Kineziologii One Brain
používám ve své praxi od roku 1996; a čím víc o ní vím, tím víc ji obdivuji a žasnu nad tím, co vše se s ní dá dokázat; a tím hůř se mi o tom píše tak, aby z toho vyšel srozumitelný text, který by pokrýval všechny aspekty a zároveň čtenáře nezmátl. Spíše než na pokrytí aspektů se tedy zkusím soustředit na zjednodušený popis určený člověku, který s kineziology neměl dosud žádné zkušenosti.
Návštěva u kineziologa toho druhu, o kterém mluvíme a kterým jsem i já (není totiž kineziolog jako kineziolog - o možných nedorozuměních v terminologii se mluví na stránce K vymezení pojmu kineziologie) může člověku, který do té doby uvažoval racionálně a o kineziologii nic neví, připadat jako návštěva u blázna; přinejmenším v některých chvílích.
Protože kineziolog si občas mumlá věty svědčící už na první pohled o jeho velkých osobních starostech. Ptá se například: Mám povolení? Nemám povolení?
, Je to pravda? Není to pravda?
, Je to tak? Je to jinak?
Pravděpodobně jen málokterý světový filozof či etik si během běžného dne svého pracovního života kladl tolik zásadních otázek jako kineziolog během práce se svým klientem.
A když se mu klient, aby ho uklidnil, snaží tu žádanou informaci zdvořile poskytnout a řekne mu nahlas či šeptem (podle toho, jak si na blázna troufá) Ale jo …
nebo Myslím, že ne …
, kineziolog ho odbude mávnutím ruky, jako by ho klientův názor na tu věc vůbec nezajímal! A dál si šeptá nesmysly; jako by mu bylo jedno, že mu klient nerozumí; jako by se na ty věci vyptával někoho úplně jiného.
A taky že se vyptává někoho jiného; považte: vyptává se ruky! Nebo nohy. Ale s rukou je to snazší, protože ruka je dostupnější a lehčí na váhu (zkuste si deset minut cloumat něčí nohou).
Ano – kineziolog vaší (či někdy i svou) rukou jaksi cloumá. Někdo jen tak jemně – v podstatě se jí během sezení jen občas lehce dotýká, jemně ji zvedá či ji lehce stiskne prsty, jako když máte s někým první rande. A někdo na to jde razantněji – popadne vám ruce, zvedne vám je do úhlu 45 stupňů, ale evidentně s tím není spokojen, protože vám je zas hned stlačí dolů, a když je tedy dáte dolů, abyste vyhověl, tak vám je zas zvedne, aby do nich znovu tlačil … Vypadá to, že neví, co chce, takže se mu v podstatě nelze zavděčit. A i když se o to pokusíte, tak vám řekne něco jako Nechte to bejt, to půjde samo …
. A tak vy tam stojíte či sedíte, kineziolog vám mává rukama a mumlá si pro sebe a vy lehce šilháte samým úsilím pochopit, o co tu jde a kdo se tu zbláznil.
Mnoho lidí si své přesvědčení, že kineziolog je cvok a metoda že je podvod, podrží po zbytek svého života. Já sama jsem se toho názoru zbavovala léta a byl to pro mě velký boj, během něhož jsem urazila spoustu kineziologů, jimž bych se ráda tímto omluvila (milovníci dramatických vyprávění o střetu motivů se mohou podívat na stránku Boj s vlastními předsudky).
Sama tedy vím, že je těžké si myslet něco jiného – i proto, že kromě toho, že vám kineziolog cloumá rukou a zaníceně si šeptá nesrozumitelné otázky, na které si sám odpovídá, vám taky mnoho věcí řekne nahlas a srozumitelně, a řada z těch věcí vám může přijít jako pěkný nesmysl; některé vás mohou i pobouřit: jak vůbec na takovou hloupost ten člověk, který přece nemá žádné zkušenosti s vaším životem a s vaší bolestí, mohl přijít? Jak se vůbec odvažuje soudit něco, čemu nerozumí?
A navíc často dojde i na různá kineziologická cvičení, z nichž některá, přestože mají údajně léčivou moc, vypadají jaksi příliš… ano, někdy až směšně: cožpak může člověku, který se svým problémem tolik let marně trápí a vyzkoušel už tolik vážných pokusů se ho zbavit, pomoci, když se bude pravidelně drbat nad horním a pod dolním rtem s druhou rukou položenou na pupíku, či když bude doma pravidelně vykopávat střídavě pravou a levou nohu a vymršťovat přitom opačnou ruku, očima opisovat ležatou osmičku či prstem malovat písmena do vzduchu? – Může. Samozřejmě.
Velmi dlouho (léta) mi trvalo, než jsem na možnost, že kineziolog nemusí být blázen či nesoudný hlupák omámený šarlatánskou metodou, byla ochotna přistoupit (začátky toho boje jsou vylíčeny na stránce Boj s vlastními předsudky) – a potřebovala jsem během těch let nejen hodně důkazů, ale i vlastní síly postupně a velmi pomalu změnit své názory; do té doby jsem vůbec netušila, jak bolestivé je měnit světonázor a kolik mám v sobě tvrdých osobností, které si žádnými blázny či hlupáky nedají povídat do toho, co si mají myslet
(Víc informací o vnitřních osobnostech, které v sobě všichni máme a které velmi silně ovlivňují náš život, aniž my o jejich životě v nás cokoli víme, lze získat na stránce Voice Dialogue – Vnitřní hlasy; popis některých mechanismů, jejichž pomocí si člověk - podle svého názoru svobodně - staví ve své hlavě svá názorová schémata, aby v životě věděl, co si o čem má myslet, a způsoby, jak se člověku dostane do hlavy něčí myšlenka, zabydlí se tam a prohlásí se za jeho vlastní názor dřív, než si toho člověk vůbec všimne a může s tím něco dělat, lze nalézt na stránce Vznik a vývoj názoru).
Aby to pro čtenáře či případného návštěvníka kineziologického sezení nebyl také tak těžký boj, zkusím vysvětlit (aspoň trošku) logické důvody, proč se kineziolog chová, jak se chová, a jak k tomu přišel.
Ruka (případně noha) je reprezentant, mluvčí. V podstatě hovoří s kineziologem za celé tělo. Její svaly jsou napjaté (nebo uvolněné) obvykle podobně jako zbytek těla. Kineziolog si může vybrat, kterou částí těla bude cloumat
a zkoumat tak napětí jejích svalů. Končetinami to jde nejsnáz.
