No samozřejmě, samozřejmě…To ti to trvalo…,
volá potěšený otec.
No a tohle: když máš pět pytlů obilí a jeden pytel stojí čtyři stovky, kolik bude stát těch pět pytlů? No kolik?
Dítě neví.
Teď jsme to dělali!!
ječí otec. Teď! Teď jsem ti to vysvětloval! No co s tím musíš zase udělat?! No! Jako prve!
Dítě neví. Co že bylo prve? Prve bylo Jana koupila tři kila hrušek. Obilí žádné.
Otci se chvějí ruce. Hledí z okna a začíná šeptat. Pomalu, po slabikách, šeptat. Sykavky jsou velice zřetelné. To je nebezpečné. Dítě to ví. Třeští oči do sešitu s úkolem.
Nevíš. – Já-ti-to-zno-va-na-kre-sss-lím,
šeptá otec. Jeden pytel. – Vidíš? Kam koukáš?! Sem koukej!!
Otec kreslí pytle. Osm kopíráků by propsal jako nic. Pytle vypadají, jako když se sprejer hodně rozčílí. Ale tužka to nevydrží; láme se a otec vkládá bolavou hlavu do dlaní.
Vzdychne: Tak kolik budou stát ty pytle. Jako prve. Slyšíš? Jako prve.
Dítěti stéká první slza. Snaží se soustředit se na matematiku. Stresovou situací vybuzená centra v jeho mozku mají však bohužel málo společného s matematickou logikou. Spíš s útěkem či s ochromením. Ale utéct nemůže; musí počítat.
Jako prve. Prve byly tři kila. Tři kila a pět pytlů je osm.
Osm?
hlesne zkusmo.
Otec zavyje. Kdes to vzal? Osm. Tak osm. Můžeš mi vysvětlit, po kom jseš tak blbej? No můžeš mi to vysvětlit?
Dítě neví. Mlčí. Je blbé, to ví. Po kom, to netuší. Všichni ostatní jsou chytří.
Jen na něj řveš, nic jiného neumíš,
vloží se do toho matka.
Tak si to zkus, ty chytrá, s tím debilem…
řve otec a práskne dveřmi.
Matka pohladí dítě po hlavě: Nebreč; už neřve. Já ti pomůžu.
Pak vezme domácí sešit, zmáčený a upatlaný.
Kruci, podívej se, jak to vypadá. Tohle chceš odevzdat?
Dítě nechce. Proč asi ta Jana kupovala tolik pytlů těch hrušek?
Vážení rodiče, jen párkrát jste si skočili do lesa či do rybníka a začíná to zas: školní rok – rok žákovských knížek, třídních schůzek, písemek, pětiminutovek a pravidelné, oboustranně cituplné korespondence s paní učitelkou.
A jen párkrát se nad tou korespondencí rozčílíte a bude tu čtvrtletní vysvědčení a No nazdar, musíš se zlepšit nebo uvidíš...
a Já se zlepším, určitě
a Musíš se pravidelně učit
a Jasně
.
A pak je vysvědčení pololetní a jde do tuhého a což teprve v druhém pololetí. To se v rodinách množí scény uvedené na začátku tohoto článku jako houby po dešti a jejich srdceryvnost stoupá, stejně jako krevní tlak jejich účastníků.
Ale co se zmeškalo během školního roku, už se nedožene.
Pak přijde závěrečná třídní schůzka, závěrečná domácí scéna a spousta dobrých předsevzetí o tom, jak to bude doma chodit hned příští září, to budou ve škole koukat, žádný flákání.
No a pak přijde to září. Jako teď.
Vážení rodiče, pokud chcete svému dítěti letos opravdu pomoci k lepšímu školnímu prospěchu, nabízíme vám zde
Těžko je vůli najít už v počátku, a ještě těžší je ji udržet během plynoucích týdnů a měsíců. Stále nová, jiná a naléhavá práce se vynořuje, takže učení s potomkem je třeba odložit. Navíc kyselé obličeje potomka elánu nepřidají.
Pomoci mohou například poznámky v kalendáři a pravidlo, že týdně je třeba sednout například k matematice čtyřikrát. To umožňuje dokonce legálně některý den vynechat, aniž má člověk pocit, že selhal a že už to teda stejně nemá cenu. Někdy může pomoci i tlustý sešit, do nějž se počítá, a dítě i rodič postupně vidí, že udělali už tolik těžké práce, že by bylo škoda to přerušit (to pomůže i pro ten případ, že výsledky ve škole se i přes domácí nácvik hned tak neobjeví).
