Psychologická a kineziologická ordinace

PhDr. Naďa Verecká

(navigace)

OPRAVNÍK VÝCHOVNÝCH OMYLŮ: Výchovný omyl č. 2:

Škoda rány, která padne vedle…

Jak kdy…

Jedna moje milá a upřímná klientka přišla kdysi s promodralou dlaní.

No, netrefila jsem se. Myslela jsem, že jdu do měkkýho – kluk ale uhnul, on je takovej šikovnej, pružnej – a já to vzala o hranu stolu. Ale co bylo fakt zvláštní: mě ta bolest v té dlani v tu ránu zklidnila. Jako bych vystoupila z příběhu. Z toho bezmocnýho vzteku na toho mýho hajzlika, kterej si nikdy nedá pokoj, dokud mě nedostane. Ale teď mě fakt nedostal: čas se mi jako by zastavil a já z něj vystoupila. Zastavila jsem se taky – a kluk zatím utek. A já už ho ani nehonila: nestálo mi to najednou za to. Jako bych stála někde nad tou naší tradiční rodinnou scénou a pozorovala nás dva, jak tam blbnem: mě, jak stojím s rozklepanými koleny a třu si ruku, a kluka, jak pořád ještě prchá a ječí… ´Proboha, o co nám jde?´, pomyslela jsem si.

Tahle rána tedy doslova padla vedle, ale moje klientka jí nelitovala. Říkala, že za tu zvláštní, překvapivou možnost vystoupit z toho příběhu, z té bezmocné honičky, přestat se vztekat na kluka a na ty jeho přesně mířené, osvědčené naschvály, za to že je té bolesti vděčná. Jako by jí prý v tom momentě někdo neviditelný zezadu jemně vzal za rameno a udělal z ní pozorovatele. Pozorovatel nehraje; nemusí. Pozorovatel pozoruje.

Tedy ne bych chtěla, aby mě někdo neviditelný tak jemně bral za rameno, až bych měla zhmožděnou dlaň. Moje milá klientka ale tvrdila, že ta náhlá bolest v dlani byla rozhodně příjemnější než ty zoufalé bezmoci z těch honiček kolem stolu.

Samozřejmě nestalo se, že by to jedno zhmoždění vlastní dlaně mou klientku přerodilo a že by její honičky s klukem okolo stolu navždy skončily. Moje klientka to ani nečekala. Na to znala dost dobře povahu svou i povahu svého úžasného kluka – silné osobnosti s nekonečnou energií. I já ho znám. Ten by vytočil i ušlechtilou telenovelovou slepou Esmeraldu či Marka Ebena. Esmeralda by zvládla vyléčit se ze slepoty hned v prvním díle, aby kluka stihla lapit co nejdřív, a Eben, ten by cestou vyrval mikrofon. Navíc moje klientka, jak obě víme, rozhodně není žádná Esmeralda (kdo jsme?) a ke startu je odjakživa dobře připravena. Přesto říká:

Stejně na to nikdy nezapomenu. Jak jsem tam tak stála a najednou už nemusela hrát tu obvyklou roli v tom obvyklém bláznivém divadle. Nemusela. Držela jsem si ruku, kluka jsem poslala tam, kam se svým tyátrem patřil, a už jsem to nehrála s ním. Nechtělo se mi. To bylo fakt milé. Cítím se svobodnější od té doby.

Tohle samozřejmě není tak úplně typický, každodenní příběh našich domácností. Ale během rozhovorů s běžnými lidmi, v nichž se časem dostaneme i na věci, o kterých se opravdu snadno nemluví, jsem zjistila, že variant na bezmocné honičky kolem stolu je za zavřenými dveřmi našich domácností hodně. A že my, kdo jsme jenom lidi s jedněma nervy, se za tyhle věci pak hluboce stydíme, často i sami před sebou. A hledíme na ně rychle zapomenout, natož abychom o nich někde vykládali (třeba jak jsme po třídní schůzce aspoň trefili našeho mrštného hocha do nosu tou zase neuklizenou botou, když už jsme na něj nedosáhli ručně. Nebo jak naší pubertální dceři při názorové výměně ohledně minulé diskotéky vyletěla náhle z úst napevno přilepená rovnátka a jak se to potom na ortodoncii těžko vysvětlovalo, ještěže nám to holka už odpustila a držela basu). Tyhle příběhy jsou tabu. Facky lítají a je tak těžké o nich mluvit. Abychom se toho tolik nebáli, hodí se jich pár odchytit a vypreparovat:

  1. Snad nejčastěji mezi rodičovskou populací poletuje tzv. Facka z bezmoci. Tato bývá vyvrcholením několikafázového výchovného procesu:

    První fází je dobrý úmysl a snaha řešit vše nenásilnou cestou, a ne jako tuhle, když...

