Pomandery (původně voňavé aranžmá nebo kytice zhotovená bylinkářem pro určitého člověka na pomoc či na ochranu) jsou léčivé esence, obsahující energii barev, bylin a krystalů. Ovlivňují zejména mentální a emoční úroveň člověka. Nanášejí se v několika kapkách na kůži a působí okamžitě. Tiší stres či nervozitu, léčí následky šoků, pomáhají k lepší koncentraci, zbavují napětí a dodávají energii.
zapomenutá) zranění. Učí člověka milovat svou vlastní nedokonalost, svůj stín; překonat své vnitřní bariéry a vynést na světlo to, co dosud (i nevědomě, strachy ze zranění) skrýval.
nahořea
dole. Osvobozuje procesy myšlení (tj. umožňuje překonávat a uvolňovat svazující myšlenkové koncepty, naše názory a postoje k tomu, co se děje, dělo a bude dít; zbavuje omezení i iluzí). Pomáhá překonat monotónnost všedního života. Vede k respektování sebe sama i ostatních.
účelu duše. Harmonizuje instinkt a intelekt, uvádí ducha do souladu s tělem. Po prožitých depresích zesiluje příliv pozitivní energie a poskytuje silnou ochranu. Pomáhá naladit se na přírodu a integrovat zážitky ležící mimo rámec slov. Probouzí schopnost s láskou se věnovat běžným věcem všedního života a pochopení, že to, jakvěci děláme, je stejně důležité jako coděláme.
Každý pomander takto o něčem mluví a lze si to připomenout na vědomé úrovni; ale pomander funguje i aniž cokoli o něm víme a říkáme. Oslovuje něco hlubokého, takže někomu se při jeho použití začnou chvět prsty, někomu tečou slzy, někdo se šťastně usmívá a neví čemu, někdo má pocit, že z něj kdosi zrovna sejmul těžké břemeno, někomu se rozšíří dech, někdo cítí ospalou úlevu atd. Pomander samozřejmě působí i na ty, kteří (samým strachem, že nic necítí) nic necítí.
Podobně jako u jiných esencí je způsobů použití mnoho. Některé konkrétní doporučuje výrobce, jiné se vyvinou samy
, když člověk pomandery déle používá a vedle nich žije.
Zde uvedu takový, který se hodí pro čtenáře internetových stránek, kteří konkrétní pomander nemají k dispozici; přesto – a tomu se velmi těžko věří – lze s nimi vejít v kontakt na dálku
. Kdo si chce vyzkoušet působení pomanderů na dálku, může zkusit toto cvičení:
pohodlně se usadí, opře se zády, nohy si pohodlně opře chodidly o zem a ruce opře lokty o opěrky křesla tak, aby je nemusel celou dobu držet v napětí ve vzduchu. Dlaně jsou otevřené, prsty uvolněné. Oči může (a nemusí) mít zavřené.
Pak pomyslí na jakýkoli z patnácti pomanderů (ať už ho napadne jakýkoli z nich, může se spolehnout na svou intuici; na to, že je to právě ten, s kterým si jeho podvědomí potřebuje promluvit
). A rozhodně nemusí předem přemýšlet, o čem ta řeč
bude, tj. nemusí studovat, co by ten pomander s ním přesně měl dělat podle návodu; to jenom omezuje a nutí člověka se do něčeho stylizovat. Stačí (a většinou je to i lepší) jen pomyslet na číslo pomanderu, případně na barvu, a požádat ten konkrétní pomander o pomoc . A pak už jenom v klidu dýchat a čekat; nedávat tělu ani mysli žádné pokyny; jen pozorovat, co se bude dít.
Dít se mohou nejrůznější věci. Na začátku se často neděje nic, kromě myšlenek typu A neděje se nic – já to říkal, že to je nesmysl
nebo Vždyť jsem to věděla, že to nedokážu, já prostě na to nemám, jsem tupá
, případně kromě usilovného napětí vůle, která se snaží, fakt se snaží něco ucítit, a ono nic, než těkání myšlenek někam úplně jinam (měla bych jít vařit
, co zítra v práci
, dělám to tady ale pěkné blbosti
…).
