aneb
Ty svině, okamžitě mi to vrať!
Mami, on mě bije!
Ona je kráva, mami! Zas mi to bere!
Neříkej jí kráva. Co ti bere?
Kdo je u tebe kráva, ty hajzle! Nic ti nedělám!
Ty dobře víš, co mi děláš. Mami, ona dobře ví, co mi dělá.
Děti, proč jste na sebe pořád takové…
Ty mě nechápeš, mami. Ty mě ale nikdy nechápeš. Ty jí pořád nadržuješ.
Nenadržuje. Tobě nadržuje. Mami, ty mu pořád nadržuješ.
Nenadržuje. Klidně dovolí, abys mi říkala hajzle.
Ale ty mě biješ, a ona nic, ani tě nepotrestá. Mami, on mě bije.
Nebiju.
Ale děti…
Au. Zas mě biješ. Mami, zas mě bije. Hajzle.
OKAMŽITĚ! Okamžitě ztichnete a vypadnete do svýho pokoje. Okamžitě. Tak bude to?!!
Pojď, ségra. Ona je hrozná. Ta nic nepochopí.
Zas už je přetažená. Ona je furt přetažená, a křičí. Zbytečně na nás křičí, když jsme vůbec nic neudělali. Ale stejně ti nadržuje.
Nenadržuje. Tobě nadržuje. Ale křičí. Já rozhodně na svý děti takhle křičet nebudu.
To já taky ne.
Děti Novákovy se tiše odeberou do pokojíčku a nějakou tu minutku je ticho. Rodič si vybírá oddechový čas, zatímco děti si ve vzácné shodě sdělují pohnuté názory na neadekvátní styl výchovy ze strany rodičů.
Pak se to ozve zas:
No to snad ne?! To snad nemyslíš vážně?! Ty jsi se snad zbláznil! – Mamííí….
Že vám to něco připomíná? Že jste něco podobného někde slyšeli? U vás?
Ale to nemohlo být u vás, protože takhle a podobně si sice povídají děti několika mých známých (popravdě řečeno téměř všech), ale vás a vaše děti já neznám. To by musela být náhoda.
Ledaže by takové dialogy byly pravidlem nejen u všech mých známých, ale i ve slušných rodinách. Pak by ovšem bylo vhodné poukázat na
Ve slušných rodinách (tj. jinde než u nás) se takové vášnivé dialogy nevedou. Neboť rodiče tam umějí vést své děti ke vzájemné úctě, nejspíš dobrým příkladem či čert ví čím. Ve slušných rodinách děti ctí svou společnou krev, cedí ji jeden pro druhého jak Vinnettou pro Old Shatterhanda, či, když už zrovna necedí, tak spolu aspoň konstruktivně vycházejí. Nenadávají si, kdepak. Možná někdy trošku zvýší hlas, trošičku; ale pak se za to dobrovolně omluví. Dávají si přednost ve dveřích, v předsíni tajně rovnají jeden druhému boty a večer jeden druhému pomáhá do patra na palandu. To jenom u nás padají taková ostrá slova, či dokonce facky. V jiných rodinách takové věci nepadají.
Mnohaletá zkušenost z mé ordinace ukazuje, že padají. Ne tak často na veřejnosti, ale za dveřmi domácností se mezi sourozenci vyskytují situace nadobyčej dramatické.
Pamatuji na velmi sympatickou maminku, s pubertální dcerou a skoro pubertálním synem. Vzpomínala:
Otevřela jsem dveře a tam ležel syn na zemi a dcera mu šlapala na hrdlo. V kozačkách na vysokém podpatku. A dupala. Poskakovala. Dopadala mu na ten krk z vejšky. Už jenom chroptěl.
Dcera ve svém křesle v ordinaci zrudla a sklopila zahanbeně zrak. Vůbec nevypadala agresívně.
Po chvíli děti rozvázaly. Chlapec opravdu uměl rozčílit; byla jsem ráda, že nejsem jeho sestra a že nemám kozačky. Tichým, nenápadným hlasem (špatně vyslovoval) vytrvale šeptal jednu urážku za druhou, vysmíval se všemu, co dívka řekla. Pomlouval její kamarádky, ironizoval ji skákal jí do řeči, aby se vysmál každé větě; ani jedinou nenechal bez povšimnutí. Nebyl k zastavení, uhýbal všem zásahům nás dospělých. Oči mu zářily, když sledoval, jak sestřička rudne, zakoktává se a zvyšuje hlas. Natožpak když po něm konečně vyletěla. To nadšeně zavyl zoufalým hlasem ono známé Mamííí…
, schoval se za máminy záda a vyžadoval ochranu. Dostalo se mu jí; jako obvykle.
