Psychologická a kineziologická ordinace

PhDr. Naďa Verecká

(navigace)

Už ne tak pořád dokola

Nikdo; nikdo mě nedovede tak vytočit jako to mý dítě, říkávají matky. Jinak je skvělej, ale… A to pak řvu a ječím a divím se, kde se to ve mně bere. A když je pak klid a všechno jde konečně po dobrým, tak se stydím a zaříkávám, že příště už určitě takhle ne… Ale vydržím to jen chvíli, protože ono je to pořád dokola: nikdy, skoro nikdy si nedá říct po dobrém. Jako by snad na to čekal, až se vytočím; teprve pak je spokojenej a jde to.

Kde se to v nás bere – v nás, laskavých rodičích s těmi nejlepšími úmysly – že se čas od času, někdy i pravidelně, měníme ve fúrie a běsy, kterých by se kdekdo bál? Kterých bychom se báli i my sami, kdyby na to přišlo?

A kde se to bere v těch nevinných dětech – ty provokace, ta ignorance, ten nedostatek smyslu pro konstruktivní spolupráci, ten sklon si nikdy nedat říct po dobrém a včas, ale počkat si až na to pořádné naše vytočení, na slova, o nichž platí Werichovo vlastní ucho se diví, co vlastní huba povídá, a často i na facky a na zbytečně rychlé přemísťování osob i předmětů po bytě (tj. ty neblahé honičky či házení bačkorama)?

Vynechme teď pubertu; nedat si říct po dobrém ani včas patří totiž v tomto věku mezi základní body programového prohlášení zdravého adolescenta na cestě k odpovědnému osamostatnění se od naší autority. Naše emoční reakce, které to vyvolává, mu tuto cestu bezděčně usnadňují.

Věnujme se ale spíše mladšímu školnímu věku: hormony ještě spí, dítěti máme být zdravou autoritou, o kterou se s důvěrou může opřít – a ono na ni kašle:

Naše dobře míněná slova, naše citové apely, které svou dojemností a hlubokou pravdivostí vhánějí slzy do očí i nám, potkávají se než s lhostejným těkáním pohledu po všech rozích pokoje, a zatímco nám pomalu, ale jistě stoupá tepová frekvence i tlak, mění se barva obličeje i názor na smysl našeho života, tak adresátovi našich pokynů nestoupá vůbec nic; ani prst nezvedne, aby

Ne. Ani prst nezvedne. Bez mrknutí oka zareaguje jako obvykle a dopadne to podle toho:

Co s tím?

A co se srdcem bijícím až v krku?

Co se slovy silného kalibru, jejichž jediným jasným efektem je potěšení sousedů napjatě přešlapujících ve svém bytovém jádře?

A což slova - ale co když lítají vzduchem kromě slov už i ty předměty? Neřku-li facky?

Již mnozí rodiče učinili ve svém rodičovském životě opakované poznání, že i facka podléhá běžným fyzikálním zákonům, které vedou často k pořádné bolesti ruky.

Obvykle se z toho nepoučili a bludnému kruhu:

POKYN

APEL PO DOBRÉM

JEŠTĚ JEDEN APEL PO DOBRÉM

APEL PO DOBRÉM S MÍRNÝM PROBUBLÁVÁNÍM

APEL PO ZLÉM

ŘEV A TRESTY

VÝČITKY SVĚDOMÍ


CHVÍLE KLIDU


POKYN

APEL PO DOBRÉM

JEŠTĚ JEDEN APEL PO DOBRÉM…

atd.

se nevyhnuli.

Jak se vyhnout? Jak vystoupit z toho kruhu, v němž jsme se kdysi dávno se svým dítětem octli? Jak vystoupit z divadla dvou herců, v němž každý z nich má svou dávno předem určenou roli, v níž opakuje pořád ty stejné narážky, na něž ten druhý stále stejně odpovídá?

Výchova dítěte je jednou z nejtěžších. Každým dnem se něco učíme od dítěte a dítě se něco učí od nás (často něco úplně jiného, než ho zrovna záměrně učíme). Ale ať už se přitom děje cokoli, je dobré uvážit, že:

  1. Musíme svému dítěti vydržet jako výchovná pomůcka ještě řadu let. S energií a s vlastními nervy je tedy potřeba zacházet šetrně (a to nejen ve styku s dítětem, ale po celý den. Neničme si nervy sami o sebe; dítě je ještě potřebovat.)

