Představení
Před sametovou oponou
stojí vysoký člověk
s ocelově šedýma očima
v ocelově šedých jamách
pod šedým obočím.
Ocelovou ruku
strčí do klobouku.
V něm se mu nehty otevřou
a z pěti kovových trubic
se prudce vyleje
králík
nekonečná šála
tři bílé myši
a pět papírových kytek.
Červené kytce se zlomila špejle
a třetí myš zřejmě nemůže na nožičku.
Přesto aplaus.
Vysoký člověk
to vše smete do pytle
a pytel hodí za oponu.
„Neboj, má tam pomocníka…“,
šeptá kdosi holčičce,
která se na nic neptá.
Vysoký člověk
pak přistoupí k pomalované skříni.
Otevře ji,
ukáže všem,
že je prázdná.
Povolá dobrovolníka.
Zavře ho tam.
Vezme pět ocelově šedých mečů
a protne je skříní.
Ukloní se.
Aplaus.
Meče trčí ze skříně
jak kouzelníkovy prsty z rukávů.
Vysoký člověk pak vyjme meče;
ale hle – žertík:
Meče se lepí.
Jsou potřísněné.
Zpod skříně vytéká tmavá louže.
Slečnám se dělá špatně.
Ale kouzelník
Bez prodlení
Triumfálně otvírá skříň:
Mimořádný efekt:
Místo dobrovolníka
ze skříně
pomalu
vystupuje
osoba
v níž
jeden každý divák
poznává
svého
otce.
Ti, jejichž otec je dávno mrtev,
vstávají v hrůze a se slzami.
Ti, jejichž otec se dívá s nimi,
se po něm v trapném úžasu ohlédnou
a zachytávají se ho za rukáv.
Ti, jejichž otec je kdesi daleko,
sklánějí hlavu mezi kolena
a prsty mačkají oči a kořen nosu.
Ti, kteří otce nikdy nepoznali,
se děsí pána s lívancem místo obličeje.
Ale kouzelník už zavírá
tichou osobu zpátky do skříně
a uklání se mlčky do publika.
Publikum tleská
žasne
zvrací
spílá mu
a pláče.
Když trochu ztichne,
ozve se dětský hlas:
„A můj tatínek?“
Místo vedle chlapce je prázdné.
Zřejmě dobrovolníkův synek.
Vysoký člověk
s velícím gestem
v tichu vyžádá ticho
soustředí se
a když se dvě ticha sejdou
on otevírá skříň.
Tentokrát
jeden každý divák
poznává
v té osobě
svého
nejdražšího
z mrtvých.
Teď vstávají v slzách a v hrůze všichni.
A ti, co již viděli,
křičí „NE!“
a hlavu drží v dlaních.
Ale osoba již
mizí tiše ve skříni.
Do nářku publika
a zmateného bubnování
překocených židlí
se znovu ozývá ten dětský hlas:
„A můj tatínek?!“
Místo vedle chlapce je prázdné.
Vysoký člověk tiše kleje.
Pak velícím gestem
si v tichu vyžádá ticho
a když obě ticha
nafouknou k prasknutí své tváře
on se soustředí
a znovu otevírá skříň.
Lidé si schovávají
hlavu v loktech.
Ale tentokrát ze skříně
Nevychází
přízrak
ale skutečný pán.
Ovšem jiný.
A celý rozrušený.
A vyčítá kouzelníkovi:
„Přece já – já jsem váš dobrovolník!
Copak si mou tvář
nikdy nezapamatujete?“
Je to veselé
ale lidé se nestačí
zorientovat
protože se znovu ozývá ten dětský hlas:
„A můj tatínek?“
Sedadlo vedle zmateného hocha
zůstává prázdné.
Všichni hledí
na krvavou louži.
Do hrobového ticha
se ale odkudsi z šera
snese na chlapečka
ječivý příval:
„Co kecáš, vole?!
Dyť fotr ti zůstal doma s chřipkou!
Sám jsi mi ukazoval
esli nechci lístek!!“
Zmatený chlapeček se brání
lidé si pobouřeně sdělují komentáře
hubují na mládež
a protože představení skončilo
navléknou kabát na rány
a odcházejí domů.
Cestou opatrně osahávají své vzpomínky
jak díry v zubech.
V nastalé úlevě
si nikdo nevzpomene
na prvního dobrovolníka.
Snad až doma,
večer při svlékání…
A to už každý si rád řekne:
„A kdoví jak to bylo.“
Mistr sugesce zatím urychleně opouští štaci.
_________________________________________
