Tu chvíli někdy prožil nebo prožije každý: člověk se ráno vzbudí (dokázal-li vůbec usnout) a uvědomí si, že skutečnost, do které se probudil, je horší než sen. Horší než noční můra, která na rozdíl od trýznivé současnosti končívá nejpozději s ránem. Z bolestivé reality se ale vzbudit nelze. Je třeba vstát a vydržet žít celý další den, jakkoli je to těžké, jakkoli přitom tečou slzy.
Příčin může být řada. Těžké onemocnění, zranění, nebo dokonce smrt v rodině. Rozvod, veliké zklamání, ztráta zaměstnání, těžko řešitelné finanční starosti. Ztráta zázemí, vzájemné důvěry a jistoty. Nelze vypsat všechny ty těžké situace, které mohou rozechvět člověku půdo pod nohama.
Dospělí to v takových chvílích mohou mít paradoxně snazší: na rozdíl od dětí totiž tomu, co se děje, alespoň trochu lépe rozumějí. Mohou s tím tedy něco začít dělat – ať to pomůže, nebo ne. Mohou promýšlet různá řešení, zaujímat postoje, zamítat různé cesty, rozebírat situaci ze všech stran.
Dítě bývá v jiném postavení. Bolestí zasažený rodič jej může chtít od takového trápení uchránit, nepřidělávat mu starosti
, nezatěžovat ho
, uchovat mu šťastné dětství
. A tak dítě žije podle mínění dospělých dál v blahé nevědomosti. Až na to, že někdy začne křičet ze spaní, občas zadrhává, někdy se v noci počurá či trpí nevysvětlitelnými záchvaty vzteku… Na to, že žije v blahé nevědomosti, se prostě chová až příliš podivně. Jako by ona nevědomost pro něj byla pořádným stresorem.
Každé dítě je velice citlivé na rodinnou atmosféru, vyjadřovanou něčím úplně jiným než slovy. Jasně cítí, že se něco děje. Ovšem dospělí mu do očí tvrdí, že je všechno v pořádku. Jsou sice nezvykle zamlklí, co chvíli se koukají nepřítomně do jednoho místa, mluví na něj hlasem s úplně jinou, cizí intonací, mají jiný tělesný postoj, unavené oči, ale stále opakují, že je všechno v pořádku.
Tento nesoulad mezi tím, co kluk či holčička vidí, a tím, co se mu říká, je už sám o sobě pořádným důvodem k úzkosti. Je totiž stresorem, který nelze řešit – protože přece není co řešit
. Nelze k němu zaujmout postoj – postoj k čemu? Dítě je v dobrém úmyslu přesvědčováno, že neumí správně vnímat svět a že jeho obavy a strachy jsou neoprávněné, že nemají právo na existenci. Snaží se je tedy potlačit – a ono to nejde. Jak si přikázat, že máme vnímat něco jinak?
Pokud se dítě dokáže spolehnout na své vnímání i přes zapírání dospělých – zůstává se svou starostí samo: táta a máma, kteří mu dosud s jeho strachy vždy pomáhali, se teď chovají, jako že s ním není o řešit. Jen mu unaveným hlasem říkají, aby si šlo klidně hrát.
Dítě samozřejmě ve hře dokáže na chvíli zapomenout. Jeho podvědomí však se znejisťujícími informacemi pracuje stále. Výsledkem pak mohou být různé neurotické potíže.
Jak tedy v životně nejtěžších obdobích přistupovat k dětem, aby na nich otřesy půdy pod nohama
zanechaly co nejmenší stopy?
Podívej se, co nám tvůj tatínek udělal...), ze strachu (podrobným sdělováním dalších možných katastrof, které jsou jen plodem naší zjitřené fantazie) nebo z nejistoty. Nehledejme u dítěte řešení, nepřemýšlejme nahlas, co si teď počneme.
Ať už se stalo cokoliv a bolest, kterou to způsobilo, je teď tak trýznivá a nesnesitelná, nebude taková pořád, i když je tomu nyní těžké uvěřit. Vydržet až k období první úlevy nám pomůže čas, přátelé a známí, ale také naše děti. Už jen svou přítomností, svým bezděčným dětským způsobem. A když společně budeme udržovat rovnováhu – každý po svém – tak se tak rozhoupaná půda pod nohama jednom přece musí zklidnit.