Psychologická a kineziologická ordinace

PhDr. Naďa Verecká

(navigace)

Terapie očními pohyby - EMI

Trauma, které člověk nedokázal zpracovat, stále znova ovlivňuje jeho život.

Nejenže se může vracet ve vzpomínkách, ale ovlivňuje výkonnost člověka, vede ho k depresím, ke sníženému sebevědomí, ke zrychleným, křečovitým či prudkým a neuváženým reakcím, ke stavu zvýšeného pocitu ohrožení, k nevysvětlitelným úzkostem, panickým atakám a fobiím, předrážděnosti, neustálému napětí pozornosti či k jejímu obracení stále na jedno bolestivé, neřešitelné téma, k bezděčnému rozčilování se z maličkostí.

Může dokonce oslabit imunitní systém. Může být odpovědné i za neschopnost člověka spojit se se svým prožíváním, se svými city; člověk pak jakoby nic necítí, nic se ho netýká. Trauma může vyvolat i pozdější tendenci izolovat se od lidí, může znesnadňovat navazování vztahů. Dokonce se ukazuje, že negativně působí i na intelektové funkce; na schopnost koncentrace, na schopnost jasně a logicky uvažovat.

Nezáleží na tom, že chvíle, kdy se trauma dělo, už dávno pominula; jako by se dělo pořád – stále znova.

Obrátit se na svůj zdravý rozum a upozorňovat sám sebe, že je vše v pořádku, v takové chvíli nepomáhá. Zdravý rozum, když ho potřebujeme, obvykle nemůžeme najít, a často i on nás marně hledá.

Je to tím, že kromě něj je v mozku část, která se stará o záchranu v nebezpečných situacích – a ta, prošla-li s člověkem traumatem, je přesvědčena, že ačkoli to na první pohled tak nevypadá, ohrožení stále ještě pokračuje.

Tato část je uložená v mozku ve vývojově mnohem starších oblastech než jsou oblasti, v nichž je uložen zdravý rozum. Proto má mnohem větší rozhodovací moc než on; neposlouchá žádné rozumné vysvětlování typu Musíš to zkrátka brát, jak to je, Vem si to rozumně, Stanou se horší věci, Buď rád, žes to přežil apod.

Vlastně se zdravého rozumu moc na nic neptá. Ona je totiž už celé věky (protože je zděděná po tvorech, kteří tu byli před člověkem) zodpovědná za přežití celého organismu - nejenom za přežití jeho rozumového uvažování.

V situaci, která by mohla ohrozit člověka na životě, zalarmuje tato část mnoho dalších míst v mozku, jejichž pomocí dojde k vnitřnímu přeskládání člověka tak, aby mohl nebezpečí co nejlépe čelit - ať už útěkem, útokem nebo ztuhnutím, tj. až od velmi dávných předků přejaté hry na mrtvého brouka.

Přeskládá se celý organismus – nejen myšlenkové pochody; mění se komplet celá jeho chemie – vše v zájmu toho, aby organismus jakýmkoli způsobem unikl z nebezpečné situace.

Pokud člověk zažil trauma, tj. příliš velké ohrožení, rozrušilo to tuto část, která je zodpovědná za bezpečnost organismu, natolik, že ona nepřestává reagovat, i když traumatická situace už dávno skončila.

Je to proto, že vzpomínky na to trauma se neuložily do dlouhodobé paměti, kde by mohly postupně vyhasnout nebo zůstat uloženy už jen jako nerozjitřující, celkem neutrální událost, ale zůstávají v paměti krátkodobé, odkud jsou stále znova vyvolávány tak, jako by se staly nedávno; znova a znova tedy rozrušují tu část, která je odpovědná za přežití; a ona reaguje stále znova tak, jako by zachraňovala (už dávno zachráněný) život.

Tyto traumatické vzpomínky, které člověku, který nezpracoval svoje trauma, stále znova zasahují do života a bolestivě určují jeho jednání, hojí právě metoda EMI – Eye Movement Integration, kterou v Čechách vyučuje Woltemade Hartman Ph.D z Jižní Afriky:

Hojí je, dalo by se říct, pomalým díváním; pomocí velmi pomalých, terapeutem řízených očních pohybů (odtud Eye Movement) jsou z postižených oblastí oné krátkodobé paměti tyto roztříštěné vzpomínky vyvolávány; a spojovány (integrovány)ve větší celky. Neutralizované vzpomínky pak přecházejí do dlouhodobé paměti, mezi běžné vzpomínky na ostatní události v životě – jako neutrální fakta. Z určitého hlediska je tedy terapeutická metoda EMI spíš neuroterapií: zaměřuje se na nervové spoje v mozku.)

Směr očních pohybů pomáhá řídit pohyb terapeutovy ruky, na kterou se klient během terapie dívá. Klienta se terapeut nijak nedotýká, jde o metodu neinvazívní. Při vyvolávání vzpomínek na trauma však samozřejmě jsou vyvolány i nepříjemné pocity s traumatem spojené; terapeut však svého klienta přitom bezpečně provází a spojuje ho s jeho zdrojem bezpečí. Je zajímavé pozorovat, jak člověk v sobě cítí různé reakce na pohyb svých očí v různých kvadrantech svého zorného pole.

S očními pohyby a nevědomými podmíněnými reflexy spojenými s určitým pohybem očí pracuje podobným způsobem také kineziologie One Brain. Klient – za podpory stimulace očních center – myslí na traumatickou událost a sleduje terapeutovy prsty procházející postupně všemi kvadranty zorného pole. Pamatuji na klientku zbavující se tak strachu ze zubaře; bylo krásně vidět, jak se její oči při sledování terapeutových prstů vždy znova zadrhly v pravém horním kvadrantu jejího zorného pole; a kdepak stojí váš zubař, když vy sedíte v zubařském křesle?

V rubrice Služby:

Slovo pro Tebe

Medica mente, non medicamentis!
(Ať léčí mysl, ne léky!)


Tyto stránky pro Vás vytvořili:

© 2015 Naďa Verecká;

webdesign Atelier GINGO