Krátce a často znamená víc než jednou a dlouze. Mozek má totiž možnost i bez vědomé snahy dítěte zpracovat získané informace právě v době, kdy již dítě od učení odešlo.
A pokud si dítě (a my s ním) zvykne pracovat na předmětu po troškách pravidelně, bez závislosti na očekávaném zkoušení či písemce, není rozhodně třeba věnovat učení všechen volný čas.
Dítě by rozhodně mělo mít možnost denně lítat venku či dělat cokoli, co nemá s myšlenkami na školu vůbec nic společného a co by si svobodně zvolilo samo (například úklid pokojíčku není obvykle ta správná relaxace od učebního přetížení). Právě v té chvíli volna se navíc rozvíjí v dětském mozku něco, co je pro život přinejmenším stejně důležité jako školní výsledky.
Pokud dítě začne v matematice říkat nesmysly i přes náš geniální výklad, který před chvílí tak pěkně chápalo, je zbytečné vykládat mu to zvýšeným hlasem znovu a vymáhat lepší soustředění. Vede to jenom k třasu vlastních rukou a brady dítěte.
Užitečnější je zavřít nedodělaný úkol, poslat dítě se napít apod., a pak začít třeba češtinou.
K matematice se vracíme, až si to mozek sám mezitím s matematikou i s námi trošku srovná.
Zbytečné též je mlátit školními pomůckami o stůl a jakkoli jinak je znehodnocovat. Sami jste je přece kupovali, anebo je dítě bude muset stejně v červnu vrátit v zachovalém stavu.
Svinským krokem hnali bychom jistě každého, kdo by nám chtěl urážet a ponižovat naše dítě, radost a světlo života našeho. Tak si ho neurážejme sami. Ke správné aplikaci vyjmenovaných slov to nepřispívá, jen k tichému vytvoření soukromého dětského názoru na to, kdo jsme my.
Bezmocný vztek je těžké zastavit, když už jsme té bezmoci plní. Jen ještě na začátku, když se bezmoc kolem nás plíží a stahuje nám krk, ještě máme dost sil poslechnout příkaz rozumu a odejít do jiné místnosti, kde to, co se nám nedaří, nemáme před nosem. Tehdy může ta křeč v krku či kde ten svíravý pocit zrovna máme, vyprchat.
Pokud však promeškáme ten první signál nebezpečí a včas si nevšimneme přicházejícího vzteku, nebo ho podceníme, přeroste nám přes hlavu a pak se začneme (ke svému pozdějšímu úžasu a studu) chovat jako groteskní, nebezpečně i směšně prskající panáček, který dělá a říká věci, jichž budeme později litovat, a stojí si paličatě na svém, aniž čehokoli může dosáhnout.
Naše dítě to vidí; jedna jeho část je z toho strachy ochromena, jedna žasne nad naším chováním, a jedna se to – bohužel – učí: zvyšuje se pravděpodobnost, že přesně tak se bude jednou dítě chovat ke svým vlastním dětem.
To platí například o násobilce, o písemném násobení a dělení, o aplikaci vyjmenovaných slov, o slovíčkách cizího jazyka apod. To jsou věci, jejichž snadné zapomenutí se ve škole spolehlivě trestá po řadu měsíců.
Je-li vysvědčení dítěte o mnoho horší než naše, lze:
Nemůžeme samozřejmě vést dítě za ruku po celou dobu školní docházky. Dítě se nakonec musí naučit pracovat samostatně.
Příkazem UČ SE!
ho však k tomu nepřivedeme. Ba dokonce dohlédneme-li osobně na to, zda dítě sedí hodinu denně nad učebnicí, učit se tím pravděpodobně nenaučí. Co se naučí, je hodinu sedět nad učebnicí, snít či nudit se.
Chceme-li dítěti skutečně pomoci ekonomicky využít čas nad učením, můžeme například vypozorovat, zda je pro něj snazší zapamatovat si text slyšený či viděný, zda mu pomůže kreslit si látku v symbolech, zda se mu líp učí nahlas či potichu, v chůzi či vsedě za či pod stolem.
Můžeme mu ukázat, jak lze učební látku rozdělit do smysluplných malých celků, jež na sebe navazují, apod.
Vždycky je za co.