Přání vyrovnat se bohatším spolužákům dohání děti ke krádežím… Děti z majetnějších rodin mnohdy ponižují spolužáky, jejichž rodiče nemají dost peněz… vlastně jim (méně majetným dětem) ani tolik nejde o věci samotné, ale jsou nešťastní z toho, že ostatní se jim vysmívají a vystrkují je z kolektivu. Osobně to považuji za zvláštní druh ekonomické šikany…
Tolik z článku MfDnes, 19. 2. 1998.
Víme, že dětská agresivita stoupá, zajímavý je však onen ekonomický rys
. Příjmové nůžky
jsou dnes rozevřené a rozevírají se dál každým dnem. V tomto ohledu to mají naše děti těžší než my. Všechny: děti chudé
i děti bohaté
.
Proč to mají těžké děti rodičů s nižšími příjmy, je nasnadě: prostě na to nemají. Na co? Na splnění specifických požadavků, které mohou zavládnout v nejedné školní třídě. V třídním kolektivu se totiž může snadno vytvořit atmosféra, v níž jsou členové jednoznačně souzeni ne podle toho, jak jsou zajímaví sami o sobě, ale jak je zajímavé to, co mají na sobě. Začíná to už na základních školách a ve středním školství může být tento způsob rozveden k dokonalosti. Jakékoliv vybočování z kolektivem přijaté normy se nenosí a někdy vede i ke společenské degradaci.
Norma, kterou skupina na svých členech vymáhá, může být různá. Někde je dbáno hlavně na extravaganci: uznávaný je pouze ten, kdo ráno proklouzne z domu v atypickém
oblečení. V jiných třídách je ctěn oděv co nejodrbanější. Byť s touto formou nemusí leckteří rodiče v srdci souhlasit, je finančně dostupná pro všechny, dokonce i pro rodiče pracující ve školství.
Jsou ovšem i třídy, kde se získá slušná pozice pouze koženou značkou na zadnici či jinde. A to je problém, který není na místě zlehčovat: protože kdo tu značku nemá, může být v skupině vyřízen. A může jít o vyřízení velice bolestivě přijímané, těžko snesitelné.
Vždyť těžko lze vydržet už jen to, že se na člověka každý den dívají skrz prsty, že se odvracejí, když se přiblíží, že si šeptají za zády a vyměňují si nad ním úsměšné či soucitné pohledy. Těžko lze unést tu bezmoc, kterou člověk cítí, když není v jeho moci změnit iracionální názor skupiny. A v tu chvíli je mu úplně k ničemu, že ví, že ve skutečnosti jde o nesmysl: skupina si to nemyslí a skupina má pravdu.
Navzdory všem výkřikům individualistů je zcela normální, že jedinec podléhá tlaku skupiny, jež ho nutí přizpůsobovat se normě, kterou zvolila za svou. Dodržování skupinových norem a ochrana skupinou umožnily člověku vývojově přežít. Pokud dnes podléhá společenskému nebo skupinovému tlaku, jen dodržuje evolucí vštípené zákony. Jinou věcí už je kvalita těchto norem ve skupinách dětí a adolescentů. Kde se vzalo například tohle okouzlení značkou
? (Nejde přitom jen o značkové oblečení, ale i o časté a před skupinou viditelně demonstrované kupování in
nápojů či pochutin, rozdávání dárků spolužákům jen tak
, bez zjevné příčiny – zkrátka o způsob, jak neustále a nenápadně
upozorňovat, že já si to mohu dovolit.).
Získání bohatství je možná jen symbolickým (byť často pochybeným a zkresleným) důkazem lepší životaschopnosti, která budí bezděčný, pudový respekt. A protože s sebou nelze nosit k získání respektu své bohatství celé, leckdo ho symbolizuje drahou značkou. Značkou předvádí moc. Kdo má však pocit moci a není k ní zralý, snadno ji zneužije a vybíjí si své nejistoty a agresi na těch, kteří značku při sobě nemají. Rozum k tomu nepoužívá – jednak ho ne vždy má, a jednak to není záležitost rozumu a inteligence, ale hlubokých vnitřních instinktů.
bohatéto nemají lehké
Svést se na cestě do života na značce finančního úspěchu rodičů je dost riskantní. Člověk se totiž na své vlastní cestě musí učit překonávat překážky, vědět, jakou bolest i slast ono překonávání přináší. Musí se naučit odkládat své uspokojení na pozdější dobu, snášet nezdary a sám se znovu zvedat na nohy. Musí se naučit srovnat si hodnoty, určit si, co je nejdůležitější a bez čeho se lze obejít. Že se bez něčeho opravdu lze obejít, musí na vlastní kůži zažít: jinak tomu neuvěří.
Děti, před jejichž peněženkou se překážky kácejí samy od sebe a jejichž záměr plní rodičovské peníze či postavení dřív, než si ho pořádně uvědomí a samy se o něj snaží, ztrácejí radost z tak snadno splněných cílů, ale i možnost naučit se bojovat.
Ne nadarmo se snaží někteří bohatí podnikatelé držet své děti finančně zkrátka, velikost jejich kapesného přizpůsobují možnostem rodičů s průměrnými výdělky a dospívajícím ratolestem jasně naznačují, že vhodným způsobem, jak si vylepšit finanční situaci, je brigáda.
značkovéhobohatství?
Proti moci značky
nic nezmůžeme rozumnými a inteligentními argumenty. Je málo efektivní nabádat svého nešťastného potomka bez značky: Vem si to rozumně – jde jen o koženou cedulku a oranžové štepování.
Uznejme svému dítěti nárok na jeho trápení. Větou Tvoje starosti bych chtěl mít
mu neulevíme, stejně jako poukazem na konzumnost jeho postoje.
Podrobně a bez hořkosti mu vysvětlujme naši finanční situaci. Přizvěme ho k rodinným debatám o finančních prioritách a o tom, čeho se rodina bude muset vzdát.
Aspoň v rámci našich finančních možností by o tom, co bude naše dospívající dítě nosit ve škole, měly rozhodně spolurozhodovat také normy třídy, nejen estetické či filozofické normy naší rodiny. My osobně se můžeme kdykoli rozhodnout, že se vzepřeme davu
, že nebudeme jako každý
. Rozhodujme však sami za sebe, ne za naše dítě: nevíme totiž, je-li to i jeho postoj a jestli na něj má tváří v tvář své vlastní skupině sílu.
Bohatství a pocit štěstí zdaleka není jedno a totéž. K poznání a přijetí tohoto jednoduchého faktu je však třeba se dopracovat životem a konkrétní zkušeností. Nelze jej nikomu vemluvit jakkoli přesvědčivými slovy, vždy budou znít jen jako fráze. Pomozme tedy dítěte k přijetí této pravdy jinak: prostě s ním žijme jeho život a učme ho ten život každým dnem opravdu užít
. Všímejme si všech nefinančních
výhod a radostí, které den přinesl. Choďme na zajímavé společné vycházky, na vandry, jezděme na vodu, hrajme nejrůznější hry, zkoušejme něco společně kutit – v dílně, v kuchyni nebo úplně jinde, povídejme a naslouchejme si. Způsob výchovy, který do dítěte roky vtiskujeme – ač neviděn – postupně skládá mozaiku jeho osobnosti. Věřme, že i když aktuálně nedokáže vyřešit problémy ve vrstevnické skupině našeho dospívajícího potomka, jednou se skutečně zúročí.
Rodina a škola říjen 1998