Neurologové jsou přesvědčeni, že živé vzpomínky plné hrůzy se vtisknou do emočních nervových okruhů. Tím dochází k předráždění amygdaly, která neustále vysílá do vědomí signály k opětovnému vybavení vzpomínek na traumatickou událost. Tyto traumatické vzpomínky pak na základě sebemenšího náznaku, že by mohlo dojít k opakování hrozivých okamžiků, spouštějí poplachovou reakci. Taková podrážděnost je charakteristickou známkou jakékoli citové traumatizace.
David Goleman – Emoční inteligence
Přednášky českých pedagogických psychologů pro učitelskou veřejnost pořádala koncem loňského srpna v Maglaji ve střední Bosně Nadace Člověk v tísni při ČT.
Účast na přednáškách byla dobrovolná. Učitelky, které přišly, byly od našich na pohled k nerozeznání. Možná občas míň soustředěné, ale to se najde tady taky. A některé vyrušovaly, hihňaly se a vůbec zlobily, stejně jako některé české učitelky na školení. A některé dávaly pozor a na všechno se vyptávaly. A některé byly prostě úžasné a naopak. Stejně jako u nás. A všechny byly unavené a s omluvami vždy chtěly dřív končit.
Až poslední den přednášek o výukových a jiných problémech dětí to řekly:
Můžete nám pomoci s tou únavou? – Nedokážeme se soustředit. Nedokážeme teď pracovat.
Nádherně zelené strmé svahy bývalé Jugoslávie pamatuje mnohý klient Čedoku.
Teď mezi zelení prosvítaly mlhou bílé obrysy vesnických domků a samot. Svítalo. Všechny, úplně všechny ty domky vypadaly teď stejně: žádná střecha, ani její zbytky. Čtyři různou měrou ohořelé stěny, z nich jedna sesutá v hromadu kamení. Místo dveří a oken díry bez rámů. A k nebi trčel vždy naprosto nepoškozený komín. Vyrůstal ze země v přízemí, procházel prvním patrem, jak bylo vidět roztrženou stěnou, a pak vycházel střechou, která tam nebyla. Všechno dřevo a všechno vnitřní zařízení zmizelo v ohni. A zmizeli lidé.
Mezi vesnicemi ležela v údolích města. V nich už lidé byli. Na zelených kopcích kolem města byly doširoka roztroušeny čerstvé bílé hroby. Hřbitovní kameny ve tvaru velkého bílého šachového pěšce stály ve stráních osaměle či ve skupinách. Svým tvarem připomínaly lidi, kteří se dívají ze svahů dolů do města.
Od zeleně přecházel zrak: bílé figury jako by tiše přešlapovaly na místě.
Když byl v září 1992 ten velký útok na Maglaj, školní rok samozřejmě nezačal. Až v únoru jsme se vzpamatovaly. Při bombardování musely být děti doma ve sklepích – ale mohly aspoň poslouchat rádio. Založily jsme RADIO-ŠKOLU. Vyučovaly jsme děti rozhlasem.
Jak se získávala elektřina?
Třeba dynamem z kol: rodiče šlapali doma na kolech.
Jak jste se dostávaly do studia?
Těžko. Cestou samé granáty a střely. Ale těm dětem ve sklepích bylo taky těžko. Bály se o své táty, zda se tentokrát vrátí. Měly strach o život nebyly zvyklé na samotu. – A pak přestala téct voda a nebylo jídlo a byla velká zima. A studio bylo zničeno.
Když bylo studio zničeno a pro nepřetržité bombardování se nedalo učit ve městě, chodily jsme aspoň vyučovat děti z těch vesnic, které nebyly tolik vystaveny palbě. Chodily jsme až dvanáct kilometrů daleko. Ve vesnici jsme zůstávaly tři dny, pak jsme se střídaly.
