Pokus o technické vysvětlení nevysvětlitelného
Celostní terapie je taková, která vnímá člověka celostně – tj. jako celek – jako systém, v němž je všechno spojeno se vším.
Vnímat člověka celostně znamená nezaměřovat se jen na ten určitý kousek člověka, s kterým on má zrovna potíže, ale na celého toho člověka ve všech jeho kouscích zároveň, protože ty kousky se sebou vzájemně spolupracují, jsou spolu propojeny. Rovnováha v jednom orgánu souvisí s rovnováhou v jiném orgánu.
To je docela pochopitelné.
Trochu to komplikuje fakt, že celý ten člověk je propojen s dalším celkem – totiž s celým světem okolo; s okolnostmi, které se mu dějí. Jako by se člověk a svět kolem něj na sebe vzájemně pořád dívali, reagovali jeden na druhého. Jako by tančili spolu; jeden se pohne – a druhý reaguje.
Celostní pojetí: když člověk je propojen se vším okolo
Člověk a jeho „okolo“ (vzájemná spolupráce)
Jde-li opravdu o vzájemnou spolupráci, měli bychom zjistit nejen to, že 1/ člověk bude reagovat na to, co je v jeho okolí (tj. bude se měnit podle toho, co se bude dít v jeho okolí), ale také že 2/ okolí bude reagovat na to, co je v člověku (tj. bude se měnit podle toho, co se bude dít v člověku, kterého to okolí obklopuje).
1. Člověk reaguje na “vše okolo”:
Tady jsou příklady nasnadě:
- Nějaký Člověk Blb se za Člověka Neblba tiše připlíží, nafoukne papírový pytlík a buchne ho Člověku Neblbovi těsně u ucha. Rána jak hrom – a Člověk Neblb reaguje: poskočí, ohlídne se, vynadá Člověku Blbovi do volů. – Kdo si zde začal? – začalo ono okolí aspoň Člověk Neblb si to myslí… – tj. nějaký Člověk Blb v okolí toho Člověka Neblba – a Člověk Neblb na to okolí, které reprezentoval ten Člověk Blb, reagoval – tím, že poskočil a svému okolí vynadal.
- Nebo: Člověk Manžel zapomněl přinést housky – a Člověk Manželka reaguje: kousne se výmluvně rtů a pak mu sdělí, že všechno je tu odjakživa jen na ní a že ani ty housky není schopen normálně přinést a že mu o ně říkala třikrát, považte, třikrát! – Zde je zase Manželova zapomnětlivost pro Manželku spouštěč okolí – a Člověk Manželka na ten podnět, co se stal v okolí – tedy okolo – reaguje. Ovšem pro Člověka Manžela je spouštěčem okolo naopak zase Člověk Manželka a její kyselé ksichty a řeči! Na ni jakožto na své okolí bude reagovat zase on. Takže v kuchyni bez housek nám teď tancují dva páry, z nichž v každém je jeden člověk a jedno jeho okolo. A v tom tanci se každý ten člověk se svým vlastním okolo vzájemně formují, jsouce si vzájemně svým okolo. Tím, že oba sehrají tomu druhému jeho okolo, učí každý z nich toho druhého spolupracovat s vnějším světem.
2. „Vše okolo“ reaguje na člověka:
I tady lze najít jednoduché, snadno pozorovatelné příklady.
Např. někdo smutný, depresivní a přesvědčený o své bezcennosti půjde žádat o zaměstnání.
Posadí se před personalistu, svěsí ramena, položí ruce do klína, vzdychne a upře pohled do dlaní.
Jakou má šanci, že ze svého světa okolo – tedy od toho personalisty – dostane zprávu o tom, jak je úžasný? Jakou má šanci, že ze světa okolo dostane radost ze života? Že ho personalista zařadí mezi favority?
Žádnou, samozřejmě. Protože v té chvíli ten člověk přenáší na svět okolo to, co má sám uvnitř. A uvnitř má přesvědčení o své nulové šanci. A svět okolo – tedy okolí – na ten spouštěč v něm, na to člověkovo přesvědčení – bude patřičně reagovat; dá mu nulovou šanci.
