Moje dcera je laskavá,
nezlobí, nemám s ní žádné starosti, vlastně je dospělejší než jiné děti v jejím
věku. I ve škole je taková, učí se dobře a učitelka mi o ní řekla: Takových
dětí kdybych měla plnou třídu, to by se mi učilo…
A stejně se moje dcera bojí
chodit do školy, že to zkazí. Doma se pečlivě připravuje, ale nikdy nemá pocit,
že látku umí dostatečně – marně jí vysvětluji, že samé jedničky nejsou nutné.
Zdá se mi, že se trápí zbytečně, ale nevím, jestli s ní mám jít někam
k psychologovi; co bych mu řekla? Vždyť ona je úplně normální, žádné výchovné
problémy s ní nejsou, nikdo si nestěžuje, každý ji spíš chválí… Přijde mi, že
jsou vážnější případy a že bych zbytečně obtěžovala.
Dítě, které zlobí, vyrušuje při vyučování, má potíže s učením apod. - to si těmito výraznými příznaky o návštěvu u psychologa přímo říká: v podstatě je nelze přehlédnout. Čím nápadnější jsou jeho příznaky, čím víc vyvádějí z míry okolí, tím pravděpodobněji se mu dostane pozornosti ze strany dospělého a případné péče.
Ve třídě však bývají také
děti bez potíží
, o jejichž často bolestných starostech nikdo neví; tyto děti totiž jednak nechtějí být nápadné (pozornost okolí často vnímají jako
ohrožení) a za druhé jiné prožívání než své nezažily, takže to, co cítí, považují
za normu – ani je nenapadne, že takhle jejich život nemusí vypadat - že může
být mnohem šťastnější.
Trochu uzavřená, citlivá, zasněná dívka může mít např. ochromující strach z vrstevníků (na základě negativního zážitku, ale někdy i aniž jí ostatní cokoli udělali); tak s nikým moc nemluví, dlouho trvá, než odpoví, je s ní spíš nuda, takže se s ní nikdo moc nebaví, ale nevypadá, že by jí to vadilo, takže vlastně o nic nejde…
Pilný, odpovědný žák může trpět děsivým strachem z neúspěchu, z autority, hlubokým pocitem vlastní nedostatečnosti. Když se mu něco podaří, je zjevně rád; uleví se mu ale jenom na chvíli – vždyť jen splnil svou povinnost; ovšem jak on dobře ví, příště takové štěstí mít nemusí… Má ale samé jedničky, je to dříč, ukázněný, určitě to daleko dotáhne…
Tiché, něžné, zamyšlené či poněkud líné
dítě může mít tajený hluboký smutek až depresi, a přitom ani
nevědět, že je s ním něco v nepořádku…
Některé děti skrývají své emoce pod povrchem. Na první pohled se nic neděje, dítě každý den přijde do školy, nenápadně si to tam odtrpí, nikoho neobtěžuje, nedělá nikomu starosti (než sobě) a školní docházka plyne. Jenom té radosti není tolik. Někdy se dostaví psychosomatické příznaky (různé bolesti, tiky…), kterými tělo už důrazně sděluje, že tlak, který denně prožívá, už nemůže unést.
Co s tím? - Všímat si
všech dětí a mluvit s nimi, i když jsou bezproblémové
: učitelka ve škole,
rodiče doma. Přitom je dobré mít přitom na mysli pár pravidel:
Kritici zářijového
protiteroristického cvičení v metru poukazovali na chybu, že záchranáři pomáhali
napřed těm nejhlasitějším, nejzoufalejším, kteří se jim ve svém zoufalství
pletli pod nohy. Na ty, co už křičet nemohli a jen tiše leželi a tolik
neobtěžovali
, se dostalo až později.
Ale ten, kdo je schopen nejvíc křičet o pomoc, má ještě evidentně sílu se přihlásit o své sám. Podobné je to i v životě: ne vždy ten, kdo je schopen nejvíc křičet o pomoc, tu pomoc nejvíc potřebuje. Často ji potřebuje právě ten, kdo v rámci svých problémů už ani nemuká.
Naše vlastní úzkost, abychom něco nezmeškali, může na druhé straně způsobit, že uvidíme v každém komárovi velblouda. Ne každé nenápadné dítě má vážné problémy, ne každý povzdech je deprese, ne každá uzavřenost je hrůzou z vrstevníků, ne každá píle je chorobná, ne každá starost dítěte je tak velká, že si s ní dítě bez radikálního zásahu dospělého neporadí.
Trochu se v tom orientovat
pomáhají rodičům vzpomínky na vlastní dětství (dítě má tendenci prožívat svět
podobně jako kdysi jeho rodiče). Povídat si s dítětem o vlastním dětství a
porovnávat vzájemně zážitky (dávné i včerejší) je i dobrou terapií svépomocí
,
která rozhodně pomůže víc než otázky typu Není ti něco?
.
A když opravdu nevíme jistě, jsou-li naše obavy opodstatněné či zda nejde o nic vážného, pak je vhodné další pravidlo:
Často jsme byli i my
vychováni ve stylu Nevyčnívej, všechno pokud možno vydrž, nestěžuj si,
neobtěžuj, nějak to dopadne, ostatní jsou na tom hůř...
.
Ale ať jsou na tom ostatní jakkoli a ať si kdokoli myslí o našich obavách cokoli, naše dítě má právo na radost ze života a na co nejlepší podmínky k ní, a to i v případě, že se dobře učí a nikomu nepřidělává starosti; důvod k návštěvě psychologa není přece jen tehdy, když dítě svým problémem narušuje pohodu někoho jiného (rodičů či učitelky), ale i tehdy, když dítě svým problémem narušuje jenom pohodu svoji.
Takže v zájmu svého dítěte a svého dobrého pocitu klidněobtěžujtekdykoli a kohokoli. Vaše škola patří spádově pod konkrétní pedagogicko-psychologickou poradnu (pod kterou, Vám řekne výchovná poradkyně), a tam máte právo jít se zadarmo poradit i s dítětem, které problémy na první pohled nemá. Můžete vyhledat i pomoc klinického psychologa (obvykle na poliklinikách) či psychologa soukromého (často placeného klienty).
V nejhorším (nejlepším?) vám psycholog řekne, že o nic nejde. A když přece jen o něco půjde, poradí vám, jak s tím zacházet (naučí dítě, případně i vás relaxaci a jiným úlevným způsobům zbavování se napětí, či vás i dítě vezme do dlouhodobější terapie).
A pokud s jedním psychologem nebudete na stejné vlně, můžete si najít jiného. Máte právo. Vy i vaše dítě.