″Strašně mě štve v práci kolegyně. Svou arogancí - a nejen tou - mi leze na nervy, chová se úplně nemožně.
A tohle je na tom roztomilé: přesto, že jí mám plné zuby, přesto, že denně vidím, jaká je to husa omezená, poněkud mi vadí pomyšlení, že i ona mě nemá ráda…″
Důvodů narůstající nesympatie může být víc; a málokteré z těch, které si uvědomujeme, jsou skutečnou příčinou našich nepříjemných pocitů.
Samozřejmě: naše posuzování nikdy není objektivní.Přinejmenším
Ale to, že se s někým nemáme rádi, někde začalo. Zde je pár příkladů:
Paměť těla:
Opravdický motiv může sahat až kamsi k dětským, dávno zapomenutým zážitkům, které si ovšem tělo ještě velmi bolestivě pamatuje.
Když se sklání nad těmi svými přiblblými lejstry, krčí horní ret stejně jako moje učitelka v první třídě, která mi ze školy udělala peklo.
Nebo: Je zrzavej a má úzký oči, jako ten kluk, co mě bil ve škole
, řekla by tělesná paměť, kdybychom do ní měli přístup.
Dávno už jsme zapomněli, jak učitelka vypadala, možná i na to peklo, co nám udělala. Kluka bychom na ulici nepoznali; ale tělo si pamatuje a reaguje nastražením se na úplně cizí, nevinnou osobu, která se tomu člověku, jenž nám kdysi ublížil, v něčem jenom náhodně podobá: v gestu, v rysu obličeje, v tónu hlasu...
Pak už člověk jen čeká, co negativního ta osoba udělá; jaksi výběrově ji sleduje: činy neutrální či dokonce chvályhodné vnímá s nedůvěrou či jako náhodu; činy, které se zdají být byť jen trošku méně košer
, však vnímá zjitřeně:
Vždyť jsem to říkal, že je třeba si na něj dát pozor.
Je zajímavé zamyslet se: koho nepříjemného mi ten člověk připomíná a kde si mé pozorování vybírá jen negativní signály…
Paměť duše:
Tak jak můžeme být bezděčně citliví na rys těla či gesto, které nám připomíná naši starou, zapomenutou
bolest, můžeme být citliví i na příběh, který vidíme a o kterém třeba už netušíme, že se nás týkal.
Například rodič, který měl své dítě kdysi ochránit a být mu oporou, ho zradil svou nespolehlivostí a slabostí.
Dítě dorostlo, zmoudřelo, má vlastní rodinu, s rodičem to má dávno vyřešené
. Jen je zvýšeně citlivé na jakkoli lehce naznačené projevy nespolehlivosti či slabosti vůle u kohokoli, vždy připraveno ho odsoudit (a může být až úmorné, jak se samo snaží za každou cenu, ostentativně plnit sliby a nikdy, nikdy nikoho nezklamat).
Nebo jiný mechanismus - ochránci opuštěných psů a koček
, advokáti chudých
: okamžitě vyskakují na obranu někoho, kdo je podle nich nespravedlivě obviněn či ponižován.
Nemohou si pomoci, musí se za něj postavit; zapomenou v té chvíli na vlastní zájmy, na dopad, který jejich výstup bude mít pro ně samotné.
Říkají: Vlastní ponížení bych snesl, ale nemůžu se dívat, jak ten člověk bezmocně trpí, když se do něj ten arogantní kretén obouvá...
.
V zápalu boje si mnohdy nevšimnou, že trpící člověk by si uměl pomoci sám – ani ho nepustí k řeči. Nebo že ten arogantní kretén
má částečně pravdu. Či dokonce že si to ten trpící člověk
zdaleka tolik nebere jako oni sami. Jako by řešili něco trošku jiného, než se skutečně děje.
A tak to taky může být: dávno zapomněli na své vlastní utrpení, ponížení, nespravedlivé obvinění, na svou vlastní dávnou bezmoc. Ale někdo hluboko v nich nezapomněl a je vždy připraven řešit cizí příběh – to je vždy snazší než si rozpomenout na vlastní bolestivé rány.
Je užitečné se zamyslet: kterou vlastní ránu na duši nechci vidět a v jakých situacích pak reaguji vždy stejným, iracionálním způsobem?
Máslo na hlavě:
S máslem na hlavě je to nejsložitější. To máslo, o jehož existenci dobře víme, s námi sice může cvičit v podobě mindráků a nejistot, ale nic víc.
Ještě hlouběji je však skryto máslo jiné, máslo nebezpečné, o kterém radši ani vědět nechceme, protože by narušilo náš sebeobraz.
Každý člověk, bez výjimky, si o sobě něco namlouvá; často nejvíc ten, kdo prohlašuje, že on tedy by nikdy
, případně že on by rozhodně vždy
...
