aneb
Všichni jsme jenom lidi…
Výchovných omylů se nesmím dopouštět. Ve výchově nesmím udělat chybu.
Ale:
Chyby ve výchově svých dětí dělá každý, i ten, do kterého bychom to neřekli.
I to nejvychovanější dítě světa (které to je?) bylo vychováváno s chybami.
Výchovným omylům se prostě nevyhneme. Nevyhnuli se jim ani naši rodiče a nevyhnou se jim ani naše děti.
Protože všichni jsme jenom lidi.
A ať už nás stvořil Pán Bůh (z jedné vody načisto) anebo Příroda (trpělivým vývojem, zkoušením a zavrhováním méně povedených prototypů), nemohou ti dva snad přece počítat s tím, že jimi stvořené bytosti neudělají ve výchově svých potomků žádnou chybu...
Vždyť vychováváme-li svého potomka od narození do osmnácti let, kdy je údajně dospělý (tedy aspoň to o sobě tvrdí), jde o neuvěřitelných devět miliónů pět set šedesát tisíc osm set výchovných minut! To přece nejde zajistit, abychom aspoň v některé z těch minut nějakou pěknou výchovnou chybu neudělali!
Pravda, nějaký ten milión minut z toho mají naše děti od nás naštěstí pokoj; třeba protože zrovna spíme nebo se díváme na televizi či jsme v práci, v garáži, na fotbale, u plotny, ve vaně či jinde; stejně nám však zbývá na výchovné chyby času dost.
Přes to všechno lidstvo stále ještě přežívá, takže lze předpokládat, že Příroda či Pán Bůh si to zřejmě včas spočítali a prostě to zařídili tak, aby lidskému druhu ten jeho sklon k občasným chybným řešením výchovných (i jakýchkoli jiných) problémů příliš neškodil; aby to naše děti, ty objekty všech našich hloupých i chytrých snah, nějak vydržely.
A díky Bohu (či Přírodě) člověk (tedy aspoň některý a někdy) dokáže vystoupit ze své výchovné role, proklepnout si ji a prověřit funkčnost svých výchovných postojů: utáhnout, co se viklá, tadyhle povolit a támhle přitáhnout šroubek, matku (či otce), tuhle vyčistit a promazat, co se zaseknulo, vyměnit názor, který se jen tak zbůhdarma, bez efektu protáčí.
Za účelem získání co nejvíce různých návodů k opravám výchovných postupů a též aby se s tím nemuseli zdržovat sami, vyšlechtili ti dva velcí stvořitelé specialistu, jakousi druhovou odnož: Člověka pedagogicko-psychologického. Dali mu školu a vnukli mu myšlenku, že výchově lze nějak rozumět; že lze shrnout, co je správné a co nesprávné, a veřejně se k tomu vyjadřovat.
To Člověk pedagogicko-psychologický dělá o sto šest, často to považuje za své poslání.
Využijme toho. Ne že by bylo nutno Člověka pedagogicko-psychologického vždy poslechnout na slovo; může nám však docela dobře posloužit pro inspiraci – ať již ho sami navštívíme se svým vlastním dítětem, anebo si vybereme některou jeho výchovnou příručku, kterých, jak všichni víme, jsou v knihkupectví plné regály a v kterých aby se čert vyznal.
K podobné inspiraci poskytuji tápajícímu čtenáři i já, věrna své profesi pedagogického psychologa, tento Opravník výchovných omylů, příručku pro domácí kutily, které výchova jejich potomka baví nebo alespoň je zaměstnává po jejich volný čas.
S těmito nadšenci bych ráda během roku pátrala po vlastech českých po různých výchovných omylech. Nalezené a čtenářstvem nabídnuté omyly bych pak za přispění různých odborníků prozkoumávala, usvědčovala z omylnosti, ale i z případné užitečnosti; vždyť nic na světě není úplně černé nebo úplně bílé.
Protože tak jako se vším v našem složitém světě, i s omylem to může být dost složité.
Aby se v tom člověk trošku vyznal, je dobré si ho na začátku našeho tápání definovat.
Tedy co je to OMYL? – Každý žák základní školy nám to řekne dost přesně a celou větou:
Omyl je to, co je špatně.
Ale co je špatně
?
Když člověk přestane být žákem základní školy a léta mu přibývají, stále silněji cítí, že neví tak docela jistě, co je špatně a co ne. Co je někdy špatně, může být jindy dobře. A to, co je dnes a tady dobře, může být zítra a jinde špatně.
Odhadnout, kdy je kdy, může být hodně těžké, zejména jsme-li vystaveni jednání našeho potomka, který se ještě nenaučil pochybovat (leda tak o nás), a na rozhodování o nejlepším výchovném postupu máme přitom jen pár výchovných vteřin.
Že se trefíme, je dílem věcí štěstí, dílem přesné úvahy.
Přesné úvahy nebudeme schopni, budeme-li rozrušeni. Je tedy napřed třeba se uklidnit.
Uklidní nás
Tímto výchovným omylem trpívají podle mé zkušenosti zejména matky. Už se spolu poznáme ve dveřích. Jsou to skvělé ženské, milující matky, je s nimi psina, umějí se vžít do svých dětí a věnují jim mnoho svého času a trpělivosti. Přesto přicházejí do mé ordinace s nejistotou v očích a s nevyslovenou (či vyslovenou) otázkou na rtech: Co jsem udělala špatně, za co všechno můžu? – Protože přece kdybych byla lepší matka, kdybych se ještě víc a ještě lépe věnovala, mé dítě by nedělalo to, to a to. Jiné matky to určitě zvládají líp, protože jejich dítě to, to a to zřejmě nedělá.
