak jsem to dělával kdysi. Namlouval jsem si, že za tímto závojem už světlo neuvidím. Bylo tu však stále, klidnější než kdy jindy, jako voda jezera navečer, když se utiší vítr. Tu jsem sebral všechnu svou energii, všechnu svou vůli a zkusil zadržet proud světla, tak jako někdo zkouší zadržet dech.
Ihned se vše zakalilo, nebo lépe: nastal vír. Ale i tento vír byl ponořen do světla. Ať jsem se snažil sebevíc, nevydržel jsem tuto námahu dlouho, snad jen dvě nebo tři vteřiny. Současně jsem pocítil strach, jako bych dělal něco zakázaného, něco, co je namířeno proti životu. Bylo to, jako bych potřeboval světlo k životu stejně jako vzduch. Nebylo úniku: byl jsem zajatcem těchto paprsků, byl jsem odsouzen k vidění.
Při psaní těchto řádků dělám tento pokus ještě jednou – se stejným výsledkem, jen s tím rozdílem, že s lety původní zdroj světla ještě zesílil.
V osmi letech jsem z tohoto pokusu vyšel s novou odvahou; měl jsem pocit, že jsem se znovu narodil. Ježto to nejsem já, kdo přináší světlo, ježto ke mně prýští zvenčí, nemůže mě už nikdy opustit. Měl jsem světlo v sobě, třebaže jsem pro ně byl jen průchodem, předsíní; měl jsem vidoucí oko v sobě.
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Francouzský spisovatel a vysokoškolský profesor Jacques Lusseyran ve své knize Nalezené světlo píše sám o sobě – o svých zkušenostech z dětství a z mládí. O tom, jak v sedmi letech ztratil oči následkem úrazu, a o tom, co se mu skrz slepotu pak ukázalo; o nekonečných možnostech vnímat svět. O tom, jak mu jeho nové
viděnínejen nebránilo, ale dokonce dopomohlo založit ve Francii mnohasetčlennou odbojovou skupinu a později i nejen přežít koncentrák, ale dokázat i tam pomáhat lidem.Máme stejné možnosti rozšířit své vnímání. A máme informace, které nám Jacques Lusseyran skrz vlastní příběh zprostředkoval. Možná tedy by stačilo si je jen uvědomit; není třeba oslepnout k tomu, abychom se naučili vidět svět. Proto jsou v Léčivých myšlenkách roztroušeny ukázky z jeho knihy. Zde je jedna z nich:
Přesto byly doby, kdy světlo sláblo, ba dokonce skoro mizelo. Pokaždé to bylo tehdy, kdy jsem míval strach.
Když jsem váhal a zkoumal, místo abych se oddal důvěře a vrhl se doprostřed věcí, když jsem myslel na zeď, na pootevřené dveře, na klíč v zámku, když jsem si říkal, že všechno je mi nepřátelské a že všechno chce jen do mne vrážet a mě drásat, pak jsem určitě do něčeho vrazil a poranil se. Jediný způsob, jak se doma, na zahradě nebo na pláži lehce pohybovat, byl vůbec na to nemyslit, nebo alespoň co nejméně. Pak jsem byl veden, pak jsem šel svou cestou, kolem všech překážek tak jistě, jak se to říká o netopýrech. Co nedokázala ztráta očí, dokázal strach: dělal ze mne slepce.
Stejně se projevovaly zlost a netrpělivost, uváděly všechno ve zmatek. Ještě před minutou jsem znal přesně místo, které zaujímají všechny předměty v pokoji, ale když jsem dostal vztek, vztekaly se věci ještě víc než já; zalezly do zcela nečekaných koutů, zapletly se, převrhly, breptaly jako blázni a divoce se kolem sebe rozhlížely. Já však už nevěděl, o co se opřít, kam šlápnout, všude jsem se uhodil. Tento mechanismus působil tak dobře, že jsem si napříště dával pozor.
Když jsem při hře s kamarády najednou dostal chuť vyhrát a dorazit za každou cenu k cíli první, přestal jsem náhle vidět. Byl jsem doslova zahalen mlhou a dýmem.
Nejhorší následky však měla zlomyslnost. Nemohl jsem si dovolit být
závistivý a podrážděný, protože mi oči ihned zakryla páska, byl jsem
spoután, umlčen, vyřazen; okamžitě se kolem mě vytvořila černá díra
a já byl bezmocný. Ale když jsem byl šťastný a pokojný, když jsem
lidem důvěřoval a smýšlel o nich dobře, byl jsem odměněn světlem. Je
div, že jsem odedávna miloval přátelství a soulad? K čemu mi byl
mravní zákon, když jsem měl v sobě takový nástroj, jenž rozsvěcoval
červené
a zelené
světlo? Musel jsem jen dbát na
světelné signály, které mě učily žít.
Stejně tomu bylo s láskou. Jen si poslechněte! V létě po úrazu mě rodiče odvezli na pobřeží. Tam jsem se seznámil s dívenkou stejně starou jako já. Myslím, že se jmenovala Nicole. Vstoupila do mého života jako velká, červená hvězda, nebo jako zralá třešně. Jistotu jsem měl jedině v tom, že je červená a že září. Považoval jsem ji za tak půvabnou a tento půvab byl tak líbezný, že jsem večer ani nechtěl chodit domů a spát jinde než ona, protože současně s ní jsem ztrácel i trochu světla. Abych je zase našel, musel jsem najít ji; bylo to, jako by přinášela světlo ve svých rukou, ve vlasech, v nohou, které běhaly bosky v písku, a ve svém hlase.
Samozřejmě měli všichni červení lidé i červené stíny. Když se Nicole posadila ke mně mezi dvě kaluže slané vody pod laskajícími paprsky slunce, spatřil jsem na stěnách stanu červenavé odrazy; dokonce i moře, vodní modř, se purpurově zatřpytilo. Sledoval jsem ji v jejích červených stopách, které se za ní táhly, ať šla kamkoli.
Kdyby někdo namítl, že tato barva je přece barvou vášně, mohl bych jen odpovědět, že jsem to zjistil už ve věku osmi let.
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Francouzský spisovatel a vysokoškolský profesor Jacques Lusseyran ve své knize Nalezené světlo píše sám o sobě – o svých zkušenostech z dětství a z mládí. O tom, jak v sedmi letech ztratil oči následkem úrazu, a o tom, co se mu skrz slepotu pak ukázalo; o nekonečných možnostech vnímat svět. O tom, jak mu jeho nové
viděnínejen nebránilo, ale dokonce dopomohlo založit ve Francii mnohasetčlennou odbojovou skupinu a později i nejen přežít koncentrák, ale dokázat i tam pomáhat lidem.Máme stejné možnosti rozšířit své vnímání. A máme informace, které nám Jacques Lusseyran skrz vlastní příběh zprostředkoval. Možná tedy by stačilo si je jen uvědomit; není třeba oslepnout k tomu, abychom se naučili vidět svět. Proto jsou v Léčivých myšlenkách roztroušeny ukázky z jeho knihy. Zde je jedna z nich:
Jak jsem mohl celou dobu žít, aniž jsem věděl, že všechno na světě má hlas a umí mluvit? Nejen bytosti, jimž se řeč přiznává, ale i vše ostatní: průchody, domovní zdi, trámy, stíny stromů, písek a mlčení.
Už před úrazem jsem miloval zvuky, a přece jen: pozorně jsem jim nemohl naslouchat. Od té doby, co jsem byl slepý, nemohl jsem udělat žádný pohyb, aniž bych vyvolal záplavu zvuků. Když jsem večer vešel do pokoje – do téhož pokoje, kde jsem dřív nikdy nic neslyšel -, malá sádrová figurka na krbu se o zlomek pootočila. Slyšel jsem ve vzduchu její tření, lehounké jako pohyb ruky. Když jsem udělal krok, podlaha zaplakala nebo zazpívala – mohl jsem postřehnout dvojí hlasy – a písnička postupovala od jednoho prkna ke druhému až k oknu a vyprávěla mi o hloubce pokoje.
Když jsem znenadání promluvil, zatřásla se okna, která se přece zdála tak pevně zatmelená, samozřejmě jen lehounce, ale přece se to dalo postřehnout: byl to zvuk jasnější a živější než ostatní a ohlašoval čerstvý vzduch zvenčí. Každý kus nábytku zavrzal – jednou, dvakrát, desetkrát. To vyvolalo celý řetěz zvuků, které po celé minuty vyvolávaly dojem pohybů: postel, skříň a židle se natahovaly, zívaly a nadechovaly se.
Když vítr zabouchl dveře, zaskřípalo to větrem
; když je
přibouchla ruka, zaskřípalo to lidsky. Nikdy jsem se nezmýlil.
Dovedl jsem postřehnout už zdálky nejmenší prohlubeninky ve zdech,
protože pozměňovaly celý prostor. Kout nebo výklenek způsobil, že
naproti stojící skříň zněla dutěji.
Zdálo se, jako by zvuky z dřívější doby byly jen napůl skutečné, ode mne vzdálené, slišitelné skrze mlhu. Snad tehdy vytvářely tuto mlhu mé oči. Ale ať je to jak chce: úraz vrhl mou hlavu proti běsnícímu srdci věcí, a toto srdce bije a už není v klidu.
Lidé si vždy myslí, že zvuky začínají a končí náhle. Objevil jsem, že je to velký omyl. Mé uši ještě zvuk nezachytily, ale už tu byl, dotýkal se mě špičkami prstů a vedl mě k sobě. Často jsem slyšel lidi mluvit, ještě než jim první slovo vyšlo ze rtů.
Zvuky byly úzce spřízněny se světlem: nebyly ani ve mně, ani mimo mne, ale procházely mnou. Ukazovaly mi mé postavení v prostoru a spojovaly mě s věcmi.
Vzpomínám si, jak jsem poprvé přišel na pláž, dva měsíce po úrazu. Byl večer. Nebylo tu nic než moře a jeho hlas, jeho nepředstavitelně zřetelný hlas. Byl nakupen do hmoty, která byla tak těžká a zřetelná, že bych se o ni mohl opřít jako o zeď. Mluvil ke mně v několika polohách současně. Stupňovitě utvářené vlny zněly společně jako hudba, a přesto měl každý stupeň svou vlastní řeč: tu zaznívalo škrábání u dna, tam zase bublání v koruně. Opravdu mi nebylo třeba říkat, co tu oči mohou vidět.
Na jedné straně byla zeď moře a čeření písku ve větu, na druhé straně zeď břehu pokrytá ozvěnami, zrcadlo zvuků; a dvojmo zazníval zpěv vln.
Většinou se říká, že slepota zostřuje schopnosti sluchu. Nemyslím, že to je pravda. Mé uši neslyšely lépe než předtím, nýbrž já jich dokázal lépe využívat. Obvykle je to zázračný nástroj očí, jenž nás obdarovává téměř všemi poklady fyzického života. Na tomto světě však nedostáváme nic, za co bychom nemuseli zaplatit. A za všechny výhody, které nám poskytují oči, musíme se zříci jiných, o nichž ani nemáme tušení. To byly dary, které ke mně tak přebohatě plynuly.
Byl jsem odkázán na to, poslouchat a znovu poslouchat. Zvuky jsem si rozmnožoval, co srdce ráčilo. Nechal jsem zvonit zvonky, vrážel prstem do všech stěn, zkoumal, jak znějí dveře, nábytek a kmeny stromů, zpíval jsem v prázdných místnostech, odhazoval jsem na pláži daleko od sebe oblázky, abych uslyšel, jak zasviští ve vzduchu a dopadnou. Nechal jsem své kamarády opakovat nejrůznější slova a přitom je zvolna – velmi zvolna – obcházel.
Nejvíc ze všeho však překvapovalo, že zvuky nikdy nevycházejí z jednoho bodu v prostoru, ani se nikdy samy neztrácejí. Tu cosi zazní, jakási ozvěna, pak zazní něco jiného, s čímž první zvuk splývá a co jej snad vyvolalo: nekonečný řetěz zvuků.
Čas od času všechny zvuky, všechno brumlání kolem mne tak zesílilo, ž se mi začala točit hlava a já si tiskl ruce na uši, jako když vidoucí zavře oči, aby se chránil před příliš silným světlem. Proto jsem nesnášel žádný hluk, žádné zbytečné zvuky ani neustále hrající hudbu. Zvuk, který neposloucháme, bije do našeho těla i do našeho ducha; zvuk se totiž neodehrává mimo nás, nýbrž je to skutečnost, jež námi proniká a v nás zůstává, pokud ji plně nevnímáme….
Na slepého totiž působí hlasitý a zbytečný hluk stejně jako oslepující paprsek reflektoru na toho, kdo vidí: bolí to. Zvučí-li však svět jasně a čistě, pak je ještě harmoničtější, než jak to kdy dovedli nebo dovedou vyjádřit básníci.
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Francouzský spisovatel a vysokoškolský profesor Jacques Lusseyran ve své knize Nalezené světlo píše sám o sobě – o svých zkušenostech z dětství a z mládí. O tom, jak v sedmi letech ztratil oči následkem úrazu, a o tom, co se mu skrz slepotu pak ukázalo; o nekonečných možnostech vnímat svět. O tom, jak mu jeho nové
viděnínejen nebránilo, ale dokonce dopomohlo založit ve Francii mnohasetčlennou odbojovou skupinu a později i nejen přežít koncentrák, ale dokázat i tam pomáhat lidem.Máme stejné možnosti rozšířit své vnímání. A máme informace, které nám Jacques Lusseyran skrz vlastní příběh zprostředkoval. Možná tedy by stačilo si je jen uvědomit; není třeba oslepnout k tomu, abychom se naučili vidět svět. Proto jsou v Léčivých myšlenkách roztroušeny ukázky z jeho knihy. Zde je jedna z nich:
Zpočátku mě ruce nechtěly poslouchat. Když se snažily uchopit na stole sklenici, minuly ji. Tápaly kolem klik a pletly si černé a bílé klávesy klavíru. Sahaly do prázdna, když se přibližovaly k předmětům. Skoro se zdálo, jako by byly vykořeněny, ode mne odříznuty, a to mi nějakou dobu nahánělo strach.
Naštěstí jsem si velmi rychle všiml, že se nestaly neužitečnými; začínaly být šikovné. Musel jsem jim jen poskytnout čas, aby si zvykly na svobodu. Myslel jsem, že mě neposlouchají; ve skutečnosti to bylo tak, že už nedostávaly žádné příkazy. Mé oči jim už nemohly poroučet.
Byla to především věc rytmu. Naše oči vždy přejíždějí po povrchu věcí. Stačí jim jen několik roztroušených bodů a bleskově zaplní prostor mezi nimi. Daleko víc vytuší, než vidí, a nikdy, nebo skoro nikdy, věci nezkoumají. Spokojují se zdáním a svět jim skrývá svůj podstatný obsah.
Ve skutečnosti jsem nemusel dělat nic jiného než ponechat své ruce samy sobě. Nemusel jsem je ničemu učit a dokonce od té doby, co pracují na vlastní odpovědnost, jako by všechno věděly předem. V protikladu k očím se vším zabývají vážně. Ať přistupují k nějakému předmětu z kterékoli strany, přesně ho zkoumají. Zkoušejí jeho odolnost, opírají se o jeho hmotu a zjišťují i nepodstatné vlastnosti jeho povrchu. Měří jeho výšku a tloušťku a všímají si tolika rozměrů, jak jen možno. Především však používají zcela novým způsobem svých prstů, protože si je teď plně uvědomují.
Když jsem ještě měl oči, byly mé prsty neohebné a na konci rukou zpola odumřelé, schopné jen takového pohybu, aby něco uchopily. Teď má každý z nich vlastní iniciativu. Putují jednotlivě po věcech, hrají si spolu a nezávisle na sobě jsou těžké nebo lehké.
Pohyb prstů je velmi důležitý, nesmí být přerušován. Je totiž iluze myslet si, že předměty jsou strnule poutány k jednomu bodu, že jsou s ním svázány a tlačeny do jediné formy: předměty žijí, dokonce i kameny. A ještě víc: vibrují, chvějí se. Mé prsty cítí zřetelně toto pulsování, a jestliže na to neodpovědí vlastními údery tepu, jsou hned bezmocné a ztrácejí svůj cit. Když však věcem vyjdou vstříc, když pulsují společně s nimi, pak je poznávají.
Bylo však něco ještě důležitějšího než pohyb: tlak. Když jsem položil ruku lehce na stůl, věděl jsem, že je tu stůl, ale jinak jsem se o něm nedozvěděl nic. Abych se něco dozvěděl, musely mé prsty vyvinout tlak, a překvapující přitom bylo, že stůl okamžitě odpověděl vlastním tlakem. Jako slepec jsem myslel, že musím všem věcem vycházet vstříc, ale pak jsem objevil, že to jsou právě věci, které vycházejí vstříc mně. Stačilo, abych vždy urazil jen polovinu cesty. Vesmír byl účastníkem všech mých přání.
Když každý můj prst zatlačil různě silně na oblinu jablka, brzy jsem nevěděl, je-li těžké jablko, nebo mé prsty. Ani jsem už nevěděl, zda jsem se dotkl jablka já nebo ono mne. Stal jsem se částí jablka a jablko se stalo částí mne. Takovým způsobem věci – pro mne – existovaly.
Mé ruce, probuzené k životu, mě vedly do světa, kde je všechno směna tlaku. Tento tlak se zhušťuje do forem a všechny tyto formy mají smysl. Strávil jsem v dětství stovky hodin tím, že jsem se opíral o věci a nechával je, aby se opíraly o mne. Všichni slepci potvrdí, že tato hra poskytuje tak hluboké uspokojení, že je ani nelze popsat.
Tímto způsobem – správným způsobem – ohmatat rajčata na zahradě, domovní zeď, látku záclon nebo hroudu země znamená je vidět, vidět je téměř stejně přesně a dokonale, jak to dokáží oči; a navíc: znamená to nařídit se na ně, vlastně na elektrický proud, který obsahují, napojit se na onen proud, jímž jsme sami nabiti, jinak řečeno, nežít již před věcmi, nýbrž začít žít s nimi; znamená to, ať už nad tímto slovem jakkoli užasneme – milovat. Ruce musí to, co řádně ohmatávají, milovat.
Mé ruce neustálým hýbáním, zkoumáním a oprošťováním se od předmětu postupně objevovaly, že věci nikdy nesetrvávají strnule ve své formě. Na tuto formu narazí prsty sice nejdřív, ale to je jen jádro, kolem něhož předměty vysílají do všech směrů své paprsky.
Je nemožné hrušeň na zahradě dokonale zjistit hmatem, když člověk
prsty – jedním za druhým – klouže po kmeni, větvích a listech. To je
jen počátek, protože ve vzduchu, mezi listy, hrušeň pokračuje.
Člověk musí bezpodmínečně nechat klouzat ruce od jedné větve ke
druhé, aby zjistil její proudy: tak bylo často možné mě spatřit, jak
si hrušeň prohlížím z jisté vzdálenosti, místo abych ji ohmatával
prsty. Když moji vesničtí kamarádi o prázdninách v Juvardeilu
viděli, jak provádím magické tance kolem stromů a ohmatávám něco
neviditelného, říkali, že jsem jako rebouteux
, mastičkář –
jak se na francouzském venkově říká lidem, kteří znají nějaké staré
lektvary a léčí lidi magnetickými pohyby – i z jisté vzdálenosti –
tedy podle metod, které lékařská věda neuznává.
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Francouzský spisovatel a vysokoškolský profesor Jacques Lusseyran ve své knize Nalezené světlo píše sám o sobě – o svých zkušenostech z dětství a z mládí. O tom, jak v sedmi letech ztratil oči následkem úrazu, a o tom, co se mu skrz slepotu pak ukázalo; o nekonečných možnostech vnímat svět. O tom, jak mu jeho nové
viděnínejen nebránilo, ale dokonce dopomohlo založit ve Francii mnohasetčlennou odbojovou skupinu a později i nejen přežít koncentrák, ale dokázat i tam pomáhat lidem.Máme stejné možnosti rozšířit své vnímání. A máme informace, které nám Jacques Lusseyran skrz vlastní příběh zprostředkoval. Možná tedy by stačilo si je jen uvědomit; není třeba oslepnout k tomu, abychom se naučili vidět svět. Proto jsou v Léčivých myšlenkách roztroušeny ukázky z jeho knihy. Zde je jedna z nich:
Nebylo mi ani deset let a už jsem věděl – a s jakou důvěryplnou jistotou – že všechno na světě je znamením všeho, že každá věc je neustále připravena zaujmout místo jiné věci, když tato vynechá.
Nebál jsem se. Někdo by řekl: měl jsem důvěru. Jak bych ji neměl mít – před tímto neustále se obnovujícím zázrakem: všechny zvuky, všechny vůně, všechny tvary se ve mně neustále přeměňovaly ve světlo, světlo se měnilo v barvy a přetvářelo mou slepotu v kaleidoskop.
Nepochybně jsem vstoupil do nového světa. Nebyl jsem však jeho zajatcem. Všechny své zkušenosti – ať už byly jakkoli kouzelné a odlišné od obyčejných zážitků jiných dětí – jsem neučinil ve vnitřní prázdnotě, v zamčeném pokoji, který patří jen mně a nikomu jinému. Učinil jsem je mezi létem a podzimem 1932 v Paříži, v malém bytě nedaleko Martova pole, a na pobřeží Atlantiku, v přítomnosti svého otce, matky a malého bratříčka, který přišel na svět koncem roku.
Tím chci říci, že všechny tyto objevy zvuků, světla, vůní, viditelných i neviditelných tvarů měly své pevné místo mezi stolem v jídelně a oknem do dvora, mezi tretkami na krbu a výlevkou v kuchyni, uprostřed života ostatních, aniž bych jím byl o cokoli zkrácen. Toto zjištění nebyly žádné fantómy, které by do mého života chtěly zanést nepořádek nebo děs. Byly to skutečnosti – a pro mne ty nejjednodušší.
Je však čas poukázat na to, že na slepé dítě kromě mnoha zázraků číhají i velká nebezpečí. Nemluvím o fyzických nebezpečích – těm je možno docela dobře se vyhnout – ani o nebezpečí, které může přivodit sama slepota. Mám na mysli nebezpečí, jež mu hrozí z nezkušenosti lidí, kteří oči mají. Že já sám byl tak šťastný a že to mohu říkat s takovým důrazem, bylo umožněno tím, že jsem byl před těmito nebezpečími ochraňován.
Řekl jsem už, že jsem měl dobré rodiče; nejen rodiče, kteří mě měli rádi, nýbrž rodiče, jejichž srdce i rozum byly přístupné všem duchovním věcem, pro něž se svět neskládá výlučně z užitečných věcí, pro něž nebylo prokletím odlišovat se od jiných lidí; a konečně rodiče, kteří byli ochotni připustit, že jejich – obvyklý – způsob, jak věci vidět, nemusí být jedině možný, kteří byli ochotni milovat a podporovat můj způsob.
….Pro slepé dítě totiž existuje hrozba, která je strašnější než všechna zranění a boule, než všechny šrámy a úhozy: osamělost v sobě samém….
Takové tragédie jsou častější, než si myslíme, a jsou o to horší, že je vždy možno se jim vyhnout. Je možno se jim vyhnout – opakuji -, jestliže vidoucí nebudou trvat na svém způsobu chápání světa jako na jedině platném.
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Francouzský spisovatel a vysokoškolský profesor Jacques Lusseyran ve své knize Nalezené světlo píše sám o sobě – o svých zkušenostech z dětství a z mládí. O tom, jak v sedmi letech ztratil oči následkem úrazu, a o tom, co se mu skrz slepotu pak ukázalo; o nekonečných možnostech vnímat svět. O tom, jak mu jeho nové
viděnínejen nebránilo, ale dokonce dopomohlo založit ve Francii mnohasetčlennou odbojovou skupinu a později i nejen přežít koncentrák, ale dokázat i tam pomáhat lidem.Máme stejné možnosti rozšířit své vnímání. A máme informace, které nám Jacques Lusseyran skrz vlastní příběh zprostředkoval. Možná tedy by stačilo si je jen uvědomit; není třeba oslepnout k tomu, abychom se naučili vidět svět. Proto jsou v Léčivých myšlenkách roztroušeny ukázky z jeho knihy. Zde je jedna z nich:
Jak jsem měl například vysvětlit, že se předměty ke mně přibližují, když k nim přistoupím? Vdechuji je, slyším je? Snad. Ať to bylo cokoli – dokázat to bylo často těžké. Viděl jsem je snad? Zřejmě ne. A přece! Měnily se pro mne stejnou měrou, jak jsem se k nim přibližoval, často dokonce tolik, že se – přesně jako při vidění – rýsovaly skutečné obrysy, že se v prostoru zvedal skutečný tvar a že bylo možno rozpoznat jednotlivé barvy.
Chodíval jsem silnicí vroubenou stromy a na každý strom vedle silnice jsem dovedl ukázat, i když nerostly v pravidelných odstupech. Poznal jsem, jsou-li stromy rovné a vysoké, mají-li korunu pravidelnou nebo visí-li husté větve k zemi. Taková činnost mě ovšem velmi unavovala; dosáhla však svého účelu. A únava nevzešla ze stromů – z jejich počtu nebo tvaru -, nýbrž ze mě samotného. Abych stromy tímto způsobem rozeznal, musel jsem se udržovat ve velmi nezvyklém stavu, který byl namáhavý, a dokázat v něm setrvat delší dobu. Musel jsem nechat stromy, aby se samy přiblížily až těsně ke mně. Nesměl jsem se jim sám vnucovat. Nesměl jsem být zvědavý ani netrpělivý a především jsem nesměl být pyšný na své schopnosti.
…To, co mi předměty sdělovaly, se podobalo tlaku při doteku, ale tlaku tak odlišnému, že jsem zpočátku ani nepomyslel na to jej tak nazývat. Když jsem zcela soustředil svou pozornost a nevykonával na své okolí žádný tlak, pak se stromy a balvany opřely o mne a vtlačily mi svůj tvar, tak to dělají prsty, když zanechávají otisk ve vosku.
Tento sklon předmětů vystupovat ze svých přirozených hranic vyvolával dojmy, které byly stejně zřetelné jako vidění nebo slyšení. Potřeboval jsem však několik let, než jsem si na ně zvykl natolik, abych je dokázal trochu krotit.
… Podmínka, abych mohl bez omylu určit stromy na kraji silnice, byla v tom, že jsem je musel plně přijmout a nestavět sám sebe na jejich místo.
My všichni – ať slepí nebo ne – jsme strašně chtiví. Chceme všechno jen pro sebe. I když na to vůbec nemyslíme, přejeme si, aby se nám celý vesmír podobal a aby nám přenechal svůj prostor. Slepé dítě se však velmi brzy poučí, že to není možné. Musí se to naučit, protože pokaždé, když zapomene, že není na světě samo, vrazí do něčeho, uhodí se a je mu to připomenuto. Avšak když na to myslí, je odměněno: všechno mu přichází naproti.
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Francouzský spisovatel a vysokoškolský profesor Jacques Lusseyran ve své knize Nalezené světlo píše sám o sobě – o svých zkušenostech z dětství a z mládí. O tom, jak v sedmi letech ztratil oči následkem úrazu, a o tom, co se mu skrz slepotu pak ukázalo; o nekonečných možnostech vnímat svět. O tom, jak mu jeho nové
viděnínejen nebránilo, ale dokonce dopomohlo založit ve Francii mnohasetčlennou odbojovou skupinu a později i nejen přežít koncentrák, ale dokázat i tam pomáhat lidem.Máme stejné možnosti rozšířit své vnímání. A máme informace, které nám Jacques Lusseyran skrz vlastní příběh zprostředkoval. Možná tedy by stačilo si je jen uvědomit; není třeba oslepnout k tomu, abychom se naučili vidět svět. Proto jsou v Léčivých myšlenkách roztroušeny ukázky z jeho knihy. Zde je jedna z nich:
Je pravda, že slepota značně zlepšuje schopnost paměti. Musí to tak být, protože oči už nemohou uklidňovat a ověřovat – což je činnost, na niž jsou, mimochodem řečeno, až příliš často omezeny a která spotřebuje nesmírnou část jejich energie. Mohl jsem se na věci dobře upamatovat, ale především jsem si je udělal viditelnými. Bylo pro mne rozkoší sledovat, jak se všechna jména a čísla objevují na vnitřním obraze, a vidět, jak se obrazy odvíjejí jako z nekonečné cívky.
Tento obraz se nepodobal tabuli na stěně, která – obdélníková nebo
čtvercová – tak rychle naráží na své ohraničení a musí své místo
ustoupit bezcennému kusu zdi nebo dveřím, které ztrácejí svůj smysl,
jakmile jsou zavřeny. Byl vždy tak velký, jak jsem zrovna
potřeboval. Nebyl nikde a přitom byl všude, a abych jej uvedl do
pohybu, musel jsem jen dát patřičný pokyn své „pozornosti“. Křída
této vnitřní obrazové tabule se nedrobila jako obyčejná křída. Byla
pevnější a současně pružnější, skládala se totiž z látky, jíž se
říká duch
.
… Samozřejmě připouštím, že se moji vidoucí spolužáci v mnohých situacích, kdy jsem já váhal, pohybovali rychle a s jistotou. Jakmile však šlo o něco neviditelného, váhali zase oni déle než já. Museli nejdřív otočit knoflíkem, aby vnější svět vypnuli a nechali zazářit svět duha. Tento úkon jsem skoro vůbec neznal.
Na mém vnitřním obraze se objevovala jména, čísla, vůbec všechny beztvaré předměty, a to nikoli černobíle, nýbrž ve všech barvách duhy. Nevzpomínám si však na žádný případ, kdy bych tento jev vyvolával vědomě. Do mého nitra nepronikalo nic, co by nebylo ponořeno do jistého množství světla; abych to vyjádřil přesněji: všechno – od živých bytostí až po myšlenky – jako by vytančilo z prvotního světla. Po několika měsících se můj osobní vesmír změnil v záplavu barev.
Nebyl jsem pánem těchto jevů. Číslice pět byla vždy černá, písmeno L světle zelené, pocit přízně jemně modrý. Neměl jsem nad tím žádnou moc, a když jsem se pokusil barvu nějakého znaku změnit, všechno se hned zatmělo a zmizelo. Fantazie je podivuhodná síla: nesporně se ve mně usazovala nebo se ode mne vzdalovala bez mé vůle.
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Francouzský spisovatel a vysokoškolský profesor Jacques Lusseyran ve své knize Nalezené světlo píše sám o sobě – o svých zkušenostech z dětství a z mládí. O tom, jak v sedmi letech ztratil oči následkem úrazu, a o tom, co se mu skrz slepotu pak ukázalo; o nekonečných možnostech vnímat svět. O tom, jak mu jeho nové
viděnínejen nebránilo, ale dokonce dopomohlo založit ve Francii mnohasetčlennou odbojovou skupinu a později i nejen přežít koncentrák, ale dokázat i tam pomáhat lidem.Máme stejné možnosti rozšířit své vnímání. A máme informace, které nám Jacques Lusseyran skrz vlastní příběh zprostředkoval. Možná tedy by stačilo si je jen uvědomit; není třeba oslepnout k tomu, abychom se naučili vidět svět. Proto jsou v Léčivých myšlenkách roztroušeny ukázky z jeho knihy. Zde je jedna z nich:
Pevně se ve mně usadil obraz fyzického světa s jeho směry a překážkami; proto se na mne už v dětství rádi obraceli moji vidoucí spolužáci, když jsme při toulkách Paříží ztratili cestu. Já si pak vybavil vnitřní obraz a s naprostou jistotou jsem našel východisko. Často mohu i dnes, když jedu autem, říci jako první řidiči, kde má odbočit.
… Pokud vím, mají mnozí slepci schopnost nacházet zevnitř cesty, které jim jsou ve vnějším světě uzavřeny. Jak jinak bychom si mohli vysvětlit, ž se mnozí z nich dovedou pohybovat úplně sami v málo známém městě a že přitom nebloudí častěji než lidé, kteří vidí?
Nepřipadají nám události vnitřního života jako zázraky jen proto, že žijeme od nich vzdáleni?
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Francouzský spisovatel a vysokoškolský profesor Jacques Lusseyran ve své knize Nalezené světlo píše sám o sobě – o svých zkušenostech z dětství a z mládí. O tom, jak v sedmi letech ztratil oči následkem úrazu, a o tom, co se mu skrz slepotu pak ukázalo; o nekonečných možnostech vnímat svět. O tom, jak mu jeho nové
viděnínejen nebránilo, ale dokonce dopomohlo založit ve Francii mnohasetčlennou odbojovou skupinu a později i nejen přežít koncentrák, ale dokázat i tam pomáhat lidem.Máme stejné možnosti rozšířit své vnímání. A máme informace, které nám Jacques Lusseyran skrz vlastní příběh zprostředkoval. Možná tedy by stačilo si je jen uvědomit; není třeba oslepnout k tomu, abychom se naučili vidět svět. Proto jsou v Léčivých myšlenkách roztroušeny ukázky z jeho knihy. Zde je jedna z nich:
Hned pohovořím o tom, jaké jsem měl v dětství přátele, jak jsem s
nimi žil a před jakým utrpením mě uchránili. Tato kapitola však
ještě není věnována přátelství: mluvím v ní o prazvláštní bolesti,
které se říká čekání
.
Tenkrát v létě jsem strávil v kůlně nespočetné hodiny. Byl jsem tam skoro vždy sám, ale objevil jsem, že tato samota je obydlená, že je obydlená výrazy a výmysly jedné osoby, kterou jsem až do té doby neznal: mne samotného. Byl jsem na ostrově… Nakladl jsem polena přes celou místnost jako les a skály a vydal se na cesty.
…Je zbytečné se ptát, zda jsem své úloze věřil. Nepřemýšlel jsem o tom, zda jí věřím nebo ne. Nacházel jsem se ve stavu, který všechny děti – bohudíky – dříve nebo později poznají: není už minulost ani budoucnost, ani sen nebo skutečnost, nýbrž jsou tu jen samy děti, ony samy, ženoucí se životem vpřed.
V mém těle se skrývalo tisíce pohybů, které byly v Paříži po celý rok zatlačeny do pozadí, pohybů, které jsem si musel jako slepec pečlivě rozvážit, tisíce neopatrností a troufalostí. Už dávno jsem se chtěl točit dokolečka dokola, kroužit pažemi, kopat nohama, padat, vstávat, do sytosti se šklebit a radovat, brát do ruky nebezpečné předměty, aniž bych přitom slyšel, že musím být opatrný; především jsem chtěl prozkoumat prostor ve všech jeho směrech, proměřit jej odshora dolů křížem krážem, opile se jím potácet. Po několika minutách jsem potom opravdu měl pocit, že jsem opilý.
V prachu pilin jsem z polen vytvářel bitevní pole. Dělal jsem to pro Napoleona, na jeho počest. Jeho jsem miloval víc než bitvy. Nebyl jsem příliš agresivní. Kromě slovních potyček vlastně ani žádné opravdické boje nebyly; profesor, jímž jsem se jednou měl stát, se už tenkrát raději držel řečnění.
Jak jsem rozechvíval kůlnu svým burácivým hlasem! Místo abych nepřátele porážel, zaměstnával jsem se raději tím, že jsem je přesvědčoval. Mocným hlasem jsem jim prohlašoval, že jsou v neprávu, nebo alespoň že bych si přál, aby v neprávu byli. A protože jsou takové hry tím krásnější, čím déle trvají, hleděl jsem, aby se nepřátelé nedali přesvědčit hned při prvním oslovení.
Je těžké poznat, jakou úlohu měla při hrách v kůlně moje slepota; celkem to byly docela obyčejné hry, odmyslím-li si opojení, do něhož mě uváděly a které znamenalo mnohem víc než prosté potěšení. Bylo jako trhlina, jež se náhle objevila v tkanivu mého života, jako škvíra, jíž jsem zahlédl nekonečně mnoho možností, a všechny byly překvapivé a draly se mi naproti. Stačilo, abych na věci jen pomyslel, a už byly tady. Stačilo, abych si je pouze přál, a kouzlo, jež je halilo, se začínalo ztrácet. Protože jsem byl slepý, musel jsem si je však přát o trošku víc než ostatní lidé.
Život nedopadal na můj obličej chladně, nepadal kulatý, jako plod, do mých rukou, byl jako vlna vzestupující z mého nitra. A já ji dokázal zadržet v sobě a utišit, ale mohl jsem ji i nechat, aby vyrazila ven. Co na tom, když má kůlna, v níž jsem si v devíti letech hrál, ostatním lidem nic neříká? Mně ohlásila všechno, co jsem později dělal. Mluvila jazykem, kterému jsem velmi dobře rozuměl, protože nebyl ani docela její, ani můj. Darovala mi štěstí.
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Francouzský spisovatel a vysokoškolský profesor Jacques Lusseyran ve své knize Nalezené světlo píše sám o sobě – o svých zkušenostech z dětství a z mládí. O tom, jak v sedmi letech ztratil oči následkem úrazu, a o tom, co se mu skrz slepotu pak ukázalo; o nekonečných možnostech vnímat svět. O tom, jak mu jeho nové
viděnínejen nebránilo, ale dokonce dopomohlo založit ve Francii mnohasetčlennou odbojovou skupinu a později i nejen přežít koncentrák, ale dokázat i tam pomáhat lidem.Máme stejné možnosti rozšířit své vnímání. A máme informace, které nám Jacques Lusseyran skrz vlastní příběh zprostředkoval. Možná tedy by stačilo si je jen uvědomit; není třeba oslepnout k tomu, abychom se naučili vidět svět. Proto jsou v Léčivých myšlenkách roztroušeny ukázky z jeho knihy. Zde je jedna z nich:
Slepota působí jako droga; to je třeba vědět. Myslím, že není jediného slepce, který by v některém okamžiku svého života nepoznal nebezpečí otravy. Stejně jako droga stupňuje i slepota jisté pocity, propůjčuje například vjemům sluchu a hmatu náhlou, často matoucí ostrost. Především však rozšiřuje – opět jako droga – vnitřní zkušenosti na účet vnějších až do krajnosti.
Svět, který se tak slepci otvírá, je nebezpečný, protože uklidňuje víc než všechna slova, a je krásný. Je to krása, kterou najdeme jedině v básních a obrazech umělců s halucinacemi – umělců jako Poe, van Gogh a Rimbaud.
Já sám jsem tento začarovaný svět poznal. Často jsem se do něj uchyloval. Zahaloval jsem se do jeho snů. Miloval jsem jeho hru barev, jeho mateřské teplo, jeho neobyčejnou volnost, jeho iluzi o životě. Přesto jsem – bohudíky – v něm nezůstal. Je to totiž do sebe uzavřený život, není to pravý niterný život, nýbrž jeho zpitvořený obraz. Niterný život má člověk –ať je dospělý nebo dítě –jen tehdy, když má správný poměr ke všem skutečným věcem v sobě i mimo sebe. Žít úplně uzavřen do sebe je jako chtít hrát na housle, jejichž struny nejsou napnuty.
Jako skoro všichni slepci, byl jsem i já vystaven tomuto pokušení. Měl jsem však štěstí, že se zkřížilo s jiným pokušením, s pokušením změřit své síly s věcmi, nebo lépe, s pokušením milovat je takové, jaké jsou, prozkoumat všechny obrysy předmětů a prostoru a vmísit se mezi lidi. V prvé řadě, a víc než všechno ostatní, mě zajímala skutečnost, že na světě jsou lidé.
...Všechno, co smiřuje slepé dítě s fyzickou skutečností, zejména s jeho vlastními pohyby a jeho svaly, je dobré.
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Francouzský spisovatel a vysokoškolský profesor Jacques Lusseyran ve své knize Nalezené světlo píše sám o sobě – o svých zkušenostech z dětství a z mládí. O tom, jak v sedmi letech ztratil oči následkem úrazu, a o tom, co se mu skrz slepotu pak ukázalo; o nekonečných možnostech vnímat svět. O tom, jak mu jeho nové
viděnínejen nebránilo, ale dokonce dopomohlo založit ve Francii mnohasetčlennou odbojovou skupinu a později i nejen přežít koncentrák, ale dokázat i tam pomáhat lidem.Máme stejné možnosti rozšířit své vnímání. A máme informace, které nám Jacques Lusseyran skrz vlastní příběh zprostředkoval. Možná tedy by stačilo si je jen uvědomit; není třeba oslepnout k tomu, abychom se naučili vidět svět. Proto jsou v Léčivých myšlenkách roztroušeny ukázky z jeho knihy. Zde je jedna z nich:
V mém životě se nenajde žádná významnější vzpomínka, jež by nebyla spjata s jiným člověkem. Mám si snad na to stěžovat? Je to přirozená věc, že slepec nemůže nikdy nic dovést do konce sám. Pro něj nastane, ať při hře nebo při práci, vždy okamžik, kdy potřebuje ruku, rámě, oči nebo hlas někoho jiného. Tak už to je. Je to pro něho štěstí, nebo snad neštěstí?
Slýchával jsem od slepců, že jim tato závislost působí největší utrpení a že z nich dělá chudé příbuzné nebo příživníky. Někteří z nich to dokonce považují za dodatečný – a samozřejmě nespravedlivý – trest, za prokletí. Řekl bych, že nemají pravdu dvojnásobně.
Nemají pravdu vzhledem k sobě samým, protože se trápí zcela bezdůvodně. Nemají pravdu vzhledem k životu, protože z této závislosti dělají neštěstí oni sami. Co si vlastně myslí ti nešťastní slepci? Že existuje jediný člověk, který i s očima není závislý na ostatních lidech, který nečeká na někoho jiného, který se nepodřizuje nějaké lepší, silnější nebo prostě vzdálené bytosti, který v některých případech nebývá úzce spjat se všemi ostatními? Ať už je základem této spjatosti cokoli – nenávist či láska, touha, moc, slabost nebo slepota – je naším údělem; a proto bychom ji měli milovat.
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Francouzský spisovatel a vysokoškolský profesor Jacques Lusseyran ve své knize Nalezené světlo píše sám o sobě – o svých zkušenostech z dětství a z mládí. O tom, jak v sedmi letech ztratil oči následkem úrazu, a o tom, co se mu skrz slepotu pak ukázalo; o nekonečných možnostech vnímat svět. O tom, jak mu jeho nové
viděnínejen nebránilo, ale dokonce dopomohlo založit ve Francii mnohasetčlennou odbojovou skupinu a později i nejen přežít koncentrák, ale dokázat i tam pomáhat lidem.Máme stejné možnosti rozšířit své vnímání. A máme informace, které nám Jacques Lusseyran skrz vlastní příběh zprostředkoval. Možná tedy by stačilo si je jen uvědomit; není třeba oslepnout k tomu, abychom se naučili vidět svět. Proto jsou v Léčivých myšlenkách roztroušeny ukázky z jeho knihy. Zde je jedna z nich:
Prvního přítele vůbec jsem měl v Juvardeilu; jmenoval se Leopold.
Vždy se mi zdálo, že je na svůj věk moc velký a že na svých příliš
dlouhých nohou jen špatně udržuje rovnováhu, když dlouhými skoky
běhá v klapajících dřeváících po kamenitých cestách. Vždy jsem se
bál, že upadne. Jeho otec, dobrácký stolař, zemřel, když byl Leopold
ještě docela malým chlapcem. Matka měla ve vsi obchod s prádlem.
Leopold byl trochu nahluchlý. Alespoň se to říkalo. Ve škole se mu
musely otázky několikrát opakovat. Jen já jediný jsem věděl, že byl
mnohem méně nahluchlý než si lidé mysleli: Leopold pochopil okamžitě
všechno, co mělo smysl, a všechno, co bylo krásné. Měl zvláštní
způsob, jak pohodit hlavou, jako by chtěl říci: Zbytečně mluvíte
tak hlasitě. Rozuměl jsem velice dobře.
Leopold byl něco jako vesnický básník. Vesničané se na něho trochu
utrhovali, protože byl nedoslýchavý
, ale především proto, že
nejasně cítili, že není na pravém místě. Opravdu na pravém místě
nebyl, ani ve vsi, ani – kdož ví – na tomto světě.
My dva jsme se stali blízkými přáteli, protože se v našich nestejných hlavách odvíjely stejné obrazy. Jemu jsem mohl povídat o světle a o zvucích, o hlasu stromů a o váze stínů: nedivil se tomu. Zato měl pro mne každý den nový příběh. Skoro vždy pojednával o květinách. Říkal, že květiny byly stvořeny proto, aby nás zachránily. Aby nás zachránily, aby ho zachránily, al před čím? Vždyť jsem to říkal: Leopold byl básník, a dokonce romantický.
…V posledním roce miloval Leopold nejvíc ze všeho chryzantémy. Všude je nasázel. A dyž někdy opravdu žádnou nebylo vidět, představoval si ji v duchu a popisoval mi ji.
To však není vše: Leopold nikdy nemyslel na nic sprostého. Nechvástal se tím, ž běhá za děvčaty nebo že pozoruje dívky za keřem. Když s nimi mluvil, byl nemotorný a uctivý. Samozřejmě si z něho dělaly legraci. Jemu to bylo jedno. Co na dívkách miloval, bylo jejich srdce a jejich půvab. Opravdu nebyl ve vsi na svém místě.
Jednoho zimního dne zemřel Leopold re věku šestnácti let na smrtelný zápal plic (já byl v Paříži a jen jsem o tom slyšel). Říkali mi, že se strašně bránil. Tomu bych věřil, protože opravdu ještě nedožil život do konce.
To byl tedy můj první přítel – jeden z nejtemnějších a jeden z nejmilejších. Je zvláštní, jak snadno člověk potká lidi tohoto druhu, když je slepý; snad proto, že s těm, kteří je nevidí, osmělují ukázat.