A vybraná končetina pak svými jemnými změnami napětí hovoří s kineziologem (tím, že na ni kineziolog tlačí nebo ji zvedá a zpětně přitom vnímá její reakce (zatímco se jí na různé věci ptá) o hlubokých, neuvědomovaných pohnutkách člověka, jeho těla a jeho podvědomí. O věcech, o kterých člověk vědomě neví, neuvažuje o nich nahlas ani v duchu, ale jeho tělo a jeho podvědomí v nich žijí.
Kineziologie totiž tvrdí, že člověk neustále mění své svalové napětí: snižuje ho či zvyšuje, a to bezděčně – bez použití rozumu.
Proč to člověk dělá? – Prostě reaguje na okolí. Reaguje (tak jako každý organismus nějak reaguje na své okolí) na každou změnu, na každé slovo, na každý podnět. Když se kolem děje něco opravdu ošklivého, doslova to s ním mává: reaguje na to silněji – tj. kromě jiného i velmi výraznou změnou svalového napětí. Zakladatelé kineziologie přišli (testováním, tj. opakovaným zkoušením) na to, že v takové situaci se svalové napětí člověka prudce snižuje.
Důkazy tohoto snížení lze najít i v lidové slovesnosti: říká se To mě teda podrž …
(tj. abych nespadl v důsledku prudce sníženého svalového napětí); nebo Sedíš? Držíš se něčeho? Radši si sedni, než ti to řeknu.
; nebo Z té zprávy se mu udělalo mdlo
, Podklesla mu kolena
, Neudržel se na nohách
či – z Večerů pod lampou – Ach bože! Zoufalá Kornélie s výkřikem klesla k zemi …
).
Rozumoví lidé, kteří uvažují logicky a nevěří ničemu, čeho si nevšimne jejich vědomá pozornost, namítají, že oni na sobě pozorují, že když jsou v opravdu velkém maléru, cítí naopak velmi vysoké napětí svých svalů; že je až svaly bolí od toho, jak je mají zaťaté. Jak například může kineziolog mluvit o oslabení svalového napětí ruky zrovna ve chvíli, kdy oni jsou napnutí až k prasknutí (obvykle vzteky, že ten blbec tvrdí takovou nehoráznost)?
Tak výrazné, podklesnutím kolen vyjádřené oslabení svalového napětí, o kterém se zde mluví, se ovšem děje pod dojmem hluboké nouze; v takové situaci, i když člověku podklesávají kolena slabostí, má jeho vědomá mysl obvykle úplně jiné starosti, než aby si náhlého ochabování svých svalů pozorně všímala, aby si ho uvědomovala.
Ta známá reaktivní zaťatost svalů člověka, který se cítí ohrožen neznámou situací (nebo který se příliš snaží s kineziologem spolupracovat, takže drží ruce hodně napjaté), je na jiné úrovni: na úrovni vědomé, tj. uvědomované. To, co sleduje kineziolog, je pod tím
. Je to hrozně jemné a pro někoho není úplně snadné ty jemné změny zachytit. Cvičí se to na kineziologických kursech, kterých je řada, vzájemně na sebe navazují a mezi nimi povinně musí uplynout delší čas.
Je to těžko uvěřitelné, ale kineziolog si s člověkem, který za ním přišel, domluví určitý kód, a to aniž mu to musí blíže vysvětlovat. To jsou takové ty kineziologovy zmatené návrhy typu Řekni ano – řekni ne
, při nichž se někdy klient, poněkud znejistěn tím, že mu kineziolog tyká (on však tyká jenom té ruce – klientovi ne), zasnaží a opravdu řekne Ano
či Ne
, čímž si vyslouží kineziologův udivený pohled, protože on přece po klientovi nic nechtěl - on to chtěl po jeho těle …
Jakmile vnímá kineziolog svou vlastní dlaní klientovo ano
a klientovo ne
, ptá se obvykle na povolení
. Protože někdy klient vědomě chce pomoci s určitým problémem, ale není na to vhodná situace (nestihlo se říct něco důležitého, klient není na tu cestu v té chvíli dost připraven, je třeba udělat nějaké cvičení uklidňující a posilující tělo, obrany jsou přese všechno chtění příliš velké anebo zatím ještě vhodné a na místě, apod.).
Po získání povolení se pak kineziolog vyptává klientova těla, jakým způsobem lze klientův problém řešit. Metoda totiž vychází z předpokladu, který se dá (velice zjednodušeně) vyjádřit tak, že hluboko v člověku, v jeho nevědomí či těle, je někdo, kdo ví, jak problém rozmotat; právě ten komunikuje s kineziologem změnou svalového napětí v reakci na otázky, které mu kineziolog pokládá: například jestli je vhodné na problému pracovat v přítomnosti nebo zda je lepší se podívat do určitých let v minulosti; jestli je třeba vrátit se k příběhům klientových předků; jestli je vhodné použít určitá tělesná cvičení, esence apod. O tom, co za odpovědi z klientových změn svalového napětí dostal, kineziolog klientovi referuje a rozebírá to s ním; tím jako by jeho vědomé mysli a vědomé pozornosti vyřizoval, co mu vzkazuje podvědomí a tělo. Nejde však jen o práci vyřizovací
; klient sám se často dostává do vzpomínek, na které léta nepomyslel, do pocitů, na které dávno zapomněl. Může zvláštním způsobem cítit tlaky, teplo, zimu, brnění, proudění energie a další pocity v těle; může se dostat do minulých životů
, projít tělesně pociťovanými vzpomínkami na vlastní porod aj.
Kudy se jeho cesta bude ubírat, nezáleží ani tak na vědomých úmyslech kineziologa či klienta jako na něčem hluboko v klientovi samotném; kineziolog jen odráží přes sebe a svoji osobnost to, co mu klient posílá. Samozřejmě nelze očekávat, že u každého kineziologa bude sezení vypadat stejně a že se přijde na stejné věci; kineziolog je sice jen nástroj, ale nástroj, který byl formován celým svým životem, temperamentem, pohledem na svět, profesionálními zkušenostmi, lidmi, které potkal … A navíc klient i kineziolog jsou jako řeky, které vedle sebe tečou v čase, a každá vlna těch řek je každou chvíli jiná; půjdete-li ke svému kineziologovi dnes, bude sezení vypadat jinak než půjdete-li tam zítra, protože oba jste lidé, kteří se mění, a mění se i vaše příběhy; jako byste se při sezení nastavovali sobě navzájem každý jednou z tisíců lesklých ploch, kterými se vzájemně formujete, opracováváte, ovlivňujete, léčíte. A to je podstata sezení.
