Rozhovor Zvonaře se Zvoníkem
A tyhle malé – podívejte. To je moje radost. Tak drobné jsou. Tak křehké. Opatrně s nimi. Ale mají krásný zvuk. Jemný, něžný. Chcete vyzkoušet?
Ukažte? – Ale vždyť to nezvoní…
Ne?
Moment – bodejť by to zvonilo – teď to vidím – kde je srdce toho zvonků?! Vždyť ty zvonky jsou vevnitř úplně prázdný…
To jo, to jo… Vevnitř prázdný – to ty zvonky jsou.
Jak se může ozvat zvon, který je bez srdce?! Prázdný zvon je vždycky hluchý – zvon bez srdce nikdy zvuk nevydá!
Samozřejmě – zvon bez srdce sám nezazvoní. Sám ne. Ale koukejte – když vezmete druhý takový, hele – a jedním o druhý takhle – slyšíte?
Jo. Teď jo. – Rozumím. Ten jeden sám sebe o druhý rozeznívá. – Jeden je druhému chybějícím srdcem.
Přesně. Každý z nich zní o toho druhého. Nelze poznat, který z nich to je, když se sebe dotknou. Krásný zvuk.
Ale srdce nemají…
Ale mají. Přece oni sami jsou tím srdcem. Pozná se to při tom dotknutí…
