Měli by mít partneři nastaveny obrazně řečeno ´obranné´ mechanismy, aby jejich vztah vydržel?
Obranné mechanismy, tj. mechanismy ochraňující vztah, mohou být v každém vztahu; pokud znamenají například důvěru (a tady pozor: nejen důvěru v druhého, ale hlavně důvěru v sebe sama: jestliže si nevěřím, nevěřím ve svou vlastní hodnotu, jak v moji hodnotu může věřit partner? Jak ho může lákat vztah se člověkem, který stále vyzařuje, že nemá žádnou hodnotu? Jak může s takovým člověkem udržet rovnocenný vztah?
A další pozor: Důvěra v druhého neznamená obdiv, adoraci, závislost. Nestavme si partnera na piedestal – na piedestalu se každému špatně žije – není tam svoboda a prostor pro chyby. Partner není Bůh – chyby v životě dělat bude.
Samozřejmě pokud nám partnerovy chyby přerůstají přes hlavu, je chyba buď v nás, tj. v naší hlavě – máme ji moc nízko skloněnou – nebo v partnerovi, tj. v tom přerůstání – tj. že se nám cítí být příliš nadřazen – příliš nás považuje za samozřejmost.
Obvykle (dá se říct vždycky) je to obojí najednou: to se to snadno přerůstá partnerovi přes naši hlavu, když ji v pocitech vlastní bezcennosti před ním tolik skláníme…
Je opravdu nutné se pro zachování vztahu vidět každý den?
Ne. - Kdo má pocit, že pro zachování jeho vztahu je nutné vidět se každý den, ten by si rozhodně měl nastavit obranný mechanismus
proti tomu pocitu: něco ve vztahu totiž není v pořádku. Přinejmenším strachu a nedůvěry je tam víc než je zdrávo.
Co proti tomu? – Najít příčinu potřeby vidět se s partnerem každý den.
Bývá to např. (někdy i nevědomá) potřeba ho kontrolovat. Ale jakákoli kontrola neukontroluje všechno; jednou ze základních vlastností jakékoli kontroly je totiž to, že je na něco zaměřena, tj. dívá se jen na určité místo, z určitého úhlu.
Když se zaměříme ve snaze po kontrole na jedno místo, v tu chvíli nám unikají všechna místa okolo – a navíc tím civěním na jedno místo, na jednu možnost ztrácíme svobodu, důstojnost, radost.
Touha po kontrole toho druhého vzniká strachy. To strach nám stáhne tu hlavu mezi ramena a vytřeští naše oči jedním směrem. Například strach, že nemáme vlastní hodnotu a že to ten partner ví a že se podle toho zachová – tj. že nás opustí: Kdoví co tam dělá, když není se mnou… Jak myslí, jak se cítí – má mě vůbec rád?
Někdo cítí v nepřítomnosti partnera osobní nejistotu, nemá pocit bezpečí. Cítí se sám
.
To může souviset se starými citovými zraněními, často už dávno jakoby zapomenutými, zasutými v podvědomí, ale o to víc ovlivňujícími náš život; kvůli nim pociťujeme iracionální strachy, pro které často nemůžeme najít logický důvod. Tady se někdy vyplácí psychoterapie, při níž se můžeme na ty strachy podívat, odkrýt jejich příčinu, pochopit je, a tím se jich zbavit.
Jak zamezit velkým očekáváním, které může cítit jeden či druhý z páru, když se jeho polovička vrátí třeba po týdnu práce domů?
Velká očekávání mohou být na obou stranách – a nejsou omezena jen na takováto oddělená
manželství.