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Děti mají zřejmě mnohem větší sklon měnit své okolí než dospělí. Nemají ještě čas, aby se spokojili svým vlastním. Omezuje a tísní je, že velcí lidé – a především jejich rodiče – zůstávají stále stejní, že věří stále v totéž a kritizují stále totéž, že stůl vždy nazývají stolem a peníze penězi, stále opakují jedny a tytéž věty a při nich v podstatě zapomínají na základní pravdu: že se svět dvakrát, třikrát, nesčetněkrát a stále znovu přeměňuje
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Francouzský spisovatel a vysokoškolský profesor Jacques Lusseyran ve své knize Nalezené světlo píše sám o sobě – o svých zkušenostech z dětství a z mládí. O tom, jak v sedmi letech ztratil oči následkem úrazu, a o tom, co se mu skrz slepotu pak ukázalo; o nekonečných možnostech vnímat svět. O tom, jak mu jeho nové
viděnínejen nebránilo, ale dokonce dopomohlo založit ve Francii mnohasetčlennou odbojovou skupinu a později i nejen přežít koncentrák, ale dokázat i tam pomáhat lidem.Máme stejné možnosti rozšířit své vnímání. A máme informace, které nám Jacques Lusseyran skrz vlastní příběh zprostředkoval. Možná tedy by stačilo si je jen uvědomit; není třeba oslepnout k tomu, abychom se naučili vidět svět. Proto jsou v Léčivých myšlenkách roztroušeny ukázky z jeho knihy. Zde je jedna z nich:
Moji skuteční přátelé patřili vždy ke zvláštnímu druhu dětí: byli
to hledači, neúnavní nadšenci
zítřka. Když se někdo se mnou
spřátelil, stalo se cosi v jistém smyslu udivujícího: nemohl se už
spokojit se svými navyklými pravdami a musel převzít něco z mých,
které byly skoro vždy jiné. Ne hodiny, ale celé dny jsme, moji
kamarádi a já, strávili tím, že jsme porovnávali naše světy. Dělali
jsme důkladnou inventuru. A vzpomínám si na naše překvapení, na naše
uspokojení, které jsme pocítili vždy, když jsme zjistili, že můžeme
mezi těmito dvěma světy postavit most, nebo alespoň je spojit úzkou
lávou. Pro nás bylo tak snadné proniknout navzájem do sebe. Byli
jsme ve věku, kdy slova nepůsobí rušivě; abychom mohli všechno
povědět, mícháme je páté přes deváté.
Moji skuteční přátelé vešli do mého života teprve po vstupu na gymnázium. Nebyl tam – hned v prvním roce – ani jediný chlapec, kterého by nelákala má odlišnost.
Pro snílky jsem míval pytel plný snů, tak plný, že jsme spolu zapomínali na čas a dokonce i na déšť a přicházeli domů celí zablácení. Pro chlubily jsem měl celou zásobu vychloubačností. Když má člověk fantazii, musí ji používat! Vedli jsme tak souboje celé hodiny, ne ovšem rapíry, nýbrž nadsazenými příběhy. Mírnější chlapci cítili ke mně zpočátku soucit (ježto jsem neviděl, musel jsem být nešťastný); jakmile mě poznali lépe, přestali mě litovat. Bylo však už pozdě se odvrátit, stali jsme se mezitím kamarády. A konečně pro tvrdé chlapce, kteří jen hořeli, aby mohli ukázat svou sílu, jsem byl ideálním chráněncem: ochranu jsem potřeboval, a přesto jsem si o ni neříkal. Tlačili se kolem mne sami.
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Často bývá obtížné přesvědčit o něčem jednotlivého člověka. Přesvědčit organizovanou skupinu je nemožné. Nejlépe je podřídit se tomu, co je nevyhnutelné. Jak bychom mohli doufat, že by škola, výbor nebo dokonce úřady, které přežívají jen silou svých zvyklostí – to znamená svých prostředků – pohlížely blahovolně na výjimky?
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Francouzský spisovatel a vysokoškolský profesor Jacques Lusseyran ve své knize Nalezené světlo píše sám o sobě – o svých zkušenostech z dětství a z mládí. O tom, jak v sedmi letech ztratil oči následkem úrazu, a o tom, co se mu skrz slepotu pak ukázalo; o nekonečných možnostech vnímat svět. O tom, jak mu jeho nové
viděnínejen nebránilo, ale dokonce dopomohlo založit ve Francii mnohasetčlennou odbojovou skupinu a později i nejen přežít koncentrák, ale dokázat i tam pomáhat lidem.Máme stejné možnosti rozšířit své vnímání. A máme informace, které nám Jacques Lusseyran skrz vlastní příběh zprostředkoval. Možná tedy by stačilo si je jen uvědomit; není třeba oslepnout k tomu, abychom se naučili vidět svět. Proto jsou v Léčivých myšlenkách roztroušeny ukázky z jeho knihy. Zde je jedna z nich:
V gymnáziu jsem se nudil, skoro bez ustání jsem se nudil. Ne ovšem kvůli spolužákům a ani kvůli profesorům, ale takříkajíc přesto, že tam byli. Nuda, o níž tu mluvím, nebyla netrpělivostí dítěte, které by si místo práce raději hrálo (třebaže jsem si hrál velice rád), ani to nebyla těkavost ducha, která nutí pět minut někoho poslouchat, přestat, pak znovu poslouchat; u svědomitých dětí nakonec vede k takovému strachu, že se jim až dělá špatně, a u méně úzkostlivých končí hlubokým duševním spánkem. Mám dojem, že jsem při vyučování spal zřídka. Buď jak buď jsem nespal častěji než moji sousedé. Má intelektuální zvídavost byla velmi silná. Matematika mi sice připadala fádní, avšak latina, řečtina a němčina mě zajímaly a při literatuře, dějepisu, zeměpisu a přírodopisu jsem měl pocit, že se dostávám do podivuhodných luhů. Školní a domácí písemné práce mě neunavovaly, naopak mi dělaly radost. Pil jsem z pramenů vědění jako ze studny. Avšak ve škole jsem se nudil.
Sotva se zavřely dveře do třídy, začal mi pach místnosti stoupat do hlavy. Ne že by některý z mých spolužáků byl neupravený, ale každý z nás měl tělo – a čtyřicet těl v tak malé místnosti -, to bylo příliš mnoho. Měl jsem dojem, jako bych se octl na kraji stojaté bažiny. Jak to bylo možné?
Zmínil jsem se už, že pro slepce existuje cosi jako morální pach, a myslím, že tady šlo právě o to. Je-li skupina lidí nucena nebo společensky povinována, což vychází na totéž – zdržovat se v jedné místnosti, začne velmi brzy vyvíjet špatný puch. To je možno brát doslovně. U dětí probíhá tento proces ještě rychleji. Pomysleme jen na to, jaké množství potlačené zloby, ponižované touhy po nezávislosti, zadržované chuti po toulkách a bezmocné vědychtivosti může nahromadit čtyřicet kluků od deseti do čtrnácti let!
V tom tedy byl zdroj nepříjemného pachu a výparů, jimiž byla třída pro mne fyzicky naplněna. Co jsem viděl, bylo nejasné, barvy bledly a dokonce se špinily. Tabule byla černá, podlaha byla černá, stoly byly černé, knihy byly černé. Dokonce i profesor, který stál ve světle, byl jen šedivý, třebaže by se měl odlišovat nejen pro své vědomosti (vědění pro mne tehdy obsahovalo málo světla), ale i pro svou osobu.
Nuda svazovala a dusila všechny mé smysly. Dokonce i zvuky ztrácely při vyučování objem a hloubku a stávaly se bezmocnými. Měl jsem dojem, že musím sebrat všechnu svou vášnivou lásku k životu, abych v této zkoušce obstál.
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Způsob, jakým dospělí říkají tohle je krásné
, tamto je
rozumné
, mě dráždil, protože jsem si dobře všiml, že pro ně tohle
a tamto
znamená mnohem víc než krásné
a rozumné
.
Zajímají se ve skutečnosti jen o to, co zrovna potřebují, pro co
mají upotřebení. A já nechtěl všechno upotřebit, chtěl jsem jen
pozorovat.
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Francouzský spisovatel a vysokoškolský profesor Jacques Lusseyran ve své knize Nalezené světlo píše sám o sobě – o svých zkušenostech z dětství a z mládí. O tom, jak v sedmi letech ztratil oči následkem úrazu, a o tom, co se mu skrz slepotu pak ukázalo; o nekonečných možnostech vnímat svět. O tom, jak mu jeho nové
viděnínejen nebránilo, ale dokonce dopomohlo založit ve Francii mnohasetčlennou odbojovou skupinu a později i nejen přežít koncentrák, ale dokázat i tam pomáhat lidem.Máme stejné možnosti rozšířit své vnímání. A máme informace, které nám Jacques Lusseyran skrz vlastní příběh zprostředkoval. Možná tedy by stačilo si je jen uvědomit; není třeba oslepnout k tomu, abychom se naučili vidět svět. Proto jsou v Léčivých myšlenkách roztroušeny ukázky z jeho knihy. Zde je jedna z nich:
Nedovedl jsem pochopit, proč učitelé nikdy nemluví o tom, co se v
nich nebo v nás děje. Hovořili velmi podrobně o vzniku pohoří, o
zavraždění Julia Caesara, o vlastnostech trojúhelníků, o
rozmnožování chroustů nebo o spalování uhlí. Někdy dokonce mluvili i
o lidech, ale vždy jen tak, jako by šlo o panáky: byli tu panáci ze
starověkých dějin, panáci z renesance nebo z Molièrových komedií,
byl tu panák, který byl podivnější než všichni ostatní – říkalo se
mu případ od případu jedinec
nebo občan
– o němž
jsem si nemohl udělat ani nejmenší představu. O lidech, kteří jsou z
masa a krve jako profesor nebo jako my, o těch se vlastně nemluvilo
nikdy. Téma všech témat, skutečnost, že svět nekončí venku, nýbrž že
pokračuje v nás, se neobjevilo nikdy.
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Francouzský spisovatel a vysokoškolský profesor Jacques Lusseyran ve své knize Nalezené světlo píše sám o sobě – o svých zkušenostech z dětství a z mládí. O tom, jak v sedmi letech ztratil oči následkem úrazu, a o tom, co se mu skrz slepotu pak ukázalo; o nekonečných možnostech vnímat svět. O tom, jak mu jeho nové
viděnínejen nebránilo, ale dokonce dopomohlo založit ve Francii mnohasetčlennou odbojovou skupinu a později i nejen přežít koncentrák, ale dokázat i tam pomáhat lidem.Máme stejné možnosti rozšířit své vnímání. A máme informace, které nám Jacques Lusseyran skrz vlastní příběh zprostředkoval. Možná tedy by stačilo si je jen uvědomit; není třeba oslepnout k tomu, abychom se naučili vidět svět. Proto jsou v Léčivých myšlenkách roztroušeny ukázky z jeho knihy. Zde je jedna z nich:
A pak tu byli básníci – ten neobyčejný, od jiných lidí tak odlišný zástup -, kteří každému, kdo chtěl naslouchat jejich hlasu, vyprávěli, že touha je podstatnější než štěstí, že sen může vážit víc než železo nebo ocel. Jak byli smělí! A jak měli pravdu! Říkali, že vše, co vychází z našeho nitra, proniká věcmi a vrací se do nás zpátky, a že právě to je život, cítění, chápání, milování.
Většinou zůstávali vinou zatroleného jazyka, jehož používali, nesrozumitelní – příliš nesrozumitelní pro můj vkus – vinou jazyka, který neustále stoupá a klesá, který tak ukolébává, že ho člověk po několika minutách přestane vnímat, který třpytivě přeskakuje z jednoho konce všehomíra na druhý, který při bližším zkoumání vyhlašuje pravý opak toho, co člověk tuší. Měl jsem podezření, že si zbytečně komplikují život. Ale přesto vědí, co a jak!
Abych se vrátil ke komplikování: o tři nebo čtyři roky později jsem na tomto poli dosáhl rekordu. Když mi bylo asi patnáct, psal jsem básně, které byly tak bouřlivé a nesrozumitelné, jak si jen lze představit. Popisoval jsem fantastické zahrady a jeskyně, nechal jsem burácet všechna slova slovníku, dával srážet všechny hvězdné soustavy, tak, jak to určitě udělá jednou za svůj život každý pořádný člověk.
Zvláštní však je, že dnes, kdy už jsem rozumnější a chytřejší, cítím často naléhavou potřebu tohoto nepořádku dřívějších dnů, potřebu tohoto zmatku, který však byl ve své podstatě nesmírně jasný a který, jak se mi zdá, obsahoval v jediné minutě víc zárodků života než mé nynější nejšťastnější dny.
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Francouzský spisovatel a vysokoškolský profesor Jacques Lusseyran ve své knize Nalezené světlo píše sám o sobě – o svých zkušenostech z dětství a z mládí. O tom, jak v sedmi letech ztratil oči následkem úrazu, a o tom, co se mu skrz slepotu pak ukázalo; o nekonečných možnostech vnímat svět. O tom, jak mu jeho nové
viděnínejen nebránilo, ale dokonce dopomohlo založit ve Francii mnohasetčlennou odbojovou skupinu a později i nejen přežít koncentrák, ale dokázat i tam pomáhat lidem.Máme stejné možnosti rozšířit své vnímání. A máme informace, které nám Jacques Lusseyran skrz vlastní příběh zprostředkoval. Možná tedy by stačilo si je jen uvědomit; není třeba oslepnout k tomu, abychom se naučili vidět svět. Proto jsou v Léčivých myšlenkách roztroušeny ukázky z jeho knihy. Zde je jedna z nich:
Ihned po oslepnutí jsem zapomněl, jak vypadá obličej mé matky a mého otce a vůbec všech, které jsem miloval. Čas od času se mi ve vzpomínkách objevil nějaký obličej, ale vždy to byl obličej někoho, kdo mi byl lhostejný. Proč je to v paměti tak zařízeno? Člověk by skoro myslel, že je náklonnost s pamětí neslučitelná.
Přibližuje snad náklonnost nebo láska člověka natolik, že nejsme s to vyvolat si jeho obraz? Snad jsme takového člověka pro samou lásku ani nikdy pořádně neviděli. Místo zjevu svých rodičů jsem ovšem měl stále před sebou jejich hlas, a také mě po úrazu postava a obličej člověka sice stále ještě zajímaly, ale docela jiným způsobem….
Před mým duševním zrakem se vynořovaly obrazy mužů a žen bez hlav a bez prstů. Tam ta dáma v křesle se zase náhle scvrkla ve svůj náramek, stala se náramkem. Existovali lidé, jejichž celý obličej ovládly zuby, a lidé, kteří ve svém souladu byli jakoby složení z hudby. Po pravdě však ani není možné všechny tyto hry popsat. Jsou tak pohyblivé a živé, že se vymykají slovům.
Ne, lidé se nepodobali tomu, co se mi o nich říkalo. Především nezůstávali stejní ani na minutu. Někteří ovšem zůstávali. To však bylo zlé znamení: znamení, že nechtějí rozumět nebo že nechtějí žít, že se chytili na vějičku nějaké nepatřičné vášně.
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Někdy jsem se za to trochu styděl. Stud však potřebuje čas, aby změnil naše jednání.
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Francouzský spisovatel a vysokoškolský profesor Jacques Lusseyran ve své knize Nalezené světlo píše sám o sobě – o svých zkušenostech z dětství a z mládí. O tom, jak v sedmi letech ztratil oči následkem úrazu, a o tom, co se mu skrz slepotu pak ukázalo; o nekonečných možnostech vnímat svět. O tom, jak mu jeho nové
viděnínejen nebránilo, ale dokonce dopomohlo založit ve Francii mnohasetčlennou odbojovou skupinu a později i nejen přežít koncentrák, ale dokázat i tam pomáhat lidem.Máme stejné možnosti rozšířit své vnímání. A máme informace, které nám Jacques Lusseyran skrz vlastní příběh zprostředkoval. Možná tedy by stačilo si je jen uvědomit; není třeba oslepnout k tomu, abychom se naučili vidět svět. Proto jsou v Léčivých myšlenkách roztroušeny ukázky z jeho knihy. Zde je jedna z nich:
Jean trávil dlouhé hodiny sněním. Neustále se propadal do svého vnitřního světa. Uvěřil mým slovům, že tento svět možná není bohatší než ostatní, ale určitě je stejně bohatý a téměř úplně neprobádaný. Ukázal jsem mu, jak se do něj vstupuje, znal jsem cestu dobře. A pak po ní kráčel skoro dál než já.
Naučil se sice po ní sestupovat, ale když měl opět vystoupit, byl nešikovný. Výstup je vždy nejobtížnější část této cesty. Pro mne byla cesta tam i zpět už pět nebo šest let něčím zcela běžným.
Vysvětlil jsem Jeanovi, že ho při tomto pohybu ruší jen předsudek – ostatně předsudek, který je skoro všem lidem společný: představa, že existují dva světy, jeden vnější a jeden vnitřní. Musel jsem svůj výklad opakovat stále znovu, protože Jean aby mi sice velice rád uvěřil, ale nedokázal to. Stále tu překážel ten předsudek.
O této věci jsme mluvili nejméně jednou týdně – tak jako se v
neděli chodí na mši. Skutečnost, že svět tak zjevně tvoří jednotu,
mi znemožňovala přesvědčivě o tom mluvit. Dokázal jsem jen opakovat:
Existuje jen jeden svět. Vnější existuje jen tehdy, když se mu
vším, co nosíš v sobě, postavíš na odpor. Vnitřní svět nikdy jasně
neuvidíš, dokud do sebe nenecháš plně vniknout vnější.
Přejít od vnitřního světla ke světlu slunečnímu nebylo věcí smyslů, stačila jen nepatrná změna zorného úhlu, jako kdybychom pootočili hlavu. A nakonec stačilo věřit: ostatní přišlo samo.
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Existuje-li rozdíl mezi patnáctiletým chlapcem a čtyřicetiletým mužem, je to k politování. Bojím se totiž, že srovnání dopadne ve prospěch prvního. Chlapec koná všechno pozorně, muž koná všechno už jen ze zvyku.
......Střezte se říci dospělému, že vidíte věci jinak než on. Hned se začne nudit, nebo se dokonce urazí. A když se pustíte do výkladu vlastní odlišnosti, je šance jedna ku jedné, že si uděláte nepřítele.
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Francouzský spisovatel a vysokoškolský profesor Jacques Lusseyran ve své knize Nalezené světlo píše sám o sobě – o svých zkušenostech z dětství a z mládí. O tom, jak v sedmi letech ztratil oči následkem úrazu, a o tom, co se mu skrz slepotu pak ukázalo; o nekonečných možnostech vnímat svět. O tom, jak mu jeho nové
viděnínejen nebránilo, ale dokonce dopomohlo založit ve Francii mnohasetčlennou odbojovou skupinu a později i nejen přežít koncentrák, ale dokázat i tam pomáhat lidem.Máme stejné možnosti rozšířit své vnímání. A máme informace, které nám Jacques Lusseyran skrz vlastní příběh zprostředkoval. Možná tedy by stačilo si je jen uvědomit; není třeba oslepnout k tomu, abychom se naučili vidět svět. Proto jsou v Léčivých myšlenkách roztroušeny ukázky z jeho knihy. Zde je jedna z nich:
Dokázal mi třeba celou hodinu vyprávět, jak na něho působí hudba Schubertova a jak jinak Beethovenova. Za to jsem mu předvedl biograf dějin. Neměl jsem tušení, jak jsem k tomu přišel. Ale pokaždé, když se někdo přede mnou zmínil o nějaké události (ať už se stala za vlády Tiberiovy nebo za první světové války), zapadla ihned na své místo na obrazovce, na jakémsi vnitřním plátně. Toto plátno se mohlo podobně jako oltářní stěny, jaké se malovaly na konci středověku, úplně rozevřít nebo složit, a to tak často, jak jsem chtěl. Když jsem potřeboval Augustovo století, zaměřil jsem je na plátno a zanechal římskou republiku ukrytou vlevo a ostatní císaře a dobu úpadku vpravo od něj.
Dovedl jsem své zorné pole podle libosti rozšiřovat nebo zužovat. Období, kdy se tho moc nepřihodilo – jako šesté a sedmé století, mezi působením Mohammedovým a korunovací Karla Velkého – jsem viděl šedivě. Období plná událostí, třeba ta, která začínala americkou a francouzskou revolucí, jsem si rozdělil na tolik obrazů, kolik bylo potřeba. Tímto způsobem (to ani nemusím říkat) se studium dějin pro mne stalo hrou. A jak barvitou hrou!
Na těchto velkých i malých obrazech jsem totiž neviděl žádné číslice ani tištěné řádky, nýbrž nejvýznamnější osobnosti a místa dějin ve všech podrobnostech, jež jsem se o nich dozvěděl: Pannu orleánskou Remeši, Pannu orleánskou na hranici, mor v Marseilli, Gutenberga před jeho první biblí, vyloupení chrámu Hagia Sofia Turky, Kryštofa Kolumba na jeho karavele.
Jean měl stonásobné právo na všechny podrobnosti. Nenudily ho.
Srovnával jsem svůj svět s jeho. Zjistil jsem, že jeho svět má
mnohem méně obrazů a mnohem méně barev. To ho málem rozzuřilo: Kdo
z nás dvou,
řekl, je vlastně slepý?
Když jsem ho
prosil, aby se díval, dělal to proto ochotně: díval se. Pak jsem
ihned začal používat jeho očí. A když jsem pak řekl: Viděl jsem
les, vidím západ slunce,
věřil mi to.
Tato tajemství jsme si však museli nechávat pro sebe; opravdu nebyla dost obvyklá. A když Jean odešel, uplynula celá léta, než jsem se zase odvážil je někomu svěřit. Není vždy jednoduché být jiný.
Francouzský spisovatel a vysokoškolský profesor Jacques Lusseyran ve své knize Nalezené světlo píše sám o sobě – o svých zkušenostech z dětství a z mládí. O tom, jak v sedmi letech ztratil oči následkem úrazu, a o tom, co se mu skrz slepotu pak ukázalo; o nekonečných možnostech vnímat svět. O tom, jak mu jeho nové
viděnínejen nebránilo, ale dokonce dopomohlo založit ve Francii mnohasetčlennou odbojovou skupinu a později i nejen přežít koncentrák, ale dokázat i tam pomáhat lidem.Máme stejné možnosti rozšířit své vnímání. A máme informace, které nám Jacques Lusseyran skrz vlastní příběh zprostředkoval. Možná tedy by stačilo si je jen uvědomit; není třeba oslepnout k tomu, abychom se naučili vidět svět. Proto jsou v Léčivých myšlenkách roztroušeny ukázky z jeho knihy. Zde je jedna z nich:
Vstup do síně byl první epizodou milostného příběhu. Ladění nástrojů bylo mými zásnubami. Potom jsem se vrhl do hudby jako člověk, který se válí ve štěstí.
Svět houslí a fléten, rohů a viol, fug a gavot byl poslušný tak krásných a jasných zákonů, že mi připadalo, jako by každá hudba hovořila o štěstí. Mé tělo neposlouchalo, modlilo se. Můj duch nebyl omezen žádnými hranicemi. A když mi stouply do očí slzy, necítil jsem je stékat, byly mimo mne. Když orchestr začal hrát, plakal jsem pokaždé vděčností. Svět tónů – jaká nečekaná milost pro slepce! Nemusí nic hledat. Nemusí na nic čekat. Vnitřní svět se stal objektem.
Tolik jsem miloval Mozarta, tolik jsem miloval Beethovena, že nakonec ze mne udělali to, čím jsem. Ztvárnili mé city a řídili mé myšlenky.
… a i kdyby to kdosi nebyl řekl – a tímto kdosi byl Mozart: každá hudba je hudbou. Geometrie, která se však vztahuje na vnitřní prostor. Věty, avšak osvobozené od významu. Ze všech lidských výtvorů je hudba nepochybně nejméně lidská. Když jsem ji slyšel, byl jsem tu celý, se všemi starostmi a radostmi, a přesto jsem to nebyl tak docela já: kdo tu seděl, byl lepší než já, větší a jistější.
Hudba je pro slepce potravou, jako je pro ty, kdo vidí, krása. Slepec ji potřebuje, musí ji dostávat pravidelně jako jídlo. Jinak v něm vznikne mučivý pocit prázdnoty.
……A přesto – kdo by to řekl? – jsem nebyl hudebně založen, ne
opravdově…. Jednou jsem se účastnil tria a jen taktak se mi podařilo
zabránit jeho úplnému ztroskotání. Hudba nebyla mým jazykem. Dovedl
jsem ji skvěle poslouchat, ale nikdy jsem jí nedokázal hovořit.
Hudba je pro slepce jako stvořená. Slepci však nejsou stvořeni pro
ni: já byl jeden z nich, byl jsem vidoucí
slepec.
Nestal jsem se hudebníkem a to mělo tento důvod: sotva jsem stvořil na struně a, d, g nebo c tón, ihned jsem ho přestal slyšet. Viděl jsem ho. Tóny, akordy, melodie, rytmy, vše se okamžitě přeměňovalo v obrazy, v zakřivené nebo přímé linky, postavy, krajiny a především v barvy. Když jsem smyčcem přejel prázdnou strunu a, vytrysklo mi před očima tak silné a trvalé světlo, že jsem často musel přestat hrát.
Při koncertu byl pro mne orchestr jako malíř: zaplavoval mě všemi barvami spektra. Když zaznělo houslové sólo, býval jsem naplněn zlatem a ohněm atak jasnou červení, jakou jsem nikdy na žádném předmětu neviděl. Při hoboji mě naplňovala průzračná zeleň, která byla tak svěží, že jsem na sobě přímo cítil dech noci.
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Francouzský spisovatel a vysokoškolský profesor Jacques Lusseyran ve své knize Nalezené světlo píše sám o sobě – o svých zkušenostech z dětství a z mládí. O tom, jak v sedmi letech ztratil oči následkem úrazu, a o tom, co se mu skrz slepotu pak ukázalo; o nekonečných možnostech vnímat svět. O tom, jak mu jeho nové
viděnínejen nebránilo, ale dokonce dopomohlo založit ve Francii mnohasetčlennou odbojovou skupinu a později i nejen přežít koncentrák, ale dokázat i tam pomáhat lidem.Máme stejné možnosti rozšířit své vnímání. A máme informace, které nám Jacques Lusseyran skrz vlastní příběh zprostředkoval. Možná tedy by stačilo si je jen uvědomit; není třeba oslepnout k tomu, abychom se naučili vidět svět. Proto jsou v Léčivých myšlenkách roztroušeny ukázky z jeho knihy. Zde je jedna z nich:
Ve čtrnácti letech jsem byl babylónskou věží v malém. Latinská, německá, francouzská a řecká slovíčka vedla v mé hlavě veselý život. Každý večer jsem usínal napůl omámen. Stává se to, je-li někdo příliš dobrým žákem, má-li příliš dobrou paměť, má-li sklon k literatuře, čte-li příliš mnoho a připadají-li mu slova stejně skutečná jako živé bytosti.
Naštěstí jsem našel prostředek, jak se chránit: v protikladu ke všem knižním moudrostem jsem objevil, že slova dostávají tím větší smysl, čím méně vážně je bereme. Je třeba je pozorovat zdálky, jakou velkou masu. Čím je jich víc, tím větší je koneckonců vyhlídka, že něco znamenají.
Přestal jsem náhle číst, vynořil jsem hlavu z jazykového změtení a dal se na číhanou. Chytal jsem slovíčka v letu. Nebylo to těžké, v pokoji jich stále několik kolem mne poletovalo. Namířil jsem na každé slovíčko na vteřinu svůj světlomet, a v letu jsem je nahradil jiným. Spojení, manželství, jež z toho vznikala, mě často udivovala. Nenamáhal jsem se však, abych je zaznamenal – to by mi kazilo radost.
Mým největším potěšením bylo naslouchat, jak slovíčka zvučí, pozorovat, jak se všemožně komicky namáhají, aby mě přesvědčila o svém smyslu.
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Každá věc něco sděluje, to je jisté. Nebylo jediného stínu stromu, který by byl stejně hustý, stejně zubatý nebo zakřivený jako stín vedlejšího stromu.
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Francouzský spisovatel a vysokoškolský profesor Jacques Lusseyran ve své knize Nalezené světlo píše sám o sobě – o svých zkušenostech z dětství a z mládí. O tom, jak v sedmi letech ztratil oči následkem úrazu, a o tom, co se mu skrz slepotu pak ukázalo; o nekonečných možnostech vnímat svět. O tom, jak mu jeho nové
viděnínejen nebránilo, ale dokonce dopomohlo založit ve Francii mnohasetčlennou odbojovou skupinu a později i nejen přežít koncentrák, ale dokázat i tam pomáhat lidem.Máme stejné možnosti rozšířit své vnímání. A máme informace, které nám Jacques Lusseyran skrz vlastní příběh zprostředkoval. Možná tedy by stačilo si je jen uvědomit; není třeba oslepnout k tomu, abychom se naučili vidět svět. Proto jsou v Léčivých myšlenkách roztroušeny ukázky z jeho knihy. Zde je jedna z nich:
Okolnost, že jsem byl slepý, mi nesporně poskytla jen výhody. Po
dvou nebo třech týdnech namáhavého přizpůsobování jsem například
mohl opět vidět Aliette. Jeanovi se to dosud nedařilo. Řekl mi: Nikdy
se mi nepovede zavřít oči dost pevně, abych ji uviděl.
Tuto
starost jsem si ovšem ušetřil. Stál jsem vnitřnímu světu nejen blíž
než Jean, nýbrž už osm let jsem se s tímto světem skoro dokonale
ztotožňoval. Neměl jsem na vybranou. Ukázalo se, že tato investice
je dobrá; teď jsem sbíral úroky.
Pouze tělesná Aliette – vnější Aliette – mi byla odňata. Ztvárňoval jsem si její přítomnost ve svém nitru, aniž bych na to myslel. Neměl jsem nejmenší tušení, jak tento proces probíhá. Všiml jsem si však, že mívám tím větší úspěch, čím méně na tom pracuji. Vzpomínky a city jsou věc velmi citlivá. Především se na ně nesmí vykonávat nátlak, nesmím je k sobě lákat vší silou. Smím se jich jen zlehka dotýkat špičkami prstů, špičkami snů.
Nejlepším způsobem, jak milovaného člověka – a s ním i štěstí – znovu oživit, je věnovat mu zlehka jako mimochodem vzpomínku (je jedno jakou, vzpomínku na cíp Aliettiných šatů, na její úsměv) a vše ostatní přenechat vzpomínce. Nechť to je vzpomínka, a ne já, kdo je šťasten a zamilován. Co chci já sám, to neplatí. To jen překáží. Pokoušel jsem se to zadržet, ale čas od času mi to unikalo, chtěl jsem Aliette vidět, lépe vidět. Vůle opovrhuje polovičatostmi. Musel jsem pak ihned začít se vším od počátku.
Když jsem však svou vůli držel na uzdě, takže se nemohla hýbat, naplnila přítomnost mé milované dívky celou místnost. Aliette už nebyla vpravo nebo vlevo ode mne jako v Toulouse, a nebyla ode mne více nebo méně odloučena podle toho, zda mě držela za ruku nebo ne. Teď byla nade mnou, ve mně. Najednou jsem byl nezávislý na pošetilých omezeních vzdálenosti a prostoru.
Stále ještě měla obličej – a to nejhezčí, jaký kdy měla – a hlas. Teď mě však její obličej a hlas obklopovaly, ba přímo prostupovaly.
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Francouzský spisovatel a vysokoškolský profesor Jacques Lusseyran ve své knize Nalezené světlo píše sám o sobě – o svých zkušenostech z dětství a z mládí. O tom, jak v sedmi letech ztratil oči následkem úrazu, a o tom, co se mu skrz slepotu pak ukázalo; o nekonečných možnostech vnímat svět. O tom, jak mu jeho nové
viděnínejen nebránilo, ale dokonce dopomohlo založit ve Francii mnohasetčlennou odbojovou skupinu a později i nejen přežít koncentrák, ale dokázat i tam pomáhat lidem.Máme stejné možnosti rozšířit své vnímání. A máme informace, které nám Jacques Lusseyran skrz vlastní příběh zprostředkoval. Možná tedy by stačilo si je jen uvědomit; není třeba oslepnout k tomu, abychom se naučili vidět svět. Proto jsou v Léčivých myšlenkách roztroušeny ukázky z jeho knihy. Zde je jedna z nich:
Myšlenkové bohatství proslulých myslitelů – od Pythagora po Bergsona, od Platóna po Freuda – bylo pro mne zcela novým objevem. Pozoroval jsem jejich myšlenky z takové blízkosti, jak jen bylo možno. Avšak lidský duch (nebo to, co jsem z něj měl v sobě) není dobrý dalekohled: špatně zaměřuje. Tento nedostatek pozornosti mě občas trápil, i když ne příliš často: zdálo se mi, že ani filozofové neviděli vždy jasně.
Obvykle zaměřili své myšlenky jedním směrem a nejlepší z nich dokázali tento směr sledovat po celou knihu a někdy i po celý život. Tak tomu bylo u Platóna a Spinozy. Ale právě rozhodnost a tvrdošíjnost, s níž se ho drželi, tvořily závoru: znemožňovaly vidět dál.
Představoval jsem si jejich myšlenky jako paprsek, který může proniknout až na povrch nějaké oblasti, avšak jen v jednom bodě – v jediném bodě – tohoto povrchu, a proto nepostřehne skutečnost celku. Čím tedy byl některý filozof deduktivnější a systematičtější, tím větší mi připadal jeho neúspěch. Básníci a vůbec umělci říkají a dělají mnoho nesmyslů, ale alespoň přitom míří do všech možných směrů a rozmnožují tím rizika i šance. Na jejich dění je něco dobrého.
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Francouzský spisovatel a vysokoškolský profesor Jacques Lusseyran ve své knize Nalezené světlo píše sám o sobě – o svých zkušenostech z dětství a z mládí. O tom, jak v sedmi letech ztratil oči následkem úrazu, a o tom, co se mu skrz slepotu pak ukázalo; o nekonečných možnostech vnímat svět. O tom, jak mu jeho nové
viděnínejen nebránilo, ale dokonce dopomohlo založit ve Francii mnohasetčlennou odbojovou skupinu a později i nejen přežít koncentrák, ale dokázat i tam pomáhat lidem.Máme stejné možnosti rozšířit své vnímání. A máme informace, které nám Jacques Lusseyran skrz vlastní příběh zprostředkoval. Možná tedy by stačilo si je jen uvědomit; není třeba oslepnout k tomu, abychom se naučili vidět svět. Proto jsou v Léčivých myšlenkách roztroušeny ukázky z jeho knihy. Zde je jedna z nich:
Mám v sobě jakousi tajnou komoru: kdykoli přijdu na dobrý nápad, abych do ní sestoupil, všechny věci se najednou vyjasní a zjednoduší. Především se tu z lidí smyje každý nános: v mírném slově mohu zaslechnout hrozbu, v chlubivém výroku strach. A toto místo, kde se všechno vyjasňuje – jak je to podivné! -, není nic jiného než onen vnitřní prostor, který jsem tak dobře poznal od té doby, co jsem v osmi letech oslepl.
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Francouzský spisovatel a vysokoškolský profesor Jacques Lusseyran ve své knize Nalezené světlo píše sám o sobě – o svých zkušenostech z dětství a z mládí. O tom, jak v sedmi letech ztratil oči následkem úrazu, a o tom, co se mu skrz slepotu pak ukázalo; o nekonečných možnostech vnímat svět. O tom, jak mu jeho nové
viděnínejen nebránilo, ale dokonce dopomohlo založit ve Francii mnohasetčlennou odbojovou skupinu a později i nejen přežít koncentrák, ale dokázat i tam pomáhat lidem.Máme stejné možnosti rozšířit své vnímání. A máme informace, které nám Jacques Lusseyran skrz vlastní příběh zprostředkoval. Možná tedy by stačilo si je jen uvědomit; není třeba oslepnout k tomu, abychom se naučili vidět svět. Proto jsou v Léčivých myšlenkách roztroušeny ukázky z jeho knihy. Zde je jedna z nich:
Nebyl to člověk, kterého jsem viděl vejít, byla to síla. Nebylo třeba nikomu říkat, že je to vůdcovská povaha. Mohl se chovat, jak se mu zachce, mohl si postupně hovět na všech židlích v celé místnosti, popotahovat si kalhoty a škrábat se na nohách, mluvit nesrozumitelně s dýmkou v ústech, čechrat si vlasy, klást nediskrétní otázky a protiřečit sám sobě (v prvních deseti minutách naší schůzky udělal všechny tyto věci několikrát) – člověk si toho nevšímal. Při vstupu nám hodil přes ramena plášť své autority.
Tato autorita nebyla klamná: a rozhodně nebyla vypočítaná. Podobala se spíš kouzlu, které šíří některé ženy, když se přibližují. Sváděla člověka. A ještě víc: ochromovala ho, alespoň zpočátku. První půlhodinu jsme Georges a já byli fyzicky neschopní vznést sebemenší námitku.
Pozoroval jsem toho velkého, bouřlivého chlapíka před sebou a v duchu jsem se tázal, jakého netvora jsme to sehnali. Ale i když jsem sebevíc volal na pomoc zbytky své duchapřítomnosti a nedůvěry, nepodařilo se mi dělat si starosti. Říká se, že síla okouzluje. Svůdnou mocí tohoto člověka byla jeho síla.
Vypadalo to, že má nevyčerpatelné zdroje energie. Pocity, úmysly i ideje z něho vyrážely neustále. Byla to opravdová osobnost.
Silně potřásal ježatou kšticí, protahoval si paže, jak to dělávají
lenoši, pak zase zaujímal nějaký postoj
, velký a laskavý,
vlídný, řečný i mlčenlivý, přesný jako hodinář a dvě minuty nato
neurčitý jako špatný učitel, a přitom míchal důvěrná sdělení s
naprostými všeobecnostmi.
… Za hodinu řekl to, co většina lidí nepoví ani za celý život. Člověk mu naslouchal a nic už nebylo obtížné ani neproveditelné…. Neřešitelným problémům udělil na místě důtku: popadl je za vlasy, zatřepal jimi před svým velkým obličejem, podíval se jim hluboko do očí a vysmál se jim. Neřešitelné problémy, s nimiž se zacházelo takto, se raději schovaly.
Ostatně měl Philippe ve zvyku velmi krásně říkat: Za jistých
okolností není nic snadnějšího než se stát hrdinou. Zůstává tedy
pouze morální problém: a to právě je tato ´snadnost´.
A znovu
citoval Augustina, Pascala a svatého Františka Xaverského.
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Francouzský spisovatel a vysokoškolský profesor Jacques Lusseyran ve své knize Nalezené světlo píše sám o sobě – o svých zkušenostech z dětství a z mládí. O tom, jak v sedmi letech ztratil oči následkem úrazu, a o tom, co se mu skrz slepotu pak ukázalo; o nekonečných možnostech vnímat svět. O tom, jak mu jeho nové
viděnínejen nebránilo, ale dokonce dopomohlo založit ve Francii mnohasetčlennou odbojovou skupinu a později i nejen přežít koncentrák, ale dokázat i tam pomáhat lidem.Máme stejné možnosti rozšířit své vnímání. A máme informace, které nám Jacques Lusseyran skrz vlastní příběh zprostředkoval. Možná tedy by stačilo si je jen uvědomit; není třeba oslepnout k tomu, abychom se naučili vidět svět. Proto jsou v Léčivých myšlenkách roztroušeny ukázky z jeho knihy. Zde je jedna z nich:
Nemusel jsem se Jeana ptát, abych znal jeho odpověď, ani jsem s ním nemusel mluvit, aby se dozvěděl mé myšlenky. Byl mým přítelem před a nad všemi ostatními. Byl zrcadlem, v němž jsem nacházel lepší část svého já. Ať byl daleko nebo blízko, byl mým svědkem.
Pro Jeana nemohly v žádném případě existovat lehké dívky, ani
řídící výbor: nebyl člověkem ze světa
. Svět byl pro něho
příliš složitý a zároveň příliš surový. Používal svých sil k tomu,
aby si od něj udržel odstup. Ne snad že by zapomínal na své
povinnosti: také on se připojil k ilegálnímu hnutí. Prosil mě, abych
mu přidělil nějaké místo uprostřed
. Dělal tedy od našeho
vstupu do Défense de la France spojku mezi různými skupinami na
filozofické, přírodovědecké a právnické fakultě. Nikdy nepodnikl
nic, o čem si nebyl jist, že to udělá správně.
…..Chodili jsme spolu na přednášky (také on chodil na Premiere supérieure). Vídal jsem se s ním několikrát denně; nebyl o nic hovornější než dřív, pokud k tomu nebyl nějaký mimořádný popud; pak si stoupl do dveří mezi oběma pokoji mého malého bytu, přímo přede mnou rostl, mluvil stále jistěji a přitom mi neustále tiskl ruku, takže jsem se někdy tázal, co z toho je něžnost a co strach. V těch dnech jsme měli strach všichni. Jak jinak! Byli jsme plni nadšení, ale nebyli jsme šílenci. Čas od času měl Jean smrt před očima. Ale narozdíl od ostatních se mnou o tom hovořil.
Jeho veselost mi byla v takových okamžicích téměř nepochopitelná. Býval při svých výkladech vážný, vlastně ani ne vážný: byl jen trochu pozornější než obvykle, jako někdo, kdo se naklání nad těžko rozpoznatelným předmětem a druhému jen pomalu sděluje to, co vidí.
Jean si uvědomoval svou vlastní smrt, ne moji – což bylo téma, které se objevovalo stále znovu. Nechápal proč, ale věděl, že tato dějinná epocha je pro něho příliš veliká a příliš bouřlivá. Něco ho tísnilo. Snad to byl sám život, pro který nebyl stvořen. Ne že by mu nevyhovovala práce, kterou jsme na sebe vzali. Ve skutečnosti mu nevyhovovalo nic. I kdyby nebyl aktivní, bylo by to totéž.
Při obou posledních rozhovorech byla jeho varování naléhavější. Až
odejdu,
řekl mi, nesmíš na mne myslet: to by tě jen
bolelo. Ostatně budu s tebou mnohem víc než dosud. Budu v tobě.
Nedovedu to dobře vyjádřit.
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Člověk se nesnáší dobře sám se sebou, když sedí v pasti. Nemůže sám sebe ani vystát. Dokonce by si mohl úmyslně ublížit.
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Francouzský spisovatel a vysokoškolský profesor Jacques Lusseyran ve své knize Nalezené světlo píše sám o sobě – o svých zkušenostech z dětství a z mládí. O tom, jak v sedmi letech ztratil oči následkem úrazu, a o tom, co se mu skrz slepotu pak ukázalo; o nekonečných možnostech vnímat svět. O tom, jak mu jeho nové
viděnínejen nebránilo, ale dokonce dopomohlo založit ve Francii mnohasetčlennou odbojovou skupinu a později i nejen přežít koncentrák, ale dokázat i tam pomáhat lidem.Máme stejné možnosti rozšířit své vnímání. A máme informace, které nám Jacques Lusseyran skrz vlastní příběh zprostředkoval. Možná tedy by stačilo si je jen uvědomit; není třeba oslepnout k tomu, abychom se naučili vidět svět. Proto jsou v Léčivých myšlenkách roztroušeny ukázky z jeho knihy. Zde je jedna z nich:
Večer (byl večer, právě jsem slyšel, jak tlouklo devět) mě umístili do umývárny: umývadlo, židle, větrací okénko těsně pod stropem. Dveře zapadly do zámku. Zůstal jsem dvanáct hodin o samotě.
Za takových okolností je obzvlášť trýznivé, že člověk proti své vůli přemýšlí a že přemýšlí velice špatně. Mluvil jsem o tom se stovkami lidí – lidí všeho druhu, všech společenských tříd a všech věkových stupňů: v tom si byli všichni zajedno.
Myšlenky člověku utíkají. Jsou jako vůz, který jeho brzdy nechaly
uprostřed svahu na holičkách. Nestarají se už o člověka. Je možné
jedině jet s sebou, nebo vyskočit z dvířek. Jsou jako stroj, nic si
z toho nedělají. Myšlení je vždycky jako stroj – dokonce i u
inteligentních lidí. A toho, kdo o tom pochybuje, se ptám: Prožil
jste úplně sám noc před výslechem na politické policii?
Myšlenky se roztékají, člověk cítí už jen prázdnotu. Mezitím jde
tělo úplně samo jiným směrem. Je jen ubohou kostrou s ochablými
svaly. A když se svaly napnou, není to o nic lepší, protože se pak
třesou. Neustále někde něco bolí: krk je vyschlý, v uších to šumí,
žaludek kručí a plicní laloky se stahují. A nepokoušejte se
namlouvat si: Já mám charakter! Mně se nic nestane!
Stane se
každému. Charakter je něco jiného.
......Jak vidět, dozvěděl jsem se právě o zatčení čtrnácti
vedoucích skupiny Défense de la France…. Ve skutečnosti se tato
zpráva rovnala patnácti rozsudkům smrti včetně mého vlastního, na
který jsem ostatně vůbec nebyl schopen myslet…… byla to rozsáhlá
zrada, tak fantastická, že jsem jí ani nemohl věřit. Nenacházel jsem
útěchy. Tu jsem omylem prudce vrazil loktem do zdi. Nejdříve jsem
pocítil trochu bolesti a potom hodně blaha. Hlasitě jsem vykřikl: Žiji!
Žiji!
Malá rada: za takových okolností nehledejme pomoc příliš daleko. Buď je docela blízko, v srdci, nebo není nikde. To není otázka charakteru. Je to otázka reality. Chce-li být člověk silný, je slabý, chce-li rozumět, je zabedněn.
Ne, realita není charakter; charakter je výslednice, jakýsi aglomerát. Realita, to je přítomná a současná chvíle. Je to život, který právě teď, v této vteřině, prožíváme. Nemusíme mít strach, že v ní ztratíme svou duši.
Ať se každý chová, jak chce. Ať si umyje ruce, je-li tu umývadlo,
ať si lehne na zem, skáče na místě, pitvoří se, ať si dokonce klidně
pláče, když mu to pomáhá, nebo ať se směje, zpívá, proklíná. A kdo
je intelektuál, ať to dělá tak jako já té noci: ať hlasitě zpaměti
odříkává Kantovo zdůvodnění z prvních kapitol Kritiky čistého
rozumu
. Je to obtížné: odvádí to pozornost. Ale v nic z toho
nelze věřit. Nelze věřit ani v sebe.
Tato stále platná pravda se v takovém okamžiku stává kouzelným prostředkem.
