Jeden z domovů pro seniory, kam jezdívám zpívat si s tamními obyvateli, sídlí ve starém místním zámku. Na chodbě v druhém patře tam tiše sedávám se svačinou pod obrazy erbů všech bývalých majitelů. Z patra do patra vede dvacet schodů. Vysokých a dlouhých – staré stavby mají vznešené rozměry. Na těch schodech pravidelně potkávám tichého … Číst dál

Před pár měsíci jsem přesazovala kytky. Jeden květináč byl opravdu narvaný. Musela jsem ho rozbít, abych dostala kytku ven. Olámala jsem střepy – a držela v dlaních tuhou změť světlých kořenů. Změť ve tvaru květináče. Žádná hlína už v té změti nebyla. Kam zmizela? Hlína nikam sama z květináče nechodí. Nemůže. Neuteče. Přesto tam teď … Číst dál

Moje známá je ze staré školy. Věří na komunikaci. Má o ní určité představy. Své. Věří například, že lidé by spolu měli mluvit. Přesto má mobilní telefon. A na ten jí před lety přišla zpráva od mobilního operátora. MAME PRO VAS SKVELY DAREK! POKUD SI DO 30. LEDNA NAVYSITE KREDIT MINIMALNE O 200,-, MATE SANCI … Číst dál

Máme tu nového pána, řekly mi sestry v domově pro seniory, kam jezdím jednou týdně pracovat. Je fajn. Bude mu sto tři. Odpoledne jsem se s ním šla seznámit. Drobný pán v teplákách a v košili seděl z boku postele, nohy nedosahovaly na zem. Představila jsem se. Zmáčknul mi ruku silou čtyřicátníka. A mluvil hlasitě. … Číst dál

Léto loňského roku. Jela jsem po dálnici do Brna. No – jela… Prý ve svém autě, pomalovaném barevnými panáčky, které vidíte teď na svém monitoru, spíš tak jako pluju – jako . Plula jsem tedy do Brna – pomalu předjížděla auto za autem a čekala, až se budu moci vrátit do pravého pruhu. Horko bylo, … Číst dál

Tuhle jsem jela autem do Jihlavy na seminář. A jako obyčejně jsem vyjela pozdě. To pro mě není nic těžkého – vyjet pozdě; vždycky je doma ještě honem co udělat, aby člověk mohl vyjet pozdě a pak si užít ty nervy s nestíháním. Takže to se mi krásně povedlo: nestíhala jsem skvěle. Ještě jsem honem zajela … Číst dál

Čas prvních tanečních není pro řadu mladistvých časem růžovým, tak jak si to představují jejich maminky. Já například jsem v tanečních každý týden zvracela. Strachy. Vlezla jsem do brány, oči vytřeštěné, pomalu sestoupila po schodech k sálu a rychle zahnula na záchod. Když jsem vyšla ven, oči zarudlé, přišly otázky: Jseš v pořádku? Samozřejmě, odpovídala … Číst dál

Příroda je ke mně milosrdná. Protože mi věnovala něco, co ti tupí doktorští utřinosové, ti mladí cucáci nazývají stařeckou vetchozrakostí. Jako by nemohli prostě jen říct, že člověk po čtyřicítce vidí velmi dobře do dálky, ale na čtení si už musí vzít brejle. Já vidím do dálky opravdu skvěle. Stále líp. I když si dám … Číst dál

V rámci červnové prohlídky dobříšského zámku, když jsme se šourali zámeckými ložnicemi kolem starodávných, poněkud krátkých manželských postelí, říkala nám průvodkyně, že v době pozdního baroka spaly dámy ve svých postelích pololeže, se zády pečlivě podloženými polštáři; to aby si nepocuchaly své umné vysoké účesy. Na tom samozřejmě není nic zvláštního. Ale průvodkyně pokračovala: i … Číst dál

A dveří z nějakého důvodu též někde strašlivě přibývá. Protože když se podíváte pozorně, zjistíte, že strašně rychle přibývá klíčů, které potřebují chránit barevnými rozlišovači. Kolikrát jste v životě pocítili potřebu pořídit si k těm svým další barevný rozlišovač? Kolikrát se vám rozlišovač rozbil? Kolik dveří vám za život přibylo? A přesto se rozlišovače na … Číst dál