Psychologická a kineziologická ordinace

PhDr. Naďa Verecká

(navigace)

Před několika lety jsem se rozešla s partnerem...

Před několika lety jsem se rozešla s partnerem. Bylo to velmi bolestivé, hrozně mě to zklamalo, naprosto jsem mu důvěřovala, byl pro mě vším. Velmi mě ta zrada zranila. Podlomilo mi to nohy; od té doby se bojím navázat další vztah: co když zase přijde ta bolest… Už nemůžu nikomu věřit. Nechci být na nikom už závislá, tak zůstávám sama. Bojím se té zrady; toho zklamání. Vidím to všude.

Člověk se celý život (a ani to nestihne) učí vycházet s psychickou bolestí. Chtěl by se jí vyhnout, tak jako ruka se vyhýbá horkým kamnům. Nejradši by žil život bezbolestný. Potkával lidi, kteří nezradí, nezklamou, nezraní. Setkával se se samými zprávami o tom, že život je bezpečný, lidé laskaví a bolesti že se lze při troše píle a dobré vůle vyhnout. Ale to nelze. Zejména vztahová bolest bývá často nevyzpytatelná, nečekaná, zaútočí na nejcitlivějších místech, podlamuje nohy a člověk před ní neuteče, i kdyby na kraj světa zmizel. S ní můžete udělat často jen jednu rozumnou věc: přijmout ji. Nechat ji vtéct do svého srdce a nechat to srdce otevřené, aby ta bolest mohla, až bude její čas, vašimi zády zase vytéct.

Jenže člověk zraněný si pro podruhé kryje srdce i záda: čeká další ránu, ruce v kapsách v pěst, krk skrytý mezi rameny, záda shrbená, očima uhýbá a srdce má pro jistotu sevřené; chová se jako kytka netýkavka.

Kytky netýkavky když se dotknete, tak ona sebou prudce škubne, jako by se chtěla vyhnout bolestivému dotyku. Dost je to zajímavé, takže člověk to zkouší, čistě ze zájmu, pořád znova – dotýká se jí a kytka sebou škube a člověk nadšeně volá Hele, pojď se podívat, schválně si sáhni na tu kytku…

Ta kytka je vaše netýkavé, zraněné a vyděšené srdce, které právě svou reakcí ty bolestivé dotyky přitahuje. Čím víc se bojíte bolesti, tím víc ji k sobě přitahujete. Čeho se bojíte, to k vám přiběhne, čistě ze zájmu o vás. A utvrdí vás to v přesvědčení, že je třeba se bát. Bludný kruh. Jak z něj ven?

Samozřejmě, že spousta lidí vás ještě zklame, zradí a nechá na holičkách. To my lidi máme v povaze, takhle se sebe občas tvrdě dotýkat. Znamená to, že si nemáme důvěřovat? Kytka netýkavka samou nedůvěrou v dotyky sebou škube, a není jí to nic platné.

Lidi jsou o ty škuby plni zájmu a dotýkají se jí stále víc. Ověřují si to stále znova: ještě sebou škubne? Kdyby ale těm dotykům přestala uhýbat, kdyby se jich přestala bát, nebylo by co ověřovat; měla by pokoj. Kytka to neumí. A vy? Vy máte, na rozdíl od ní, svobodnou vůli. Vy se rozhodnout můžete.

Ida Kellarová jednou říkala: Vidíte, jak se k vám blíží bolest. No tak jí sami utíkejte vstříc! Abyste ji měli dřív za sebou! Když jí budete uhýbat, budete se vzájemně honit a všechno to jenom prodloužíte.

Život vás ještě mnohokrát bude setsakra bolet. Znamená to snad, že ho nemáte žít? Že se máte vyhnout lidem, aby vám snad nedali ránu do zranitelného místa? Aby vás snad nezklamali? Abyste neplakala?

Život je ale přece větší než tohle všechno. Život je dar, který vám podruhé nikdo nedá; rozhodně ne v tomto balení. Tak ho koukejte rozbalit. Je tam bolest i radost a vzájemně se nesou v náručí. Koukejte jim jít vstříc. Ponesou i vás.

V rubrice Osvětové články:

Slovo pro Tebe

Medica mente, non medicamentis!
(Ať léčí mysl, ne léky!)


Tyto stránky pro Vás vytvořili:

© 2015 Naďa Verecká;

webdesign Atelier GINGO