Bublám. Vztekle bublám.
Rodina se mi už směje: když mi v kuchyni spadne s řinkotem na zem hrníček, ze všech dveří
se ozve: Promiň! Promiň, mami!
Protože prý vědí, že za to stejně mohou oni, tak nechtějí zdržovat.
Rozesměje mě to; ale ve skutečnosti tyhle moje drobné vzteky nejsou pro ně ani
pro mě žádná legrace. Nevím, co s tím.
Tyhle vnitřní přetlaky
opravdu lezou na nervy; člověk se cítí jako tlakový hrnec, z kterého občas
zasyčí vztek jako pára, která už neví kudy kam. Nikdo z okolí neví, že ten člověk páru vypustil opravdu až tehdy, když už nevěděl kudy kam. Naopak: každý se diví, co se tady nadělá kvůli maličkosti.
Neví, kolik maličkostí si ten člověk-papiňák nechal pro sebe, než nad tou
poslední vysyčel svůj vztek. Kolik malých výbuchů předtím poslal dovnitř, do
svých vlastních, přetížených stěn. Nevztekej se, je to hanba,
učili
ho, když mu byly dva roky. Tak se snaží. Ale nejde to.
Vztek je přitom užitečná, jenom příliš nahromaděná energie umožňující změnit chod věcí; energie tvořivá. Když všechno celkem klape, tak ta energie jen tak volně teče v mozku, udržuje pohodu, řeší drobné překážky, jen jemně ovlivňuje okolí. Vyskytne-li se v tom okolí ale překážka pořádná - kámen, který člověku urputně brání v cestě k cíli – pak se hladina té energie - toho hormonu - vzedme a začne cílit na tu překážku: pozornost jakoby posílána úzkou hadicí, stále intenzivněji, stále prudším proudem se snaží odhodit ten kámen z cesty. Je-li překážka příliš velká nebo člověk příliš umíněný, začne to tlačit: člověk pocítí napřed jemné podráždění, pak hněv, vztek, posléze nepříčetnost; s tím, jak mozek vyrábí čím dál více této energie (původně určené jenom na zdolání překážky) čím dál ostřeji - nakonec třebas až destruktivně pro člověka i pro jeho okolí. Pokud překážku, kvůli které se rozčiloval, člověk překoná, hormony se uklidní a říčka časem zas jen tak tiše šplouchá a pomáhá zdolávat realitu.
Když se ale překážka ukáže např. jako
Kdo je tady vlastně tím blbcem? Zbláznili se všichni nebo já?)
Maminka je přece tak obětavá, všecko pro mě udělala, ona za nic nemůže, už se stejně nepředělá, já to nějak vydržím - copak se na ni můžu zlobit?)
pak nastávají další problémy: dál totiž sice tu energii určenou ke zvládnutí překážky vyrábí, proud tu je - ale co s ním? Kam ho poslat, když to stejně nemá cenu?
Můžeme hněv schovat, potlačit; dělat sami před sebou i před okolím, že není. To vede k neuróze, depresi (související s pocitem bezmoci), časem k zdravotním potížím (vysoký tlak, žaludeční potíže…).
Anebo si ten vztek, který jsme si vyráběli pro situaci, která se ukázala jako neřešitelná, můžeme vylít jinam. Někam, kam trefíme (už jsme si tam párkrát vztek vylili) nebo kde se nebudou moc bránit a ohrožovat nás, nebo někam, kde nebudeme mít takové výčitky svědomí. Kam?
Ohledně směrování proudu vzteku máme dvě možnosti:
Bože, já
jsem taková kráva, já se snad nikdy nenaučím dávat pozor, vždycky mi všechno
padá z ruky...
Kdybys mě nerozčiloval, ten hrnek by mi neupadl. Podívej, jak se mi z tebe klepou ruce. Ostatně kdo ho sem dal a po sobě neuklidil?! V téhle domácnosti po sobě
nikdo nikdy nic neuklidí…
V obou případech srdce bije, líčka rudnou, v očích slzy vzteku a zoufalství. Pro hrnek. A druhá signální soustava, tj. oblast myšlení, spojená s kůrou mozkovou, okamžitě a úslužně začne ten vztek podporovat.
Vlastnictví Druhé Signální i s jejím zdravým rozumem člověka v jeho vlastních očích nadřazuje nad ostatní tvory, kteří, chudáci, jsouce bez Druhé Signální, o zdravém rozumu, potažmo o rozumném a klidném uvažování nic nevědí. Člověk si však zde - rozum nerozum - lže do kapsy.
Druhá signální soustava totiž - přestože díky ní dokážeme přemýšlet a v určitých chvílích používat i to, co si představujeme pod pojmem zdravý rozum, totiž emocím (resp. první signální soustavě) oddaně slouží. Vůbec jí není nadřazená. Rozum není nadřazený emocím; nemá nad nimi příliš moci.
