Přibližné umístění:
čelo mezi obočím
Barva:
indigově modrá
VI. Sestup do podvědomí
Hlava se údivem stáčí na stranu, dívá se, jako by věci viděla poprvé. Ve změti pocitů převládá úžas.
Postupně přichází velké zpomalení času ve zrakovém i sluchovém vnímání. Dívám se na věci bez názoru, bez emocí. Dívám se na věci a zároveň cítím v sobě jejich tvar, konzistenci, texturu, chuť, materiál.
Nic si nemyslím – nejdu věcem vstříc; ony samy ke mně přicházejí.
Velmi zvláštní vztah k času: čas je a není. Spíš není – mění se v prostor.
Velmi zvláštní pak vztah i k tomu prostoru: ani on není – mění se v pocity či proudy v mém těle – chvílemi až v bolest.
Protože se všechno zpomalilo, můžu pozorovat, jak procesy v mém těle – pohyby a pocity ve svalech apod. – mění svět kolem mě.
Abych mohla pokračovat, musím si dobře uvědomit dotek svých chodidel se zemí. Když si ho hodně zvědomím, bolest mizí a příběhy kolem mě už do mě nemohou, jakkoli to tím ostřeji zkoušejí. V útocích narážejí na něco kolem mě a já jim nevěnuji pozornost.
Hledám, k čemu mě vede tato energie, toto pochopení šesté čakry. A vnímám odpověď – odpověď beze slov: dívám se do sebe i okolo sebe – protože to je totéž – a nechávám věci se dít.
Zpomalení způsobuje, že vidím určitěji, jasněji. A tato jasnost způsobuje, že tomu, co vidím, nepropadám. Nepropadám touze mít pravdu. Je zvláštní, jak jsem necitová
, racionální či co to je. Klidná.
Pozoruji emoce – a ony mě nemají. Jsem vedle nich. Cítím samotu pozorovatele. Jsem bez názoru, tudíž bez bolesti. Stav, který se dá popsat slovy: Tak jo.
Dívám se pomalu, zaujatě, způsobem, který by lidé považovali za podivínský a samotářský.
To pozorování, ten zájem je výrazný. Vydržela bych se například na keř za oknem dívat bez pohnutí desítky minut. Usmívám se na něj, jako bych ve tvarech jeho větví viděla starého přítele z dětství.
Teď končí moje samota. Vidím, že cokoli, na co se podívám, obsahuje ještě něco, co jsem před tím neviděla: velmi přátelskou bytost. V této místnosti je teď velmi mnoho přátelských bytostí.