Přitom nezáleží ani na tom, jak moc je klient pilný a snaživý; jak usilovně se například snaží dostat se k nějakým neuvěřitelným zážitkům; ty prostě buď přijdou nebo ne, a když přijdou, tak jsou obvykle úplně jiného typu, než klient očekává či plánuje. Tato nemožnost nic předem naplánovat, nic kontrolovat, na nic se připravit může vyvolat v potenciálním zájemci o sezení určité obavy. Proto zařazuji kapitolu plnou možných otázek:
Kdysi mi volala uplakaná paní odkudsi z dalekého města: byla u kinezioložky, aby si vyřešila problémy s manželem, a ta jí řekla větu, kterou se od té doby trápí: To vy jste ta, která svého muže pomalu ubíjí …
Paní plakala do telefonu: Od té doby mám ještě větší depresi než jsem měla; špatně spím a nevím, co s tou informací mám dělat; dívám se na manžela a mám hrozné pocity viny, on nechápe, co mi je, rozumíme si ještě méně než předtím …
Tenkrát jsem se na neznámou kinezioložku velmi rozčílila. Uplakané paní jsem poskytla první psychologickou pomoc po telefonu, ale ještě mnoho týdnů jsem brblala nad nekompetencí a nedostatkem vcítivosti, s jakou tady někdo zacházel s depresivním, autoritě tak moc podléhajícím člověkem.
Dnes si o tom myslím víc věcí, a poněkud složitějších. Například už vím (opět ze zkušenosti z osobního života), že když lidská duše potřebuje (třeba jen proto, aby mohla v člověku volněji dýchat) změnit určitý názor svého člověka, názor, v němž ten její člověk je hodně tvrdý a nezměnitelný, pošle ho někam, kde na to půjdou ne něžným hlazením (protože to by nezabralo), ale majzlíkem; využije k tomu třeba šéfa, nebo souseda, nebo (velmi často) maminku či tatínka … Nebo terapeuta (blíže o tom na stránce Jak si najít terapeuta). Terapeuta, který je - ať už pro svou nekompetenci, nedostatek vcítění či nedostatek zkušeností (nebo naopak právě dostatek!) s těmito věcmi – taky tvrdý. Jako by na rozbití zatvrdlosti ve svém člověku použila duše zatvrdlost v jiném člověku, ke kterému svého člověka dokonce dovede.
To bolí; bolí to jako čert. A člověk ani neví, která že jeho zatvrdlina k tomu vedla.
Protože ve výše uvedeném případě to mohlo být například tak, že paní celá léta viděla vinu jen na svém muži; odmítala se sama hýbat a přijmout zodpovědnost za své činy; jen se litovala, že to on ji – nevinného chudáka – pomalu ubíjí, a nebyla ochotna si všimnout, co ona sama dělá jemu i sobě; toto nevědomé zakrývání očí jí bránilo ve využívání vlastní energie, v rozvoji vlastní cesty; tak jí to někdo (autorita – kinezioložka, které věřila) vpálil tak, aby to konečně slyšela; aby to s ní otřáslo a pod takto vyviklaným kamením se mohly začít dít změny.
Ale také ta zatvrdlina mohla být úplně jiná: ta paní se například mohla celý život obviňovat z kdejaké pitomosti, ale i z vážných věcí, za které nemohla; všecko brala na sebe jako Beránek Boží, a tím samozřejmě zcela zbytečně vyčerpávala své síly, a navíc ovlivňovala nemístně i osudy lidí kolem sebe – tím, jak jim neumožňovala, aby přijali odpovědnost za své vlastní činy (brala ji na sebe za ně, a oni toho pak, jak už to tak často chodí, zneužívali); dávala si od okolí líbit stále víc, až by na to nakonec umřela. A tak přišel z okolí někdo (kinezioložka, které věřila), kdo ji vystavil obvinění tak nehoráznému , aby to i na ni bylo moc; jako by jí říkal: I tohle? I tohle si necháš líbit? I tohle ještě vezmeš na sebe? Kolik toho ještě chceš od lidí vydržet?
– A tím se opět vyviklávalo kamení: její duše ji pomocí nehorázného soudu zkoušela vyprovokovat, aby konečně řekla Dost!
a zbavila se vyčerpávajícího zlozvyku všechno vydržet.
Ať už šlo o tyhle varianty nebo o řadu dalších, bolelo to. Bolelo to tak, že paní vyhledala další pomoc, čímž udělala to nejlepší, co mohla. Protože člověk, který má takovou bolest – ať už z důvodů jakékoliv názorové zatvrdliny – ji není povinen pokorně snášet; často to pokorné snášení ani není řešením. Když mě něco bolí, mám přece právo reagovat:
buď tím, že (jako ta paní, která zřejmě před tou kinezioložkou ztratila odvahu) hledám pomoc jinde
nebo rovnou vynadám tomu, kdo na mě majzlík použil (to je rychlejší řešení, nicméně na úkor ztráty možnosti získat další informace; na druhé straně to příjemné zadostiučinění taky není marné)
nebo (kulantnější řešení, v němž se často dozvím víc než při uchýlení se k bodu dvě) nedám pokoj a vyptávám se toho, kdo na mě vzal majzlík, jak to myslí a jak k tomu došel; teprve když nebude umět odpovědět tak, abych to pochopila, mávnu nad ním i nad jeho majzlíkem rukou a .půjdu jinam.
Protože kineziolog (ani nikdo jiný!) není Bůh, aby věděl všechno nejlíp a abych podle něj odteďka musela žít. I jemu do jeho práce probleskují kromě výše uvedeného, léčivého Toho
také prosté názory jeho mysli, o nichž se podrobněji píše na stránce Vznik a vývoj názoru.
Kineziologické sezení, při němž se člověk setká s vlastními nevědomými mechanismy, změní podle mých zkušeností každého. Každého ovšem v různé míře, a ne vždy tu míru předem odhadnu; někdy tam, kde si myslím, že bude práce lehká a efekt obrovský (protože problém je přece tak malý a už s tolika lidmi jsem ho snadno vyřešila), je to někdy naopak; a tam, kde nevěřím, že můžeme něco dokázat, se dějí v životě klienta pak neuvěřitelné a krásné věci.
