Rozhovor o cedění
Tolik ho miluju, Bože.
Ano?
Krev bych za něj cedila.
Čí.
Co čí?
Čí krev? To je důležité.
No já nevím – asi svou?
Proč?
Proč proč… – Kdyby to potřeboval?
K čemu?
No já nevím…
Proč se cedí?
Já nevím – snad aby –
Cedník – máš?
Cedník?
Čím jiným se chceš cedit…
Já se –
Jako nudle. Nudle jsi někdy cedila. Cedníkem. – Ne?
Já jsem tím myslela –
Cedí se proto, aby se oddělilo něco od něčeho. Zde zřejmě krev od tebe.
Bože?
Cedníkem.
Ano.
Předpokládám takovou jako mletou fašírku. Hodně řidiny.
Cože?
Od čeho jiného bys chtěla oddělit svou krev? Od zelí?
Od zelí?
Viď. Blbost. Proč by zelí plavalo v tvé krvi. Nebo nudle. Já vidím fašírku. Pozor – syrovou. Vařená se blbě cedí. Takovou tu kaši řídkou krvavou vidím – krev pěkně odkapávat skrz cedník do hrnce na polívku a ty celé kousky nechat v cedníku. Tak se cedí. – Ale proč je to potřeba, to mi řekni… Co by z toho měl… Možná má rád fašírku?
Kdo?
Kdo? – Vzpomeň si. – Miluješ ty ho vůbec?
Jo. Krev bych za něj… Dýchala? Bych za něj?
