Moje tělo mi dělá naschvály
(Elle listopad 2003; rozhovor zapsala Lucie Šilhová)
Dvacetiletá Karolína, studentka ekonomie, má velké trápení: nenávidí svoje tělo. A čím dál víc. Nakonec kvůli tomu vyhledala psycholožku. Co jí poradila?
Karolína své tělo nenávidí tak, že tuhle rozbila zrcadlo, protože se už na sebe nemohla dívat. Hodinu předtím se pohádala s Radkem. Má totiž pocit, že se Radek na ulici kouká po jiných – jen proto, ž na ni se prostě dívat nemůže. Jemu se ale přítelkyně líbí; jenom ty věčné a hlavně čím dál častější výčitky ho už unavují. Co je na tom divného, když se chlap ohlédne za pěknou ženskou? Ona si ale pořád vede svou, a tak jí Radek řekl, že jestli toho nenechá, sbalí se a půjde. Ne proto, že by mu připadala ošklivá. Ale proto, že se chová jako blázen. A tak teď Karolína sedí v ordinaci Naděždy Verecké, v rukou mačká kapesník, po tvářích se jí koulejí slzy a čeká, že jí psycholožka dá za pravdu. Ta ovšem celou situaci vidí trochu jinak.
N. V.: Dovedete si vzpomenout, Karolíno, kdy vás tělo poprvé zradilo
?
K.: Jako dítě jsem chodila do dramatického kroužku. Strašně jsem toužila hrát princeznu nebo třeba Červenou Karkulku, ale vždycky na mě zbyly jenom čarodějnice nebo babky. Kolik nocí jsem kvůli tomu probrečela! Prostě nejsem hezká, a tak budu celý život ta druhá. Kamarádka se dostala na vysokou jen proto, že má větší prsa. Vždyť ode mě celou střední školu opisovala! S Radkem to jde z kopce, protože hledá atraktivnější dívku. Vedoucí kanceláře, kde už dva roky pracuji, se stal služebně mladší kolegyně, protože má hezčí nohy… Stačí vám to?
N. V.: Stačí. Ale mně připadáte docela hezká.
K.: Vám možná ano, ale ostatním ne.
N. V.: Kterým ostatním?
K.: No však jsem vám říkala – příteli, šéfovi i revizorovi.
N. V.: Revizorovi?
K.: No jasně, včera mě v tramvaji chytil bez lístku a napařil mi pokutu. Kdybych byla ta, za kterou se otočí každej chlap, tak mi ty čtyři stovky odpustí…
N. V.: Ale přece jste jela načerno. Namíchla jste dopravní podnik, a ten si to s vámi vyřídil. Z toho nemůže obviňovat svoje tělo.
K.: Tak revizora vynecháme, ale jinak mám pravdu. Kdybyste viděla, co všechno ta moje kolegyně, teď vlastně už nadřízená, dělala pro to, aby ji povýšili! Na každou poradu s sebou táhla stohy zbytečných lejster a ptala se šéfa na tisíc věcí. A on jí stejně pořád jenom koukal na nohy. A přitom je má do „o“, a vlastně ani trochu hezké!
N. V.: Ne? Tak proč myslíte, že se na ně šéf pořád dívá?
K.: Protože mu je ukazuje. Je ta sebevědomá…
N. V.: Aha. Tak vidíte. Nemá hezké nohy, a přece je ukazuje. A vy jste mi tady povídala, že už se nechodíte ani koupat, jak ošklivá si připadáte. Co kdybyste to zkusila jako kolegyně? Upozorněte na sebe, a nechte na ostatních, jak vás budou hodnotit.
K.: To nezvládnu. Víte, mně hrozně chybí právě to sebevědomí, nebo spíš drzost vnucovat se někomu se svou ošklivostí. Jdu po ulici a mám pocit, že všichni vědí, jak strašná si připadám, a také mě tak vnímají. Nevím, co s tím. Taky bych chtěla sebevědomě kráčet středem, ale já se pořád spíš krčím u zdí. Jde tohle vůbec nějak změnit?
N. V.: Vždyť jste na to už přišla sama. Tvrdíte, že lidé poznají, co se ve vás odehrává. V tomhle ohledu máte pravdu. Okolí vždycky reaguje podle toho, jaké signály k němu vysíláme. A vy druhým prostě nedáte šanci, aby se k vám přiblížili a řekli třeba, že vám to dneska sluší. Dostala jste se do začarovaného kruhu. Ohromně by vám pomohla milá poklona, ale tím, jak se chováte a tváříte, ostatní odrazujete. Zkuste si někdy představit, že jste atraktivní dívka.
K.: … ale já nejsem atraktivní!