Na čem to záleží, stále ještě nevím jistě. Zatím jsem přišla na několik důležitých faktorů ovlivňujících kvalitu výsledků:
Nevlečte je …:
Velmi často se to stává: paní pozná účinek metody na vlastní kůži; cítí tu úlevu, je nadšena a napadne ji ta Myšlenka.
To se pozná: rozzáří se jí oči a upne pohled někam za mě. A já pak odpovídám: Nenuťte ho. On má vlastní cestu.
Protože ta Myšlenka zní: Tohle by náramně potřeboval můj muž. On má mnohem víc problémů než já, jen si je nechce připustit.
Skoro všechny milující ženy totiž chtějí pomoci svým mužům. A skoro všichni muži mají víc problémů; a z nich většina si je nechce připustit. A skoro všechny milující ženy mají ženský postřeh, jehož pomocí si této nesrovnalosti všimnou.
A z toho pak tak často vzniká ta Myšlenka. Myšlenka krásná, idealistická, dobře to myslící, ale často nerealizovatelná, pokud hluboko v onom muži není někdo, kdo chce (a může) jít cestou, kterou mu žena nabízí.
Protože každý máme v sobě cestu, kterou jdeme, ať už si toho jsme či nejsme vědomi. A čím víc žena nutí svého muže, aby šel tou její cestou, na které potkala to, co jí tak pomohlo, tím víc ho zdržuje na jeho cestě; místo aby dělal to, co dělat je na jeho cestě potřeba, bude muset své ženě dokazovat, že pro něj tohle není – že mu to nepomůže; to ho sice bude stát dost energie, ale on to dokáže – má přece taky nějakou moc podvědomí, ne? Dokáže to, aby dala pokoj a on pak mohl jít jinudy: tou svojí cestou. Ovšem čas mezitím běží oběma.
Životní příběh (a s ním i systém názorů, které ho ovlivňují a zároveň jsou jím ovlivňovány) máme totiž v něčem každý jiný, a to i tehdy, žijeme-li spolu v těsné, milované blízkosti. Obsahujeme jiné zkušenosti a jiné způsoby, jak dojít k moudrosti, k Bohu, k pochopení, ke klidu, štěstí, osvícení či co kdo vlastně hledá. Proto poslat ke kineziologovi také vlastního muže pomůže jen do té míry, do které muž – v rámci svého vlastního, osobního příběhu – může tento způsob pomoci akceptovat; a tato míra rozhodně nesouvisí s vášní, se kterou mu manželka vylíčí výhody takového sezení; spíš naopak – tj. čím víc ty mě přesvědčuješ, tím míň já můžu být přesvědčen, a to i tehdy, když se budu snažit to sezení nějak přetrpět, abych měl klid.
Podobné je to u pubertálních zaťatých chlapců, které maminka – zrovna když oni tomu životu jaksi nejvíc rozumějí (rozhodně mnohem víc než mutra) – přivede do ordinace za ucho
, s tím, že zlobí a odmlouvají a mají špatné kamarády atd. Pomoci se samozřejmě dá, ale míra pomoci závisí též na schopnosti a ochotě matky pochopit své vlastní chyby v názorech.
Skutečný cíl osoby:
Skutečný cíl osoby závisí na jejích dosavadních názorech a systémech přesvědčení. Dokazujeme si to, v co už věříme, a to platí i v případě takzvaných bezvěrců.
Takže jde o to, co považuje daná osoba za skutečný cíl sezení. Protože do toho, co bude považovat za skutečný cíl sezení, taky bude investovat patřičnou dávku energie, ať už o tom kineziolog bude či nebude vědět. Pokud například je jejím vášnivým cílem dokázat si, že metoda je podvod, nejenže se jí to může povést – to koneckonců není tak důležité; ale důležitější je, že tím dokazováním ztrácí čas a pozornost, které by mohla věnovat lepším cílům; například cíli pochopit, které její postoje mohou souviset s opakovaným vznikem stejných problémů apod. Jsou také lidé, jejichž skutečným, byť nevědomým cílem sezení u jakéhokoli terapeuta může být dokázat si, že mně stejně není pomoci. Jiným možná – ale mně rozhodně ne. Na mně si už vylámaly zuby nějaké kapacity – vám taky dokážu, že na mě nemáte …
Tímto dokazováním platnosti svých názorů ztrácí člověk čas a energii, a efekt kineziologického sezení poněkud zeslabuje; nicméně já sama jsem důkazem, že to až tak nevadí a že pokud člověka něco hluboko v něm ho přiměje vytrvat, úspěchy se stejně dostaví (viz stránka Boj s vlastními předsudky).
Co je úspěch?:
Když se někdy klienta na začátku ptám, jestli si troufá zkusit se mnou projít tím léčivým procesem, o kterém mluvím, říkává rozpačitě: Ale jo …když mi to pomůže …
Je tu dvojí zádrhel:
Jednak ta očekávaná jistota: půjdu do toho, když mi to pomůže. Ale bohužel – to pořadí může být jen obrácené a jistota úspěchu žádná: napřed do toho člověk musí jít, a jestli mu to pomůže, se ukáže až pak a kdoví jestli. Předem mu to nemůže nikdo zaručit – ani já, byť to po mně občas někdo chce.
Už proto ne, že (a to je ten druhý zádrhel) definice toho, co to znamená pomůže mi to
, je subjektivní (tj. závislá na tom, kdo to posuzuje).
Většina lidí má, aspoň podle mé zkušenosti, na kineziologickou práci obvyklou reakci – tj. sama od sebe si postupně všímá výraznějších pozitivních změn ve svém životě, které ji pak posouvají dál.
Pak jsou dvě – mnohem méně početné – okrajové skupiny: na jedné straně jsou to ti lidé, kteří si snadno všimnou všech změn ve svém životě – i těch nepatrných – pomocí uvědomění si těch změn pak sami snadno dokáží přestavět své vnímání světa tak, že další léčba
probíhá jejich životem sama i mimo ordinaci a oni ji v úžasu pozorují, a další případná sezení jsou už (spíš než terapeutickým vedením a léčbou) společným objevováním zajímavých souvislostí.