Všude jsou podobné příběhy, i když ne vždy tak zřetelné. Někdy je ta spolupráce okolí s člověkem tak nenápadná, že si jí člověk nemusí všimnout, zejména když není zvyklý si jí všímat.
Když ale na to zaměříte pozornost a když si na to zaměřování pozornosti tímto způsobem zvyknete, stane se to tak častým a jasným, že to vypadá, jako by celá realita, v níž se pohybujeme – tedy realita okolo nás – měla s námi nějaký úmysl – jako by reagovala na něco z nás – na něco, co máme uvnitř. Jako by nás nutila si toho, co máme uvnitř, všimnout. Svět s námi mluví. Po celý život nás setkává s vhodnými lidmi a situacemi a dává nám tím šanci něco v nás samých pochopit, něčeho v nás samých si všimnout. A buď tu šanci vezmeme, nebo ne.
Ze všech možných praktických příkladů uvádím dva:
Slyšela jsem vyprávět jednu maminku o slovech, kterými ji překvapila její devítiletá dcera.
Dcera jí řekla: “To je zajímavý, mami, jak se liší lidi, které potkáváme, když jdu nakoupit s tátou, a lidi, které potkáváme, když jdu nakoupit s tebou. Jako by to byli úplně opačný lidi.”
“Jak opačný?” zeptala se matka.. “No když jdu s tátou, všichni lidi, kteří nás míjejí, se tváří protivně a dávají oči pryč. Táta se na ně taky nedívá. Nikdo s námi nikdy nemluví, nezdraví nás, míjejí nás, nikdo nás nezastaví. Je to takový pochmurný, zatažený. Ale když jdu s tebou, každý se na nás usmívá a ty na něj. Zastavují se povídají si s námi a je to veselý. To je fakt divný,” řekla dcera.
A druhým příkladem může být jeden z mých starých osobních příběhů, kde mi to realita dala pěkně sežrat:
Můj těžce nemocný manžel tehdy přišel ze své obvyklé procházky celý dotčený. A že ho seřval soused. Že ho vyhodil z antukového hřiště, kde se manžel procházel s naším štěnětem. Že prý tam psi nesmějí.
Manžel měl kromě jiného i velmi bolavé nohy. Každý krok ho bolel. Chůze po antuce mu ulevovala. Ale ten debil soused se na to vůbec neohlížel! choval se k němu jak poddůstojník k vojínovi! Jak zupák!
Srdce se mi sevřelo. V první chvíli mě popadla touha doběhnout si za tím mizerou a pěkně mu to nandat: co má co řvát na mého manžela? Na chudáka? Vážně nemocného?
Ale pak jsem si řekla: “Budu na výši. Vím, že se mě to netýká. Vím, že se manžel musí naučit bránit se sám, je dospělý, věčně mu nemůžu stát za zadkem – už toho za ta léta bylo dost. Tentokrát to zvládnu, budu nad věcí. On si to vyřídí.”
A byla jsem. Málokdo umí být tak pěkně nad věcí jako já, když se rozhodnu. Byla jsem na sebe hrdá.
Manžel se rozhodnul si to s tím debilem vyřídit hned, jakmile ho příště potká. Aspoň to říkal.
Ale nepotkal ho; potkávala jsem ho já. Já, která se rozhodla se do toho manželovi neplést. Já, která byla nad věcí a byla na to hrdá. Něco zjevně nebylo v pořádku. Protože jsem toho člověka, kterého jsem předtím viděla maximálně jednou za měsíc, od té doby potkávala několikrát denně; kdykoli jsem vylezla ze dveří. Kupoval si noviny v trafice, když jsem si tam šla pro jízdenky. Když jsem zahnula za roh, stál tam s někým a povídal si. Šla jsem s košem do kontejneru – a z opačné strany přicházel ke kontejneru s košem ten člověk. Vyšla jsem před barák – a vidím jeho záda, jak zrovna míjí náš vchod. Vždycky tam byl – a ne schválně. Většinou ani nevěděl, že jsem poblíž.