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Francouzský spisovatel a vysokoškolský profesor Jacques Lusseyran ve své knize Nalezené světlo píše sám o sobě – o svých zkušenostech z dětství a z mládí. O tom, jak v sedmi letech ztratil oči následkem úrazu, a o tom, co se mu skrz slepotu pak ukázalo; o nekonečných možnostech vnímat svět. O tom, jak mu jeho nové
viděnínejen nebránilo, ale dokonce dopomohlo založit ve Francii mnohasetčlennou odbojovou skupinu a později i nejen přežít koncentrák, ale dokázat i tam pomáhat lidem.Máme stejné možnosti rozšířit své vnímání. A máme informace, které nám Jacques Lusseyran skrz vlastní příběh zprostředkoval. Možná tedy by stačilo si je jen uvědomit; není třeba oslepnout k tomu, abychom se naučili vidět svět. Proto jsou v Léčivých myšlenkách roztroušeny ukázky z jeho knihy. Zde je jedna z nich:
Od 22. července do 8. září mě osmatřicetkrát odvezli z věznice ve Fresnes do pařížského hlavního stanu gestapa v ruce Saussaies. Před sedmou hodinou ráno přišli pro mne do cely. Večer mě tam před sedmou hodinou přivezli zpátky. Mezitím mě vyslýchalo pět esesáků, kteří se střídali, nebo jsem čekal na výslech.
Jeden z těch pěti přišel jednoho dne na nápad, že mě bude týrat.
Mrštil mnou celou silou proti stěně místnosti, znovu mě chytil a
znovu mnou mrštil. Dostal jsem vztek a zařval jsem: Jste
zbabělci! Nemohu se bránit, ani kdybych chtěl!
Ten sprosťák se
jen smál. Potom se mě už nedotkli.
Bylo něco, před čím by ti lidé měli úctu? Inteligence ani odvaha to nebyly. Snad něco důležitějšího, podstatnějšího? Když jsem v jejich přítomnosti zapomněl na jejich přítomnost, když jsem zapomněl na všechno kromě toho jediného, co jsem nacházel až na nejhlubším dně svého já, v nejvnitřnějším místě mého vnitřního světa – na místě, kam jsem dík své slepotě občas sestupoval a kde už nebylo nic jiného kromě světla -, pak už esesáci ode mne žádnou odpověď nečekali: změnili téma. Samozřejmě přitom nevěděli, co dělají, a já to skoro také nevěděl.
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Francouzský spisovatel a vysokoškolský profesor Jacques Lusseyran ve své knize Nalezené světlo píše sám o sobě – o svých zkušenostech z dětství a z mládí. O tom, jak v sedmi letech ztratil oči následkem úrazu, a o tom, co se mu skrz slepotu pak ukázalo; o nekonečných možnostech vnímat svět. O tom, jak mu jeho nové
viděnínejen nebránilo, ale dokonce dopomohlo založit ve Francii mnohasetčlennou odbojovou skupinu a později i nejen přežít koncentrák, ale dokázat i tam pomáhat lidem.Máme stejné možnosti rozšířit své vnímání. A máme informace, které nám Jacques Lusseyran skrz vlastní příběh zprostředkoval. Možná tedy by stačilo si je jen uvědomit; není třeba oslepnout k tomu, abychom se naučili vidět svět. Proto jsou v Léčivých myšlenkách roztroušeny ukázky z jeho knihy. Zde je jedna z nich:
Nenáviděl jsem samovazbu. Činila mě bezmocným. Jak mohli lidé vydržet často po celá léta bez hlasu jiných, bez lidských bytostí v samovazbě? Lidé jsou něco drahocenného. Kdybych tak mohl mít ve své blízkosti nějakého člověka, třeba toho nejhoršího darebu.
Měl jsem jen jediný prostředek, jak v této osamělosti znovu najít mír: zavřít oči. Zní to podivně, protože si lidé myslí, že mé oči byly stejně zavřeny. Bohužel tomu tak nebylo. Viděl jsem ty stěny. Ano, viděl jsem jen stěny. Chtěl jsem je provrtat. Musel jsem zavřít oči, musel jsem sestoupit do svého nitra, dokud jsem se nedotkl skály, onoho bodu v sobě, kde už není čas ani prostor, kde se vězení rozplývá a mizí ve vzduchu jako fata morgana. Vězení tu sice stále ještě je, ale teď jsem to já sám, kdo je v sobě uzavírá.
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Francouzský spisovatel a vysokoškolský profesor Jacques Lusseyran ve své knize Nalezené světlo píše sám o sobě – o svých zkušenostech z dětství a z mládí. O tom, jak v sedmi letech ztratil oči následkem úrazu, a o tom, co se mu skrz slepotu pak ukázalo; o nekonečných možnostech vnímat svět. O tom, jak mu jeho nové
viděnínejen nebránilo, ale dokonce dopomohlo založit ve Francii mnohasetčlennou odbojovou skupinu a později i nejen přežít koncentrák, ale dokázat i tam pomáhat lidem.Máme stejné možnosti rozšířit své vnímání. A máme informace, které nám Jacques Lusseyran skrz vlastní příběh zprostředkoval. Možná tedy by stačilo si je jen uvědomit; není třeba oslepnout k tomu, abychom se naučili vidět svět. Proto jsou v Léčivých myšlenkách roztroušeny ukázky z jeho knihy. Zde je jedna z nich:
….Když je člověk ve vězení, může myslet na všechno, jen ne na to, co se děje venku. To je zakázáno. Zcela reálně už kvůli zdem. Ale především duševně. Co je venku, to bolí. Je to hrozná myšlenka, že ostatní žijí dál, zatímco já sám už nežiji. Člověk si namlouvá, že ostatní stárnou daleko od něho a že se už nikdy s nimi ve zdraví neshledá. Tato představa je pošetilá, zejména když člověk strávil ve vězení teprve dva měsíce, ale s jistotou ho napadá a ničí ho. Je třeba zabránit, aby se v člověku pevně usadila.
Ve vězení musí člověk víc než kdy jindy žít sám v sobě. A existuje-li někdo, koho nemůžete – ale opravdu nemůžete – postrádat (třeba dívka někde za těmito zdmi), udělejte to tak, jako tehdy já: každý den se na ni dlouhou dobu dívejte. Nepokoušejte se však představovat si ji tam, kde právě je, kde je svobodný vzduch a kde jsou otevřené dveře; to se vám totiž nepovede a bude to bolet. Dívejte se na ni v sobě samém. Odkrojte od ní všechno, co představuje prostor. Zalejte ji vším světlem, které v sobě nosíte. Nemusíte se bát, že je všechno spotřebujete: láska, myšlenky a život mají světla nadbytek. Tak budete moci dobře vidět svou matku, milenku nebo děti. A dlouhou chvíli ani nebudete pozorovat, že jste ve vězení. Věřte mi: to je to, co dává vnitřnímu životu hodnotu.
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Francouzský spisovatel a vysokoškolský profesor Jacques Lusseyran ve své knize Nalezené světlo píše sám o sobě – o svých zkušenostech z dětství a z mládí. O tom, jak v sedmi letech ztratil oči následkem úrazu, a o tom, co se mu skrz slepotu pak ukázalo; o nekonečných možnostech vnímat svět. O tom, jak mu jeho nové
viděnínejen nebránilo, ale dokonce dopomohlo založit ve Francii mnohasetčlennou odbojovou skupinu a později i nejen přežít koncentrák, ale dokázat i tam pomáhat lidem.Máme stejné možnosti rozšířit své vnímání. A máme informace, které nám Jacques Lusseyran skrz vlastní příběh zprostředkoval. Možná tedy by stačilo si je jen uvědomit; není třeba oslepnout k tomu, abychom se naučili vidět svět. Proto jsou v Léčivých myšlenkách roztroušeny ukázky z jeho knihy. Zde je jedna z nich:
Nikdo z invalidů
nebyl zdravý: to byla podmínka, aby se tam
dostal. Proto tam lidé umírali takovým tempem, že bylo nemožné
spočítat přesný stav bloku. Neudivovalo, když člověk narazil na
mrtvého, udivovalo spíš, když narazil na živého. A nebezpečí
vycházelo od živých.
Zápach v baráku byl tak silný, že ho překonal jen zápach krematoria, které dýmalo ve dne v noci. Nechodil jsem už, lezl jsem ve dne v noci po zemi. Zavrtal jsem se do množství těl. Mé ruce tápaly od pahýlu ruky k mrtvole, od mrtvoly k otevřené ráně na těle. Nic u jsem neslyšel, tak silné bylo sténání kolem mne.
Koncem měsíce to náhle už bylo pro mě příliš mnoho: onemocněl jsem. Těžce jsem onemocněl: myslím, že to byl zápal pohrudnice. Několik lékařů (vězňové jako já, a dokonce moji přátelé) mě prý vyšetřilo. Usoudili, že to nepřežiji, co jiného také mohli dělat? V Buchenwaldu nebyly žádné léky, ani aspirin. K zápalu pohrudnice se rychle přidala úplavice, potom oboustranný zánět středního ucha, který způsobil, že jsem na víc než na dva týdny úplně ohluchl, potom růže, která proměnila můj obličej v napuchlou měkkou hmotu a přešla v počínající otravu krve. To všechno mi později vyprávělo víc než padesát kamarádů. Já sám o tom všem nic nevím. Využil jsem prvních dnů nemoci k tomu, abych se z Buchenwaldu vzdálil.
Dva mladí chlapci, které jsem měl velice rád –jednonohý Francouz a
jednoruký Rus -, mi vyprávěli, že mě jednou v dubnu společně odnesli
na nosítkách do lazaretu. To nebylo místo, kde se lidé léčili, nýbrž
místo, kam se prostě ukládali, aby buď zemřeli, nebo se uzdravili.
Oba moji přátelé, Pavel a Louis, nechápali, co se stalo. Ještě po
roce se Louis divil: Ten den, co jsme tě odnesli, jsi měl přes
41 horečky! Ale nebyl jsi v deliriu. Měl jsi klidnou, jasnou hlavu
a co chvíli jsi nám říkal, abychom si o tebe nedělali starosti.
Byl bych to Louisovi a Pavlovi rád vysvětlil. Nedalo se to však – a
ani dnes se to nedá – vyjádřit slovy.
Nemoc mě osvobodila od strachu. Zachránila mě před smrtí. Řekl bych, že bez ní bych nezůstal naživu. Sotva začala, vstoupil jsem do jiného světa; ach ano, při vědomí. Nemluvím nesmysly, Louis měl pravdu: podržel jsem si klidnou a jasnou hlavu. Klidnější než kdy jindy. To právě byl ten zázrak.
Prožil jsem všechny fáze nemoci, prožil jsem je s jasnou hlavou. Pozoroval jsem, jak jeden orgán mého těla za druhým vypovídá činnost nebo ztrácí kontrolu: nejdřív plíce, potom střeva, potom uši, všechny svaly a nakonec srdce, které se už jen nedostatečně stahovalo a roztahovalo a naplňovalo mě jediným mocným šelestem. Přesně jsem věděl, co to je: mé tělo se chystalo opustit tento svět. Nechtělo přejít na druhou stranu jen tak lehce. Nechtělo vůbec přejít. Cítil jsem to na bolestech, jež mi způsobovalo. Obracelo se na všechny strany, jak to dělávají hadi, které člověk přeřízl.
Říkal jsem, že smrt už byla u mne? Pokud jsem to řekl, byl to ovšem omyl. Nemoc, bolest, to ano, ale smrt ne. Naopak – zcela a plně se mě zmocnil život. Kupodivu právě život: nikdy jsem ještě nežil tak intenzívně.
Život se ve mně stal jakousi substancí. Drala se do mé klece silou, jež byla tisíckrát mocnější než já. Nebyla z masa a krve – ach, rozhodně ne – ani z myšlenek. Přiblížila se ke mně jako jasně se třpytící vlna, jako laskání světla. Pocítil jsem ji mimo své oči a své čelo, mimo svou hlavu. Dotkla se mě, obklopila mě; nechal jsem se jí unášet.
Něco však záleželo na mně: neodmítnout její pomoc. Neodmítnout dech, jímž mě obklopila. Byl to jediný boj, který jsem musel vést – těžký a současně podivuhodný boj: nesměl jsem připustit, aby mé tělo přepadl strach. Strach totiž zabíjí, kdežto radost dává život.
Zvolna jsem znovu ožíval. A když mi jednou ráno jeden soused zařval do ucha, že už nemám žádnou vyhlídku dostat se z toho a že bych se na to měl připravit, zasmál jsem se mu v odpověď přímo do tváře. Nepochopil tento smích, ale nikdy na něj nezapomněl.
8.května jsem opustil lazaret na vlastních nohou. Byl jsem vyhublý na kost, rozrušený, ale zdráv. Kromě toho jsem byl tak šťasten, že mi Buchenwald připadal jako docela přijatelné místo. Nedají-li mi chléb, budu se živit nadějí.
Tak to potom také bylo: žil jsem v táboře ještě jedenáct měsíců. Na těchto tři sta třicet dní nejvyšší nouze jsem si však neuchoval ani jedinou špatnou vzpomínku. Jakási ruka mě nesla. Jakási peruť mě chránila. Takové živé pocity není dost dobře možné pojmenovat. Ani jsem neměl zapotřebí myslet na sebe. Taková starost by mi připadala směšnou. Věděl jsem, že je to nebezpečné, a bylo to zakázané. Konečně jsem mohl pomáhat jiným. Ne vždy, ne mnoho, ale přesto jsem jim svým způsobem mohl pomáhat.
Pokusil jsem se jim ukázat, jak lze zůstat naživu. Nosil jsem v sobě takovou záplavu světla a radosti, že přetékala i na jiné. Od té doby mi už nekradli chléb ani polévku, už ani jednou. Často mě v noci probudili a vedli mě – někdy hodně daleko – do jiného bloku, abych utěšil někoho jiného.
Skoro všichni zapomněli, že jsem byl studentem: stal jsem se slepým
Francouzem
. Pro mnohé jsem byl dokonce mužem, který
nezemřel
. Stovky lidí se mi svěřovaly. Lidé se mnou chtěli
mluvit za každou cenu. Mluvili se mnou francouzsky, rusky, německy,
polsky. Dělal jsem, co jsem mohl, abych všem rozuměl. Tak jsem žil,
tak jsem přežil. Víc povědět nedovedu.
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Francouzský spisovatel a vysokoškolský profesor Jacques Lusseyran ve své knize Nalezené světlo píše sám o sobě – o svých zkušenostech z dětství a z mládí. O tom, jak v sedmi letech ztratil oči následkem úrazu, a o tom, co se mu skrz slepotu pak ukázalo; o nekonečných možnostech vnímat svět. O tom, jak mu jeho nové
viděnínejen nebránilo, ale dokonce dopomohlo založit ve Francii mnohasetčlennou odbojovou skupinu a později i nejen přežít koncentrák, ale dokázat i tam pomáhat lidem.Máme stejné možnosti rozšířit své vnímání. A máme informace, které nám Jacques Lusseyran skrz vlastní příběh zprostředkoval. Možná tedy by stačilo si je jen uvědomit; není třeba oslepnout k tomu, abychom se naučili vidět svět. Proto jsou v Léčivých myšlenkách roztroušeny ukázky z jeho knihy. Zde je jedna z nich:
………Zapomenout: to byl zákon. Bylo třeba zapomenout na všechny, kdo tu nejsou: na kamarády v nebezpečí, na rodinu, na živé i mrtvé. I na Jeana bylo třeba zapomenout. Ne abych si ušetřil bolest – bolest se ve mně stejně už nemilosrdně zahnízdila -, nýbrž abych si uchoval sílu k životu. Vzpomínky jsou příliš něžné, jsou příliš těsně vedle strachu, pohlcují energii. Je třeba žít v přítomnosti, pohltit každou vteřinu i s chlupy, nasytit se jí.
Když pak člověk dostal svůj příděl chleba, nesměl šetřit: musel jej sníst okamžitě a s chutí, sousto za soustem, jako by každý ždibec vytvářel všechnu potravu světa. A ukázal-li se sluneční paprsek, bylo třeba zcela se mu otevřít, nasát ho až na dno těla, nemyslet na to, že ještě před hodinou byla zima, že za hodinu nám bude zase zima, bylo třeba ho oslavovat. Držet se toho okamžiku jako klíště. Zadržet proud vzpomínek a nadějí. A kupodivu: žádný pocit strachu této léčbě dlouho neodolal: Odejmeme-li bolesti její dvě ozvučné desky – vzpomínky a strach – žije sice dál, ale je už z poloviny osvobozena. Je tedy třeba vrhnout se do každé minuty, jako by byla jedinou, která doopravdy existuje, a pracovat, hodně pracovat.
Koncem května jsem si našel zaměstnání. Po celou dobu, kdy tábor nespal, osmnáct hodin denně, jsem měl za úkol bojovat proti panice. Proti panice svých kamarádů i proti své vlastní. Obojí totiž bylo navzájem nerozlučně spojeno. Měl jsem za úkol prosívat válečné zprávy.
To bylo důležité. Vyjde-li Německo z války vítězně, bude po nás všech bez rozdílu veta. Bude-li Německo poraženo, ale poraženo příliš pozdě – později než příští jaro -, zůstane nás patrně naživu jen hrstka, a kdo by mohl doufat, že bude jedním z nich? Bylo to důležité také proto, že se v Buchenwaldu často lhalo. Falešné zprávy zaplavovaly tábor. Po přistání Spojenců v Normandii padla Paříž den co den. Berlín byl zničen. Hitler mrtev. Rusové před branami Lipska a Norimberka. Letecké výsadky obsadily jižní Německo a Dánsko. Nikdy se nevědělo, odkud tyto zprávy pocházejí. Nikdy se nenašel viník, který je pustil do oběhu. Všichni byli vinni, všichni je rozšiřovali. Falešné naděje, které bylo třeba uvést na pravou míru, iluze, které se ukázaly jako žvásty – to všechny ničilo, zakořeňovaly se pochybnosti a strach.
Bylo třeba jít zlu na kořen. Moji kamarádi přenesli na mne odpovědnost za informování „malého tábora“, tj. jednoho oddělení, kde bylo asi 30 000 vězňů. V každém bloku byl amplión. Jím dávalo velitelství SS, které bylo mimo tábor, své rozkazy. Po zbývající dobu byly amplióny nastaveny na německý rozhlas: na oficiální komentáře a zprávy z bojišť. Každý den jsem zprávy poslouchal od rána až do večera. Měl jsem za úkol je rozšifrovat. Zprávy z bojišť totiž byly neupřímné a nejasné. Nehlásily, kde se bojuje. Co se jim nehodilo, vypouštěly. Vykreslovaly válku ve vzduchoprázdnu. Mým těžkým a rozvahu vyžadujícím úkolem bylo rekonstruovat skutečný průběh válečných operací.
V srpnu nebyla ve zprávách po celé tři týdny ani jednou zmínka o Paříži. O ztraceném městě se nikdy nehovořilo. Bylo tedy třeba vyplnit mezery, ale člověk se nesměl zmýlit. Oznámil jsem tedy 26. srpna pád Paříže. Nepřišel jsem s tím ani brzy, ani pozdě.
Když byly zprávy rozluštěny, bylo ještě třeba je rozšířit. Chodil jsem blok od bloku. Postavil jsem se na stůl nebo na několik na sebe nastavených lavic a podával zprávu. Možná, že si myslíte, že by bylo jednodušší napsat to, co jsem slyšel, na kus papíru, přeložit do pěti nebo šesti jazyků a dát do oběhu. Bohužel jsem se však přesvědčil, že to nejde. Už bezstarostný a důvěřivý dav neví, co si počít s tím, co mu předložíme. Strachem a zoufalstvím zachvácený dav se však proti tomu vzepře jako proti útoku.
Tito lidé nepotřebovali fakta, jména a čísla: potřebovali jistotu, skutečnosti, které jdou k srdci. Dát jim je mohl jen člověk, který si stoupl před ně. Potřebovali klid, hlas. Já jsem se stal tímto hlasem.
Řekl jsem jim, že jsem zprávy sám slyšel, kdy jsem je slyšel, kde jsem je slyšel. Nejdříve jsem opakoval doslova jednotlivé německé zprávy z bojišť. Potom jsem vysvětlil, co znamenají, co pod nimi rozumím. Německy a francouzsky jsem mluvil sám. Pro ruštinu, polštinu, češtinu, maďarštinu a holandštinu jsem si opatřil pomocníky. Svou skupinu tlumočníků jsem vodil stále s sebou.
Protože jsme neměli mapy, musel jsem každý den, než jsem začal mluvit, najít člověka, který dané bojiště, ať už bylo v Haliči nebo v Ardenách, osobně znal. Názvy, postavení, vzdálenosti musely v každém případě přesně souhlasit. Především vzdálenosti: na nich závisela válka.
To všechno byl teprve úvod k mé práci. Řekl jsem už, že se v Buchenwaldu často lhalo. Jedni z nedostatku odvahu, jiní ze strachu, jiní zase z nevědomosti. Někteří ze zloby. Zažil jsem, jak si lidé vymysleli letecké útoky na města, jen pro potěšení, aby trápili někoho jiného, jehož všichni blízcí tam žili.
Jakmile byly zprávy předány, musel jsem dbát na to, aby nebyly zkreslovány. To si žádalo neustálé hlídání. Jmenoval jsem pro každý blok dva nebo tři odpovědné lidi. Jejich úkolem bylo to, co jsem říkal, správně opakovat, veřejně opravovat všechny fantastické a záludné myšlenky, především však udat ty, kdo šíří falešné zvěsti.
Některým bylo těžko v tom bránit. Věřili svým vlastním smyšlenkám! Pravda jde u člověka jedním uchem dovnitř, druhým ven, nepravda však lpí pevně jako smůla.
……….Celý den jsem měl práci. Neměl jsem už skoro čas myslet na sebe. Mohl jsem si říci, že jsem jako lékař. Vešel jsem do bloku: pocítil jsem jeho tep. Časem jsem okamžitě poznal, co se v bloku 55 nebo v bloku 61 toho dne přihodilo. Barák – to byla společná duše, společné tělo. Lidé tam byli na sebe tak natlačeni, že se od sebe skoro neodlišovali. Když na jednom konci vypukla panika, našli jsme ji o tři minuty později na druhém konci také.
Situaci v bloku jsem vycítil z hluku, který jeho tělo vydávalo, ze směsice zápachů. Je neuvěřitelné, jak rozdílně páchne zoufalství a jak důvěra: pro čich jsou to dva zcela odlišné světy. Pak jsem podle toho, jaká tam byla situace, oznámil víc nebo méně zpráv, více nebo méně v jednom ohledu, více nebo méně ve druhém. Morálka je něco tak nestálého, že ji může ohrozit jediné slovo, jediný tón hlasu.
Podivuhodné bylo, že tím, že jsem tolik naslouchal neklidu jiných, jsem se sám neklidu úplně zbavil. Byl jsem veselý, skoro stále veselý. A aniž bych chtěl, aniž bych na to myslel. To mi samozřejmě pomáhalo, ale pomáhalo to i jiným. Tolik si na to zvykli, vidět u sebe toho malého slepého Francouze s jeho veselou tváří, který klidně a hlasitě oznamuje zprávy, že ho k sobě zvali i ve dnech, kdy žádné zprávy nebyly.
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
Francouzský spisovatel a vysokoškolský profesor Jacques Lusseyran ve své knize Nalezené světlo píše sám o sobě – o svých zkušenostech z dětství a z mládí. O tom, jak v sedmi letech ztratil oči následkem úrazu, a o tom, co se mu skrz slepotu pak ukázalo; o nekonečných možnostech vnímat svět. O tom, jak mu jeho nové
viděnínejen nebránilo, ale dokonce dopomohlo založit ve Francii mnohasetčlennou odbojovou skupinu a později i nejen přežít koncentrák, ale dokázat i tam pomáhat lidem.Máme stejné možnosti rozšířit své vnímání. A máme informace, které nám Jacques Lusseyran skrz vlastní příběh zprostředkoval. Možná tedy by stačilo si je jen uvědomit; není třeba oslepnout k tomu, abychom se naučili vidět svět. Proto jsou v Léčivých myšlenkách roztroušeny ukázky z jeho knihy. Zde je jedna z nich:
Všichni jsme byli nazí. I když to fyzicky zcela nesouhlasí, přece jen to byla pravda. Žádná hodnost, žádná vážnost, žádný majetek. Vzali nám všechen vnější lesk. Každý byl redukován sám na sebe, na to, co opravdu je.
Zbožní hledali všude svou víru. Nenalézali ji, nebo z ní nalézali jen tak málo, že jim jako útočiště nemohla postačit. Musí to být strašné, když se člověk čtyřicet let považuje za křesťana a pak zjistí, že vlastně žádným není, že mu bůh už nestačí. Lidé, kteří bývali ostatními vždy váženi, se pídili po ztracené vážnosti. Z této vážnosti však nic nezůstalo. Také intelektuálové, vzdělanci, velcí hlaváči museli hodně trpět. Nevěděli, co si se svými vědomostmi počít. Nechránily je před neštěstím.
Měli jsme v Buchenwaldu své boháče. Bylo však zapeklitě těžké je v té mase objevit: neměli to nikde napsáno. Prostě byli tu, zamíchaní mezi ostatní. Měl jsem jen jednu myšlenku: rozpoznat je.
Jejich bohatství nespočívalo v odvaze. Odvaha je vždy něčím podezřelým, nebo je následkem něčeho jiného. Bohatí byli ti lidé, kteří tím nebo oním způsobem – někdy jen zřídka, v nutných případech, na jednu nebo dvě minuty – nemysleli na sebe. Byli to lidé, kteří opustili absurdní myšlenku, že koncentrační tábor znamená konec všeho, že je to kus pekla, nepatřičný trest, bezpráví, které si nezasloužili. Byli to lidé, kteří pociťovali hlad, zimu a strach jako všichni ostatní, kteří to neváhali občas říci (proč také zamlčovat takové pravdy), ale kteří se koneckonců přes to přenesli. Bohatí byli ti, kteří jako by tam ani nebyli.
…….Ani prosťáčci netrpěli, jejich vzpomínky a jejich fantazie byly zakrnělé. Žili pro přítomný okamžik, žili ze dne na den, jak to patrně dělají žebráci. Bylo to zvláštní: člověk u nich nacházel útěchu. Chuďasové, tuláci, ti, kteří nikdy neměli střechu nad hlavou – ať už to byli prosťáčci nebo lenoši, ti všichni nashromáždili všechna možná životní tajemství a nebyli nevrlí: ochotně je předávali jiným. Trávil jsem u nich celé hodiny.
…..Zbývají ještě starci. Staří Rusové a ostatní. Francouzi, Poláci, Němci. Také u nich jsem se lecčemu přiučil. Neboť všichni špatní starci, všichni lidé, kteří nedovedli být staří, zemřeli. V Buchenwaldu se hodně umíralo mezi padesáti a pětašedesáti. Byl to věk hromadných obětí. Ti, kdo přežili, byli skoro vesměs dobří.
Vlastně tu už nebyli. Pozorovali svět – a Buchenwald v jeho středu – z poněkud větší vzdálenosti. Buchenwald považovali za část velkého proudu všech věcí. U lidí nad šedesát jsem narážel už jen na radost.
Aby člověk mohl v táboře žít, musel se všeho účastnit, nemohl žít jen pro sebe. Život, zaměřený jen na sebe, neměl v tomto světě deportovaných místo. Člověk to musel překonat. Chopit se něčeho, co bylo větší než on sám. Lhostejno jak: modlitbou, umíme-li se modlit, lidským teplem, vycházejícím z někoho jiného a které mu vracíme, nebo prostě tím, že přestaneme být chtiví. Tito radostní starci byli jako tuláci: nežádali pro sebe už nic, a proto měli všechno. Účastnit se, lhostejno jak, ale účastnit se! To jistě bylo těžké; většina jich to nedokázala.
Proč mne samotného radost nikdy zcela neopustila, to vysvětlit nedovedu. Ale bylo to tak: neopustila mě. Nacházel jsem ji dokonce na zcela mimořádných místech: například v hloubi strachu. A strach mě opouštěl jako hnis vytékající z vředu, který se protrhl.
(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)
…opět moje oči slyšely čtvrtého chórického starce
an s rukama třaskavě vztaženýma do prázdna lká:
″Kdyby tak nebyl určen člověkův osud,
kdyby tak člověk nebyl ze všech stran tísněn bohy -
srdce by předběhlo ústa a vykřiklo by vše!″
(Ivan Diviš - Moje oči musely vidět
A psi hrají si s kameny a nosí
je v ústech, jako by se chtěl
z nich každý řeči naučit pro cosi,
co člověk nikdy neviděl.
(úryvek z básně Vladimíra Holana – Podzim)
Ať se děje kolem nás cokoli, neberme si to osobně. ….Potkám-li vás
na ulici a řeknu: Hej, ty seš ale blbej,
aniž bych vás znal,
není to o vás, je to o mně. Jestliže si to vezmete osobně, pak
snadno uvěříte, že jste blbec. Možná si pro sebe pomyslíte: Jak
to ví? Je snad jasnovidec, nebo to může vidět každej, jakej jsem
blbec?
Bereme to osobně, protože souhlasíme s čímkoliv, co se řekne.
Jakmile souhlasíme, prostupuje nás jed a jsme v pasti snu pekla. To,
co nás do ní zavedlo, nazýváme osobní důležitost. Osobní důležitost
neboli braní věcí osobně je maximální výraz sobectví, protože
vychází z domněnky, že všechno se týká nás
. V průběhu naší
výchovy – našeho ochočování – se učíme brát všechno osobně. Myslíme
si, že jsme za všechno zodpovědní. My, my, vždycky my!
Ale nic, co jiní lidé dělají, nedělají kvůli nám. Dělají to kvůli sobě. Všichni lidé žijí ve vlastních snech, ve vlastní mysli; nacházejí se ve zcela odlišném světě, než je ten, v němž žijeme my. Když si vezmeme něco osobně, činíme tak na základě předpokladu, že ostatní vědí, co je v našem světě, a pokoušíme se vnutit jejich světu náš svět.
I když se nějaká situace jeví jako osobní, i když nás jiní přímo urážejí, nemá to s námi nic společného. To, co říkají, co dělají, a názory, které vyjadřují, je v souladu s dohodami v jejich myslích. Jejich názory pocházejí z naprogramování, kterého se jim dostalo v průběhu ochočování.
(Don Miguel Ruiz – Čtyři dohody /Praktický průvodce osobní svobodou/)
Když si bereme věci osobně, cítíme se uražení a naší reakcí je obrana našich názorů, což vede ke konfliktům. Z něčeho nepatrného uděláme velkou aféru, protože cítíme potřebu mít pravdu a dát ostatním najevo, že se mýlí. Snažíme se pak jiné přesvědčit tím, že prezentujeme své názory. Ale cokoli cítíme a děláme, je jen projekcí našeho osobního snu, odrazem našich vlastních dohod. To, co říkáme a děláme, a názory, které máme, jsou v souladu s dohodami, které jsme uzavřeli – a tyto názory s námi nemají nic společného.
(Don Miguel Ruiz – Čtyři dohody /Praktický průvodce osobní svobodou/)
Jistota, že jsme inteligentnější než ostatní, je povážlivá už proto, že ji s námi sdílí tolik pitomců.
(Albert Camus)
Kolem nás neexistuje žádná hmota jako taková. Veškerá hmota má původ a existuje pouze jako důsledek síly, která nutí subatomární částice kmitat a udržuje na okamžik tento nanejvýš chvilkový subatomický vesmír pohromadě. Za existenci této síly je odpovědné naše vědomí a inteligentní mysl. Naše mysl je matkou veškeré hmoty.
(Max Planck, nositel Nobelovy ceny za fyziku)
Když jsem byl ještě hodně malý, chodíval jsem od chalupy k chalupě
a předstíral jsem, že ty dva kolíky, které držím v ruce náhradou za
housle a smyčec – že ty dva kolíky ze mě dělají virtuosa. Dívali se
na mě shovívavě; nicméně dávali mi za tu produkci peníze – tedy spíš
drobnější; říkali si asi: Svatá prostoto…
Nicméně už tehdy
jsem pochopil, že za umění se musí platit. A tak jsem chodil ke
stavení od stavení; ke chvále muziky – a k hanbě rodičů.
Myslím si, že bych hrál i bez těch peněz…
Toto, co vám včíl povím, není ani tak veselé, jak poučné. Život má svůj řád – společnost svoje zákony. Víme, ž zelená je zelená, že východ je tam, kde vychází slunko, a západ že je na druhé straně. S lidma jednáme tak, abysme s nima vycházali; protože - jak říkám – společnost má své zákony. Ale život taky…
A esli sme tu, tož to není proto, že to Pán Bůh dopustil, ale že to
Příroda tak chtěla. Příroda chtěla eště víc a postavila do čela
všeckého dění člověka, kerý prý je zázrakem celej tej mašinérie.
Obdařila nás rozumem, svěřila nám lásku do opatrování a řekla: Tu
vám enem pučuju. Jak uvidím, že vám zevšedněla, jak uvidím, že ve
vašich rukách otupěla – tož vám ji vezmu…
Byla tak milosrdná, že dávala aj nádavkem; jednomu víc, druhému míň. Jednomu vrchovatě, druhému – ale o tom chcu akorát mluvit.
Není snáď dědiny, kerú by příroda nepotrefila. Nevím, jak to řéct… U nás sa ten potrefený menoval Pepek. Inde je to Karoš, nebo Jórek, nebo Franta Pohni...
V čem byl iný než všeci ostatní? – Nevím vám to povědět. Snáď tým, jak furt lamentoval. Říkal si nahlas věci, keré sme si my, chytří lidi, nechávali pro sebe; tak byly pravdivé.
Esli řeknu, že slúžil jak mezek, tož sem řekl enem pravdy půl; a esli řeknu, že mu za ty služby dávali míň než žebrákovi – tož to je pravda celá.
Nekdo říkal, že je to chuďato, nekdo, že je blázen – a byli aj tací, keří říkali, že je šťastný. Co sa v tej hlavě, kerá mohla patřit stejně tak šedesátníkovi, jak šohajovi, kerý má před ascendú, co sa v tej hlavě chuntalo…?
V letním vedru lifroval na nádraží, a to bylo pěkně daleko, deň co deň zboží. Enem jednu pravidelnú zastávku věnoval studánce v polách, aby sa napil, ale aby si aj na chvílu odpočinul. Ve škarpě pod štrekú byla stojatá voda. A on sa do ní přes palach díval na všelijakú žúžel. Žáby tam skřehotaly ne enem před búřkú, a břeh byl začernalý pulcama, keří sa měli smělo k životu. A kdo šel okolo, toho slušno pozdravil. A nahlas – bár to bylo děcko… Ale do řeči sa nedával. Potom vytáhl z kapce od vesty hodinky na řetázku. Podíval sa na ciferník, kerý ukazoval furt pět minut po dvanáctej, odehnal starým černým promaštěným klobúkem muchy z čela, a šel dalej.
Tuto cestu dělal v zimě v létě aj kolikrát za deň. Říkalo sa o něm, že je hlúpý; lidi dovedú byť krutí. Pro ně byl Pepek, kerý sa nerád umýval, a v hlavě to měl pobúchané.
Nesnášal, dyž sa na něho volalo Dudy
, Lata
, Karbidka
,
Persónka
. Proč zrovna tyto slova, to nikdo nevěděl. Byli aj
tací, keří ho tým provokovali; a měli radosť, jak sa štětíl. Jak mu
nabíhaly žile na krku, jak si odepínal řemen – jak sa chystál uderit
– ale jak mu dycky klesla ruka – jak dyby byl člověk – bár mu
ubližoval – nedotknutelný. V takých momentoch otáčal hlavu bokem,
jak pes, kerý dával svojemu silnějšimu protivníkovi najevo, že sa
poddál. Hodil štranek od tragača přes chrbet, opásal řemeněm gatě –
a jel dál. Zapomínal. Příroda je milosrdná: dala mu zapomnění
nádavkem víc než tým druhým. Ponořoval sa do sebe, a jak dyby sa nic
nestalo, začal odříkávat jména železničních stanic – od Přerova až
po Břeclav. A dyž byl v pohodě, tak eště dál. Až to končilo Banja
Lukú, Suboticú a Terstem.
A jednú, bylo to o bzenecké púti, na kerú chodil rád a pravidelno, protože si tam kupoval nový řemeň, jednú sa vrátil z tejto púti, v jednej kapci zrcátko, v druhej zelený hřebeň. Taký rosničkový. Všeckým to šrotovalo hlavú, a čekali podle teho zrcátka, kerá bude ta šťastná, před kerú sa chce ukázať umytý a učesaný. Ale on ani to zrcátko ani ten hřebeň z kapce nikdy nevytáhl. Aj v tomto punktu byl zkrátka – hlúpý.
Hlúpý byl ale taky proto, že jedl enem chleba a buřt. Hlúpý byl
taky proto, že odříkával latinsky celú pobožnosť, až po Ite misa
est
, a to ve víře nebyl… A nejhlúpější, že si za žádné služby
sám neřekl…
Tak jezdíl šťastně s tragačem. Zpovědnicú mu byla studánka, a zázrakem přírody ten pohled přes palach na to vodní hemžení.
Dyž si tak na něj vzpomínám – však vzpomeňte aj vašich Pepkú – tu
mě kolikrát napadne – Dudy
, Lata
, Karbidka
,
Persónka
… To byly slova, po kerých mně naskakovala husí koža.
Kolikrát mě napadne, jaké tajemství ty slova skrývaly… Nikdy sme sa
to nedověděli.
A že na příkoří napřahoval ruku, aniž by uderil – aj v tom mu příroda dala cosi nádavkem.
Studánka dávno ztratila vodu, škarpa vyschla, chodník k nádraží
zarostl. Dudy
, Lata
, Karbidka
, Persónka
…
A proč ty hodinky na řetázku pořád ukazovaly pět minut po dvanáctej?
(Ilja Prachař - Rozmarné povídky ze Slovácka – příběh o obecním bláznovi Pepkovi)
Život není tak vážný, jak mi jej předkládá moje mysl.
(E. Tolle – Nová země)
V době, kdy jsem se setkával s lidmi jako poradce a duchovní učitel, jsem dvakrát do týdne navštěvoval jistou ženu, u níž se rakovina rozšířila do celého těla. Byla to padesátiletá učitelka a lékaři jí dávali několik měsíců života. Po dobu našich setkání jsme občas prohodili pár slov, většinou jsme však seděli ponoření do mlčení a ona tehdy zažila první záblesky vnitřního ticha, o kterém dříve, jako věčně zaneprázdněná učitelka, jakživ netušila.
Jednoho dne jsem ji však našel velmi rozrušenou a rozhněvanou. Co
se stalo?
zeptal jsem se. Ztratil se jí diamantový prsten,
který stál celý majetek, a ke kterému ji vázaly vzpomínky. Byla
přesvědčená, že ho musela ukradnout pečovatelka, která se o ni
starala několik hodin denně. Nechápala, jak může být někdo tak
bezcitný a krutý a tohle jí udělat. Ptala se mě, zda má tu ženu
usvědčit sama, anebo raději hned zavolat policii. Řekl jsem, že jí
nemohu poradit, co má udělat, ale že by možná bylo lepší, kdyby
zauvažovala nad tím, jakou hodnotu pro ni představuje ten prsten
anebo cokoli jiného v této fázi jejího života. Vy tomu
nerozumíte,
řekla. Byl to prsten po mé babičce. Nosívala
jsem ho každý den, dokud jsem neonemocněla a prsty mi nenatekly.
Je to pro mě víc než obyčejný prsten. Jak bych mohla zůstat
klidná?
Její okamžitá odpověď a zloba v jejím hlase svědčily o tom, že
stále není v sobě přítomná natolik, aby se na situaci dokázala
podívat s odstupem, oddělit reakci od události, a oboje jenom
pozorovat. Její hněv a obranný postoj byly znakem toho, že ego ji
stále ještě nepustilo ke slovu. Řekl jsem jí: Položím vám
několik otázek, ale neodpovídejte na ně hned. Místo toho zkuste
najít odpovědi v sobě. Po každé otázce udělám pauzu. Odpověď se
možná nevynoří v podobě slov.
Řekla, že mě poslouchá. Zeptal
jsem se: Uvědomujete si, že tak jako tak se toho prstenu budete
muset vzdát, a ž to může být už zanedlouho? Ubude z vás, když se
ho vzdáte? Má ztráta prstenu vliv na to, čím jste?
Po poslední
otázce následovalo několik minut ticha.
Když potom znovu promluvila, na její tváři se už objevil úsměv a
zdálo se, že se uklidnila. Díky poslední otázce jsem si
uvědomila něco důležitého. Odpověď jsem nejdřív hledala ve své
mysli a moje mysl říkala: ´Ano, je to tak, jsi ochuzená.´ Potom
jsem si otázku položila znovu: ´Ubude ze mě?´ Tentokrát jsem se
pokusila odpověď spíš vycítit než o ní přemýšlet. A najednou jsem
ucítila Bytí svého Já. Nikdy předtím jsem něco takového nezažila.
Když tedy umím tak silně procítit to, že Jsem, tak potom, ten, kdo
jsem, neztratil vůbec nic. Ještě stále to cítím. Je to něco
pokojného, ale přitom nesmírně živého
To je radost z Bytí
, řekl jsem. Cítíte ji jenom tehdy,
když vystoupíte ze své hlavy. Bytí se dá jen procítit. Nedá se
pomyslet. Ego o něm neví, protože ego se skládá z myšlenek.
Hodnota toho prstenu ve skutečnosti existovala jen ve vaší hlavě
jako myšlenka, kterou jste si pletla se svým Já. Domnívala jste
se, že vaše Já nebo nějaká jeho část se nachází v tom prstenu.
Jestliže ego není schopné procítit Bytí, ve všem za něj hledá
náhradu, ku které se potom připoutává. Předmětů si samozřejmě
můžete vážit, můžete se o ně starat, měla byste ale vědět, že když
se k nim připoutáte, ke slovu se dostává ego. Ve skutečnosti však
nejste připoutanák nějakému předmětu, ale k myšlence, která v sobě
zahrnuje ´já´, ´mne´anebo ´moje´. Když se s nějakou ztrátou úplně
smíříte, překonáte ego a vynoří se to, čím ve skutečnosti jste,
vaše vědomé Já.
Teď už rozumím Ježíšovým slovům, které mi dřív nedávali moc
smyslu
, řekla žena a dodala: Tomu, kdo by se chtěl s tebou
soudit o košili, přenech i svůj plášť.
Přesně tak,
řekl jsem. Neznamená to, že byste nikdy
neměla zamykat dveře. Spíš jde o to, že umět se něčeho vzdát
svědčí někdy o o mnoho větší síle, než kdybyste o danou věc
všemožně bojovali.
V průběhu posledních několika týdnů života její tělo sice zesláblo, ale čím dál víc zářila, jako kdyby jím pronikalo světlo. Vzdala se svého vlastnictví, některé věci věnovala pečovatelce, o níž si myslela, že jí ukradla prsten, a s každým věnovaným předmětem se její radost jen prohlubovala. Potom, když zemřela, zavolala mi její matka a mezi řečí poznamenala, že ztracený prsten se našel v lékárničce v koupelně. Že by byla pečovatelka prsten vrátila, nebo tam byl po celou tu dobu? To se už nedozvíme. Jednu věc však víme určitě. Život poskytuje člověku takové zážitky, které usměrňují rozvoj jeho vědomí. A jak víme, že potřebujeme právě ten či onen zážitek? No přece tak, že ho prožíváme v této chvíli.
Je tedy nesprávné být hrdý na své vlastnictví nebo závidět lidem,
kteří toho mají víc? Ne zcela. Pocit hrdosti, potřeba vyniknout,
představa, že jsme lepší, když máme víc
, nebo horší, když
máme méně
, nejsou ani zlé, ani dobré – jsou to jednoduše
projevy ega. Ego není zlé; je jen nevědomé. Když začnete pozorovat
vlastní ego, postupně ho překonáte. Neberte svoje ego příliš vážně.
Když si všimnete, že se chováte egoisticky, zasmějte se. Klidně i
nahlas. Jak se mohlo lidstvo nechat ovládat tak dlouho? Především
nezapomínejte na to, že ego není osobní. Není tím, čím ve
skutečnosti jste. Budete-li považovat ego za osobní problém, bude to
opět jen projevem ega.
Myslíte-li si, že jste osvícení, zkuste strávit týden se svými rodiči…
(Ram Dass)
Jednou se zeptal muž Šrí Nisargadatty:
Maharadži, tvá slova velmi hluboce rezonují uvnitř mého srdce.
Cítím jejich sílu a poznávám, že jsou pravdivá. Ale pokud mám být
upřímný v popisu svého prožitku, musím přiznat, že během celého
mého života neustále zažívám utrpení!
A Maharadž odpověděl: Ne,
to není pravda. Ty neprožíváš utrpení; ty trpíš prožíváním!
Mohl bys, Mooji, k Nisargadattovým slovům říci víc?
Povím ti příběh.
Jeden muž šel s velkou bolestí za doktorem.
Jak vám mohu pomoci?, zeptal se ho doktor.
Bolí mě všechno,řekl ten muž.Kdykoli se toho dotknu,vysvětloval, dotýkaje se prstem místa poblíž srdce,to bolí!. -A když se ho dotknu, dodal a dotkl se nosu -au! - také bolí!.Doktor se na něj zmateně díval, jak pokračuje.
Když si zmáčknu tadyřekl ten muž a zatlačil si na žaludek,bolí to jako sto čertů!. Pak se muž naklonil k doktorovi a prstem se dotkl jeho očního víčka.Auuu!, zařval znovu.Pak provedl doktor komplexní vyšetření. Nakonec doktor prohlásil:
Pane, neshledal jsem nic zvláštního s oblastmi, co jste mi ukázal. Ale vaším problémem je zlomený prst.
‚Já‘ je tím prstem. Kamkoli se ‚já‘ pohne, tam je vždy potíž. Toto
‚já‘ je ego: Mám rád to a nemám rád ono.
Čehokoliv se v
nevědomosti dotkne, působí sobě i druhým bolest. A přeci si
představuje, že je ta bolest působena ‚druhými‘. Jakmile je skrze
milost realizováno, že ‚já-ego‘ je příčinou utrpení a že ego je
snem, trápení končí.
