Psychologická a kineziologická ordinace

PhDr. Naďa Verecká

(navigace)

Slovo psychologa do vlastních řad

aneb

„Odborník to ví nejlépe…“

Neví. Nebo ví?

Já, jakožto psycholog a autor článků a příruček o výchově, se sama sebe někdy ptám:

Nejsme my psychologové a autoři článků a příruček o výchově ‘ňák moc chytrý´? Kde bereme tu odvahu, tu jistotu, se kterou tvrdíme, že to, o čem své čtenáře a klienty přesvědčujeme, je opravdu tím nejsprávnějším, tím, co jim nejlépe pomůže?

Někdy mám strach, že (pomocí rozvinuté slovní zásoby a schopnosti argumentovat) přesvědčujeme své čtenáře o zásadních věcech; ohnivě je obhajujeme, jako by to byla pravda.

Samozřejmě – my těm věcem věříme – vždyť mají přesvědčivou logiku, jsou myšleny ze srdce a odpovídají naším zkušenostem a znalostem psychologické teorie a praxe. Ale jsou tím ty věci taky pravdivé? Nebudou za pár let ty zásadní pravdy úplně jiné, stejně jako naše zkušenosti a naše psychologická teorie a praxe? A nebudeme za pár let my, nebo naši následovníci, podle toho psát něco úplně jiného, pořád pryč, čtenář už, doufejme, na tamty pitomosti zapomněl a můžeme mu to vysvětlit znova, z nového hlediska, jinak a lépe?

To dělej a to nedělej.

To je dobře a to ne.

Kdo dělá tohle, má to špatně, a kdo tohle, zaslouží pochvalu.

Tady přitvrďte a tady povolte.

Tady chytněte a tady radši pusťte.

Dobrá matka – špatná matka, dobré manželství – špatné manželství, dobrá výchova – špatná výchova…

Vědci zjistili a psychologové říkají…

A čtenář čte a čte příručku za příručkou (a že jich je dnes hodně!) a přes brýle zoufale pozoruje své dítě: pasuje to? Dělám to dost dobře? Nebo zase už špatně?

Proč tak reju do vlastních řad? Odkud ve mně vyrašila ta nedůvěra k výchovným radám v našem oboru?

– Z četby. Z podrobné četby článků a příruček o výchově z různých dob.

Pro ilustraci uvádím dva citáty z nepřeberného množství dalších:

V publikaci Na prahu života, kapitoly o výchově dětí M. Fügnerové a M. Majorové z roku 1959 se například píše:

V jeslích se dítěti dostane nejen potřebné hygieny, ale i velmi důležité výchovy v kolektivu. Má správný režim dne, je celý den zabaveno úměrně ke svému věku. Slyšíme ovšem i mnoho námitek proti jeslím, ba přímo drastická líčení, jak děťátka v jeslích trpí. Vykládala jedna maminka, že její dítě tam prokřičelo celé dny a že si ho nikdo ani nevšiml. Ovšem ona maminka už neřekla, že když prvně předávala sestře v jeslích děťátko, dávala jí padesát korun, aby děcko chovala, poněvadž je na to zvyklé. Sestra pochopitelně odmítla jak peníze, tak přání dítě chovat. Vysvětlila, že nejen nemá čas děcko chovat, neboť by to musela dělat na úkor péče o ostatní děti, ale že chování je nezdravé, protože může deformovat páteř. Tím vším se maminka nepochlubila, ale šířila ve svém okolí pověst o bezcitnosti sester v jeslích…

Na onu potřebnou výchovu v kolektivu, zabavení úměrně ke svému věku a správný režim dne vzpomínají mnozí padesátníci s hrůzou dodnes, aniž by je těšila tehdejší prevence deformací jejich páteře. Přesto přesvědčení, laskaví autoři podobných příruček psali další a další osvětové materiály, s vědomím, že, na rozdíl od oné zaslepené matky, rozumějí své věci.

Jistě – autoři té doby byli obluzeni vírou v socialismus; možná kdyby vlastního rozumu použili, psali by rozumněji. Že používá vlastní rozum a že jeho názory jsou správné, však věří kdekdo a v různých, i veskrze nesocialistických dobách; jinak by je veřejně neprezentoval.

Například slavný a léčitelsky velmi úspěšný farář Kneipp ve své knize O výchově dítek a nemoci dětské vydané v roce 1893, na straně LXVIII takto popisuje „mladistvé hříšníky tajné“ (tj. ty děti, které onanují):

Nedostává se jim svěžesti v obličeji; barva tváří jest nažloutlá i bledá, pohled mdlý, nejistý, bázlivý. Chování lenivé, chůze plouhavá. Schází jim veselosť a zvláště chuť ke hraní. Děti tyto milují samotu, celé hodiny prosedí na prázdno zabrány v nemyslivém dumání s vypouleným zrakem. Často mladiství hříšníci dávají se beze vší příčiny do pláče… Někdy děti tyto mívají dutý, rozechvělý hlas a zapáchá jim z úst.