N. V.: Ach jo. Já zapomněla. Tak jinak. Říkala jste, že jste chodila na dramatický kroužek. Zahrajte tedy pro sebe i okolí roli pohledné dámy. Zkuste svým přístupem přesvědčit ostatní, že jste krásná. Vžijte se do role hezké ženy. Povězte si: Už bylo dost uhýbání pohledem, očí sklopených na chodník.
Prostě se narovnejte. Uvidíte, co to s vámi udělá – a co s lidmi. Oni totiž věří spíš tomu, o čem jsou přesvědčováni. Na nás všechny neplatí ani tak slovní argumenty, jako spíš řeč těla.
K.: Mám se chovat podle rčení, že stokrát omletá lež se stává pravdou? Na tom asi fakt něco bude, protože kolegyně není zrovna druhá Cameron Diaz, ale chová se tak. Vlastně nám ani nedala šanci, abychom si o ní mysleli něco jiného. Jenže ona tomu, co se snaží vnutit i nám, evidentně věří! A v tom je rozdíl. Já nevěřím, že je na mně něco hezkého.
N. V.: Na začátku tomu samozřejmě nebudete věřit, ale cvičte to. Mít se rád, uznat se se vším všudy, objevit sebe samu jako dar, to je úkol na celá léta. Pokud na něj zaměříte svou pozornost, bude se všechno časem zlepšovat. Mimochodem – i vaše kolegyně má mindráky. Záleží ovšem na míře, v jaké je dá najevo, nakolik nechá okolí nahlédnout po svou slupku. Hrajte si na hezkou dívku a v této roli přijímejte jenom ty vzkazy
, které k hezké dívce patří.
K.: Něco jako email? Poštu, kterou nechci, prostě nepřijmu? Jenže já si nejsem jistá, jestli mi maily
, které máte na mysli, vůbec někdo posílá.
N. V.: Podvědomí je hrozně mocné, a vy jste si proto dosud vybírala jenom ty vzkazy, které vás utvrzovaly v tom, o čem jste dávno přesvědčená. Každá kritika, každý „zvláštní pohled“ byl trefou do černého. Teď zkuste pravý opak. Když už se na vás někdo divně podívá
, usmějte se na něj. Uvidíte, že aspoň tři lidé z pěti vám úsměv vrátí. A už můžete chytat ty signály, které vám naznačují něco milého. Jsou všude, i když třeba nepatrné. Copak vám přítel občas neřekne, že máte hezké oči, úsměv… cokoli?
K.: Ale jo, někdy se rozplývá, jak se mu líbí můj kulatý zadeček a piha vedle pupíku a taky že mám něžné ruce, které krásně hladí. Jenže já si pořád myslím, že to říká jen proto, aby mi udělal radost. Protože se stejně pořád otáčí za cizími ženami. Hledá asi to, co mu nemůžu poskytnout.
N. V.: A co kdybyste to obrátila ve svůj prospěch? On se sice otáčí za krásnými ženami, ale chodí s vámi. To je přece jasný signál, že se mu líbíte ze všech nejvíc.
K.: Hmmm… zní to logicky. Takže vy si opravdu myslíte, že tou hrou, přijímáním dobrého a odmítáním špatného, dokážu sebe samu přesvědčit, ž to se mnou není až tak hrozné?
N. V.: Uvědomte si, že máte jednu ohromnou výhodu – svobodu volby. Vy sama si můžete určit, do jaké míry bude vztah tělu ovlivňovat váš život. Sama vidíte, že ta moc ve vás existuje. Teď byste měla jenom zkusit otočit znaménko.
K.: Ale jak to mám udělat?
N. V.: Proč máte ráda svoji nejlepší kamarádku?
K.: Je s ní od rána do večera neuvěřitelná sranda, ale když mám splín, umí zvážnět a poslouchat mě třeba dvě hodiny. To dokáže málokdo.
N. V.: a proč milujete Radka?
K.: Je úžasně chytrý a mě vždycky brali inteligentní chlapi.
N. V.: Tak vidíte – dva nejbližší lidé, a ani jednoho nehodnotíte podle toho, jak vypadá. Středem vašeho vesmíru se stali z úplně jiných důvodů. Tak proč si myslíte, že to je ve vašem případě jinak?
K.: ……
N. V.: Sama nevíte… Ono je totiž moc důležité si uvědomit, že vlastní tělo nemusíte obdivovat. Stačí, když ho vezmete na vědomí takové, jaké je. Toto tělo pláče za vás, když je vám těžko. Vláčí se s vámi po túrách. Nechá si odírat paty. Podá vám hrnek, když máte žízeň. Líbí se spoustě chlapů, a vy si toho ani nevšimnete. Jak tomu přijde?