Identifikace s tímto ‚já‘ je kořenem utrpení. Jakmile si začneš vybírat, co by jsi měl prožívat - trpíš. Jakmile si vybíráš od koho by jsi se měl učit - trpíš. Pokud si takto neustále interpretuješ jak věci jsou nebo jaké by měly být, co si zasloužíš a co nikoli - trpíš. Kdykoli je zde pýcha, připoutání, soudy a touhy, ihned je zde i bolest. Když se probudíme z nevědomosti do naší přirozenosti - trápení je pryč.
Mooji- Před Já jsem
V jedné době mého mládí ve mně probouzeli soucit žebráci a jejich vředy. Najímal jsem pro ně ranhojiče a nakupoval balzámy. Karavany mi přivážely z jednoho ostrova zlaté masti, po nichž kůže znovu přirůstá k masu. To všechno až do dne, kdy jsem pochopil, že si na svém zápachu zakládají jako na vzácném přepychu, kdy jsem je přistihl, jak se škrabou a pomazávají lejnem, jako by hnojili zemi, aby z ní vydobyli purpurový květ. Chlubili se jeden druhému svou hnilobou, byli pyšní na almužny, které dostali, neboť ten, kdo vydělal nejvíc, připadal sám sobě jako velekněz, vystavující tu nejkrásnější modlu. Pokud svolili poradit se s mým lékařem, pak jen v naději, že ho ohromí morovým zápachem a velikostí svého vředu. Mávali svými pahýly, aby si vydobyli místo ve světě. A přijímali léčbu jako poctu, polichocen si nechávali čistit a omývat údy, ale sotvaže nemoc zmizela, připadali si náhle bezvýznamní a jaksi zbyteční, neboť už svým tělem nic neživili. A první jejich starostí bylo vzkřísit znovu vřed, který v nich žil. A vyšňořeni opět nemocí, vítězoslavní a marniví se vraceli s miskou v ruce zpátky na cestu karavan, aby tu ve jménu svého nečistého boha vydírali pocestné.
(Antoine de Saint-Exupéry – Citadela)
Byla i doba, kdy jsem měl soucit s mrtvými. Domníval jsem se, že člověk, kterého obětuji v poušti, upadá v beznadějnou samotu. Neměl jsem ještě potuchy, že není samoty pro toho, kdo umírá. V té době jsem ještě neznal jejich odevzdanost. Potom jsem však zažil, jak sobec nebo lakomec, kdykoli ochotný křičet, že ho okrádají, v poslední hodince žádal, aby se kolem někoho shromáždili jeho blízcí, a s pohrdavou rovností jim rozděloval majetek jako bezcenné hračky dětem. Nebo jak raněný ve chvíli, kdy byl skutečně zlomen, odmítl jakoukoli pomocnou ruku, protože by to mohlo být pro jeho druhy nebezpečné, ačkoli jindy by ve zcela nepatrném ohrožení malomyslně křičel o pomoc. Podobné sebezapření obdivujeme. Já však i tady nalezl jen skrytou známku pohrdání. Vím, že se člověk dokáže podělit o polní láhev, třebaže sám už usychá v slunci, anebo o kůrku chleba v nejhorším hladu. Hlavně však proto, že už je nepotřebuje, a tak s královskou lhostejností nechává kost ohryzat druhému.
…Avšak koho si vybrala smrt, kdo už jen zvrací krev nebo si přidržuje vnitřnosti, ten jediný odhaluje pravdu – že totiž hrůza ze smrti neexistuje. Vlastní tělo mu náhle připadá jako zbytečný nástroj, který dosloužil a on ho odhazuje. Zničené tělo, které se ukazuje ve svém opotřebení. A když to tělo žízní, pro umírajícího už je to jen žízeň, jíž bude dobré se zbavit. A zbytečné je všechno, co mu kdy patřilo, co zdobilo, živilo, oslavovalo to zpola cizí tělo, z něhož je už jen jakési domovní příslušenství, něco jako osel přivázaný ke kůlu.
V tu chvíli nastává agónie, a to už se vědomí jen kolébá, jak je střídavě vyprazdňují a zase naplňují vlny paměti. Odcházejí a přicházejí jako odliv a příliv a odnášejí a zase přinášejí veškerou zásobu obrazů, ulity vzpomínek, mušle znějící veškerými kdy zaslechnutými hlasy. Zvednou se, zalijí poznovu srdeční řasy a všechny city zase ožijí. Ale obratník už chystá rozhodující odliv, srdce se vyprázdní a vlny i se všemi svými zásobami se navrátí v Boha.
Ano, viděl jsem, jak lidé před smrtí utíkali, už předem zděšeni tím setkáním. Avšak neklamte se, nikdy jsem neviděl, že by propadl hrůze ten, kdo umírá.
(Antoine de Saint-Exupéry – Citadela)
Znal jsem jednoho starého zahradníka, a ten mi vyprávěl o svém příteli. Než je život rozdělil, žili dlouho jako dva bratři, popíjeli spolu večer čaj, světili stejné svátky, a když potřebovali poradit nebo se svěřit, chodili jeden za druhým. Mnoho co říci si samozřejmě neměli, spíš je bývalo vidět, jak se po práci procházejí a mlčky si prohlížejí květiny, zahrady, nebe a stromy. Ale když jeden z nich potřásl hlavou a dotkl se prstem některé rostliny, hned se sehnul i druhž a také potřásl hlavou, neboť poznal stopu housenek. A z rozvitých květů měli oba stejné potěšení.
Ale stalo se, že jakýsi kupec jednoho z nich najal, aby po několik týdnů provázel jeho karavanu. Přepadli je však lupiči, a různé životní náhody, války mezi říšemi, bouře, ztroskotání, neštěstí, smutky a sháňka živobytí potom tím člověkem smýkaly po dlouhá léta jako moře sudem, až ho od zahrady k zahradě dostrkaly na druhý konec světa.
Po létech tichého stáří dostal můj zahradník náhle od svého přítele
dopis. Ví bůh, kolik let ten dopis putoval. Ví bůh, jaké poštovní
cesty, jací jezdci, lodě, karavany ho s vytrvalostí mořských vln
postupně dopravili až k jeho zahradě. A jak byl toho rána všecek
rozzářen štěstím, o něž se toužil podělit, prosil mne, abych si ten
dopis přečetl. Jako kdyby mi nabízel k přečtení báseň, a napjatě
sledoval mou tvář, jak mne ta četba vzruší. A bylo tam ovšem jen pár
slov, neboť oba zahradníci ovládali mnohem lépe rýč než pero. Četl
jsem prostě toto: Dnes ráno jsem prořezal růžové keře…
A
když jsem se zamyslel nad tím podstatným, které tu zřejmě nebylo k
vyslovení, potřásl jsem hlavou, stejně jak by to udělali oni.
Od té chvíle neměl můj zahradník klidu. Mohls ho slyšet, jak se
vyptává na zeměpis a plavbu, na kurýry, karavany a války mezi
říšemi. Po třech letech jsem náhodou posílal jakési poselství na
druhý konec země. Dal jsem svého zahradníka zavolat: Můžeš
napsat svému příteli.
Trochu na to doplatily mé stromy a
zelenina v zahradě a housenky teď měly hotové hody; začal totiž po
celé dny vysedávat doma s povystrčeným jazykem, jako dítě nad
úlohou, čmáral a škrtal a začínal znovu a znovu, neboť věděl, že
potřebuje říci cosi naléhavého a že se musí svému příteli tlumočit
celý, v celé své pravdě. Potřeboval vybudovat svou vlastní lávku
přes propast a skrze prostor a čas dosáhnout oné druhé části sebe
sama. Potřeboval vyslovit svou lásku. Konečně mi celý zrudlý přinesl
svou odpověď a zase s napětím sledoval mou tvář, aby spatřil odlesk
oné radosti, kterou se tentokrát rozzáří adresát, a aby tak
vyzkoušel sílu svých důvěrných sdělení. A já jsem četl v jeho
pečlivém a neobratném rukopise, který byl jako hluboce přesvědčená
modlitba (a skutečně to bylo také to nejdůležitější, co mu mohl
říci, neboť tak jako stařenám, které si ničí oči nad kmitající
jehlou, aby ověnčily svého boha, i jemu šlo hlavně o to, zač se
směňoval), tato prostá slova: I já jsem dnes ráno prořezal
růžové keře…
Když jsem to přečetl, zmlkl jsem a zamyslel se
nad tím podstatným, které se mi začínalo jevit už lépe, neboť aniž
to věděli, Pane, ti dva oslavovali Tebe, nad svými růžovými keři se
spojovali v Tobě.
(Antoine de Saint-Exupéry – Citadela)
Když bude nevzdělanec převracet v rukou korán a potěžkávat ho, prohlížet kresbu písmen a zlato iluminací, nikdy tím nezachytí podstatné. Protože podstatným tu není nicotný předmět, nýbrž božská moudrost. Tak jako není na svíci podstatný vosk, který zanechává stopu, nýbrž světlo.
(Antoine de Saint-Exupéry – Citadela)
A zvyky jsou v plynutí času totéž co domov v prostoru. Je dobré, když nám plynoucí čas nepřináší pocit opotřebování a zmaru, nýbrž naplnění. Je dobré, je-li čas stavbou.
(Antoine de Saint-Exupéry – Citadela)
Podstatu karavany odhalíš, když se karavana octne v nesnázi. Nehleď na marný šum hlasů a dávej pozor: když se jí položí do cesty propast, obejde ji, když před ní vyroste skála, vyhne se jí, když je písek moc jemný, zamíří tam, kde je tvrdý, ale vždycky se zase vrátí do původního směru. Když praská v solném údolí sůl pod váhou břemen, pohleď jak se všichni činí, jak pomáhají zvířatům z bláta a tápavě hledají pevnější vrstvu, ale i tentokrát se zase rychle a pořádku navrátí v původní směr. Když sklouzne nějaký náklad, lidé se zastaví, posbírají rozbité bedny, naloží je jinam, přitáhnou uzel skřípějícího provazu, aby je lépe upevnili, a zase pokračují stejnou cestou. Někdy se stane, že vůdce zemře. Obklopí ho. Potom ho zahrabou do písku. Začnou se dohadovat. Nakonec dosadí nového vůdce a zase vykročí za stejnou hvězdou. A tak se karavana pohybuje stále tím jedním nutným směrem, kterým je ovládána. Je jako kámen, který se sune po neviditelném svahu.
(Antoine de Saint-Exupéry – Citadela)
Městští soudci jednou odsoudili jakousi mladou ženu pro nějaký zločin a dali ji přivázat v poušti ke kůlu, aby tu na slunci vysvlékla svou něžnou tělesnou schránku.
A teď ti ukážu, k čemu směřují lidé,
řekl otec.
A vzal mě zase na koně.
Zatímco jsme jeli, přes mladou ženu se překlonil den a slunce pilo její teplou krev, sliny i pot z podpaží. I vláhu světla z očí. Když jsme s otcem dojeli na okraj vyhrazené pláně, snášelo se už krátké milosrdenství noci a žena čněla u paty skály bílá a nahá, křehčí než stéblo, které se živilo vláhou a teď je odříznuto od hutných vodních zásob, hluboce mlčících pod zemí. Lomila rukama jako popínavý stvol, který už praská v ohni, a usedavě volala k Bohu o smilování.
Poslechni si ji,
řekl otec. Odhaluje podstatné…
Ale já jsem byl dítě a měl jsem strach:
Možná, že trpí,
řekl jsem, a možná se i bojí…!
Bolest a strach jsou nemoci chléva, příslušející pokornému
stádu,
řekl otec. Ona je přesáhla. Odhaluje pravdu.
Slyšel jsem ji, jak naříkala. Zajatá v noci bez hranic, přivolávala večerní lampu v domě, světnici, která by jí zase navrátila celistvost, dveře, jež by se za ní pevně zavřely. Vydána všanc vesmíru bez tváře, volala po dítěti, jež člověk před spaním obejme, po dítěti, které je trestí světa. Vystavená na pusté pláni každému, kdo jde kolem, zpívala o známém, uklidňujícím zvuku manželova kroku večer na prahu. Rozprostřená v nesmírno bez jediného záchytného bodu, prosila, aby jí vrátili hráze, v nichž jediných lze existovat, ten jeden jediný uzlíček vlny, aby ji učesala, misku, aby ji umyla,dítě, aby je uspala, to jedno jediné a žádné jiné. Zpitá večerní modlitbou spolu s ostatní vsí, dovolávala se svým nářkem věčnosti domova.
Když odsouzené sklesla hlava na rameno, vysadil mě otec zase na koně. A ujížděli jsme pryč.
(Antoine de Saint-Exupéry – Citadela)
… Neboť tak jako o stromu, ani o člověku se nic nedozvíš, pokud ho rozložíš v jeho trvání a rozdělíš v jeho různosti. Strom není nejprve semeno, pak stvol, pak pružný kmen a nakonec mrtvé dřevo. Máš-li ho poznat, nesmíš ho dělit. Strom je síla, která se pozvolna snoubí s nebem. A tak je to i s tebou, můj malý človíčku. Bůh ti dal život, dává ti růst, plní tě postupně touhami, smutky, radostmi, bolestmi, hněvem i odpuštěním, a pak tě navrací v sebe. Ty ale nejsi jednou školák, pak manžel, jednou dítě, pak stařec. Jsi ten, kdo se naplňuje. A dokážeš-li pochopit, žes větví, která se houpe, jsouc pevně připoutána k palmě, pak ve svém pohybu okusíš věčnost. A všechno kolem tebe stane se věčným.
(Antoine de Saint-Exupéry – Citadela)
Zakazuji se ptát, neboť vím, že není odpovědi, jež by uhasila žízeň. Kdo se ptá, hledá především propast.
(Antoine de Saint-Exupéry – Citadela)
Trestám neklid, který žene zloděje k zločinu, protože dovedu v zlodějích číst a vím, že je nemohu spasit, zbavím-li je bídy. Myslí si, že touží po cizím zlatě, ale mýlí se. Zlato se skvěje jako hvězda. A jejich láska, neznalá sebe samé, jde jenom za tím světlem, a to se nikdy nedá polapit. Jdou od odlesku k odlesku a rabují statky, které k ničemu nejsou, jako kdyby chtěl blázen polapit měsíc a nabíral by černou vodu ze studně, v níž se zrcadlí. Jdou a házejí ten nanicovatý nakradený popel do krátkého ohně radovánek. A bledí jako před milostnou schůzkou, strnulí strachem z poplachu vracejí se opět na svá noční stanoviště a domnívají se, ž někde tady je uloženo to, co je snad jednou naplní.
……Lásce je třeba předmětu. Jen toho mohu zachránit, kdo miluje, čím je, a koho lze nasytit.
Proto také uzavírám ženu do manželství a cizoložnou manželku dávám kamenovat. Chápu zajisté její žízeň a vím, jak veliká je přítomnost, které se dovolává. Umím v ní číst, když stojí večer, v době otevřené zázrakům, opřená na terase, ze všech stran obklopená širým obzorem a vydaná mukám své něhy jako osamělému katu.
Cítím ji, jak se všecka chvěje, vyvržená sem jako pstruh na písek, a čeká na sytivou plnost mořské vlny, na modrý kabát kavalíra. Obrací se svým voláním do širé noci. Aby je vyslyšel kdokoli, kdo se objeví. Marně však bude střídat jeden kabát za druhým, nikdo se nenajde, kdo by ji naplnil. Jako když volá břeh, aby se na něj rozlily osvěžující vlny moře, a vlna vlnu střídá donekonečna. A jedna za druhou mizí. K čemu by tedy bylo, kdyby zákon dovoloval měnit manžela. Kdo kolem lásky rád jen krouží, ten nikdy nezažije skutečné setkání…
Zachránit mohu jen tu ženu, která je schopná se uskutečnit a uspořádat okolo vnitřního dvora, tak jako narůstá cedr okolo svého zrna a košatí se ve svých mezích. Zachránit mohu jen tu, která nemiluje v první řadě jaro, nýbrž uspořádání určitého květu, v němž je jaro uzavřeno. Která nemiluje v první řadě lásku, nýbrž tu a tu určitou tvář, do níž se láska oblékla.
Pro onu manželku rozptýlenou do večera znám proto buď smrt nebo pouta. Určím jí hranice v podobě ohřívadla a kotlíku a mísy ze zlaté mědi, aby v tom seskupení pozvolna odhalila určitou tvář, kterou pozná, která jí bude blízká, určitý úsměv, patřící jen sem. Tak se jí pomalu objeví Bůh. Bude tu křičící dítě, aby je nakojila, vlna pro její prsty, aby ji učesala, bude tu oheň, aby ho rozdýmala. Od toho okamžiku bude spoutaná a připravena sloužit. Neboť jsem ten, kdo kolem vůně buduje schránku, aby se nerozptýlila. Jsem zvyk, jenž přináší ovoce. Jsem ten, kdo nutí ženu, aby nabyla tváře a existovala, abych později nepředal Bohu pod jejím jménem jen slabý, větrem rozvátý povzdech, nýbrž určitou horoucnost, určitou něhu, určitou bolest…
……poznal jsem totiž, že člověk je zcela podoben citadele. Rozboří zdi, aby dosáhl svobody, ale zbude z něho jen stržená a hvězdám otevřená pevnost. A vyvstane úzkost z nebytí. Nechť vystaví svou pravdu na vůni pražícího se révoví nebo na ovci, kterou je třeba ostříhat. Pravdu je třeba hloubit jako studnu. Rozptýlenému pohledu se ztrácí obraz Boha. A mnohem víc než cizoložná manželka, otevřená příslibům noci, toho ví o Bohu moudrý člověk, který našel svou celistvost a nezná nic než váhu rouna.
Citadelo, vystavím tě v srdci člověka.
…Je čas tvoření, ale je také čas pro stvořené. Je čas šarlatového blesku, který protrhne nebeské hráze, ale je také čas cisteren, do nichž se protržené vody shromáždí. J0471e čas dobývání, ale pak přichází čas trvání říší: a já, služebník boží, miluji, co je věčné. Nenávidím to, co se mění. Zacpávám ústa člověka, jenž se v noci zvedá a vrhá do větru svá proroctví jako strom zasažený nebeskou setbou, který se láme a praská a zapálí svým ohněm les. Děsí mne, když se Bůh hýbe. Jen ať zase usedne nehybný na věčnosti! Neboť je čas geneze, ale je také čas, šťastný čas, zvyku!
(Antoine de Saint-Exupéry – Citadela)
Držím svou ruku nad tím, kdo po svém předku pěvci podědil anonymní báseň a sám ji recituje dál a sám se dál mýlí, a tak jí přidává svou šťávu, svůj otisk, svou pečeť.
(Antoine de Saint-Exupéry – Citadela)
Zákon mnou přikázaný je cosi jako tvar zdí a rozložení nábytku v
mém domě. Hlupák mi přišel říci:Zbav nás svého útlaku a staneme
se většími.
Věděl jsem však, že by tím především ztratili
vědomí určité tváře, a tím, že by ji přestali milovat, i vědomí sebe
samých, a proto jsem se rozhodl obohatit je o tu lásku i proti
jejich vůli. Neboť mi navrhovali, aby se jim tam lépe procházelo,
strhnout zdi otcova paláce, kde každý krok měl smysl.
Bylo to rozlehlé obydlí s jedním křídlem vyhrazeným pro ženy a
skrytou zahradou, kde zpíval vodotrysk. (A takto přikazuji vybudovat
srdce každému domu, aby tam bylo možné něčemu se přibližovat a
něčemu vzdalovat. Aby tam bylo možné vcházet i vycházet. Protože
jinak by člověk nebyl nikde. A jestliže člověk není, rozhodně to
neznamená, že je svobodný.) Také tam byly stodoly a chlévy. Stalo se
někdy, že stodoly byly prázdné a chlévy bez dobytka. Otec však
zakazoval, aby se jedněch použilo místo druhých. Stodola,
říkal, je především stodola, a jestliže přestaneš vědět, kde
jsi, pak už nebydlíš v domě. Nezáleží na tom,
říkal také, je-li
užitek větší nebo menší. Člověk není dobytek na výkrm a láska pro
něj znamená víc než užitek. Nemůžeš milovat dům, který je bez
tváře a kde kroky nemají smysl.
Byl tam sál vyhrazený jen pro velká poselstva a jeho dveře se otvíraly pouze v den, kdy na obzoru vyvstal písečný prach zvířený jezdci a v dálce se objevily rudé praporce rozvlněné větrem jako moře. Pro drobná, bezvýznamná knížata zůstával zavřený. A byl tam jiný sál určený soudu a jiný pro mrtvé. A jeden pokoj byl prázdný a nikdo nikdy neodhalil, k čemu je – a možná k ničemu, jen k tomu, aby upozornil, že existuje tajemství, a že nikdy nelze všechno proniknout.
Po chodbách běhali otroci s břemeny a odhrnovali těžké závěsy, které jim klouzaly po ramenou. Stoupali do schodů, otvírali dveře a po jiných schodech kráčeli zase dolů, a podle toho, jak se přiblížili anebo vzdálili ústřednímu vodotrysku, hleděli se chovat více či méně tiše, až potom na hranicích ženského království znejistěli jako stíny, neboť by je stálo život, omylem tam vstoupit.
……Slyším, jak hlupák říká: Kolik promarněného místa, kolik
nevyužitého bohatství, kolik pohodlí, ztraceného z nedbalosti! Ty
zbytečné zdi je třeba zbourat a zrušit ty strmé schody, po kterých
se tak špatně chodí. Pak bude člověk volný.
A já mu odpovím: Potom
se lidé promění v dobytek na trhu a ze strachu, aby se nenudili,
začnou si vymýšlet stupidní hry, jež budou zase podléhat
pravidlům, ale ta pravidla budou postrádat velikosti. Protože
palác může být půdou poezie. Jakou však napsat báseň nad nicotnou
hrou v kostky? Ještě dlouho by možná žili ze stínu těch zdí,
jejichž nostalgickou připomínku by jim přinášely básně, pak by
však zmizel i stín a přestali by básním rozumět.
A v čem by
potom našli potěšení?
Podobně by byl člověk ztracen v týdnu, který by neměl dny, anebo v roce, který by neměl svátky, který by neměl tvář. A podobně i člověk bez řádu, který by žárlil na svého souseda, kdyby ho soused v něčem převyšoval, a hleděl by ho strhnout na svou úroveň. Kdyby lidé vytvořili takový nehybný močál, jakou radost by potom měli?
Nenávidím proto ironii, neboť není z člověka, nýbrž z darmochleba.
Darmochleb říká: Jinde vypadají vaše zvyky jinak. Proč je tedy
nezměnit?
Tak jako by řekl: Kdo vás nutí ukládat sklizeň
do stodoly a stádo zahánět do chléva?
Ale je to on sám, kdo se
dal oklamat slovy, neboť neví nic o tom, co slova nemohou zachytit.
Neví, že lidé bydlí v domě.
A jeho oběti začnou dům bourat, protože už ho nepoznávají. Tak lidé promrhají to nejvzácnější, co mají: smysl věcí. A připadají si báječní, když o svátcích nedodržují zvyky, když zrazují své tradice a slaví nepřítele. Jistěže při té svatokrádeži v nitru přece jen cosi pociťují. Pokud je to ještě svatokrádež. Pokud je to ještě vzpoura proti čemusi, co na ně vyvíjí určitý tlak. A žijí z toho, že jejich nepřítel ještě dýchá. Stín zákonů jim dosud vadí natolik, aby měli pocit, že jsou proti zákonům. Brzy však zmizí i stín. A oni už potom nepocítí vůbec nic, protože zapomněli i na to, jak chutná vítězství. A zívají. Proměnili palác v tržiště, ale když vyprchala radost z toho, že tady mohou hulvátsky dupat, nevědí náhle, co na tom tržišti dělají. A začnou neurčitě snít o stavbě domu s tisíci dveřmi, se závěsy, jež kloužou po ramenech, s lenivými předpokoji. A dokonce sní i o tajné místnosti, která by vtiskla tajemství celému obydlí. A nevědomky, protože už na něj zapomněli, oplakávají otcův palác, kde měl každý krok smysl.
(Antoine de Saint-Exupéry – Citadela)
Příbytku člověka, jak by bylo možné založit tě na rozumové úvaze? Kdo by tě mohl vybudovat cestou logiky? Existuješ i neexistuješ. Jsi i nejsi. Jsi složen z různorodých látek, ale kdo tě chce poznat, musí tě objevit. Jako kdyby chtěl člověk poznat svůj dům, a proto by ho zboural. Zbude mu hromada kamení, cihel a tašek, ale ten chládek, ticho a soukromí, které v nich nacházel, už nenajde a nebude vědět, co si s tou hromadou cihel a kamení a tašek počít, neboť tu bude chybě objevitelský duch, který jim vládl, srdce a duše stavitele. Neboť kameni chybí srdce a duše člověka.
Já vedu lid. Jsem vládce. Na mně leží odpovědnost. A na nich žádám, aby mi pomáhali. Pochopil jsem, že vládcem není ten, kdo zachraňuje druhé, nýbrž ten, kdo je žádá, aby byl od nich zachráněn. Neboť jednota, kterou jsem vydobyl z ovcí a koz a příbytků a hor, je založena na mně, na obraze, který v sobě nosím. A oni se do něho zamilují, jako by před nimi rozepjal v slunci své svěží paže jakýsi mladý bůh, kterého zprvu nepoznali. A náhle milují i dům, který jsem vytvořil podle své touhy. A skrze dům i mne, stavitele. Tak jako člověk nemiluje na soše hlínu, cihlovou červeň anebo bronz, nýbrž sochařův postup. A připoutává svůj lid k domovu, aby ten domov poznávali. A nebudou ho znát, dokud ho nenapojí vlastní krví. Dokud ho nevyzdobí vlastními oběťmi. Budou mu muset obětovat všechno až po krev, po vlastní tělo, protože jejich smysl bude spočívat v něm. Potom ta božská stavba dostane pro ně tvář a nebudou ji moci nepoznat. A pocítí k ní lásku. A jejich večery budou naplněny horoucností. A jednou, až začnou synové otvírat oči a uši, první starostí otců bude odhalit jim onu tvář, aby se nepropadla v rozličnost věcí.
Přeji si proto, aby hlavní žebroví lodi pevně sklenuli. Stavba lidí. Neboť okolo lodi je slepá příroda, dosud beztvará a plná síly. A kdo zapomene na sílu moře, tomu se může dostat klidu až přespříliš.
Domnívají se, že příbytek, který jim byl dán, je absolutní sám o sobě. Natolik se stává samozřejmým, co bylo jednou ukázáno. Když člověk bydlí na lodi, přestává vidět mře. Anebo když je zahlédne, je to jen ozdoba lodi. Taková je moc ducha. Moře se mu zdá stvořené k tomu, aby unášelo loď.¨
Klamou se však. Určitý sochař¨jim ukázal v kameni určitou tvář. Ale jiný jim mohl ukázat jinou. Ostatně znáš přece souhvězdí: toto je Labuť. Někdo by ti v ní ukázal ležící ženu. Ale přichází pozdě. Už nikdy neunikneme Labuti. Objevená Labuť nás drží v moci.
Ale považovat ji omylem za absolutní znamená přestat ji chránit. A já vím, odkud mne ohrožuje hlupák. A žonglér. Ten, který příliš lehkými prsty modeluje tváře. Kdo vidí do hry, tomu se ztrácí smysl panství. Dávám ho proto zajmout a rozčtvrtit. Jistěže ne vůli právníkům, kteří mi dokazují, že je v neprávu. V neprávu totiž není. Nemá však ani pravdu, a já mu proto nedovolím, aby se považoval za chytřejšího, bližšího pravdě než moji právníci. Neprávem si totiž myslí, že má pravdu. Neboť i on vydává nové, pomíjivé a třpytivé výtvory vlastních rukou za absolutní, ale chybí jim váha, čas, prastarý řetěz víry. Jeho stavba se dosud neuskutečnila. Má ano. A proto odsuzuji kejklíře, a tím zachraňuji svůj lid od hniloby.
Neboť ten, kdo přestane být pozorný a zapomene, že bydlí na lodi, je už předem odzbrojen a brzy spatří, jak se moře vzedme a smete svou vlnou jeho hlupácké hříčky.
(Antoine de Saint-Exupéry – Citadela)
A byl tu člověk, který se dovedl tak vážně usmát, že se tím celý dával… a jiný se zase nudil a neměl tušení, že to je z úzkosti anebo z nepřítomnosti Boha.
(Antoine de Saint-Exupéry – Citadela)
A člověku, jehož jsem našel, jak se opírá bledý o trám a skrze silnou ucpávku naslouchá zakázanému hlasu moře: ″Běž do podpalubí spočítat mrtvé ovce. Když jsou tak poděšené, snadno se stane, že jedna druhou zadusí…″
Odpověděl:
″Bůh hněte moře. Jsme ztraceni. Slyším, jak hlavní žebra lodě praskají… Ty nemá nikdy být slyšet, neboť jsou základ a výztuž. Stejně tak svěřujeme základům zeměkoule své domy a řady olivových palem a něhu chundelatých ovcí, které za večera zvolna přežvykují boží trávu. Je dobré pečovat o palmy, ovce a jídlo a lásku v domě. A špatné je, když nás leká sám základ. Když to, co je hotové, začne být znovu tvarováno. A teď začíná hovořit to, co má mlčet. Co se z nás stane, jestliže začnou blekotat hory? Já to blekotání jednou slyšel a nikdy na ně nezapomenu…″
″Jaké blekotání?″ řekl jsem.
″″Kdysi, pane, jsem bydlel ve vsi postavené na klidném temeni kopce, pevně zasazené mezi nebem a zemí, ve vsi zbudované, aby trvala. A také trvala. Roubení studní, kamenné prahy, oblý lem kašen se dlouhým užíváním nádherně leskly. Jedné noci se však v našich podzemních základech cosi probudilo. Pochopili jsme, že nám země pod nohama ožila a kypí. Co bylo hotové, začalo být znovu tvarováno. A dostali jsme strach. Nebáli jsme se ani tak o sebe, jako o to, co bylo předmětem naší práce. O to, v co jsme se během života proměňovali. Já jsem byl ciselér a strachoval jsem se o veliký džbán, na němž jsem pracoval už celé dva roky. V ten džbán se proměnily dva roky mého bdění. Jiný se třásl o tlusté vlněné koberce, které s potěšením tkal. Denně je na slunci rozvinoval. Byl pyšný, že cosi ze svého zkornatělého těla směnil za tohle vlnění, které se zdálo tak hluboké. Jiný se strachoval o olivové palmy, které zasadil. Vím určitě, že nikdo z nás se nebál smrti, ale chvěli jsme se o drobné, hloupé předměty. Uvědomili jsme si, že život nemá smysl, leda když je postupně směňován. Smrt zahradníka se stromu nedotkne. Je-li však ohrožen strom, zahradník umírá dvakrát. A byl mezi námi i starý vypravěč, který znal ty nejhezčí příběhy z pouště a sám je ještě zkrášlil. A znal je jen on sám, neboť neměl synů. A když se země začala hroutit, chvěl se o ubohé příběhy, které už nikdo nezazpívá. A země žila a kypěla a začal se tvořit mohutný okrový příval a valit se dolů. Řekni mi, co může člověk ze sebe výměnou nabídnout, aby tím dodal krásy okrovému přívalu, který se pomalu sune a všecko pohlcuje? Co může na tom pohybu vybudovat?
Domy se pod tím náporem pomalu stáčely a trámy, takřka nepostřehnutelně zkroucené, rázem pukaly jak sudy černého prachu. Jinde se začaly zdi nejprve chvět a pak se naráz sesuly. A ti z nás, kdo to přežili ztratili smysl sebe samých. Krom vypravěče, který zešílel a zpíval.
Kam nás to vezeš? Ta loď se potopí i s ovocem naší práce. Cítím, jak čas tam venku ubíhá naprázdno. Cítím ubíhat čas. Běh času nikdy nemáme takto cítit, čas má zpevňovat a dávat zrát a stárnout. Má zvolna shromažďovat dílo. Zpevňuje však nyní něco, co by pocházelo od nás a co přetrvá?″″
Odebral jsem se mezi svůj lid a myslel na směnu, která už není možná, jestliže v průběhu generací nezůstává nic stálého, a na čas, který pak ubíhá nadarmo jako přesýpací hodiny.
(Antoine de Saint-Exupéry – Citadela)
Po celý život pracovali, aby zvětšili bohatství, které ničemu nesloužilo, a se vším všudy se proměnili v nezničitelnou výšivku… neboť jen jednu část práce obětovali užitku a všechny ostatní části ciselování, nádheře kovu, dokonalosti kresby, něze křivky, věcem, které k ničemu nejsou, leda k tomu, aby do sebe pojaly směněnou část, jež je trvalejší než tělo.
(Antoine de Saint-Exupéry – Citadela)
Smutek vždy vzniká z plynutí času, který nezformoval svůj plod.
(Antoine de Saint-Exupéry – Citadela)
A šel jsem kolem onoho ševce, který měl pouze jednu nohu a zdobil zlatým vyšíváním papuče, a přestože už neměl hlas, pochopil jsem, že zpívá:
Čím je to, ševče, že jsi tak šťastný?
Odpověď jsem však už neposlouchal, věděl jsem, že by se mýlil, že by hovořil o tom, kolik vydělá peněz, anebo o jídle, které ho čeká, anebo o odpočinku. Neboť nevěděl, že jeho štěstí spočívá v tom, že se on sám proměňuje ve zlaté papuče.
(Antoine de Saint-Exupéry – Citadela)
Postavil jsem na panenském písku trojúhelník tábora a pak vystoupil na vyvýšené místo, abych tu vyčkal noci. Měřil jsem potom pohledem tu černou skvrnu, sotva větší než náves, na níž jsem utábořil své vojáky, výstroj a zbraně, a myslel hlavně na to, jak jsou křehcí. Ano, co mohlo být bědnějšího nad tu hrstku lidí, polonahých pod modrým plátnem, ohrožených mrazivou nocí, v níž se už ukazovaly hvězdy, ohrožených žízní, neboť s měchy se muselo šetřit devět dnů, dokud nepřijdeme k studni, ohrožených pouštním větrem, který se dovede zvednout jako bouře, ohrožených konečně i možností ran, jež zanechají lidské tělo jako nahnilý plod. Člověk je pak dobrý leda k zahození. Co mohlo být bědnějšího nad ty ranečky modré látky sotva vyztužené kovem zbraní a ležící nahé na nepřátelské pláni?
Co však záleželo na tom, že byli křehcí! Já jsem je svazoval a chránil, aby se nerozptýlili a nezhynuli. Už jenom tím, že jsem dal na noc postavit ten trojúhelníkový útvar, rozlišil jsem jej od ostatní pouště. Můj tábor se zavřel jako pěst. Jako když se uchytí ve skalnaté zemi cedr a zachraňuje před zkázou košaté větve. Protože ani cedr nezná, co je to spánek, a dnem i nocí bojuje uvnitř svého mohutného těla a v nepřátelském vesmíru se vyživuje právě prvky vlastní zkázy. Cedr se každým okamžikem sám znovu vytváří. I já jsem každým okamžikem znovu vytvářel svůj příbytek, aby trval. A z toho seskupení, jež by se dalo rozptýlit pouhým fouknutím, jsem vydobyl ležení ve tvaru trojúhelníku, nezničitelné jako věž a trvalé jako lodní příď. A z obavy, aby tábor neusnul a v zapomenutí se zase nerozložil, dal jsem kolem něho rozestavět hlídky, aby naslouchaly zvukům z pouště. A stejně jako cedr, který pohlcuje kámen a proměňuje ho v cedr, živil se můj tábor hrozbami zvenčí.
(Antoine de Saint-Exupéry – Citadela)
Vedl jsem je dobýt oázu. Každý, kdo nerozumí lidem, hledal by náboženství oázy v oáze samotné. Ale ti, kdo v oáze žijí, nic o svém příbytku nevědí. Musí být objeven v srdci pirátské tlupy rozežrané pískem. Té lásce jsem je učil.
…Na závěr jsem ještě řekl, abych je pro ten ráj nadchl:
″Uvidíte tam palmové háje a ptáky všech barev… Oáza se vám vzdá, neboť si náboženství oázy přinášíte v srdcích, kdežto ti, jež odtud vyháníte, nejsou už oázy hodni. Dokonce i jejich ženy si myslí, že plní jen smutnou, běžnou povinnost, když perou prádlo v potoce, zurčícím přes kulaté bílé oblázky. A zatím je to slavnost. Ale vy, zkornatělí pískem a vysušení sluncem a prosolení žhavou kůrou solných údolí, vy je pojmete za manželky a s rukama v bocích budete potom hledět, jak perou prádlo v modré vodě, a vychutnávat vítězství.
Dík tomu, že jsou kolem vás nepřátelé, kteří vám dodávají tvrdosti, jste dnes uprostřed písku trvalí jako cedr, a budete trvat i v oáze, jestliže se pro vás oáza nestane úkrytem, kde se člověk uzavře a zapomene, nýbrž nepřetržitým vítězstvím nad pouští.
Zvítězili jste nad jejím lidem, neboť se uspokojen svým bohatstvím sobecky uzavřel. Věnec písku, svírající oázu, považovali pouze za její ozdobu a smáli se nepříjemným dotěrům, kteří se je snažili pohnout, aby před prahem svého království studní znovu vztyčili hlídky, jež tam usnuly.
Hnili v iluzi štěstí, jež viděli v majetku. Štěstí však spočívá jen v žáru činů a v tvůrčím uspokojení. Ti, kdo se přestali za něco směňovat a berou svou potravu od jiných, ať byla jakkoli jemná a vybraná, ano, ti zjemnělí, kdo naslouchají cizím básním vlastní básně nepíší, ti, kdo se těší z oázy, aniž jí sami poskytují cokoli živého, a kdo sahají po zpěvech dodaných odjinud, ti přivazují sami sebe ke chlévskému žlabu a proměněni v pouhý dobytek, jsou zralí pro otroctví.″
(Antoine de Saint-Exupéry – Citadela)
Necháš-li rozmnožit šváby,
řekl otec, zrodí se práva
švábů. Je zřejmé, jaká. A zrodí se písně, které je budou slavit. A
zpívat o velikém dramatu švábů,ohrožených vyhynutím.
(Antoine de Saint-Exupéry – Citadela)
Takto ke mně hovořil otec:
Přinuť je, aby společně budovali věž, a uděláš z nich bratry.
Chceš-li však, aby se nenáviděli, předhoď jim zrno.
(Antoine de Saint-Exupéry – Citadela)
Ach, Pane, kéž jednoho dne, až uplyne veškerý čas a ty budeš svážet to, co jsi stvořil, kéž tomu žvatlavému lidskému rodu otevřeš svou velikou bránu, a kéž ho srovnáš do své věčné stáje, a kéž nás vyléčíš z otázek tím, ž jim odebereš smysl!
Bylo mi totiž dopřáno pochopit, že veškerý pokrok člověka spočívá v postupném odhalování, že jeho otázky nemají smysl. Vyptával jsem se učenců, Pane, a oni sice našli pár odpovědí na otázky kladené loni, ale usmívali se dnes sami sobě, neboť pravda jim vyvstala v podobě otázky, jež byla zahlazena.
…vím, co je láska. Láska znamená, že už se nekladou žádné otázky.
A tak postupně, od jednoho překonaného rozporu k druhému, putuji k tichu otázek a tím k blaženosti.
…Blázen, kdo čeká od Boha odpověď. Jestliže tě Bůh přijme, jestliže tě uzdraví, pak jedině tak, že smaže svou rukou tvé otázky, jako by odstranil horečku. Tak tomu jest.
(Antoine de Saint-Exupéry – Citadela)
Psycholog B. F. Skinner uskutečnil v roce 1948 následující experiment. Do skleněných schránek s krmítek umístil hladové holuby. Každých patnáct sekund do krmítka dopadla holubí potrava (předpokládám, že to byly vajgly a zvratky – nikdy jsem to nevěděl jistě). Experimentátoři pozorovali holuby, aby zjistili, jak se budou chovat.
Zatímco asistenti se skrývali za jednosměrnými zrcadly a kochali se pohledem na hysterické, retardované a vyděšené opeřence, holubi si mezitím osvojili poměrně zajímavé chování. Tlustí, šediví, bublající, načepýření a nakažlivé nemoci šířící badatelé zpozorovali, že holubi se snaží přijít na to, co mají udělat, aby dostali potravu. Přestože potrava dopadala do krmítka naprosto nezávisle na činnosti holubů, první dávka se objevila ve chvíli, kdy holub dělal určitý pohyb – například nakláněl hlavu nebo zobal do stropu schránky. Zdálo se, že ptáci předpokládali, že právě touto činností přivolali potravu. Každý holub začal ve své kleci provádět rituální pohyby, o nichž se chybně domníval, že jimi přivolá další dávky potravy. Někteří chodili v kruhu, jiní opakovaně zobali v rohu své klece a tak dále.
Ptáci byli samozřejmě hloupí. Pitomí holubi. Z tohoto pokusu však
lze získat více než jen informace o ptačí nevědomosti. Ptáci se
nepochybně domnívali, že mají pod kontrolou vydávání potravy. Jejich
podivné rituály byly obdobné pověrčivým lidským rituálům. Vzpomeňte
si na hazardního hráče a jeho přívěsek pro štěstí, na pověrčivého
studenta a jeho šťastné pero. Tyto předměty nepochybně nemohou
ovlivnit výsledek hry nebo zkoušky, ale stačí, aby se jednou nebo
dvakrát dostavil žádoucí výsledek za přítomnosti určitého předmětu,
a mnoho lidí si pomyslí: Vezmu to s sebou, jen tak pro jistotu.
Představujeme si, že existuje určitá vazba mezi předmětem a odměnou,
jíž se nám dostalo v minulosti – podivné obcházení v kruhu a
potrava, která nám spadla do krmítka. Předpokládá se, že stejné
podmiňování funguje i u člověka. Snad bychom nebyli tak pošetilí?
Stuart Vyse vychází z původní skepse Skinnerových závěrů a ve své knize Believing in Magic z roku 1997 popisuje podobné experimenty, které jiní badatelé uskutečnili s lidmi. Nejprve to vědci zkoušeli s dětmi. Wagner a Morfia pracovali v roce 1987 se skupinou tříletých až šestiletých dětí. Děti si měly vybrat, kterou hračku chtějí vyhrát. Potom je zavřeli do sledované místnosti, v níž byl umístěn velký mechanický klaun…Z kaunových jasně rudých zubatých úst vypadávaly v pravidelných nebo náhodných intervalech kuličky a děti jich měly posbírat co nejvíce, aby získaly vybranou odměnu. ….
… Děti měly tento úkol plnit šest dní po sobě, osm minut denně. Zjištěné výsledky se velmi podobaly výsledkům Skinnerových pokusů. Děti rovněž předpokládaly, že mají do jisté míry pod kontrolou vypouštění kuliček, a po několika minutách začaly vykonávat vlastní rituály – opakovaně a v průběhu několika následujících sezení. Některé skákaly nahoru a dolů, jiné se bez ustání usmívaly nebo šklebily, další dávaly klaunovi pusu na nos. Pověrčivé chování vzniklo jako důsledek náhodného souběhu žádoucí události a konkrétního chování. Děti ani ptáci neseděli a nečekali na svou odměnu, ale začali vykonávat magický rituál, který jim podle jejich mínění vytouženou odměnu přivodil.
A dospělí? Jistě. Japonský psycholog Koiči Ono uspořádal jeden z
mých oblíbených experimentů. Pokusné osoby seděly u stolu, na němž
byly umístěny tři barevné páčky. Na přepážce za stolem v zorném poli
pokusné osoby bylo signální světlo a elektronické počítadlo, které
zjevně zaznamenávalo získané body. Každé sezení trvalo čtyřicet
minut, během nichž měla pokusná osoba získat co nejvíce bodů, ale
nikdo jí nevysvětlil, jak toho má dosáhnout. Body na počítadle ve
skutečnosti nijak nesouvisely s páčkami na stole a nové body se
připočítávaly náhodně v různých intervalech nezávisle na tom, co
pokusná osoba dělala. Úžasné je, že dospělí se začali chovat stejně
jako holubi a děti. Japonští dobrovolníci po chvíli začali provádět
důmyslné nebo prosté kombinace pohybů: tahali za páčky, bušili ze
strany do dělicí přepážky a někteří dokonce vyskakovali až ke
stropu, dokud se jich nezmocnila únava. Časová blízkost
náhodné akce a odměny nevyhnutelně vyvolala v podstatě pověrčivé
chování.
……Máme rádi pocit, že máme věci pod kontrolou. Rádi opakovaně tiskneme tlačítko výtahu nebo tlačítko na přechodu pro chodce, jako bychom tím mohli urychlit příjezd výtahu nebo rozsvícení zeleného světla. Nacházíme způsoby, jak svému chování dodat zdání důležitosti i tehdy, kdy na něm vůbec nezáleží. Vyhrajeme partii pokeru, když na sobě máme určité oblečení nebo jsme před hrou vykonali nějakou konkrétní činnosti – a dojdeme k závěru, že právě toto oblečení a tato činnost je nezbytná i pro příští výhru.
……Naše vrozená a důležitá potřeba hledat vzorce nám brání uvažovat racionálně o náhodnosti a shodě okolností a chováme se jako Skinnerovi holubi: zbytečně kroužíme a ťukáme kolem sebe ve vesmíru, který je k nám z velké části lhostejný.
(Derren Brown – Magie a manipulace mysli)
Ve svých studentských dobách jsem viděl jednu pozoruhodnou ukázku
hypnózy. Spočívala v tom, že účastníci měli halucinační vidění
obrovského slona, který vstoupil do sálu a na pódium. Nejprve ho
všichni pohladili a popsali jeho vzhled. Potom se o něj měli opřít.
Na hypnotizérův příkaz zvíře zmizelo
a účastníci vystoupení
se skáceli na podlahu.
Jednou jsem zkusil něco podobného, když jsem mluvil se dvěma
kulturními referenty na koleji v Bristolu. Jeden se jmenoval Gavin a
zdálo se mi, že by mohl být vnímavý. Navrhl jsem, že s oběma
referenty zkusíme pár triků, abychom poznali, jestli bude moje
vystoupení úspěšné. Můj první odhad byl správný: ukázalo se, že
Gavin byl velice vnímavý vůči hypnóze. Posílil jsem jeho vnímavost
několika přípravnými triky a potom jsem mu řekl, že půjdeme do jeho
pokoje a jakmile otevře dveře, uvidí tam nosorožce. Gavin se
probudil. Po chvíli tlachání navrhl, abychom zašli k němu do pokoje
na šálek čaje. Všichni tři jsme vyšli požárním východem a kráčeli
jsme béžově vymalovanými chodbami kolem nástěnek a telefonních
automatů až ke dveřím Gaminova pokoje. (Nestydím se přiznat, že my
dva jsme se culili jako malí kluci.) Gavin našel klíč a zdvořile nás
pouštěl dovnitř jako první. Ne, až po tobě,
trval jsem na
svém. Gavin se obrátil, aby vešel dovnitř.