    Přes další, různě dlouhé, postupně se zkracující fáze bublání a vření kdesi v lebce, v krku, v krajině srdeční či v oblasti kolem žaludku (to podle typu pozdějších psychosomatických potíží) dochází k onomu vyvrcholení: člověk už fakt neví, jak dál. Jazyk mu přestává artikulovat dobře míněné argumenty, takže horečné myšlenky předcházejí slova. Srdce se dotýká mandlí, tlak by rozbil tlakoměr (naštěstí ani nejfanatičtější zdravotní sestra by se v takové chvíli neodvážila k nám s něčím takovým přiblížit). Člověk by bezmocným vztekem plakal. A potomek? Ten se na nás zase kouká jako naprostý blb (v pubertě pak dokonce na nás kouká jak naprostý blb na naprostého blba).

    Tehdy facka padá, těžká jak hodinový proslov zhuštěný do jednoho jasného gesta. Někdy ovšem vysrší celý roj těchto jasných gest, a protože potomek není takový blb, jak se tvářil, často zkouší zdrhnout: překážkový běh po bytě začíná. Potomek má nohy lehké jak srnka a zná všechna kritická zákoutí našeho bytu lépe než my. Jako by si to prchání ve volných chvílích cvičil, místo aby si konečně doplnil ty sešity. Málokdy se ho tedy podaří dostihnout. A i když, stejně po této vrcholné fázi následuje fáze poslední: stádium rozpaků, výčitek svědomí, trapnosti, hořkosti v hrdle, nevyřízených účtů na obou stranách, tabletek (na nervy, na srdce, na žaludek, na hlavu…) v dlani.

    Co je třeba podotknout: dlouhodobým pozorováním se zjistilo, že fáze nápravy spouštěcího problému nastává v těchto procesech spíš výjimečně, a navíc bývá spíš dočasná. Přesto se výše uvedený několikafázový výchovný proces v rodinném životě stále znova opakuje; snad i proto, že do bezmocného vzteku vůči tomu spratkovi se velmi nenápadně, většinou aniž si toho vůbec všimneme, přimíchává bezmocný vztek vůči někomu úplně jinému: vůči partnerovi, který nám s ničím nepomůže, vůči šéfovi, kterému dát záhlavec nemůžeme, i když by mu to možná dost pomohlo...

  2. Specifický druh, z kterého se už hůř dá dělat legrace, bývá tzv. Facka ctižádostivá (ať už je tou fackou cokoli, třeba i přesné slovní tnutí do duše).

    Tento druh bývá doma třeba na stadionech soutěživých sportů. Kolem zpocených borců (borečků) nadskakují oddaní rodiče, kteří obětují svému nadanému potomkovi všechno: svůj volný čas, peníze, svůj elán i své touhy (tj. jejich touha je i touhou jejich potomka: touhou zvítězit nad potomkem jiných rodičů). Všichni chtějí být dobří, být lepší. Dospělí řvou, prsty hrají po sedadlech klavírní etudy s vášní Ludwiga van Beethovena, a děti v duchu nebo doopravdy mezi jednotlivým podáním pokukují k rodičům: Co na to táta? Zlobí se?

    Slova se nevybírají, leda tak s ohledem na okolí, ne na dítě. Rány na veřejnosti obvykle nepadají. Přesto vlastní děti tak trochu přestávají v tu chvíli být vlastními dětmi a stávají se… Těžko říct, čím se stávají. Nedávno se objevila v novinách zpráva o dívce bité vlastním otcem až do nutnosti vyhledat lékařskou pomoc: on strašně přál, aby byla dobrá v tenise. Fakt to přál. Trénoval ji. Dával tomu všechno. A když se jí nedařilo…

    Ne že by ty děti ten sport nebavil. Ne každé, ale mnohé z nich to opravdu baví, jsou tím pohlceny a bez soutěžení by byly nešťastné. Ale…

    Procházela jsem tuhle strmou, dlouhou, serpentinovou ulicí, v níž se zrovna pořádal celorepublikový závod minikár. Šlo o to, kdo si troufne sjet ty zatáčky na své káře nejrychleji, kdo se dostane do finále a kdo bude vyřazen.