A trvalo to celé týdny. Tak dlouho, dokud se neprovalilo to, co se provalit chtělo. To, co mi chtěla realita vysvětlit. To, co jsem neviděla. Ten podvod, který jsem hrála sama na sebe.
A cestičku si to našlo tudy:
Jen co jsem u baráku na chvíli spustila naše štěně z očí, dohopsalo až k “zupákově” staré, poloslepé a pajdající fence pitbulla. Rozhlédlo se a začalo srdceryvně ječet. Ne že by mu ta fena něco dělala – ale pro jistotu; znáte štěňata – umějí prevenci. Nějaké děti mi ječící štěně donesly v náručí.
Lekla jsem se. Velice. A to mi ten člověk neměl dělat. Já když se leknu… Málokdo se umí tak pěkně lekat jako já.
Byl z toho řev. Veřejný řev. Ten člověk neřval vůbec – ten jen překvapeně koktal. Řvala jsem já – štěkala jsem na něj argumenty, jako bych to štěně porodila a on mi ho chtěl zakousnout. V životě jsem tak divoce a nespravedlivě na nikoho nekřičela; sama jsem žasla, jaké nesmysly mi to vycházejí z vlastní pusy.
Každý vojenský šikovatel by se mě v tu chvíli bál. Každý vojenský šikovatel byl proti mně citlivý, zranitelný chlapec-intelektuál. Řvala jsem na toho člověka, že nikdo se nebude sprostě navážet do mého manžela a kousat mého psa a že je starej prolhanec a bůhvíco ještě. Marně se, chudák, snažil něco namítnout.
Seběhli se sousedé a zkoušeli mě ukonejšit. Mluvili na mě pomalu, opatrně, laskavě. – “Ale to nemůžete takhle, paní doktorko…” – Mohla jsem. Byli mi jedno. Nevnímala jsem je. Já – taková tichá a laskavá dáma – a doktorka, považte! Nad věcí! – já jsem řvala jako nikdy. Řvala jsem jako ta největší megera, jako pavlačová čarodějnice. Když jsem se vzpamatovala, žasla jsem: tohle že jsem byla já? Tohle?
Co se stalo pak? – Realita mi dala s chlapem okamžitě pokoj. Ukázala mi, co mi chtěla ukázat. Od toho dne mi přestala posílat toho člověka do cesty. Ne že by se mi schválně vyhýbal. Prostě se nevyskytoval na mých cestách. Ani ke kontejneru, ani ke stánku s novinami, ani kolem vchodu do baráku nešel. Ani si nepovídal s někým za rohem, kam jsem já zahnula. Předtím několikrát denně – od té doby po řadu měsíců nikdy. Prostě tam nebyl – dobře jsem se rozhlížela.
Teď už jsou naše vztahy dávno v pořádku. Zdravíme se z dálky. Občas si povídáme. Nevím, co si z toho tenkrát odnesl on, ale já od té doby vím, že být nad věcí není vždycky jen tak. Jakkoli je člověk tichá a laskavá dáma – a doktorka, považte!
Takových nenápadných, ne vždy snadno čitelných “zpráv” je mnoho. Tělo a naše okolí k nám mluví pořád. A my buď slyšíme – nebo neslyšíme. Když neslyšíme, má to důsledky.
Fyzické problémy člověka jsou až posledním, už netrpělivým a hodně hlasitým výkřikem bytosti ukryté hluboko v člověku.
Jako by se všechno napřed zkoušelo vyřešit na mnohem vyšších, jemnějších, tichých
úrovních (vibracích) – příkladem jsou ty příběhy spolupráce člověka a jeho okolí. Teprve to, co člověk i přes tyto náznaky nechce slyšet
, s čím si neví rady či co odmítá si připustit, spadne
až na fyzickou úroveň a projeví se bolestí či nemocí. Nebo překvapivým probuzením z role tiché, laskavé dámy nad věcí.
