Jak vzniká test či dotazník a jak se pak v praxi používá
Psychologové používají tzv. standardizované testy a dotazníky.
Standardizovaný test je ten, který prošel tzv. standardizací.
Standardizace se – zjednodušeně řečeno – dělá tak, že se zkoumá výkon obrovského množství lidí stejných věkových skupin; pozoruje se, co umí např. děti pětiměsíční, šestiměsíční, sedmiměsíční atd.
Pokud tu určitou činnost (např. samostatný sed, samostatnou chůzi, nebo správné zodpovězení určité otázky ze života, nebo zachycení do paměti a následné zopakování určitého množství prvků…) umí většina dětí (či dospělých) určitého věku, tak se znalost této činnosti u takto starých dětí začne považovat za normu; např. většina dětí určitého věku už umí samostatně chodit. Anebo si všimne drobných rozdílů mezi určitými obrázky. Anebo už začíná kreslit lidskou postavu; anebo té postavě už – narozdíl od vývojově mladších dětí – běžně přikresluje některé detaily.
Informace, co všechno obvykle umějí děti (či dospělí) určitého věku, má psycholog v příručkách vydaných ke standardizovaným testům – v tzv. normách. S těmi srovnává výkon člověka, kterého má v ordinaci. Informace o výkonu získává tak, že se buď vyptává jeho matky (pokud je testovaný člověk kojenec, jinak to nejde) nebo pozoruje chování dítěte v ordinaci, nebo (ve starším věku) pokládá dítěti (či dospělému) ze svých příruček otázky z různých oblastí.
Podle toho, jak tyto otázky testovaný zodpoví, může psycholog pak říci, kterému věku dovednosti a znalosti například vašeho dítěte odpovídají; kde je vaše dítě napřed a kde pozadu – protože žádné dítě není tovární, na míru vyrobený, standardizovaný produkt; může být v něčem zpomaleno (tj. v něčem dokáže jen věci odpovídající mladšímu věku), ale v něčem jiném naopak může být vývojově napřed (tj. umí to, co umí obvykle až dítě starší).
Všichni známe např. ty malé geniální intelektuály, kteří vášnivě čtou encyklopedie, ale v tělocviku nevědí, kde mají tělo a co se po tom tělu, které nevědí, kde mají, chce. Venku zakopávají o brouka
a když vidí míč, vyděsí se a upadnou.
A všichni známe ty děti, které u tabule nevědí moc co říct, ale mají neuvěřitelně šikovné ruce a všímají si detailů, které ostatní nevidí.
A známe ty děti, kterým škola moc nejde a v lavici velmi trpí, ale jsou obrovsky pružné a pohybově nadané.
Každý z nás je na něco a tím něčím ty ostatní doplňuje.
Jak je na tom kdo v různých schopnostech, lze zjistit jenom částečně; a to proto, že
- člověk je tak složitý, že pro stovky jeho schopností se ještě nestihly (a nestihnou, protože často ani nejdou) udělat normy
- a jednak je třeba vědět, že čím je dítě mladší, tím méně lze ze zjištěných norem vyvozovat závěry pro jeho budoucí vývoj; protože čím je dítě mladší, tím neurčitelnější je, jakým způsobem a jakou rychlostí se jeho mozek ještě rozvine. Záleží na mnoha faktorech – např. na tom, koho potká, kdo se mu bude jak věnovat apod.
IQ změřené člověku v pěti letech jeho věku tedy zdaleka nepoví o možnostech jeho budoucího vývoje tolik, jako IQ změřené tomu člověku v jeho dvaceti letech. Co je naměřené v raném dětství, může se ještě hodně změnit k lepšímu, protože jeho mozek v té době je ještě hodně tvárný.
To je nadějné, protože v případě, že psycholog najde nějaké drobnější vývojové opoždění, může poradit rodičům, v jaké oblasti je dobré dítě stimulovat, aby se jeho mozek ještě mohl lépe rozvinout.
Jak vzniká test či dotazník a jak se pak používá?
– Standardizovaný test prošel tzv. standardizací.
Ta se – zjednodušeně řečeno – dělá tak, že se zkoumá obrovské množství lidí stejných věkových skupin.
Pozoruje se, co umí např. děti pětiměsíční, šestiměsíční, sedmiměsíční atd.
Pokud tu určitou činnost (např. samostatný sed, samostatnou chůzi, nebo správné zodpovězení určité otázky ze života, nebo zachycení do paměti a následné zopakování určitého množství prvků…) umí většina dětí (či dospělých) určitého věku, tak se to pro takto staré děti (či dospělé) začne považovat za normu.
Např. většina tak a tak starých dětí už umí samostatně chodit.
Anebo většina tak a tak starých dětí si všimne drobných rozdílů mezi určitými obrázky.
Anebo většina tak a tak starých dětí začíná kreslit lidskou postavu. Anebo té postavě už – narozdíl od mladších dětí – běžně přikresluje uši, vlasy…
Informace, co všechno obvykle umějí děti (či dospělí) určitého věku, má psycholog v příručkách specielně vydaných ke standardizovaným testům; v tzv. normách.
Údaje o testovaném člověku získává psycholog tak, že se vyptává matky (pokud je testovaný člověk kojenec) nebo pozoruje dítě, nebo (ve starším věku) klade dítěti (či dospělému) ze svých příruček otázky z různých oblastí.
Podle toho může pak říci, kterému věku dovednosti a znalosti například vašeho dítěte odpovídají, kde je dítě napřed a kde je zase pozadu.
Protože člověk není tovární, na míru vyrobený, standardizovaný produkt; může být v něčem zpomalen /tj. v něčem dokáže jen věci odpovídající mladšímu věku/, ale v něčem jiném naopak může být napřed /tj. umí to, co umí obvykle až dítě starší/.
Všichni známe např. ty malé geniální intelektuály, kteří vášnivě čtou encyklopedie, ale v tělocviku si zakopávají o vlastní nohy a když vidí míč, vyděsí se a upadnou. Anebo ty děti, které u tabule nevědí moc co říct, ale mají neuvěřitelně šikovné ruce a všímají si detailů, které ostatní nevidí. Anebo ty děti, kterým škola moc nejde a v lavici velmi trpí, ale jsou obrovsky pružné a pohybově nadané. Každý z nás je na něco a každý z nás ty ostatní v něčem doplňuje.
Jak je na tom kdo v různých schopnostech, lze zjistit jenom částečně; jednak proto, že člověk je tak složitý, že pro řadu schopností se ještě nestihly (a nestihnou, protože často ani nejdou) udělat normy; a jednak je třeba vědět, že čím je dítě mladší, tím méně lze ze zjištěných norem vyvozovat závěry pro budoucí vývoj; protože čím je dítě mladší, tím neurčitelnější je budoucí rychlost vývoje.
IQ změřené v pěti letech zdaleka nemá tu váhu jako IQ změřené ve dvaceti. Co je naměřené v pěti letech, může se ještě hodně změnit k lepšímu, protože mozek je ještě hodně tvárný.
To je nadějné, protože v případě, že psycholog najde nějaké vývojové opoždění, může poradit rodičům, v jaké oblasti je dobré dítě stimulovat, aby se tam mozek ještě mohl lépe rozvinout.
Lze to podpořit i terapeuticky, různým cvičením (např. cviky tzv. Dílčího oslabení výkonu), případně homeopatickou konstituční léčbou (bližší informace o způsobu homeopatické léčby lze najít na stránce homeopatie), kineziologicky aj.