Napůl vstoupil do pokoje, na chvíli ztuhl a potom rychle vycouval.
Přibouchl dveře, aniž by nás nechal nahlédnout dovnitř. Podíval se
na nás, a potom se mě zeptal, jestli se může v rychlosti poradit se
svým kolegou. Ustoupil jsem stranou a Gavin zašeptal tomu druhému
několik znepokojených slov. Kolegovi se podařilo zamaskovat smích a
vyrazit ze sebe několik účastných a nevěřících výkřiků, aniž by se
kamarádovi podíval do očí. Gavin se ho zřejmě ptal, co má dělat. Po
chvíli mumlání se ke mně Gaminův kamarád obrátil se slovy: Gavin
má v pokoji nosorožce.
Byl teď částečně odvrácený od kamaráda
a po tváři se mu rozlil úsměv, kterým si vyloženě ulevil. Gavin
vypadal trochu zahanbeně a otevřel dveře, aby mi ukázal svůj pokoj.
Nahlédli jsme do místnosti. V pokoji samozřejmě nebylo nic jiného
než předpisová úzká postel, oranžové záclony, oranžové křeslo s
hromadou šatstva, otevřená skříň, popelník, čtyři knihy, filmový
plakát, konvice na vodu a žonglérské míčky (v té době velmi
oblíbené), ale zcela určitě tam nebyl žádný nosorožec. Lhal bych,
kdybych tvrdil, že jsem na kratičkou chvíli nepocítil úlevu.
Musíme ho odsud dostat,
zaslechl jsem za sebou. Proboří
se podlahou. Zasraná práce.
Gavin podle všeho uvažoval o svých
vyhlídkách na zvolení předsedou studentského svazu a nehodlal
dopustit, aby se mu do cesty postavil mohutný býložravec s rohem.
Nápad na vypuzení nosorožce nebyl můj, ale zdálo se, že by to mohla
být legrace. Vlastně jsme k tomu Gavina ponoukali.
Kdyby nás někdo viděl, jak jsme se všichni snažili protlačit
naštěstí docela poslušného tlustokožce malými dveřmi, pomyslel by
si, že vypadáme divně. Gavinův kolega tlačil zvíře zezadu, Gavin
táhl a naváděl nosorožce zepředu. Já jsem pomáhal ze strany a smál
jsem se s chlapíkem vzadu. Poplácávali jsme imaginární zvíře po
tlusté kůži a pronášeli jsme sarkastická povzbuzení, jako třeba Už
leze,
Teď se kousíček posunul,
nebo Zkus trochu
nahoru, Gavine.
Ačkoli je to s ohledem na velikost nosorožce
nelogické, nakonec jsme ho nějak protlačili dveřmi na chodbu,
přestože se Gavin obával, že poškodíme dveřní zárubně. Zamířili jsme
k východu z budovy. Gavin šílel obavami, že potkáme někoho, kdo
spustí poplach nebo zavolá ochranku.
Už si nevzpomínám, jestli jsme šli i po schodišti, ale nakonec jsme
skončili na parkovišti. Prošli jsme kolem několika lidí, kteří
samozřejmě neviděli nic jiného než naši zvolna kráčející trojici s
Gavinem o pár kroků před námi. Nikdy nezapomenu na to, jak Gavin
pronášel uklidňující poznámky ke každému, kdo se na nás podíval.
Říkal třeba: Na nic se neptej! Všechno je v pořádku!
nebo Máme
to pod kontrolou, nemusíš jančit.
Občas pronesl jenom
konejšivé Já vím, já vím,
a obracel oči vsloup. Dodnes je to
jedna z mých nejživějších vzpomínek na studentská léta.
Odvedli jsme nosorožce do prostoru, kde za vysokou zdí stály
kontejnery na odpadky a kde na nás nebylo vidět. Měl jsem pocit, ž
už jsme si užili dost legrace na Gavinův účet, zvláště když mým
hlavním cílem bylo zajistit si sál pro představení. Navrhl jsem
tedy, že nejlepší bude, když zvíře nechám zmizet. Gavin vypadal
nedůvěřivě, ale ujistil jsem ho, že to bude fungovat. Jakmile jsem
získal jeho souhlas a ubezpečil jsem ho, že se nikomu nic nestane a
ž veškeré škody budou okamžitě napraveny, natáhl jsem paže s
otevřenými dlaněmi směrem ke zvířeti a zvolal jsem: Nosorožce,
zmiz!
Vyčerpaný student se díval, jak se obrovské zvíře mění v
hvězdný prach a mizí – nebo jak si to vlastně představoval. Pokročil
dopředu, aby si důkladně prohlédl prázdné místo, na kterém ještě
před chvílí stál tlustokožec. Užasl.
(Derren Brown – Magie a manipulace mysli)
Místo toho si říkal, že se asi mýlil, když si v domově důchodců myslel, že může klidně umřít a na všechno se vykašlat. Přestože ho totiž bolelo celé tělo, určitě bylo daleko zajímavější a poučnější utíkat před sestrou Alicí než ležet bez hnutí dva metry pod zemí.
Pak oslavenec vstal, vzepřel se bolavým kolenům… a pokračoval ve špatně naplánovaném útěku.
Šinul si to přes hřbitov směrem na jih, když se mu do cesty postavila kamenná zídka. Neměla sice na výšku víc než metr, ale Alan byl stoletý stařík, ne skokan. Na druhé straně čekalo malmköpinské autobusové nádraží a stařec v té chvíli pochopil, že ho vetché nohy nesou právě tam. Kdysi, o mnoho let dřív, Alan přešel Himálaj. To bylo obtížné. Teď, když stál před poslední překážkou, která ho oddělovala od nádraží, si na to vzpomněl. Vzpomněl si na to tak živě, ž se mu zídka před očima smrskla téměř v nic. A když byla nejmenší, Alan ji navzdory svému věku a kolenům přelez.
(Jonáš Jonasson – Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel)
Julius se narodil na severu, ve Strömbacce nedaleko od Hudiksvallu, jako jediné dítě sedláků Anderse a Elviny Jonsonových. Na rodinném statku pracoval jako čeledín a denně dostával nařezáno od otce, který ho považoval za budižkničemu. Ale v roce, kdy Juliovi bylo pětadvacet let, mu nejdřív umřela matka na rakovinu, nad čímž truchlil, a hned nato se jeho otec propadl do močálu, když se snažil zachránit jalovici. Julius truchlil i nad touto událostí, protože jalovici měl rád.
(Jonáš Jonasson – Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel)
S určitým zápalem se přihlásil do tendru na dodání pěti tisíc sloupů elektrického vedení Hudiksvallským elektrickým závodům. A jelikož se nezatěžoval takovými maličkostmi jako zaměstnavatelské poplatky, DPH a podobně, soutěž vyhrál. S pomocí desítky maďarských utečenců se mu navíc podařilo dodat sloupy včas, a tak dostal víc peněz, než si myslel, že jich na světě je.
Až potud bylo všechno v pořádku, ale věc se měla tak, že Julius musel maličko fixlovat, poněvadž jeho stromy nebyly ještě zcela vzrostlé. Sloupy proto měřily o metr míň, než byla objednaná velikost, čehož by si nikdo nevšiml, nebýt toho, že si zrovna tehdy skoro každý sedlák opatřil kombajn.
(Jonáš Jonasson – Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel)
Wang Lung se zamlada ani později nikdy neučil, co znamenají znaky na papíře, a proto mu nic neříkaly lístky popsané černými značkami, které se vylepovaly na městské brány nebo po tuctech prodávaly, či dokonce rozdávaly. Dvakrát dostal takový papír i on sám.
Poprvé mu jej dal zase takový cizinec jako to stvoření, co mu osud jednou nastrčil dorikši, jenže ten, co rozdílel lístky, byl mužský, velmi vysoký a vyzáblý jako strom ošlehaný mrazivými větry. Měl oči modré jako led a chlupatou tvář, a když mu podával papír, všiml si Wang Lung, že má i ruce chlupaté a potažené rudou kůží. Nadto mu z obličeje vyčníval mohutný nos jako kýl nad boky lodě a Wang Lung, jak měl strach z jeho ruky něco vzít, se při pohledu na ty jeho divné oči a hrozivý nos bál ještě víc mu nevyhovět. Vzal, co mu strčil, a když cizinec poodešel a on sebral odvahu se na papír podívat, spatřil obrázek a na něm člověka s bílou pletí, pověšeného na dvou zkřížených břevnech. Neměl na sobě žádné šaty, jen pás látky kolem beder, a podle všeho musel být mrtvý, protože mu hlava klesla na rameno a oči nad zarostlými rty měl zavřené. Wang Lung patřil na zobrazeného muže s hrůzou a stoupajícím zájmem. Dole stály nějaké značky, ale z těch nebyl moudrý.
Odnesl obrázek domů a večer jej ukázal starému otci. Jenže ani ten neuměl číst, a tak se s Wang Lungem a oběma chlapci dohadovali, co by to mohlo znamenat. Chlapci křičeli s radostným vzrušením i s hrůzou:
Podívejte se, jak mu z boku teče krev!
A starý otec řekl:
To musel být velký darebák, že ho takhle pověsili.
Ale Wang Lung měl z toho obrázku strach a přemítal, proč mu jej asi ten cizinec dal, jestli se to třeba nepřihodilo některému bratrovi toho cizince a ostatní sourozenci nechystají pomstu. Vyhýbal se proto ulici, kde se s tím člověkem setkal, a za pár dní, když se na všechno pozapomnělo, vzala O-lan lístek a ještě s jinými útržky, které porůznu posbírala, jej všila do podrážky, aby líp držela.
(Pearl S. Bucková – Dobrá země)
Doteky si s námi někdy opravdu zahrávají. Naše pocity a hodnocení situace může ovlivnit dokonce i to, jaký povrch mají předměty, kterých se dotýkáme. Stačí jednoduchý pokus – lidé dostali za úkol složit puzzle. Podstatný ale nebyl obrázek ani rychlost, s jakou s s úkolem vypořádali, ale trik spočíval v tom, ž část z nich dostala puzzle s hladkým, měkkým povrchem, a druhá část nepříjemné, tvrdé a drsné dílky. Pak se dívali na scénu z filmu a hodnotili sociální chování filmových postav. Ten, kdo se předtím musel dotýkat hrubých a tvrdých dílků puzzle, byl při hodnocení tvrdší a považoval postavy z filmu za hrubé a nekoordinované.
… A aby toho nebylo málo, dokonce se při svém hodnocení necháváme nevědomky ovlivnit i dalšími taktilními vjemy. Tak například v jednom experimentu měli personalisté za úkol zhodnotit kvality různých uchazečů o zaměstnání. Záludnost spočívala v tom, že část materiálů o uchazečích byla upevněna v lehkých papírových deskách a dokumenty druhé části uchazečů byly v deskách těžších. Ukázalo se, že přes všechnu svou snahu o objektivitu se personalisté dali hmotností desek ovlivnit, aniž si to uvědomovali: ty uchazeče, jejichž dokumenty měly doslova „větší váhu“, hodnotili jako kompetentnější, kvalifikovanější a serióznější. Mějme to na paměti, až se půjdeme ucházet o zaměstnání.
(Kateřina Rodná – Chvála doteků, časopis Psychologie č. 1, ročník 18)
Hmat nás ovlivňuje také prostřednictvím vnímání tepla a chladu. Naše sympatie či antipatie souvisí i s tím, zda máme teplé nebo chladné ruce, jakkoliv to zní podivně. Příkladem takového ovlivnění je nedávný výzkum dvou psychologů z univerzity v Yale, Johna Bargha a Lawrence Williamse. Jejich studenti dostali za úkol posoudit charakter jakési hypotetické osoby, kterou neviděli, jen si o ní něco přečetli. Když ale cestou do laboratoře potkali asistenta, obsypaného knihami, papíry a s deskami v ruce, neměli ponětí, že experiment už vlastně běží. Když nastoupili do výtahu, asistent je požádal, aby mu podrželi hrnek s pitím. Polovině studentů podal horkou kávu, druhé polovině ledovou. To, zda student podržel horkou nebo studenou kávu, potom ovlivnilo výsledek jeho pozdějšího hodnocení charakteru neznámé osoby. Těm, kdo drželi studený hrnek, připadala fiktivní osoba chladnější, méně sociálně orientovaná a egoističtější než těm, kdo měli předtím v ruce teplý hrnek.
(Kateřina Rodná – Chvála doteků, časopis Psychologie č. 1, ročník 18)
Cítíme-li se sociálně izolovaní, vnímáme okolní teplotu jako nižší,
než když cítíme, že nás lidé přijímají a váží si nás. V jednom
zajímavém experimentu to ukázali vědci z univerzity v Torontu: kdo
se cítil izolovaný, vnímal teplotu v místnosti jako průměrně o
celých pět stupňů nižší než ostatní. A k ovlivnění vnímané teploty
přitom stačila maličkost, jen si představit situaci, kdy se dotyční
cítili sociálně izolovaní. Zkušenost sociální izolace,
komentuje to jeden z autorů výzkumu, cítíme skutečně jako něco
chladného. Proto používáme při popisu takových zkušeností
metafory, které se vztahují k teplotě.
Až tedy zase použijete
při komentování situace obraty jako mrazivá atmosféra
nebo vřelé
přivítání
, můžete tak činit s vědomím, že tato zaběhaná slovní
spojení mají svůj reálný základ v našem vnímání.
(Kateřina Rodná – Chvála doteků, časopis Psychologie č. 1, ročník 18)
Jsem zcela přesvědčen, že osud nám přináší velký úspěch nejprve proto, aby nás navnadil na nějaký projekt.
(John E. Upledger – Ty a tvůj skrytý lékař (Kraniosakrální terapie, Somatoemocionální uvolnění)
O něco později jsem ve své konvenční lékařsko-chirurgické praxi (jestli jsem vůbec kdy konvenční byl) získal další zkušenost, která mi ještě více otevřela oči pro souvislost ohledně vztahů mezi myslí a tělem. To bylo, když jsem hospitalizoval jednu asi dvacetiletou ženu s akutními bolestmi v pravém podbřišku. Jako příčina byl uvažován zánět slepého střeva, prasklá cysta na vaječníku nebo zánět lymfatického uzlíku v okolí slepého střeva nebo vaječníku. Chirurg, kterého jsem požádal o konzultaci, si myslel, že je to zánět slepého střeva. Všechny příznaky tomu nasvědčovaly, s výjimkou jednoho z mých oblíbených, který však stejně nebyl všeobecně akceptován jako odůvodněný. Tímto symptomem byla bolest na hrotu nejspodnějšího (12.) pravého žebra. Podle mých zkušeností, jestliže tento hrot žebra nebyl bolestivý na dotek, problémem by neměl být zánět slepého střeva. Chirurg si byl jist, že se jedná o slepé střevo, a já neměl tolik sebedůvěry, abych se s ním pře ohledně hrotu 12. žebra, které na dotek bolestivé nebylo.
Pacientka měla být následující den ráno operována. Měl jsem být prvním asistentem chirurga, kterého jsem požádal o konzultaci. Byl to můj oblíbený chirurg a důvěřoval jsem mu.
V noci před operací mě cosi posedlo. Šel jsem za pacientkou a
rozhodl jsem se ji, pokud to půjde, hypnotizovat. Šlo to dobře. Byla
pod vlivem utišujících léků a rychle se dostala do hlubokého transu.
Zeptal jsem se jí, jestli se v ní nachází nějaký lékař, který by
věděl, co jí je. potvrdila to bez váhání. Zeptal jsem se, jestli
bych mohl mít tu čest s tímto vnitřním lékařem hovořit a poradit se.
Souhlasila. Její hlas byl hlubší, když řekla: Ahoj, jsem vnitřní
lékař
. Zeptal jsem se vnitřního lékaře, zda ví, co je v tomto
těle v nepořádku (hlas zněl stále žensky, byl však hlubší, než jakým
pacientka normálně mluvila). Tento lékař bez váhání řekl, že
problémem je prasklá cysta na vaječníku. Akceptoval jsem tuto
odpověď, poděkoval jsem za pomoc a řekl pacientce, aby se buď
vzbudila, nebo upadla hlouběji do normálního spánku, cokoli si
přeje. Probudila se. Prohodili jsme pár bezvýznamných vět a šel jsem
domů.
Když jsme se příští ráno, chirurg a já, pečlivě drhli v předsálí, zeptal jsem se, zda je stále přesvědčen, že nalezneme akutní zánět slepého střeva. Nepochyboval o tom. Jemně a uctivě jsem nesouhlasil. Pak jsem ho vyzval k sázce o 5 dolarů. Vsadil jsem na vaječník, on na slepé střevo. Operovali jsme. Byla to prasklá cysta na vaječníku. Operace proběhla bez komplikací, a když jsme byli hotovi, zaplatil mi 5 dolarů, které mi dlužil.
(John E. Upledger – Ty a tvůj skrytý lékař (Kraniosakrální terapie, Somatoemocionální uvolnění)
…….Já věřím, že někde uvnitř každého člověka je odpověď na každou otázku a můžeme se ho na cokoli zeptat. Moji snahou jako vašeho terapeuta, je navázat spojení s tou částí ve vás, která zná odpovědi, abychom je mohli sdílet a využít pro vaše celkové dobro.
Protože většinou to má co dělat se zdravím, pokud pacient
nepreferuje něco jiného, nazýváme tuto část vědomí vnitřní lékař
.
Konstatovali jsme, že většina pacientů je během CS ošetření v
hluboké relaxaci. V tomto stavu můžeme pozvat vnitřního lékaře
na pohovor. Miluji setkání s vnitřními lékaři
. Dávají moudré
odpovědi na otázky o zdraví a životě. Jakmile navážeme s vnitřním
lékařem
kontakt, rozvíjí se přátelský rozhovor. Vybízím
pacienty, aby si vytvořili mentální obraz svého vnitřního lékaře
a vymysleli si pro něj jméno, kterým ho můžeme oslovovat. Po
chvilce, když se ujistí, že naše úmysly jsou poctivé a upřímné, se
můžeme začít dotazovat na aktuální téma. Pokud vnitřní lékař
nemá odpověď, můžeme mu navrhnout, aby si pozval poradce z našeho
podvědomí. Některá část pacienta nakonec odpověď zná.
Když se objeví skutečný vnitřní lékař
, CS rytmus se
zastaví. Teď jste na stopě důležitému materiálu. Z tohoto důvodu
používám CS rytmu jako významného detektoru. Když se zstaví, děje se
v mysli pacienta něco důležitého. Někdy si nevědomá část pacienta
nebo je vnitřní lékař
dělá z terapeuta legraci. Dává možná
matoucí nebo špatné odpovědi. Když je příslušná informace
nedůležitá, pak s CS rytmus nezastaví a vy přesně víte, že se honíte
za nějakou iluzí
.
…..Dovolte mi ukázat, jak to funguje. Přišla ke mně dvaačtyřicetiletá paní. Její přátelé mne jí doporučili. Byl jsem její poslední nadějí. Měla akutní zelený zákal na obou očích. Léky nezabíraly. Ztratila kolem 20 % zorného pole a její vyhlídky nebyly příznivé , protož její nitrooční tlak neklesal, přestože vyzkoušela celou řadu léků. Každé dva týdny chodila ke svému očnímu lékaři. Pokud by se její stav nezlepšil, mohla počítat s tím, že do roka zcela oslepne.
Přišla na craniosakrální terapii, protože slyšela o její úspěšnosti u mnoha případů. Poušil jsem CS terapii a především se koncentroval na kosti očnic. Měl jsem v úmyslu zlepšit drenáže tekutin oka a okolních tkání. Při zeleném očním zákalu je charakteristické zvýšení tlaku tekutiny v oku. Kromě toho jsem při prvním sezení použil techniku řízené energie. Toto ošetření nemělo žádný pozitivní vliv na vnitřní tlak obou očí.
Při příštím sezení jsem použil CS terapie, aby se hluboce uvolnila.
Když se zdálo, že je v hluboké relaxaci, potichu jsem se zeptal, za
má v sobě lékařku, která by znala příčinu jejího onemocnění. Její CS
rytmus se zastavil a ona řekla: Ano, mám
. Ptal jsem se,
jestli by lékařka nepřistoupila blíže, abychom se mohli seznámit. CS
rytmus se zastavil, ale nepromluvila. Ptal jsem se, nač myslí.
Odvětila, že na pobřeží volně krouží racek. Zeptal jsem se, zda je
tento racek její vnitřní lékařkou
. Říkala, že neví. Zeptal
jsem se: Racku, jsi její vnitřní lékařka?
Odpověděla, že
racek řekl Ano
. V tuto chvíli se CS rytmus zastavil, takže
jsem věděl, že vnitřní lékařka si vybrala obraz racka, aby se nám
zjevila. Vnitřní lékaři jsou jako mágové. Mohou se ukázat v jakékoli
formě. Myslím, že si s námi rádi hrají. Někdy mám dojem, že si z nás
dělají blázny, aby viděli, zda jsme dosti vnímaví a zkušení, abychom
s nimi mohli pracovat.
Racek přistál před pacientkou na břehu . pořádal jsem pacientku,
aby se velmi zdvořile své vnitřní lékařky zeptala, jak chce být
nazývána. Odpověď zněla: Mořská panna
. Představil jsem se
Mořské panně jako John. Pak jsem řekl, že se snažím pacientce pomoci
uzdravit se. Ujistil jsem Mořskou pannu, že svou pomoc myslím
upřímně a že bych jí byl vděčný za její podporu, kterou by mi mohla
nabídnout. Mořská panna odpověděla, že jsou věci, které si pacientka
nepřeje vidět, a proto hodlá oslepnout. Pak se nebude muset na tyto
věc dívat. Namítnul jsem, že pacientka, přestože tyto věci nebude
fyzicky vidět, když bude slepá, přece jen bude cítit, co se děje, a
bude ovlivněna těmito událostmi. Mořská panna se mnou souhlasila a
navrhla, abychom pacientku přesvědčili, že se skutečnostem nevyhne,
i když bude slepá. Požádal jsem Mořskou pannu, aby jednu z věcí,
které si pacientka nepřeje vidět, ukázala ve formě vzpomínky. CS
rytmus se okamžitě zastavil. Zeptal jsem se pacientky, co má teď na
mysli. Odpověděla, že myslí na svého prvního manžela. Byl vysoký,
hezký, šarmantní a nevěrný. Dlouho neviděla znaky toho, že je jí
nevěrný. Když konečně sama sobě přiznala jeho nevěry, rozvedla se.
Pacientka je znovu vdaná. Nechtěla vidět nic, co by mohlo ukazovat
na případnou nevěru jejího druhého manžela. Takže se sama rozhodla
oslepnout.
Zeptal jsem se Mořské panny, zda je to jediný důvod pro zelený
zákal. Odpověděla: Ne, ale to by pro tuto chvíli stačilo.
Vnitřní oční tlak pacientky zůstal nezměněn. Nestoupal, Ale rovněž
neklesal.
Za týden jsme se znovu setkali. Znovu jsem použil techniky CS
terapie a ona se uvolnila, podobně jako před týdnem. Požádal jsem
ji, aby znovu povolala Mořskou pannu, aby se k nám připojila, pokud
by ráda pokračovala v rozhovoru o zeleném zákalu. V tu ránu se CS
rytmus pacientky zastavil. Nic neříkala. Ptal jsem se, jaké obrazy
vidí. Odpověděla, že se znovu nachází na pobřeží a že vidí kus od
břehu plavkyni. Zeptal jsem se, zda je to Mořská panna. Odpověděla:
Ano
. Řekl jsem: Ahoj, Mořská panno
, a představil jsem
si plavkyni ve vodě. Ve svých vlastních představách jsem mával na
plavkyni a ona zamávala zpět. Často se snažím představit si tytéž
obrazy jako pacient. Obyčejně vidíme stejné věci. V tomto případě
jsem se zeptal pacientky, zda plavkyně mává, a ona přisvědčila. Teď
jsem věděl, že jsme všichni na jedné vlnové délce. Požádal jsem
Mořskou pannu, aby nám ukázala další důvody, proč pacientka ztrácí
schopnost vidění. Nepřišla žádná odpověď, ale pacientka viděla černý
vůz, který byl zaparkován na sinici u pobřeží. Byly jí čtyři roky a
spolu se svojí dvouletou sestrou klepaly na dveře auta, aby mohly
dovnitř. Slyšely hlas matky, jak říká, aby si šly ještě chvíli hrát
na pláž. Byla zima a okna auta byla zakryta, aby se děti nemohly
podívat dovnitř. Dveře auta byly zamčeny.
Jejich matka, obě děti a cizí muž přijeli tímto autem na pobřeží. Pacientka a její sestra byly poslány na pláž, aby si hrály na písku. To chvíli dělaly, byla však velká zima a pláž byla ten den liduprázdná. Děvčátka chtěla zpět do auta, ale nebylo to možné, protože jejich matka a ten pán chtěli být ještě chvíli sami. Dnes pacientka porozuměla tomu, že ten muž byl matčin milenec. Nevěděla to, když jí byly čtyři roky. Její otec obýval jako důstojník obchodního loďstva často několik týdnů mimo domov. Matka měla několik milenců. Pacientka nechtěla vidět, že její matka, kterou měla velice ráda, je nevěrná otci, jehož také milovala. Raději chtěla být slepá, než aby to viděla.
Teď, když pacientka problém pochopila a seznámila se s Mořskou pannou, už nemusela být slepá, aby se skryla před pravdou. Domluvily se s Mořskou pannou, že se budou setkávat každé ráno, aby si pohovořily a lépe se navzájem poznaly.
Oční lékař pacientce sdělil, že oční tlak je téměř normální. Protože se její zorné pole tak zlepšilo, tvrdil, že to musel být omyl. Říkal, že se zorné pole rozšířilo, ale že každý ví, že je to nemožné, takže při předchozích testech muselo dojít k chybným měřením. Pacientka tvrdí, že se cítí dobře. Dále se denně setkává a hovoří s Mořskou pannou, její imaginární kamarádkou a vnitřní lékařkou. Ví, že by ji přátelé považovali za blázna, kdyby jim o tom vyprávěla. Nechala si naše tajemství pro sebe. Ani se svým druhým manželem o tom nemluvila. Je to samozřejmě bláznivé, ale co znamená malé bláznovství, když vyléčí zelený zákal a zabrání oslepnutí?
(John E. Upledger – Ty a tvůj skrytý lékař (Kraniosakrální terapie, Somatoemocionální uvolnění)
Štěstí vás doprovází neustále. Nemá nic společného s počasím, nemá
nic do činění se sekáním dřeva ani s kopáním díry na zahradě. Štěstí
nemá nic společného s ničím. Je to jen uvolněný stav bez očekávání,
je to stav, kdy je vaše bytost v souladu s existencí. A štěstí je
zde, nepřichází ani neodchází. Nachází se zde ustavičně, stejně jako
váš dech, tep či oběh krve ve vašem těle. Štěstí je neustále zde.
Pokud jej však hledáte, naleznete pouze neštěstí. Budete-li štěstí
hledat, minete jej — to je to, co je neštěstí — míjení štěstí.
Neštěstí a hledání jsou v určitém vztahu, je to partnerství.
Jestliže hledáte
, naleznete neštěstí.
Osho
Strach lže a ty mu věříš.
Friedrich Nietzsche
Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něc smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.
Václav Havel
Jsme příliš prostoduší, abychom pochopili, že se někdy snažíme o nemožné. Proto to stále znovu zkoušíme… a někdy to vyjde.
Očekávání hraje velkou roli při úspěchu. Očekávejte porážku, a ona nastane. Očekávejte úspěch, a máte ho.
(John E. Upledger – Ty a tvůj skrytý lékař (Kraniosakrální terapie, Somatoemocionální uvolnění)
V současnosti jsem si skoro jist, že jediné hranice naší schopnosti samoléčení jsou takové, jaké si sami vykonstruujeme z negativních přesvědčení, které o samoléčení máme.
Poznal jsem, že mým úkolem je napomáhat pacientovi k jeho vlastním
ozdravným procesům. Toto poznání je daleko od mých začátků v
medicíně, kdy jsem si myslel, že mohu léčit
lidi. Léčil
jsem všechny druhy srdečních a mozkových příhod a akutních zranění.
A skutečně jsem si myslel, že jsem to já, kdo to dělá. Cítil jsem se
vinen a zažíval prohru, když se některý z mých pacientů neuzdravil.
Dnes vím, že jsem byl nezralý a egoistický. Vím, že to je sám pacient, kdo se léčí, a já mám to privilegium být svědkem, a snad se i účastnit jeho vlastního procesu uzdravování. Dnes vím, že jsem žák a pacient je můj učitel.
(John E. Upledger – Ty a tvůj skrytý lékař (Kraniosakrální terapie, Somatoemocionální uvolnění)
Víru v úmysl jsem začal nabývat koncem šedesátých let, když jsem používal akupunkturu. V té době jsme měli jednu kliniku v Clearwater a druhou v St. Petersburgu. Akupunktura byla velmi atraktivní forma léčení, protože byla pro nás levná a nevyžadovala medikamenty. Mnoho našich pacientů v té době nebo předtím bralo více léků, než je zdrávo, takže čím méně pilulek jsme užívali, tím lépe. Viděl jsem, že někteří z nás uměli provádět akupunkturu s obrovským úspěchem, a jiní nebyli tak úspěšní, dokonce i když se jednalo o stejného pacienta. Zpočátku jsem si myslel, že je to záležitost sugesce. Proto jsme se snažili kontrolovat jakékoliv pozitivní či negativní komentáře ohledně našeho očekávání. Šli jsme dokonce tak daleko, že jsme neříkali pacientům nic před, v průběhu ani po ošetření.
Zdálo se, že to má souvislost s nevysloveným postojem terapeuta. Ti z nás, kdo viděli, že akupunktura pomáhá, a věřili v ni, měli mnohem lepší výsledky než ti, kteří nepříliš nebo vůbec nevěřili, že bude fungovat. Byli zde dva lékaři, kteří sice akupunkturu prováděli, ale mysleli si, že jde o absolutní nesmysl. Nedosahovali vůbec žádných výsledků. Často jsem ošetřoval stejného pacienta hned následující den a pozitivní výsledky se dostavovaly okamžitě. Bylo snadné testovat akupunkturu tímto způsobem, protože řešení problému, na kterém jsme pracovali, se dostavilo před našima očima během ošetření. Bolest byla prostě pryč. Dýchání u astmatiků a pacientů s rozedmou plic se okamžitě zlepšilo. Žádostivost po jistých návykových drogách, jako je třeba heroin, ustupovala před našima očima. Sledovali jsme, jak se puchýře po pásovém oparu vysušovaly. Ale to vše se povedlo pouze tehdy, když akupunktura byla provedena dobře, a někým, kdo jí věřil. Říkáme, že to není v tom, kam a jak se aplikují jehly, ale v tom, kdo je aplikuje.
To byl začátek mého pochopení, že postoj a úmysl terapeuta velmi ovlivňuje výsledek ošetření. Zdá se, že je to více než pouhá síla sugesce. Zdá se, že lékař, který je v dobré náladě nebo který je obvykle šťastný, má lepší výsledky než ten, který je chronicky naštvaný, cynický nebo v depresi. To se odehrává mimo lékařské techniky.
Terapeut, který je šťastný, věří sobě i tomu, co dělá, dosahuje lepších výsledků. Začali jsme měřit efekt postoje na tomu uzpůsobeném elektrickém přístroji, který měřil rezistenci mezi pacientem a terapeutem. Byli jsme svědky toho, že vyšší elektrický odpor souvisí s negativním postojem terapeuta stejně jako pacienta.
(John E. Upledger – Ty a tvůj skrytý lékař (Kraniosakrální terapie, Somatoemocionální uvolnění)
Jsem zcela přesvědčen, že osud nám přináší velký úspěch nejprve proto, aby nás navnadil na nějaký projekt.
(John E. Upledger – Ty a tvůj skrytý lékař (Kraniosakrální terapie, Somatoemocionální uvolnění)
Na konci přednášky hledal Marty dobrovolníka z řad posluchačů, na němž by předvedl techniku, při které si dotyčný představí bolest nebo problém v obraze. Přihlásil jsem se, protože se nezdálo, že by někdo jiný měl chuť do toho jít. Když jsem tam šel, neměl jsem nic konkrétního na mysli a neměl jsem žádnou konkrétní představu o tom, co mne čeká.
Sedl jsem si naproti Martymu na židli. Zeptal se mě, s čím bych se
rád seznámil. Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem se zmínil, že už
mnoho let mám občasné bolesti jdoucí přes dolní části zad a do pravé
kyčle. Vzpomněl jsem si, že jsem kvůli těmto bolestem poprvé ve 14
letech navštívil osteopata. Marty se mne zeptal, zda bych se mohl
podívat dolů dovnitř svých zad a pokusit se získat obrázek své
bolesti. Zkusil jsem to a obraz se objevil velmi snadno. Bolest byla
rudá a měla tvar bumerangu. Marty mi navrhl, abych bumerang požádal,
aby mi o sobě řekl více. Zeptal jsem se a bumerang se začal
nafukovat jako plážová hračka. Během jeho nafukování se objevily mé
bolesti v zádech. Byly silnější, jak se bumerang zvětšoval. Zeptal
jsem se, co ho nafukuje. Odpověď, která mi proletěla hlavou, byla
jediné slovo, velmi určité slovo. To slovo bylo ZLOST
. Pak
mne napadlo, že zlost je jako bumerang, když máte zlost, vrací se to
k vám. Když jsem měl zlost, začaly mne bolet záda. Mé bolesti zad
začaly krátce po předčasném úmrtí mého otce. Měl jsem zlost na Boha,
že mi vzal otce.
Už jsem zjistil, že žádné lékařské ošetření, žádná manipulace
jakéhokoli druhu mne nezbaví bolestí, když je mám. Mohu se ale
uchýlit na nějaké tiché místo, podívat se do sebe, zda mám nebo
nemám zlost, a když ano, tak na co. Když zlost najdu a vyřeším,
bolest mne přejde. Funguje to od té doby, co jsem se před 8 nebo 10
lety seznámil s bumerangem
. Je překvapující, kolikrát jsem
měl zlost, aniž bych si to uvědomoval. Když jsem pochopil, že
bolesti mých zad znamenají vztek, ať už to vím nebo ne, naučil jsem
se zacházet se svým vztekem daleko efektivněji. Od té doby mám
mnohem méně často bolesti zad, než jsem míval. Když se objeví, pak
vím, že je čas si v klidu sednout a přemýšlet o tom, proč mám zlost.
Teď vím, že když jsem si vědom toho, že mám zlost, záda mě nebolí.
Bolí pouze, když mám zlost a nevím o tom. Zlost může zabíjet. Mé
bolesti zad mi říkají, kdy mám zlost, takže mohu proti tomu něco
podniknout. Miluji své bolesti zad. Možná, že mi prodloužily život.
Možná, že mne dokonce zachránily před srdečním záchvatem. Myslím, že
jsou poselstvím od mého vnitřního lékaře.
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,
šel v ledu - ale v duši věčný máj,
šel vichřicí - však slyšel zpívat kosy,
šel pouští - a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj
jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.
(Jaroslav Vrchlický)
Doktor Calhoun zasvětil celý svůj vědecký život tomu, aby vybudoval dokonalý myší ráj. A sledoval následky tohoto blahobytu. Byl etologem – zkoumal tedy chování zvířat. Závěry jeho případových studií ho navždy zapsaly na přední stránky učebnic světové psychologie a sociologie. Jeho experimenty se staly paralelou k dalšímu vývoji lidské společnosti. Dávají odpovědi, ale hlavně otevírají palčivé otázky o osudu lidstva.
John B. Calhoun svou vědeckou studii začal v roce 1947 a pokračoval v ní až do své smrti v roce 1995. K výzkumu ho podnítilo pozorování potkanů v přírodních podmínkách. Zjistil, že populace zvířat jen výjimečně překročí 200 jedinců na 10 arů - přičemž by byla schopna vyprodukovat za stejné období dalších 50.000 mláďat. Potkani žili ve dvanácti skupinách, z nichž každá měla přibližně 12 jedinců, a tento populační stav dlouhodobě udržovali.
Pozorování přenesl do laboratorních podmínek. Vytvořil ráj pro
myši. Připravil prostor, kvalitní potravu, čistou vodu, stálou
veterinární péči, odstranil všechny stresory. Jejich výběh kapacitně
naplňoval potřeby pro 3000 myší. Do tohoto prostoru vložil čtyři
páry zdravých a aktivních myší. Výběh měl tvar bunkru rozděleného na
několik sektorů, přičemž všechna zvířata (i při plné kapacitě) měla
přístup k jídlu a pití, měla prostor a možnosti pro budování svých
hnízd. Calhoun pozoroval jejich chování v závislosti na počtu obyvatelstva
na tomto omezeném území. Experiment několikanásobně opakoval a
zjistil, že všechny pokusy vedly k identickým výsledkům. Vznik
a zánik myšího ráje měl čtyři fáze.
První fázi nazval fází píle. V této fázi svého soužití myši prověřovaly nové prostředí, uzpůsobily si ho a rozdělily si teritorium. Pak si našly vhodný prostor pro hnízdění.
Druhá fáze vývoje byla populační exploze. Zvířata díky neustálému přísunu obživy a skvělým podmínkám naplno využila tento potenciál a začala se exponenciálně množit. Každých 60 dní se počet myší zdvojnásobil. Myší komunity však neobývaly prostor rovnoměrně a některé sektory byly zjevně přeplněné, ale přesto se nadále rychle rozrůstaly.
Nastala třetí fáze – fáze rovnováhy.
Navzdory možné kapacitě 3000 myší se přírůstek zastavil již na čísle
2200 jedinců. Rovnováha se však týkala pouze počtu obyvatel. To, co
se dělo v jednotlivých Société
zvířat, byl začátek konce
Společenství.
Calhoun to nazval behavioral sink
– chování zkázy
.
Mnoho samic nebylo schopno úspěšného ukončení těhotenství. Pokud se
i mláďata narodila, samice nebyly schopny se o mláďata postarat.
Mezi těmito dezorientovanými skupinami byla až 96-procentní úmrtnost
mláďat.
Mezi samci se zas projevovaly četné poruchy chování – frenetická hyperaktivita, sexuální deviace vedoucí ke kanibalismu, agresivita, patologická plachost…… Někteří jedinci se pohybovali po výběhu jen tehdy, když ostatní zvířata spala. Pouze v té době se chodili nakrmit a napojit.
Nová generace myší se snažila včlenit do společnosti, ale byla drasticky vyhoštěna. Sociální role ve skupině už totiž byly rozděleny. Dobře živené myši se dožívaly vysokého věku a tyto funkce mladým neuvolňovaly. Nadpočetnost mladých samců, kteří ve společenství nenacházeli uplatnění, vedla k jejich agresivním atakům i mezi sebou. Někteří jednotlivci se stali cíleně vytyčenými oběťmi a opakovaně byli terčem násilí. Starší samci ale také už nedokázali obhájit své území a ochránit samice. Samice se stávaly čím dál tím víc agresivními. Jejich schopnost rozmnožovat se byla vážně narušena.
Další ze sledovaných aberací bylo podivné chování skupiny myší,
kterou Calhoun nazval the beautiful ones
– krasavci. Tito
žili absolutně odloučeni od společenství. Nepodíleli se na bojích
ani neprojevovali zájem o páření. Věnovali se výlučně
krmení a napájení a byli posedlí krásou svého kožíšku. Od
ostatní populace se odlišovali dokonalým vzhledem. Na jejich těle
nebyly žádné jizvy po soubojích, byli bezchybně vyčesaní, krásní a
zdraví. Avšak na rozdíl od ostatní populace byli velmi hloupí.
Neuměli reagovat na vnější podněty, změny situace, nebyli schopni
žádné interakce s okolím.
Poslední, čtvrtou fází této společnosti byla fáze smrti. Po dosažení počtu 2200 myší, a to i navzdory nevyčerpané celkové kapacitě výběhu, začala populace prudce klesat. Agresivita eskalovala do takových rozměrů, že téměř nebylo možné nalézt myš bez pokousaného ocasu. Posledních 1000 jedinců bylo tak sociálně deformovaných, že se vůbec nerozmnožovali. Zvířata žila vedle sebe, aniž by si uvědomovala přítomnost ostatních jedinců. Tato deformace v nich byla tak pevně zakotvena, že i po přemístění do jiných podmínek nebyla zvířata schopna normálního života. Nakonec zůstalo jen pár krasavců zaměřených výlučně na své potřeby. Užívali si komfort obrovského prostoru. Množit se neměli zájem. Poslední myš zahynula 600 dnů po zahájení experimentu.
Experiment prokázal, že - navzdory dostatečnému prostoru a zdrojům
- v případě, že jsou všechny sociální role ve společnosti obsazeny,
je pro jednotlivce zápas o ně až tak namáhavý, že má za následek
celkové zhroucení sociálního chování a zánik populace. Calhoun
viděl osud populace myší jako metaforu pro osud člověka.
Tuto sociální poruchu charakterizoval jako druhou smrt
.
Chování zkázy
přinesla do Společenství myší limitace
prostoru a sociálních rolí. Kolonie myší měly rozdělené úkoly a tím,
že mladé vyhostily z jejich společnosti, tito se neměli od koho
naučit sociálnímu chování. Byli pro komunitu nepotřební. Jejich
frustrace vedla k sociálně nevhodnému chování. Nemohli tedy předat
žádné vzorce sociálního chování ani svým mladým. Takto bylo
do společnosti napevno zakódováno patologické chování, které vedlo
ke zkáze celé populace. Kondenzování lidstva na malém
prostranství už dnes vykazuje podobnost s populací myší v
experimentu. A příklady najdeme i v minulosti.
………………
Příkladem omezeného prostoru při relativně neomezených zdrojích je Japonsko. Podle údajů o světovém obyvatelstvu, které zveřejnil Populační referenční úřad USA, zaznamenává Japonsko největší pokles v počtu obyvatel ze všech zemí světa. V roce 2012 bylo Japonců přibližně 130 milionů. Při přetrvávajících trendech a porodnosti se odhaduje, že do roku 2050 klesne populace pod číslo 95 milionů.
Porodnost v Japonsku, která dosahuje 1,1 dítěte na ženu, nikdy nebyla nižší. A snižuje se každým rokem. Japonsko má už nyní nejstarší obyvatelstvo na světě. Zdá se, že neexistuje způsob, jak se vyhnout hrozící democidě. Sociálně patologické jevy zmiňované v experimentech doktora Calhouna jsou tu nejen zjevné, ale jsou i celospolečenským problémem. Odhadem až milion mladých mužů je natolik sociálně plachých a neschopných sociální interakce, že vycházejí ven výhradně v noci, když všichni ostatní spí. Jdou si do města obstarat jídlo. Říkají jim Hikikomori.
Jsou to sociální autisté. Celá generace mladých lidí se narodila do
prostoru, kde byly všechny sociální role již definovány. Vytvořit si
svůj prostor je pro ně příliš stresující a zátěžové. Žijí
tedy zavření ve svých domácnostech bez kontaktu s ostatním světem.
Vláda je z tohoto jevu zaskočená a marně hledá jeho příčiny a
řešení. Přičemž vysvětlením by mohlo být chování zkázy
– behavioral
sink
.
Stejně je přítomen problém nezájmu početné skupiny mužů o opačné pohlaví. Ve vztahu, v sexualitě, případně v partnerském soužití nevidí žádný požitek a úmyslně se mu vyhýbají. Nejen v Japonsku, ale také v mnoha jiných přelidněných a bohatých územích vládne výskyt těchto jevů.
Například i the beautiful ones
– krasavci a
krasavice, kteří povýšili své tělo, dobré jídlo, krásu a
mládí na metu svého života. Všechny sociální role v jejich
společenství již byly obsazeny a aby získali pocit užitečnosti a
uznání, museli by na to vynaložit nesmírnou námahu. Proto si čistí
své kožíšky, zabývají se dobrou stravou a pitím a tím, aby vypadali
půvabně. Nevědí jak a proč by se měli zapojovat do zhodnocování
společnosti. Stejně jako poslední tisícovka myší – poslední generace
- neumí nic aktivně udělat pro svůj život, neumí být pro sebe ani
pro společnost užiteční. Nejdůležitější je starat se o sebe.
(výňatky z článku Natálie Bláhové, uveřejněného 16. 1. 2015 v časopise Pravý prostor.cz)
Kantor Pícha seděl na lavičce školní zahrady a těšil se z horkého červnového odpoledne. Včely bzučely v rozkvetlých lípách. Za plotem zahrady stál mládenec.
Vítej, Františku,
volal na něho kantor. Mládenec se modře
díval na kantora a nehýbal se. Ten hoch je nějaký smutný. Pojď
dál, Františku,
povídá kantor a dělá mu místo vedle sebe na
lavičce. Mládenec vstoupil váhavě do zahrádky, zavřel za sebou
opatrně vrátka a skoro po špičkách se přiblížil. Pak si sedl na kraj
lavičky a složil ruce mezi kolena.
Tak co, Františku, tebe něco mrzí.
Já… já bych chtěl taky vymýšlet písničky…
dostal ze sebe
mládenec.
Kantor Pícha se dojal. Vzpomněl si, jak mu kdysi ve škole zakázal zpívat, protože to ostatním dětem jen kazil, a jak teprve po letech zjistil, že kluk dobře slyší, že jenom má moc hluboký hlas, s nímž se nedovedl k dětem přidat. Div ho tehdy neodprosil za tu křivdu. Nu, a teď se nakonec vyklube z kluka skladatel.
Všichni to umějí,
hořce pokračoval František, náš Jakub,
Ondra, starej Klouda. Vy taky. Jenom mně to nejde…
Kantor se na něho zpytavě zahleděl. Ty, Františku, ty máš
děvče.