A na druhé straně jsou ty případy, z nichž pro ilustraci uvedu dva ze své začátečnické minulosti:
Boule:
Milá, tichá, velmi inteligentní čtyřicetiletá tmavovláska měla celý život neurotický zvyk: když byla pod tlakem lidí, cítila se velmi špatně; až z toho její jazyk jako by zkoušel prorazit vlastní tváří cestu ven: tlačila ho na vnitřní stěnu v puse tak, že se jí na tváři objevovala boule (takový ten postoj bezmocného, zahanbeného dítěte, kterému někdo mnohem mocnější čte levity). Tohoto zlozvyku se chtěla zbavit. Pracovaly jsme na tom několikrát; když byla u mě naposled, vyčetla mi: Už tak dlouho na tom děláme, a já pořád ten zlozvyk mám.
Zeptala jsem se, jestli se aspoň něco v jejím životě od doby naší spolupráce změnilo.
Přemýšlela a pak řekla: Jsem mnohem šťastnější. Svobodnější. Volnější. Odvážnější. – Ale s tím jazykem to dělám pořád.
Pak už nepřišla. Doteďka nevím jistě, jestli to sezení bylo úspěšné nebo neúspěšné. Z hlediska té její části, která předtím nebyla svobodná, šťastná a odvážná, to zřejmě úspěch byl. Ale z hlediska té její části, která chtěla přestat tlačit jazyk do tváře, šlo o úspěchu mluvit těžko; vždyť nějaká volnost, odvaha či pocit štěstí tuto část nezajímaly (více o různých částech v nás, o částech, které mají různé, často těžko slučitelné názory, v článku Voice Dialogue – Vnitřní hlasy).
Úplně k ničemu …
Druhý příběh líčící relativnost pohledu na úspěch je o smutné dvojici osamělé vdovy a jejího sedmnáctiletého, vymodleného syna. Neměli peněz nazbyt, jak říkala matka dutým, unaveným hlasem, ale nakonec se přece jen prý odhodlala tu metodu vyzkoušet, protože byla vždy ochotna pro chlapce obětovat cokoli, vždyť on je to poslední na světě, co jí zbylo, koneckonců zbyli si navzájem …
Chlapec seděl sklesle v křesle. Špatně se učil, nic ho nebavilo, měl deprese, bál se do školy (jak kvůli spolužákům, tak kvůli učení), propadal.
Proběhlo sezení a dvojice přišla, tak jak bylo domluveno, za měsíc. Když jsem se ptala, jestli se sezením něco změnilo, chlapec se smutně sesunul do křesla. Nic!
, řekl zoufale. Všechno je při starém, žádný efekt. Hrozně špatné to bylo. Úplně k ničemu.
Znejistěla jsem; na takovou odpověď jsem nebyla zvyklá. Že by přece jenom ta metoda někdy neúčinkovala?
Začali jsme pracovat a chlapec se rozpovídal. Líčil, jak hned od prvního dne po prvním sezení se mu sice zlepšila nálada a známky byly taky dobré, takže se po letech přestal bát chodit do školy. To ovšem trvalo jen čtrnáct dní, říkal chlapec; pak zas přišla špatná známka, takže se to všechno ukázalo úplně k ničemu a strach se vrátil a všecko se vrátilo. Nemělo to žádný efekt.
Matka pokývla hlavou, obrátila se na mě a řekla: Přesto jsem se – už vážně naposled – rozhodla vám dát ještě jednu šanci – přece jen jsem připravena z lásky ke svému dítěti investovat cokoli; ale musí se opravdu ukázat efekt!
Pak už nepřišli. Nedokázali vidět, že po tolika letech přišlo zlepšení na celých čtrnáct dní, na čemž se už dá stavět; co viděli, bylo, že po tolika letech přišlo zlepšení jen na pouhých čtrnáct dní, což nestojí za řeč. Marné bylo mé vysvětlování .příběhu se sklenicí, tj. s jedinou realitou a s dvěma různými pohledy na ni. Téměř mě nevnímali – a jak dnes tuším, vnímat ani nemohli, protože jejich příběh a to, jak ho viděli, bylo mocnější než mé snahy; možná se vrátili ke starým pořádkům; věřím však, že na to, že je schopen svou situaci aspoň trochu zlepšit, už chlapec nezapomněl.
Je to napořád?
A nevrátí se mi mé potíže?
ptají se často klienti. A já odpovídám to, co znám z vlastní zkušenosti a ze zkušenosti svých klientů: Můžou a nemusí; i kdyby se ale vrátily, což nebývá příliš časté – pak rozhodně nebudou mít tutéž podobu: nemohou, protože i vy jste změnil svou podobu, svůj názor, svůj postoj ke světu; jste v sobě ´širší´, volnější a zároveň pevnější. Proto na ně budete jinak reagovat.
Bezděčné tendence člověka zůstat při starém, sice bolestivém a omezujícím, ale navyklém a přehledném, jsou známé. Člověk se často vrací do vyježděných kolejí:
Nemám právo na štěstí.
Jsem k ničemu.
Nesmím být štíhlý.
Musím se hodně snažit.
Úspěšní jsou jiní.
Mně se nic dařit nebude.
Je zbytečné se o něco pokoušet.
Takové věty by nás třeba už ani nenapadlo si naschvál říkat; někdo v nás to však může dělat za nás (kdo že to, je vysvětleno na stránce Voice Dialogue – Vnitřní hlasy). Mohou se uplatňovat i vlivy, pro které se uchytilo pojmenování karmické
; ale i vlivy generační, konstelační aj.
V takových případech je vhodné dělat (často víceré) odblokování na téma Abych se nemusel do svého trápení a do svých potíží pořád vracet
.
Co člověku pomáhá vědět, když si zoufá:
My (resp. naše mysl) jsme trať. A která trať kdy utekla svému běžci? Protože naše problémy, to jsou oni: ti nadšení, náruživí běžci shlukující se kolem ní (tj. kolem nás a naší mysli), připravení po ní vyběhnout a předvést, co je v nich: zatímco my se trápíme tím problémem, který máme zrovna v hlavě, ty další problémy nás neobtěžují; jen si masírují nohy, poskakují, dělají dřepy, rozcvičují se. Zpovzdálí čekají, až my vyřešíme ten problém, který zrovna máme, tj. který zrovna běží po trati a vysoko vyhazuje kolena. Jen co doběhne do cíle (tj. jen co ho vyřešíme a máme chvíli klid), trať se uprázdnila, takže může vyběhnout další běžec – a on to ví; čeká na to. Jde na start. To lze snadno poznat: pohádáme se pořádně s partnerem, bude průšvih v práci, náš pubertální syn vysvětlí učitelce v jídelně podrobněji, než by kdo čekal, svůj názor na její povahu – vždy se nakonec stane něco roztomilého, co našemu klidu zatne tipec. Moje učitelka Doris Moa říká:
Svět funguje v polaritách, které se vzájemně doplňují. Kdykoli máte úspěch, už se někde v jeho blízkosti objevuje jiskra – zárodek neúspěchu. Kdykoli pocítíte důvod k radosti, už někde poblíž kvete zárodek smutku. – Ale je to i obráceně: Kdykoli pocítíte smutek, někde ve vaší blízkosti začíná klíčit vaše radost. A když klesáte pod tíhou neúspěchu, už pro vás osud připravuje někde jinde možnost narovnat hlavu. Nikdy nic netrvá pořád – stále se mění jedno v to druhé, ve svou druhou polaritu.
