Bachovy esence rozhodně nepocházejí z dílny velkého skladatele Johanna Sebastiana Bacha (1685 – 1750). Objevitel esencí byl pravděpodobně z úplně jiné rodiny, žil poněkud později (1886 – 1936), jmenoval se Edward a o jeho hudebním cítění mi není mnoho známo.
Z literatury vím jen, že to byl lékař (patolog, bakteriolog a imunolog), že byl sám těžce nemocen, a právě proto že sám hledal po celý svůj život jednoduchou, snadno aplikovatelnou metodu, kterou by mohl postihnout onemocnění celostně.
Zřejmě i jeho vlastní trápení mu umožnilo vcítit se do duševních i duchovních příčin lidského utrpení. A k poznání nové léčebné metody a k nalezení esencí mu pomohla právě snaha po odeznění vlastních trýznivých příznaků a vlastních bolestí.
Jak se Edwardu Bachovi podařilo cestou vlastní bolesti pochopit podstatu nemoci, zachycuje citát z jeho díla:
Nemoc je jedinečná a nápravná: nechce se nám pomstít a ani není strašná. Je pouze prostředkem, který chce naši duši upozornit na naše chyby a ochránit nás před nimi. Zabraňuje nám dopustit se ještě větších omylů, způsobit větší škody, a vrací nás na stezku pravdy a světla, kterou jsme neměli opustit.
(Ilse Maly – Bachova květová terapie jako šance, pomoc a inspirace)
A směr, kterým se při hledání své léčebné metody vydal? - Jak je patrno z názvu knihy jeho žačky Ilse Maly, jde o bylinky – takže na první pohled nic nového; vždyť bylinky používaly babky kořenářky snad odjakživa.
Doktor Bach však použití bylinek dokázal nahlédnout z jiného směru: říká, že každá z rostlin (z nichž později vyrobil esence) žije v určitém kmitání, v určitých vibracích; podléhá takzvanému vyššímu uspořádání. Toto specifické kmitání se přenáší na člověka, který určitou esenci začne užívat; tím mu umožňuje překonat problémy, výzvy života a podpořit své vlastní zdraví.
Lidem, kterým je slovo vibrace cizí a neumějí si představit, jak by jim jakékoli kmitání čehokoliv mohlo pomoci překonat výzvy života, nabízím konkrétnější obrazy:
Například hudebně nadaný čtenář si může vzpomenout na lidi, co mají potíže udržet melodii: oni často vědí, jak ta píseň má vypadat, ale jejich hlas se, chudák, kolem té melodie jen tak přibližně vine; vibruje
jinak než ta melodie: tu je výš než má být, tu je níž, někdy to tak na dva na tři tóny trefí, ale hned se zas ztratí.
Ale: když se k nim přiblíží zpěvák, který melodii udrží, a začne jasně a čistě zpívat s nimi, tak jako by se v té chvíli naučili zpívat: drží se ho, a udrží se taky. Jako by jeho hlas vedl a zpevňoval jejich hlas. A ti lidé získají jistotu ke zpěvu, a s tím ještě něco nezachytitelného, jemného; a pak je teprve vidět toho jejich hlasu kvalita: jeho krásné zabarvení, jeho sametovost, jeho síla - prostě všechno, čím mohou právě oni a jenom oni té písni prospět sami sebou, svou jedinečností.
Zpěvák, který melodii udrží a může přijít na pomoc tomu nejistému, to je ta určitá Bachova esence.
Ten nejistý, co se přes všecku snahu kolem té melodie jen vlní a nedokáže jí kvůli své nejistotě a svému tápání prospět tím dobrým a jedinečným, co je v něm, to je ten člověk, kterému může pomoci Bachova esence. Pomoci mu může k tomu, aby svou vlastní silou, svým zabarvením prospěl té melodii.
A tou melodií je aktuální problém člověka, se kterým si zrovna neví rady a jeho podstatu ani neumí přesně zachytit – jen se nejistě kolem ní vlní, tu je moc nahoře, tu moc dole, na chvilku ji drží přesně, ale hned ji zas ztratí – prostě mu k řešení toho problému chybí ta správná vibrace.