Podobně uvažuje např. Bachova květová terapie, Aurasoma, homeopatie, kineziologie atd. Vlastně všechny alternativní terapeutické metody, které znám, došly podle mé zkušenosti – každá svou odlišnou cestou – k témuž:
totiž že
- člověk je celek se vším okolo
- každý jeho problém, i ten nejmenší je spojen s ním samým jako celkem – s každou jeho vlastností, s každým postojem, s celou jeho životní cestou apod.
- A jestliže každý můj problém je spojen se mnou samou jako s celkem a jestliže zároveň jsem já spojena se vším okolo, pak z toho logicky lze vyvodit, že každý můj problém je spojen se vším okolo. Okolí si s problémem, který je ve mně, povídá. Povídá si s mou psychikou i tělem.
- mé problémy, které si povídají s mým okolím a ono s nimi, zároveň tančí mezi mým fyzickým tělem a mou psychikou.
- a všichni tito hráči – psychika, tělo a okolí si vzájemně povídají, vzájemně ovlivňují své reakce, svůj tvar.
To je jedno z vysvětlení, proč si určité ženy berou pořád dokola určitý typ muže a nemohou tomu odolat; nebo proč terapeuti říkají např.: “Nikdy ke mně nepřicházelo tolik klientů žádat o radu ohledně rozvodu jako v době, kdy jsem sám doma v soukromí řešil svůj možný rozvod; a přitom jsem o tom nikde nemluvil a klienti můj osobní život neznali…”
Závěr:
Jestliže tedy určitý člověk tančí se svým okolím společný tanec, v němž se se svým okolím navzájem ovlivňuje, tedy jestliže například já jsem součást okolí tohoto člověka (čímž on je samozřejmě součást okolí mého) – pak je logické, že já (jako součást okolí toho člověka) jsem spojena s tím člověkem taky v tom společném tanci. A ten člověk je stejně logicky spojen v tanci se mnou.
Tančíme spolu na nevědomých úrovních své společné příběhy – tvarujeme se jeden o druhého – tak, jak se každé okolí tvaruje o každého člověka v něm a jako se každý člověk tvaruje o okolí, v němž je obsažen.
Okolí přitom může sahat pořádně daleko; okolí je všude, kde nejste vy. Vlastně nic jiného neexistuje než vy a vaše okolí. Do takového okolí se každému vejde spousta lidí. Vlastně všichni.
Všichni ti lidé jsou součástí okolí člověka a on jim je součástí jejich okolí. To znamená, že všichni se vzájemně tvarují – ať už jsou v roli člověka, kterého tvaruje jeho okolí, nebo v roli okolí, které tvaruje jeho člověk. Vlastně jsme všichni pořád v těch obou rolích zároveň. Po všechen svůj čas proměňujeme svět, sami jím proměňováni, a dohromady s ním vytváříme jeden celek, který sám sebe neustále mění, složen zároveň ze všeho, co mění a co je měněno. Úžasné spojení. Pak se mohou dít ty příběhy, jejichž příklady jsem uváděla.
A to dohromady je pokus vysvětlit celostní přístup: všichni jsme dohromady části jedné bytosti – ať už máme roli jedince (tj. nějakého určitého kousku této bytosti) nebo jedincova okolí (okolí toho určitého kousku této bytosti). Přesněji řečeno tyto dvě role máme zároveň. A ta jedna bytost v tomto procesu vzájemného ovlivňování různých svých kousků a jejich okolí ovlivňuje samu sebe. Tak jako jednotlivé orgány v člověku se ovlivňují navzájem, protože jsou jeden druhému okolím.
A všechny celostní terapie léčí s vědomím, že zasahují do existence tohoto světa, který sám sebe sebou samým rozechvívá, jsa sám sobě svým vlastním okolím. Vytváří a poslouchá koncert, při němž nástroj vytváří hudbu a hudba nástroj.
