Homeopatie je schopná léčit tělesné i duševní potíže, často i tam, kde oficiální medicína a psychoterapie nedokáže pomoci. Homeopatie vychází z toho, že každý člověk prošel od svého narození dodnes řadou stresujících situací, na které mohl reagovat bezděčným vytvořením určitého bludu
(ne ve smyslu psychiatrickém), tj. jakéhosi podvědomého bludného kruhu - chybného názoru na vhodné řešení bolestivé situace (např. je nebezpečné věřit lidem
, aby mě měli rádi, musím být hodně pracovitý
, nezasluhuju si úctu a lásku toho, koho miluji
, život je tvrdý a aby ho člověk přežil, musí být taky tvrdý
apod.). Každý zná ty věty.
Soustavy těchto nevědomých bludů
se ukládají v psychice. Člověk o těchto "bludech" v sobě ani nemusí vědomě tušit, a přesto se podle nich chová: snaží se, ovládá se, polyká své emoce, pracuje do úmoru, je na sebe přísný. A důsledky takového chování se hromadí. I důsledek je totiž něco konkrétního, byť to zpočátku nemá fyzickou podobu. Někde to prostě zůstává. A když je toho hodně, provalí se to: do bolesti či do fyzické nemoci. Máme žaludeční vředy, srdeční arytmie, vysoký tlak - to je to, co je jasně vidět. Ale pod tím (nebo nad tím - jak se to vezme) je ten neviditelný nahromaděný důvod. Ten blud, se kterým si celá léta nevědomě povídáme. Ten blud, který vede ke stále většímu stresu tak dlouho, až vyvolá duševní a později tělesné obtíže.
Nemoc tedy není něco, co se nám stalo, co přišlo zvenčí
, ale něco, co jsme si bezděčně sami vytvářeli - svým nevědomým trváním na určitých zkreslených, tísnivých postojích. Cestou k uzdravení není – narozdíl od postupů klasických - léčení těchto nemocí, ale těchto postojů (vibrací
), kvůli kterým nemoci vznikly. To se děje podáváním určitých přírodních látek, tak absolutně zředěných, že ovlivňují člověka už jen v řádu vibrací
. Léčí se stejné stejným (řecky homoios = stejný): podává se ten lék, který vibruje
způsobem odpovídajícím vibracím
člověka zajatého v určitém bludu (a tudíž nemocného určitým způsobem). Vibrace
homeopatického léku se spojí
se stejnými vibracemi bludu
na psychické úrovni, stáhnou tuto špatnou vibraci
z nevědomí do mysli či do těla (odtud tzv. homeopatické zhoršení) a tělo se s ní pomocí léku vypořádá natolik, že se nemoc přestane vracet, protože přestává mít svou příčinu. Homeopaticky se dají s úspěchem léčit i kojenci a zvířata, což zpochybňuje názor, že podstatou působení je sugesce a placebo. Jak která látka vibruje
(čili s jakým bludem
je spojena a jaké tělesné symptomy dokáže u zdravého jedince vyvolat /a tudíž u nemocného jedince vyléčit/), zkoušejí dobrovolníci, kteří danou látku naslepo užijí a pak si všímají tělesných i psychických příznaků, které to vyvolalo. Otcem homeopatie je S. Hahnemann (1755-1843), který měl ten nápad a trpělivost ředit (tj. potencovat
) léky až do té míry, v níž začal být lék tím účinnější, čím byl zředěnější.
Diskuse mezi homeopaty a tvrdými zastánci klasické medicíny jsou vedeny na dálku i na blízko, oficiálně i v soukromí, nahlas i písmem, píšou se knihy a svolávají kongresy, na nichž se zapáleně prská.
Na jedné straně stojí vědec (či lékař, který aspoň šest let studoval lékařskou vědu) – člověk, který uvažuje jasně a logicky a o své pravdě je přesvědčen. Člověk, který je o své pravdě přesvědčen, ale vidí, že ostatní nechápou ani ty nejzákladnější, jasné věci, mívá tendenci zvyšovat hlas: Když dám nějakou látku do vody, tak tam je. A když tam je, tak fungovat může. Co existuje, to má moc. Například moc léčit, někdy. Ale homeopat nasype pár zrníček soli do rybníka vody, z toho rybníka pak nabere lžičku vody, naleje ji do dalšího rybníka, odtud nabere další lžičku vody a dá ti ji jako lék vyrobený ze soli! Vždyť tam ta sůl není! Vždyť tam dávno není ani jediná molekula té soli! A když někde něco není, jak to může fungovat? Jak na tebe může působit sůl, která tam není!? Když něco někde není, tak to tam taky nemůže fungovat, ne?!