Až mu ji Bachova esence pomůže zachytit, pak píseň toho problému a píseň toho člověka se sjednotí. Disharmonie se mění v harmonii. A on pak použije svou vlastní sílu, své vlastní zabarvení hlasu; a to nejen k řešení toho problému, ale i k využití síly toho problému pro svůj vlastní život i pro život ostatních.
Jestliže nemáte hudební cit a ani cit pro fyzikální kmitání, ale zato máte cit pro lidi a jejich emoce, nabízím další přirovnání: Váš soused je v panice: dělá si hlavu z něčeho, co je, jak vidíte vy, úplně jednoduché.
On tu jednoduchost ale uvidět nemůže, protože se nesoustředí ani vteřinu: pořád se mu do hlavy hrnou zběsilé věty typu To je průser
, To nikdy nedokážu
, Nemám na to
, Všechno je v hajzlu
apod.
Vy vidíte, že v hajzlu není nic. Ale vy to vidíte proto, že jste v klidu (tj. v těch správných vibracích), takže máte čas to uvidět. V klidu jste, protože jste problém podobný problému sousedovu ve svém vlastním životě už řešil (třeba i víckrát) a zdárně vyřešil: zažil jste, že to má řešení, a chápete i tu jeho paniku a taky víte, že ta panika přejde a najde se cesta – tehdy jste ji měl taky a taky přešla a našla se cesta.
Je zbytečné tomu člověku vysvětlovat, že vše je snadno řešitelné, jen ať se uklidní. Nepovede se to, protože on vás neposlouchá: celá jeho pozornost je zahlcená těmi zaslepenými horečnatými myšlenkami paniky.
Jestliže vaše životní zkušenost s tím problémem (s panikou, kterou přináší, s koncem té paniky a s objevením cesty k vyřešení) je hluboká, tak vy zůstanete opravdu v klidu, ať ten člověk vyvádí cokoli.
Pak stačí s tím člověkem jen tak být. Nepřesvědčovat ho o čemkoli, ale vyzařovat klid a důvěru v něj a ve věci příští. Takže v klidu čekáte na to, co víte, že přijde: vibrujete
klid. A pobytem souseda v bezpaničném prostředí
, které vy vytváříte (prostě jen tím, že nejste v panice, ale ve své hluboké pozitivní zkušenosti), se panika v sousedově mozku začne ztišovat. Vy nemusíte za souseda řešit jeho problém – on na něj pak stačí. Vy jste do jeho domácnosti jen donesli svůj klid. Ostatní udělá on. Vy a vaše vibrace jste mu jen pomohli se na to připravit.
V tomto případě vy jste modelem Bachovy esence a váš soused ji ve vás užívá.
Doufám, že tato podobenství přispějí k pochopení působení Bachových esencí na člověka, a to i přesto, že se mi do nich nepodařilo vsunout vysvětlení, jak to, že určitá rostlina umí udržet určitou melodii
nebo že ví o řešení problému své
. Taky nejsem mistr Edward Bach. Sama nevím, jak na to on přišel. Mám podezření, že si s nimi povídal, a to velmi důvěrně.
Každý člověk má ve svém životě určení nebo úkol, který se (někde na nevědomé úrovni) rozhodl splnit. Jestliže ho neplní, vznikají onemocnění, ať už fyzická nebo psychická, anebo přicházejí velmi náročné životní situace, které na to mají člověka upozornit a znovu ho k plnění toho, co si kdysi (kdy a proč, to je otázka pro jinou kapitolu) zadal, dovést.
Vše, co člověk ve svém životě nevyřešil, se manifestuje na tom orgánu, kde má ten člověk vzhledem ke své (například zděděné) tělesné konstituci slabý bod
. Důležitější než se starat jen o tento slabý bod
je řešit právě to, co bylo příčinou, tj. to, co člověk nevyřešil. Nezpracované problémy totiž, starosti, strachy a bolesti z minulosti (ať už je člověk sám utrpěl či naopak někomu způsobil) blokují životní energii, a oslabují tak schopnost člověka postavit se náročným zevním vlivům a konfliktům. Esence nejsou zaměřeny na symptomy nemocí (protože to jsou jen důsledky oné neschopnosti člověka), ale na příčinu těch nemocí, tj. na důvod blokace energie. Pomáhají k životu v harmonii. Uvádějí do souladu tělo, duši i ducha. A ta harmonie pak už pomůže člověku vyléčit tu nemoc.
