Můj syn je strašně nesmělý. Neumí se bránit, šlak by mě z něj trefil, když si zase nechá ve škole sníst svačinu. Zůstává celé dny doma u televize, nemá kamarády, ale nestěžuje si, tvrdí, že je takhle spokojený. Měl bych ho nechat být, když si nestěžuje? Těšilo by mě velice, kdyby byl víc do života
...
Je otázka, zda je váš syn opravdu spokojený, anebo zda je pro něj prostě jen přijatelnější být doma u televize než se marně pokoušet získat kamarády a odrážet tlaky spolužáků. Neumět si bránit své a nemít žádné kamarády, to není pro žádné dítě příjemné. A s nesmělostí se snadněji žije spíš dívkám - kluci s ní víc narážejí.
Problém vašeho syna může mít řadu příčin. Důležité jsou samozřejmě geny: je velmi pravděpodobné, že v pokrevním příbuzenstvu chlapce se vyskytuje člověk, který by si vzpomněl, že se v dětství (ne-li dodnes) choval podobně. Důležitá je samozřejmě i výchova, zážitky s vrstevníky i s dospělými. Ale ať už je příčina jakákoli, je důležité, jak se k tomu postaví rodiče a chlapec sám.
Rozhodně je zbytečné synovi vysvětlovat, že by měl být statečný a že by si měl najít kamarády. Kdyby mohl, dávno by je měl, aspoň jednoho. Vždycky se hodí kamarád, o kterého se můžete opřít, který si vás váží a tak jaksi potvrzuje vaši hodnotu, a to i tehdy, když každého (včetně sebe) přesvědčíte, že jste bez kamarádů, doma u televize, knížek či počítače šťastný (všichni se občas chováme podle příběhu o kyselých hroznech: umíme si dokonale namluvit, že stav, který nedokážeme změnit, nám vlastně vyhovuje; svou vlastní bezmoc povýšíme na záměr).
Ale váš syn ještě není bezmocný: čím je člověk mladší, tím je tvárnější ve svých názorech a postojích: tak jak ho nějaké zážitky utvrdily v tom, že on je ten, kdo nenajde (nepotřebuje) kamarády, ten, kdo si musí nechat vše líbit apod., tak ho jiné zážitky mohou přivést k jiným, optimističtějším názorům na věc, které mu pak mohou razantně změnit k lepšímu celý zbytek života. Ale jak k těm jiným zážitkům přijít?
Rodiče často referují o pozitivní zkušenosti s přihlášením syna do kroužku bojových sportů (chápavý, klidný trenér, který ví o statečnosti a strachu své, může pro změnu názoru dítěte na vlastní bezmoc hodně udělat a může i podporovat vznik přátelství mezi kluky). Trochu pomoci může i počáteční podpora návštěv spolužáků u vás doma (koneckonců má sedět kluk u počítače sám nebo s klukama – pokud se na tom základě vyvine nějaký vztah, je možno nenásilně navrhovat klukům i jiné společné aktivity – zde pomůže i vaše účast – např. zahrát si s nimi fotbal apod.). Účelné bývají i společné puťáky rodin s dětmi – při nich lze děti učit spolupracovat na napínavých úkolech.
To jsou všechno zjevně praktické rady. Ale ještě je tady něco hlubšího, neviditelného: to, co váš syn možná vyzařuje a kvůli čemu má potíže.
Život člověka má totiž tendenci se utvářet se na míru jeho postojům: čím víc se bojím lidí, čím víc jsem přesvědčen, že by o mě nestáli, tím jsem plašší, vyhýbám se jim, a už předem špatně vyhodnotím jejich pokusy o kontakt, např. nepřijmu nabídku ke kontaktu (bojím se jí nebo ji ani nezaregistruji, protože s ní vůbec nepočítám), a oni si toho všimnou a pomyslí si, že o ně nemám zájem, že jsem nafoukaný či nudný, a přece se mi nebudou ještě vnucovat, a tak mě nevyhledávají, tj. chovají se tak, jak jsem čekal, zase jsem měl pravdu, když jsem si říkal, že o mě nikdo nestojí… Dokonce když vnitřně čekám, že mi někdo ublíží, vyzařuji tak, byť bezděčně, svou slabost, a jako bych tím své okolí bezděčně dráždil, aby na mě bylo opravdu nepříjemné. To jsou všechno neuvědomované a vůlí těžko ovlivnitelné mechanismy lidského chování. Co s nimi?
Zjednodušeně se dá říct, že člověk, který se bojí lidí, se podvědomě bojí okolního světa; bojí se s ním spolupracovat, bojí se ho dotýkat. Proto zřejmě jedno z cvičení tzv. Dílčího oslabení výkonu (DOV), původně určeného na zlepšení matematických schopností (dítě se maximálně 10 minut denně po dobu čtvrt roku učilo jen hmatem rozeznávat různé figurky zvířátek, které mu matka podávala pod ručníkem, který hromádku zvířátek na kolenou překrýval) mívalo někdy překvapivý vedlejší vliv: matky uváděly, že najednou pro syna chodí spolužáci, aby šel ven, telefonují mu apod.
A zmíním zde ještě další, dost podceňovaný vliv: nejdůležitější osobou, která může formovat syna, je otec. Nejen tím, co nahlas říká, co se mu snaží vysvětlit, když se zrovna snaží syna vychovávat, ale hlavně tím, jak se chová a jak se cítí sám, a dokonce i tím, co si o synovi tajně myslí. Matka se může snažit, ale zde platí spíš chlapi sobě
: syna formuje otec, protože chlap
hluboko v něm volá na chlapa
hluboko v synovi. Otcové jsou svým synům bezděčným vzorem; co si myslí o synovi táta, to si o sobě myslí syn. Co si o hodnotách, o vůli, o cílech, o sebezapření myslí táta, to si o tom myslí syn. A jestliže v synovu sílu věří otec, může v tu sílu snáze uvěřit syn sám. Ať chtějí nebo nechtějí, ať se otec vědomě snaží nebo na to nemá čas či trpělivost, mezi synem a otcem je neustálá podvědomá výměna, kterou otec učí syna, jaké to je být mužem. A máma tomu často vůbec nerozumí, třeba i manželovi vyčítá: Ty toho kluka vůbec nechápeš, nestaráš se o něj, ty vidíš jen sebe, ještě to v něm podporuj, copak nevidíš, jak trpí, je takovej citlivej…
Každý otec má obrovský formující vliv na svého syna. Takže když syn nemůže nějakým zázračným osvícením změnit svůj postoj k sobě i k okolí a tím i své zážitky se světem, může mu aspoň trochu pomoci otec. Jestliže si syn o sobě myslí, že mu chybí odvaha a schopnost změny, aspoň částečně mu pomůže otec tím, když v synovi toho statečného chlapa zahlídne on; když mu dá šanci, když v něj uvěří. Když si bude všímat nejen chvil, kdy se syn ukáže jako slabý a nejistý (tak jak syna pozoroval doteď), ale i těch chvil, byť nenápadných, kdy se synovi něco povedlo, kdy je na něj možno být hrdý, byť šlo o maličkost nestojící za řeč. Ono totiž nešlo o maličkost a stálo to za řeč – to jen otcův strach a snaha o dokonalost svou i syna mu zkreslily vnímání tak, že si nevšiml, jak už teď je jeho kluk fantastický a co všechno na své cestě k odvaze už dokázal.