Každý, koho se zeptáte na nudu, moc dobře ví, o čem je řeč. Pocit naprosté nezajímavosti, zbytečnosti, nepotřebnosti. Únava vznikající paradoxně bez vykonané práce, ztráta nálady, minuta, co trvá hodiny. I ten nejčinorodější člověk zažil někdy nudu, aspoň na chvíli, třeba i v dětství. Jen na to možná už zapomněl.
Dětství je hodně dlouhá vývojová etapa. Čas tam letí mnohem pomaleji než v dospělosti. V našich
pěti minutách prožije dítě čas několikanásobně delší. Jestliže mladá maminka potká cestou z nákupu sousedku a jen tak na pět deset minut
si s ní na rohu popovídá, její tříletý syn tam stojí s rukou v matčině dlani mnohem déle než ona. Nejen proto, že je mladší a čas mu ubíhá pomaleji, ale též proto, že situace v níž se ocitl, mu obvykle neposkytuje takové podněty, které by ho takzvaně aktivovaly. Brzy si, zpravidla k matčině nelibosti, nějaký podnět najde. Zdá se, že v útlém mládí to jde jaksi samo: jako bychom od přírody dostali nějaký už nastartovaný motor – někdo možná o více koních než jiný – a ten nás vede k okouzlení činností
. Všiml si toho už proslulý léčitel minulého století, německý farář Kneipp, a ve svém spisku O výchově dítek a nemoci dětské
z roku 1893 o tom napsal:
Jako vysoký věk miluje klid a rád ve světnici usedává… tak děcko libuje si v činnosti. Dítě není nikdy nečinným…
Onu utěšenou podívanou na robátka v činnosti
, o níž hovořil páter Kneipp, zažíváme i o století později. Proč ale nám z nich za pár let vyrostou otrávení adolescenti, znuděně se shlukující kolem laviček v parku? Ustrnuli ve vývoji snad ti klackové, že nevědí, nejen jak zabít čas
, ale ani jak ho využít, myslíváme si mnohokrát. – To, že se druží do skupin, je v pořádku. Ve skupině se tíha puberty s jejím vymezováním se
proti světu dospělých nese snáz. Některým z nich možná ono vymezování
tak zamotalo hlavu, že už se o žádnou další smysluplnou činnost starat nestihnou. Jiní možná po takové činnosti ani aktivně pátrat neumějí. Jako by se to kdysi včas nenaučili.
Farář Kneipp si toho všiml už před sto lety:
Kdo nepoznal nižádné ušlechtilé zábavy, ten nepochybně vřítí se chutě do všeliké hrubosti a nezvedenosti. Jakou však znají teď mladí lidé lepší zábavu než seděti v hospodě při sklenici nebo křepčiti v tančírně? Kdo pak medle libuje si v krásné přírodě Boží? V ušlechtilé četbě? Kam poděly se staré hry rodinné? Teď vyhlašuje se všeobecně jen to za zábavu, kdy hodně mnoho lidí tropí pekelný hřmot a utratí hodně mnoho peněz…
Jak získat děti pro ušlechtilou zábavu?
Mami, pojď si se mnou hrát…
Vidíš, že nemám čas, broučku. Musím……………………………(doplníme podle okolností).
Každý odborník zabývající se dětmi nabádá rodiče, aby se víc věnovali svým dětem. Jeho energie vztyčeného prstu
však obvykle padá na málo úrodnou půdu.
Pro rodiče je totiž velmi těžké a často zúzkostňující
změnit své zvyky, vyjet ze zaběhaných kolejí. Oni opravdu nemají čas
. Skutečně mají velmi silný pocit, že nestíhají ani ty všední denní povinnosti. Často je to proto, že jsou zavaleni prací (ovšem kromě několika zlých výjimek, kdy na nás povinnosti navalí osud proti naší vůli, jsme to my, kdo se jimi dobrovolně zavalujeme!). a někdy může hra s dítětem dospělého prostě z celého srdce nebavit. Tak moc ho nudí, tak mu přijde jako zbytečné vydávání času a energie, že i když má své dítě velice rád a stará se o něj podle svého nejlepšího přesvědčení, dá přednost důležitější práci
. Jakýkoliv vztyčený odborníkův prst mu v získání nadšení
moc nepomůže.
