Mám strašně průměrný,
nudný život. Pořád na něco čekám, že něco přijde, něco zajímavého; že něco
dokážu, že dostanu šanci ukázat (snad i sám sobě), co ve mně je, a můj život
bude mít jasný smysl, směr, důvod. Že pocítím opravdové štěstí, nebo cokoliv. A
ono pořád nic. Říkám si – na co si stěžuju, vždyť mám, co potřebuju, rodinu,
děti, zdraví, práci, co by za to jiní dali – ale stejně: někde vzadu v hlavě se
pohybuje myšlenka: A tohle je všechno? Den za dnem, až k důchodu?
Někdy celý život čekáme na štěstí, na šanci, na NĚCO, a ono nepřichází nic, jen ubíjející
stereotyp. Z práce a do práce, dovolená, děti, domácí úkoly, televize. V sobotu
se luxuje. Partner mlčí a dívá se jinam, na televizi, do novin, nebo naopak
žvaní a žvaní, ale říct si už co není. Den za dnem, pořád ta stejnost, ráno se
člověk vzbudí a první myšlenka je Už zas. Bože, ani hýbat se mi nechce. Ani
přemejšlet. Jak se ten den zvládne…
A zvládne se, zase se zvládne jako stovky
dní předtím. Krok za krokem cestou, tolikrát ošlapanou cestou. Dny utíkají,
ztraceny v šedi, zatímco v televizi se lidem dějí věci zázračné, až nevědí, co
dřív řešit. Člověk to každý večer řeší s nimi; dobře by jim poradil, kdyby ho
poslechli. Ale oni neslyší. A tak si člověk jde lehnout a leží až do budíku a
známé první myšlenky za zavřenýma očima. Den přichází a to NĚCO zase
nepřinese. Ale člověk si nestěžuje; nemá vlastně na co. Jen někdy se v něm
probudí bolest: A to je všechno? Pro tohle žiju?
Je slavný citát: Neptejte se, co můžete čekat od života. Ptejte
se, co život může čekat od vás.
My si ale občas vyměníme s životem role. Jako bychom to byli my, kdo dovolujeme životu, aby nám ukázal, co umí; aby se před námi, chlapec, předvedl jak před komisí. Jako bychom to byli my, kdo dal šanci životu pro nás něco udělat.
Ono je to ale obráceně: život dal šanci nám – tím, že se nám dal - se vším, co byl, se nám dal - a teď může jen bezmocně čekat, co my s ním uděláme: den za dnem, až k důchodu.
Nebo taky ne až k důchodu; třeba už jen do příští soboty – to člověk nikdy včas neví, stejně jako neví, když žije, že šancí je každé ráno právě to probuzení, po kterém člověk něco – ať už je to cokoli – může: uvidět, udělat, říct. Je to šancí, stále opakovanou, byť třeba po tisíci padesáté prvé zas nepovšimnutou a nevyužitou.
Už mnoho let nemohu zapomenout na slova jedné své starší klientky. Přišla za mnou ve velikém zoufalství: jednou se jako obvykle vrátila z práce - a našla svého manžela sedět v křesle, mrtvého. Dostal infarkt, čekal na ni, ale už se jí nedočkal. A ona mi o mnoho měsíců později řekla:
Víte, ono to nebylo
bůhvíjaké manželství. Já vždycky přišla z práce, on už tam čekal. Seděl a díval
se na televizi, ať tam bylo cokoli. A já zatím pobíhala v kuchyni a po
domácnosti, dělala večeři, všechno bylo jako vždycky jenom na mně a já se
kolikrát vztekala, bouchala nádobím a drtila mezi zuby: Vždyť já tady nemusím
přece bejt, já tohle nemám zapotřebí…
Někdy mi i slzy tekly. A pak bylo osm a
začal film, a já si utřela ruce a sedla si na gauč vedle něj. On měl nohy na
jednom křesle a já na druhém. Někdy jsme se dotýkali rameny. Mlčeli jsme a
koukali jsme se na ten film. Spolu.
Až dneska vím, že právě tohleto bylo to štěstí, které jsem měla každý den. Ale dneska už mi to vědění je houby platné. Už to nikdy nebude.