Poezie

Původní význam slova báseň – nepravda, smyšlenka, blud. Slovo báseň vzniklo od slovesa bajati, tedy říkat něco smyšleného, nepravdivého.

odkaz na ruletu

Ale i blouděním lze najít něco, čím pravdu rozšíříte. Nebo aspoň názor na ni rozšíříte. Ono to totiž vypadá, že pravda je všechno – že pravda je sama realita, přičemž ona realita obsahuje i tu realitu, kterou my za realitu nepovažujeme.

Tak jak tak – v případě pravdy jako takové není co rozšiřovat – už je to dávno úplně, ale úplně rozšířeno. Ovšem ohledně názorů, co je pravda, tam je ještě hodně nezoraných polí a tvořivosti se zde meze nekladou. Vlastně kladou – právě že kladou; o tom je ta celá lidská komedie.

Názory – to je velká věc. Názory vás zaměstnají na celý život. Názory jsou lidská žvýkací hračka – podobná, jakou má ke žvýkání váš pes. Jo – přesně ta! Ta ječivá a pištivá, co vám bere nervy a marně se s ní překřikujete, což pes považuje za skvělou hru.

V případě té lidské hračky – té, která má podobu názoru, co je a co není pravda – si ale nejsem jista tím, kdo si s kým hraje – jestli lidi s hračkou neo hračka s lidmi. Tedy jestli lidi s názory, nebo názory s lidmi. Jestli názory jsou hračkou k zabavení lidstva, nebo jestli lidi jsou hračkou pro názory. Protože stačí, aby člověk propadl názoru, že něco je pravda, a už je schopen velkých věcí – mnohem větších (a často mnohem pitomějších) než jakých byl schopen tehdy, když tomu názoru ještě nepropadl. Když ho ještě ani nenapadl – když ho prostě nechával v klidu a člověk o jeho existenci neměl ani tušení a měl se – možná právě kvůli tomu – na světě docela fajn.

Rozdíl mezi kafráním a básní. Jak vzniklo slovo kafrat. Jazz je v anglickém překladu taky žvást.

jazykové dílo, které se od běžné mluvy odlišuje používáním uměleckých prostředků (rým, rytmus, metrum, obraznost nebo symbolika). Termín „poezie“ je odvozen ze starořeckého slova „poiésis“, v překladu znamenající tvorbu. Poezie je forma literárního díla, pro které jsou charakteristické výrazové umělecké prostředky, jimiž jsou metrum, rytmus, rým a symbolika (obraznost). Toto literární dílo využívá jako základní stavební jednotku verš. – K poezii patří jako ke každému umění jeho kritici, kteří dílo pitvají a sdělují, co si o něm myslí. Jejich jazyk je poněkud odlišný. Co do metra mají své vlastní měření (co je to metrum? – Metrum (poezie) je obecně platné rytmické schéma střídání stejného počtu slabik přízvučných (–) a nepřízvučných (◡). Jednotkou metra je stopa, zvukový úsek .. . Mistrovští Básníci, kteří dokáží své myšlenky podřídit onomu metru, zpívají. Nezval, Skácel, Seifert. Jsou to bardi. Jejich verše – právě pro tu hudbu v nich – otvírají lidská srdce – stejně jako hudba. Kritici nezpívají. Neveršují, nerýmují, to se nehodí. Symboliku použít zkoušejí, protože ta se nemusí rýmovat, symbolika občas prosakuje do jejich článků, protože to se patří. Ale musí být jiná než kterou používají básníci, taková tak nějak… jiná. Jednoznačněji vymezující. Přímka je, jak známo, nekonečná. Básník z ní zkouší zachytit aspoň kousek, s kterým se potká, který skrz něj vede. Kritik či literární teoretik pak zkouší na tomto útržku nekonečné přímky vymezit jasnou úsečku, jasně ohraničenou začátkem a koncem, a na ní vysvětlit princip přímky. Prvním literárním vědcem, který zkusil definovat, tedy ohraničit (protože každou definicí ohraničujete kousek nekonečna) poezii, byl Aristoteles ve svém díle Poesis. – První filozofické dílo, v němž se básnické umění stalo předmětem teoretické reflexe. Aristotelés se v Poetice zabývá především problematikou tragedie a epiky, dále i jinými druhy básnické tvorby a povahou umění vůbec. Výklad je založen na pojetí umění jako tvořivého zobrazení skutečnosti, které obohacuje lidské poznání, uspokojuje touhu po kráse. Básník, tvůrce, zobrazuje věci takové, jaké skutečně byly nebo jsou, anebo takové, jak si je lidé představují, nebo jakými se zdají, anebo jaké by měly být.

Poetika (starořecky Ποιητικός, ve starším překladu jako O básnictví) je spis řeckého filosofa Aristotela, ve kterém se zabývá klasifikací dramatu (zejména tragédie, komedie) a poezií. Účelem komedie je vyvolat smích, zatímco účelem tragédie jsou city a poučení (na antických slavnostech se jí věnovaly tři dny, zatímco komedii jeden).

Rozdělení

• děj (mythos) – měl by být komplikovaný, mít mnoho zápletek. Aristoteles rozlišuje děj z neštěstí do štěstí a ze štěstí do neštěstí.
• postavy – nazývány agenty (ethos)
• řeč – dokazování, sdělování (dianoia)
• smysl (lexis)
• spektákl – zjednodušeně to, „jak vypadá“ vzhled (opsis)
• uspořádání (melodie) (melopoia)

Krása a jednoty

Aristoteles v 7. kapitole zmiňuje, že dílo by mělo být „krásné“.

Pod „krásným“ chápe dílo, které není příliš složité k pochopení a které má nějaký vnitřní řád.

Z jeho díla bylo tedy vyvozeno, že dílo má mít trojí jednotu – drama se má odehrávat v jeden čas, na jednom místě a má mít jednu dějovou linii. Toto „pravidlo“ se dodržovalo do renesance, občas ho ale někteří autoři porušili (William Shakespeare).

Aristoteles ve svém pojednání o poezii nazvaném Poesis rozlišuje děj z neštěstí do štěstí a ze štěstí do neštěstí.

Poetika (starořecky Ποιητικός, ve starším překladu jako O básnictví) je spis řeckého filosofa Aristotela, ve kterém se zabývá klasifikací dramatu (zejména tragédie, komedie) a poezií. Účelem komedie je vyvolat smích, zatímco účelem tragédie jsou city a poučení (na antických slavnostech se jí věnovaly tři dny, zatímco komedii jeden).

Rozdělení

• děj (mythos) – měl by být komplikovaný, mít mnoho zápletek. Aristoteles rozlišuje děj z neštěstí do štěstí a ze štěstí do neštěstí.
• postavy – nazývány agenty (ethos)
• řeč – dokazování, sdělování (dianoia)
• smysl (lexis)
• spektákl – zjednodušeně to, „jak vypadá“ vzhled (opsis)
• uspořádání (melodie) (melopoia)

Krása a jednoty

Aristoteles v 7. kapitole zmiňuje, že dílo by mělo být „krásné“.

Pod „krásným“ chápe dílo, které není příliš složité k pochopení a které má nějaký vnitřní řád.

Z jeho díla bylo tedy vyvozeno, že dílo má mít trojí jednotu – drama se má odehrávat v jeden čas, na jednom místě a má mít jednu dějovou linii. Toto „pravidlo“ se dodržovalo do renesance, občas ho ale někteří autoři porušili (William Shakespeare).