Je dobré si toho všímat; vědět, že bolest, kterou zrovna máme, není trvalá, a že není trvalá ani radost.
Člověk si, když mu je zle, myslí, že je sám ve své bolesti, utopen ve svém zcela jedinečném příběhu; že takhle to nikdo nemá, a tudíž to nikdo nemůže pochopit.
Ale v téže chvíli je po celém světě rozptýleno mnoho lidí, kteří – s podobně bolavým srdcem – řeší podobný příběh a pláčou podobné slzy (a třeba si i myslí, že jsou v tom sami).
Každý z nich ten svůj osobní příběh řeší jak nejlépe může (a to je jisté; protože kdyby mohl lépe, určitě by to lépe dělal – a to platí pro každého člověka) a z celého srdce, a tím přidává do společného jezera nevědomí
něco, odkud ti ostatní nositelé podobných příběhů pak mohou čerpat.
Je dobré si ve chvílích vlastního trápení občas zkusit vzpomenout na ty neznámé, konkrétní lidi z masa a kostí, kteří – tisíce kilometrů vzdáleni – zrovna teď také hledají cestu ven z podobné situace. Pro tu možnost zde nabízím ukázku meditace, která může člověku přinést – buď hned napoprvé nebo při opakovaném zkoušení – zajímavé poznání:
Meditace solidarity
Pohodlně si sedneme a lokty volně opřeme o opěrky křesla tak, aby dlaně směřovaly zlehka, přirozeně vzhůru. Chodidla se dotýkají země.
Zavřeme oči a uvědomíme si, která z rukou je pravá a která levá. Levá totiž bývá symbolicky obvykle ta, která přijímá, zatímco pravá ta, která dává.
Napřed se soustředíme na pravou ruku: do pravé dlaně pošleme něco, co bychom chtěli dát (říct) těm lidem, kteří mají teď někde ve světě podobný problém jako my. To něco může mít podobu barvy, pocitu, pochopení pro jejich problém … Podobu pozdravu. Pokývnutí hlavy. Respektu k jejich bolesti. Solidarity. Může to znamenat
Já vím, jak ti je. Já to znám. Mám to taky.a může to znamenat cokoli jiného; protože to, co chceme poslat, bude řídit naše srdce. Že to posíláme, ucítíme (hned či až časem) změnou pocitu – jednak v pravé ruce a jednak v těle či v mysli.Po pár minutách (opět buď hned napoprvé nebo po častějším opakování meditace) můžeme cítit spontánní reakci v levé ruce. Reakce jako by tam přicházela ne zevnitř, ale zvenčí – jako bychom fungovali jako telegraf, který pravou rukou zprávu odvysílal a do levé časem dostává odpověď. Reakci poznáme – opět to může být řada pocitů (pocit sounáležitosti, klidu, tepla, smíření, úlevy, slz snižujících napětí atd.), barev apod., které se vlévají do těla, anebo i poznání – myšlenka, která by nás bez meditace spojení s neznámými lidmi nenapadla a která nám ukáže aspoň kousek cesty dál.
Při této meditaci (vycházející z toho, že všichni lidé jsou ve svých životech v hloubi něčím propojeni, a mohou se tedy na jedné z mnoha svých úrovní určitým způsobem vzájemně spojit), tak jako při všech ostatních meditacích, které kde uvádím, není třeba (a ani to pro zdar meditace není dobré) nic moc řídit, natož se pilně a usilovně snažit něco cítit; to, co má přijít, přijde, až je na to člověk připraven, a přijde to v takové formě, jakou člověk přijmout potřebuje. Stačí prostě jen setrvat v čekání, volně sedět, nechat tělo dělat, co samo chce, a volně, klidně dýchat.
a bude tu, i když to nebudu já, kdo ho teď prožívá.
Kdo zná podrobně příběhy antických tragédů a úvahy tehdejších filozofů, kdo zná řecké i jiné mýty, stará anglická dramata či stará díla popisující příběhy životů dávno zapadlých, asi ho to už napadlo: pořád se děje totéž.
Už přinejmenším od dob řeckého vládce bohů Dia existují zoufalé, žárlící, ve své hrdosti dotčené manželky stíhačky, které čím víc manžela pronásledují, tím víc on je podvádí – manželky, jejichž bolestivé opakování stejného stereotypu ztělesňuje už tisíce let Diova manželka Héra.
Dodnes mezi námi žijí Oidipové, kteří právě svou zoufalou snahou vyhnout se hrozivému osudu jdou nechtěně tomu osudu vstříc.
Dodnes existují Ariadny, které kdysi, za cenu potlačení sebe sama a svého vlastního úspěchu, pomohly svému muži splnit těžký úkol (dostudovat, začít kariéru …) či jinak ho „zachránily“, a on je teď, úspěšný a mocný, zrazuje a opouští, tak jako Ariadnu Theseus, poté, co mu z lásky pomohla dostat se z Labyrintu.
Dodnes žijí bohyně Persefony, věčné dcery, kterým se, tak jako v dávném mýtu, celý život stýská po matce, od které se nikdy dočista neodpojí (buď aby ji celý život nenáviděly a vymezovaly se vůči ní, nebo aby s ní konzultovaly každou krizi / …a odstěhuju se k mamince, abys věděl …
/), a dodnes existují jejich matky, které je svou pohlcující mateřskou láskou, případně i schopností okázale trpět udržují v závislosti, tak jako kdysi bohyně Demether svou dceru Persefone.
Dodnes zahýbají krásné a nevěrné Afrodity svým, práci oddaným manželům Hefaistům s někým tak primitivním (holky z toho nemají rozum a hrnou se do neštěstí) jako je Árés – bůh divoké, nesmyslné války.