  2. Dítě nám to nedělá vědomě schválně, i když se nám to tak v naší bezmoci může jevit. Ono ale chce svým rodičům dělat radost, samou radost.

    Žádný člověk se přece netěší na to, že na něj bude maminka řvát a od tatínka že dostane pár facek.

  3. Pravidlo dvě je třeba upřesnit: vědomě možná ne, ale... Mnoho lidí učinilo v časném dětství zajímavou zkušenost: když byli hodní a zabavili se sami, takže bylo vše v pořádku, byl sice klid, ale maminka byla jinde.

    Teprve když začali vyvádět a provokovat, maminka přišla a komunikovala. Pravda – někdy až příliš naléhavě či nedůtklivě, ale komunikovala.

    Když pak byli zase hodní, maminka šla jinam.

    To časem pochopí i malé dítě: Kdo je hodný, je sám. Kdo zlobí, má maminku.

    A ve starším věku, když dávno zapomnělo na zdroj informace, bezděčné chování zůstává.

  4. Vystoupit ze zavedených bludných kruhů dítě samo neumí. Je třeba ho vést za ruku. Je třeba mu tu narážku, na kterou by mohlo zavedeně reagovat, prostě nedat; včas se jí vyhnout, zahnout jinam, a to pokud to ještě jde: nepřipustit tu situaci, o níž předem víme, jak dopadne.

    Vždyť to už předem přece známe! Můžeme to budoucnosti diktovat do pera!

    Víme, že ten sešit v té tašce zase nebude! Víme, že si dítě ten pokoj neuklidí a o nás že se budou pokoušet mrákoty, až to půjdeme zkontrolovat!

    Ve vlastní hlavě už máme připraveny ty myšlenky, kterými budeme zase přilévat olej do ohně našeho vzteku (Jako bych mu to včas neříkala. Hluchej není; dělá mi to schválně. Vůbec se na mě neohlíží. Na všechno jsem sama a on mi ještě přidává. Je zlej a bezohlednej a je mu jedno, že já už nemůžu… – atd., podle temperamentu, slovní zásoby a schopnosti se drásat).

    Tak proč si to sami zinscenováváme stále znova? Neděláme my si to bezděčně schválně, jako to dítě? Neodvažuji se domyslet.

    Zkusme ještě poslední pokusy:

    • Ad a) - ranní vstávání:

      Zavolat na dítě, ať vstává, a čekat, až přijde oblečené a umyté do kuchyně, to se neosvědčuje. Dítě totiž nepřijde. Najdeme ho - tak jako včera a předevčírem – i dnes sedět na posteli s jednou ponožkou v ruce a s druhou ztracenou pod polštářem. A bude scéna.

      Pokusem včas se jí vyhnout může být pochopení, že i mnoho dospělých lidí je ráno spánkem tak poničených, že se zcela orientují v realitě až k polednímu. Soucit s nimi je na místě, ovšem s aktivní složkou: zkusíme dítě vzbudit dřív a necháme ho pak, už za světla, s hudbou apod., ještě pár minut programově ležet a vzpamatovávat se z následků poznání, že je ráno.

      Lze si taky přisednout na postel, něco dítěti říkat, být s ním při oblékání (cílem je udržet ho vzhůru a bez ranního zoufalého přemítání o životě).

      Komentáře o jeho pomalosti a binci si odpustíme – dítě je po ránu nešťastné dost. Kdyby nebylo, vstávalo by s jucháním samo a nadšeně by spěchalo do nového dne (tak, jak to mnohé děti dělají kolem šesté ráno po všechny dny, kdy nemají školu, a mohly by tedy spát).

    • Ad b) - binec v pokojíku:

      Neuklidíme za dítě; to je cesta do pekel. Ale měli bychom být při uklízení přítomni a navigovat dítě jako jeho spolujezdec při Rallye Paříž – Dakar.

