Psychologická a kineziologická ordinace

PhDr. Naďa Verecká

(navigace)

Těžký život učitele

Tak vy jste psycholožka? – Ty já znám…, řekla mi jedna místní učitelka při mé návštěvě opravené školy nedávno rozbombardovaného města v Bosně. Nějací psychologové na mně dělali před válkou nějaké pokusy, v psychologickém institutu. A bylo to hrozné!

Ano?, špitla jsem. Domnívala jsem se, že si čerstvě po válce budeme povídat o jiných traumatech - ne o těch, které dokáže s člověkem natropit psycholog.

Jo. Pamatuju to, jako by to bylo dneska, řekla - zdálo se mi, že poněkud vyčítavě - paní učitelka.

To jsem stála uprostřed místnosti a po mé pravé straně stál člověk a pořád mi něco říkal. Ale pořád. A já jsem s každým jeho tvrzením, ať už jsem si o tom myslela cokoli, musela vyjádřit souhlas. Jó copak psychologové…, řekla paní učitelka, která vypadala jako osoba, která už leccos zažila.

A po mé levé straně přitom stál člověk, který mi taky něco pořád tvrdil. A s ním já jsem musela pořád zásadně nesouhlasit. – Jó psychologové. – Myslela jsem si tenkrát, že se zblázním, řekla paní učitelka. Ale vypadala, že to zvládla celkem dobře.

A vzadu za mnou taky někdo stál, tam někde u zdi, neviděla jsem ho. A ten vytleskával rytmy. Musela jsem to tleskat po něm. Jo. Tak to bylo. Na to já nikdy nezapomenu.

Nedivila jsem se. Já bych na to taky nikdy nezapomněla.

A přede mnou stál taky člověk. Když on vrtěl hlavou jako že ne, musela jsem kývat jako že ano. A když on kýval, že ano, musela jsem vrtět hlavou, že ne. A přitom jsem musela nahlas souhlasit s tím po pravici a důrazně nesouhlasit s tím po levici a tleskala jsem po tom, co stál vzadu…! – Cizí paní učitelka se při vzpomínce otřásla a mimoděk na ně zvyšovala hlas. Jako bych snad já za to mohla. Jako bych já mohla za všechny psychology.

A zvládla jste to?, zeptala jsem se rozechvěle.

Copak o to. Nakonec snad zvládla. Vždyť já jsem taky byla ze školy na leccos zvyklá!

řekla paní učitelka z cizí země. Ale já dodnes nevím, co tím ti psychologové sledovali. Podívala se na mě. Vy to náhodou nevíte? zeptala se.

Horečně jsem přemýšlela. Profesionální čest mi velela najít nějakou omluvu pro bosenské kolegy, kteří takhle trápí člověka a ani mu neřeknou proč. Jak může pak člověk věřit psychologům?

Možná zkoušeli, zda vydržíte zátěž spojenou s vaší profesí ve škole…, špitla jsem nakonec.

Myslíte?, přemýšlela učitelka. To by mohlo bejt. Jestli to tam někdy není i horší…

Chápala jsem. Sama jsem to občas (naštěstí ne příliš často) zažila na vlastní kůži.


To se mnou například jedna česká paní učitelka na české škole potřebovala mluvit ohledně výsledků psychologického vyšetření svého žáka (dejme tomu, že Jana Nováka). Já jsem ten den jakožto psycholožka pedagogicko-psychologické poradny pobíhala po škole a paní učitelka si mě lapla u dveří do jídelny, kde měla zrovna službu.

To jsem ráda, že vás vidím, paní doktorko! vykřikla nadšeně. Mohla byste mi říct něco o tom mým Honzíčkovi? – A ZOUZAL OKAMŽITĚ PUSTÍ SOUČKOVOU!!! - Tak. A my bchom si teď mohli něco říct o tom Honzíčkovi…, usmála se na mě zářivě.

Tady…? znejistěla jsem.

Já myslím, že tady budeme mít nejvíc klid, řekla paní učitelka, aniž hnula brvou. Mně on ten Honzíček, to jsem vám psala, přijde takový pomalejší, že, ale rozhodně ne hloupý, to rozhodně ne. A DVOŘÁK JDE OKAMŽITĚ NA KONEC FRONTY!! – NEDISKUTUJ SE MNOU A PADEJ, KDYŽ SE NEUMÍŠ CHOVAT! – Víte, když já se ho na něco zeptám a on má dost času – NECH SI TY KSICHTY, DVOŘÁKU, JÁ TĚ DOBŘE VIDÍM!!– tak mi to kolikrát řekne přesněji než ty rychlé děti, paní doktorko…

V testech inteligence opravdu vyšel velmi slušně…, říkám já.

NE, ALENKO. TO MASO NEMUSÍŠ DOJÍDAT, odpovídá mi paní učitelka konejšivě.

