A zase je to tady.
Venku mrzne až praští.
Tma je dřív než se vůbec rozední.
Chodníky kloužou, že je to o zdraví.
Autobusy nejezdí a obchody jsou zavřené, včetně Večerky za rohem, která jindy nezradí.
Tedy žádný důvod k optimismu. A přesto všichni z nějakého iracionálního kolektivního hnutí mysli jásají, křičí a bouchají rachejtlemi a zátkami šampaňského, až místní psi štěkají a vyjí hrůzou z tolika radování.
Chroničtí opilci se postupně ztrácejí mezi běžnou populací a Člověk rodičovský (pokud se taky neztrácí) stojí se skleničkou, též tak nějak zvláštně dojat, hledí na to všechno z okna a říká si:
Vždyť ještě nedávno – jen před pár dny – jsem tady takhle stál a minulý rok jsem měl celý před sebou. A kde je? – Zase jsem o rok starší. Já i mé děti.
Děti nemají pro tyto úvahy pochopení. Vytřeštěně hledí z okna, neoblečeny lítají na balkón a ječí:
Viděls? – Viděls tu červenou?! A hele ta zelená, ta jde ještě vejš… Ty vago, to byla šlupka…
Jako by šlupka byla dostatečným důvodem k nazývání sourozence vagem.
Zas o rok kratší dobu mám na to, abych je vychoval,
říká si sentimentální Člověk rodičovský a nutí jim bundu. Už o rok kratší dobu mě budou vnímat, a já jim toho ještě tolik musím říct o životě, dokud mě slyší. Tolik je toho musím stihnout naučit.
Děti bundu nechtějí. Na balkóně je teplo, tvrdí zcela přesvědčeně.
Kdo nemá bundu, nesmí na balkón. Takové je pravidlo!
, křičí Člověk rodičovský a děti obracejí oči v sloup. Každý přece ví, že na Silvestra jim bude na balkóně v bundě hrozné vedro.
Když pak děti konečně usnou a Člověk rodičovský nad nimi tiše stojí, ví to docela jistě:
Letos to opravdu už vezmu do ruky. To chce SYSTÉM – ono se to zaběhne. Pořádek bude, výsledky budou. Žádné ustupování. Naopak. Zásadovost. ZÁSADOVOST to chce. Ono se to poddá. Od zítřka začne vojna. Zítra bude všecko jinak, holoubkové. Ve vašem zájmu,
šeptá Člověk rodičovský a jeho oči nabývají zvláštního, horečnatého lesku.
Tento lesk někdy skutečně vytrvá v očích postiženého i zítra: v době, kdy ostatní lidé střízliví ze svého novoročního nadšení a berou si prášek, on realizuje ZÁSADNÍ změny v životě rodiny. Pod dojmem vyměněné číslovky v letopočtu jej totiž postihlo hluboké emoční hnutí zvané Novoroční předsevzetí
.
Diagnóza Novoročního předsevzetí
může být ve svých důsledcích vážná. Napřed sice naplní srdce člověka dobrými úmysly, až se postižený zalyká; vypne mu hruď a zaostří oko; rozjasní mu hlavu, srovná myšlenky.
Jenže okolí brzy získá nejasný pocit, že postižený nějak zpitoměl. Chodí kolem něj a nejistě říká:
Táto, nemáš horečku?
a Co v práci, táto?
či Tiše, děti. Maminka má premenstruační tenzi. To přejde.
A děti jsou tiše, docela tiše a drží se u stěn, ani se nezeptají, co že je to ta tenze a jak se to chytne.
Ano. Takto zákeřně působí Novoroční předsevzetí
, zrozené z dobrých úmyslů. Děti vůbec nechápou, že jsou právě zásadově vychovávány jedině ke svému dobru
. Partner se dekuje z domu nebo pláče v kuchyni.