František jenom sklopil hlavu ještě víc. Ty bys jí
chtěl zpívat. Takové písně, co ještě nikdo nezpíval.
No, zkusit to můžeš,
řekl kantor, poposedl na lavičce a
objal hocha kolem ramen. Dohromady to nic není. To se musíš
podívat kolem sebe a říct nahlas, co nejdřív uvidíš. Tak třeba,“ a
kantor upřel krátkozraké oči do nebes, „co to tm letí za ptáky?
František vzhlédl za ním: Husy jsou to.
Husy. Tak teda: Husy, bílé husy, vysoko letíte. Tak a teď si
jako vzpomeneš na svoje děvče. Jakpak se jmenuje?
Mařenka.
Dobře. Tak řekneš: Vysoko letíte, Mařenku vidíte. Nebo: mou
milou vidíte. Aby to nebylo tak po lopatě. Víš, ta poslední slova
musejí být podobná: letíte, vidíte. Rozumíš tomu?
Jo,
posmrkl mládeneček, ale co ta nota?
Jako ta melodie? To nic není, to si na nějakou vzpomeneš, třeba,
co jsi slyšel v kostele, nebo na nějakou jinou písničku. To začneš
ta slova zpívat na cokoli. Však ona se ta nota připasuje sama.
Hlavně musíš říkat, co vidíš. Zkus to.
František se podíval rovnou před sebe a řekl: Plot.
Hm.
co ještě vidíš?“ – Díru v plotě.
Kantor vzdychl. Tož to toho moc nevidíš, chlapče. Co ta růže
tamhle?
Jo. Růže.
Tak to musíš říct třeba: Růže, růže, růže červená.
Lípa, lípa.
Taky dobře. Ale musíš si představit, že je ta lípa živá a že s
ní mluvíš.
Lípo, lípo, lípo.
Dobře, Františku, už to začínáš umět. Třeba se jí něco zeptej.
Víš, třeba jako v té písni: Proč ty, jetelinko, proč tak pěkně
voníš?
Lípo, lípo. Kdo se na tobě věšel vo minulým postě?
Pro pána krále, Františku, tohle přece nepatří do písničky!
Já myslel, jako strejc Rošťáček, přece vo postě vlóni!
Když to víš, tak se neptej!
utrhl se kantor, musíš se
ptát na něco, co jako nevíš jistě, třeba: Lípo, milá lípo, kdypak
se zazelenáš?
Ale vždyť ona už je zelená,
bránil se nešťastně František.
Kantor vstal z lavičky.
Poslyš, Franto, z tebe básník nebude. Já ti něco poradím. Jdi za
tou Mařenkou a natrhej jí kytku. Ono ji to potěší jako písnička.
František zklamaně vzdychl. To už není vono. Kdybych já aspoň
za ní moh…
Pročpak nemůžeš?
Kolem rybníka to nejde a jiná cesta tam nevede. Voni jsou teďka
vodříznutý.
Co je s tím rybníkem?
No přece Talinskej. Co se ten rybník nahání, dosahá voda k
samýmu kraji. Cestu zaplavuje. Já se tam nedostanu,
řekl
František beznadějně.
Kantor si sedl, zeširoka se opřel o lenoch lavičky a díval se do
nebe. Říkáš, Františku,
pravil potichu, že voděnka
dosahá k samýmu kraji?
Jó voděnka! Louže je to špinavá, zarostlá žabincem, ani koně to
nechtějí pít.
Kantor se zasnil. Mládenec chvíli poposedával. Tak já nevím,
pokoušel se ještě o hovor, když mlčení trvalo dlouho. Ale kantor už
byl myšlenkami bůhví kde. František se zvedl a vytratil se ze
zahrady.
Vzduch byl těžký šalvějovou vůní a zlatem odpoledního slunce. Kantor zahleděný do korun stromů si tiše bzučel:
Když se ten Talinskej rybník nahá - ní
Dosahá voděnka k samýmu kra – ji…
(Ilja Hurník – Trubači z Jericha, povídka Píseň z Jižních Čech)
Mít ve všem pravdu je znakem hlouposti.
(Michel de Montaigne)
Ignorance častěji než inteligence plodí sebevědomí.
(Charles Darwin)
Všechno stojí za pokus.
(Ilja Hurník – Kterak psáti a řečniti)
S podpisem se sotva dá co dělat, člověk si jej ustálí a už nemění. Ale cosi vypovídá, i tomu, kdo se nevyzná v grafologii. Jsou podpisy, které jako by vyřkly jméno tiše, ale zřetelně, nijak nevybočují z předchozího rukopisu, nechtějí nic než informovat: toto napsal ten a ten. A jiné, které zahlaholí: To jsem já, já sám! Hle, do jak originálního grafu jsem vtělil své jméno!
A jsou podpisy nečitelné. Člověk slyší: Nemíním ztrácet čas krasopisem. Ostatně ou šifru zná kdekdo, že ano.
(Ilja Hurník – Kterak psáti a řečniti)
V kraji žil básník, a byl to umělec pravý – takovým se rozhodně shledával. Vždyť tvořil z hlubokosti. Ale buď jeho hlubokost nebyla dostatečně hluboká, nebo byli lidé otupělí, jeho básně obliby nedocházely.
Jednoho dne, to už dospěl vysokého věku, stanula ve dveřích lepá žena s kosou.
Co mi neseš, hezká žnečko?
Nepoznáváš mě? Vždyť jsi o mně napsal tolik veršů! Jsem přece
Smrt.
Představoval jsem si tě jinak,
šeptl.
Teď jsem tvá nevěsta. Proto jsem se poněkud vyšňořila. Jdu si
pro tebe.
Překotný sňatek nevede k dobrému, ženo. Líp bude posečkat. A
pak, na mysli mi tane ještě tolik veršů, dopřej mi je vytvořit.
Budiž,
řekla Smrt, dovoluji ti užít ještě sta slov. Až
je vyčerpáš, prijdu. Nesnaž se mi uniknout, našla bych tě kdekoli.
A zmizela.
Básník uvažoval: Spěchat netřeba.
Ale verše, naměstnané v
jeho mysli, se tlačily ven.
I psal:
Hodiny odbily, rafije pokročí,
Za chvíli odbijí zas.
Vždy jenom kupředu a nikdy nazpátek
bude se ubírat čas.
Pozor, nemrhat slovy, tak málo mi jich zbývá,
zvolal,
zahodil list a psal znovu:
Tik tak tik tak,
čas není rak.
Letí jak pták.
Takto zhušťoval své verše a říkal si, hle, jaké údernosti nabývají.
Leč i tak se zbylá slova vyčerpávala, už jich zůstalo jen dvacet,
deset – a tu nadešla chvíle, kdy skloniv hlavu, zašeptal: Už
smím užít jen dvou. Dvě slova nestačí na báseň. Ale promarnit jich
nesmím.
A tu cítil, jak v něm roste nevídaná tvůrčí síla. Vystoupím na
chrámovou věž, abych naposled obezřel svůj drahý kraj. Ten pohled,
jak věřím, mi vnukne dvě slova tak mocná, že překonám vše, co jsem
dosud stvořil. Bude to můj odkaz lidstvu, veliký apel, jenž se
rozletí po vší zemi a navždy se uloží do srdcí lidí. A pak se
vrátím, abych, jak jsem slíbil, vyčkal své nevěsty.
Vzal list, přibil jej na dveře na napsal naň: Přijdu hned.
Obrátil se k odchodu, když tu vidí ženu s kosou.
Nabídla mu rámě. Pojď, dopsal jsi slovo poslední.
(Ilja Hurník – Kterak psáti a řečniti)
Milá neteřičko!
Pozítří je Ti třináct, to máš narozeniny a svátek k tomu, protože bude Stely. To by měla být Tvoje patronka, jenže žádná svatá tohoto jména nežila. V starých kalendářích stojí, že 4. března je svatého Floriana. Měl chránit chalupy, aby neshořely. Na to měl putnu. A musela to být putna zázračná, protože sice sem tam nějaká chalupa vyhořela, ale rozhodně ne všechny. Takového patrona potřebuješ. Ony se totiž mohou zapálit nejen střechy, ale i hlava, všelijakým rozčilením, strachy či poblázněním a na to může být Florianova putna dobrá.
Objímá Tě Tvůj strýc…
Ilja Hurník – Kterak psáti a řečniti)
... Narodilo se dítě.
Rodiče sice nemají na něm žádnou zásluhu, je to dar nebes, ale gratulanti je slaví jako triumf jejich společné tvorby.
…A je tu pradědeček, jenž z výše svého věku shlíží na čtyři generace. Teď nastala chvíle, aby v svých potomcích probudil vědomí ne toliko rodinné, ale rodové, vědomí prastarých společných kořenů.
Milý Mikuláši!
Náš rod je zajištěn, přinejmenším pro jednu další generaci. Spějeme k nesmrtelnosti!
Připusť, že v takovou chvíli je praděd práv, aby se jal radit.
Nuže radím Ti, abys nebral to dítě jako hlínu, které můžeš dát tvar, jaký chceš. To dítě, brzy to poznáš, bude mít svou hlavu, svou vůli. A dobře, že ji bude mít a že napraví, co tatínek pokazil.
Já jsem kdysi Tvého tátu, bylo mu pět, potrestal. Přehnal jsem to,
což mě mrzelo. Když lehl do postýlky, přisedl jsem si a chystal se
zvesela promluvit, jako že se nic nestalo. Klouček okamžitě pochopil
a řekl: Táto, nic si z toho nedělej. Noc všecko sebere.
A já jen polkl.
Noc všechno sebrala a ráno byla zase pohoda…
Ilja Hurník – Kterak psáti a řečniti)
Na každý pád nadchází doba pro povznesení.
S těmito myšlenkami jsem přibyl do naší chalupy a usadil se v trávě s naším pětiletým chlapečkem. Byl tehdy samá mašinka, dráty a šrouby, což mě rozčilovalo. I on by se měl povznést k duchovnu.
Pohleď, Lukášku, na ta oblaka. Přicházejí z neznáma a do neznáma
odplývají. A nikdy, nikdy se k nám nevrátí.
Hoch pochopil, kam mířím: Táto, nic si z toho nedělej. Až
umřeš, vždycky přijdu s houbou a tu desku na hrobě ti umeju.
(Ilja Hurník – Kterak psáti a řečniti)
Mimochodem, tuhle se profesor L. loučil v krematoriu s profesorem
M. Když dočetl projev, zarazil se. Zbývalo říci poslední větu. Co
marxista musel vyloučit Na shledanou
i Sbohem.
I
odkašlal a pravil: Soudruhu M., buď zdráv.
(Ilja Hurník – Kterak psáti a řečniti)
Richarde!
Tady hospoda Na rendlíku. Zdraví Tě Tvoji spolužáci po padesáti letech od naší maturity.
Někteří ztloustli a zplešatěli tak, že jsme je nepoznali, takže se urazili. Jen na chvilku.
To se ví, nějaké nemoci. Probírali jsme, kdo má co z těla vyřezáno. Bylo toho tolik, že jsme z těch útrob sestavili dalšího spolužáka...
(Ilja Hurník – Kterak psáti a řečniti)
Mám přítele, který říká: Mně nechybí nic.
Žije v komůrce
jak pro Diogena. Hrajem spolu šachy. Když vyhraje, má radost. Když
ne, jásá, jak jsem ho šikovně zmatil.
(Ilja Hurník – Kterak psáti a řečniti)
Povídala jedna babka: Ti mladí doktoři neumějí nic. To pan
primář Maleček, to byla kapacita! Vždycky mě pohladil a řekl,
copak dělá naše moribunda? A vidíte, je mi osmdesát a jsem jako
rybička
. (Moribunda znamená umírající…)
Tragédie. Tu nepřežiju,
šeptá zdrcený mládenec. Dostal ránu.
Přesně, dostal košem. Úder tímto předmětem nebývá smrtelný – což si
hoch, hádám, potvrdí celkem brzy.
(Ilja Hurník – Kterak psáti a řečniti)
Dlouho po půlnoci vstal, pohledem přejel lahvičky krátce předtím vyndané z kartonových krabic, natáhl ruce, aby se jich mohl dotýkat, a tiše škrtl sirkou, aby si mohl přečíst, co stojí na jejich bílých nálepkách, a nevzbudil při tom nic netušící rodinu, která spala ve vedlejším pokoji. Bydleli v domě na kopci, pod nímž se pohupovalo moře, a jak si teď sám pro sebe šeptal kouzelné názvy těch různých prostředků, slyšel šplouchat příliv na skalách a na písku pláže. Ty názvy se mu zvolna převalovaly na jazyku – MEMPHISKÝ BÍLÝ OLEJ, se zárukou Pleťový balzám z Tennessee, HIGGENOVO MÝDLO S PRONIKAVĚ BĚLICÍM ÚČINKEM – názvy, které byly jako sluneční svit spalující temnotu, jako voda, kterou se kropí prádlo na bělidle. Vytahoval z lahviček zátky, čichal k nim, trochu tekutiny vylil na ruce, promnul si je a jednu pak přidržel pod sirkou, aby viděl, jak rychle bude mít ruce jako bílé bavlněné rukavice. Když se nic nedělo, utěšoval se, že to asi bude lepší zítra nebo pozítří. Vrátil se do postele a ležel s očima upřenýma na lahvičky vyrovnané na poličce jako obří brouci ze zeleného skla, lesknoucí se ve sporém světle z ulice.
Proč to vlastně dělám? napadlo ho.
Waltře?
ozval se maminčin tichý hlas jakoby z velké dálky.
Ano, mami?
Ty jsi vzhůru, Waltře?
Ano, mami.
Tak koukej spát!
Hned ráno se šel na to neúnavné moře podívat zblízka. Pro něho to
byl hotový zázrak, byl u moře poprvé. Přijeli sem z rozpáleného
prašného městečka uprostřed státu Alabama, kde jsou jen vyschlé
potoky a blátivé výmoly a nikde poblíž žádná řeka nebo jezero, nikde
nic, pokud si člověk nevyjede někam dál. A tohle byl jejich vůbec
první výlet, v nabourané fordce vyjeli do Kalifornie a celou cestu
si tiše prozpěvovali. Walter před výletem celý rok šetřil, a tak si
mohl objednat dvanáct lahviček magických přípravků, přišly mu den
před odjezdem. Musel si je zabalit do krabic, provézt je zelenými
pláněmi i pouštěmi mnoha států a cestou se potají snažit některé
vyzkoušet v ústraní nebo na záchodě. V autě vždycky seděl na předním
sedadle – s hlavou zvrácenou, oči zavřené, obličej namazaný
příslušným přípravkem obrácený ke slunci – a čekal, že se vybělí
jako na bělidle. Už je to poznat,
ujišťoval se večer co
večer. Aspoň trochu.
Waltře,
obrátila se na něho maminka. Co to tu páchne?
Čím ses to namazal?
Ničím, mami, ničím.
Ničím? Prošel pískem, zastavil se u zelených vod moře, vytáhl z kapsy jednu ze svých flaštiček, úzkou spirálu bělavé tekutiny si nechal stočit do dlaně a pak si ji rozetřel po obličeji a rukou. Zůstane dnes ležet, černý jako krkavec, u moře celý den, aby slunce mohlo sežehnout jeho tmavou barvu. Možná se i vnoří do vln, nechá se jimi převalovat, jako se převaluje tmavý hadr v pračce, a pak vyplivnout na písek, ještě udýchaný se usuší a bude se péct na slunci, dokud tam nezůstane ležet podobný křehké kostře jakéhosi pradávného zvířete, běloskvoucí, čisťounký a svěží.
SE ZÁRUKOU stálo červeným písmem na lahvičce. Ta slova mu plála v mysli. SE ZÁRUKOU!
Waltře,
zděsila by se maminka. Co se ti stalo? Jsi to
vůbec ty? Synku, vždyť ty jsi jako mléko, jako sníh!
Bylo vedro. Walter se usadil na dřevěném chodníčku a zul si boty. Za ním se u stánku s párky v rohlíku tetelil horký vzduch a šířila se odtud vůně cibule, rozpečených rohlíků a karbanátků. Ze stánku vykoukl oslizlý obličej prokvetlý žilkami, Walter nesměle kývl a zadíval se jinam. Za okamžik klapla vrátka a Walter slyšel, že se k němu blíží odměřené kroky. Stánkař se zastavil a koukal dolů na Waltra, v jedné ruce stříbrnou obracečku, na hlavě šedou umaštěnou kuchařskou čepici.
Koukej odsuď zmizet,
řekl.
Co, prosím, pane?
Povídám, že pláž pro negry je tamhle.
Stánkař tím směrem
hodil hlavou, ani se tam nepodíval, nespouštěl Waltera z očí. Nechci,
aby ses poflakoval před mým podnikem.
Walter na toho člověka překvapeně zamrkal. Ale vždyť jsme v
Kalifornii!
Chceš se se mnou hádat?
vyjel na něho stánkař.
Ne, pane, já jsem jen řek, že tady nejsme na Jihu, pane.
Jih je všude, kde jsem já,
řekl muž, vrátil se do
párkařského stánku, hodil na rošt pár karbanátků, špachtlí je
rozprostřel dokulata a nasupeně vykoukl na Waltera.
Walter otočil své vyčouhlé tělo a vykročil k severu. Zvědavost, jak to vlastně chodí na téhle pláži, k němu znovu přihrnula vlna přílivu a s ní běžící písek. Když došel na konec dřevěného chodníčku, zůstal stát, přimhouřil oči a rozhlédl se.
Na bílém písku ležel bílý chlapec, lenivě stočený do pohodlné pozice.
Ve Walterových velikých očích bleskl zmatený výraz. Všichni běloši jsou divní, ale v tomhle jako by se všechna jejich divnost zcukla dohromady. Walter přešlápl z jedné hnědé nohy na druhou a nepřestal se dívat. Ten bílý kluk jako by na tom písku na něco čekal.
Vytrvale se mračil na své paže, přejížděl je rukama, pokukoval sám sobě přes rameno, upřeně pozoroval sklon svých zad, zvědavě se díval na břicho a na své pevné hladké nohy.
Walter rozpačitě opustil dřevěný chodník. Rozvážným krokem přešel písek a celý roztřesený, ale s jistou nadějí zůstal stát nad bílým chlapcem, olizoval si rty a vrhal na něj stín.
Bílý kluk se uvolněně rozvaloval jako loutka, které chybí provázky. Ten dlouhý stín mu padl na ruce, on beze spěchu zdvihl oči k Waltrovi, pak pohled odvrátil a znovu zdvihl.
Walter popošel blíž, nejistě se usmál a rozhlédl se kolem, jestli snad se ten bílý kluk nedívá na někoho jiného.
Hoch se zazubil. Tě péro.
Walter řekl docela potichu: Ahoj.
Skvělý počasí.
To teda je,
usmál se Walter.
Ani se nehnul. Stál, dlouhé štíhlé prsty podél boků, vítr mu na
hlavě brázdil tmavé řídké řady vlasů a ten bílý kluk za chvilku
řekl: Slož tu kostru
.
Díky,
okamžitě poslechl Walter.
Chlapec jezdil očima sem tam. Moc lidstva tu dnes není.
Už je po sezoně,
pečlivě odpověděl Walter.
No jo. Pře tejdnem začala škola.
Pauza. Walter řekl: Ty už jsi vyšel?
Letos v červnu. Celý léto jsem pracoval, jít na pláž nebyl čas.
Chceš to teď dohnat?
Jo. Ale nevím, jestli za čtrnáct dní nachytám dost bronzu.
Prvního října musím do Chicaga.
Aha,
pokýval hlavou Walter. Já jsem tě tu vídal, fakt,
každý den. Říkal jsem si, co tu asi děláš.
Chlapec vzdychl a pohodlně si uvelebil hlavu na zkřížené paže. Neznám
nic lepšího než pláž. Jak se jmenuješ? Já jsem Bill.
Já Walter. Ahoj, Bille.
Tě péro, Walte.
Na břeh potichu doběhla blyštivá vlna.
Ty jsi na pláži rád?
zeptal se Walter.
To bych řek, měls mě vidět předloni v létě!
Určitě ses spálil,
řekl Walter.
Blbost, já se nikdy nespálím. Jsem jen víc a víc černej. Jsem
černej jako ne–
Bílý kluk se zajíkl a zmlkl. Do tváří se mu
nahrnula krev, začervenal se. Hodně ztmavnu,
skončil
schlíple v rozpacích, na Waltera se nepodíval.
Walter chtěl dát najevo, že mu to nevadí, a tak se tiše, posmutněle zasmál a zavrtěl hlavou.
Bill si ho podezíravě změřil. Co je tu k smíchu?
Nic,
odpověděl Walter a prohlížel si dlouhé neopálené paže
bílého chlapce a jen částečně opálené nohy a břicho. Nic, vůbec
nic.
………
Když byl Walter malý, snažil se věci zvrátit. Pan učitel ve škole
jednou ukázal na obrázek ryby a řekl: Všimněte si, že tahle ryba
nemá žádnou barvu, že je vybělená, protože po řadu generací plave
v hloubce Mamutí jeskyně. Je slepá, žádné zrakové orgány
nepotřebuje a –
Před těmi mnoha lety téhož odpoledne Walter celou cestu ze školy utíkal, aby se užuž mohl schovat v podkrovní mansardě správce domu, pana Hampdena. Venku pražilo horké alabamské slunce. Walter se s bušícím srdcem krčil ve tmě páchnoucí naftalínem. Na špinavých prknech harašila běžící myška.
Už je mu to jasné! Když běloch pracuje na slunci, zčerná. Černý kluk schovaný ve tmě zbělá. No samozřejmě! To dá rozum! Když se jedna věc děje jedním způsobem, ta druhá přece taky!
Zůstal v mansardě, dokud ho nevyhnal hlad.
Byla noc. Svítily hvězdy.
Prohlížel si ruce.
Pořád ještě byly hnědé.
Chce to počkat do zítřka! Tohle se nepočítá! V noci není změna vidět, to je jasné! Chce to počkat, počkat! Se zatajeným dechem seběhl zbytek schodů ve starém baráku, běžel k maminčině přístřešku mezi stromy, vklouzl do postele rukama v kapsách, oči zavřené. Než usnul, usilovně přemýšlel.
Ráno se vzbudil do klece světla z jediného okýnka.
Tmavohnědé paže i ruce, ležící na potrhané dece, se vůbec nezměnily.
Zhluboka vzdychl a zabořil obličej do polštáře.
Dřevěný chodník vábil Waltera každé odpoledne, dával si jen záležet, aby se širokým obloukem vyhnul stánku párkaře.
Děje se něco úžasného, měl neustále v hlavě. Obrovská změna je na postupu. Neúnavně pozoroval každý detail odcházejícího léta, dávalo to hodně námětů k přemýšlení. Snažil se pochopit průběh tohoto léta až do samého konce. Zvedla se přílivová vlna podzimu, zastavila se nad ním, visela ve vzduchu připravená opadnout.
Bill a Walter si spolu povídali každý den, odpoledne plynula, jejich dvě paže ležící vedle sebe se sobě začaly podobat zvláštním, pro Waltera potěšitelným způsobem. Bedlivě to sledoval uchvácený tím, co se děje, tím, co si Bill naplánoval a čemu tak trpělivě věnuje čas.
Bill projížděl písek prsty bílé ruky, která den za dnem tmavla. Slunce mu opálilo i všechny prsty.
V sobotu a v neděli přišlo na pláž víc bílých chlapců. Walter poodešel, ale Bill za ním volal,aby nikam nechodil, kašli na to, co má bejt? Tak s nimi šel Walter hrát volejbal.
Léto je všechny protáhlo lázní písku a zelených vln a protřepalo je tam, až byli nalakovaní dohněda. Walter poprvé v životě pocítil jakousi soudržnost. Oni se sami rozhodli odít do jeho kůže, poskakovali po obou stranách napjaté sítě čím dál tmavší a tmavší, servírovali míč a jejich smích s ním létal ze strany na stranu, zápasili s Waltrem, smáli se s ním, házeli ho do moře.
A jednoho dne položil Bill ruku na Waltrovo zápěstí a vykřikl: Podívej,
Walte!
Walter se podíval.
Jsem tmavší než ty, Walte!
divil se Bill.
To jsem blázen, na mou duši blázen!
mumlal si pro sebe
Walter a přejížděl očima z ruky na ruku. Hmm-hmm. Je to tak,
jsi, člověče. Na mou duši, jseš.
Bill odtáhl prsty z Waltrova zápěstí, v obličeji se mu objevil soustředěný výraz, zamračil se, ústa pootevřená, v očích bylo vidět, jak se mu hlavou honí myšlenky. Máchl rukou, krátce se zasmál a pohlédl na moře.
Dnes večer si na sebe vezmu bílou sportovní košili. To bude
žůžo. Bílá košile a moje opálení – prostě paráda!
Určitě to vypadá hezky,
řekl Walter a snažil se vidět to, co
Bill upřeně pozoroval. Spousta barevných nosí černé šaty a
vínové košile, aby jejich obličej vypadal bělejší.
Vážně, Walte? To jsem nevěděl.
Bill vypadal nejistě, jako by byl narazil na něco, s čím si neví
rady. Obrátil se na Walta, jako by dostal skvělý nápad. Hele,
tady je pár babek. Jdi nám koupit každýmu párek.
Walter se vděčně usmál. Ale tomu stánkaři se nezamlouvám.
Vem prachy a koukej mazat. Ať si trhne nohou.
Tak jo,
zdráhavě souhlasil Walter. Chceš párek s celou
oblohou?
Se vším hejlem!
Walter po špičkách přeběhl rozpálený písek. Vyskočil na dřevěný
chodník, došel do provoněného stínu před stánkem a důstojně zůstal
stát, vysoký, s ústy na štěrbinku. Dva párky v rohlíku s celou
oblohou, zabalit prosím.
Muž za pultem držel v ruce obracečku. Waltera si důkladně prohlížel, centimetr po centimetru, hubenými prsty si pohrával se špachtlí. Neřekl ani slovo.
Když Waltera stání omrzelo, otočil se a šel pryč.
Při chůzi zvonil mincemi v široké dlani a dělal, že je mu to jedno. Zvonění ustalo, když ho za ruku chytil Bill.
Co se stalo, Walte?
Ten člověk na mě prostě čuměl a čuměl, nic víc.
Bill ho otočil čelem vzad. Jdeme! Ty párky nám dá, to bych se
na to podíval!
Walter se stáhl. Nechci mít nepříjemnosti.
Jak myslíš. Čert ho vem! Já párky přinesu. Ty tu počkej.
Bill popoběhl a naklonil se přes zastíněný pult.
Co se odehrálo v následujících deseti vteřinách, Walter jasně viděl i slyšel.
Stánkař povytáhl krk a zabodl do Billa zlobný pohled. Rozkřikl se:
Ty zatracenej negře! Ty už jsi tu zas?
Ticho.
Bill se opřel o pult a vyčkával.
Stánkař se nervózně zasmál. To mě podrž! Ahoj, Bille! Ta voda
se tak leskne – vypadal jsi úplně jako – Co si dáš?
Bill ho popadl za loket. Já přece nic nedostanu! Jsem tmavší
než on. Proč mně lezete do zadku?
Majitel stánku hledal slova. Podívej, Bille, stáls tam v tom
prudkým světle –
Táhněte s tím k čertu!
Bill vykročil do oslnivého jasu, pod opálením bledý, vzal Waltera za loket a šli pryč.
Pojď, Walte. Já nemám hlad.
To je zvláštní, já taky ne,
řekl Walter.
Dva týdny volna končily. Přišel podzim. Po dva dny ležela studená slaná mlha a Walter si myslel, že Billa už víckrát neuvidí. Po dřevěném chodníku se procházel sám. Všude naprosté ticho. Ani jedna lodní siréna nezahoukala. Dřevěné okenice i toho úplně posledního párkařského stánku zaklapnuté a přibité a po čím dál chladnější šedé pláži se osaměle proháněl silný vítr.
V úterý nakrátko vykouklo slunce a samozřejmě! – na prázdné pláži se jako jediný rozvaloval Bill.
Řek jsem si, že se sem ještě naposled podívám,
ozval se,
když si k němu Walter přisedl. Už se neuvidíme.
Jedeš do Chicaga?
Jo. Tady už stejně není slunce, teda ne takový, jaký mám rád.
Sunu se na východ.
Asi je to pro tebe lepší,
řekl Walter.
Byly to dobrý dva tejdny,
řekl Bill.
Walter pokýval hlavou. Byly to moc krásný dva týdny.
Bezva jsem se opálil.
To teda jo.
Ale už zase začínám blednout,
zalitoval Bill. Škoda, že
jsem neměl čas se opálit, aby mi to vydrželo na furt.
Přes
rameno si prohlížel záda, natahoval se k nim v lokti ohnutými pažemi
a šmátravými prsty. Podívej, Walte, jak se mi ta zatracená kůže
loupe! A svrbí to! Nevadilo by ti trochu mi ty cáry sloupnout?
Vůbec ne,
řekl Walter. Otoč se.
Bill se beze slova otočil, Walter natáhl ruku a s dychtivě zářícíma očima jemně odloupl cár kůže.
Kousek po kousku, šupinku po šupince, útržek po útržku oloupal tmavou kůži z Billových svalnatých zad, z lopatek, z krku, z páteře a odkryl pod ní růžově nahou bílou.
Když byl hotov, Bill se zdál nahý, opuštěný a malý a Walter si uvědomil, že Billovi cosi provedl, ale že to Bill přijímá s filozofickým klidem, že si z toho nic nedělá, a v tu chvíli mu v nitru zazářilo nádherné světlo, poprvé za celé léto!
To cosi bylo správné a normální, tomu se nedá uniknout ani se z toho vyvléct, tak to bylo a musí být. Bill celé léto čekal a myslel si, že něčeho dosáhl, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo. On si jen myslel, že tomu tak je.
Šupinky kůže odnášel vítr.
Tys tady kvůli tomu ležel celý červenec a srpen,
zvolna
začal Walter. Upustil kousek kůže na zem. A takhle to dopadlo.
Já čekám odmalička a dopadá to stejně.
Vědom si sám sebe,
postavil se zády k Billovi a ani smutně, ani spokojeně, spíš smířeně
řekl:
Schválně, jestli ty něco sloupneš ze mě!
(Ray Bradbury – povídka Kukla /1946-1947/)
Vyhlížel okny do chladného rána, v rukou držel krabičku s pérovým čertíkem a prsty dloubal pod zarezavělé víčko. Ale ať se snažil sebevíc, čertík ne na ne vyskočit na světlo, křiknout nebo tlesknout do vzduchu sametovými palečnicemi anebo se rozhoupat na všechny strany a usmívat se od ucha k uchu namalovaným úsměvem. Zůstával namačkaný ve svém vězení, stlačený do krajnosti pod víčkem. Když se ke krabičce přiložilo ucho, dal se v ní postřehnout tlak, strach i panika polapené hračky. Erwin nedokázal říct, zda pulzuje krabička, anebo zda na víčko buší jeho krev.
(Ray Bradbury – Říjnová země – povídka Čertík v krabičce)
Toto je test, zda je tvé poslání na zemi u konce: Jsi-li naživu, tak není!
Richarda Bach
To, co je pro housenku konec světa, nazývá Mistr motýlem,
napsal
kdysi spisovatel Richard Bach.
Skončit znamená začít. Konec je tam, kde začínáme,
doplňuje
T. S. Eliot. Jsou lidé, kteří mají víru v to, že okamžikem smrti náš
život definitivně končí – ti se podobají housence.
Pád na ústa je taky pohyb vpřed…
(neznámý autor)
I ona trpěla klamnou představou, která nutí lidské bytosti věřit, že jejich barva, víra a politické názory jsou nejlepší a jedině správné a že ostatní lidské bytosti rozseté po celém světě nemají to štěstí žít na tak správném místě jako ony. Byla to stejně klamná představa, která vedla dávné Židy k tomu, že děkovali Bohu za to, že se nenarodili jako ženy, a jež žene moderní misionáře, v zastoupení Boha, do různých konců světa. Ruth pak vedla k touze přetvářet tohoto člověka z jiné přihrádky života do podoby lidí žijících v té přihrádce života, která byla vyhrazena jí.
(Jack London, Martin Eden)
Poslouchejte, prosím. Je to jednoduché, a tak je možné, že vám chytrým to docela unikne.
(duchovní učitel Jiddu Krishnamurti, 1895 - 1986)
... Jste člověkem, který je sám, bez podpory kohokoli jiného. Musíte uvažovat jasně a jednat bez zmatku. Tak, že se stanete oázou v poušti myšlenek. Víte, co je to oáza? Je to místo s několika málo stromy, vodou, trochou pastvin ve velké poušti, v níž není nic než písek a zmatek. Takovým místem dnes každý z nás musí být. Oázou, v níž jsme svobodní, nezmatení a jsme schopni jednat tak, aby naše jednání nebylo ovlivňováno našimi osobními sklony, temperamentem nebo tlakem různých okolností...
... Víte, co dělá strach? Zatemňuje a otupuje mysl. Ze strachu vzniká násilí. Ze strachu něco uctíváte, aniž byste o tom více věděli. Vytváříte si k tomu různé myšlenkové systémy, názory, představy...
...Většina z nás si je vědoma toho, že se bojíme, nejsme si ale přesně vědomi čeho. A jsme-li si toho vědomi, nevíme, co bychom s tím mohli dělat. A tak od toho utečeme. Rozumíte? Utíkáme pryč od toho, co jsme, což je strach. A to, k čemu utíkáme, stracvh ještě zvyšuje. Vytvořili jsme si svět úniků. A tak si člověk musí uvědomit nejenom strachy, jež má, ale i síť, kterou si vytvořil a po níž se snaží od nich utíkat.
(duchovní učitel Jiddu Krishnamurti, 1895 - 1986, přednáška v Bombaji, 1967)
Strach je váš každodenní problém, ať už bdíte anebo spíte. Musíte ho vyřešit sami. Musíte tomu porozumět a dostat se za to. A proto, prosím, poslouchejte. Ne ale vychytrale, tak, že si budete říkat: "Budu poslouchat a porovnávat to, co říká, s tím, co již vím, nebo s tím, co již říkal." V takovém případě neposloucháte. Musíte dát do poslechu plnou pozornost...
... Strach je plodem myšlení... Jednou z vlastností myšlení je, že pracuje neustále, stále je něčím zaměstnáno, stejně jako je zaměstnána hospodyně přemýšlením o jídle, o dětech, o mytí nádobí. Vezměte jí toto zaměstnání a bude nešťastná, ztracená, bude se cítit nepříjemně, osaměle. Nebo vezměte boha člověku, který ho uctívá a je jím zaměstnán. Bude úplně ztracený. Myšlení tedy musí být neustále zaměstnáno tím nebo oním, buď sebou, nebo politikou, či snahou, jak změnit svět nebo nějakou ideologii... Většina z nás chce být něčím zaměstnána, jinak bychom se cítili osamělí a ztracení, nevěděli bychom, co máme dělat. Byli bychom konfrontováni s tím, jací vlastně jsme. Rozumíte? Jste-li tedy něčím zaměstnáni, je zaměstnáno myšlení, a brání vám tak podívat se na sebe samého takového, jaký opravdu jste...
...A tak se člověk ptá: Je možné, aby myšlení skončilo, a
člověk přitom žil plnohodnotným životem?
Všimli jste si někdy,
že když vnímáte úplně, když věnujete něčemu svoji plnou pozornost,
není zde žádný pozorovatel ani přemýšlející a není zde ani žádný
střed, z něhož pozorujete? UDělejte to někdy, uplatněnte svoji
pozornost úplně - ale pozornost, nikoli soustředění
.
Soustředění je nejabsurdnější forma myšlení a ovládne ji každý
školák. To, o čem zde mluvíme, je pozornost
- dát něčemu
pozornost. Pokud nyní posloucháte celou svojí bytostí, svojí myslí,
svým rozumem, svými nervy, s veškerou svojí energií - aniž byste
přijímali, odmítali nebo srovnávali, ale posloucháte s úplnouo svojí
pozorností -, je zde nějaký subjekt, jenž poslouchá a pozoruje?
Zjistíte, že zde není vůbec žádný pozorovatel. Když se díváte třeba
na strom, dívejte se s plnou pozorností. Je zde tolik stromů,
dívejte se na něj. Slyšíte-li hlasy vran, když jdete večer spát,
naslouchejte jim plně. Neříkejte: Ty hlasy se mi líbí,
nebo
ty hlasy se mi nelíbí.
Naslouchejte jim svým srdcem, svojí
myslí, svým rozumem, svými nervy, úplně. Stejně tak se dívejte na
strom, bez účasti myšlení. To znamená, že mezi pozorovatelem a tím,
co pozoruje, neníů žádný prostor, žádný předěl. Věnujete-li tomu
takto svoji plnou a celistvou pozornost, není zde vůbec žádný
pozorovatel. A protože pozorovatel je středem myšlení, je to právě
on, kdo vytváří strach... Není-li zde myšlení, není zde ani
pozorovatel. Tento stav není prázdný stav. Chce to hodně se
dotazovat a nikdy nic nepřijímat.
... Stav bezer stracvhu tedy umožňuje plnou pozornost. Až vás příště přepadne strach - z toho, že se něco stane, nebo z toho, že se něco zase může stát - věnujte tomu plnou pozornost, neutíkejte od toho pryč, nesnažte se to změnit, nesnažte se to ovládnout, nesnažte se to potlačit. Buďte s tím úplně ztotožněni, celým svým bytím. Uvidíte, že pak zde není žádný pozorovatel, a není tu proto ani vůbec žádný strach...
... Pozornost nemůže být pěstována. Nemůžete ji získat žádnou metodou, systémem ani cvičením. Používáte-li totiž nějakou metodu k tomu, abyste dosáhli pozornosti, pěstujete tím spíše opak pozornosti. Snažíte se o kultivaci pozornosti ve stavu, v němž poozorní nejste. Sledujete-li nějaký systém nebo metodu, co vlastně děláte? Podle nějakého zvyku něco mechanicky opakujete, čímž nebystříte, ale spíše otupujete mysl. Zatímco dáte-li skutečnosti pozornost vteřinu nebo minutu úplně, uvidíte, že pozornost toho okamžiku s sebou odnáší to, čeho se obáváte. Pozorovatel splyne s tím, co pozoruje.
(duchovní učitel Jiddu Krishnamurti, 1895 - 1986, přednáška v Bombaji, 1967)
Od Jephsona
mám dopis adresovaný z ranče ukrytého kdesi
hluboko v srdci australské buše. Udělej s tím /románem/, co
uznáš za vhodné, starý brachu,
píše v dopise, pod
podmínkou, že mne z toho vynecháš. Děkuji ti za lichotivé projevy
lítosti, ale nemohu je s Tebou sdílet. Nikdy jsem se na literární
kariéru nehodil. Ještě štěstí, že jsem na to včas přišel… Tento
život mi vyhovuje mnohem více… Celý svět by jen četl a psal a nemá
vůbec čas na přemýšlení. Ty mi samozřejmě řekneš, že knihy jsou
myšlení, ale to je jenom fráze literátů. Přijeď sem, kamaráde, a
seď tu někdy jako já celé dny a noci o samotě s tím tupým dobytkem
pasoucím se na vyvýšeném ostrůvku země, který jako by se tlačil do
nekonečného nebe, a poznáš, že v knihách myšlení není. Co si
člověk myslí – opravdu myslí -, se do něho spouští a v tichosti
roste. Co člověk píše do knih, jsou jen myšlenky, které si přeje,
aby myšleny byly.
Chudák Jephson, jak slibně se jednu dobu jevil. Ale vždycky ho napadaly takové zvláštní věci.
(Jerome Klapka Jerome – úryvek z novely Jak jsme se rozhodli psát román, vyd. z roku 1893)
Cestoval jsem z Bufala do New Yorku a během dne mě najednou napadlo, že bych si cestu mohl zpříjemnit, kdybych z vlaku vystoupil v Albany a zbytek vzdálenosti urazil po vodě. Nevěděl jsem však, jak lodě jezdí, a neměl jsem u sebe ani průvodce. Rozhlédl jsem se, jestli by mi náhodou nemohl někdo pomoci. U vedlejšího okna seděl mírumilovně vyhlížející postarší pán, který četl knihu, jejíž obálka mi byla dobře známá. Uznal jsem ho za inteligentního a oslovil ho.
″Promiňte mi, že vás ruším,″ řekl jsem a posadil se naproti němu, ″ale mohl byste mi dát nějakou informaci ohledně lodní dopravy mezi Albany a New Yorkem?″
″Inu,″ odpověděl a vzhlédl s příjemným úsměvem, ″jezdí tam celkem tři linky. Je to Heggartyova linka, ale ti jezdí jenom do Caatskillu. Pak tam jsou poughkeepsijské lodě, které jezdí obden. Nebo pak to, co my nazýváme průplavní loď.″
″Ach tak,″ já na to. ″No a kterou byste mi mohl doporučit –″
S výkřikem se vymrštil na nohy a stál přede mnou s tak rozezleným výrazem v očích, že jsem v nich četl smrt.
″Ty lotře!″ zasyčel slovy stěží ovládané zuřivosti. ″Tak o to ti tedy jde, co? Tady máš něco, s čím budeš potřebovat poradit,″ a vytasil šestiranný revolver.
Ranilo mě to. A také jsem měl pocit, že pokud by měl náš rozhovor pokračovat, mohl bych se cítit být raněn ještě více. Zanechal jsem ho tam tedy beze slůvka rozloučení a přesunul se na opačný konec vagonu, kde jsem se posadil mezi korpulentní dámu a dveře.
Stále jsem přemítal o tomto incidentu, když jsem zvedl zrak a spatřil jsem onoho postaršího pána, jak se ke mně blíží. Vstal jsem a položil ruku na kliku. Nesměl mě překvapit nepřipraveného. On se však konejšivě pousmál a napřáhl ke mně ruku.
″Napadlo mě,″ řekl, ″že jsem se možná před chvilkou zachoval poněkud hrubě. Kdybyste dovolil, rád bych vám to vysvětlil. Myslím, že až si vyslechnete můj příběh, vše pochopíte a odpustíte mi.″
Něco v jeho chování ve mně vzbuzovalo důvěru. Našli jsme si klidné místo v kuřáckém voze. Já jsem si dal whisky s citronem a on si objednal jakousi zvláštní směsici vlastní receptury. Potom jsme si zapálili doutníky a on se pustil do vyprávění.
″Před třiceti lety,″ řekl, ″jsem byl mladý muž se zdravou sebedůvěrou a s touhou činit druhým jen dobro. Nepovažoval jsem se za génia. Dokonce jsem se nepovažoval ani za nikterak výjimečně inteligentního či nadaného. Ale zdálo se mi – a čím více jsem si všímal počínání svých bližních, tím víc ve mně toto zdání sílilo – že jsem obdařen do nezvyklé a pozoruhodné míry prostým a praktickým selským rozumem. S tímto vědomím jsem napsal malou příručku, kterou jsem pojmenoval Jak být šťastný, bohatý a moudrý, a vydal jsem ji na vlastní náklady. Netoužil jsem po zbohatnutí. Jen jsem chtěl být lidem prospěšný.
Kniha nezpůsobila takový rozruch, jak jsem předpokládal. Prodalo se nějakých dvě stě tři sta výtisků a pak prodej prakticky ustal.
Přiznávám, že jsem byl zpočátku zklamán. Ale za nějakou dobu jsem došel k závěru, že nechtějí-li se lidé řídit mými radami, je to spíše k jejich škodě než k mé a celou záležitost jsem pustil z hlavy.
Jednoho rána, asi dvanáct měsíců nato, jsem seděl ve své pracovně, když za mnou přišel sluha a oznámil mi, že dole se nachází muž, který by mě velmi rád navštívil.
Požádal jsem ho, aby ho poslal nahoru, a muž vzápětí dorazil.
Byl to prostý člověk, ale měl otevřenou, bystrou tvář a choval se nadmíru uctivě. Pokynul jsem mu, aby se posadil. Vybral si židli a posadil se skoro až na samý okraj.
Doufám, že mi odpustíte tento vpád, pane,
spustil rozvážně,
přičemž si celou dobu mnul klobouk; ale ujel jsem více než dvě
stě mil, abych vás mohl navštívit.
Vyjádřil jsem své potěšení a on pokračoval: Bylo mi řečeno, že
vy jste ten pán, co napsal tu malou knížečku Jak být
šťastný, bohatý a moudrý.
Všechny tyto položky pomalu vypočítal a s láskou se u každé pozastavil. Přitakal jsem.
Víte, pane, je to krásná kniha,
pokračoval. Já nejsem z
těch, co mají vlastní rozum – nemám ho ani za mák -, ale vím toho
aspoň tolik, že poznám, kdo ho má; a když jsem tak četl tu
knížečku, říkám si, Josiahu Hackette (tak se jmenuji, pane), až
nebudeš vědět na čem jsi, nelámej si nic tu svou pitomou hlavu,
která ti stejně řekne jenom nesmysly; běž za tím pánem, který tu
knížku napsal, a požádej ho o radu. Je to laskavý pán, což musí
každý uznat, a on ti ji dá; až ji získáš, pusť se do toho plnou
parou, pro nic se nezastavuj, protože on už ví, co je pro tebe
dobré, stejně jako ví, co je dobré pro všechny ostatní. To jsem si
teda řekl, pane; a proto tu teď i jsem.
Odmlčel se a otřel si čelo zeleným bavlněným kapesníkem. Vyzval jsem ho, aby pokračoval.
Vyšlo najevo, že tento dobrý muž se chce oženit, ale nedokázal se rozhodnout, koho si to vlastně chce vzít. Měl spadeno – tak se vyjádřil – na dvě mladé ženy a ony, jak se domníval, mu jeho pozornost oplácely více, než je obvyklé. Jeho potíž spočívala v rozhodnutí, která z těch dvou – obě byly výtečné a pozoruhodné mladé osoby – by ho doplnila jako ideální manželka. První z nich, Julianu, jedinou dceru námořního kapitána na odpočinku, popsal jako půvabnou dívku. Druhá, Hannah, byla starší a veskrze zralejší žena. Byla nejstarší z celého širokého potomstva. Její otec, jak mi bylo sděleno, byl bohabojný muž, jemuž se dařilo dobře v dřevařské živnosti. Požádal mě, kterou z nich bych mu mohl doporučit, aby pojal za ženu.