Nenapadá mě, jak pružně navázat řeč. Ale to nevadí, protože PANÍ UČITELKO, NAŠI MI KOUPILI PEJSKA…!

PEJ-SKAA… NO TO TI, JIŘÍČKU, ZÁVIDÍM… A JAKÉHO PEJSKA? – JUŘIČKA – KE MNĚ!! CO TO BYLO V TÝ FRONTĚ? MYSLÍŠ SI, ŽE JSEM SLEPÁ ČI CO? JEŠTĚ JEDNOU A JDEŠ NA KONEC! – Ale když má psát, paní doktorko, no to je boží utrpení… Než on vám vykrouží to bříško, je konec hodiny…

On má totiž poškozenou jemnou motoriku, vypadá to na dysgrafii, zkouším uplatnit svou odbornost.

JEZEVČÍKA!

NO TEN SE TI TEĎ DOMA BATOLÍ, CO? …NAŠE BABIČKA MÁ TAKY JEZEVČÍKA… A bývá u dysgrafie taky ta pomalost? - NO TO JE KRÁSNÝ OBRÁZEK, PAVLÍKU, TO JE PRO MĚ? –

Ano, u dysgrafie bývá pomalost velmi častá, dítěti dá každý tah mnohem více práce vzhledem k poruše koordinace; některé děti však naopak –

HAF. TAKHLE ON ŠTĚKÁ, PANÍ UČITELKO. HAF.

ANO, JIŘÍČKU? – ALE TEĎ CHVILKU POČKEJ, říká laskavě paní učitelka a obrací ke mně obličej plný očekávání.

Některé děti naopak –

Dychtivý obličej zmizel z mého zorného pole. Paní učitelka dřepí u země a drží za ramena rozlítostněnou holčičku. COŽE TI KDO UDĚLAL, HANIČKO?

Já stojím bezradně a mlčky nad ní. Paní učitelka svírá pod paží krásný obrázek od Pavlíčka, vedle poštěkává Jiříček, který rozhodně nepočká ani chvilku, a za námi ve frontě se pere Juřička s Dvořákem. Ostatních sto dětí nemá zatím významnějších rolí v tomto dramatu – pouze řvou a nepřehledně vyhazují končetinami.

V té chvíli já už vlastně nic nevím nic o Honzíčkovi, teda aspoň nic, co by stálo za řeč a co bych dokázala zformulovat do smysluplné věty.

Ale vím docela přesně, kam bych ráda poslala Jiříčka s jeho psíčkem. Vím, co bych udělala s Alenčiným nedojedeným masem. Vím, co bych udělala s obrázkem od Pavlíčka a vím, jak krásně a definitivně bych si to vyřídila s Dvořákem i s Juřičkou. Už by se nikdá nepoprali. A kdoví jestli i ta Součková v tom neměla prsty…

Už dlouho nepracovala moje fantazie na takové obrátky a s takovým citovým zaujetím. Bylo by to krásné. Ale ve školství by mě asi nenechali. A možná že ani na svobodě…

Hanička přestává plakat. Učitelka se pomalu a klidně zvedá, obrací ke mně zářivou tvář a se zájmem se ptá: A myslíte, že by se to dalo u toho Honzíčka nějakým cvičením vyspravit?

A nemohli bychom si to doříct někde jinde, později? zkouším to.

Víte, když já mám teď zase kroužek - tam bychom neměli ten klid…


Večer jsem byla už zase docela v pořádku, skoro. Vzpomínala jsem na paní učitelku; ale ta nevypadala v té školní jídelně, že by se jí dělo cokoli neobvyklého, co by jí stálo za větší rozrušení.

Samozřejmě setkala jsem se během své praxe i s učiteli, kteří měli nervovou soustavu běžnějšího typu, a na jejich chování to bylo po letech strávených ve škole trošku znát. Nadarmo se nedělají vtipy na učitele.

Takové vtipy dělá ostatně i sám život: žena mého známého, paní inženýrka, která nedávno nastoupila jako učitelka základní školy, křičí přísným hlasem ve spánku na svého manžela: A TADY – BUDE –KLID!!! – Je to veselé a manžel se jí za to směje do polštáře. Pro jistotu potichu.

Kdoví však, co by v její situaci vykřikoval on, a možná nejenom ze spaní. Kdoví, co bychom vykřikovali my všichni ostatní. Co bych vykřikovala já, už z té školní jídelny trošku vím. A smekám.

A k tomu mně i mým dětem dopomáhej Pán Bůh – letos i po všechny příští roky.

V rubrice Osvětové články:

Slovo pro Tebe

Medica mente, non medicamentis!
(Ať léčí mysl, ne léky!)


Tyto stránky pro Vás vytvořili:

© 2015 Naďa Verecká;

webdesign Atelier GINGO