Farář Kneipp byl očividně dobrý pozorovatel; mezi popsanými příznaky je mnoho znaků deprese, kterou děti, vědomé si svého zločinného hříchu, mohly z toho vědomí mít. Jeho doporučení jsou však už přímo úměrná době, která tvrdě zasáhla jeho zdravý rozum:

Nekupujte dětem velocipedy, jak nyní je modou, nebo všechny tyto libůstky dráždí při užívání jisté části těla… Viděl jsem kdysi chlapce, který leže na břiše, převaloval se ze svévole sem a tam. Otec… nelenil si ke chlapci dojíti a jej potrestati. Nechtěl trpěti toto neslušné a spolu mravozkázné vyražení hochovo, a to právem. Týž otec zakázal svým dětem houpati se na houpačce, při čemž šaty vysoko vlají ve vzduchu… a měl také děti skutečně zvedené!

Farář Kneipp pomohl ve své době obrovskému množství lidí. Sláva jeho jména přetrvala dodnes v podobě značky slavného německého výrobce léčivé kosmetiky. Jistě hodně přemýšlel a používal zdravý rozum. Přesto ve své knize nabádal rodiče onanujících dětí:

Otče, matko! Netýrejte dítě nemilosrdně! Uveďte na paměť zbloudilému stvoření, jak děsnou hřích tento vleče za sebou pohromu, povězte mu, že touto nešlechetností na čas i na věky bude zkaženo.

Rodiče – vážíce si autora této příručky – zřejmě vysvětlovali svým dětem podle jeho intencí co nejlépe. A děti pak

...proseděly celé hodiny na prázdno zabrány v nemyslivém dumání s vypouleným zrakem a dávaly se beze vší příčiny do pláče…

To se nám to dnes snadno lituje ty děti; to cítíme vrch nad hloupostí dávných let, zaslepených různými ideologiemi; dnes přece máme demokracii! Dnes si každý může nejen onanovat, ale dokonce myslet co chce!

– No právě. A psát své objevy do článků. Dotud je to skvělé. Problém je, když si ty články a příručky jiní nejen čtou, ale berou je za zákon, podle kterého musí uvažovat sami; protože si nevšimli, že si dnes může každý myslet (a cítit), co chce, tedy nejen autoři, ale i čtenáři výchovných příruček! Jakmile si tohoto svého práva čtenáři všimnou, odpadne jim mnoho strachů z toho, že doma chovají nějakého zvláštního tvora, který vůbec neodpovídá tomu, co je líčeno v příručkách; na druhé straně však jiné strachy mohou získat: je totiž těžké postavit se autoritě a přijmout zodpovědnost za své vlastní názory a rozhodnutí (posloucháním pokynů cizí autority měl totiž člověk určité alibi).

V souvislosti s tím, kolik já sama uveřejnila dobře míněných výchovných rad pro své čtenáře (to se možná nad nimi lidé za padesát let navrtí v úžasu hlavami…), zde zkusím zachránit, co se dá:

Zveřejňuji

Patnáctero (momentálně) zásad pěstujících odolnost proti všem dobře míněným osvětovým příručkám:

  1. Výchovným omylům nevyhneš se. Všude nějakého psa zakopaného mít budeš. Nic, co je úplně dobře, není.
  2. Ale to nevadí; příroda s tím počítá – ví přece, koho stvořila.
  3. Doufejme, doufejme.
  4. Nemějž zbytečných mindráků: i autor nejvábnějšího jazyka může v dětském pokojíku, aniž si všimnul, pít víno, zatímco od stolu v pracovně pak kázat vodu.
  5. Psychologové a autoři příruček se pletou a nerozumí tomu.
  6. Někteří a někdy.
  7. Kteří a kdy těžko rozeznáš.
  8. Proto ministr školství varuje: Přílišné čtení příruček o výchově škodí témuž!
  9. Z vyššího nařízení ruší se paragraf Poslouchati budeš psychology své a příručky jejich a radami těmito říditi se budeš jako zastaralý.
  10. Výjimkou budiž, zahlédneš-li v řádcích těchto skutečný obraz svůj a dítěte svého. Pak z vějíře rad a doporučení vybereš jen ty, co s nimi tvoje srdce souhlasí.
  11. Lépe přizpůsobiti radu sobě než sebe radám.
  12. Někdy. Někdy naopak.
  13. Kdy je kdy, se těžko poznáš. Ale naštěstí bod 1 výše.
  14. Nepozná nyní nikdo, zda tyto body, tento článek či cokoli psaného či řečeného pravdou jest.
  15. Proto věřiž sobě, jakož i srdci svému, jakkoli dosud chyby dělalo. Vždyť omylům výchovným se stejně nevyhneš.

duben 2006

V rubrice Osvětové články:

Slovo pro Tebe

Medica mente, non medicamentis!
(Ať léčí mysl, ne léky!)


Tyto stránky pro Vás vytvořili:

© 2015 Naďa Verecká;

webdesign Atelier GINGO