Byl jsem polichocen. Který člověk na mém místě by nebyl? Tento Josiah Hackett přijel z velké dáli, aby si vyslechl mé moudré stanovisko. Byl ochoten – ba co dím, dychtiv – svěřit své celoživotní štěstí mému úsudku. Nechoval jsem žádné pochyby o tom, že tak učinil naprosto správně. Vždyť jsem měl za to, že volba manželky je věcí, jež si vyžaduje chladného, nezaujatého soudu, kterého není schopen žádný snoubenec. V tomto případě bych neváhal nabídnout radu i tomu nejmoudřejšímu muži. Cítil jsem, že u tohoto chudého, prostomyslného chlapíka by odmítnutí hraničilo s krutostí.
Podal mi fotografie obou mladých dam, mezi nimiž si měl vybrat. Rychle jsem si poznamenal na zadní stranu každé z nich ty detaily, o nichž jsem si myslel, že mi napomohou při odhadování jejich způsobilosti pro obsazení zmíněného volného místa, a slíbil jsem mu, že celou záležitost náležitě uvážím a během jednoho či dvou dnů mu napíši.
Jeho vděk mě dojal. Nedělejte si starosti s psaním dopisů,
pane,
řekl; jenom prostě na kus papíru čmárněte ´Julia´
nebo ´Hannah´ a strčte to do obálky. Já už budu vědět, co to
znamená - to bude ta, kterou si vezmu.
Pak mě uchopil za ruku a odešel.
Výběru Josiahovy manželky jsem věnoval značnou dávku uvažování. Chtěl jsem, aby byl šťastný.
Juliana byla bezpochyby velice hezká. Kolem koutku úst se jí tetelila potlačovaná dovádivost, která vyvolávala dojem zvonivého smíchu. Pokud bych jednal na základě dojmů, Josiahovi bych do náruče vtiskl právě ji.
Ale, uvažoval jsem, pro roli manželky jsou potřeba solidnější
vlastnosti než pouhopouhá hravost či hezký zevnějšek. Hannah,
ačkoliv nikterak tak okouzlující, byla zcela jasně obdařena jak
rázností, tak zdravým rozumem – vlastnostmi pro ženu chudého muže
nadmíru důležitými. Hannin otec byl zbožný člověk a dařilo se mu
dobře
– byl to zcela jistě šetrný, uvážlivý muž. Určitě jí
vštípil základy hospodaření a ctnosti; a později by mohla i k něčemu
malému přijít. Byla nejstarší z početného potomstva. Bylo jisté, že
musela hodně pomáhat matce. Bude mít zkušenosti s chodem domácnosti
a bude chápat, co obnáší výchova dětí.
Juliin otec, na druhé straně, byl námořní kapitán na odpočinku. Mořeplavci jsou zpravidla zcela zpustlá individua. Určitě měl ve zvyku procházet se po domě a užívat jazyka a vyjadřovat názory, jejichž poslouchání muselo mít na formování charakteru dospívající dívky neblahý vliv. Juliana byla jeho jediná dcera. Z jedináčků obvykle rostou špatní lidé. Příliš se jim dovoluje prosazovat si svou vůli. Pohledná dcera námořního kapitána na odpočinku bude naprosto jistě rozmazlená.
Musel jsem si také připomínat, že Josiah je zcela zjevně muž mdlého charakteru. Bude mu třeba vedení. A Hannah se v očích zračilo cosi, co vedení vrchovatě prozrazovalo.
Uplynuly dva dny a já jsem byl rozhodnut. Napsal jsem na kousek
papíru Hannah
a poslal jsem jej.
Po čtrnácti dnech jsem od Josiaha obdržel dopis. Děkoval mi za mou radu, ale jen tak mimochodem dodával, že si přál, abych se nakonec rozhodl pro Julii. Psal však, že je nicméně přesvědčen, že vím, co je nejlepší, a že v době, kdy budu dopis číst, už budou s Hannah svoji.
Ten dopis mě zneklidnil. Začal jsem pochybovat, jestli jsem nakonec opravdu zvolil tu správnou ženu. Jen si představte, že by Hannah nebyla taková, za jakou jsem ji měl! Jaké neštěstí by to pro Josiaha bylo. Jaké údaje jsem měl k dispozici? Stačily jako podklady pro zvažování? Jak jsem mohl vědět, že Hannah nebyla líná, nevrlá ženská, neustálý trn v oku své ubohé přepracované matky, nevyléčitelný bolák pro své mladší bratry a sestry? Jak jsem mohl vědět, že byla náležitě vychovaná? Její otec mohl být sakramentský prolhanec: jak to zjevně u zbožných mužů bývá. Mohla se od něj naučit jen pokrytectví.
A jak jsem pak mohl vědět, že Julianina veselá dětinskost nedozraje do sladké, radostné ženskosti? Její otec mohl být navzdory všemu, co jsem si myslel, vzor toho, co by měl námořní kapitán na odpočinku představovat; navíc se sympatickou sumičkou investovanou v nějakém bezpečném podniku. A Juliana byla jeho jediným dítětem. Jaký důvod jsem měl odnímat tomuto lepému mladému stvoření lásku k Josiahovi?
Vzal jsem ze stolu její fotografii. Jako by se mi zdálo, že v těch velkých kukadlech cítím náznak vyčítavého pohledu. Viděl jsem před sebou scénu v malém vzdáleném domku, když první zprávy o Josiahově sňatku dopadly jako krutý kámen do dosud poklidných vod jejího života. Viděl jsem ji, jak klečí u otcova křesla, zatímco jí ten bělovlasý, opálený kmet jemně hladí zlatovlasou hlavu, která se na jeho hrudi otřásá tichými vzlyky. Hryzání svědomí pro mě bylo skoro nesnesitelné.
Odložil jsem ji a zadíval jsem se na Hannah - mým přičiněním vyvolenou. Zdálo se mi, že se na mě usmívá v bezcitném triumfu. A tehdy se mě začal vůči Hannah zmocňovat pocit naprosté antipatie.
Bojoval jsem proti tomuto pocitu. Říkal jsem si, že jsem předpojatý. Ale čím více jsem se proti němu stavěl, tím se stával silnější. Odhadoval jsem, že postupem času přeroste od rozmrzelosti k nelibosti a od nelibosti k nenávisti. A to měla být žena, kterou jsem Josiahovi uvážlivě vybral za životní partnerku!
Několik týdnů jsem nezažil trochy klidu. S hrůzou jsem otvíral
každý dopis, který mi došel, neboť jsem se bál, že bude od Josiaha.
Při každém zaklepání jsem vyskakoval z křesla a rozhlížel se po
úkrytu. Pokaždé, když jsem v novinách četl titulek Rodinná
tragédie
, mi na čele vyrazil studený pot. Už jsem čekal, že si
přečtu, jak se Josiah a Hannah navzájem zavraždili a umřeli s mým
jménem na rtech.
Postupem času, když jsem se nic nedozvídal, začaly se mé obavy tišit a začala se mi vracet i víra v intuitivně správný úsudek. Možná jsem Josiahovi a Hannah prokázal dobrou službu a oni mi blahořečili. Uplynuly tři mírumilovné roky a já jsem na existenci Hackettů začínal zapomínat.
Pak přišel znovu. Jednoho večera jsem se vrátil domů z obchodního jednání a našel jsem ho, jak na mě čeká v hale. V momentě, kdy jsem ho spatřil, jsem seznal, že mé nejhorší obavy se pravdě ani nepřiblížily. Pokynul jsem mu, aby mě následoval do pracovny. Učinil tak a posadil se na stejnou židli, v níž spočinul i před třemi lety. Prošel pozoruhodnou proměnou; vypadal staře a ztrápeně. V jeho jednání se zračila odevzdaná beznaděj.
Chvíli jsme nic neříkali; on si mnul klobouk jako při prvním rozhovoru, já jsem předstíral, že si rovnám papíry na stole. Po nějaké době, když se mi zdálo, že cokoli bude snesitelnější než takové ticho, jsem se k němu obrátil.
Obávám se, že se vám moc nedařilo, co Josiahu?
zeptal jsem
se.
Ne, pane,
odvědil klidně; to rozhodně nemůžu říct, ani
zdaleka. Z té vaší Hannah se vyklubala pěkná saň.
V jeho slovech nebyla slyšet ani stopa výčitky. Jednoduše konstatoval smutnou skutečnost.
Ale jinak je vám dobrou manželkou,
zkusil jsem to. Má
své chyby, ovšem. Kdo by je neměl. Ale je rázná. No tak, uznejte
přece, že je to ženská od rány.
Byl jsem povinován sám sobě
nacházet na Hannah něco dobrého a toto bylo to jediné, co mě v dané
chvíli napadlo.
Ano, to je,
připustil. Ale někdy mi tak připadá, že na
ten náš mrňavý domek až moc.
Víte,
pokračoval, Hannah má v povaze vás tlačit někam
do rohu; a pak její matka umí být občas taky pěkně nepříjemná.
Její matka!
zvolal jsem, ale co ta má s vámi
společného?
Víte, pane,
odpověděl, ona s námi teď žije – od té doby,
co odešel starý pán.
Otec Hannah! Je tedy mrtev?
No ne tak docela,
on na to. Asi před rokem utekl s
jednou mladou ženou, která učila v nedělní škole, a dali se k
mormonům. Všechny to naprosto zaskočilo.
Zaúpěl jsem. A jeho podnikání,
vyzvídal jsem, ta
dřevařská živnost, kdo v ní pokračuje?
Ach ta!
opáčil Josiah. Tak ta se musela rozprodat, aby
se splatily dluhy, nebo aby se k nim člově aspoň dostali.
Poznamenal jsem, že je to pro jeho rodinu určitě hrozná rána. Předpokládal jsem, že domácnost se rozpadla a všichni se rozprchli.
Ne, pane,
odpověděl prostě, nijak zvlášť se nerozprchli.
Všichni bydlí teď u nás.
Ale pozor,
pokračoval, když uviděl výraz v mé tváři; samozřejmě,
že vás se to nijak netýká. Určitě máte habaděj svých vlastních
starostí. Nepřišel jsem, abych vás zatěžoval ještě těmi mými. To
bych se vám mrzce odměnil za veškerou vaši laskavost.
Co se stalo s Julií?
zeptal jsem se. Měl jsem pocit, že už
se ho nechci vyptávat na věci spjaté s ním osobně.
Ustálenou zádumčivost jeho rysů narušil úsměv. Bože můj,
pravil radostnějším tónem, než s jakým se dosud vyjadřoval, jen
si na ni vzpomenu, už se mi zatetelí srdce, to vám říkám. Je
provdaná za jednoho mého přítele, mladého Sama Jessopa. Když není
Hannah doma, občas se vytratím a jdu je navštívit. Víte, podívat
se k nim domů je jako spatřit záblesk nebe. Sam si mě kvůli tomu
často dobírá. ´Josiahu, ty hlavo dubová, tys to vyved,´ říká co
chvíli. Víte, pane, já a Sam jsme staří kamarádi, takže mu nějak
nepřijde, když si ze mě někdy utahuje.
Úsměv se z jeho tváře za chviku vytratil a on s povzdechem dodal: Ano,
často tak přemýšlím, jaká radost by mě čekala, kdyby vám tehdy
místo Hannah vyšla Juliana.
Cítil jsem, že za každou cenu musím zase stočit řeč na Hannah. Řekl
jsem: Vy a vaše žena žijete stále na tom starém místě,
nemýlím-li se?
Ano,
odpověděl, pokud to můžete nazvat žitím. Když je
nás teď tolik, je to spíš nekonečná bitva.
Pokračoval dále v tom smyslu, že neví, jak by všechno zvládl, kdyby nebylo Juliina otce. Řekl, že kapitán se chová jako anděl, jestli ne jako něco ještě lepšího.
Netvrdím, že se může v chytrosti rovnat lidem jako jste vy,
pane,
vysvětloval. Není to člověk, ke kterému byste si šli
pro radu jako třeba k vám, pane; ale přesto je to velký dobrák.
A to mi připomíná, pane,
pokračoval, proč jsem sem vůbec
přišel. Budete si myslet, že jsem příliš smělý, když tak žádám,
ale -
Přerušil jsem ho. Josiahu,
pravil jsem, uznávám, že za
to, co se vám stalo, nesu velkou vinu já. Požádal jste mě o radu a
já vám ji dal. Nebudeme se přít o to, kdo z nás byl větší pitomec.
Důležité je, že jsem vám vyhověl, a já nejsem z těch, co by
utíkali před zodpovědností. Bude-li to, oč teď žádáte, v mých
silách, rád vám to poskytnu.
Byl oněmělý vděčností. Věděl jsem to, pane,
řekl nakonec. Věděl
jsem, že vy mě neodmítnete. Řekl jsem to i Hannah. Říkám jí:
´Zajdu za tím pánem a zeptám se ho. Půjdu za ním a požádám ho o
radu.´
Vydechl jsem: O co?
O radu,
zopakoval Josiah, přičemž ho můj tón očividně
překvapil, v jedné malé věci, ve které se pořád nemůžu jaksi
rozhodnout.
Nejdřív jsem si myslel, že se pokouší o sarkasmus, ale nebylo tomu tak. Ten človíček tam seděl a páčil ze mě radu, jestli by měl investovat tisíc dolarů, jež mu chtěl půjčit Juliin otec, do koupě prádelny či baru. Takže mu to ještě nestačilo (mám na mysli mé poradenství); zatoužil po něm opět a jal se uvádět důvody, proč bych mu je měl poskytnout. Namítal, že volba manželky byla úplně jiná záležitost. Možná že v té věci mě o pomoc vůbec žádat neměl. Ovšem radu, kterou ze dvou živností by si měl nejradši vybrat, mu přece kterýkoli obchodník dát mohl. Řekl mi, že si zrovna nedávno znovu přečetl mou knížku Jak být šťastný, atd., a pakliže se muž, který ji napsal, nedokáže rozhodnout mezi výhodami jedné konkrétní prádelny a jednoho konkrétního baru, kteréžto instituce se nacházejí v jednom a tomtéž městě, pak mu tedy nezbývá než prohlásit, že vědomosti a moudrost v tomto vezdejším světě nemají očividně pražádné praktické použití.
Abych pravdu řekl, ono to opravdu vypadalo jako jednoduchá věc. Nebylo pochyb o tom, že v této věci já, jakožto kvalifikovaný podnikatel, musím být schopen vynést uvážlivější stanovisko než toto přitroublé hovádko. Neměl bych kouska citu, kdybych mu pomoc odmítl. Slíbil jsem mu, že se touto záležitostí začnu zabývat, a obeznámím ho se svým názorem.
Vstal a potřásl mi rukou. Řekl, že se ani nebude pokoušet mi děkovat; slova by k tomu ani nestačila. Rychle si otřel slzu a odešel.
Této tisícidolarové investici jsem věnoval tolik uvažování, že bych mohl založit zbrusu novou banku. Rozhodně jsem nechtěl, pokud to bylo alespoň trochu možné, ztropit podobnou katastrofu jako s Hannah. Prostudoval jsem listiny, které mi zanechal Josiah, ale neodvažoval jsem se zformulovat žádný závěr jen na jejich základě. Nenápadně jsem se tedy vydal do Josiahova města a oba podniky jsem si na místě prohlédl. Prováděl jsem tajná, ale bedlivá pátrání v jejich okolí. Předstíral jsem, že jsem prostoduchý člověk, který přišel k jakési nevelké hotovosti, a vtíral jsem se do důvěry služebnictva. Vedl jsem rozhovory s polovinou města pod záminou, že sepisuji obchodní historii Nové Anglie a zajímají mě podrobnosti pracovní kariéry, přičemž jsem své dotazování bez výjimky zakončoval dotazem, kde stojí jejich oblíbený bar a kde si nechávají prát prádlo. Ve městě jsem strávil celých čtrnáct dní. Většinu svého volného času jsem prožil v baru. Ve volných chvilkách jsem si špinil šaty, abych je mohl dát vyprat v prádelně.
Výsledky mého bádání vedly ke zjištění, že co se týkalo obou živností, nebylo mezi nimi žádného rozdílu. Šlo jen o rozhodnutí, které z obou zaměření by Hackettovým lépe vyhovovalo.
Uvažoval jsem. Majitel baru byl vystaven nemalým svodům. Nerozhodný muž pohybující se neustále ve společnosti notorických alkoholiků mohl docela dobře skončit jako jeden z nich. A Josiah byl mimořádně nerozhodný muž. Musel jsem mít na mysli rovněž to, že má haštěřivou ženu a že se k nim do domácnosti nastěhovala celá její rodina. Bylo jasné, že přiznat Josiahovi místo, kde by měl snadný přístup ke kořalce, by bylo holé šílenství.
Pokud šlo o prádelnu, nacházel jsem v ní cosi až konejšivého. Práce v ní vyžadovala přítomnost mnoha rukou. Příbuzenstvo Hannah by se mohlo v prádelně zaměstnat a mohlo by se tak i přimět vydělávání vlastních peněz. Hannah sama by mohla vybíjet svou energii při mandlování a Josiah by stroj mohl roztáčet. Při této představě mi na mysli vytanul docela příjemný obrázek domácké idyly. Doporučil jsem mu prádelnu.
Následujícího pondělí Josiah napsal a vzkazoval mi, že tu prádelnu koupil. V úterý jsem si přečetl v Hospodářském věstníku, že jedním z nejpozoruhodnějších rysů doby je zázračný vzestup ceny hotelového a barového majetku po celé Nové Anglii. Ve čtvrtek jsem v seznamu bankrotů narazil na čtyři majitele prádelen; a noviny na vysvětlenou dodávaly, že americký prádelnářský průmysl zásluhou rychlého nárůstu čínské konkurence stojí prakticky jednou nohou v hrobě. Šel jsem ven a opil jsem se.
Z mého života se stalo hotové peklo. Celé dny jsem myslel jen na Josiaha. Celé noci jsem o něm snil. Jen považte, že mi nestačilo, že jsem byl příčinou jeho domácího trápení, navíc jsem ho nyní zbavil možnosti, jak si vydělávat na živobytí, a znemožnil mu využít štědrosti toho starého dobrého kapitána. Začal jsem si připadat jako nějaký zlý ďábel, který si zasedl na tohoto prostého, ale ctihodného muže, aby se na něm oddával páchání svého zla.
Avšak čas plynul; dlouho jsem o něm či od něj nic neslyšel a mé břemeno mě začalo postupně opouštět.
Pak po pěti letech se objevil znovu.
Vynořil se za mnou, když jsem otvíral petlici na dveřích, a položil mi na rameno roztřesenou dlaň. Byla tehdy temná noc, ale plynová lampa mi osvětlila jeho obličej. Poznal jsem ho i navzdory rudým skvrnám a kalnému povlaku, který mu halil oči. Hrubě jsem ho chytil za paži a spěšně ho vtáhl do chodby a pak nahoru do pracovny.
Posaďte se,
zašeptal jsem, a začněte tím nejhorším.
Už se rozhlížel, aby se posadil na svou oblíbenou židli. Najednou mě napadlo, že kdybych ho uviděl ve spojitosti právě s tou židlí už potřetí, asi bych oběma provedl něco ošklivého. Rychle jsem ji odtáhl a on ztěžka dopadl na zem, kde propukl v pláč. Nechal jsem ho sedět na podlaze a on mi přerývaně mezi škytáním vyložil svůj příběh.
S tou prádelnou to šlo od devíti k pěti. Do města dorazila železniční dráha a pozměnila celou jeho topografii. Obchody a obytné čtvrti se postupně přesunuly na sever. Místo, kde stál původně bar – právě ten bar, před nímž jsem dal přednost jeho prádelně -, se teď ocitlo v samém obchodním středu města. Muž, jenž ho koupil místo Josiaha, ho prodal a vydělal na něm celé jmění. Jižní část (kde se nacházela prádelna) byla, jak se záhy zjistilo, vystavěna na bažinách a bydlení v ní neodpovídalo sanitárním požadavkům. Pečlivé hospodyňky samozřejmě do takové čtvrtě odmítaly posílat své prádlo.
Dostavily se i další potíže. Děťátko – Josiahův miláček a jediný světlý bod jeho života – spadlo do kotle a uvařilo se. Matku Hannah rozmačkal mandl, načež se z ní stal nemohoucí mrzák, který dnem a nocí vyžadoval neustálou péči.
Za těchto hromadících se neblahých okolností hledal Josiah útěchu v pití, až se z něj stal beznadějný opilec. Byl si hořce vědom svého úpadku a neustával v pláči. Říkal, že si myslí, že ve veselém prostředí, například v baru, by mohl být silný a statečný; ale že na nekonečném zápachu vlhkého šatstva a mydlin bylo něco, co z něj vysávalo poslední zbytky mužství.
Zeptal jsem se ho, co na to všechno říká kapitán. Znovu mu vyhrkly slzy a odpověděl, že kapitán už nežije. Což, dodal, mu připomnělo, proč sem vlastně přišel. Ten dobrosrdečný muž mu odkázal pět tisíc dolarů. Chtěl mou radu, jak nejlépe by je mohl investovat.
Mým prvním impulsem bylo na místě ho zabít. Kéž bych to byl učinil. Ovládl jsem se však a nabídl jsem mu na výběr mezi vyhozením z okna a odchodem dveřmi bez dalšího slova.
Odpověděl, že mě klidně opustí oknem, pokud mu nejprve řeknu, jestli má své peníze vložit do továrny na hnojiva Terra del Fuego, společnosti s ručením omezeným, nebo do banky Union Pacific. Život ho už jinak víc nezajímal. Jediné, na čem mu ještě záleželo, byl pocit, že předtím než zemře, složí ku prospěchu svých milovaných svou malou finanční rezervu do bezpečných rukou.
Tlačil na mě, abych mu sdělil, co si myslím o hnojivech. Odvětil jsem mu, že odmítám v této věci cokoli prohlašovat. Z mé odpovědi vydedukoval, že o hnojivech nemám nijak zvlášť velké mínění, a oznámil mi svůj úmysl vložit v důsledku toho peníze do Union Pacific.
Řekl jsem mu, aby tak určitě učinil, pokud to uzná za vhodné.
Zastavil se a zdálo se, že si to nechává projít hlavou. Pak se významně pousmál a pravil, že chápe, co mám na mysli. Bylo to ode mě velmi laskavé. Vloží vešeré své dolary do továrny na hnojiva Terra del Fuego.
Vstal (s určitými obtížemi) a měl se k odchodu. Zadržel jsem ho. Věděl jsem s takovou jistotou, jako jsem věděl, že následujícího rána vyjde slunce, že ať mu doporučím investici do kterékoli společnosti, nebo ať si zarputile myslí, že jsem mu něco takového doporučil (což vycházelo nastejno), dříve či později jeho favorit zkrachuje. Moje babička měla veškeré své nevelké jmění v továrně na hnojiva Terra del Fuego. Nedokázal jsem si představit, že bych ji na stará kolena přivedl na mizinu. Pokud šlo o Josiaha, tak už to nemohlo vůbec nic změnit. O své peníze přijde tak jako tak. Poradil jsem mu, aby investoval do akcií Union Pacific. Odešel a učinil tak.
Banka se držela celých osmnáct měsíců. Pak se začala potácet. Finanční svět jen v úžasu přihlížel. Vždy ji měl za jednu z nejbezpečnějších bank v zemi. Lidé se ptali, co mohlo být příčinou. Já jsem to tušil, ale nic jsem neříkal.
Banka srdnatě bojovala, ale její osud byl zpečetěn. Za dalších devět měsíců se dostavil bankrot.
(Není nutné dodávat, že hnojiva celou tu dobu získávala na ceně mílovými skoky. Babička umřela s kontem, na němž figurovalo milion dolarů, a celé ho odkázala na dobročinné účely. Kdyby jenom věděla, jak jsem ji zachránil od úpadku, mohla se zachovat vděčněji.)
Několik dní po krachu banky přišel k mým dveřím Josiah; tentokrát s sebou přivedl celou svou rodinu. Bylo jich celkem šestnáct.
Co jsem měl dělat? Krok za krokem jsem tyto lidi dovedl na pokraj vyhladovění. Vzal jsem jim vyhlídky jak na štěstí, tak na slušný život. To nejmenší, co jsem pro ně mohl udělat, bylo postarat se, aby za žádných okolností v životě nadále nestrádali.
To bylo před sedmnácti lety. Stále se starám, aby za žádných okolností nestrádali; a když si všimnu, že jsou se svým údělem spokojeni, přestává mě tížit svědomí. Je jich do počtu už dvacet dva a další se má narodit někdy na jaře.
To je tedy můj příběh,″ řekl. ″Možná nyní pochopíte mé náhlé pohnutí, když jste mě požádal o radu. Aby bylo jasno, v současnosti už v žádné věci rady neposkytuji.″
(Jerome Klapka Jerome – úryvek z novely Jak jsme se rozhodli psát román, vyd. roku 1893)
…Někdo jde se mnou, ale nedokážu ho rozpoznat. Procházíme lesem, prodíráme se pletenci lián, které se nám pnou po nohách, a občas mezi obrovskými kmeny stromů zahlédneme hemžení na ulici.
Na konci se tato ulice stáčí do úzké zatáčky, a když k ní přicházím, začínám mít strach, třebaže nevím z čeho. Vede k domu, kde jsem kdysi coby dítě bydlel, a teď tam na mě někdo čeká, aby mi cosi sdělil.
Obracím se na útěk. Právě kolem projíždí omnibus do Blackwallu a já se ho pokouším předběhnout. Ale koně e mění na kostry a plným klusem ode mě odbíhají a já mám nohy jako z olova a ta věc, co je se mnou a kterou nedokáži rozpoznat, mě chytá za ruku a táhne mě zpátky.
Nutí mě, abych ji následoval dovnitř do domu, dveře se za námi s bouchnutím zavírají a všemi neživými místnostmi se line ozvěna tohoto zvuku. Místnosti jsou mi povědomé; kdysi dávno jsem se v nich smával a plakával. Nic se nezměnilo. Židle stojí na svých místech, nikomu neslouží. Na předložce u krbu leží matčino pletení, kde si s ním, jak si pamatuji, kdysi dávno hrávalo kotě.
Vystupuji do svého malého podkroví. V koutě stojí moje postýlka a po celé podlaze jsou rozházeny hrací kostky (nikdy jsem nebyl pořádkumilovné dítě). Vchází sem stařec – věkovitý, sehnutý, sešlý muž -, nesoucí nad hlavou lucernu, a já se mu zadívám do tváře a ta tvář je má. A dovnitř vchází další a to jsem rovněž já. A přicházejí další a další, až je místnost přeplněná tvářemi, stejně jako schodiště a celý ztichlý dům. A některé ty tváře jsou mladé, jiné staré a některé jsou hezké a usmívají se na mě a hodně je jich ošklivých a ty se na mě šklebí. A každá tvář je mou tváří, avšak žádné dvě nejsou totožné.
Nevím, proč by mě pohled na sebe samého měl zneklidňovat, ale já z domu v hrůze prchám a tváře mě následují; a běžím stále rychleji a rychleji, ale vím, že před nimi nikdy neuteču.
(Jerome Klapka Jerome – úryvek z povídky Sny, vyd. roku 1893)
Jeden můj bratranec byl majitelem realitní kanceláře v malém provinčním městečku a mezi položkami na jeho seznamu figurovalo i hezké starobylé panské sídlo, které už řadu let zůstávalo neobydlené. Už si zoufal, že se mu ho nikdy nepodaří prodat, když tu jednoho dne do jeho kanceláře přijela postarší, velmi honosně oděná dáma a začala se po něm vyptávat. Říkala, že na něho narazila dosti náhodně při své cestě krajem předešlého podzimu a jeho krása a malebnost v ní zanechaly nesmazatelný dojem. Dodala, že se poohlíží po nějakém klidném místě, kde by se mohla usadit a nerušeně prožít zbytek svých dnů, a má za to, že onen dům by snad pro ni mohl být tím pravým ořechovým.
Můj bratranec se při vyhlídce na možný prodej rozradostnil, bez meškání ji na panství, které se rozkládalo asi osm mil od městečka, zavezl a společně si je prošli. Bratranec se zeširoka rozhovořil o jeho výhodách. Kladl důraz na klid a ústraní, na blízkost – ale ne na přílišnou blízkost – kostela, na příhodnou vzdálenost od vesnice.
Vše nasvědčovalo úspěšnému uzavření obchodu. Dámu okouzlilo umístění panství i jeho okolí a rozplývala se nad domem samým i přilehlými pozemky. Cena jí připadala rozumná.
A nyní, pane Browne,
řekla, když stáli u domku vrátného, řekněte
mi, jaký druh chudých tu v okolí máte?
Chudých?
opáčil bratranec; tady žádní chudí nejsou.
Žádní chudí!
zvolala dáma. Žádní chudí lidé ve vesnici
ani nikde poblíž?
Na chudého člověka v okolí pěti mil od panství nenarazíte,
prohlásil hrdě. Račte si všimnout, má drahá paní, že toto je
řídce osídlené a mimořádně bohaté hrabství; obzvlášť pak naše
oblast. Nenajdete zde rodinu, která by, relativně vzato, nebyla
zámožná.
To nerada slyším
, řekla dáma zklamaným hlasem. To místo
by mi jinak náramně vyhovovalo.
Ale přece mi, paní, nechcete říci,
vyjekl můj bratranec,
jemuž se požadavek na přítomnost chudých lidí jevil jako naprosto
nová myšlenka, že vy tu ty chudé chcete! My jsme tuto
skutečnost vždy považovali za jedno z hlavních lákadel této
nemovitosti – nic, co by pohoršilo zrak nebo se dotklo citů i toho
nejútlocitnějšího nájemníka.
Můj milý pane Browne,
odvětila dáma, budu k vám zcela
upřímná. Stává se ze mne žena v letech a svůj dosavadní život jsem
nestrávila úplně nejlépe. Mým přáním je kát se za, ehm,
pošetilosti svého mládí dobročinností ve stáří a za tímto účelem
je bezpodmínečně nutné, abych byla obklopena jistým počtem chudáků
zasluhujících si mou pozornost. Doufala jsem, že v tomto vašem
kouzelném kraji naleznu běžný poměr hudoby a utrpení, v kterémžto
případě bych dům koupila bez nejmenšího váhání. Pokud je však
situace taková, jak mi líčíte, musím se poohlédnout jinde.
Bratranec byl zmatený a smutný. Ve městě je spousta chudáků,
poznamenal, řada z nich nanejvýš zajímavé povahy a těm byste
mohla věnovat celou svou péči. Jsem přesvědčen, že by se jí
nikterak nebránili.
Děkuji vám,
odpověděla dáma, ale až do města bych jezdit
nemohla. Musí být v dosahu krátké cesty koňmo, jinak nejsou k
ničemu.
Bratranec si znovu lámal hlavu. Pokud se tomu dalo zabránit, neměl
v úmyslu nechat si zákazníka proklouznout mezi prsty. Nakonec mu v
mozku vyklíčil chytrý nápad. Řeknu vám, co by šlo udělat,
pravil. Na opačném konci vesnice je kus ladem ležícího pozemku,
s nímž jsme si nikdy nevěděli rady, protože je celý poněkud
bažinatý. Kdybyste chtěla, mohli bychom na něm postavit nějakých
tucet domků za levný peníz – bylo by určitě lepší, kdyby byly
trochu sešlé a nezdravé -, sehnat pro vás chudé lidi a nastěhovat
je do nich.
Dáma se nad touto myšlenkou zamyslela a nakonec jí připadla zajímavá.
Víte,
pokračoval bratranec a kul železo, dokud bylo žhavé, kdybyste
přistoupila na tuto metodu, mohla byste si své chudé sama vybrat.
Obstarali bychom vám několik milých, čistotných a vděčných
chudáků, přičemž bychom měli neustále na mysli vaše pohodlí.
Dáma nakonec bratrancovu nabídku přijala a odevzdala mu seznam chudých lidí, které by měla ráda za sousedy. Vybrala si jednu na lůžko upoutanou starou ženu (pokud možno anglikánské víry); jednoho ochrnutého starce; jednu slepou dívku, která by si chtěla nechat nahlas předčítat; jednoho chudého ateistu svolného s obrácením na víru; dva mrzáky; jednoho opilého otce, který by si nechal promlouvat do duše; jednoho nepříjemného dědka, který by vyžadoval hodně trpělivosti; dvě rozvětvené rodiny a čtyři obyčejné páry.
Bratranec měl jisté potíže se sháněním opilého otce. Většina opilých otců, jež pozval k přijímacímu pohovoru, se vůči jakémukoliv domlouvání zavile ohrazovala. Po dlouhém hledání však objevil mírného mužíčka, který se po vyslechnutí požadavků a bohulibých úmyslů oné dámy podvolil, že se o prázdné místo bude ucházet a nejméně jednou týdně se opije. Řekl, že zpočátku nemůže slíbit opilost více než jedenkrát týdně, protože je mu vlastní silný přirozený odpor ke všem alkoholickým nápojům, ten však bude muset překonat. Jakmile si na ně více zvykne, povede se mu lépe.
S nepříjemným dědkem měl bratranec rovněž potíže. Bylo obtížné strefit se do patřičné míry nepříjemnosti. Někteří adepti byli nevrlí až běda. Nakonec si zvolil plesnivého drožkáře s rozvinutými radikálními názory, který trval na tříleté smlouvě.
Plán se osvědčil neobyčejně dobře, a jak mě bratranec informuje, funguje až do dneška. Opilý otec svůj odpor k silnému pití dokonale překonal. Už tomu budou tři týdny, co je v kuse namol, a poslední dobou dokonce začal tlouct svou ženu. Nepříjemný stařík svou část smlouvy plní nadmíru svědomitě a stává se vzorným vředem na tváři své vesnice. I ostatní zapadli na svá místa a pracují výtečně. Dáme je všechny navštěvuje každé odpoledne a její dobrotivost nezná mezí. Říkají jí paní Štědrá a všichni jí blahořečí.
(Jerome Klapka Jerome – úryvek z povídky O prospěšnosti chudých, vyd. roku 1893)
I já znám historku vztahující se k našemu tématu… Stala se v malinké vesničce v yorskhirském hrabství – na poklidném, úctyhodném místě, kde lišky dávají dobrou noc. jednoho dne však přijel nový kaplan a život nabral nové obrátky. Byl to milý mladý muž, a poněvadž si soukromě přicházel na pěknou sumu peněz, stal se všeobecně velmi žádanou partií. Všechny místní neprovdané ženy po něm jednomyslně pásly.
Nicméně se zdálo, že běžné ženské svody na něj nijak neúčinkují. Byl to seriózní mladík, který se v průběhu jedné nenucené konverzace na téma láska vyjádřil, že jeho pouhá krása a půvab nikdy nepřitáhnou. Řekl, že na něho dokáže zapůsobit ženská dobrota – láska a vlídnost, kterou žena chová vůči chudým.
To tedy dalo všem uchazečkám podnět k přemýšlení. Seznaly, že se
studiem módních ilustrací a cvičením náležitých výrazů vydávaly
nesprávnou cestou. Musely hrát na strunu chudých
. Zde však
tkvěla vážná potíž. V celé farnosti žila jen jedna chudá osoba, a to
haštěřivý stařík, který bydlel v rozbité chalupě za kostelem, a
rázem tu bylo patnáct schopných žen (jedenáct dívek, tři staré panny
a jedna vdova), které na něj chtěly být vlídné
.
Nejdříve se ho zmocnila paní Simmondsová, jedna ze starých panen, a začala ho dvakrát týdně krmit hovězím vývarem; pak ho živila vdova portským vínem a ústřicemi. Ke konci týdne se k němu přiblížily i ostatní zájemkyně a chtěly ho cpát huspeninou a kuřaty.
Stařík ničemu nerozuměl. Byl zvyklý na občasný pytlík uhlí, který doprovázelo dlouhé kázání o hříchu, a na příležitostnou láhev pampeliškového čaje. Tento náhlý útok ze strany Prozřetelnosti ho jen mátl. Nic však neříkal a pokračoval v přijímání všeho, na co stačil. Koncem měsíce byl tak vypasený, že neprošel zadními dveřmi vlastního domku.
Soutěživost mezi ženami každým dnem narůstala a stařík ze sebe nakonec začal dělat důležitého a přítomnost jim pěkně ztrpčoval. Nechal si vysmýčit domek, vařit jídlo, a když ho jejich přítomnost v domě unavovala, posílal je pracovat do zahrádky.
Dost reptaly a jednu dobu ve vzduchu visela i jakási stávka, ale co mohly dělat? Byl to jediný chuďas široko daleko a taky si toho byl vědomý. Vlastnil monopol, a jak to v podobných případech bývá, svou pozici uměl zneužívat.
Nechal je běhat po různých pochůzkách. Posílal je, aby mu kupovaly jeho oblíbený tabáček, a to na jejich vlastní náklady. Při jedné příležitosti poslal paní Simondsovou se džbánem pro pivo k večeři. Ta to napřed rozhořčeně odmítla, ale on jí sdělil, že pokud se k němu bude chovat takto nadutě, může si jít po svých a nikdy se k němu do domku nemusí vracet. Pokud to neudělá, pořád tu zůstával zástup dalších, které by mu vyhověly. Žena to věděla a šla.
Měly ve zvyku mu předčítat- kvalitní knihy povznášející ducha. Ale brzy si na ně došlápl. Řekl jim, že v jeho věku už nechce slyšet žádné nesmysly z nedělní školy. Měl chuť na něco ostřejšího. A nechal si předčítat francouzské romány a námořnické historky psané realistickým jazykem. A nebylo nutné cokoli přeskakovat, protože hned věděl, proč tomu tak je.
Řekl jim, že má rád muziku, a tak se několik z nich spojilo zha účelem nákupu harmonia. Měly představu, že mu budou pět chvalozpěvy a hrát prvotřídní kusy; ale on ji s nimi nesdílel. V jeho představách se spíše ozývaly hospodské odrhovačky se sborovým zpěvem a tancem v pestrobarevných sukních, takže i v tom mu musely být po vůli.
Je obtížné říci, do jakých extrémů by jeho tyranie zašla, kdyby
nedošlo k události, která jeho moc přivedla k předčasnému konci. Šlo
o kaplanův náhlý a poněkud nečekaný sňatek s velmi krásnou
komediální herečkou, která nedávno vystupovala v sousedním městě.
Při zásnubách dal kaplan církvi vale, protože jeho snoubence se
nelíbila myšlenka stát se ženou duchovního. Řekla, že by se nikdy nesnížila
k pravidelným návštěvám farnosti.
S kaplanovou svatbou skončilo i krátké období blahobytu starého chudáka. Octl se poté v chudobinci a musel lámat kámen.
(Jerome Klapka Jerome – úryvek z povídky O prospěšnosti chudých, vyd. roku 1893)
Znal jsem jednu venkovskou dívenku, která si celé měsíce střádala
peníze, aby si mohla koupit šaty, v nichž by šla na výstavu květin.
V den výstavy však pršelo, takže si oblékla šaty staré. A stejně tak
nějakou dobu pršelo i o dalších svátečních dnech a ona se bála, že
už nikdy nebude mít příležitost si ty hezké bílé šaty obléknout. Ale
nakonec přišlo jedno jasné a slunečné sváteční ráno a dívenka
zatleskala a běžela po schodech nahoru, aby ty nové šaty (byly nové
už tak dlouho, že to byly ty nejstarší šaty, které měla) vytáhla z
krabice, kde ležely úhledně poskládané mezi levandulí a tymiánem.
Rozprostřela je a zasmála se při pomyšlení, jak hezky v nich bude
vypadat.
Když si je však oblékla, zjistila, že z nich vyrostla a že jí jsou v každém ohledu malé. Musela si tedy nakonec obléci běžné staré šaty.
Jak dobře víte, věci se na tomto světě už tak dějí. Kdysi žili chlapec a dívka, kteří se měli velmi rádi. Oba byli ale chudí, takže se dohodli, že počkají, dokud chlapec nevydělá dost peněz, z nichž by pak mohli oba pohodlně žít, a potom se vezmou a budou šťastní. Trvalo mu to velmi dlouho, protože vydělávání peněz je pomalá práce a on chtěl, aby jich vydělal co nejvíc a oni byli co nejvíc šťastní. Nakonec však svého cíle dosáhl a vrátil se jako zámožný muž.
Setkali se potom opět v tom uboze zařízeném pokoji, v němž se rozloučili. Ale neseděli u sebe tak blízko jako za starých časů. Protože ona žila sama už tak dlouho, že se z ní stala stará panna, kterou dopalovalo, že on jí svými zablácenými botami zašpinil koberec. A on zase vydělával peníze tak dlouho, že zatvrdl a ochladl jako peníze samy a musel přemýšlet, co milého by jí mohl říci.
Chvíli tam tak seděli, mezi sebou měli jakousi papírovou ozdobu, a ptali se sami sebe, proč toho dne, kdy se s polibky loučili, ronili tak bolestné slzy; pak se znovu rozloučili a byli rádi.
Existuje ještě jeden podobný příběh se stejným morálním ponaučením, který jsem vyčetl ve škole z čítanky. Pokud se pamatuji dobře, zní takto:
Bylo nebylo, žila jednou jedna kobylka a jeden bláhový mravenec. Celé příjemné, teplé léto kobylka dováděla a hrála si, skotačila s kamarády mezi slunečními paprsky, každý den se dosyta krmila stébly trávy a napájela kapkami rosy, nikdy si nedělala starosti z nadcházejícího dne a stále si prozpěvovala svou klidnou, jednotvárnou písničku.
Přišla však krutá zima, a když se kobylka rozhlédla, spatřila, že její kamarádi, květiny, všechno leží mrtvé, a uvědomila si, že i její krátký život se chýlí ke konci.
Pak pocítila radost, že byla tak šťastná a svůj život nepromarnila.
Byl velmi krátký,
říkala si; ale byl příjemný a já si
myslím, že jsem si ho užila dosytnosti. Napájela jsem se sluncem,
lehávala jsem na mírném, teplém vzduchu, hrála jsem si vesele ve
vlnící se trávě, ochutnala jsem šťávu ze sladkých zelených stébel.
Udělala jsem všechno, co jsem mohla. Rozpínala jsem svá křídla,
zpívala jsem svou píseň. Teď poděkuji Bohu za slunné dny, kteé
skončily, a umřu.
To řekla, vlezla si pod hnědý list a zemřela tak, jak by měly zemřít všechny kobylky; a ptáček, který kolem prolétal, ji něžně uchopil a pohřbil ji.
Když toto všechno uviděl bláhový mravenec, ohromně se nafouknul
farizejskou pýchou. Jak já bych měl být vděčný,
říkal, že
jsem pracovitý a obezřetný a nejsem jako tato ubohá kobylka. Když
poskakovala z květu na květ a těšila se ze života, já jsem pilně
pracoval a střádal na zimu. Teď umřela, zatímco já si vlezu do
toho svého útulného domečku a sním všechny ty dobroty, co jsem si
za celý rok nashromáždil.
Sotva to řekl, přišel zahradník s rýčem a mraveniště, kde mravenec žil, srovnal se zemí a nechal ho ležet v rozvalinách.
Potom přiletěl ten stejný milý ptáček, který pohřbil kobylku,
uchopil ho a pohřbil i jeho; a potom složil a zazpíval písničku,
jejíž refrén zněl takto: Sbírejte svá poupátka, dokud můžete.
Byla to velmi pěkná písnička a taky velmi moudrá a jeden člověk,
který v těch časech žil a kterého ptáci naučili svůj jazyk, protože
je miloval a cítil, jako by byl skoro jedním z nich, ji naštěstí
zaslechl a zapsal, aby si ji až do dnešních dnů mohli všichni číst.
Avšak naneštěstí pro nás Osud je krutý pán, který nemá soucit s
naší touhou po poupatech. Nezastavuj se teď a netrhej květiny,
můj milý,
volá svým ostrým, podrážděným hlasem, když nás chytá
za ruku a smýká s námi zpátky na silnici; dnes na to není čas.
Vrátíme se opět zítra a pak si je natrháš.
A my jej musíme následovat, přičemž víme, pokud jsme děti se zkušenostmi, že je pravděpodobné, že nazítří touto cestou už nepůjdeme; anebo pokud půjdeme, budou už růže mrtvé.
(Jerome Klapka Jerome – úryvek z povídky Hausbot aneb chvála přebývání na řece, vyd. roku 1893)
Jephson měl vždy, když šlo všechno z kopce, tu nejlepší náladu. Nebyl jako ten známý komik, který se všemožně snaží vypadat vesele, když je na tom nejhůř; v jeho případě mu drobná rány osudu a drobná neštěstí byly zdrojem pobavení a dodávaly mu chuť do života. Většina z nás si své nepříjemné zážitky vybavuje s pobaveným úsměvem; Jephson zastával odvážnější filozofii, která mu umožňovala těšit se ze svých zážitků i v době, když se zrovna odehrávaly.
Jerome Klapka Jerome – úryvek z povídky Přízraky, zjevení a jiná duchamorná i duchaplná vyprávění, vyd. v roce 1893
Mám dojem, že mezi tím, co nazýváme přirozené a nadpřirozené, existuje rozdíl pouze v četnosti a výjimečnosti výskytu. Pokud jde o fenomény, které jsme nuceni připustit, myslím, že nedává smysl, abychom nevěřili tomu, co nedokážeme vyvrátit.
Jerome Klapka Jerome – úryvek z povídky Přízraky, zjevení a jiná duchamorná i duchaplná vyprávění, vyd. v roce 1893
…Na podlaze ležel koberec a před krbem předložka. Nikdy jsem si
až do té chvíle nedokázala představit, že na světě může existovat
takový luxus. Rozhodla jsem se, že v tom krámku budu bydlet, a tak
jsem i učinila.
Jak jsi to dokázala?
, zeptal se černý kocour, který
projevoval čím dál větší zájem.
Prostě jsem vešla dovnitř a posadila se. Mé drahé dítě, drzost
ti otevře každé dveře, jako bys říkal ´Sezame, otevři se´.
Usilovně pracující kočka umře hlady, chytrou kočku skopnou ze
schodů, protože ji budou mít za blázna, a kočku, která je
ctnostná, utopí jako nějakou couru; jenom kočka, která má drzost,
spí na sametových polštářích a jí šlehačku a koňský salám. Vešla
jsem přímo dovnitř a otřela jsem se o nohy toho staříka. Jeho i
manželku úplně zaskočilo to, čemu říkali ´důvěra´, a nadšeně si mě
osvojili.