Kdo co chvíli, i když se ho na to nikdo neptá, prohlašuje, že on rozhodně není takový (lakomý, závistivý, nafoukaný, pokrytecký a jinak charakterově vadný), a tím se snaží ujistit sebe i svět o něčem, co není pravda a čemu kdesi hluboko v sobě sám nevěří.
Ale i lidé, kteří o sobě nevydávají takovéto proklamace, mají o sobě v něčem mínění, které není pravdivé. Ve své neuvědomované hloubi o tom vědí
a dávají to znát tím, že poněkud zkresleně posuzují druhé. Jsou alergičtí přesně na ty negativní
vlastnosti, o jejichž přítomnosti v sobě vědomě netuší, ale podvědomě dobře vědí, jak mohutné, neuvědomované a tudíž nekontrolovatelné je v sobě mají.
Mohou dokonce o lidi přesně s takovými vlastnostmi v životě přímo zakopávat:
Můj šéf je strašně ješitný a panovačný, pořád jenom žvaní, jako by spolkl moudrost; stejně jako jedna moje bývalá spolužačka, a vlastně i jako moje matka. Může mě trefit šlak z takových lidí - jen z toho jejich nařvaného, samolibého tónu. Vůbec nechápu, že to neirituje i kolegy.
Neirituje. Ty irituje zas někdo jiný, kdo jim v neuvědomované hloubi připomíná jejich vlastní sklony.
Chce to velkou zralost, statečnost a moudrost (a trvá to často mnoho let), než si uvědomíme, že v člověku, který nám kdysi tak vadil, jsme měli zrcadlo: že právě v nás taky byla a je ta vlastnost, která nás na druhém tak iritovala, a že ten strach z té vlastnosti, ta bezmoc, ten stud z toho plynoucí je právě to, co nás tak iritovalo.
Ten člověk, který nám tak vadí, se v něčem prostě podobá nám: něčemu, co sami na sobě nechceme vidět, a přitom se bojíme, že to máme taky – tu vlastnost, kterou tak nesnášíme, a proto ji v sobě potlačujeme co to dá… Sami jsme byli poníženi a sami jsme schopni někoho ponižovat (a to si samozřejmě dokážeme ještě méně připustit) – a proto nás může čert vzít, když někdo před námi někoho ponižuje… a hrůzu máme z představy, že my sami bychom mohli někoho ponížit.
Sami jsme ješitní, dáváme si na to celý život pozor, chodíme kolem vlastní ješitnosti jako kolem horké kaše, bojíme se jí, nechceme si ji přiznat - a nesnášíme ješitné lidi – ty tupce, co svoji ješitnost klidně staví veřejně na odiv...
Kdyby nám to někdo řekl, popuzeně bychom se ohradili, a nelhali bychom; tyhle věci člověk v sobě schovává příliš hluboko na to, aby je dokázal u sebe vnímat. Nechce si je připustit – raději o nich neví
. Ale o čem nevíš, to nemáš pod kontrolou, takže si to s tebou může pohrávat.
Je užitečné si představit každého člověka, který nám vadí, jako vlastní šanci k sebepoznání: co z toho, čím mi ten člověk vadí, najdu v sobě, ve svém vlastním příběhu? Protože mé mínění o druhém člověku neříká tolik o tom druhém člověku, jako o mně samotném.
Pokud máme vnitřně silnou osobnost a ten druhý člověk na nás neútočí tak, abychom se museli bránit, můžeme zkusit udělat v zájmu sebeléčení takový antialergický pokus
sami se sebou, s vlastním postojem:
Během několika dnů či týdnů hledáme (a nacházíme) v duchu to, co je na tom druhém člověku dobrého – jakkoli to nemusí být na první pohled vidět. A pak o tom, co jsme našli, občas promluvíme s někým, kdo tu osobu taky zná. Jen tak to pustíme do větru: Ona je opravdu neuvěřitelně pracovitá. Je na ni spoleh
. Díváme se na tu osobu - a zkoušíme uvidět tu spolehlivost. Představujeme si ji (ale nevymýšlíme si ji! Ta osoba by tu vlastnost vyvažující to, co na ní nesnášíme, opravdu měla mít…) O ty negativní vlastnosti se chvíli nestaráme; co bychom si s nimi kazili náladu - ať se o sebe postarají samy…
A pak můžeme postupně sledovat, co se na jiskření mezi námi postupně mění. Když totiž změníme my názor o někom, on změní časem názor o nás; přizpůsobí se. To známe na vlastní kůži: často (resp. do jisté míry vždy) je naše mínění o druhé osobě určeno jejím mínění o nás. Kdo se na nás dívá s pochybami, na toho pohlížíme kriticky; odpor na jedné straně vyvolá odpor na straně druhé; a kdo si nás váží, díváme se na něj přinejmenším s tolerancí.
A tak je možné, že časem dostaneme z reality úplně jiné informace o té odporné osobě, než kterým jsme před tímto pokusem věřili a které nás tak jitřily.