A pracovníci opatrovnických soudů zase stále narážejí na Médey, které k potrestání svých mužů za zhrzenou lásku neváhají použít společných dětí.
Jestliže tady na světě ty dnešní příběhy byly už za starých Řeků, zřejmě jsou neporazitelné a v budoucnosti tu pravděpodobně taky zůstanou, ať už jejich zápletku dnes vyřešíme či nic. Jako by žily samostatným životem a k nám se jen přidružovaly jako k jejich ochotným nositelům.
A proč my jsme ochotni ty příběhy pořád znova, přestože nás tak bolí, ve svých osudech trpět jako nějaké symbiotické organismy? – Zřejmě nám něco přinášejí – nějak nás mění, svlékají nás z různých masek a rolí, ze slupek, které bychom jinak nesvlékli. A když se to podaří a my zažijeme jakési očištění, najdeme pod tou slupkou slupku další a připraven je pro nás další příběh – takový, jaký k dalším učení potřebujeme. Rozhodně nás ty příběhy nechtějí zahubit; u koho by pak žily?
Ale někdy, když s člověkem jeho osud hází, je dobré se na chvilku zastavit a uvědomit si tohle rozdělení
:
Toto jsem já – a to vedle je můj současný příběh; ten příběh, který tu jistě byl už přede mnou (aniž se třeba o něm zrovna psalo jako o těch výše uvedených) a který tu jistě bude i po mně. Ale já musím být přece ještě něco jiného než tento příběh. A pokud jsem opravdu složen jen z příběhů, které realizuji, pak můžu někdy realizovat z nich také ten příběh, který obsahuje naději.
Život se všemi jeho možnostmi neuhlídáš a neuhlídáš ani život svých blízkých. Ani sebe, ani své blízké neochráníš před bolestí, a už vůbec ne tím, když se odmítneš pro něco rozhodnout. Protože pro rozhodování platí určitá pravidla:
Nerozhodnout se znamená rozhodnout se nerozhodnout se. Tím, že se nerozhodneme jít, jsme se rozhodli nejít. Když zůstáváme radši na místě, abychom se vyhnuli riziku rozhodnutí, tím už jsme se velmi výrazně rozhodli a podle našeho rozhodnutí (zůstat na místě) se už dávno zařizuje svět.
Informací nikdy nebude dost na to, abychom se podle nich rozhodli správně
. Je to jednak tím, že pojem dost informací
je subjektivní soud, a jednak tím, že subjektivní soud je i rozhodli správně
.
špatné rozhodnutí.
Protože právě a jedině tím, že si špatným rozhodnutím
zavřu určité dveře, si otvírám dveře jiné, za kterými mě může čekat něco (poznání, šance …) nebo někdo (nová láska …), čeho (koho) bych se nikdy nedočkala, kdybych předtím neudělala to špatné rozhodnutí
. A něco promeškat
může (ale taky nemusí) znamenat i počkat si na něco, co bychom jinak minuli.
Důležité je nedívat se dokola na to, o co všechno člověk svým rozhodnutím přišel, ale uvidět ty možnosti, které se mu tím otevřely. Dívat se nejen na ztráty a ohrožení kolem sebe, ale i na šance – protože ty se tam potloukají taky.
Tenkrát jsem se připravil o všechny možnosti,
, říkáme. Těmi všemi možnostmi
ovšem myslíme ty, které bychom dokázali spočítat na prstech pravé, maximálně taky levé ruky.
Ovšem drobných křižovatek na našich cestách jsou denně tisíce a my z nich denně bezděčně tisíckrát vybíráme: tím, že se zvedneme od ranního kafe o pár vteřin dřív nebo později, potkáme už úplně jiné lidi, než bychom bývali potkali. Tím, že si vezmeme kabát ze skříně a ne bundu z věšáku … Tím, že promluvíme s tímhle, mineme tohohle … To se přece nedá všechno uřídit.
Je to jako větvoví miliónů možností; větvoví, které roste tolika směry, že na to náš mozek, zvyklý uvažovat trojrozměrně, nestačí. Kdyby je všechny najednou zahlédl, v tu ránu by si otevřel možnost dostat se na hodně dlouho do blázince.
Osud a život musejí být chytřejší než my – aby nás těmi milióny možností dokázaly provést tak, aby oba (život i osud) měli nějakou strukturu, nějaký smysl; navíc musejí za nás pamatovat na tisíce zákonitostí, z nichž jsme zatím schopni odhalit jen některé; víme např. o zděděném sklonu vytvářet špatný cholesterol, který nám může ucpat cévy a dovést nás k mrtvici; z rodinných konstelací víme o naší spojenosti s osudem živých i mrtvých členů naší rodiny a tendenci následovat jejich příběhy; víme o vlivu negativních přesvědčení pesimistů na jejich život; ještě pár věcí víme a dál na tom pracujeme, věrni své snaze vše kontrolovat tak, abychom se co nejlépe vyhnuli bolesti; je to ale jako když slepý mravenec prozkoumává Prahu, aby tam mohl řídit dopravu.
Nechme to jen tak volně plout a plujme s tím: žijme to. To je totiž to nejlepší, co s tím lze udělat. Protože když se to nebudeme snažit řídit, budeme mít mnohem víc času na to, abychom to žili. Někdy to bude bolet – samozřejmě. A někdy ne. Je hloupé ztrácet ten čas, kdy to nebolí, v křeči, budováním ochranných opatření pro případ budoucí bolesti; stejně přijde, a pak ji lze jen žít, dokud zas neodejde.
Je ovšem velmi těžké jen tak se zbavit křeče a strachu z toho, co přijde; často na to život nestačí; souvisí to hodně s přijetím toho, co bylo.
Přijetí toho, co bylo, učí totiž člověka přijmout to, co bude. A přijetí toho, co bude, ho zbavuje křeče a strachu; ne naráz a ne všeho; postupně a po troškách se člověk učí jiným reakcím.
Protože je velmi těžké přijmout, co bylo; natož přijmout, co bude. Částečně k tomu může pomoci tohle cvičení:
Přijímám tě.
Prostě se jen vyberte jeden ze tří obrázků (první, impulsivní volbou) namalovaných nad a pod tímto textem. Nebo se postupně podívejte na všechny tři.
Jsou to samozřejmě jen čáry, tak jak Microsoft myši dovolil a jak ji moje ruka náhodně vedla.
