Psychologická a kineziologická ordinace

PhDr. Naďa Verecká

(navigace)

Bouřlivá puberta a adolescence

Komu je hůř – rodičům či dětem?

Jedna moje dávná kolegyně – škoda že ji neznáte. Má andělské oči, jemný a laskavý hlas, duši bez kazu a celý život zasvětila práci s problémovými dětmi. Když ale na jejího syna sedla kdysi adolescence, vykládala nám, celá zničená, pěkné příběhy. Třeba:

Stojíme takhle se sousedem a čekáme, až přijede výtah. Povídáme o životě. Milý člověk.

Pak prásknou domovní dveře a přijde můj syn. O tři hlavy větší než já, o hlavu než soused. Chřestí. Chřestí jako čert na Mikuláše. Pytel nemá. Má kapucu. A řetězy kolem kdečeho. Na ty chřestí. Hlavu má vyholenou a na nohou černá bagančata. U dírky do nosu kovového holuba a v obočí kovové poutko. Proboha proč? Proč musí mít obočí na poutko, když ani bundu zásadně nevěší?!

Soused ztichne a já provinile klopím oči; já že jsem odborník na problémové děti?

Syn udělá Húú-ch. Znamená to možná Dobrý večer, pane Nováku, ahoj, mami, jsem rád, že tě vidím, nechceš pomoci s tou těžkou taškou?, ale nevím to určitě, tak se radši nevyjadřuju. Syn se nezúčastněně (jen já vím, co je v tom citu!) dívá na bod nad našimi hlavami. Soustředí se na něj snadno – je tam nahoře nad našimi hlavami úplně sám.

Pěkné počasí, viďte?, zachraptí soused a hledí synovi na okovaná bagančata.

Jistě, ano, velmi je hezky, odpovídám.

Syn nepatrně zavrtí hlavou: Kydy. Samý kydy. To vy dva umíte.( - A teď je mu rozumět docela dobře).

Pro milovníky šťastných konců uvádím, že ze syna, aspoň pokud vím, vyrostl úspěšný a slušný muž seriózních řečí, pomáhající matce s domácími pracemi. Vlasy dorostly, řetězy předány mladším potřebným.

Celý ten hrozný pubertální a adolescentní stav, v němž často bývá zcela vykolejené nejen dítě, ale i jeho rodiče, a všichni zúčastnění jako by se snažili vzájemně se vytočit co nejvíc, se dá velmi pěkně popsat příběhem o takzvaném vypuzení ze sociální dělohy.

Termín sociální děloha a vypuzení z ní jsem kdysi slyšela od známého a dobrého psychoterapeuta MUDr. Vladislava Chvály, vzácného člověka.

Doktor Chvála má též vzdělání gynekologické, tedy dobře ví, jak je to s porodem, tedy s vypuzením dítěte z matčiny dělohy; dodnes si pamatuji, co nám o tom řekl:

Celý porod je spojen s tím, že děloha se na plod jakoby naštve: Všimne si - po té dlouhé době, v níž plod bez nějakých postranních myšlenek klidně živila, že to je úplně cizí živel! Živel, který má úplně jiný genetický kód než ona sama! Jako nějaký nedej Bože bacil či co…

Děloze se náhle otevřou oči. Pochopí, že na svých prsou (měla-li by je) hřála hada. Hada, který by mohl ohrozit zdraví celého těla! Vždyť to přece cizí organismy v těle dělají!

S něčím takovým je samozřejmě třeba okamžitě zatočit! Vyloučit to, vypudit, a to co nejdříve!

A děloha se – ve snaze eliminovat vetřelce – poprvé stáhne do křeče. Na to musí plod reagovat – kdo by nereagoval, když se ho někdo snaží vypudit. A pak už to pokračuje tak, jak dobře ví každá matka a někdy i některý otec, který byl u porodu a zároveň byl schopen ho vnímat.