Ale když člověk trpělivě počká a jen tak si pár minut dýchá, možná, že za chvíli ten tón
či pocit
zaslechne
: ruce mu mohou samy od sebe začít měnit polohu, pomalu a volně, jako by se vznášely; mohou se pokládat samy tam, kde jich je třeba (na solar, na břicho, na srdce, na čelo …). Může se změnit mimika obličeje: může přijít bezdůvodný úsměv či naopak slzy. Člověk může mít pocit vnitřního pohybu (jako by se houpal, tančil apod., i když ví, že ve skutečnosti to teď nedělá) nebo pocit velké volnosti a svobody v prostoru okolo sebe. Může mít nejrůznější emoce a stavy, které, když s nimi chvíli zůstane, začnou se měnit a člověk jako by jimi proplouval k jiným a jiným krajinám.
Pokud se mu bude zdát ten zážitek příliš hluboký, může z něho samozřejmě vystoupit: poděkovat pomanderu a rozloučit se. Takto hluboké zážitky se ale člověku necvičenému v meditacích stávají výjimečně. Spíš lze očekávat velmi jemné, skoro nezachytitelné reakce, které je šance lépe zachytit, když po cvičení s jedním pomanderem člověk zkusí požádat jiný pomander o podobné napojení a pak si všímá rozdílu svého stavu a pocitů oproti pocitům, které cítil při komunikaci s předchozím pomanderem (jako by si až na pozadí změny všimnul, co předtím cítil).
A pokud člověk nezachytil nic, má různé možnosti. Buď se rozhodne, že všechno je to jen planý žvást (a pak to tak v jeho realitě bude), anebo to vezme jako výzvu a bude to zkoušet vícekrát, dokud se jemnost vnímání nevytvoří (a pak to tak v jeho realitě bude), anebo bude považovat ty, kteří něco cítili, za trapně sugestibilní na rozdíl od něj, jehož psychika je odolná (a zas to tak v jeho realitě bude). Moje hluboká zkušenost se sebou i s lidmi je ta, že pokud člověk vytrvá ve spolupráci s esencemi i se svým podvědomím, něco se začne měnit; něco hlubokého, co mu dokonce časem samo poví, proč na začátku nic zachytit nemohl.Podobným způsobem se dá pracovat i ostatními esencemi – s Bachovkami (bližší informace o působení Bachových esencí lze najít na stránce Bachovy esence), kvintesencemi (bližší informace na stránce Kvintesence), s ekvilibrii (informace lze najít na stránce Equilibria) apod., ale dokonce i s celým světem okolo. Není však třeba spěchat a nechat se unášet podobnými zážitky příliš často na úkor všedního
života. Pro lidi, které to láká či kteří jsou tak senzitivní, že se nechávají podobnými zážitky unášet příliš hluboce, je zde jedno z mnoha upozornění, jak neuletět
kamsi do absolutního duchovna
: Je třeba vědět, že jakkoli jsou tyto výlety krásné a dávají spoustu naděje, ještě krásnější a nadějnější, i když se to nezdá, je úplně normální život, ten všední život, který žijeme. Esoterika je nádherná cesta, ale pokud vede zase jenom k esoterice, je to cesta v kruhu, jakkoli nádherném; lépe je se s její pomocí dostávat k poznání toho, že nádherné je právě to všední, co mám doma, co mám v rukou, co můžu slyšet a vidět, čichat a cítit, co dělám dnes a denně a co vůbec nevypadá jako překrásné světlo
, anděl s křídly
, pochopení absolutního sjednocení se vším
a další nádherné vize. Co naopak vypadá jako teplá, dost neprůzračná voda v dřezu plném nádobí, vůně šampónu v koupelně, znělka večerníčku, zvuk autobusu na ulici, štěkot psa venku, vlastní dech a teplo rukávu vlastního svetru na paži. A právě pro ty, kteří od těch všedních, málo vznešených prvků všedního života prchají k svým vizím a napojením na vyšší smysl
, je to ten ten nejdůležitější životní úkol: najít radost ne až tak nahoře
, v povznášejícím duchovnu, ale spíš dole
, ve všedním tělesnu. Pro ně (ale nejenom) je tu:
dobrého návratu k realitě
hluboce spřízněni, skrz něco tak jednoduchého jako jsou vlastní smysly – ty antény, jimiž se dotýkáme fyzického světa. A pak se lze dotknout rukou také sám sebe – vlastního těla: cítit pod rukou své tělo a cítit, jak to tělo té ruce odpovídá: jak si prsty
povídajís čelem, se rty; jak si naše tělo (a my v něm) povídá samo se sebou. S tužkou, sklenicí, blokem … nemůžeme chodit pořád. S naším tělem ano. Pomalu se dotknout takto vnímavými, naladěnými prsty vlastního čela či rtů můžeme kdykoli. A v tu chvíli jsme vždy sami se sebou. V těle. V realitě.