    Sjely se rodiny z celých Čech. Mámy vybalovaly řízky na skládacích židličkách kolem aut. V zázemí to vřelo. Rodiče počítali časy. U jednoho auta tiše plakal asi šestiletý chlapec. Otec na něj řval:

    Pamatuj si, srabe: jestli v příštím kole v tej druhej zatáčce budeš zase brzdit, vysadím tě cestou domů na dálnici a dojdi si domů, jak chceš! – A ty na mě taky nečum, bylas pomalá!, zařval na starší vyděšenou dcerku a celý rozrušený se zprudka napil lahvového piva. Ruka se mu klepala. Matka rozpačitě mlčela a dělala, že se nic neděje.

    Člověk si může říct, že tohle by se mu stát nemohlo. Ale kdoví – možná má jenom štěstí, že se nenamočil se svým dítětem do soutěživého sportu, že nepropadnul té davové psychóze.

    A ostatně – co ta dusna nad žákovskou? Co to naléhavé přání, aby to můj potomek dotáhl aspoň tam, co já, ne-li dál? Aby jaksi reprezentoval mě, mou výchovu, mou rodinu? Takové to já ti dělám ty nejlepší podmínky, snáším ti modré z nebe, všechno pro tebe obětuju, a ty se nebudeš snažit?!!?

  3. Vysloveně zlá a nebezpečná je Facka sadistická. Takové rány (opět nemusí být jenom fyzické!) se rojí za každou maličkost, jsou zcela nevyzpytatelné, jejich frekvence snad trochu souvisí s aktuální hladinou hormonů vychovatele. To si však vychovatel nikdy nepřipustí. On vyznává vyšší princip. Vystavuje na odiv svůj cíl dobře dítě vychovat a rány za každou maličkost se jen rojí. Adresát ran i jeho okolí mají být ještě vděčni a sám autor si svých výchovných metod považuje: poslední fáze procesu Facky bezmocné, tj. kocoviny a výčitek svědomí, není schopen. Své drastické a ponižující výchovné metody často dokáže květnatě zdůvodňovat. Možná sám byl kdysi obětí podobné výchovy a aby ji vůbec unesl, zapomněl na bolest svého dětství a vytvořil si zidealizovaný názor mě taky tak vychovávali a bylo mi to k užitku; bludným kruhem tak předává tutéž zkušenost dalším generacím.

    Cesta ven vede přes odborníky, například na linkách důvěry. S nimi se může zkusit spojit buď dítě, nebo ten člen rodiny, který se už na to nemůže dívat: druhý rodič, osamostatnělý sourozenec, prarodiče apod.

    Je dobré (i když těžké, protože ostatní rodinní příslušníci jsou často jakoby ve společné hypnóze bezmoci, strachu a bezradnosti) to udělat nejen proto, aby se bolestivý osud přestal předávat dalším generacím rodu, ale též proto, že dítě pravidelně bité a ponižované většinou začne bít a ponižovat děti kolem sebe (bere to totiž za běžný prostředek komunikace). Též si obvykle na rány zvykne natolik, že už neexistuje na světě prostředek, kterým ho lze zastavit v extrémních životních situacích. Protože extrémní situace v životě lidském občas bývají - a právě v těch může některým typům dětí (obvykle spíš klukům) pomoci tzv.

  4. Facka dobře mířená:

    Jsou děti, které ji nepotřebují a potřebovat nebudou. Jsou dokonce děti, v jejichž případě by takový krok byl zbytečným hříchem na jemné duši. Ale jsou i tací grázlíci, pro které by, myslím, včasný zásah tohoto typu byl lékem nejvhodnějším.

    Pamatuji na jistou paní učitelku, drobnou, kultivovanou, vzdělanou starší dámu. Ráno zvracela strachy. Ve škole na ni totiž čekal jistý pubertální žák. Takové drobné fórky jí dělal. Třeba (když nebyl nablízku někdo, kdo by to prásknul) na ni zaútočil pěstí do tváře. Pěst zastavil těsně před jejíma vyplašenýma očima. Co čumíš, krávo, jé, paní učitelko, to ste vy, já vás málem nepoznal…, jásal.