Jak to, že děloha je tak dlouho slepá? Jak to, že až po devíti měsících tak náhle prohlédne? Na tom má zásluhu šikovný evoluční vývoj savců. Nenápadné hormony po celou dobu těhotenství dělohu jaksi přivádějí na jiné myšlenky. Konejší ji a prostě z ní dělají, jak by řekly některé feministky, úplného blbce. A dělají to tak dlouho, dokud plod není schopen přežít na světě, v němž nejsou k dispozici žádné plodové obaly, placenta ani teplíčko maminčiných vnitřností.

Pak teprve dovolí hormony děloze prozřít; děloha se vzbudí ze svého obluzení, pochopí, o co tady jde, a začne se snažit dítě vypudit; vždyť k čemu by to komu bylo, kdyby tam to děcko zůstalo napořád? Jistě, pohodlí tam je, taky teplo, strava, klid, ale koneckonců každé dítě tady na světě má nějaký vývojový úkol, má obohatit lidstvo nebo tak něco – a jak to dělat odtamtud? Nehledě na technické problémy růstu. Prostě tenhle mechanismus, tak dokonale rozšířený mezi savci, geniálně podporuje zachování druhu.

Takoví vačnatci to mají se svými dělohami mnohem těžší. Snad že jejich hormony nejsou v odvádění pozornosti dělohy tak přesvědčivé či že je jejich děloha zbytečně podezřívavá – prostě děloha vačnatců mládě vypudí v tak časném měsíci těhotenství, že by bez komfortu maminčina vaku nepřežilo. Do toho vaku si ovšem musí, chudák, najít cestu a pak v něm ještě dlouho pobejt, než jeho organismus dozraje natolik, že služby vaku přestane potřebovat.

Zato savčí mládě si tou dobou ještě spokojeně plave v plodové vodě, nestarajíc se o své dýchání a trávení, chráněno teplem maminčiných vnitřností.

Leč nechme vačnatce jejich osudu a věnujme se pubertě a adolescenci, na něž jsme u děloh savců a vačnatců na chvíli s úlevou zapomněli. Toto úlevné zapomnění totiž rozhodně nebylo důvodem pohovoru o děloze a jejím vypuzení zralého dítěte do studeného světa; naopak se puberty a adolescence velmi týká. Vždyť, jak vysvětloval doktor Chvála, co je rodina jiného než sociální (vztahová) děloha?

Rodiče živí dítě, pečují o jeho blaho, mluví na něj pomalým a laskavým hlasem (aspoň pokud to jde), odpouštějí mu jeho viny, vidí se v něm. A dítě toto jejich vidění bezděčně podporuje: má roztomilý výraz, smích (každý zná ten okouzlující zalykavý smích batolete), dojemně neohrabané pohyby, tu odzbrojující naivitu a nadšení...

To vše (s různými krizemi způsobenými třídními schůzkami, rozbitými okny a příšerným nepořádkem v pokojíčku), tento ráj a pohodlí pro dítě ale nemůže trvat věčně. Kdyby trval – jak by pak mohlo dítě plnit svůj vývojový úkol? Zachraňovat lidstvo, pátrat po nových myšlenkách, na které se jeho rodiče nezmohli, posunout možnosti člověka dál, oženit se?

Někdy – bohužel, se to stává: dítě v sociální děloze zůstane, nevypuzeno, navždy. K dispozici svým rodičům. Buď se neožení, nevdá, anebo je z něj aspoň ta manželka, která všechno řeší se svou matkou, či ten manžel, který se celý život třese: To moje maminka by, Maruško…

Obvykle ale naštěstí, když už je dítě zralé natolik, že je načase ho začít zbavovat plodových obalů rodiny, aby se naučilo snášet studený život a důsledky vlastních rozhodnutí samo, přijde taková zvláštní, těžká doba. Příroda totiž ví, jak je těžké pro rodiče, kteří milují své dítě, ho jen tak poslat do studeného světa (Vždyť syn je tak milý, tak se snaží pomáhat tátovi v dílně, visí mu na očích, poslechne na slovo, táta je jeho vzor… - A dcera, taková jemná holčička, něžná, ochotná, laskavá…), a jak je těžké pro dítě, které miluje své rodiče, přestat se na ně ohlížet, vyjít na vlastní cestu a neotáčet se (Maminka – vždycky jsme si tolik rozuměly… - A táta – takový čestný chlap… Táta by nikdy nezklamal...).

