Ten den jsem byla úspěšná.
Jednak jsem si nezapomněla do samoobsluhy vzít brejle. To je velmi důležité. V posledních letech bez brejlí nepřečtu nic. A obvykle si je zapomenu, a pak tápám ve výběru zboží. S brejlema to ale byla úleva.
A navíc jsem objevila v chladicím boxu skvělá polská vajíčka. Polská. Ano – polská, a přitom skvělá! Co vajíčka. Opravdová vejce! Levná a neuvěřitelně obrovská. Co vejce, to zářivý skvost. Zázrak přírody.
Užasla jsem. Ti Poláci se ale zlepšili! Místo těch drobných, křehkých vajíček – těch pingpongových míčků, které ještě nedávno obchodní řetězce vydávaly za polská vajíčka – byla v polských obalech nádherná vejce se silnou skořápkou – vejce jak od husy… A za původní cenu!To jsou ale grandi,
pomyslela jsem si. Kdo by to byl řekl…
Hned mi to zvedlo náladu. Dala jsem si do košíku rovnou dvě balení.
Rozhlídla jsem se. Lidé chodili kolem těch vajec nezúčastněně. Jim evidentně nějaký vejce náladu zvednout nemohlo. Škarohlídům.
Mně jo. Mně stačí ke zvednutí nálady málo. A udržela jsem si ji až ke kase. U kasy jsem zjistila, že mám na nose ty brejle. Sundala jsem je.
Člověk by nevěřil, jak rychle to může změnit náladu i názor na polská… vajíčka.