Druhá Signální je totiž mnohem mladší, tedy i méně zkušená než její starší sestra První Signální, kterou jsme zdědili po těch hloupých tvorech před námi; možná byli poněkud hloupější, ale svou První Signální - včetně instinktů a jiných životazáchranných opatření - propracovávali pomocí přírodního výběru celé věky; mnohem delší dobu než člověk propracovával svou Druhou signální. První Signální se tedy za dobu své dlouhé existence v tvorech před námi stihla naučit mnoha zajímavým grifům ohledně přežití a používá je i v člověku silou tak zásadní (protože se stará o přežití), že Druhá Signální na to může než koukat jako puk - a bez První signální - bez svých instinktů a emocí - se nehne z místa. Kolikrát se člověk snažil řešit věci rozumně, pěkně podle pravidel Druhé signální soustavy - a nebylo mu to nic platné; emoce První Signální soustavy ho převálcovaly.
Dokonce i v málo vypjatých situacích je naše myšlení (včetně našich názorů) stále jemně zabarvováno stavem naší první signální soustavy, našich emocí.
Ale Druhá signální se snaží, ne že ne; má na svou starší sestru taky vliv. Sestřičky jedny signální; člověk je úplně v jejich moci:
Myšlení vybuzené emocemi První Signální dokáže totiž tyto emoce velmi dobře podporovat: ve chvíli vzteku vyvolávat další vzteklé myšlenky, odůvodňovat velmi přesvědčivě vhodnost vzteku a najít nepřítele; ve chvílích strachu zas předkládat řadu důvodů, proč je třeba se bát.
A člověk si přitom myslí, že je pánem svých myšlenek. Že jeho názor je objektivní:
Vždyť to je pořád. Ráno
jsem vám říkala – prosila jsem vás - ukliďte po sobě. A zase jste se na to vykašlali.
Zapomněli. Jasně, zapomněli - chápu. Nestojím vám za myšlenku. Vy to děláte schválně. Je vám jedno,
jak mi je. Chcete mě zničit. Bože, vždyť já jsem taky jenom člověk… A v úterý
jsem tolik prosila, abyste vyluxovali, a nikdo se ani nenamáhal. Nikdy se nikdo
ani nenamáhá. Nikdy nikdo nic neuklidí, všechno je na mně…
Pro hrnek. A všimněme si těch absolutismů, které v takových chvílích užíváme: nikdy
, nikdo
,
nic
, vždycky
, všechno
…Opravdu nikdy nikdo nic neuklidil? Opravdu je na nás všechno? - Nesmysl. Ale jakmile se spojí myšlení se vztekem - jakmile začnou sestřičky signální spolupracovat, stane se myšlení prskajícím motorkem; nelogicky a k nezastavení vzbuzuje v První Signální další a další vlny zoufalého, sebelítostivého vzteku. A začal to jeden hrnek. Vlastně ne – ten to nezačal.
nad věcí:
Nestojí mi to za to; než bych se tady vztekala, udělám to sama....
Teď to máme za to.
Co s tím?
nikdy,
nikdo,
vždycky? - Prostě mu dovolit v duchu říkat jen tu jedinou větu, popisující přesně a lhostejně zrovna probíhající skutečnost:
Rozbil se hrnek. Jen tu větu si v duchu stále znova opakovat, zatímco zametáme střepy. Jen tu větu. Ta věta sama o sobě nás totiž nerozčílí. Rozčílí nás ty další, které kolem navršuje naše lítostivé uvažování.
Puštění jedné jediné věty do mysli, věty, která přesně a lhostejně popisuje skutečnost, pomáhá i při marných hádkách:
Místo proudu zjitřujících, zoufalých myšlenek stylu:
Zase na mě řve, už zase, a já jsem mu nikdy nic neudělala, panebože, chtěla jsem laskavého muže a chtěla jsem na něj být laskavá, chtěla jsem mu pomoct - a teď mi on vyčítá, on – mně! A já se přitom tolik snažím, celé dny se snažím a on to vůbec nevidí, žije si jak paša, jak může vůbec tohle přede mnou říct, za to všechno, co jsem pro něj udělala...
oznamme své poplašené hlavě jednu jedinou, holou, velmi přesnou větu:
Ten člověk křičí.
Jinou myšlenku z naší mozkové kůry do mysli, tj. do naší vnitřní řeči, nepouštějme vždyť nic jiného se nestalo než to, že ten člověk křičí. Jen tento holý fakt. Reportáž zcela bez emocí. To se stalo. Jenom to. Všechny ostatní nabízené vnitřní věty vyřazujme právě opakováním té holé, chladné věty. Stále znova. Je pravdivá - a náš mozek je jí zaměstnán, takže nemá čas se rozlítit, vnímat rány, vracet je a další dostávat. Zůstává chladným - a tím získává nadhled a sílu větší než ten, kdo křičí. Protože ten, co křičí, co už musí křičet, je v zajetí svých emocí. A ten potřebnou sílu nemá. Jenom ji hraje, před sebou i před ostatními. Kdyby ji měl, je v pohodě. A v pohodě člověk neřve. V pohodě se nevzteká.
Jsou i způsoby, jak ztišit emoční centra své vlastní první signální soustavy; jak zařídit, aby mozek přestal věřit, že to, co vidí, je natolik ohrožující, že je třeba vyvolat emoce.
Říká se tomu získat odstup. Odpojím se od svého prožívání té zásadní věci jako věci zásadní. Na parapetu je to fajn; než se ti dva - já a moje žena - dohodnou, můžu si dát kafe.