      Dítě totiž dokáže s talentem sobě vlastním udělat takový binec, že ho pak ani nepřehlédne: vidí jenom změť předmětů a neorientuje se, co s čím a kam a kdy.

      To ho vede k únikovým tendencím (na nichž se podílí i přirozená nechuť uklízet něco, co zrovna teď nepřekáží, a touha dělat místo toho něco rozumnějšího).

      Takže ho učíme vnímat systém po troškách:

      Napřed ukliď ten stůl. Ty sešity dej na hromádku do police. Teď ty pastelky, do krabice v šuplíku. Ještě tu modrou.

      U menšího dítěte a většího bince se můžeme občas přidat; děti mnohem radši uklízejí s dospělými než samy; hrají si přitom na to, že dospělí si s nimi konečně hrají.

    • Ad c) - taška:

      O osobním, zcela přesném navigování platí v případě tašky totéž. Mnoho maminek se přesvědčilo též o tom, že obsah tašky je vhodné těsně před odchodem do školy ještě jednou osobně zkontrolovat – kvůli těm roztržitým sabotérům, schopným vyndat a odložit perfektně připravené sešity na polici u výtahu, když hledají stravenku či klíče.

    • Ad d) - počítač):

      Mnozí otcové – počítačoví experti – rádi dovolí svým synům hrát počítačové hry - proč ne.

      Ale vždy na začátek jim k tomu připrogramují řadu zrovna probíraných příkladů. Když je synové správně vyřeší, otevře se jim brána, za níž bojuje slavný K-muž a hopsají nebezpeční šneci.

      Komu se příklady řešit nechce, vůbec nemusí. Brána zůstává ovšem zavřená a šneci mají volno.

      Jednou jsem měl už přes čtyřicet z padesáti násobilkových příkladů, vzpomínal jeden chlapec. Pak vypnuli proud.

    • Ad e) - matematika:

      Pokud je šestkrát čtyři dvacet osm, je to malér i v případě, že si učitelka na dítě opravdu zasedla; je třeba pravidelný domácí nácvik, třeba i krátký (dvakrát denně 5 min), ale je nutno u něj vytrvat.

      Aby to nebylo takové týrání, lze jej osvěžit soutěživými prvky.

      Můžeme třeba hrát o sirky: Za chybu dáš sirku, za správnost dám sirku já. Kdo po deseti příkladech má víc sirek?

      Zjišťujeme-li během jakékoli domácí výuky, že se naše dítě začíná chovat jako pitomec a zapomíná, co už umělo, je nejvyšší čas odejít z místnosti – dřív, než naše potlačované bublání (které dítě už dávno vnímá lépe než učební látku) přeroste ve výbuch.

      Výbuchem se žádná školní látka nepochopí. Když odejdeme, máme čas se uklidnit a naše dítě si může odpočinout. Tím se zvýší šance, že se nám oběma vrátí schopnost uvažování – zejména tehdy, dáme-li si pro tu chvíli pokoj s tím, z čeho dítě zpitomělo.

    • Ad f) - jídlo:

      Jídlo nemá být důvodem k svatořečení večeřícího mučedníka. Na jídlo se máme těšit. Netěšíš se – nejez. Zas až zítra. Časem se těšit začneš, to by v tom byl čert.

    • Ad g) až z) - další situace, které už známe zpaměti, ale přesto si na ně stále znova nabíháme jak na nůž:

      Přemýšlet o nich s nějakým užitečným výsledkem se dá jen pokud jsme ještě v klidu; pokud se ještě neděje to, co nám vždycky znova zvýší tep a zatemní mozek. Jen v klidu, ještě před zatměním, lze najít tu nešťastnou odbočku, kam vždy znova omylem zahneme (prostě proto, že jsme tak zvyklí, stejně jako jsme tomu dovolili uvyknout naše dítě); zastavit se s nohou ve vzduchu a pak ji – poprvé - opatrně položit jinam.

V rubrice Osvětové články:

Slovo pro Tebe

Medica mente, non medicamentis!
(Ať léčí mysl, ne léky!)


Tyto stránky pro Vás vytvořili:

© 2015 Naďa Verecká;

webdesign Atelier GINGO