Tyto pochybnosti na nás, vážené dámy, které jsme se v předchozím odstavci poznaly (mě nevyjímaje), padají vždy, když se něco nedaří. A proč se nedaří? Proč nás ten náš syčák neposlouchá? Proč pořád zapomíná úkoly a sousedovic Mařenka ne? No přece protože jsme asi (na rozdíl od sousedky s její skvělou Mařenkou) prostě blbé matky, že?!
I my, blbé matky, však máme svá práva!
Proto, vážené dámy, (a též proto, že nás je tolik) považuji za vhodné pro naši potřebu tímto založit Organizaci za práva RBM (tj. Relativně Blbých Matek; protože kategorie ABM, totiž Absolutně Blbých Matek, si obhájí svá práva sama).
Organizace za práva RBM by měla mít své stanovy (vážené čtenářky, prosíme o příspěvky vyjadřující se ke stanovám).
Členky organizace mohou - podle míry zásluh – na klopě hrdě nosit placku Relativně blbé matky prvního až třetího stupně.
Organizace za práva RBM může pořádat srazy a soutěžit o titul Relativně Nejblbější Matka
:
nezávislá komise (složená z kategorických odborníků na to, co je a co není dobré ve výchově, co se má a co se musí) dostane minerálku s brčkem a bude posuzovat kvalitu volných i povinných sestav, resp. obsah sebemrskačských a kajícných projevů delegátek popisujících, co zase od posledního sjezdu doma nezvládly.
V povinné části jízdy, resp. projevu posoudí komise dostatečný výskyt kvalitního, čistého provedení takových prvků jako je nejednotná výchova, nedostatek zásadovosti, času, trpělivosti, nedostatečné projevování bezpodmínečné lásky, špatná komunikace se školou, přeskakování hlasu, případně stolu v honičce za potomkem apod.
Vítány jsou expresivní, působivé prvky sestavy jako:
Nestíhám
Nemám na to nervy
Mám toho plné zuby
Nikdo mi nepomůže
Jsem na všechno samaa
Já se na to můžu vykašlat.
Tančí se buď v působivých šatičkách s flitry, s nalakovanými nehty a rtěnkou (styl dámička
a kariéristka
), anebo s vlasy zplihlými, v teplákách a zpoceném tričku (styl bezradná slépka
).
Ve volné části sestavy delegátka zkusí trumfnout své soupeřky v důkazech nevychovanosti svého potomka (soutěží se např. v disciplínách
Prst v nose na veřejnosti
Žvejkačkové bubliny tamtéž
Binec v: pokojíčku
Binec v: tašce
Binec v: šude
Odmlouvání
Hubatost
Zapomínání pozdravit
Zapomínání úkolů
Zapomínání
Vítězí kandidátka, která nejvíc popudí odborníky.
Ta si může jedenkrát cucnout minerálky předsedy komise (možná i víckrát - on už to po ní stejně pít nebude).
Dále má právo po dobu držení svého titulu navštíviti přednostně jakoukoli pedagogicko-psychologickou poradnu v České republice, a to s dobou objednání kratší než jeden měsíc!
Též dostane bonboniéru, kterou odevzdá svému dítěti, aby se mu zkazily zuby (každý ví, že kdyby mu matka nedávala bonbóny, nemuselo by k zubaři).
Její potomek, bude-li to jen trochu možné, bude předsedou komise pohlazen, a to za potlesku ostatních matek, jejichž děti ten den sice nevyhrály, ale chovají se podobně nemožně jako vítězné dítě:
A víte, co je zajímavé, vážené RBM? Že stejně, stejně z nich vyrostou relativně slušní lidé, kteří jednou založí rodinu, budou ji živit a budou, považte, vychovávat děti!
Ať už nás stvořil Pán Bůh (z jedné vody načisto) anebo Příroda (trpělivým vývojem a zkoušením a zavrhováním různých prototypů), zřejmě to prostě nějak zařídili.
Každá RBM má právo na život, i když si to třeba nemyslí. To jí zaručuje i Ústava.
Každá RBM má – aspoň občas – právo na klid. To jí Ústava nezaručuje a a nezaručují jí to ani členové její rodiny.
Jménem naší organizace hájíme proto našim Relativně blbým matkám toto právo na klid: dost na tom, že se žereme samy, tak nám občas dejte pokoj aspoň vy.
Každá RBM má povinnost dělat chyby. Kdyby je nedělala, řadila by se do kategorie ABM, čímž by narušovala stabilitu relativního světa, jakož i stabilitu ostatních RBM.
Dítě, případně i manžel každé RBM jsou povinni se svou RBM řádně spolupracovat, tj. poskytovat jí dostatečné množství materiálu zabezpečující jak plnění bodu tři, tak i možnost účasti na soutěži o Relativně nejblbější matku.
Manžel pravidelně užívá slova typu Ty nikdy...
, Jaktože…
, Zase už...
apod.
Dítě, pokud ještě nemá dostatečnou slovní zásobu, využívá přirozené mimiky odporu. To nedá žádnému dítěti moc práce.
I tato spolupráce s RBM musí znát míru:
Při příznacích vegetativního kolapsu RBM jsou členové rodiny povinni uchýlit se k bodu 2 stanov, a to aspoň na pět minut.
Měla bych být lepší máma, protože se svému dítěti
Kdybych byla lepší máma, tak by mé dítě
Na jejich vlastní přání rozšířen o podsekci:
3. No tak bych měla být lepší máma