Jerome Klapka Jerome – úryvek z povídky O starém Tomovi a jiné příběhy, vyd. r. 1893
Už jste si někdy všimnul psa uvázaného na konci řetězu, kterej se pokouší zabít kočku, co se volizuje necelej palec vod místa, kam mu nanejvýš dovoluje řetěz? Určitě jo. A teď mi řekněte, kdo z těch dvou je chytřejší? Kočka ví, že se vocelovej řetěz nedá natáhnout. Pes, vo kterým si myslíte, že by vo řetězech měl vědět zatraceně víc než vona, žije v představě, že když dost nahlas zaštěká, tak se řetěz natáhne.
Jerome Klapka Jerome – úryvek z povídky O starém Tomovi a jiné příběhy, vyd. v roce 1893
Víš, co se mi vždycky vybaví při zmínce o těch psychologických
sondách
, které jsou dnes tak populární, zeptal se mě. Jak
si jedna opice prohlíží druhou, jestli nemá blechy.
Lidská Přirozenost nosila své konvence tak dlouho, až jí přirostly k tělu. V našem devatenáctém století nelze určit, kde končí šaty zvyku a kde začíná přirozený člověk. Svým ctnostem jsme vyučováni v hodinách „Chování“; své neřesti přebíráme od panujícího systému. Naše náboženství visí jako konfekce vedle kolébek, ab je na nás připnuly milující ruce rodičů. Dobré návyky si osvojujeme jen s obtížemi; citům se učíme zpaměti. Za cenou nepředstavitelného utrpení studujeme, jak milovat whisky a doutníky, vznešené umění a vážnou hudbu…
…Jsme oblečené marionety. Náš hlas je hlasem neviditelného režiséra – Konvence; naše skutky odrážející vášně a bolesti jen odpovídají jeho rozmarům. Člověk připomíná jeden z těch obrovitánských ranců, které nosí v náručí ošetřovatelky. Je rozměrný a velmi dlouhý; jeví se jako spleť jemného krajkoví, husté kožešiny a vybraných látek; a kdesi, skrytý v celé té okázalosti, se nacvhází malinký růžovoučkýá kousek vyplašeného člověčenství, bez vlastního hlasu, vydávající jen pošetilý křik.
Jerome Klapka Jerome - úryvek z povídky O starém Tomovi a jiné příběhy, vyd. v roce 1983
V jedné horské vísce v Tyrolích jsem měl jednou začátkem léta příležitost z velké blízkosti sledovat, jak si vlaštovky staví hnízdo. Prvního rána po kávě jsem vyšel z prostorné, chladné, temné chodby wirtschaftu do oslepujícího slunečního světla, a aniž jsem k tomu měl nějaký zvláštní důvod, zabouchl jsem za sebou vrata. Zatímco jsem si plnil dýmku, proletěla těsně kolem mě vlaštovka, pak se zatočila a usadila se na plotě jen několik málo kroků ode mě. Nesla vzhledem ke své velikosti mimořádně objemnou a těžkou cihlu. Položila si ji vedle sebe na zídku a zvolala cosi, čemu jsem nedokázal porozumět. Nehýbal jsem se. Začala být docela rozrušená a řekla mi toho ještě víc. Nebylo pochyb o tom, že se obrací na mě – nikdo jiný tady nebyl. Z jejího tónu jsem usoudil, že se na mě zlobí. V tom okamžiku se z okna nade mnouo vyklonila hlava mého společníka na cestách, který se stále ještě věnoval ranní toaletě.
To je divné,
zavolal ke mně. Vůbec jsem si toho včera
večer nevšiml. Tady v chodbě si staví hnízdo pár vlaštovek. Měl
byste si dávat pozor, abyste si ho nespletl s věšákem na klobouky.
Stará paní říká, že si ho tu staví pravidelně už třetím rokem.
Pak mi teprve došlo, co mi to ten ptačí džentlmen vykládal: Poslyšte,
pane, vy s tím kusem dřeva v zobáku, zavřel jste mi dveře a já se
teď nemůžu dostat dovnitř.
Když jsem si teď uvědomil, že klíč je v mém vlastnictví, vše bylo jasné a pochopitelné, a já jsem na okamžik zapomněl, že mluvím pouze s ptákem.
Prosím za prominutá,
odpověděl jsem. Nedošlo mi to. Tak
nezvyklé místo na výstavbu hnízda.
Otevřel jsem mu dveře, a když se znovu chopil své cihly a vletěl dovnitř, vydal jsem se za ním. Ozvalo se vzrušené štěbetání.
Zavřel nám dveře,
slyšel jsem, jak říká. Chlap jeden
zatracený, potahuje z kusu dřeva. Už jsem si myslel, že se dovnitř
nedostanu.
Já vím,
zněla odpověď; byla tu taková zima, to mi věř,
že jsem skoro neviděla na to, co dělám.
Pěkná cihla, co? Kam bys ji dala?
Když si všimli, že tam tak sedím, ztišili se. Bylo zřejmé, že ona chce, aby cihlu položil a odletěl, a ona mohla popřemýšlet. Sama si ještě nebyla jistá, kam by ji umístila. On zase, že vhodné místo už našel. Ukázal jí ho a vysvětlil kde. Ostatní ptáci se při stavbě hnízda nahádají až běda, ale vlaštovky jsou ze všech opeřenců nejzdvořilejší. Nechala ho, aby ji položil, kam měl v úmyslu, on ji pak políbil a odletěl. Ona jen trhla hlavičkou, podívala se, jestli už je pryč, pak cihlu zručně a rychle vytáhla a umístila ji na opačnou stranu vchodu.
Chudáčci,
(viděl jsem to v tom trhnutí hlavou); myslí
si, že vědí všechno nejlíp; nelepší je se s nimi nepřít.
Jerome Klapka Jerome – úryvek z povídky Jsou časné sňatky chybou? vyd. r. 1905
Jednou jsem byl v Bruselu svědkem toho, jak se jistý zákonů nedbalý cizine odvážně pokouší nastoupit do tramvaje ze špatné strany. Dveře byly otevřené: stál nedaleko od nich. V cestě však měl projíždějící vozidla: Pokud by se snažil dostat na správnou stranu, znamenalo by to, že mu tramvaj ujede. Když se průvodčí nedíval, rychle nastoupil a posadil se. Údiv průvodčího, jakmile ho ve voze našel, neznal mezí. Jak se tam jen dostal? Průvodčí sledoval správnou stranu a ten muž kolem něj neprošel. Po chvíli průvodčího pravděpodobné vysvětlení napadlo, ale přesto nějaký čas váhal, zda by mohl svého bližního z takového zločinu vůbec obvinit.
Obrátil se tedy na cestujícího. Dala se jeho přítomnost vysvětlit jako důsledek zázraku, či hříchu? Pasažér se přiznal. Průvodčí ho spíše zarmouceně než rozezleně požádal, aby okamžitě vystoupil. Tramvaj si musela zachovat bezúhonnost. Pasažér se však začal vzpírat, tramvaj musela zastavit a bylo přivoláno četnictvo. Jak už to mají policejní síly ve zvyku, vyskočily jakoby ze země a sešikovaly se za impozantním důstojníkem, kterého jsem měl za seržanta. Seržant slovům průvodčího dokázal zpočátku stěží uvěřit. Kdyby tehdy pasažér ještě trval na tom, že přistoupil správným vchodem, vzali by ho za slovo. Cizí policejní úředník by mnohem snáze uvěřil, že průvodčí utrpěl záchvat chvilkového zatmění smyslů, než že by člověk zrozený z ženy dokázal svévolně udělat něco, co bylo výslovně zakázáno tištěnou vyhláškou.
Já sám bych na jeho místě lhal a ze všeho se vykroutil. On však byl hrdý, anebo natvrdlý – jedno či druhé; a tak se zarputile držel pravdy. Bylo mu sděleno, že musí bez meškání vystoupit a počkat si na další tramvaj. Ze všech stran se sbíhali další četníci: zdálo se, že za daných okolností je odpor marný. Řekl, že tedy vystoupí. Tentokrát se jal vystupovat správnou stranou, ale spravedlnost tomu tak nechtěla. Nastoupil zleva, nalevo musí i vystoupit. Vstoupil tudíž do plného provozu. Průvodčí poté ze středu vozu pronesl kázání o nebezpečí nastupování a vystupování z nesprávné strany.
Jerome Klapka Jerome – úryvek z povídky Proč nenávidíme cizince, vydané v Londýně v roce 1905
…Kapely mám rád. Opřu se o pouliční lampu a v přítomnosti kohokoli si ji mohu poslechnout…. Ale jak se zdá, belgická armáda na kapelu nemá. Nemá nic kromě toho bubnu. A ani ten buben není opravdový – já bych ho bubnem nikdy nenazval. Je to takový dětský bubínek, na něco podobného jsem sám kdysi hrával, dokud mi ho lidé nesebrali a nepohrozili mi, ž jestli ho toho dne ještě jednou uslyší, přerazí mi ho o hlavu. Jen zbabělec může chodit tam a zpátky a vyhrávat na takový bubínek, když ho nemůže nikdo zastavit. Ten bubeník by se toho sám neodvážil, kdyby se v blízkosti vyskytovala jeho matka. A on na něj ani nehraje. Pochoduje si a tluče do něj krátkou hůlkou. Nemá to melodii, nedává to žádný smysl. Dokonce ani nedodržuje rytmus. Zprvu jsem si myslel, když jsem to zaslechl někde v dáli, že je to dílo nějakého uličníka, který by měl být místo toho ve škole anebo být k užitku třeba tím, že by šel povozit malého brášku v kočárku: chtěl jsem se stahovat do temných průjezdů s odhodláním, že až bude procházet kolem, vyskočím a vytahám ho za ucho. Ke svému velkému úžasu jsem se… dozvěděl, že to je belgická armáda, která se takto prý připravuje na hrůzy války. Přivedlo mě to k rozhodnutí stát se okamžitým zastáncem uzavírání míru za jakoukoli cenu.
Jerome Klapka Jerome – úryvek z povídky Mají být vojáci zdvořilí? vydané r. 1905
Jak mdle a ošuměle vypadají věčně zelené stromy v jarním počasí, kdy se sněženky a krokusy odívají do svých křehkých bílých, nafialovělých a žlutých kabátků, kdy z každé větve vykukují na svět poupata napřahující jako příslib života měkké, drobné lístky. Stojí stranou, chladné a odtažité, mezi těmi probouzejícími se nadějemi a radostmi, které všude kolem nich začínají rozechvěle pulzovat.
A uprostřed léta, kdy se veškerá ostatní vegetace odívá do šatů té nejsytější zeleně a kdy se po stříšce nad vchodem šplhají růže a na loukách se vlní po pás vysoká tráva a pole září květinami – vypadají ve svém ošumělém zimním hávu matněji a bezútěšněji než kdy jindy, jsou zašlé, staré a unavené.
Za klidných podzimních dnů, kdy se jiné stromy jako dámy na sklonku života snaží zapomenout na svůj sešlý vzhled v nádherných projasněných róbách zlatavých, hnědých a sytě fialových barev, kdy na polích žhne žlutí dozrávající obilí, kdy ze sehnutých větví visí trsy rudého ovoce a kdy se nad údolím táhnou jako listnaté duhy zalesněné kopce v tisících odstínech – běda!, tehdy vypadají nejmatněji a nejsmutněji.stojí ve středu spanilosti. Ve své ponuré věčné zeleni se sem vůbec nehodí, vypadají jako chudí příbuzní na oslavě bohatců. Mají svůj větrem ošlehaný, starý zelený kabát. Spálilo ho už tolik letních žárů, zbičovalo ho už tolik zimních dešťů – tak sešlý, ubohý, a je to ten jediný, co mají!
Nevypadají tak špatně, když přijde šedé zimní počasí, když květiny uvadnou, když živé ploty zpustnou a když se proti šedavé obloze tyčí bezlisté větve ostatních stromů, když zmlknou ptáci, když zhnědnou pole a když se po domě plazí vyzáblé, bezkrevné úponky psího vína, když jen ony zůstávají beze změny uprostřed všech mrtvých rostlin, jedině ony svítí v lese zelení, jedině ony ze všech živých zástupů stojí nehybně, aby čelily kruté zimě.
Nejsou příliš krásné, jsou pouze silné, zapřisáhlé a houževnaté – neměnné za všech dob, za všech ročních období – stále stejné, stále zelené. Jaro je nerozjasní, léto je nesežehne, podzim je nezdusí, zima nezahubí.
Chválabohu že jsou na světě i věčně zelení muži a ženy. Není jich mnoho, jen několik. Nejsou to okázalí lidé; nepatří mezi ty vychytralé a přitažlivé. (Příroda je staromódní obchodník; nikdy nevystavuje své nejlepší zboží ve výloze.) jsou to jen ti tiší, silní lidé; jsou silnější než celý svět, silnější než život či smrt, silnější než Osud. Smýkají jimi bouře života, ženou se přes ně nemilosrdné deště a spalují je palčivé mrazy; ale větry, deště a mrazy pominou a ony stále stojí na svém místě, zelení a vzpřímení. Slunce života milují svým nenápadným způsobem – všechna jeho potěšení, jeho radosti. Ale pohromy je nezlomí, žal a bolest do jejich klidných tváří nevnesou zoufalství, pouze mírné sevření rtů; slunce našich úspěchů zeleň jejich náklonnosti nijak neprojasní, mráz našich neštěstí nezahubí listí jejich lásky.
…Na vrcholu života je neoceňujeme. Nepochlebují nám ani se nad námi nerozplývají. Ne vždy s námi souhlasí. Netvoří vždy tu nejpříjemnější společnost, to ani náhodou… Vyznačují se neobratnými způsoby a nevelkým taktem... Nejsou to lidé, k nimž bychom se chtěli okázale znát na přeplněných místech. Učíme se je milovat a poznávat až za dnů nouze. Protože až v zimě si ptáci uvědomí moudrost stavění hnízd ve věčně zelených stromech.
…Věčně zelení lidé nezáří ve společnosti, ale prosvětlí zadní pokoj; nejsou to lidé, kteří oslní, když jsou venku, nýbrž lidé, kteří zaplanou, když jsou uvnit, lidé, s nimiž je dobré žít. Nejsou to ti úžasní muži a ženy, nýbrž ti silní, klidní lidé, se kterými je tak příjemné proplouvat životem. Muži a ženy, kteří se jen pousmějí, když začne pršet, kteří půjdou s hlavou vzhůru blátem a kamenitými stezkami…
Jerome Klapka Jerome – úryvek z povídky Věční a věrní, vyd. r. 1905
Ach, vy pošetilé, bláhové panenky s těmi svými rozkošnými hlavičkami plnými nerozumu! Kolikrát, kolikrát ještě se chcete nechat varovat, že ne vždy jsou ty nejroztomilejší věci na vašich milých tím nejlepším základem pro dobré manželství? „Milenec vzdychající jako výheň“ nebude jako výheň vzdychat věčně. Oheň v něm vyhasne. Stane se z něho manžel „Samá kletba – žárlivý, hádavý a zlostný“ a změní se na „třaslavého strejce v bačkorách.“ Jakpak se vám bude líbit? Nebude možné ho vyměnit, když vám nesedne, nepošlete ho zpátky ke krejčímu, aby ho přešil , nebudete ho moci povolit, když vás bude tlačit a působit vám bolest, nezaberete ho, když bude příliš rozevlátý, nebudete ho moci odložit, až vám bude zima a vy zatoužíte po něčem teplejším…
Ano, teď vypadá velmi hezky – má hezký vzor, pokud barvy vydrží a nevyblednou -, je měkký na omak a teplý na dotyk. Jak vydrží v drsném počasí světa? Přetrvá nástrahy a svody života?
Jerome Klapka Jerome – úryvek z povídky Věční a věrní, vyd. r. 1905
Ženy jsou zpravidla houževnatější než muži. Jsou ženy, u nichž máte pocit, že byste se na ně mohli spoléhat až do smrti. Ovšem mezi muži má tuto psí vlastnost jen málokdo. Pokud vezmeme muže obecně, podobají se spíše kočkám. Můžete s nimi žít dvacet let a považovat je za své, ale nebudete si jimi úplně jisti. Nikdy přesně nevíte, co si myslí.
Jerome Klapka Jerome – úryvek z povídky Věční a věrní, vyd. r. 1905
Tomuto příběhu můžete věřit, poněvadž není můj, je tetičky a tetička by z úst nikdy lež nevypustila. Tento příběh byste mohli vyprávět pohanům a měli byste pocit, že jim sdělujete pravdu a prokazujete jim dobro. Tento příběh se líčí v nedělních školách v celém našem kraji a berou se z něho morální ponaučení. Je to příběh, kterému může uvěřit i malé dítě.
Stalo se to ještě za časů krinolín. Tetička, která tehdy žila v jednom provinčním městě, se jednoho rána vydala na nákupy a stála na hlavní třídě s přítelkyní, jistou paní Gumworthyovou, ženou lékaře. Tetička na sobě měla onoho dopoledne novou krinolínu, v níž, abych užil jejího výrazu, měla docela ránu. Krinolína byla ohromně velká, tuhá jako drátěný plot; a rozkošně jí padla.
Stály před krámem obchodníka s konfekcí Jenkinse. Tetička si najednou pomyslí, že se jí krinolína musela do něčeho zachytit, přičemž se jí nadzvedl horní lem. Ať už je to jak chce, je jisté, že se jaksi pod krinolínu dokázal vetřít neobyčejně velký a silný buldok, který se kolem nich v té době potuloval, a pod sukní se nedobrovolně uvěznil.
Jakmile zjistil, že se nachází v potemnělém a ponurém prostoru, zcela přirozeně se vyděsil a horečnatě se snažil dostat ven. Ale všude, kam se otočil, mu v cestě stála krinolína. A jak tak prchal, krinolínu si samozřejmě pořád nesl před sebou a s krinolínou se samozřejmě pohybovala i tetička.
Nikdo však toto vysvětlení neznal. Ani tetička nevěděla, co se děje. Nikdo psa deroucího se pod sukni neviděl. Jediné, co lidé viděli, bylo, jak jedna vážená a mimořádně úctyhodná dáma středního věku náhle bez jakékoli zjevné příčiny odhazuje na silnici deštník, běží po High Street rychlostí deseti mil za hodinu, přebíhá ji v bezprostředním nebezpečí života, znovu po ní běží na druhé straně, cupitá bokem napřed jako vyděšený krab do obchodu se smíšeným zbožm, v obchodě se třikrát otočí, přičemž převrhne veškeré zboží, pozpátku vybíhá zpět na ulici a sráží pošťáka, vrhá se do vozovky, dvakrát se otáčí, chvíli nerozhodně váhá na chodníku, pak se znovu vydává do kopce, jako by teď teprve vyběhla, a celou dobu křičí z plna hrdla a prosí, ať ji někdo zastaví!
Samozřejmě že si všichni mysleli, že se zbláznila. Lidé se před ní rozutíkávali jako husy před psem. Během pěti vteřin byla High Street prázdná. Lidé se stáhli do svých krámů a domů a zabarikádovali dveře. Odvážní muži se vrhali ven, chytali malé děti a za všeobecného jásotu je odnášeli do bezpečí. Vozíky a povozy zůstávaly stát na cestě a jejich řidiči šplhali po sloupech veřejného osvětlení!
Co by se stalo, kdyby všechno trvalo ještě déle – jestli by tetičku zastřelili nebo by povolali hasičskou stříkačku – nelze, vzhledem k všeobecné panice, říci. Naštěstí pro ni se unavila. Se zoufalým výkřikem se vzdala a posadila se na psa; a v tom malebném venkovském městě opět zavládl pokoj.
Jerome Klapka Jerome – úryvek z povídky Věční a věrní, vyd. r. 1905
Ako často ste Mengelemu tancovali?
Nespomínam si už, koľkokrát to bolo. V pamäti mi najsilnejšie utkvel prvý deň v Osvienčime. Keď som tancovala, moji rodičia už boli mŕtvi.
Netrápili ste sa potom výčitkami?
Spomienky mi stále zostávajú. Ale nežijem nimi. Mám 87 rokov a žijem pre dnešok. Pred minulosťou neutekám. Po rokoch som sa vrátila aj do Osvienčimu, lebo som si sama sebe dlho nevedela odpustiť, že som to prežila. To je pocit viny a hanby tých, čo prežili.
Ako sa to dá prekonať?
Našla som si zmysluplnú náplň života. Ako psychoterapeutka sa venujem ľuďom s posttraumatickou stresovou poruchou. Pomáham obetiam sexuálneho a domáceho násilia, vojakom, ktorí sa vracajú z vojen, zbavovať sa traumatizujúcich spomienok. Niekedy mám pocit, že týrané ženy a deti, ktorým ubližujú v ich vlastných rodinách, sú na tom horšie ako ja, keď som bola v Osvienčime. Ja som aspoň vedela, kto je nepriateľ. Ony často nie. Obviňujú samy seba a to im bráni oslobodiť sa od trýzniteľa. Do minulosti sa už nechcem veľmi ponárať. Mňa viac zaujíma, čo môžeme urobiť dnes, aby sa holokaust nikdy neopakoval. Žiaľ, svet sa z tej lekcie nepoučil. A ak sa z nej nepoučí, stále bude hroziť, že sa niečo podobné zopakuje. Žijem tým, že pomáham ľuďom, aby našli v sebe dobrú silu, ktorá im umožní prežiť životy bez pocitu viny.
Mali ste na výber?
Áno, aj v Osvienčime ste mali na výber. Niektorí si zvolili nezmieriteľný vzdor. Iní útek. Ja som sa pre boj nerozhodla, lebo by ma okamžite zastrelili. Nemohla som ani utiecť, lebo pri dotyku s ostnatým drôtom by ma zabil elektrický prúd. Videla som modré telá tých, čo sa vrhli na plot. Vzali nacistom moc nad ich životom, ale za cenu vlastnej smrti. Ja som v tom východisko nevidela. Keď nemôžeš bojovať a nemôžeš utiecť, musíš sa naučiť absolútne sústrediť na využitie všetkých svojich obmedzených kapacít. V psychológii je na to zavedený anglický výraz flow. Osvienčim bola škola, ako zmobilizovať vnútorné sily, keď zvonka nemôžeš nič čakať. Čím viac budeš čakať, že sloboda príde zvonka, tým hlbšie upadneš do depresie.
Neprenasledujú vás už ani spomienky na Mengeleho?
Dlho som bola posadnutá predstavou, že sa s ním ešte stretnem. Hovorilo sa, že sa skrýva v Paraguaji. Snívala som o tom, že ho vyhľadám, budem sa tváriť ako americká reportérka, spravím s ním rozhovor a na konci mu pripomeniem, že som preňho tancovala, že ma svojím spôsobom zachránil, ale mamu mi poslal do plynu. A chcela som mu ešte povedať, že mi je ho ľúto, lebo je na tom horšie ako my, jeho väzni, pretože on musí do smrti žiť s pocitom viny za všetky tie zmarené životy.
Skutočne vám ho bolo ľúto?
Nielen to. Ja som mu dokázala odpustiť. Ak neodpustíš, zostávaš väzňom minulosti. Lebo najväčší koncentračný tábor máme v hlave. A kľúč od neho držíme vo vlastnom vrecku. Žiaľ, odpustenie mnohí chápu inak. Vnímajú ho ako ospravedlnenie, potvrdenie, že všetko bolo v poriadku. To je však niečo iné. So spravodlivosťou to nemá nič spoločné. Odpustenie znamená, že zavrhnutím nenávisti si sama dávam dar. A oslobodím sa. Nedovolím minulosti, aby ovládla môj dnešný život. Mám tri deti, päť vnukov a troch pravnukov. Žijeme šťastne. Každú nedeľu si dodnes chodím zatancovať swing. To je pre mňa najlepší revanš. To je moja pomsta Mengelemu i Hitlerovi.
Ivan Drábek - Tancovala jsem pro Mengeleho. Mamu mi poslal do plynu – úryvky z rozhovoru s 87-letou terapeutkou Edith Egerovou, která přežila koncentrák, kde jí Mengele zabil rodiče; Pravda.Sk, 27. 1. 2015
Hádali se lidé učení
hádali se, zdali je či není
temná skrytá hmota všude kolem
pak to spláchli tvrdým alkoholem…
Shůry mžourá Boží oko jen
jak jdu z báru lehce znepokojen
s rozvázanou botou kolem plotu
a všude cítím temnou skrytou hmotu…
Člověk z toho všeho sklíčen je
samé sympatické obličeje
a svět je stále stejný, zloba tatáž
a temnou skrytou hmotu nenahmatáš…
Chtěl bych umět lidi milovat
prej stačí jen pár věcí dopilovat
víno rozléváno, chleba drolen
pro tu temnou hmotu všude kolem…
Hlava tiše pluje v oblacích
a tělo smlouvá s paní Gravitací
jsem zpitomělá střela Země-Země
a temná skrytá hmota všude ve mně…
″V Middle Temple Lane vám žil pán,″ řekla paní Wilkinsová, ″u kterého jsem dělala posluhovačku. Věřím tomu, že umřel z toho, že si čtyřiadvacet hodin denně lámal hlavu s tím správným životním stylem, nebo jak tomu říkal.
Aspoň že už je teda na onom světě, víte, to ho musí utěšovat, když si uvědomí, že se zbavil veškerého nebezpečí. Celou dobu nedělal nic jinýho, než že se o sebe staral – neřekla bych, že měl chvilku klidu, kdy mohl žít. Každý ráno vám ležel půl hodiny na zádech na zemi, kde mírně řečeno pěkně táhne, jak jsem mu i pořád říkala, měl na sobě akorát pyžamo a divoce máchal rukama i nohama a všelijak se kroutil, jako by to ani nebyl křesťan. Pak zjistil, že všecko, co dělal na zádech, bylo úplně špatně, takže se převrátil a plácal sebou na břiše – promiňte, že to tak říkám -, až se vám mohlo zdát, že se chová spíš jako červ a ne jako člověk. Pak mu zase došlo, že všecko je úplně naopak. Vypadá to, že v těchhle věcech nevládne žádná jistota. Řekla bych, že v tom to má slabou stránku. Pak si ten chudák sehnal přístroj, pomocí něhož se věšel ke stropu, a házel sebou jak brouk, když do něho vrazíte špendlík. Když jsem ho občas zahlídla pootevřenýma dveřma, nahánělo mně to hrůzu. Bylo to součástí hry: v místnosti musel být průvan, což mělo za následek, že šest měsíců z celého roku od rána do večera jenom kašlal a smrkal. Vysvětloval mi, že je to nějaká nová léčebná metoda. Měli jste si zvyknout na průvan, aby vám pak nemohl škodit, a když jste v průběhu toho všeho umřeli, jen to dokazovalo, že jste se neměli vůbec narodit.
Pak se objevila ta nová japonská záležitost a on si najal jednoho malýho usměvavého pohana, kterej ho každý ráno půl hodiny po snídani honil po pokoji. Za chvilku mi začalo lízt na nervy, když jsem ho pořád slyšela, jak co chvíli upadne na zem nebo narazí hlavou do krbu. Ale pořád říkal, že mu to prospívá. Tvrdil, že si čistí játra. Vypadalo to, že žije jenom pro ty svoje játra, a nezdálo se, že by ho v životě zajímalo něco jinýho. To samý bylo i s jídlem. Jeden rok se živil akorát masem a navíc ještě skoro syrovým. V jednom z těch lékařských plátků došli totiž najednou k závěru, že stejně nejsme nic jinýho než divoká zvěř. Jenom se divím, že nezačal s palicí honit kuřata a nenosil si je domů a nepojídal je tak, jak byla. K pití si dával vařící vodu, která mi pálila prsty, jenom když jsem mu nesla sklenici. Pak se pustil do nějakého jinýho bláznovství, který se objevilo zároveň se zprávou, že všecky ostatní bláznovství jsou k ničemu – což samo o sobě zní docela rozumně – a maso bylo najednou pro lidskej organismus smrtelně jedovatý. To se z něho pak stal zapřisáhlej, vášnivej vegetarián a já se musela na starý kolena naučit dvaceti způsobům, jak vařit fazole, mezi kterýma byste nenašli jedinej rozdíl – pořád to byly fazole, chutnaly jako fazole a mohli jste jim klidně říkat ragout a la maison nebo karbanátky a la Pompadour. Jemu se to ale asi líbilo.
Pak ale vyšlo najevo, že vegetariánství je největší omyl lidstva. Zdálo se, že chyba je v tom, že jsme se vzdali opičí stravy. To je naše přirozený jídlo; oříšky a občas kousek banánu. A já mu na to říkala, že jestli je to tak, tak jsme klidně mohli zůstat trčet na stromech – ušetřili bysme na nájemným a na kůži na boty. Ale ono už to s ním vypadalo tak, že se mermomocí musí pořád řídit tím, co si přečet černý na bílým. Kdyby v jedněch novinách začali psát, že je třeba se živit škleblema a vzdát se ořechů, on by se to upřímně snažil provést a tvrdil by, že pokud je nedokáže pozřít a strávit, chyba není ve škeblích, ale v nedostatečným tréninku – nijak nerozlišoval mezi tím, co mu chutná nebo nechutná. Úplně byste řekli, že je cosi jako veřejnej majetek, se kterým se může podle libosti experimentovat.
Pak byl v jedněch novinách rozhovor se starým dědkem, kterej říkal, že je mu sto let, a já bych z toho obrázku řekla, že na to i vypadal. Říkal, že za všecko může to, že nikdy nespolknul nic horkého, načež se můj pán celej týden neživil ničím jiným než studenou ovesnou kaší; to já bych radši umřela v padesáti – na to můžete vzít jed, než bych se tak trápila. Pak jiný noviny odkudsi vytáhly jakousi oživlou mrtvolu, která tvrdila, že je jí sto dva, a která připisovala tento žalostný stav faktu, že vždycky jedla jídlo tak horké, jak jen se dalo pozřít. Tehdy mu to všecko asi začalo pomalu docházet, ale myslím, že už bylo pozdě. Zahrával si se sebou už moc dlouho. Umřel, když mu bylo třicet dva, přičemž vypadal tak na šedesát, ale nemůžete říct, že to bylo proto, že by se neřídil cizíma radama.″
Jerome Klapka Jerome – úryvek z povídky Jak být zdravý a nešťastný, vyd. r. 1908
Mezi podnětem a reakcí je prostor, který nám dává svobodu a moc zvolit si, jaká bude naše odezva. V této volbě se ukrývá klíč k našemu růstu a svobodě.
Viktor Frankl
Od lidí, kteří to mohou vědět – a já jim i věřím -, jsem se dozvěděl, že ve věku devatenácti měsíců plakal, protože mu babička nedovolovala, aby ji krmil lžičkou, a že ve třech a půl letech ho naprosto vyčerpaného vylovili ze sudu s dešťovou vodou, kam se vyšplhal proto, aby učil žábu plavat.
O dva roky později si natrvalo poškodil levé oko, když předváděl kočce, jak má nosit koťata, aniž by jim ublížila, a přibližně ve stejné době ho poštípala včela, kterou odnášel z květiny, na níž se mu zdálo, že jen marní čas, k jinému květu bohatšímu na pyl.
Jeho přáním bylo vždycky pomáhat druhým. Trávil celá dopoledne vysvětlováním zasloužilým nosnicím, jak sedět na vejcích, a uměl obětovat svou zábavu tomu, že seděl doma a louskal ořechy své ochočené veverce. Ještě mu nebylo ani sedm a už se dohadoval s matkou o způsobu péče o děti a otci vyčítal, jak ho vychovává.
Jakožto dítěte ho nedokázalo nic potěšit více, než když se staral
o jiné děti. Tuto nezáviděníhodnou povinnost vzal na svá bedra zcela
ze svého vlastního popudu, aniž se kojil nadějemi na odměnu či
vděčnost. Bylo mu lhostejno, zda jsou druhé děti starší nebo mladší
než on, silnější či slabší, staral
se o ně, ať už je potkal
kdykoliv či kdekoliv. Jednou bylo během školního výletu slyšet ze
vzdálené části lesa úpěnlivý křik. Při pátrací akci ho našli na zemi
a na něm seděl jeho bratranec, chlapec dvojnásobné váhy, a neustále
ho políčkoval. Když se jim ho podařilo vysvobodit, zeptal se ho
učitel:
Proč si nehraješ s malými chlapci? Co tu s ním děláš?
Prosím, pane,
zněla odpověď, staral jsem se o něho.
Jerome Klapka Jerome – úryvek z povídky Muž, který uměl pomoci
V pocitu melancholie dovedu nalézt zálibu a je-li člověk nešťastný úplně, mívá přitom hodně vnitřního uspokojení. Záchvaty světobolu ale nemá rád nikdo. Přesto však je má každý a ještě k tomu nikdo neví, jak se k nim přijde. Nedají se vysvětlit. Takový záchvat můžete dostat den poté, co vás potkalo neuvěřitelně velké štěstí, právě tak dobře jako v den, kdy jste zapomněl ve vlaku hedvábný deštník. Účinek záchvatu je asi takový, jaký by se dostavil při současném bolení zubů, zkaženém žaludku a mrazení v hlavě. Jste z toho pitomý, neklidný a podrážděný, hrubý k cizím a nebezpečný k přátelům, těžkopádný, popletený a svárlivý, na obtíž sobě a svému okolí.
Dokud to trvá, nemůžete nic dělat a na nic myslet, i když potřebu
nějakého zaměstnání pociťujete. Doma nemůžete vydržet, a tak vezmete
klobouk a jdete na procházku. Než však dojdete k nejbližšímu rohu,
usoudíte, že by bylo lepší zůstat doma, a vrátíte se. Vezmete do
ruky knížku a snažíte se číst. Shakespeare vám však připadá
obhroublý, Dickens nejapný a nudný, Thackeray je evidentně vrták a
Carlyle příliš sentimentální. Knížku odhodíte a chvíli nadáváte
autorovi. Potom vyhodíte z pokoje kočku a prásknete za ní dveřmi.
Napadne vás, že byste mohl napsat nějaké dopisy. Začnete: Nejdražší
tetičko, mám několik volných minut, a proto pospíchám, abych Ti
napsal
. Tady se na čtvrt hodiny odmlčíte, protože nejste
schopen vymyslet další větu, a pak hodíte papír do psacího stolu.
Namočené pero vám vyletí z ruky na sukno, jímž je stůl potažený, vy
vyskočíte a rozhodnete se, že půjdete na návštěvu k Thompsonovým.
Když si natahujete rukavice, vzpomenete si, že Thompsonovi jsou
idioti, u kterých nikdy nedostanete slušnou večeři, a že nejspíš
budou chtít, abyste jim kolébal dítě. Proklejete je a rozhodnete se
k nim nechodit.
Teď však už cítíte, že jste úplně na dně. Zaboříte tvář do dlaní a myslíte na to, že byste rád zemřel a odebral se do nebe. Představujete si, jak ležíte na smrtelné posteli, kolem stojí přátelé a příbuzní a pláčí. Všem jim žehnáte, zvláště těm mladým a hezkým. Budou si vás vážit, až tu nebudete – myslíte si – a oni příliš pozdě poznají, co ztratili. S trpkostí ale porovnáváte jejich budoucí úctu s nynějším naprostým nedostatkem vážnosti k vaší osobě.
Při takových úvahách trochu pookřejete, ale jen na chvíli. Hned si zase uvědomíte, jaký jste trouba, když si třeba jen na okamžik myslíte, že by se někdo na světě rmoutil nad vaším neštěstím. Kdo byl dbal za mák (ať už je dbaní za mák kolik chce), jestli vás někdo zabije, budete oběšen anebo se utopíte. Nikdo o vás nestojí. Nikdy jste nebyl patřičně oceněn a nikdy jste se nedočkal spravedlivého uznání v jakémkoli směru. Přehlížíte celý svůj život a trapně zjišťujete, že jste byl zneužíván zřejmě již od kolébky.
V takovém rozjímání setrváte půl hodiny a naplní vás to divokou zuřivostí vůči všemu a každému – zvláště vůči sobě samému – že pouze z anatomických důvodů nevykopnete sám sebe ze dveří. Konečně je čas jít spát, a to vás zachrání před nějakým nerozvážným činem. Běžíte nahoru do ložnice, strháte ze sebe oblečení, zhasnete světlo a skočíte do postele s takovou vervou, jako by ste o velkou sázku prováděl něco neobyčejného. Na posteli sebou několik hodin házíte, odhazujete přikrývku, vyskakujete a hned zase uléháte, a patrně abyste přerušil jednotvárnost děje, zase se přikrýváte. Konečně upadnete do těžkého a přerušovaného spánku, máte zlé sny a ráno zaspíte.
To je asi tak vše, co můžeme dělat my, ubozí svobodní muži. Ženatí mimoto ještě křičí na ženu, bručí na špatný oběd a honí děti do postele. Všechno to, co působí hodně rozruchu v domě, přináší samozřejmě nemalou úlevu člověku stiženému světobolem, neboť hádka je jediným druhem zábavy, který ho ještě může zajímat.
(Jerome Klapka Jerome – úryvek z povídky O světobolu)
Ten divoký průvod nikdy nekončí. Dnem i nocí slyšíte rychlý dupot statisíců nohou – někteří běží, někteří kráčejí, ti zase oddychují a pokulhávají, všichni však mají naspěch, všichni se namáhají v horečném závodění, všichni vysilují život i tělo, srdce i duši, aby dostihli stále se vzdalující obzor úspěchu…
Bok po boku derou se kupředu. Křičí, proklínají a modlí se, smějí se, zpívají a vzdychají, ženou se cestou jedni za druhými. Jejich spěch nikdy neustává, honba nikdy nekončí. Bez odpočinku, zastávky a chladící studánky, bez oddechu ve stínu stromů. Dál, dál, dál – dál v horku, davu a prachu – dál, jinak budou poraženi a ztraceni – dál s třeštícím mozkem a horečnatými údy – dál, až srdce ochabne, oči se zakalí a smrtelný chropot poví těm zadním, že mohou poskočit o jedno místo vpřed.
(Jerome Klapka Jerome – úryvek z povídky O úspěchu ve světě)
…Ženy, mohly byste nás učinit mnohem lepšími, jen kdybyste chtěly. Na vás záleží víc než na všech těch kazatelích, abyste posunuly svět blíže k nebesům. Rytířství nezemřelo, jenom spí z nedostatku zaměstnání. Vy je musíte probudit k ušlechtilým činům. Musíte být hodny rytířského zbožňování. Musíte stát nad námi.
(Jerome Klapka Jerome – úryvek z povídky O zamilovanosti)
Moje ostýchavost bývala kdysi nadmíru patrná a působila mi mnoho útrap a mému okolí mnoho nesnází….
Úděl ostýchavého člověka není šťastný. Muži ho nemají rádi, ženy
jím opovrhují a on sám k sobě cítí nelibost a opovržení. Zvyk mu
nepřináší úlevy a jiného léku nežli čas pro něho není, ačkoli jednou
jsem přišel na rozkošný recept, jak si pomoci od toho neštěstí. Bylo
to v rubrice odpovědi tazatelům
v jednom malém týdeníku a
předpis zněl – nikdy na to nezapomenu - Osvojte si nenucené a
přívětivé chování, zejména vůči dámám.
Chudák. Dovedu si představit úšklebek, s kterým asi četl tu radu…. Nic podobného si neosvojujte, můj mladý, ostýchavý příteli. Budete-li se nutit do jiné povahy, nežli je vaše, stanete se zcela určitě směšně dotěrný a urážlivě důvěrný. Buďte jen tím, čím jste od přírody, a pak si o vás budou myslet jen to, že jste mrzutý a hloupý.
Ostýchavý člověk má slabou náhradu vůči společnosti v tom, že se jí mstí za muka jemu působená. Může totiž do jisté míry svoje utrpení přenášet na jiné. Lidé mají před ním takový strach, jako on má před nimi. Působí jako studená sprcha na celou společnost a i ti, kteří jsou nejvíce nenucení, stávají se v jeho přítomnosti zamlklí a nervózní.
Příčinou toho je z valné části nedorozumění…
Věru, nepochopení je osudem ostýchavého člověka za všech okolností, a kdykoli se snaží vyvolat určitý dojem, může si být jistý, že účinek bude právě opačný. Žertuje-li, vyládají si to tak, že chce tvrdit takovou nehoráznost, a odsuzují ho pro nedostatek smyslu pro pravdu. Jeho sarkasmus se pokládá za jeho doslovné mínění, což mu vynese reputaci osla. Když se však naopak chce zavděčit a pokouší se o malou lichotku, vidí v tom druhý sarkasmus a nenávidí ho tím víc.
…Ostýchavý člověk znamená osamocený člověk, člověk zbavený druhů a družnosti. Pohybuje se mimo společnost, nesplývá s ní. Mezi ním a jeho spolubližními stojí nepřekročitelná přehrada, mocná, neviditelná zeď, o kterou se zraňuje, když se marně pokouší o její překonání. Slyší milé hlasy a vidí milé tváře na druhé straně, nemůže však natáhnout ruku a někomu přes zeď ji podat. Stojí a hledí na veselé skupiny, touží promluvit a hlásit se o své příbuzenství s nimi. Oni však ho minou, vesele žvatlají vespolek a on je nemůže zadržet. Snaží se je dohonit, ale jeho žalářní zdi běží s ním a drží ho na jeho straně. Na rušné ulici, v plné místnosti, ve shonu práce a ve víru zábavy v malé společnosti stejně jako ve společnosti početné, kdekoli se lidé shromažďují, kdekoli zaznívá hudba lidské mluvy a lidská myšlenka probleskuje z lidského oka, všude tam, odstrčen a osamocen, stojí ostýchavý člověk stranou jako malomocný. Jeho srdce je plno lásky a touhy, svět však o tom neví. Železná maska ostýchavosti je spuštěna před jeho tváří a člověka za ní nikdo nespatří. Důmyslná slova a srdečné pozdravy vždy stoupají k jeho rtům, odumírají však na nich v neslyšitelný šepot za železnou závorou. Jeho srdce cítí strasti bližního, jeho soucítění však nenalézá slov.
Opovržení a rozhořčení nad zlem svírají mu hrdlo a protože nenalézají bezpečnostní záklopku, kterou by ve výbuchu vášnivých slov mohly uniknout, vracejí se do jeho nitra a škodí mu. Všechna nenávist, pohrdání i hluboká láska, která bývá kletbou ostýchavého člověka, pak jitří a rozkládá se v něm, když nemohla nalézt uplatnění venku; činí z něho misantropa a cynika.
(Jerome Klapka Jerome – úryvek z povídky O ostýchavosti)
Pravé sebevědomí nečiní člověka urážlivým. Naopak, působí k tomu,
že se člověk stává vnímavým, dobrosrdečným a prostým. Nepotřebuje
žádnou přetvářku, je zcela spokojen se svou pravou povahou a jeho
pýcha má kořeny příliš hluboko, než aby se mohla projevit zvenku.
Když nedbá chvály ani hany, může si dopřát být pravdivým…. A necení
si jiného měřítka než svého vlastního, necítí pokušení oddávat se
oné ubohé přetvářce, kterou jiní, méně svérázní lidé přinášejí jako
každodenní oběť bohu zvanému sousedovo mínění
.
(Jerome Klapka Jerome – úryvek z povídky O ostýchavosti)
/Děti…/ Zvláštní lidičky! Neuvědomují si to, ale jsou komedianty na
velkém jevišti života. Příliš vážné životní hře dodávají humor.
Každé znich, jako malá, ale rozhodná opozice proti obecnému řádu
věcí, dělá vždy něco nevhodného v nevhodný čas, na nevhodném místě a
nevhodným způsobem. Chůva, která poslala děvče, aby se podívalo, co
Tommy a Totty dělají, a řekni jim, že to nesmí být
, znala
dětskou povahu. Dejte jen průměrnému dítěti příležitost a pokud
nebude provádět něco, co nemá, pošlete pro doktora.
(Jerome Klapka Jerome – úryvek z povídky O dětech)
Já jsem po obědě vždycky sentimentální. Jen tehdy mohu správně
pochopit zamilované povídky. Tu, když hrdina ji
přivine k
srdci v posledním divokém objetí s potlačovaným vzlykotem, pociťuji
takový zármutek, jako kdybych v kartách dostal sedmu, a když hrdinka
nakonec zemře, oplakávám ji. Kdybych četl tutéž povídku časně zrána,
vysmál bych se tomu. Zažívání – či spíše špatné zažívání – má
podivuhodné účinky na srdce.
Chci-li napsat něco velmi dojemného, to je, chci-li se pokusit o napsání něčeho velmi dojemného, sním hodinu před tím velkou mísu horkých vdolků. Když pak usednu ke své práci, obestře mě pocit nevýslovné melancholie…
…Vidím bledé mrtvoly, zmítané na zčeřených vlnách, lože umírajících smáčená hořkými slzami a hroby v pustinách, kde není cest. Slyším srdcervoucí kvílení žen, tichý nářek dětí a suchý vzlykot silných mužů. To všechno jsou vdolky. Po skopové kotletě a sklence šampaňského bych se nezmohl na jedinou melancholickou představu.
(Jerome Klapka Jerome – úryvek z povídky O jídle a pití)
Život se odehrává na vyrovnávacích váhách, a štěstí, které získáváme na jedné straně, ztrácíme na straně druhé.
(Jerome Klapka Jerome –úryvek z povídky O zařízených pokojích)
Ženy rozhodně se mají hezky oblékat. Je to jejich povinnost. Jsou květinami světa a byly stvořeny tak, aby to ukázaly.
Podle mého názoru jedním z hlavních kouzel léta je, jak naše děvčátka dovedou v pěkných barvách jít na výlet. Rád vidím růžovou, bílou a modrou barvu prosvítat mezi stromy, pestřit zelené lučiny a odrážet sluneční světlo. Jasné barvy je vidět na takovou dálku. Čtvero bílých šatů stoupá zrovna teď na kopec před mým oknem. Vidím je jasně, ač je to tři míle daleko. Původně jsem si myslel, že si to vyšly na procházku čtyři patníky. Je to velmi milé, když ty drahoušky vidíte tak daleko; zvlášť když je mezi nimi náhodou vaše žena a tchyně.
(Jerome Klapka Jerome – úryvek z povídky O šatech a chování)