Velmi dobře to znají například partneři během mateřské dovolené:
Manželka, celý den upatlaná kašičkami a ušišlaná skoro k smrti, se těší, až přijde manžel večer z práce domů, že si konečně bude moci s někým lidsky promluvit – s někým, kdo ji pochopí, tak, jak ji chápal, když spolu chodili a dlouze se dívali jeden druhému do očí a ona viděla v těch jeho očích tolik něhy a opatrnosti a úcty a lásky a pochopení…
Ale ouha – domů se jí vrací vzteklý, unavený chlap, který vydržel tolik hodin mezi idioty a těší se, že si konečně bude moci mlčky odpočinout vedle někoho, kdo ho pochopí tak, jak ho chápal, když spolu chodili a dlouze se dívali jeden druhému do očí a on v těch očích viděl, že je viděn ve své velikosti, statečnosti, úžasnosti – viděl v nich tolik pochopení…
Ale ouha – nachází doma utahanou ženu, která najednou nedokáže ocenit, co všechno on ten den statečně vykonal a těžce zakusil; ženu, která nemá ten smysl pro zásadní věci, jaký mívala - naopak ho zavaluje malichernými nesmysly…
Ani jeden z partnerů to samozřejmě tomu druhému nedělá schválně a ani jeden není blbý, jakkoli to tak může vypadat. Jenom se změnily okolnosti: začal je prověřovat a učit život.
Co proti velkým očekáváním? – Uvědomit si, že partner není náš lék na bolest a strach. A není to Bůh; je to člověk - takže bude dělat chyby. A uvědomit si, že to nevadí. Protože my je děláme a budeme dělat taky. Neboť jsme taky člověk.
Toto uvědomění se jmenuje tolerance. Přichází, když člověk věří sám sobě – i té své části, která dělá chyby; když z těch chyb (ani z těch vlastních) nedělá vědu; když v něm ty chyby (ani vlastní, ani partnerovy) nevyvolávají strach a nejistotu.
Je dobré, aby se ten, který nemusí dojíždět, přestěhoval za tím, kdo dojíždět musí?
Záleží na situaci, na okolnostech, na pocitech obou. Když oba mají pocit, že jim to udělá dobře, a když to zrealizovat jde, tak proč ne? Neměla by však v tom být křeč; život páru je velmi tvořivý a své dva lidi velmi zná – i jejich skryté myšlenky, skryté povahové rysy; podle toho nastavuje překážky a zádrhele – jako by těm svým lidem chtěl ukázat jejich slabiny.
Často například jeden partner druhému automaticky přisuzuje myšlenky, které ten druhý vůbec nemá (My si myslíme, že nám tak bude dobře…
– Ptali jsme se? Nespolehli jsme se automaticky, že náš partner si bude myslet a cítit to, co my? Dali jsme druhému volbu?).
Pozor také na tzv. syndrom bohyně Hery z řeckých mýtů.
Mýty nepřetrvávají věky jen tak; žijí proto, že obsahují esenci lidské moudrosti; popisují chování, které lidé během věků stále opakují.
Příběh mýtu o Heře a jejím manželovi zní ve zkratce takto:
Hera byla manželka boha Dia, nejvyššího ze všech bohů na Olympu. A tento bůh jí zahýbal, co to jen šlo. A šlo mu to dobře a často: měnil kvůli tomu podoby, využíval veškerých rafinovaností… Dokonce snad to dokázal i v podobě labutě! - Člověk by až tu Heru politoval.
Ale mělo to háček. Její manžel to totiž dělal tím víc, čím víc ho Hera – prototyp dnešní manželky-stihačky – honila. Jako by spolu hráli chtě nechtě takovou hru: čím ty mě budeš víc chtít kontrolovat, mít mě pod palcem, tím víc já ti budu unikat.
Dnešní poměry prostě nutí lidi dojíždět za prací; naštěstí to člověk (i když o tom třeba neví) má v kořenech – ve svých nevědomých znalostech; je to totiž stará lidská zkušenost – naši předci to moc dobře znali – mnozí z nich odcházeli z domova za prací a vracívali se třeba po půl roce; muži se museli vyrovnat s tím, že celou tu dobu neviděli svou rodinu a nevěděli, co se s ní děje, ženy zase s tím, že nevěděly s jistotou, jestli se muž vrátí a co vůbec přinese, a že se musely po dlouhé měsíce postarat o hospodářství a o kupu dětí samy. A jestliže to tehdy ty rodiny zvládly, znamená to jediné; znamená to, že to zvládnout jde.