A tak se syn i dcera musí pomocí vlastních hormonů napřed změnit; tak změnit, aby se sociální děloha (tj. jejich rodina) probudila z obluzení:

Tak syna přestane bavit práce s tátou v dílně. Tátovi možná ještě visí občas na očích, svůj pohled však propaluje nenávistí. Jeho odpovědi zestruční:

Nevím. (Kdy přijdeš?)

Nic.(Co je nového?)

Nikam. (Kam jdeš?)

Nikdo. (Kdo ti to volal?)

Dcera, požádána o domácí práci, s čelistí pokleslou námahou tápe nejistě kolem sebe a rukama a nohama opatrně ohmatává terén, jako by velmi špatně viděla a realitu spíš odhadovala popaměti. A je to tak: vidí špatně! Vždyť jak lze dobře vidět s očima permanentně obrácenýma v sloup?

Kritériem účesů pak bývá zřejmě míra možnosti zvýšit krevní tlak rodičům: vyholené šachovnice na lebce, šachovnice dočista zbytečné, na nichž by své pozice koně či střelců neudržel ani Gari Kasparov… Červené přelivy, tak dokonale ladící s beďary téže barvy… Hlavy tvaru i barev zaschlých olejových štětců…

A děloha se probouzí; poprvé zahlédne vetřelce: Co to je za lidi?, říkají si ohromení rodiče. To snad vůbec nejsou naše děti, kde se to v nich vzalo… – A ve vzácné shodě začínají bublat. Přichází první vypuzovací křeč.

A to je přesně to, co jejich děti, které se mají dostat na volný studený svět ze své teploučké sociální dělohy, potřebují. Protože opustit maminku a tatínka a začít se spoléhat na své vlastní názory , to chce pořádný odpich. A k pořádnému odpichu pomůže pořádný vztek.

A tak už možná tušíte, o co jde: Dítě svým chováním provokuje rodiče. Rodiče se, celí rozčílení, začínají chovat (tak jako každý rozčílený člověk) jako kreténi, dementi a labilové, a tím zcela správně ukazují svému na svět se deroucímu dítěti, že si zaslouží nebýt respektováni. Že na názory takových věčně nadávajících a zcela nechápavých osob nemá cenu brát ohled.

A přiznejme si – ta věta Tak běž a živ se sám! se nám, rodičům, taky mnohem snáze řekne ve spravedlivém hněvu než v rodinné idylce. Taky k ní potřebujeme odpich.

Celá tato anabáze, často plná slz, nepochopení a oboustranné bolesti, rozchodů a zklamání obvykle končí, když osamostatnivší se dítě najde ve světě jistotu. Když ucítí, že stojí pevně na zemi a že případné rozdílné názory rodičů ho už nezviklají.

Pak se dítě vrací, někdy až kolem třicítky. A nastává období shledávání otců s konečně dospělými syny. Shledávání matek s dcerami, které mají vlastní pevný názor na výchovu svých dětí a kvalitu svého manžela, ale rády si vymění recept na koláč. Tehdy se dospělé dítě už nebojí s láskou a pochopením se podívat do očí svému stárnoucímu rodiči. A řeč syna a řeč otce, kteří se kdysi málem (nebo i doopravdy) poprali, se začíná sobě podobat.

Vám, kteří jste na začátku či v půli cesty a viníte se za svá drobná selhání na této cestě, tedy přeju sílu a vědomí, že zdaleka ne každé Vaše selhání je selháním: co když to byl jen přírodní záměr, spojený s evolučním vývojem savců?

PhDr Naděžda Verecká, která se všem gynekologům a terapeutům, najmě MUDr. Chválovi (a také své kolegyni s andělskýma očima) omlouvá za zjednodušení celého toho příběhu.

V rubrice Osvětové články:

Slovo pro Tebe

Medica mente, non medicamentis!
(Ať léčí mysl, ne léky!)


Tyto stránky pro Vás vytvořili:

© 2015 Naďa Verecká;

webdesign Atelier GINGO