A byla strašná zima a plískanice a já měla rozbité boty a šla jsem kolem řeky tolik kilometrů. Byla jsem dočista zmrzlá… A pořád jsem čekala srbský výstřel: běhala jsem od křoví ke křoví. Když jsem došla do vesnice, bylo zamčeno. Klepala jsem se před vchodem, a pak přicházely děti. A jeden chlapec si všiml, jak vypadám, a objal mě: - ´Paní učitelko, mně je vás tolik líto… Ale podívejte se, jak už jsem veliký: kdyby nebylo vás, kde bych byl? Ve čtvrté třídě. Ale takhle může být pro nás škola – a já jsem už v sedmé třídě! Až skončí válka, můžu do učení…
Kde byl váš syn, když jste šla do vesnice?
Doma. Muž byl na bojišti a chlapec sám doma. Když začalo bombardování, běžel sám do sklepa. Bál se. Ale ven na tu cestu jsem ho vzít nemohla.
Kolik mu bylo?
Sedm. Teď je mu jedenáct.
Tehdy byl zvyklý. Ale teď odmítá beze mě spát. Drží se mě v posteli. A když zkouším o půlnoci potichounku vstát, hned se vzbudí a křičí - ´Ty mi chceš odejít! Já jdu spát s tátou!
V roce 1994 bylo trochu klidněji. Tehdy se vybralo několik největších a nejbezpečnějších sklepů v Maglaji. Do nich přibíhaly děti z okolních domů. A učitelky křižovaly mezi všemi těmi sklepy, podle předmětu, který učily.
Cesta už byla bezpečnější?
Ne. Ale v Maglaji stejně nebylo bezpečné místo: ani na ulici, ani doma, ani ve sklepě.
Ale později se občas, aspoň v těch klidnějších dnech, dalo učit i ve škole. Tedy v té jedné, která nebyla tolik vystavena palbě jako ta, kterou nám teď opravila vaše nadace.
A když se ozval poplach, běžela jsem s dětmi ze třídy do sklepa.
Jak často?
To se nedá spočítat. A děti se tolik bály. Některé strachy plakaly. A kluci se ve sklepě z napětí a strachu prali. A některé děti padly na zem a kryly si hlavu. A některé jen tak strnule seděly a hleděly mlčky před sebe. A některé strachy zpívaly… A některé se na mě v panice věšely. Měla jsem je konejšit, ale já jsem se taky tolik bála… Byla taková bomba se zvláštním rachotem. Když dopadla, zavalila sklep i s lidmi, nebylo úniku. A nikdo neuměl podle zvuků určit, kam dopadne. A já se modlila, ať už proboha dopadne. Ať už ten zvuk skončí.
Moje žačka přišla ve válce o rodiče. Teď si ze mě dělá matku. Jsem teď jediným člověkem na světě, komu důvěřuje, s kým mluví. - Ale já se bojím, že na to už nestačím. Já už nemám z čeho brát, došly mi teď síly. – Co ale bude s tím dítětem?! Já jí to poskytnout nemůžu, ona to tolik potřebuje – kdo jí to poskytne?
Jak docházely děti domů?
Až bylo klidněji, rodiče si pro ně přišli. A já je pouštěla po jednom, p dvou, po jednom. Kvůli ostřelovačům. Aby nebyly nápadným cílem. Aby měly větší šanci.
Moje sedmiletá dcera stále odmítá přijmout smrt tatínka. Marně ji vodívám k jeho hrobu. Kytky tam tatínkovi nosí, ale doma ho čeká. U každého společného jídla ho čeká. V koupelně na vaně hlídá tatínkův neopotřebovaný šampón: nesmí se používat. Aby ho tatínek měl, až se vrátí.
Z učitelky čiší napětí. Přešlapuje na místě a potlačuje slzy. Ruce má neklidné a očima těká po místnosti tak rychle, jako by teď žila zrychlený život.
Jsou tu malé děti, které nezažily mír, až teď. Nepoznaly nic jiného než válku, ale ani za těch několik let si nezvykly. Teď křičí, pláčou, bojí se. Nebo mlčí.
Vtištění hrůzy do paměti – a následující přehnaná ostražitost – může pak přetrvávat po celý život.
David Goleman – Emoční inteligence
Účast na přednáškách byla dobrovolná. Učitelky, které přišly, byly napohled od našich k nerozeznání.
Jen některé občas během přednášek chvilku tiše brečely, ale hned přestaly.
A všechny byly brzy unavené.
(Rodina a škola březen 1997)