Městečko bylo malinké, horší než vesnice, a žili v něm takřka jen starci, kteří umírali tak zřídka, že to bylo až k zlosti. Rovněž v nemocnici a v káznici potřebovali rakví velmi málo. Zkrátka nestálo to za nic.
Jakov dělal rakve dobré, důkladné… Objednávky dětských rakviček přijímal velmi neochotně a dělal je bez míry, s opovržením, a vždycky, když přijímal za takovou práci peníze, říkával: Upřímně řečeno, nerad se zabývám titěrnostmi.
Jakov nebyl nikdy v dobré náladě, protože měl stále ztráty.
Pracovat například v neděli a ve svátek bylo hřích, pondělek zase byl nešťastný den, a tak se za rok našlo na dvě stě dní, kdy Jakov chtěj nechtěj musel sedět s rukama v klíně.
Ale co to bylo ztrát! Když někdo v městě slavil svatbu bez hudby, byla to taky ztráta.
Vrchní policejní dozorce dva roky stonal a scházel, Jakov netrpělivě čekal, kdy umře, ale dozorce odjel do gubernského města na léčení a umřel tam. Tady máte ztrátu další, ztrátu nejméně deseti rublů, protože rakev by se musela dělat drahá, potažená brokátem.
Myšlenka na ztráty pronásledovala Jakova zvlášť v noci; kladl vedle sebe do postele housle, a když mu lezla kdejaká hloupost do hlavy, drnkal na struny, housle ve tmě zněly a Jakovovi bylo lépe!
Šestého května loňského roku se Marfa náhle rozstonala. Stařena ztěžka dýchala, vypila mnoho vody, taktak že se vlekla, ale přesto ráno ještě zatopila v peci a dokonce došla pro vodu. K večeru však ulehla. Jakov hrál celý den na housle.
Když se úplně setmělo, vzal Jakov knížku, do které den co den zapisoval své ztráty, a z pocitu prázdnoty se dal do roční uzávěrky. Vyšlo víc než tisíc rublů ztrát.
Výsledek jím otřásl tak, že hodil počitadlo na zem a zadupal. Pak zase počitadlo zvedl, dlouho s ním chrastil a zhluboka napjatě dýchal. Obličej měl červený a zpocený. Kdyby byl dal ztracenou tisícovku do banky, přemýšlel Jakov, byl by na úrocích vydělal aspoň čtyřicet rublů. To znamená, že těch čtyřicet rublů je také ztráta. Zkrátka ať se podíváš, kam podíváš, všude jen samá ztráta, nic víc.
„Jakove“, ozvala se znenadání Marfa. – „Umírám!“ – Jakov se ohlédl na ženu. Tvář měla horečnatě růžovou, neobvykle jasnou a radostnou.
Jakov, zvyklý vidět její tvář věčně bledou, plachou a nešťastnou, se v tu chvíli zarazil. Zdálo se, že Marfa skutečně umírá a je ráda, že konečně navěky odchází z této chalupy, od rakví, od Jakova… Hleděla na strop a pohybovala rty, výraz tváře měla šťastný, jako by viděla smrt, svou vysvoboditelku, a šeptala si s ní.
Z ničeho nic si vzpomněl, že se s ní vlastně za celý svůj život nepolaskal, že ji nepolitoval, že ho ani jednou nenapadlo koupit jí šáteček nebo jí přinést ze svatby nějakou sladkost; pořád na ni jen křičel, nadával jí kvůli svým ztrátám a hrozil jí pěstmi. Nikdy ji sice nebil, ale přece jen ji strašil, a stařena vždycky trnula strachy. Ano, také jí zakázal pít čaj, protože vydání byla i tak velká, a Marfa tedy pila jen horkou vodu. Jakov najednou pochopil, proč má Marfa nyní tak zvláštní, radostný výraz, a bylo mu úzko.
Při posledním loučení s Marfou ohmatal rukou rakev a pomyslil si: „Dobrá práce!“
Když se ale vracel ze hřbitova, zmocnil se ho velký zármutek. A z ničeho nic mu začaly lézt do hlavy všelijaké myšlenky. Znovu si vzpomněl, že za celý život ani jednou Marfu nepolitoval ani nepohladil. Těch dvaapadesát let, co spolu žili v jedné chalupě, se vleklo dlouho, velmi dlouho, ale tak nějak se stalo, že za celou tu dobu ani jednou na ni nepomyslel, nevšiml si jí, jako by to byla kočka nebo pes.
A ona mu přesto den co den topila v kamnech, vařila a pekla, chodila pro vodu, sekala dříví, spala s ním v jedné posteli, a když se vracel opilý ze svatby, vždycky zbožně věšela jeho housle na stěnu, ukládala ho do postele, a to všechno mlčky, s plachým, starostlivým výrazem.
Došel k řece… Nedovedl si vysvětlit, jak se to stalo, že za posledních čtyřicet padesát let svého života nebyl ani jednou na řece, a jestli snad byl, že si jí nevšiml. Vždyť je to pořádná řeka, nikoliv nevýznamná. Daly by se v ní lovit ryby a prodávat kupcům, úředníkům nebo majiteli bufetu na železniční stanici a peníze ukládat do banky; dalo by se jezdit v loďce od usedlosti k usedlosti a hrát na housle a lidé všech vrstev by rádi zaplatili pár grošů… Konečně by se tu daly chovat i husy, zabíjet a v zimě dopravovat do Moskvy. Jenom peří by tu bylo za rok za dobrých deset rublů. ale to on propásl, nic takového neudělal. Jaké ztráty! Ach, jaké ztráty! A kdyby byl dal to všechno dohromady, lovil ryby, hrál na housle, bárky plavil, husy zabíjel, jaký by tu byl získal kapitál!
Ale nic z toho se nestalo, ani ve snách nestalo, život minul bez užitku, bez potěšení, zbůhdarma je ztracen. Pro budoucno nezůstalo nic, a když se podíváš za sebe, ani tam není nic kromě ztrát, takových hrozných ztrát, že jde mráz po zádech.
Ale proč člověk nemůže žít tak, aby nebylo ztrát a úbytků? Proč lidé nedělají vždycky právě to, co je třeba? Proč Jakov po celý svůj život nadával, řval, pral se, urážel svou ženu? Proč lidé vůbec brání jeden druhému žít? Jaké ztráty! Jaké hrozné ztráty!
Na cestě domů si uvědomil, že smrt přinese jen a jen užitek; nebude muset jíst ani pít ani daně platit ani lidi urážet, a protože člověk leží v hrobě ne jeden rok, nýbrž sta, tisíce let, pak – když to spočítáme – vzejde z jeho smrti užitek obrovský.
Život člověka znamená tedy ztrátu, jeho smrt užitek. Proč je na světě takový podivný pořádek, že život, kterého se dostane člověku jen jednou, projde bez užitku?
(Anton Pavlovič Čechov – úryvky z povídky Rotšildovy housle)