V hledání toho, co způsobilo blokaci energie, je užitečné si všimnout rysů a vlastností, které určitý člověk na sobě nenávidí či je odmítá. Protože právě ty se ho velice týkají. Okolí přitom slouží jako zrcadlo. Velmi často totiž promítáme na ostatní právě ty vlastnosti, o kterých nechceme připustit, že je máme sami. Ostatní za ně pak tvrdě kritizujeme (a někde v neuvědomované hloubi i sami sebe). Cestou, jak uvolnit tento uzel na volné cestě naší energie, je laskavě přijmout jakoukoli lidskou vlastnost jako svou vlastní součást; jako něco, co bylo člověku dáno jako dar.
Nevolíme lék na nemoc, ale na osobní přístup jejího vlastníka k ní. Jiný lék tak dostane člověk, který na určitou nemoc reaguje podrážděností, a jiný lék dostane ten člověk, který na tutéž nemoc reaguje rezignací.
Esence nepotírají to negativní, ale podporují to pozitivní. Nemají žádné vedlejší účinky. Pokud je esence zvolena nepřesně, pak tělo její energii nepřijme, neslyší ji
, nereaguje na ni.
Důležitý faktor, který ovlivňuje míru fungování esencí, je (a to platí v případě jakéhokoli léčení prostřednictvím energií) ochota člověka se vyléčit. A to nejen ochota vědomá (Vždyť od toho jsem přišel, pane doktore, abych se vyléčil, ne?
případně Od toho vám platím, ne?
) jako spíš hluboká potřeba se uzdravit, s přijetím všech rizik, které uzdravení ve skutečnosti má. To všechno si člověk neuvědomuje, a kdybychom mu to předložili, pobouřeně by se ohradil, že takhle nikdy neuvažoval.
Jsou léčitelé, kteří se na Bachovy esence specializují. Pokud vím (a nevím to jistě, protože k nim nepatřím), pracují tak, že s klientem prohovoří jeho příznaky, jeho život, vlastnosti, situaci, pozorují klienta, a pak podle toho všeho na míru namíchají v určitém poměru směs z několika esencí, kterou pak klient doma užívá.
Já ve své praxi používám Bachovy esence jako jeden z prostředků mé práce, a vždy k nim přistupuji spíš kineziologicky, a to jak v diagnostice, tak ve způsobu užívání.
Kineziologie mě naučila důvěřovat mé intuici (a že jí to dalo práce …), a dále nespoléhat se příliš na to, co mi klient v té chvíli vědomě o sobě říká, co mi chce o sobě prozradit a co já chci vědomě z něj uvidět. Protože klient mluví jen o tom, o čem v sobě už ví, nebo dokonce jen o tom, co v sobě už přijal. To, co nepřijal, přestože to v sobě má, vědomě, či (častěji) nevědomě (tj. sám před sebou) skrývá. Nevadí mi to – znám to: dělám to taky. I já jsem jenom člověk. A jako taková vidím vědomě na klientovi jen to, co chci vidět: co odpovídá mé zkušenosti, mé logice, mé zkušenosti s lidmi s podobně tvarovaným nosem či názory apod. A to se sakra můžu mýlit.
Proto o vhodné esenci pro určitého člověka neuvažuju podle jeho příznaků (stejně je všechny neuvidím objektivně – některé mi schová, některé uvidět nechci, některé si domýšlím, aniž tam jsou, protože on se podobá někomu, kdo je měl atd. ), ale testuju je podle čísel: tj. čekám, u kterého čísla esence se změní svalové napětí. Teprve pak si název a obsah esence přečtu a obvykle se z různých důvodů divíme já i klient.
Obvykle klient říká (a z toho vyvozuji, že ke mně chodí moudří klienti, kteří toho o sobě už mnoho pochopili):Jak jste to uhodla – vždyť to jsou přesně mé reakce?!
