Vždyť ještě nedávno jsem tě přebaloval…
pomyslí si překvapeně rodič, když jest mu náhle dáno rozpačitě civěti na prudce zabouchnuté dveře, za nimiž se koupe jeho pobouřený potomek. Nedávno to bylo – dobře si to pamatuju…,
vzpomíná si rodič do tlumeného šumění sprchy a zmateně vrtí hlavou.
Ale jeho potomek to už tak nevidí: pro něj to rozhodně není nedávno, ale věky věkův. A pokud se mu něco tak vzdáleného bude připomínat, bude rozpaky rudnout až za ušima (ostatně kdyby ON do toho býval tenkrát mohl mluvit, rozhodně by něco tak ponižujícího jako přebalování před vlastním rodičem nedopustil. Teď už se ovšem nic dělat nedá. Lze se však snad alespoň zavřít v koupelně. A počítat s tím, že rodiče budou konečně muset respektovat trošku toho soukromí aspoň v tý koupelně…
).
A to je puberta. Období, kdy – podobně jako se spoustou zajímavých a zjevných věcí s vnějším tělem – se dějí i v psychice takové věci, že rodič má nejvyšší čas přehodnotit své postoje. Doma mu totiž vyrůstá člověk s osobností den za dnem bohatěji reagující. Člověk, který se ve spoustě vlastností a reakcí stále více liší jak od dítěte, kterým byl, tak i od všech ostatních lidí. A rodič často ani nestihne všechno zachytit.
Stud za vlastní nahotu je velice individuální, vyvíjí se s věkem a s osobnostním dozráváním. Jeho první zvýšený poryv záleží na řadě okolností, z nichž svobodomyslnost koncepce sexuální výchovy ve škole je jen jednou z mnoha. Dítě je totiž jemně, avšak vytrvale formováno běžnými denními zážitky, s nimiž se nám často ani nesvěří: ramenatými vtípky spolužáků, zaujatými dohady dívek o tom, kdo koho nakolik ve třídě miluje a proč, hromadnými záchvaty křečovitého smíchu spolužáků při jakékoli zmínce o čemkoliv, co sebevzdáleněji souvisí v představách dětí se sexem. Také samozřejmě chováním rodičů a dalších dospělých. A literaturou i literaturou
, včetně zajímavých barevných časopisů na kvalitním papíře. To vše je tiše přemíláno – většinou v duchu, někdy s přáteli, a občas dokonce i s rodiči.
Všechno to působení okolí začíná pak být stále víc podbarveno tím, že dítě vidí, co se děje s jeho tělem a s těly spolužáků.
Málokterá dívka či chlapec jsou se změnami, které vidí na svém těle, spokojeni. Buď mají za to, že se to děje příliš pomalu, anebo zase příliš rychle, anebo možná i příliš nepatřičně jak se ve své pubertální nejistotě obávají.
Dospívající jsou schopni nejen negovat, ale někdy i bez výhrad iracionálně přijmout cokoliv. A co se negativně týká jejich těla, je pro ně obzvlášť sugestivní. Zlehčuje-li dospělý, třebas i ve snaze je jenom rozesmát, jejich tělesné kvality (zejména ty nové, nezvyklé a dosud nepřijaté, ale i staré a přijaté), mohou to vzít naprosto vážně a strávit mnoho času a energie trápením. Nebezpečné v tomto věku je zejména žertování ze strany dospělých ohledně dívčí váhy (následkem mohou být drastické diety). Ale jsou i pubertální dívky, které po škádlení otce, že se jim začíná nos stáčet doleva, tráví pak mnoho ze svého času před zrcadlem, zkoušejíce si se slzami v očích zcela symetrický nos preventivně tlačit doprava. A vtipkovat s dospívajícími dokonce na účet jejich nových tělesných proporcí, třeba v plavkách či na nudistické pláži (na kterou třeba ještě ani nechtěli jít) se už vůbec nemusí vyplatit: lehkovážné a neškodné
žertíky si může dospívající tak hluboko uložit do srdce, že bude mít potíže s přijetím svého těla ještě po mnoho let.
Jedno z mála, čím si jsou nejistí dospívající (i přes svá často proklamovaná ramena a drsnost) většinou jisti, je to, že mají před lidmi co skrývat. A to většinou i před lidmi ze svého nejbližšího okolí – i přesto, že byli vychováváni podle zásady: U nás doma se nikdo za svou nahotu stydět nemusí, vždyť je to přirozený stav.
Protože míra studu je individuální, mohou mít někteří rodiče naopak pocit, že jejich dítě se stydí nepatřičně málo. I dost značné odchylky mohou být přirozené.
Výjimkou je náhlý, někdy nápadně silně pociťovaný vzestup studu jako reakce na zneužívání. Odlišit tuto reakci od běžného, silně pociťovaného studu může být těžké. Přesto lze v případě takového zatím neověřeného podezření taktně nabízet dítěti cesty ke komunikaci (vykládat si s ním po večerech na různá neutrální témata, poskytovat mu možnost, aby se svěřilo, zda ho něco netrápí apod.).
Nejen s takovým dítětem, ale i s jakýmkoliv jiným, které začíná být znejistěno svými tělesnými změnami a citovými reakcemi, lze koneckonců na téma studu a nejistoty zavést řeč (samozřejmě jen pokud je tomu nakloněno). Dospívající potřebují ujistit, že to, co cítí, je v pořádku a zcela pochopitelné. A že každý má právo právě na svou míru studu, na svou touhu po nedotknutelnosti
, po respektu k soukromí (včetně představy, co to soukromí je).
Stud a touha po soukromí jsou něčím, čemu se nedá poručit. Nestyď se
se dá přikázat mnohem hůř než například Ukliď si už konečně ten pokoj!
. Příkazem Nestyď se
můžeme člověka přimět nanejvýš k tomu že svůj stud potlačí – že DĚLÁ, že se nestydí –a v duchu přitom trpí. Tak, jako bychom trpěli my, kdybychom byli okolím nuceni překročit hranice svého studu.
Dopřejme svým dětem na prahu dospívání to, co bychom si sami přáli v jejich i ve své situaci: Právo na vzájemnou odlišnost, a to i v názoru na to, co je soukromí a co se má či nemá skrývat. Snažme se, abychom i se svými odlišnými názory dokázali vedle sebe žít, vzájemně se respektujíce. Snažme se o to i přes jejich snahu o cynismus a dlouhodobé zjevné projevy naprosté neochoty ke vzájemnému respektu
.
Nevystavujme děti situacím, o kterých víme, že je přivedou do rozpaků, a to i přesto, že ony nás jim vystavují s velkou oblibou. Klepejme na dveře a čekejme na jejich dále
, a to i přesto, že ony neklepají, a naopak k nám vtrhávají jako velká voda, bez ohledů na naše soukromí či na naše cokoliv.
Protože kdo klepe na dveře, říká tím svému dítěti také: I já mám právo slyšet zaklepání a uvážit své ´dále´. I já, i všichni ostatní lidé, které v životě potkáš.
I když to třeba vypadá, že dítě neslyší, jednou si na to může vzpomenout.
(Rodina a škola 1998)