Téměř všechny malé děti sbírají kameny. Nosí je, k nevelkému nadšení rodičů, domů, vlečou je v baťůžku po horských túrách. Když už nemůžou dál, rodiče aby vlekli nejen je, ale ještě ten batoh plný šutrů.
Proč to taháš, prosím, tě?
Nevím. Je hezkej.
Po oblázcích se doporučuje chodit, masírovat jimi plošky chodidel. Mnozí si snaží pomoci ke zdraví tím, že strkají bosé nohy do lavóru plného oblázků, přešlapují v nich a jejich zpočátku blažený výraz jim stydne v tváři, tichnou, mění názor na svět a vůbec celkově se mění.
Bližší zkušenosti s těmito konkrétními metodami nemám, ale vím, že kameny pomáhají. K tomu jsem došla na základě svých vlastních zážitků.
Začalo to kdysi před lety, v době mého tvrdého boje s vlastní racionalitou a předsudky (o jak strašlivý a nemilosrdný boj šlo se lze dočíst na stránce Ach, Sisyfe), na jednom semináři vedeném paní Evou Puklovou. Rozčilovala mě. Velmi.
Například: byli jsme s ní tenkrát v Krkonoších. Pršelo už
kolik dní. A někdo řekl před odpoledním seminářem: To je
škoda, že pořád tak prší. Mělo by být hezky.
Jeho názor se
setkal s všeobecným souhlasem.
A ona řekla: Zeptáme se. Zeptáme se, zda bude hezky.
-
Zamávala po svém evím
způsobu rukama, jako by zkoumala,
kterou má těžší, chvilku si mumlala a pak oznámila: Bude
hezky.
To by mohl říct řetízek a tele by mohlo přitom zůstat
zticha,
pomyslela jsem si. To přece ví každý, že
jednou pršet přestane; ale kdy?!
A ona, jako by mě slyšela, znova zamávala rukama, zvážila své
ruce a řekla: Moment - za hodinu, za víc, za víc - ano - za
dvě hodiny bude úplně modré nebe bez jedinýho mráčku. Takže
kolem třetí.
A mám tě!!
vykřikla jsem v duchu. Konečně nějaké
jasné, konkrétní, tedy vyvratitelné tvrzení. Teď ses chytila.
Šťastně jsem se dívala do kraje. Nebe bylo ztěžklé mraky, kraj zšedlý jako při stmívání a půda pod nohama čvachtala. Já ti dám za dvě hodiny.
Během odpolední části výuky jsem napjatě hleděla z okna na černé mraky a mlhu, která se válela po okolních lukách. V životě jsem tak nefandila studené okluzní frontě.
No jo, no. Ve tři hodiny bylo nebe bez jediného mráčku, sluníčko pálilo a všude cvrlikali šťastní ptáčci. - No nerozčílilo by vás to?
Nevěřila jsem jí tehdy ani slovo: vždyť mluvila o andělech, o
síle Matky Země a o dalších nesmyslech. Ale nehádala jsem se.
Člověku se těžko vystupuje proti autoritě v prostředí, které je
oné autoritě nakloněno; uštěkali by mě tady
, myslela
jsem si. - A koneckonců – co kdyby aspoň nějaký střípek z těch
nesmyslů fungoval? Třeba by to mohlo (patřičně otesané od všeho,
co neodpovídalo mým názorům) pomoci mým klientům…
A tak jsem tam zůstala, dělala kyselé ksichty a paní Puklová
řekla: Já vím, že vám mnohé z toho, co říkám, připadá
jako totální nesmysl, a já vám nemůžu dokázat, že není. Ale
zkuste udělat pokus: chovejte se čtvrt roku, jako byste tomu
věřili. Teprve na základě vlastní zkušenosti si udělejte
závěr.
- To byl slušný návrh, a tak jsem mlčela a
pozorovala.
Než seminář začal, paní Puklová vyndala z batohu hromadu šutrů a sestavila je na zem do kruhu. Doprostřed dala jeden velký. Vypadaly ty šutry jako scéna v mateřské školce: uprostřed stojí kámen-učitelka a okolo ní jsou rozestavené kamínky-děti; co chvíli kámen-učitelka zatleská, nasadí optimistický výraz a začne předcvičovat.
To je mandala,
řekla paní Puklová. V této pozici se
ty kameny energeticky nabíjejí.
Tedy – nevypadaly na to. Vypadaly, že jim je to úplně jedno, a
já jsem na ně brzy zapomněla pro příval dalších nehorázností
.
Další den se mi to stalo: volali mi z domova a volali s malérem, se kterým jsem – sto kilometrů od domova - nemohla nic dělat. Se zadrženým dechem jsem poslouchala ten zničený hlas v telefonu a silně mě bolelo celé tělo, stažené bezmocí a napětím. Sesypala jsem se v slzách.
Paní Puklová chvíli přemýšlela, a pak mi podala ten centrální kámen z mandaly.
Zírala jsem dost nechápavě; chtěla jsem radu či aspoň útěchu, a ne šutr.
Co s ním mám dělat?
, zeptala jsem se.
Jo to já nevím,
řekla. Uvidíš.
- Přestala si mě
všímat a pokračovala v programu.