Tehdy se mi zdálo rozdělení sil mezi sourozenci jasné: kluk je ten mocný a holka je u zdi.
Ale kdepak. Když rodiče zařídili, aby chudák holka měla soukromí a bratr za ní nemohl, začala ho sama vyhledávat. A vytí Mamííí…
z jedněch či druhých úst se ozývalo zas.
Japonská alternativa téhož na mě kdysi, když jsem byla čerstvě po studiích, udělala velký dojem: zatímco měl můj manžel jakési jednání s otcem japonské rodiny, já jsem měla za úkol na hodinku pohlídat čtyřletou japonskou dcerku. Nezapomenu na to.
Dítě bylo hezké, zdravé, inteligentní a energické. Veškerou svou energii a inteligenci po celou tu dobu věnovalo na inteligentní a energické pokusy vyhnout se mým zákrokům a stihnout zabít či aspoň nějak napadnout svého čtyřměsíčního bratra spícího v postýlce.
Když jsem zabavila a zneškodnila cihlu k tomu určenou i všechny ostré nástroje, s nimiž se holčinka pokoušela zasáhnout bratrův obličej, a dokonce když jsem nedovolila ani takový neškodný žert jako je převrácení postýlky s bratrem vzhůru nohama, stala jsem se terčem bezmocného vzteku já.
Japonská holčička zcela nejaponsky vřeštěla a bila do mě vší silou svých pěstiček, vytrénovaných za poslední čtyři měsíce soužití s bratrem.
Usměvavá, zdvořilá japonská maminka, když pochopila můj strach o život chlapečka, se doširoka rozesmála: To ona to pořád…
- A převzala z mých rukou cihlu. Tatínek dětí nás zamyšleně sledoval z terasy.
Mladší je chudák, kterého je třeba chránit před starším, který ho pořád buzeruje.
Pravda je, že se to nabízí: prosím vás, co jiného se dá dělat s tím mladším šmejdem, který nás vyštval z našeho postu, všichni jsou z něho celí pryč a on je přitom úplně pitomý…
Ale nemusí to být pravidlem. Ten mladší nemusí být chudák a nemusí být pitomý.
Tuhle jsem šla po chodníku. Poblíž se za svou mamkou courali dva chlapci – tak čtyři a devět let.
Máma daleko, slyšet je nemohla. A kluci to věděli, zejména ten mladší, s roztomilými ďolíčky ve tvářích, velkýma bezbrannýma očima a dosud neobratnými pohyby. Jemným, něžným, ještě trochu šišlavým hláskem tiše, docela nevzrušeně pravil staršímu:
Puč mi to kolo. Jestli mi to kolo hned nepučíš, spadnu, budu brečet a mámě řeknu, žes do mě strčil.
Půjčil starší bratr kolo? Hádejte.
Starší je starší, a tak má mít z toho rozum.
A z čeho, proboha? Kde by ho nabral?
Někdy trochu zapomínáme, že jednak ten starší není starý, a jednak že nikdy nemůže mít vůči mladšímu takové kompetence jako my rodiče. Není jeho rodič, a tak nemůže mít nad ním takovou moc.
Že tedy i kdyby nakrásně měl z toho rozum, tak pohlídat to malé nevyzpytatelné dítě je pro něj mnohem těžší než pro nás.
I pro toho malého může být někdy těžké (protože ponižující) poslechnout příkaz staršího bratra: vždyť je to, prosím vás, jenom bratr!
Přesto ten starší musí dokázat (chceme to po něm jako běžnou každodenní samozřejmost) přimět mladšího k poslušnosti.
Nástrojů mu moc nezbývá: nemá zkušenosti, nemá trpělivost, nemá argumenty. Kde my použijeme svou autoritu, nemá on někdy co použít; musí hledat fígle, nad sebou přitom Damoklův meč odpovědnosti za oba.