    I sousedi v domě se ho báli. Když se pak spojili a šli i stěžovat jeho matce, byli seřváni na jednu hromadu tak, že se jí pak strachy vyhýbali. Facka nepadla, matka se v synovi viděla. – Poslední zprávy o jásavém hochovi jsem zaslechla z pasťáku. Prý už nejásal.

    Abych nezůstala jen u chlapců: pamatuji na křehkou, velmi krásnou šestnáctiletou slečnu. Její maminka se v noci plížila kolem jejího lůžka, aby ji proboha nevzbudila, když šla ošetřit svého tříletého syna v horečkách. Kdyby se totiž dcera vzbudila, nedovolila by jí to; ztropila by žárlivou scénu na celý barák.

  5. Posledním druhem facky, o kterém se chci zmínit, je Facka stěžovaná. Ještě před rokem jsem o existenci tohoto druhu v našich hájích neměla tušení. Zdá se, že vzniká obvykle v pubertě a slétá se z krajů do dětských linek důvěry. Velmi si vážím linek důvěry, jejich čísla rozdávám dětem i dospělým na potkání a všude jim dělám reklamu. Ale v poslední době nevím, co si mám myslet, když mi učitelé různých škol říkají zhruba toto:

    Kdybyste věděla, kolik času nám v poslední době zaberou písemná dobrozdání potvrzující dlouhodobou solidnost rodičů našich žaček. My ty rodiče známe, celé roky s nimi máme nejlepší zkušenost, o holku se starají, trápí se, když se trápí ona, snaží se jí pomoct, nikdy se nic nápadného neděje. Pak přijde puberta, holka něco provede, třeba nepřijde do rána domů, znáte to. Rodiče ji ze strachu ráno seřežou, je to úlet, samozřejmě. A holka si stěžuje na linku důvěry, že je týraná, a už tu máme hlášení, a na to my musíme dát hlášení, co jsou to vlastně za existence, tihleti podezřelí rodiče. Holka je v pubertě na koni, neuvědomuje si dosah toho všeho, rodiče mají ostudu, těžko se s tím srovnávají, a my ztrácíme čas lejstrama.

Tak. Už těchto pět povšechně vymezených druhů ran, které v českých rodinách padají či nepadají vedle, nám ukazují, že se starým českým úslovím se nelze zcela ztotožnit, stejně jako ho nelze zcela zamítnout.

Možná spíš než Škoda rány, která padne vedle, je lépe říct Škoda některé rány, která padne vedle. Ale zas taky ne každé. Tedy pro přesnost je třeba přičinit Škoda některé rány, která vedle nepadne... Ovšem v některých jiných případech platí Škoda rány, která vůbec padne. Anebo nepadne...

Ano. Zdá se, že říct to lze. Rozumět tomu však už není. Ale to nevadí. Stačilo by, kdyby se nám poštěstilo někdy zahlédnout (jako ta úvodní paní s modrou dlaní), že vlastně možná ani nemusíme tu hru se svým úžasným dítětem (s tím spratkem, který je stejně z poloviny po nás) vždycky znova hrát a dohrát až k té kocovině.

Jak to udělat? Třeba i nám, až poběžíme svůj závod jednotlivými fázemi výchovného procesu (viz bod 1), třeba i nám někdo neviditelný stiskne tiše rameno. A my ukročíme stranou z toho závodu a přestaneme být loutkou, za jejíž nitky tahá bezmoc.

Kéž nám ani našim potomkům kvůli tomu nemusí zmodrat dlaň ani cokoli jiného.

A co když si zrovna na nás v našem trápení žádný neviditelný neudělá chvilku, aby svou neviditelnou rukou stiskl naše rozrušené rameno? Nu což: máme své dvě vlastní. I ty jsou dobré, aby nás jednou vyvedly z dráhy toho nesmyslného závodu.

V rubrice Osvětové články:

Slovo pro Tebe

Medica mente, non medicamentis!
(Ať léčí mysl, ne léky!)


Tyto stránky pro Vás vytvořili:

© 2015 Naďa Verecká;

webdesign Atelier GINGO