A na druhé straně stojí homeopat. Také uvažuje jasně a logicky; jen jeho logika se ubírá hodně jinými cestami. A taky je o své pravdě přesvědčen. A jako člověk přesvědčený o své pravdě taky zvyšuje hlas: Správně: ta látka v té vodě skutečně už není. Ale byla tam. Dřív. Ha! A o to jde!
Vědec ztichne nad tou nehorázností; vždyť ten člověk je blázen … Blázen, podvodník, hlupák. Pak se rozzuří. A nekonstruktivní diskuse pokračuje a je nekonečná, protože logika obou skupin se nikdy nepotká.
Homeopat, nevázán ve svém jazyce tvrdou řeholí vědy, si dovolí použít metaforu. Řekne např.: Když tam v té vodě ta látka ještě byla, tak té vodě něco pověděla. Změnila ji. Změnila její vibrace. Ředěním v další a další vodě zmizela i poslední molekula té látky, ale ta voda si to pamatovala, tu látku! Voda je nosič, voda má paměť! Voda je živá! Ty vibrace v ní zůstaly. A ty vibrace té látky, která v té vodě už dávno není, léčí. Ví Bůh, jak to ta voda dělá - protože zde funguje ještě jeden paradox: čím míň té látky v té vodě je - čím je to zředěnější, tj. čím víc ta původní látka v té vodě není, tím lék funguje silněji.
Homeopat se zatetelí radostí, jak to pěkně podal, ten princip.
Vědec trne. On zasvětil celý svůj život nemilosrdnému prověřování hypotéz; kolik nádherných myšlenek musel on i jeho kolegové zahodit, protože je nebylo možno objektivně dokázat opakovaným, metodologicky čistým vědeckým experimentem! A tady někdo žvaní, že voda si s látkou povídá … Mluví o vibracích, které nikdo nikdy neviděl, a vůbec mu to nevadí … A nikdo mu to nezatrhne, nikdo to nezakáže!
Ale vědeckost vědce, jeho snaha o objektivní pravdivost, ho nutí uznat věci, které jsou zjevné. A to množství pacientů, kteří hlásí, že jim homeopatie pomohla, je opravdu značné, ve vědeckém jazyku nenáhodné
, vědecky prokazatelné. To znamená, že homeopatie zřejmě opravdu někomu pomáhá. Teď jde o to čím. Rozhodně to nemůže být tím, co nějaká látka nakecala vodě, než z ní odešla (Hele, vodo, já teď musím pryč, ale když bys náhodou mluvila s tak a tak nemocným člověkem, tak mu vyřiď, že ho pozdravuju a že jeho nemoc je způsobena tím, že zůstal stát ve svém žalu a odmítá se ho pustit a jít dál …
) To je nesmysl. To musí být jinak.
A vědec prohrábne své vědecké znalosti a pak sugestivně promluví o sugesci: pacient si bere bílou kuličku, v níž už žádná látka (kromě cukru, aby se to dalo příjemně cucat) není, takže to nemůže léčit víc než kulička cukru. Ale pacient věří svému homeopatovi. A víra, jak víme, hory přenáší. Všichni známe placebo. A bodejť by to nepůsobilo, když navíc homeopat – na rozdíl od dnešního pojišťovnami uštvaného lékaře – má na pacienta čas, který pacient potřebuje! Homeopat svého pacienta podrobně, v klidu vyslechne (bodejť ne, za ty peníze …), vyptává se podrobně na tolik maličkostí, že pacient získá dojem, že konečně našel někoho, kdo má opravdu zájem mu pomoci; někoho, u koho je v dobrých rukou. Uvěří tomu - a sám si tím dá další sugesci. A sugesce k sugesci a úspěch se dostaví, ne?
To homeopat nemá rád - mluvit o sugesci. Jaká sugesce?! - A co kojenci! Čím je dítě mladší, tím snáze na něj homeopatické léky zabírají! Copak můžu něco nasugerovat kojenci?! Ťuťuťu, tady máš na lžičce rožpuštěnou kuličku, ona tě žbaví ekžémku … !?