Nemají to snadné ti starší sourozenci. Aspoň že podle pravidla těžko na cvičišti, lehko na bojišti
bývají pak, na rozdíl od svých mladších sourozenců, v dospělosti obvykle odpovědnější, víc se umějí ovládat (protože v dětství byli nuceni se odpovědnosti i sebeovládání naučit – občas i v slzách za nespravedlivé tresty).
Jejich mladší sourozenci pak bývají často i v dospělosti lehkomyslnější: svou lehkou mysl
si od dětství mohli dovolit; naučili se jí právě tím, že odpovědnost za jejich činy padala častěji na staršího bratra než na ně.
Vždyť oni byli přece odjakživa ti mladší, ti hájení, že z toho ještě nemají rozum: tak ho tedy neměli. Neučili se to.
Když jim totiž bylo pět, tak se jejich desetiletému bratrovi říkalo: Ty jsi starší, v deseti snad už máš rozum, co bys chtěl od pětiletého.
Když jim pak bylo taky těch deset, bratrovi už bylo ovšem patnáct. - Proboha, vždyť je ti už patnáct, tos nemohl mít z toho rozum aspoň ty?!
A ten desetiletý odhopsal s menším přídělem odpovědnosti a viny, ačkoli byl ve věku, kdy to kdysi jeho bratr často slíznul za sebe i za mladšího.
Vyvarovat se nespravedlností ve výchově sourozenců úplně nejde. Už proto, že skoro nikdy se nedozvíme, jak to doopravdy bylo: každé z dětí vidí realitu svýma očima a každé má za to, že jeho pohled je ten přesný (Já za to rozhodně nemůžu, to on...
), kdežto ten druhý že jasně lže. Ten druhý si myslí totéž, ovšem obráceně.
Nestrannost a spravedlivé rozsouzení sporů není možné, což přináší frustrace jak dětem, tak rodičům, a často to vede i k bezmocným fackám navíc, ať už si je udělují sourozenci navzájem či rodiče počastují pro jistotu oba dva, viníka i jeho oběť: další nespravedlnost v životě sourozeneckém, další důvod k rivalitě, k vzájemné averzi.
Naštěstí jen málo sourozeneckých averzí přetrvá do dospělosti.
Mimochodem, ono ani v rodinách, kde existuje opravdu ta velká dětská sourozenecká láska jako z pohádky, nemusí být všechno v pořádku a bez bolesti. Např. úžasná láska bratra vůči o dost mladšímu sourozenci může (ale pozor: nemusí) být projevem dítěte, které naléhavě prosí o lásku, a to někoho, v nějž doufá: o kom si myslí, že ho na rozdíl od ostatních nezradí, protože je ještě malý.
Takže jako obvykle se ukazuje, že s výchovnými omyly kolem sourozenců je to velmi relativní; čert aby se v tom vyznal a neudělat chybu je skoro nemožné.
Kde vzít optimismus? - Vychutnejme si jiný dialog než ten hrubý úvodní:
Není ti zima, Janičko?
Kdepak, Jaroušku. Úplně teplo mi je.
Že bych ti půjčil svetr.
Ne, to vážně nemusíš, mně je akorát. – Dáš si ještě buřtíček? Já ti ho opeču, jo?
No – buřtíček bych si dal. Ale rozdělíme se, jo? A já nám dojdu pro chleba.
No. A hořtici.
Ne, to není červená knihovna. Žádný dialog přiblblých andílků. To je, prosím, celkem přesně zachycený sourozenecký dialog ze školy v přírodě.
Pozorovaní sourozenci byli úplně normální, i když to tak v tu chvíli nevypadalo.
Jedině snad že byli, protože se zrovna přistěhovali, v neznámém prostředí mezi neznámými dětmi: nebyla to jejich třída, nebyla tam maminka, natož pokojíček. Naprosto nová, neznámá situace.
Učitelka při příjezdu vyjádřila obdiv rodičům, okouzlena sourozeneckou tolerancí, láskou, péčí. Až se z toho prý zastyděla za svou vlastní výchovu svých dětí.
Ti musejí mít rodiče,
říkala si. Ti musejí mít doma vedení. Ti spolu umějí pěkně vycházet. Ne jako ti mí gauneři.
Bylo to opravdu zvláštní. Protože to byli ti sourozenci Novákovi. Ti z úvodního dialogu tohoto článku. Ti s tou úžasnou slovní zásobou.