K.: Ale ono není ideální, já to vím…
N. V.: A abyste přijala své dítě, muselo by být dokonalé jako to z reklamy?
K.: Jak se můžete takhle ptát? Samozřejmě že bych ho měla ráda, vždyť by bylo moje!
N. V.: Ale tělo je také vaše, dostala jste ho jako průvodce životem. Jako pomocníka. A kolik hezkého s ním zažijete! Vzpomeňte si na situace, v nichž vám přináší uspokojení – třeba tanec nebo voňavou koupel. Zkusila byste mi říci další?
K.: Tak… únava po sportu je hodně příjemná. Nebo miluju jízdu na koni, i když mě pak vždycky příšerně bolí zadek.taky se mi líbí masáž. Nebo drbání na zádech, to je slast! A mazlení s partnerem, jéje! Sauna. Sluneční paprsky na kůži. Je toho spousta.
N. V.: Poskytuje vám tolik krásných zážitků, a vy ho za to nenávidíte?
K.: Když se nad tím zamyslím, chovám se k němu vlastně docela nespravedlivě, že jo?
N. V.: Taky to tak vidíte?
K.: Jak vás tak poslouchám, vypadá to jednoduše. Teď se mi zdá, že to s ním zvládnu. Ale co když mě zase přepadne špatný pocit?
N. V.: To je dost možné; člověk mívá někdy splín. Já taky. Jde o to snažit se, aby nás přepadal co nejméně. Dělejte proto často všechny věci, které vám prostřednictvím těla přinášejí uspokojení. Řekla jste mi jich dost a jistě přijdete na další. No a když budete mít splín? Můžete svolat dámskou jízdu. To je výborný lék na chmury, protože ženy o sebe vědomky získávají sílu.
K.: A co když půjdu po ulici a zase budu mít ten starý pocit, že se na mě všichni dívají? Můžu se mu nějak ubránit?
N. V.: Poradím vám skvělou rychloterapii
. Představte si plamínek svíčky. Dýchnete – a on se pohne. Každý si na něj může dovolit, že? Ale jakmile ho přiklopíte skleněným válcem bez dna a víka, ochráníte ho. Všichni ho vidí, ale nikdo na něj nemůže, nemůže ho rozkolísat, umenšit. Zkuste se i vy podobně chránit. Představte si, že jste v jemné, duhově svítící průhledné „bublině“ ve svém soukromém prostoru, který půjde všude s vámi. Všichni sice vidí dovnitř, ale nikdo tam nemůže. Tam jste paní vy. Všechna případná zranění, poznámky, „zvláštní pohledy“ a podobně se zastaví o stěnu „bubliny“, jako se můry v noci zastavují o sklo osvětleného okna. Stačí si to představit, napřed někde v k klidu a se všemi detaily. Síla podvědomí je tak mocná, že už ta představa vás může hodně ochránit. Lidé se sice budou dál dívat, ale vám už jejich pohledy neublíží.
S Karolínou rozebírala její problém soukromá psycholožka PhDr. Naděžda Verecká. Sama říká: Můj úkol je doprovázet člověka při hledání naděje.
PhDr. Naďa Verecká pracuje jako soukromý psycholog.
Paní doktorko, na koho se ve své praxi specializujete? Věnujete se některým problémům úžeji? Jste zaměřena na některou skupinu populace či na určitou specifickou problematiku?
Jistě. Velmi úzce se specializuji na problémy právě těch klientů, kteří ke mně přijdou. Ti určují, co mě bude zajímat. Spolu pak stavíme cestu, jak z problému ven. Resp. já jsem něco jako průvodce člověka, který si svou cestu ven staví vlastními silami.
Co dělá takový průvodce? Jaké užívá metody?
Já si myslím, že každý člověk může aspoň do jisté míry aktivně změnit svůj osud k lepšímu, a to tehdy, najde-li naději. Někdy je tak unaven, zmaten či ubit
, že zrovna nevidí ten zdroj své vlastní síly, tu naději, co může změnit realitu. Můj úkol je doprovázet člověka při hledání toho zdroje, té naděje. Vždycky znova jsem dojatá, když vidím, co se děje s člověkem, který svou sílu zahlédne.
Jak se to stane?
Já věřím, že člověk má pořád další dobré, ba úžasné možnosti, i když si myslí, že si už dávno svými špatnými rozhodnutími
všechny cesty uzavřel. Když říká všechny
, myslí obvykle ty, které by spočítal na prstech jedné ruky, maximálně dvou.
Jako by Život (Osud? Bůh?) uměl počítat maximálně do deseti… Ale Osud má prstů tisíce, jak denně vidím ve své ordinaci. Často mám pocit, že to nejsem já, kdo vede mé klienty, ale že jsou to mí klienti, kteří ukazují krásu a možnosti života mně.