„Že by sugesce matky?“, navrhuje lékař. Matka pod homeopatovou sugescí změnila konečně své chování …Ale že by na ekzém zabrala pouhá změna chování?
- To přece taky není možné. Vědecké. - Dobrý vědec se zamyslí.
Ale homeopat už je k neudržení: A psy! Taky jsem léčil psy, abyste věděl, a kolega i koně, a dokonce i hospodářská zvířata v zemědělském podniku! To asi zblbnul všechny zemědělce, že to pak těm kravám vysvětlili, kudy ke zdraví, ne!?
To bych ty krávy musel vidět, a taky co jste jim dával. Máte to metodologicky podchycené? Můžete to dokázat? Opakováním aplikace toho léku u jiné krávy nemocné toutéž nemocí?
Ale to homeopat nemůže.
Je dotčen a jako takový nemůže vést objektivní debatu o metodologii. A kytky – to zabírá i na kytky. To bude určitě tím, že se jim - za ty peníze - věnuju tak dlouho, jak potřebují; že je účastně vyslechnu a namluvím jim, že jim lék zabere: Milý asparáguse, tak jak dlouho už máš své potíže, řekni mi o nich všechno, neboj, mám na tebe dost času, copak tvoje babička?, a máš rád čokoládu? …
(i na takové věci se homeopat může vyptávat pacienta, protože ho to zavede ke správnému léku). Ale i kdyby byl homeopat schopen dál vést klidnou debatu, vědecké důkazy a odůvodnění výsledků své práce podat nemůže. Protože na určitou nemoc zabere u každého pacienta jiný lék, resp. jiná sestava homeopatických léků, a navíc ještě v jiném pořadí.
Proč? Protože cesta, kterou se určitý pacient ke své nemoci dopracoval, byla jiná než cesta jiného pacienta, byť i ten došel nakonec ke stejné nemoci. Ale ven, zpátky ke zdraví, se každý dostane jinudy: tou cestou, kterou k ní přišel, cestou zcela individuální. A když je něco tolik individuální, nedá se z toho udělat ověřitelný, tzn. přesně opakovatelný, tj. vědecký experiment. Nedá se to aplikovat stejným, mechanickým způsobem na hodně lidí. Pro homeopata je každý pacient jedinečný. A on s ním jde jeho osobní zpáteční cestou od nemoci ke zdraví, překvapován jeho reakcemi, na které se vyptává na kontrolách (co se u něj objevilo po podání léku, co se změnilo v rodině, jaké měl sny, co se stalo od té doby v jeho životě …). Ty všechny informace jsou pro homeopata cestou k pochopení, kudy, tj. skrz jaké další léky (resp. skrz jaké další objevené bludy
) má pacienta zpátky ke zdraví vést.
A tak takováhle debata mezi klasickou, vědeckou medicínou a homeopatií nemá řešení: žádná strana nemůže tu druhou přesvědčit o pravdivosti svých argumentů; protože každá z nich vidí svět jinýma očima a má na jeho zkoumání jiné nástroje.
Naštěstí v poslední době se klasičtí lékaři pouštějí do studia homeopatie, včetně osobního podstoupení homeopatické léčby. Jejich touha pomoci svým pacientům a nalézt co nejobjektivnější pravdu je vede i k ochotě podívat se i na to, co je tak těžko přijatelné. V těchto lékařích se pak spojuje klasická i homeopatická medicína a každá z nich zasahuje tam, kde ta druhá nemůže.
Já v ordinaci používám homeopatii jako doplněk své práce. Lidi, na nichž vidím, že by homeopatie mohla být zásadním a jediným nástrojem k řešení určitého problému, posílám obvykle ke zkušené brněnské homeopatce Věře Lukáškové (tel. 777/120 909, viz www.Zlatyklicek.cz), která umí podle mé osobní zkušenosti velmi přesně a účinně najít ten správný lék. K jeho hledání používá kromě rozhovoru s klientem i jiných, jemných metod - naciťování, intuitivní kresbu apod. Fascinuje mě (protože znám účel homeopatických léků, které ona vybírá), jakým způsobem vytuší
, co se zrovna děje v celé rodině pacienta, a dá na to lék, aniž jí někdo dal o příběhu informace.