Ale já hádat neumím. Já jen čekám na reakci tělesného napětí (nebo – v poslední době – to číslo nebo ta esence přijdou jiným způsobem, a myslím, že to se přihodí i jiným kineziologům, ale o tom v jiné kapitole).
Někdy (spíš výjimečně) klient popuzeně říká: Rozhodně ne – to je úplně mimo!
a rozčileně mění polohu v křesle. A já ho chápu, protože přitom vzpomínám na svůj vlastní dávný boj s Bachovými esencemi.
A někdy – a to je zajímavé - klient říká: Proč teď mluvíte o vlastnostech mého manžela (manželky)? A jak jste ho (ji) poznala? On (ona) je přesně taková (takový), jak říkáte: neústupný(á), tvrdohlavý(á), úzkoprsý(á), to on (ona) si nikdy nepřipouští svou porážku …
Nevěděla jsem, proč teď údajně mluvím o partnerovi; neznala jsem ho. Ostatně měla jsem za to, že mluvím o klientovi; ten v mé řeči však neomylně poznal partnera.
Až jedna paní to řekla pěkně: Já vím, o co jde: můj manžel je takový zjevně. Každý to na něm, kromě něho samozřejmě, vidí. Ale mně teď došlo, že já jsem taky taková v bleděmodrým, takovým nenápadným způsobem, o kterým vím jenom já. Zevnitř, tajně. Já to umím dobře skrejvat – a on mi to ukazuje a on je za to k smíchu lidem. On mi tím, jak nemožně se chová, ukazuje mě.
Usmála se a dodala: A řeknu vám – strašně mě tím rozčiluje.
Některým lidem skutečně namíchám směs vytestovaných esencí s sebou k domácímu užívání (obvykle protože mě k tomu opět vede změna svalového napětí); někdy však stačí o esenci jenom promluvit nebo ji dát klientovi do ruky či do jeho blízkosti, nebo ji prostě poprosit, aby udělala svou práci, nebo dát jedinou kapku v té konkrétní chvíli do čaje.
V té chvíli totiž je v klientovi probuzená síla (ten záměr), kterému stačí pomocí esence jen ukázat směr.Použiji-li Bachovy esence v průběhu konzultace s klientem nebo namíchám-li mu směs esencí z jednotlivých lahviček domů, klient nic navíc neplatí. Pokud by měl zájem o určitou lahvičku esence zaměřené na určitý problém, může si ji zakoupit.
Na závěr kapitoly uvádím pro ilustraci popis jedné z Bachových esencí, tak jak ho geniálně zpracovala jeho žačka Ilse Maly. Nevybírala jsem ho pod žádnou úvahou; jen jsem otevřela její knížku na náhodné straně:
Hledám to, co mi můžeš dát. Potřebuji to, protože mi to chybí. Potom ale zjistím, že to,co hledám u tebe, musím najít v sobě. Jen tak se stanu zralým člověkem. Nemohu tě činit zodpovědným za své štěstí. - Ulrich Schaffer
Jestliže usilujeme o to být milováni, nedosáhneme toho. Staneme se tak závislými, vymáhajícími lidmi, ale ne lidmi skutečně milovanými. - M. Scott Peck
Samota je cesta, na které chce osud člověka vést k sobě sama. - Hermann Hesse
Ten, kdo je stále uražený, je stejně příjemný společník jako kámen v botě. - Elbert Hubbart
Měj mě rád!
chtěla bych ti říci a přece vím, že se žádné poupě neotevře, když před ním stojím a poroučím mu: Rozkvétej!
- Kristiane Allert Wybranietz
Nechci čekat na někoho a doufat, že učiní můj život bohatší, naplněnější a spokojenější. - Kathelen Tierney Andrus
Dělat si neustále starosti o své zdraví je také nemoc. - Platon
Přeji mnoho štěstí s užíváním Bachových esencí, ať už jakýmkoli způsobem. Sehnat v Praze se dají například v prodejně Barevného světa nebo v prodejně Equlibria, v Brně např. v prodejně Zlatého Klíčku na adrese Jaselská 8.