Naštěstí dobré úmysly a novoroční předsevzetí nebývají bezpečny na tomto světě plném nástrah. I neléčeny, obvykle vyprchají z člověka nejpozději do února a nezanechají po sobě nic než mlhavou vzpomínku našich dětí, které koneckonců leccos vydrží – nejen nějaké ty výchovné projekty.
Během roku zapomeneme zcela. Vzpomeneme si možná zas až u toho okna, za nímž budou bouchat rachejtle příštího Silvestra.
Pokud ani Vy nemůžete jít do dalšího roku bez nějakého toho pěkného výchovného novoročního předsevzetí, nabízí redakce pár metodicky ověřených námětů, opatřených odbornými poznámkami s přihlédnutím k praxi. Možná vám pomohou vyvarovat se loňských chyb:
Chci z něj mít milé, nestresované, sebejisté a vřelé dítě.
Proto se ho odteďka už budu dotýkat vždy jen něžnýma a opatrnýma rukama a mluvit k němu budu jen laskavými slovy.
(pozn. redakce: pokud vás ten syčák zase nevytočí…
Chci z něj mít vzdělané dítě, bez mezer v látce minulých ročníků. Dítě, které může při učení stavět na dobrých základech.
Proto s ním odteďka budu každý den systematicky procvičovat vyjmenovaná slova (násobilku, shodu přísudku s podmětem…)
(pozn. redakce: pokud nebudu z práce utahaný/ná/ jako pes…)
Chci, aby se mé dítě učení nebálo. Aby vědělo, že chybami se člověk učí. Že učení je cesta, na níž se střídá úspěch s neúspěchem, a že nejdůležitější je to nevzdat.
Proto se ho při domácí přípravě už nebudu ptát, po kom je tak blbé, ani jinak na něj ječet nebudu.
(pozn. redakce: pokud už nebude dělat ty hloupé chyby).
Chci, abychom měli spolu vztah založený na partnerské důvěře. Aby mé dítě vědělo, že se mi může kdykoli svěřit a že si ho pro jeho slabosti nepřestanu vážit.
Proto mu budu odteďka dávat pokyny už jen laskavým hlasem, plným úcty k jeho osobnosti.
(pozn. redakce: pokud mu to samé budu říkat poprvé, maximálně podruhé.)
Chci, aby mé dítě umělo uklízet své nepořádky. Aby se učilo, že v přehledném prostředí je i život přehlednější.
Proto ho to budu odteďka osobně učit: budu mu stále znova ukazovat, kam co má dát, a jistit ho budu přitom svou klidnou, vědoucí přítomností.
(pozn. redakce: pokud se mi nebude zrovna připalovat cibulka či nervy.)
Chci své dítě vychovat co nejlépe. Abych si jednou mohl/a/ říci: Ano – udělals /udělalas/ pro jeho výchovu všechno.
Proto si budu dávat stále nová, ještě lepší předsevzetí, nejen v lednu, ale po celý rok, na základě minulých výchovných zkušeností a čerstvých pedagogických příruček.
(pozn. redakce: jen houšť. Ono se to snad nějak srovná…)
Nu – a jestli ještě pořád není novoročních předsevzetí dost, navrhujeme tuto trojici:
I. Odteďka se budu snažit žít aspoň o trochu víc v pohodě a v klidu. To aby moje dítě vědělo, jak se to dnes vůbec dělá, žít v pohodě a v klidu.
II. Odteďka se budu snažit odpouštět lidem jejich provinění a odpouštět jim je brzo. Aby se moje dítě naučilo nezlobit se na někoho zbytečně dlouho. Jednou pak leccos odpustí svým vlastním dětem, mým vnukům. A možná i mně.
III. Odteďka budu večer vzpomínat, co se mi dnes stalo pěkného, abych se mohl usmát a pocítit mír. A moje dítě aby se naučilo, odkud se bere naděje.
A k tomu mně i mým dětem dopomáhej Pán Bůh – letos i po všechny příští roky.