″Moje žena se zbláznila do karet a horoskopů, není s ní rozumná řeč, nedá se s ní žít. Říká, že všechno je spojeno se vším a že pokud se budu dál chovat jako slepý indolent, který nechápe vyšší smysl toho všeho, můj život je marný. A že že já nejenom nechápu základní duchovní věci, ale ještě srážím ji v jejím duchovním poznání.
Já ji nechci srážet; já mám jen pocit, že dočista zblbla. Že té ženě, kterou jsem tak důvěrně znal a miloval, se něco vážného stalo s duševním zdravím. Kdybyste někdy viděli ty její oči… Mám o ni strach – že si hrozně nabije, protože vůbec nevnímá realitu.″
″Od té doby, co jsem se dala na duchovní cestu, jsem osobně stále šťastnější, ale cítím, že můj manžel mi nestačí; on vůbec není schopen pochopit tyhle věci, vidí jen to přízemní, materiální, a nevidí to světlo za tím. Křičí na mě, nadává mi, protože žárlí na to, že já jsem stále svobodnější, samostatnější, nezávislejší. Bojí se, že už mu nebudu dělat tu vzornou, jednoduchou manželku, na jakou byl zvyklý... .
Snad potkám někoho, u koho ucítím tu stejnou jiskru; kdo bude naladěn na stejné duchovní vlny jako já.″
To jsou typické postoje v rodinách, v nichž se jeden z partnerů pustil do plavby po nekonečných, lesklých vodách esoteriky.
Obvykle (i když ne vždy) takto vyplouvá žena, s pohledem nadšeně upřeným do dáli, kde tuší světlo
, zatímco muž zoufale pobíhá po břehu, v té dáli tuší spíš temnotu šílenství
, v ženině pohledu nevidí nadšení, ale duševní nemoc (protože kdyby on tak koukal, byl by určitě nemocný) a svůj strach o její a tím i o své bezpečí projevuje po mužsku, tj. nadáváním, odmítáním, arogancí, případně i výraznější agresí, zatímco žena, která také cítí strach z ohrožení (tj. že ji muž přiměje zůstat na břehu), bojuje o svá práva pomocí kbelíků slz (což je bojový nástroj sociálně přijatelnější než mužovo primitivní násilí, nejsem si však jista,
jestli pro muže méně zraňující než mužovo nadávání pro ženu).
Myslím, že za celý ten častý výjev může rozdílný způsob spolupráce levé a pravé hemisféry u žen a u mužů.
Muži jsou obvykle především racionální (někdo ten zdravý rozum mít musí), takže vědí zcela jasně, že věřit v plané, řádně neověřené sny je nebezpečné. Celý život tak žili, opírali se o zdravý rozum a o ověřenou realitu a mockrát se jim to vyplatilo, takže si na vlastních zkušenostech ověřili platnost svého názoru.
Ženy, jejichž mozek – zjednodušeně řečeno - více používá pravou hemisféru, jsou více intuitivní, takže cítí zcela jasně, že existuje něco mezi nebem a zemí, co se nedá vědecky podložit, ale funguje to. Celý život tak ženy vnímaly svět citově a intuitivně, a mockrát jim to bylo k užitku, takže nevidí důvod, proč by měly takovou šanci zahodit.
A ženy i muži si myslí, že zdravý mozek by měl fungovat tak jako ten jejich, a že když funguje jinak, tak je jeho nositel ohrožen a s tím je ohroženo i bezpečí domova a vztahu.
Co s tím? Jediným, byť často nelehkým řešením je důvěra v toho druhého, a to na obou stranách.
Žena by měla věřit, že její muž vůbec není primitiv jen proto, že uvažuje jinak než ona a že nevěří v to, v co věří ona. Měla by – esoterickými slovy – věřit v jeho cestu
, neboť duchovnost
, smysl života
, prvotní síla
apod. se ne vždy ubírají cestou extatických pocitů osvícení, cestou šamanských bubnů a pocitu nekonečné lásky k vesmíru
: jsou i v tom, že někdo doma drží kasu, zaplatí nájem, dá do latě děti a stáhne ženu za nohu dolů, když se vznáší příliš vysoko v oblacích svých citů. Protože – esoterickými slovy – v každém člověku, tedy i v jejím primitivním
manželovi, je Boží jiskra
, která ho vede tou pro něho nejlepší cestou, a její nelehký duchovní úkol je naučit se to akceptovat.
Muž by měl použít svůj zdravý rozum, na který je hrdý; uvědomit si, že žena vedle něj už leccos vydržela, takže ještě leccos vydrží, vědět o své síle v nohách a o své schopnosti (doufejme, že životem už tolikrát prověřené) svou ženu a své zázemí ochránit, a pak udělat to, co muž umí, tj. logicky uvažovat: například o tom, že když se manželka zblázní do karet a do horoskopů, tedy do výkladů budoucnosti, prostě se jen snaží získat tím nad budoucností kontrolu, aby se jí nemusela tolik bát. Takže pod tím vším je hlavně její strach ze života. A s ženiným strachem se nedá dělat nic lepšího, než ženu obejmout (aby se nebála, že není chráněna) a ukázat jí svým praktickým příkladem, že nejlepší lék na strach ze života a z budoucnosti je prostě ten život žít, ať už budoucnost přinese cokoli.