Nejsou tu všechny. Některé jsem našla v počítači (řada jich ovšem zmizela s dávnou krádeží mého starého notebooku), některé přežily na internetu, kam je kdysi náhodně opsal někdo jiný, některé jsem opsala teď já ze starých papírových výstřižků (ty také nemám všechny).
Oprášila jsem je, narovnala jim zmačkané faldy a převedla je do HTML – webového jazyka.
Jazyk HTML je prý těžký – ale není – jde jen o cvik.
Mnohem těžší byla ta věc s rovnáním těch zmačkaných faldů; teda spíš s nerovnáním: s úmyslným neopravováním, nevyškrtáváním, neuváděním tehdejších vět na dnešní pravou míru; vždyť která míra je pravá? Dnes jistě jiná než tehdy – a v budoucnu rozhodně jiná než dnes. Proto jsem nechala v těch textech i to, nad čím se teď nejistě dívám stranou a říkám si rozpačitě:
To jsem si fakt myslela? Takhle jsem uvažovala a psala? To tehdy pomáhalo lidem a bylo ode mě redakcemi žádáno?
Přinejmenším tak vznikl zajímavý časový dokument; dokument ukazující, jak se moje znalosti a názory měnily mým věkem a jak se vždy odvíjely od konkrétní doby, v níž jsem žila.
A tak omluvou některých článků i mojí budiž nepatřičný věk; články jsou dnes už příliš staré, a já byla tehdy ještě příliš mladá.
Popel na hlavu jsem si sypala již v roce 2006 vizionářským článkem Slovo psychologa do vlastních řad.
Je to jeden z mála článků, které jsem psala nevyžádaně, jen z vlastní potřeby. Pamatuji si, jak jsem ho pak marně posílala do časopisů pro psychologickou veřejnost. Byla jsem překvapena; nebyla jsem zvyklá zasílat své články redakcím marně.
Ale dnes je to jeden z mála článků, za kterými si bezvýhradně stojím.
Pod jeho ochranou se lze i dnes vrhnout do četby i ostatních článků – dávných, současných i budoucích.
Novoroční předsevzetí
A koukej to dojíst...
Výchovných omylů se nesmím dopouštět
Škoda rány, která padne vedle