Rozhovor o řvaní
Řve na mě. Nevím proč. Bojím se ho.
Čeho se bojí on?
On?
Musí se něčeho bát. Jinak by neřval. Lidi přece, když jsou v pohodě, tak neřvou. Divoké emoce přicházejí, jen když si člověk není jistý.
Nevím, čeho se bojí. Mě těžko. Vždycky jsem byla hodná. Mírná. Ustupovala jsem.
Možná se bojí něčeho v sobě. Možná překřikuje sám sebe. Svůj hlas ve své hlavě. Myslí, že když bude hlasitější, že ho neuslyší.
Proto řve na mě?
Možná jsi spojená s tím hlasem.
Co s tím já mám společného? Nikdy jsem ho neohrožovala. Nikdy jsem mu nic neudělala.
Člověk se většinou nebojí toho, co je, ale toho, co v tom, co je, on vidí.
Nerozumím. On se prý nebojí ničeho – a já se bojím jenom jeho.
Je velký rozdíl mezi skutečností a tím, co člověk z té skutečnosti vidí. Nikdy ji nevidí celou – a většinou ji vnímá přes svůj strach. Stejně tak vnímá sebe. Přes strach. Strach ze sebe.
Já se sebe nebojím; znám se. Nikdy bych nikomu nic neudělala.
A strach vyrábí nejen bubáky, ale i iluze. O sobě i o jiných.
