Psychologická a kineziologická ordinace

PhDr. Naďa Verecká

(navigace)

Lež, děti a my

Víš, proč já vlastně lžu? –Protože se bojím, víš, bojím se toho průseru, když bych řekla pravdu. Jak se asi naštveš. A tak si řikám, že se na to možná ani nepřijde a že bude všecko v pořádku.

Jasně. – Ty lžeš, protože se bojíš, že budeš bita.

Taky. Ale to jenom někdy. Někdy se spíš bojím, co bude dělat mý svědomí. Co se mi bude dít vevnitř, když mi to vyčteš nebo když mi vynadáš nebo když zůstaneš mlčet a bude ti to líto. Tak to radši neřeknu.

A to se ti vevnitř nic neděje, když mi to neřekneš?

Děje, ale není to tak strašný. Horší je vidět, jak se z toho trápíš a nechceš mě bít. Nebo chceš a neuděláš to.

Ale já to někdy přece udělám…

Uděláš. Ale i když to neuděláš, je to vždycky vidět, že se trápíš, a to já nemůžu vidět. Tak to radši neřeknu. – Jo, a někdy to neřeknu prostě proto, že na to nemyslím. Že zapomenu, že jsem to měla říct. Anebo něco jen ta ledabyle plácnu a nenapadne mě, že to vezmeš vážně. A pak to najednou vypadá, že lžu.

A svědomí?

Já nevím, jestli je to svědomí. Ale trápí mě víc, když tě vidím, že jsi nešťastná, než když je ještě šance, že se to neprovalí.

A co ten strach, že se to provalí?

Ale někdy se to ani neprovalí…

A dokázala bys nelhat?

Absolutní fantas magoris. Někdo říká, že nelže nebo že lže jenom ze zdravotního důvodu, třeba o nemoci. Ale takový dítě nenajdeš. A já si stejně myslím, že i ten dospělej kecá.

A proč některé děti zapírají a zapírají, i když už se dávno všechno provalilo?

Ten strach jim někdy nedovolí to přiznat, i když to mají dávno prohrané. Oni mají strach připustit, že to mají prohrané. Bojí se, co bude. Připustit ten trest. Co rodiče. Nebo co ostuda mezi dětmi. Když se něco projednává před třídou, tak člověk má hrozný strach, že se před dětmi ztrapní, když to přizná. To by se nemělo projednávat před třídou.

Vždycky se tedy lže strachy?

Ne. Někdy pro výhody.

Jen pro výhody? To stojí za to riziko?

Třeba pro partu. Pro partu udělají děti skoro všechno. Ty nevíš, jakou má parta sílu.

(výňatek z rozhovoru čtrnáctileté poradenské klientky s matkou)

Lež provází náš život. Život dětí i život dospělých. A jako všechno, co se nás týká, je provázena řadou bludů. Zmiňme aspoň některé z nich:

Jak lež poznat

Slavný psychoterapeut Erickson, který se vyznačoval úžasnou pozorovací schopností, zjistil, že to, na co myslíme a jakým způsobem uvažujeme (tj. zda zrovna zkoušíme vyznat se ve svých pocitech, či zda se pokoušíme vyvolat si v duchu něčí podobu či vzpomenout si na určitá čísla apod.) ovlivňuje pohyb našich očí: v jiné situaci se díváme např. nahoru doprava, dolů doleva apod. Pokud se někdo například zrovna vyznává někomu ze svých milostných citů, a směr jeho pohledu přitom odpovídá směru pohledu člověka řešícího v duchu nějakou paměťovou úlohu, dá se usoudit, že jeho cit v té chvíli nejde volně od srdce, ale že mu jde spíše o přesnou formulaci slov apod. též náhlé rozšíření zornic může být významné (může však jít nejenom o projev strachu a rozrušení z vědomé lži, ale třeba jen z nepříjemného prožívání „výslechové“ situace. Může jít dokonce jen o projev prostého zájmu či překvapení.).

Použití těchto technik může tedy snadno vést k naprosto mylným závěrům. Jednak nemáme geniální Ericksonův postřeh, a jednak naše osobní zaangažovanost nám velmi zkresluje vnímání drobných detailů: jsme podezřívavější, snadněji uvěříme tomu, čeho se bojíme. Lež tedy najdeme i tam, kde vůbec není.

Mnohem lepší než zdržovat se důkazy lži či pravdy je proto hledat pravidla, jak s případnou lží či s důvěrou lépe zacházet.

Reakce na dětskou lež

Mami, pan učitel mi ztratil žákovskou knížku. On si ji vzal a už mi ji nevrátil a nemůže ji najít.

Slova pro provázení na cestě:

(časopis Rodiče - květen 1998)

V rubrice Osvětové články:

Slovo pro Tebe

Medica mente, non medicamentis!
(Ať léčí mysl, ne léky!)


Tyto stránky pro Vás vytvořili:

© 2015 Naďa Verecká;

webdesign Atelier GINGO