Moje roztržitá hlava, Bože…
Ach Bože. A je to čím dál horší. Starostma už nevím, kde mi hlava stojí.
Kde ti hlava… – Počkej. Hlava má někde stát? Já myslel, že kdo má stát, jsou nohy… Ty jsou takhle dole – tam ony stojí – kdežto hlava… je nahoře… Dole se stojí, a nahoře se… Jak já jsem to tenkrát… – Hlava nemá stát. To vím jistě. To si pamatuju. Hlava má…
Bože?
Počkej, já si vzpomenu… – Viset? – Ne, to je blbost – to jsem se – to jsem si s něčím splet. – Co má vlastně ta hlava, když nemá stát… Jak to jenom… ´Hlava pevně na zemi…´– ne, to jsem zkoušel a nebylo to dobrý… – ´Nohy pevně na zemi´! – Jo, to si pamatuju, tak jsem to tenkrát koncipoval.
Bože?
Jo, to má logiku… Už to vidím. Hlava bejvá na úplně druhým konci než nohy – tak jako nahoře, nad tím vším. Nad tím vším, co je pod ní…
Jsi v pořádku, Bože?“
Já? – Samozřejmě. Vždycky. – Na co ses to ptal?
Já – nevím jistě. Snad co mám dělat, když –
– Když ti hlava někde stojí, jsi říkal. Ale to nemá. To není dobře. Protože stojej nohy, tam dole. – Hlava má… – Hele – a nemá ona jen tak jako bejt, bejt nahoře? Nad věcí?
