Nemůžu ti dát, co chceš.
Nemůžu ti splnit přání.
Proč?
Protože to vymáháš.
Vychováváš mě?
Ne tak, jak myslíš.
Tak proč? Proč mi nemůžeš splnit přání? Denně tě o to tolik prosím, Bože.
Protože bych nevhodným způsobem utišil tvůj strach.
Utišil můj… tomu nerozumím.
Splnění přání by utišilo tvůj strach.
No vždyť… – Proto to žádám…
Pověsil by ses na to. Držel by ses toho. To, zda budeš nebo nebudeš mít svůj strach, svou bolest, bylo by závislé na tom, zda budeš nebo nebudeš mít splněné to přání.
No a? Kdybys mi splnil to přání, kdybys mi dal co chci, tak bych si mohl být jistý – neměl bych strach. Ani bolest.
Myslíš? Pod takovouhle jistotou se vždycky skrývá nejistota: ´Co když se mi to, co jsem dostal, zase ztratí? Co když budu muset znova marně prosit?´
Ale kdybys mi to nebral…
Věříš? Věříš, že bych ti to nebral?
Teď jo.
Teď. Už zítra to bude jinak. Už zítra budeš pochybovat. A když bys bez toho žít neuměl – když bys na to splnění přání byl odkázán, kdyby tvé štěstí na to bylo odkázáno – byl bys hříčkou svého strachu.
Ale strach by nebyl, když bys mi dal, po čem toužím…
Ale byl. Dobře bys o něm věděl. Sloužil bys mu. Dělal bys všechno, abys to, cos dostal, neztratil. Nedělal bys nic jiného. Stal by ses otrokem. Tomu říkáš klid? Tvůj klid by byl spojen jen s tou věcí – s tím, budeš-li ji mít nebo ne. A pod klidem pramenícím z toho, že máš tu věc, kterou jsem ti dal, by pořád zůstávala hrůza z toho, co by bylo, kdybys tu věc ztratil. A hrůza z Co by bylo, kdybych to ztratil splývá s hrůzou Co bude, až to ztratím.
A co s tím? – Stejně mám hrůzu…
Uč se žít se svým strachem. Pochopit ho. Uvidět jeho tvář. Skrz něj najdeš cestu ke klidu.
Jak?
Rozhodně jinak než si teď představuješ. Protože snažíš-li se vyřešit své věci v zoufalství a křeči, tvoje představy řešení bývají plné zoufalství a křeče. Proto se ti nedaří. Čím víc chceš, tím víc jsi v křeči; tím víc spěcháš a vymáháš. A představy vytvářejí realitu. Představy plné zoufalství a křeče vytvářejí zoufalství a křeč – ne klid. Navíc ten, kdo je v křeči, se nehýbe volně; vidí jenom jedním směrem – mnoho možností mu uniká.
Mně by stačila jedna možnost: mít klid.
Je mnoho druhů klidu a mnoho cest k nim.
Aspoň jeden, Bože. Aspoň jeden klid. Mně by stačil.
To bys nesměl mít takový strach. Strach ale způsobuje, že mysl těká. Nevidí cestu ani cíl. Žádné řešení. V klidu však všechna řešení přicházejí k člověku sama.
Jo – to znám. Když jsem v klidu, nabízejí se mi i jiná řešení. Vidím je.
Ony se často nejen nabízejí – ony se samy realizují; jako by se někde nad tebou rozplétaly neviditelné provazy samy.
To zní hez – moment; takže ty říkáš, že když budu v klidu, najdu klid? To teda promiň, Bože, ale to mohl říct řetízek a tele mohlo zůstat zticha… Promiň.
V pořádku. Lidi se napřed dlouho rozčilujou, než na to přijdou. Někdy celý život.
Dobře. Nebudu se rozčilovat. Jsem klidný, jsem klidný, jsem klidný…
Nejsi klidný. Jsi moc rychlý; klid je pomalý – utíkáš mu. Počkej na něj, ať může natéct kolem tebe. Zpomal. Pomalu jdi, dívej se, jak tvůj kotník míjí kotník. Dívej se a poznáš změnu. Zpomal, zastav se ve svém dni – a tvůj klid tě zaplaví.