Dnes k této jistotě můžeme přidat i různé osvědčené triky:
Když je člověk sám, může se mu stýskat po tom, co bylo, když sám ještě nebyl (tj. je myšlenkami v minulosti), anebo se může těšit a doufat nebo se bát (tj. je myšlenkami v budoucnosti). Ani v jednom případě není tady
: je u svých myšlenek. Má-li v sobě tendence k strachu nebo k sebelítosti a trápení se, můžeme si dobře představit, jaké ty myšlenky budou: šťastné rozhodně ne.
Co s tím? - Znova a znova jakékoli myšlenky na to, co někdy bylo, a na to, co někdy bude, nahrazovat vnímáním toho, co je právě teď:
Jsem tady a teď a dělám to, co zrovna dělám. Co dělám, zjistím, když tomu, co dělám, věnuji pozornost; když se na to pozorně podívám.
Je to velmi jednoduché: vidím, že krájím jablko. A tak dávám všechnu pozornost tomu jablku. Sedím v křesle – a dávám všechnu pozornost tomu křeslu a tomu sezení.
Dávání pozornosti tomu, co bylo, nebo tomu, co bude, může totiž bolet. Jakmile člověk ujede od vnímání toho, co zrovna dělá, do svých myšlenek, už ho může lapit jeho vlastní myšlenkový kolotoč; jeho vlastní bolavé myšlenky ho začnou honit.
Ale dávání pozornosti jablku nebo sezení v křesle nebolí…
Vnímání nebolí. Moje vlastní strachuplné myšlenky bolí. Ale když vnímám místo myslím, tak moje katastrofické scénáře na mě nemohou.
Udržovat sebe takto u sebe a ne u svých myšlenek má své výhody:
Vždyť kdybych nebyla u sebe, tady
, u toho konkrétního, co zrovna dělám, ale byla u něj, tj. tam
, v myšlenkách na něho, na to, co se tam, u něho
asi zrovna děje (tj. byla bych u fikcí, u představ – ne u reality!) – kdo by zatím byl tady, u mě
? Já rozhodně ne – já bych sebe nevnímala – vnímala bych jen své myšlenky. Tím bych opustila samu sebe – moje místo by bylo o mě prázdné; byla bych dvakrát tak sama…
Je dobré zůstat se sebou; jen tak si pro sebe mohu v realitě udělat spoustu radostí.
Protože když budu čekat, až ty radosti mi někdo – například partner - pomůže udělat, nemusím se dočkat, a navíc se tím na něj věším, čímž podporuji svoji citovou závislost na partnerovi.
Tím mi rychle slábnou nohy – slábne mi moje vlastní schopnost udělat se šťastnou. To je pro každého člověka velmi nebezpečné.
A když se na partnera věším, on musí unést dva – sebe, což taky dá nějakou fušku, a ještě mě. To je taky nebezpečné, protože to partner nemusí dlouho vydržet; co budu dělat pak?
Nic tím nikomu nepomůžu, když se tady budu trápit. Ani sobě nepomůžu. Nikdy se nic nevyřešilo tím, že se někdo trápil. Lepší je vrátit se k tomu vnímání. Dívat se okolo.
Když se naučím dobře se dívat okolo, něco se stane; zjistím totiž, že všechno, na co podívám, ke mně začne mluvit
; začne mi to něco dávat. A tudy vzniká radost, kterou si dávám já sama: tudy vzniká osobní štěstí, nezávislé na tom, co udělá ten druhý: tudy vzniká vlastní svoboda a s ní i schopnost svobodu dávat.