Asi před pěti lety. Šla jsem tehdy po ránu venkovskou ulicí. Ulice byla lemována stromy. A bylo jaro, jemný větřík vál a slunce zářilo a zpívali ptáci.
Kromě jednoho. Ten nezpíval – ten řval na poplach. Lítal kolem mě a řičel jako na nepřítele. Kosice to byla. Asi měla někde poblíž hnízdo a měla zato, že na tu skutečnost nepřijdu, když bude řvát.
Nepřišla jsem. Hnízdo mě nezajímalo.
Co mě zajímalo, byl kos. Protože jsem ho uviděla. Těsně před sebou. Seděl na nízké větvi, půl metru ode mě. Černé lesklé peří opalizovalo ve slunci. Kdybych natáhla ruku, mohla bych podrbat žlutý zobáček.
Protože kos mě neviděl. Ne že by byl otočen zády – naopak; seděl pěkně čelem ke mně, drápky objímal větev – a spal. Obě oči zavřené, tiše a v míru oddychoval. Kosice lítala kolem a řvala.
Stála jsem dlouho, nehybná, užaslá. Ještě nikdy jsem tak zblízka neviděla tak pokojného kosa. Kosa, který dokáže spát v takovém randálu a půl metru od mé tváře.
Ba ne; nakonec se ozval v odpověď. Když toho řevu bylo opravdu hodně, pootevřel jedno očičko, podíval se na mě a řekl nám – uštvané kosici a mně – distinguovaně, poněkud unaveně: „Píp.“ Pak očičko za se zavřel.
A to je asi tak všechno, co jsem vám dnes, dámy, chtěla říct.