Ale protože člověk je ten, kdo dává věcem význam, stačí se na ten obrázek chvíli dívat, občas zavírat oči a zase je otvírat a znovu se dívat; po chvíli tak můžete (v sobě nebo na obrazovce) uvidět příběh svého života; to, co se stalo, co se děje a co teprve bude či může být. Ten zmatek, bolest, vítězství, prohry, zklamání i naděje. Můžete v něm zahlédnout své rodiče (či děti, kolegy, partnery) takové, jaké jste si je přáli, ale taky takové, jací pak opravdu byli. Můžete uvidět, co jste od života chtěli a co jiného jste dostali. Můžete uvidět věci, které se týkají pouze vás. Může to ve vás vzbuzovat strach anebo lítost. Anebo radost anebo cokoli jiného. Ať už to bude cokoli (ať na obrazovce či ve vás), zkuste to přijmout; protože to, co uvidíte, nebude obrázek, který malovala moje myš, ale obrázek, který uvidíte vy: váš život – to, co se vám stalo, co se děje a co se ještě může stát. Chvíli to pozorujte a pak tomu zkuste říct:
Přijímám tě. Patříš ke mně. Děkuji.
A poslouchejte ta slova, jak znějí; zda z vás kloužou po povrchu jako fráze anebo zda to někdo ve vás myslí vážně.
A když si ta slova při pohledu na ten obrázek zkusíte říct příště (to zřejmě navíc zahlédnete věci, kterých jste si minule nevšimli, na které jste si nevzpomněli), pozorujte, co v tom tónu (tj. zároveň i ve vás) a co v tom obrázku se od minule změnilo.
Všechno je jinak.
Uvažovala jsem, jestli následující řádky vůbec zařadím do textu. Protože se mi to stalo jenom jednou v životě a jenom na pár desítek vteřin a já doteď nevím, co si o tom mám myslet. Od té doby se občas snažím do toho zážitku vrátit, ale mám to zatím marný. Tak jak tak na to nikdy nezapomenu:
Ptala jsem se tehdy své učitelky konstelací, jak poznám svou pravdu a svůj omyl; říkala jsem, že se mi zdá, že na všem, co mi kdo řekne, je něco pravdy, a že pak nerozeznám svou vlastní pravdu od jeho a mám pocit, že se vždycky mýlím nebo si něco namlouvám.
A moje učitelka mi řekla: Každý může vidět a říkat jen tu pravdu, která odpovídá místu cesty, na které zrovna je.
A pak postavila proti mně člověka, který měl zastupovat v mém životě konkrétního člověka, který mi ublížil; samozřejmě jsem ho obviňovala a vztekala jsem se, tak jak to už při konstelacích bývá. To byla moje pravda.
A moje učitelka tehdy řekla: Mohu ti jen říct, že za vším, co teď cítíš a co si teď myslíš, ve skutečnosti není nic. Ale není v mojí moci ti to ukázat; uvidět to je věcí milosti, která přichází, když sama chce.
A pak řekla ostatním: Kdo se to dívá za vašima očima?
A mluvila dál a já ji přestala poslouchat, protože tehdy se mi to stalo:
Strach, vztek a lítost zmizely. Všechny emoce zmizely. Viděla jsem toho člověka, který mi ublížil, proti mně dál, ale mé oči byly otvory a já jimi mohla být zároveň v prostoru za očima. Ten prostor byl obrovský a jestli tam byla emoce, tak taková, jakou jsem neznala. Bylo to podobné klidu, ale bylo to tišší, prázdnější – jako by to nežilo.
A pak se ten člověk, na kterého jsem se mlčky dívala, zapotácel.
Zřejmě pod tíhou vědomí, co mi udělal. Ale to už nechávám jemu
, pomyslela jsem si – a v tu chvíli se všechno změnilo: prostor za mýma očima jako by začal žít a hýbat se a něco přibližně zlaté barvy, nebo snad barvy rozpáleného železa, odtud prošlo skrz mé oči, cestou to se mnou něco udělalo – jako by mi to změnilo můj vnitřní tvar; pak to prošlo k tomu člověku a změnilo ho to taky; vteklo to do něj a něco mu to udělalo, ačkoli já jsem přece slovo neřekla – jen v duchu jsem pronesla ten soud.
Pak má hlava přestala soudit a prostor za očima opět přestal žít. Bylo ticho, prázdno, ale nežilo se: neměnili jsme se já ani ten člověk.
Nebylo to příjemné a nebylo to nepříjemné, protože taková kategorie jako příjemnost nebo nepříjemnost tam neexistovala. Naděje tam nebyla, protože ani kategorie naděje neexistovala. Bylo to klidné, ale nebylo, protože neexistovala ani taková kategorie jako klid. Bylo to nic.
Trvalo to do té doby, než jsem v duchu pronesla další soud o něčem a než hned za tím soudem jako jeho věrný průvodce přišla drobná emoce. Pak se opět v ničem objevilo něco, co měnilo tvar můj i tvar toho, o čem jsem v duchu vynesla soud. Bez soudů žádné tvarování nebylo; nežilo se. Ty soudy byly podmínkou změny a pohybu; podmínkou života. S pravdou ovšem neměly nic společného. S pravdou možná mělo něco společného to prázdno za očima, ale to nevím určitě – na to mi můj mozek nestačil.
Co s tím? Pořád ještě nevím. Jenom dvě věci jsem si z toho zatím odnesla; jednak jsem v těch několika minutách trochu vzala na milost sebe i ostatní s tím naším věčným posuzováním; pravdu sice nemáme, ale soudíme pořád kdeco a kdekoho o sto šest a emoce v nás se k tomu vášnivě vyjadřují; a tím rozhýbáváme život. Zdá se, že kdybychom to nedělali, nežili bychom. Všechno by se zastavilo.
A za druhé mě utěšuje vědomí, že to, co mě tak bolí, čím se trápím a co beru tak vážně, je jenom moje hra; sice hra, bez které by život zřejmě nemohl existovat, ale přece jenom hra. Moje rozhodnutí. Můj názor. Rozhodně ne pravda. To jsem chtěla říct. Ale neumím to nikomu ukázat nebo lépe vysvětlit. Zřejmě to opravdu přichází samo. Byla-li pravda to, co jsem viděla. Ale koneckonců – co je pravda? Tam, kde jsem v tu chvíli byla, pravda NIC.