Chvíli jsem kámen jen tak držela. A co se stalo pak, si
pamatuju už mnoho let: moje ruka držící kámen se zvedla, aniž
jsem jí k tomu dala pokyn, a bez mého úmyslného vedení se mi
začala pohybovat po těle; jako by ji ten kámen jasně vedl. A
všude, kde se dotknul mého těla, rychle mizela ta silná fyzická
bolest a to napětí. Jako by mě ten kámen do hloubky umýval - a špína
přitom mizela docela snadno – výrobci čisticích prostředků by
zbledli závistí. Mysl se zklidnila během minuty a já v klidu a
s rozmyslem začala uvažovat o praktických úkolech, které pro mě
z toho telefonátu vyplynuly.
Od té doby pro mé klienty pracuje v mé ordinaci kamenů
hromádka, stále větší, tak jak mi je nosí klienti či já o ně
zakopávám. Jsou mezi nimi křišťály, jantary, ametysty, tajemné
kameny vykopané z velkých hloubek, ale i úplně normální
oblázky nalezené na poli, v lese či na mořských plážích, a ty
nejsou o nic méně účinné.
Podle mé zkušenosti přicházejí nejčastěji (ale nejenom) na řadu
tehdy, když se vynoří téma městnání
.
Tj. když klient v sobě mnoho roků něco schovával (často i sám
před sebou), něco se příliš dlouho snažil vydržet na vlastní
úkor, zaseknul se v nějakém názoru, který ho ničí, atd., a bylo
to tak dlouho a tak silné, že se z toho v něm nashromáždilo
příliš moc bolesti – víc, než se do něj vešlo. Aby se tam přece
jen ta bolest vecpala, musela zhoustnout, a jak zhoustla, nemůže
už ven. Doslova zkameněla
.
Na člověku už není nic vidět; nepláče, nebudí soucit. Ovládá
se – nejen přede mnou, ale i sám před sebou. Už necítí ani slzy
ani lítost; dávno zapomněl, proč by měl plakat; celkem lhostejně
vykládá svůj příběh. Jen ho přitom bolí hlava například, nebo
břicho či krk. Jako bych tam měl šutr
, říká někdy.
Ale někdy necítí ani to a vůbec nic se neděje – jen je kolem
něj nabitá, tíživá atmosféra, byť se třeba i snaží žertovat a
svůj problém zlehčuje. V takové chvíli přicházejí na řadu
kameny, aby pomohly svou vlastní, kamennou
zkušeností.
Někdy (ne vždy) se stane, že člověk už při jejich přiblížení začne cítit v těle napětí, a to i tehdy, má-li zavřené oči, takže ani neví, že 10 cm od jeho těla držím kámen.
A kámen, který už statisíce či milióny let ví o tvrdosti svoje, začne komunikovat s tvrdostí v hloubce člověka. S tvrdostí, kterou si člověk kdysi vypěstoval na svou vlastní obranu, aby tehdy něco vydržel - něco, co vydržet jinak nešlo. S tvrdostí, která mu tehdy třeba pomohla, ale pak v něm zůstala a bránila jeho energii volně proudit.
Ten rozhovor kamene s kamenem
se projevuje různě. Někdy
začne reagovat tělo – chvěje se, z hloubi přichází bolest, která
pak kamsi odtéká, obvykle skrz chodidla do země.
Někdy začnou téct slzy a člověk ani neví proč; a pak se mu někde v něm uleví a má pocit, že je o nějakou věc lehčí, tišší, prázdnější, klidnější.
Někdy přichází velký strach či vztek či lítost – jen tak, bez
důvodu. Ale důvod je a člověk si ho do ordinace přináší v sobě,
i když o něm už dávno neví. A je to jako by ten kámen říkal té
zablokované bolesti v člověku: Pojď. Pojď ven. Můžeš.
Někdy ten kámen vede s člověkem tichý dialog skrz hmat. Nic dramatického se na první pohled neděje – jen prsty člověka se lehce dotýkají hran kamene, přejíždějí po nich, jako by něco hledaly či oslovovaly; ale tak, jak se dotýkají kamene, dotýkají se v té chvíli něčeho ve vnitřním či vnějším světě člověka. Seznamují se s tím, učí se s tím mluvit, zacházet, mění svůj vztah k tomu.
Někdy se člověk prostě jen zadívá na kámen a najednou v něm jasně zahlédne svůj vlastní problém, který léta nechtěl řešit.
A někdy jen kamennost vidí kamennost
a vezme ji na
vědomí, a to stačí: změna se začne dít od té chvíle sama.
Viděla jsem mnoho dalších způsobů, kterými kameny hovořily s klienty, a to jsem si některých ani nevšimla, protože byly na mě příliš nenápadné. Kameny totiž obvykle nemají sklon k teatrálnosti a nejde jim příliš o to, abych si jich všimla a ocenila je. Starají se o jiné věci, a taky mají (zřejmě ze zvyku) na všechno dost času. Na mém aktuálním, prchavém názoru či názoru klienta jim moc nesejde. Spíš se dívají daleko do minulosti a daleko do budoucnosti. A daleko do člověka. Někam, kam já nedohlédnu.
Zřejmě proto to nikdy nejsem já, kdo vybírá, jakým způsobem
bude kámen na člověka působit. Někdy si myslím, že si to
rozmýšlí sám ten kámen, jaký zvolí způsob rozhovoru
;
někdy se dohaduji, že ten vnitřní kámen v člověku si bere
z konkrétního kamene, co potřebuje. Ví Bůh. Třeba to dělá On.
Je-li.