Zkusme tedy nabídnout místo pravidel nabádavých pravidla poněkud úlevná:
Volme zlatou střední cestu, kompromis. Nejde zařídit, abychom měli na své dítě a jeho hry vždycky čas. Ten si totiž udělá jen Matka Ideální
, existující ovšem jen v příručkách sloužících k tomu, aby nás, Matky Průměrné
, naplňovala pocity viny a nedostačivosti.
Dítě se nás o to, abychom se tlačili do role oběti, která se přemůže
a věnuje mu čas
, neprosí. Nebude nám za to ani vděčné. Přesto můžeme ze společné chvíle udělat zážitek i pro sebe… Pokud je pro nás hra s panenkou velkým sebezapřením, můžeme dcerku ke své hře
přizvat my – do našeho dospělého světa: můžeme ji třeba učit krájet mrkev na kolečka. Ten krásný pocit poprvé vznikající sounáležitosti dvou ženských v kuchyni
dá možná i zapomenout na zpožděnou večeři.
Nedávej chudákovi rybu; nauč ho ryby lovit,
říká jedno moudré východní přísloví. Učme děti najít si hru, ukazujme jim různé možnosti. Ukazujme jim to, co nám měli ukázat, když jsme byli kluky a holkami. Ukazujme jim, co jsme tenkrát neviděli a teď už vidíme. Ukažme jim, co všechno život dává za úžasné možnosti a ukažme jim (ne povězme), jak jich využít.
Dítě se učí vlastní činorodosti nejen tím, že s ním hrajeme domino, ale i pozorováním toho, jak se my sami stavíme k životu: v nadšených , nebo spíš nadšeneckých rodinách bývá často i dítě plné elánu (i když to samozřejmě nemusí být pravidlem). Tam, kde se rodiče sami šněrují
přísně stanovenými povinnostmi splnit to, co je očekávané, a neodváží se společně si zablbnout
, experimentovat s vlastním časem a zvyky, cítí se sešněrováno i dítě.
Chová se to naše dítě najednou úplně jinak, než jak jsme ho vychovali? Fláká se s očima v sloup od ničeho k ničemu? Zapomnělo ze dne na den všechny pěkné zásady a zvyky, které jsme mu celý život vštěpovali? – Možná nezapomnělo. Jen na ně možná právě nemá čas: dospívání je sakra tvrdá práce. Až skončí, třeba si zas vzpomene. Co se totiž vštěpuje tolik let, těžko se může jen tak ztratit – maximálně jen trošku odsunout.
Čas letí a dítě se mění každým dnem. Můžeme se stoprocentně spolehnout, že takové, jako bylo před rokem, už nikdy nebude. Vzpomeňme si, jak jsme před léty brali jako samozřejmost, čím nás obohacovalo: Jeho smích. Jeho nemotorné kroky. Naivní otázky. Odpovídali jsme roztržitě, měli jsme málo času – museli jsme umýt nádobí a tak. Ale ty otázky se už nikdy nevrátily. (Nádobí ano.). Příležitost si je užít jsme měli jen tenkrát. Neopakujme tedy pořád dokola stejnou chybu. Nezmeškejme příležitost užít si toho, co je nám nabízeno dneska. Za rok už to nebude. Než se nadějeme, naše dítě si s námi nebude chtít hrát ani náhodou.
Aplikace těchto úlevných pravidel
pomůže hned dvakrát: nám zpříjemnit čas strávený s našimi potomky už teď a jim jednou zvítězit nad nečinností a nudou.
(Rodina a škola únor 1999)